Toto je EP americké kapely pocházející z Washingtonu, které vyšlo v limitovaném počtu 300 kousků pouze pro Evropu na finském labelu Bruised Knuckles. Kapelu můžete znát třeba z jejich splitka s The Barons nebo z jejich debutu z roku 2008 Hope and Fortitude. Na této desce se Vám ale poprvé představí jejich novej zpěvák Ryan. Na EP, které má oldskůlově protlačený střed najdete 4 songy a to Make a Change a Down the Pub na straně A a Failed You a Damage Done (který se mi líbí asi nejvíce z celé desky) na straně B. Kapela jede starý zvuk s výraznou basou a nekostrovanou kejtrou, která střídá pomalé úvodní (respektive závěrečný) a rychlejší hlavní pasáže a celkově to má hodně nostalgický zvuk, který vás kopne o pár let dozadu. Bohužel k desce není žádný papír s texty nebo fotkami kapely, takže o songách Vám toho mnoho neřeknu, jedině snad, že komu se líbí Templars, Legionaires nebo celá řada švédských kapel libující si v tomhletom soundu, tak ten bude mít rád i Aires and Graces. Kdo má rači kapely s modernějším zvukem, tak toho to nejspíše neosloví.

Máme tu první recenzi na album v roce 2011 a mě moc těší, že je to produkt, který zrovna vyšel na Českém labelu 4subculture Records. Jedná se o australskou oi!core kapelu z města Canberra, která zatím pustila do světa jen demo CD o 4 songách, které moc dlouhé nebylo. Tyto 4 songy najdete i na tomto CD, akorát jsou přehrány a k nim tu je dalších 10 songů (včetně dvou coverů a to od Can´t Tell No One od Negative Approach a Blood Red Violence od 86 Mentality). Čas pod 20 minut není nijak extra moc, ale kapela je přímočará a napere to do Vás pěkně z ostra. Hudebně je to nasranej rychlejší Oi!core, kterej doporučuju poslouchat třeba ke cvičení nebo při tréninku nějakýho ostřejšího sportu, protože Vás to skutečně nakopne a vy budete chtít ze sebe dostat maximum. Kapela se nebojí říct co jí sere, takže témata songů je nepochopenost skinheadů a pankáčů normální společností, vzrůstající kriminalita v ulicích, s kterou nikdo nic nedělá a naopak zločinci jsou propuštěny z vězení dříve, rodiče co se nestarají o své děti, trendy punk rockeři a emaři..atd. V bookletu najdete texty na všechny songy krom coverů a na zadní straně fotku kapely. Určitě se bude líbit příznivcům tvrdší muziky a zmíněných US kapel. Hodně nakopávající muzika a další bod pro Michala. Za dvě stovky k sehnání na odkazu dole.

Striktně limitované EP (150 ručně číslovaných kousků) středoněmeckého undergroundu a jeho druhé pokračování (první, už vyprodané splitko bylo s kapelami Rien ne va plus a Last Riot). Najdete zde kapelu Anti Clockwise z Magdeburku, která vydala zatím jen demo EP (a z kterého jsou patrně i tyto songy, ale tipuju, páč o kapele nic moc nevím) a Open Violence, což je banda, která vznikla na troskách rozpadlých Kampfzone, se zpěvákem z Last Riot (takže vlastně prapůvodní sestava Kampfzone). Anti Clockwise zde mají songy Skinheads a TV, Open Violence protom Pseudodemokratie a Alle gegen alle. Anti Clockwise hrají na Němčoury poměrně melodicky, není to žádnej nářez, rock´n´rollová kejtra a přirozenej hlas zpěváka. Songy se zaobírají kultem a radostí z Vámi zvolené životní cesty, druhej je o davu pitomců, co vidí v televizi druhého boha a totálně zapomněly používat vlastní mozek. Oba songy mají hodně povedený melodický refrén. Open Violence jsou kapelou poměrně tvrdší a přímočařejší (někde v historii najdete recenzi na jejich demáš a co nevidět bude napsána recka na jejich Mini CD/LP, kde ale tyto 2 songy nejsou), aby taky ne, když to jsou vlastně původní Kampfzone. První song je klasikej protestvál o prohnilé politice, kde si mocní mohou dělat vše, co je napadne, druhej je o rvačkách. Obal je dělanej po staru, vlastně je to jen přeložený papír, kde jsou ale texty ke všem 4 songům. Pěkný sběratelský kousek, který bude asi velmi rychle pryč (možná už je, nevim).

Limitované split EP dvou německých tříčlenných Oi! kapel pocházejících z města Magdeburg. Na straně A najdete Anti Clockwise, které mají na kontě šestisongový demáč a splitko s Open Violence, na straně B pak kapelu s názvem Rien ne vas Plus (což je nějaká fráze v ruletě, aby se nepříjímali další sázky), kteří mají na kontě demáč a split EP s Last Riot. Obě kapely jsou zde zastoupeny dvěma písněmi, Anti Clockwise zde mají Schicksalstage (o rutině všedního života, které občas rozdrobí nějaká osudová událost) a Sklave der Flasche (o tom, jak se s člověka může snadno stát otrok chlastu, ale i tom, kolik tzv. přátelství ve scéně je založeno jen na tom, že spolu chodíte chlastat…s ti me asi dá souhlasit), Rien ne vas Plus pak Halte Durch (pocta kamarádovi, který odjel na dalekou a nebezpečnou cestu – asi armáda, nevím a přání, ať vydrží) a Was wir sind (ironickej song, o lidech co mají načteno mraky věcí o skinheads a odsuzují je a, aniž by nějakého znali). Rien ne vas Plus jsou kapelou o něco tvrdší, než první Anti Clockwise, jejich zvuk je depresivnější a temnější, s výraznou basou, ale na této desce se mi líbí asi o něco víc. U Anti Clockwise se mi zase líbí texty, které jsou kurva dlouhé a zabývají se vážnějšími tématy. Deska je dělaná ve stylu Mittlerdeutscher Untergrund – rozkládací obal s texty a pár fotek. Navíc jsou zde vysvětlivky k textům (ovšem jen v němčině). Obal je vlastně upravený znak města Magdeburg a z druhé strany najdete i proslulé Magdeburské koule (které se vztahují k názvu EP a demonstrují neoddělitelnost). EP je limitováno 320 kusy. Toto jsou kapely, které asi nikdy nebudou hvězdami na velkých festivalech, ale dělají muziku, co mají rádi a pouští jí mezi lidi, za což si zaslouží maximální respekt.

Po EP Sleepless (které bylo i v rámci bonusových skladeb na posledním albu kapely Frågor som rör almänna) vydává švédská streetpunková kapela Antipati další EPko, tentokráte s italským názvem podle pizzy Quattro Stagioni (Čtyři roční období). V kapele působí zpěvák Roban, kterého si možná pamatujete z The Righteous a další členové bandy působí v obnovených Agent Bulldogg. Vlastní kapela má dvě kytary a ve dvou písních zde byly použity i klávesy. Na desce najdete čtyři songy a všechny mají nějakou souvislost právě s názvem desky, takže na straně A Sommarpsalm (Letní žalm) a Hösten (Podzim) a na straně B Vinterhymn (Zimní hymna) a Våren (Jaro). Antipati staví hlavně na melodii a zpěvnosti svých songů, která se projeví hlavně v refrénech a jim příslušícím vokálům, které jsou často zpívány i bez nástrojů (letní song), ale i na kytarových solech (tady je hodně povedené třeba v podzimním songu, ale i na konci jarního válu). V zimním songu zázní i melodie refrénu ze songu letního. Z novějších kapel mi připomínají hodně Booze and Glory. Všechny songy jsou zahrané s úžasnou lehkostí, která z muziky přímo vyzařuje. Škoda, že k EP není papír s texty, rád bych si to přečet, co může streetpunková kapela zpívat o všech čtyřech ročních obdobích. Obal je dělaný otevírací a na jeho zadní straně najdete děkovačku lidem a kapelám plus složení kapely. Na obalu, který je velmi originálně graficky zpracován, se podílel krom jiných i Sergio z BSOi! Records. Limitováno 500 kousky, jako ostatní EPka ze Swedish Streetpunk Collective Series. Škoda, že zde není žádná fotka kapely. Kapela krom tohoto EP vydala ještě tento rok split 10´´ s Last Rough Cause na Randale Records, takže po tom se určitě také podívám a vy, kdo máte rádi kvalitní melodickou muziku, byste měli také.

Po ochutnávkovém singlu Dead End Street vyšlo na Razorwire Records o pár měsíců později plnohodnotné CD zpěvačky a kytaristky Antonelly, kterou jsme Vám včetně lidí, co hrají na nástroje, představili už v recenzi na EP. Na CD s názvem Phoenix (jehož obal mi evokuje logo prohlížeče Mozilla) najdete 12 songů mixky punkrocku, mod beatu a glamu, jemuž vévodí ženský hlas, který je na mě místy fakt moc vysoký. Při prvním poslechu mě to vysloveně sralo :D, ale jelikož jsem poctivej redaktor, tak jsem to poslouchal znova a znova ale na některé songy jsem si prostě nezvyknul. Další věc je, že někdy mi hlas přijde celkem utopenej proti ostatním nástrojům, ale i když to je možná dáno jen jeho výškou. Co je ovšem paráda jsou texty, které reflektují osobní prožitky, pocity a rozhodně nejsou klišovité, takže tu nenajdete fotbalový halekačky, hospodský rvačky, Clockwork Orange a další bohulibé zájmy. Songy jsou například o tom, jak pravé hrdiny potkáváte denně na ulicích, jsou to obyčejní lidé co makají a vychovávají děti, nikoliv nějaké primadony na stránkách časopisů, o tom jak nás lidé nazývají vším možným, přitom to nejsme my, kdo znásilňuje, loupí a zabíjí, o trendovém punk rocku, který vyrábí hudební společnosti jak továrna výrobky, o identitě, která chybí diskotékové mládeži, o tom, jak člověk nejvíce zraňuje ty, co miluje, atd… Songy co mě chytli jsou určitě Only the Fake Survive (který můžete znát z youtube), Coz I Luv You, Rock Gods a Daily Propaganda. V bookletu jsou k dispozici všechny texty, ale skoro žádné fotky. Suma sumárum, dobrá muzika, super texty a hlas, na který sem si musel chvilku zvykat, ale třeba to vy budete mít jinak, stačí se podívat na youtube nebo myspace a poslechnout si nějaké volně dostupné songy.

Splitko anglické kapely Argy Bargy a australských oi!rokerů THUG, kde působí i bejvalej basák z Rose Tattoo Steve King. Angláni jsou zde zastoupeni skladbami Be Somebody a All the Lessons (což je právě cover od Rose Tattoo). Be Somebody je song o tom, jak Vás odmalička nutí stát v řadě, poslouchat a být někým…takže takový buďte…buďte hlasití a hrdí a dělejte si to, co chcete. All the Lessons je song z roku 1981 a můžu říct, že Vás kopne do prdele řádně i 30 let po jeho vzniku! THUG ti mají taktéž dva songy a to Dog a Never Change. První pojednává o zradě přítele, na kterého celá parta spolýhá a druhá je o tom, že ženský prostě nevysvětlíte to, že se nezměníte a budete mít duši kluka i ve věku, kdy už se to nesluší… Argy Bargy reprezentují melodický, avšak akorát hrubým vokálem podbarvený streetrock, zatímco THUG, to je prostě Aussie Rock´n´Roll tý nejlepší kvality se slajdovou kejtrou a já se moc těšim, až se objeví v Evropě. Bohužel toto EP je poslední, které nahrál jejich kytarista Billy Hughes, který zemřel při nehodě na motocyklu 18.června 2011, nedlouho poté, co EP vyšlo. K EP je přiložen papír s texty, jak je u Randale Records dobrým zvykem. Kdo má rád vymakanou muziku s dotykem klasickýho rocku, tak si určitě přijde na svoje na obou stranách tohohle EP.

Po debutovém albu FAVL je toto další počin, na kterém spolupracoval labely Strength Thru Oi! Records a Skins Rules Records s italskými crew jako Tuscia Clan, Ladia Provencia Crew nebo Still Standing Army. Jedná se o splitko dvou kapel Assedio a Cruel Revenge (který mají ale za názvem RIP, takže se pravděpodobně už rozpadli) a podle obalu bych soudil, že se bude jednat o trošku tvrdší věci (i když u Italů trošku tvrdší neznamená zase ne tak moc tvrdý). Každá banda je zde zastoupena 7 songy. Assedio mají vše komplet v italštině, Cruel Revenge mají jeden song anglicky a navíc živej cover od Agnostic Front – Gotta Go. Assedio mají typicky italsky melodické zabarvení, ovšem to snadno střídá pomalejší hardcorový rytmus, který dává možnost zpěvákovi pořádně kázat. Cruel Revenge jsou naproti tomu jasnější HC sypačka v oldskůlovém zvuku rychlých bicích, více halekání a taky maj proti Assedio lepší sólovou kytaru. Oproti Assedio mi ale přijdou jejich songy kratší. K italským textům toho asi moc nepovim, i když si je v černobílém bookletu můžete přečíst. Tam mi trošku chyběli fotky kapely, ale děkovačku zde najdete a v ní zpřátelené kapely jako Plakkaggio HC, Gli Ultimi, Automatica Aggregazione a mnoho dalších. Zkuste poslechnout někde na internetu a dejte jim šanci, třeba se Vám to bude líbit.

Toto je posmrtná kompletace celé diskografie, kterou kdy vytvořila německá banda Backstreet Firm, která aktivně působila v letech 2001-2004. Celkem na CD najdete 9 songů, z čehož jsou první 4 studiovky (mezi nimi i cover Strength thru Oi! od Public Enemy) a dalších 5 jsou songy z demáče (na které najdete recenzi na starší verzi BB) a mezi nimi je cover Docteur Skinhead od Evil Skins. V kapele působil kytarista Schlick, kterého můžete znát z pozdějších kapel jako Brachial, Rampage nebo Insidious Skins. Tři studiové songy vyšli ještě teď na limitovaném split EP právě s Rampage, na který tu najdete recenzi co nevidět. Zvuk demo songů je horší než songů ze studia, ale žádná hrozná tragédie to zase není. Songy jsou v angličtině (kromě Docteur Skinhead) a muzika je hodně přímočará a v rychlejším tempu, ale nechybí ani pomalejší pasáže, jako třeba části songu Today nebo celej vál Made in Germany. CD je limitováno 500 kousky a ručně očíslováno a obal i vlastní CD je parádně graficky zpracováno a kapela má super logo. Ve dvoustránkovém bookletu najdete fotky kapely, její diskografii (demáč, a výběrovka pro de Kastelein a pak nějaká německá výběrovka na kazetě) a seznam odehraných koncertů (kterých bylo 10). Škoda absence textů. Pěkný přehled nahraných věcí kapely, která odvedla kus poctivé práce a jejíž členové jsou i nadále aktivní ve scéně ať už v kapelách nebo v různých vydavatelstvích. Na tuto kapelu sedí popisek od Rampage 100% aggro culture, 0% mainstream Oi!

Třetí pokračování split EPek německých kapel je na světě a tentokráte se jedná o split již nehrajících Backstreet Firm (kterým nedávno vyšel u Skinhead Beat Records kompletní průřez diskografií) a jejich kolegů Rampage (kde hraje i půlvodní kytarista Backstreet Firm Schlick, ale to už dávno víte, protože recenze čtete poctivě). Každá kapela je na limitovaném ručně číslovaném EPku (150 kousků) zastoupena třemi písněmi (což je relativně dost na EP). Backstreet Firm zde mají 3 ze svých 4 studiovek a to Today, Not a Fashion a Strength Thru Oi! (původně od Public Enemy), Rampage zde mají taktéž 3 věci (které tuším nebyly nikde vydány) a to Der Skinhead von heute, Für die Freiheit a Wir sind noch Skins. Backstreet Firm a jejich stylu jsem se věnoval přímo v recenzi na jejich CD, takže přejdu rovnou k jejich mladším kolegům z Rampage. Ti mají vydanou zatím desku On Attack, která vyšla minulý rok. První jejich song se zaměřuje na mainstreamové Oi! kapely, které si nechají diktovat kde a s kým hrát a ještě se za sevé postoje omlouvají, dvojka je o svobodě, ale text je na mě moc složitej, takže nějaký detaily nevim, no a třetí song je parafráze na song od Loikaemie Wir sind die Skins a je to něco ve smyslu, my jsme pořád skins, ale co jste ted Vy. Muzika je rychlejší německé Oi!, ale oproti prvnímu počinu je to trošku vyhranější a je tam slyšet i druhá kytara, která tam občas pošle nějaké to solo. Druhej song je hodně sekanej a dominuje v něm spíše basa. V obalu najdete u Rampage texty a koláž fotek, u Backstreet Firm jen fotku. Fajn věc pro fandy vinylu.

Toto je splitko dvou portugalských kapel, o kterých jsem předtím v životě neslyšel. Po prozkoumání bookletu, kterej neobsahuje texty, ale jen info o kapelách, jejich složení a kontakty na ně jsem zjistil, že v Albert Fish hraje na basu Rattus, kterej to šmrdlá i ve Faccao Opposta, který se mi dost líbili. Po prozkoumání netu jsem zjistil, že Albert Fish nejsou žádný nováčci, ale že hrají už od roku 1995. Každá kapela je zde zastoupena šesti písněmi. Blind Alley Dogs zpívají komplet anglicky a Albert Fish mají něco i v portugalštině. Blind Alley Dogs hrajou střední tempo a hlas je hodně melancholický a klidný stejně jako celá jejich muzika., která mi kytarami připomíná Badlands. Od nich se mi líbí nejvíc song One Day. Albert Fish zde mají dva songy z jejich splitka s Garotos Podres, pak po jednom songu z EPek Undeground Anthems a Punkarte a dva nové songy (z čehože jedno je cover Drinking and Driving od Business ale v portugalštině). Na takový směsce je vidět vývoj kapely a hlavně různé hlasy různých zpěváků, kteří se v Albert Fish protočili. Nejvíce se mi líbí nový song Sorto ou Agar, který je v pomalejším tempu, první song Puto da Rua mi muzikou připomíná prozměnu Soultamer. Obě kapely hrají v klasickém složení s jednou kejtrou. Kdo má rád ne moc tvrdé a nekřičené věci spíše ve středním až pomalejším tempu, tak ať šáhne po tomhle splitku. Dobrá věc pro poznání portugalské scény, která ač evropská mi není až na pár výjimek moc známá.

Bombardiers je čtyřčlenná grupa z města Bordeaux a tušim, že jste je mohli vidět před pár lety i u nás v ČR při jejich společném turné s jejich kolegy z La Rochelle – s The Janitors. K parádně udělanému LP, jehož obal se dá otevřít a pokochat se parádní grafickou úpravou a přečíst si texty, je přiloženo CD, kde najdete všechny songy jako na desce plus dva bonusy v podobě Semaine Rouge od Camera Silens a You Decide od The Templars s francouzským textem. Texty jsou v LP pouze ve francouzštině, ale ke každému je zde tématický obrázek, takže obsah je zhruba jasný. Jedná se o klasický věci, jako třeba tetování (Une autre image), setkávání s přáteli (Rendez-vous), děti 70. let, kteří dospívali v ne moc lepších 80. (Son of Brixton), ale i další netradiční témata jako třeba snaha o popis pocitů kamikadze pilota před jeho posledním letem (úvodní Saraba Nakama) nebo další song o kultuře dálného východu, který ale nevím o čem je (Chim Nhan) nebo o válce (song Fusillés). Hudebně je to svižnější streetpunk/punk rock s lehkými dotyky druhé doby (třeba song Pour elle), který bych přirovnal asi k jejich kolegům z Charge 69. Nejvíce se mi líbí poslední song ze strany A Son of Brixton, pak první z B strany Pour elle a potom Chim Nhan. Po Bordeaux 83 a Souviens Toi (recenzi na obě alba najdete na staré verzi Bé Bé) je to v pořadí jejich třetí album a musím říci, že jak grafická úprava LP tak i hudební výkon kapely mě skutečně nadchl, k tomu přidejte bonusový CD, které se určitě neztratí (do auta, na párty, kde není gramec, atd…). Jedině snad bych chtěl víc fotek kapely…jinak je to parádní počin.

Po debutovém albu anglicko-polské kutálky s názvem Always on the Wrong Side, které ji katapultovalo mezi elitu evropského Oi!/streetpunku následovalo pár split EP (s The Warriors a Harrington Saints) a nyní si můžete vychutnat druhé plnohodnotné album, na kterém najdete 12 nových songů, 2 bonusy ze singlů (We´re the Boys a Swinging Fuckin´ Hammers) a 2 bonusy od polských Horror Show, kde ale nazpívali vokály lidi z Booze and Glory (Alex Go! a Online Generation). Kapela je čtyřčlená, ale má dvě kytary. Muzika kapely je z melodičtějšího soudku škatulky streetpunk/oi!, takže určitě Dropkick Murphys (třeba song Trouble Free je jak vystřiženej od nich, uslyšíte v něm i banjo nebo mandolínu) nebo belgičtí The Agitators, kteří mi k popisu muziky Booze and Glory sedí asi nejvíce. První song uvádí intro z lazení jakéhosi skinhead reggae rádia a nakonec se i v refrénu dozvíte, že vášní kapely je fočus, reggae a skinheadská móda. Další songy, co stojí za zmínku jsou určitě Trouble Free, který je o tom, když jste na špatné straně zamřížovanýho okna, Never Returned, který popisuje to, jak se mladý kluk rozhodne vstoupit do armády a vrátí se z války jako úplně jiný a prázdný člověk, Hooligan, který popisuje to, jak můžete vypadat v očích rodiny Vaší dívky, jste pro ně jen chuligán a rváč, ale jste chuligán a rváč, který bude vždy stát za svoji dívku v dobrém i zlém a ona na Vás kdyžtak počká, kdyby jste skončili tam, kde popisuje song Trouble Free. Takhle bych mohl rozepsat každý jednotlivý song, protože je to prostě bezchybný….takže namádkou uvádim songy Plastic Skinheads (o těch, co se zasekli v roku 1969 aniž by ho sami zažili…myslím, že každý nějakýho takovýho docenta zná), Weekend in Karlskrona (o parádně prožitém víkendu ve Švédsku), Come on You Irons! a Swinging Fuckin´ Hammers (o čem asi jsou že jo) nebo Until the End. Společným jmenovatelem jsou perfektní snadno zapamatovatelné melodie a singalongové refrémy, na kterých se podílí celá kapela. Booklet je taktéž parádní, texty, potom detailní fotka každého člena kapely v cihlové uličce a uprostřed velká děkovačka a koláž fotek z akcí. Další bod (nebo lépe řečeno plný počet bodů) pro současnou anglickou scénu. Kdo by měl zájem o LP, tak vinylová verze tohohle alba vyjde někdy během července na Contra Records.

Po delší pauze vydává tahle anglicko-baskitská partička z Londýna druhé album, ve které působí zpěvák Phil, který kdysi hrál v kapele Intesive Care.. Po albu You and Whose Army, který vyšlo jak na CD tak LP vydává po 7 letech kapela druhé dlouhé album s názvem Take it on the Chin na mně doposud neznámém labelu z Francie – Casual Records. Kapela hraje v klasický čtyřčlenný sestavě a příznivci klasickýho Oi! zvuku, který nikam nespěchá si je určitě oblíbí. Na prvním CD byl jako bonus videoklip k songu Wastelanders. I na tomto CD najdete klip a to k úvodnímu songu Who´s your Mate (kterej můžete najít i na youtube). CD, které je zabalené v digipacku obsahuje 11 skladeb. Textově bych kapelu přirovnal asi k Oppressed z časů Music for Hooligans nebo Angelic Upsarts z doby 2 000 000 Voices, hlavně v písních, co kritizujou systém a jeho chování k pracujícím a hodnotový žebříček současné společnosti, který je postaven převážně na penězích a zisku (Thin End of The Wedge, Our Future, Kingdom of the Blind nebo Power, Corruption and Lies). Další songy jsou o kriminalitě ve čtvrti, ze které kapela pochází (Welcome to Hackney) nebo o tom, že i když nemáte co skrývat, tak policie má důvod po Vás jít (Nothing to Hide). Z textů je cítit hodně velká zaujatost kapely proti systému a lidem nahoře, co tahají za nitky. Za nejlepší song považuju asi třetí Thin End of the Wedge, Poison a Our Life (což jsou všecko o něco pomalejší a melodičtější songy). Pro mě jen lehčí nadprůměr, ale dejte jim šanci a zkuste je poslechnout.

Breakout je Oi! banda z anglického Newcastlu upon Thyne a tvoří jí čtyři borci. Zpěváka a kytaristu můžete znát z působení v RAC bandě Strikeforce UK, která má na kontě dvě alba, ale aktivní už není. Na tomto albu, které se jmenuje Hitting the Canvas najdete 8 songů. Muzika je jednodušší, ale melodická. Z britských kapel bych je přirovnal asi k trošku melodičtějším Loyalty a nebo k projektu Anglo Saxon. A to jak zvukem, tak i texty, které se točí okolo klasických témat jako třeba znovuobnovení trestu smrti (Bring back the Rope), právo na obranu vlastního domova před zloději a narušiteli (Tony Martin), sledování státem a policií (The State´s Watching You nebo Fuck the Law), ztráta přátelství díky zradě (You Turned Traitor), vlast (England) atd…Příjemně mě překvapili kytarový sóla, která se zde v některých písních objeví a to hlavně proto, že hlavní zpěv obstarává právě Dodge a zpěvák bez nástroje je zde pouze na sbory, což je trošku zvláštní, ale když to takhle kapele vyhovuje, tak proč ne. Za nejlepší považuji asi song Live my Life, Bring back the Rope a You Turned Traitor. O bookletu se zde moc mluvit nedá, je to jen dvoustrana bez pozadí s texty, ale na ostatních částech obalu najdete i nějaké fotky kapely a pozdravení kámošům. Kapela mě celkem příjemně překvapila hlavně zvukovou kvalitou (všecko je pěkně a čistě slyšet) a budu se těšit na jejich další tvorbu. Fanoušky britských kapel a klasického zvuku tato bandička zcela jistě potěší.

Label Odin Producitons se specializuje na vydávání nových viking rockových počinů (jako třeba Eldgrim) a dále na vydávání reedic alb od Ultima Thule. Do rukou se mi dostalo rok staré split album Enhärjarny a kapely Brokk, o které nic nevím. Moc nechápu tu Enharjärnu, jelikož jsem si myslel, že vše, co Bisson vyplodí, bude pokračovat pod hlavičkou Bisson and the Vikings, ale vzhledem k tomu, že nedávno vyšlo i nové album Steelcapped Strength s názvem Freedom of Speech, tak nevím, jak to má hozené (možná se jedná jen o živá vystoupení, fakt netušim). Každopádně na písních Enhärjarny na tomto CD spolupracoval ještě jeho kámoš Puncc z Battle Scarred (bicí, basa a zpěv) a jakási dívka Pip (která zpívá a nahrála basu u songu Smärta). Jak Brokk (jimž patří první půlka CD), tak i Enhärjarna zde mají po šesti písních ve švédštině (z čehož Brokk si upravili text Suburban Rebels od The Business a pojmenovali ho Vikingafärd). Názvy písní by se daly přeložit jako Runy, Vytesané do kamene, Vikingská výprava, Hrdý, Pátek, Bolest nebo Ve stínu. Brokk hrají ve tříčlenné sestavě a jejich muzika je přesně to, co od viking rocku čekáte – severská kytarová sóla plus oi!/streetpunková přímočarost. Enhärjarna stojí a padá na Bissonově hlasu, který je prostě nezaměnitelný. Na tomto albu je pár songů hodně šmrncnutých r´n´r zvukem, který známe spíše od jiných Bissonových kapel. V songu Stolta uslyšíte i tóny švédské hymny Du gamla du fria, kterou znalci viking rocku musejí znát, i když je o půlnoci vzbudíte. I Enharjarna zde má cover a to song Fredag od jakýchsi Mörbyligan, což vůbec nevím, co je. Booklet obsahuje texty (opět pouze ve švédštině) i pár profilových fotek obou kapel (Brokk tam mají vyfocené jakési troly). Fanoušek viking rocku si zde dozajista přijde na své.

Osmý počin německého labelu Shout Proud Records, který se specializuje na vydávání limitovaných edicí (maximálně 150 kousků). Tentokráte se jedná o split EP dvou kapel z brazilského Sao Paula a to Bronco Army (které můžete znát z pozdějšího trojsplitu od Skinhead Beat Records, ale i z rozhovoru, který tu s nimi je k mání) a jejich kolegy Bulldroogs. Bronco Army zde mají dva songy portugalsky zpívané (nahrané v roce 2010), konkrétně to jsou songy Olho po olho (Oko za oko) a Vadia (Děvka). Bulldroogs zde mají vály Bom dia chelsea (Dobrý den skinhead girl – to se rýmuje) a Hot City Like Hell. Bronco Army znějí v portugalštině agresivněji než v angličtině, první song je o pomstě, druhý je o kurvách, které každému roztáhnou a následně toho využijí pro manipulaci a pomluvy. Songy Bulldroogs jsou o městě, ve kterém žijí a které není jen takové, jak o něm informují media, ale je plné násilí a čtvrtí, kde zákony neplatí. Bom dia chelsea je pak o dívkách, které se stanou skingirls jen na pár chvil a po pár dnech je to image přestane bavit a opustí ji (v kapele hraje mimochodem skingirl na kytaru). Deska je oranžová s černými fleky a uprostřed má velkou díru. K obalu je papír s texty jak v angličtině, tak v portugalštině. Pěknej sběratelskej kousek.

R.I.P. je debutové, ale zároveň nejspíše i poslední CD pražské kapely Chlastarbeiter, která ohlašuje rozpad. CD si kapela vydala sama a obsahuje celkem 17 songů (z čehož je 12 studiovek a 5 živáků z Motoráje). Mezi živáky se objeví i covery od Orlíku (Čech), Fistbois (A.C.A.B.) a Valašské ligy (Gastarbeiter). Kapela je pětičlenná (takže je zde i solová kytara) a po několika rošádách v sestavě bylo CD nahráno v té, ve které kapela kdysi hrála. Textově je kapela hodně patriotická a vyzdvihuje ve svých písních legie, předky ale i město Prahu, odsuzuje drogy, kriminalitu, prostituci, korupci, media a celkově systém, který Vás tlačí ke zdi stereotypní a špatně hodnocenou prací. Plus nějaký to pivko a pouliční rock´n´roll. Na to, že CD bylo nahráno za jeden den, tak obsahuje celkem slušný zvuk rychlejšího streetpunku (překvapila mě hlavně solová kytara, kterou jsem na koncertě asi nevnímal nebo už jsem měl něco v žíle) a i booklet je pěkně udělaný vzhledem k faktu, že to je DIY (takže pár fotek uprostřed, texty a děkovačka). Hodně se mi určitě líbí songy Lžimedia, Rozhlédni se, Cajzl nebo Chlast a práce. Poslední studiovej song je původně od skupiny Bad Luck a jmenuje se Rock for Rebels. Zvuk živáků je taky celkem obstojnej a oceňuju, že vybraný živáky nejsou na CD ve studiové podobě. CD si můžete objednat od kapely na www.bandzone.cz/chlastarbeiter za 140 korun nebo přímo na jejich křtu a posledním koncertu 3/12/2011 v Motoráji.

V pořadí již třetí album anglické Oi!/streetpunkové kapely Citizen Keyne (přechozí alba bohužel neznám) jíž tvoří (jak už bývá u britských kapel zvykem) starší ročníky. Kapela je pětičlenná (ovšem žádné dvě kytary, ale dva zpěvy přátelé, což je poněkud nezvyklý jev ve streetpunkovém žánru). Na CD najdete 12 songů melodického streetpunku, který bych asi přirovnal k více punkovým The Warriors nebo více skinheadským Menace, plus jeden bonus, což není nic jiného než cover Breaking the Law od Judas Priest. Celkem mě překvapila melodičnost kapely a klidný styl, protože musim říct, že jsem očekával něco trošku hrubšího a méně vyhraného. Ale najdete tu kytarová sólíčka (třeba v songu Friends nebo What´s Going On ). Texty oproti zvuku splnily moje předpoklady, žádná velká věda se nekoná, punk a Oi! jako spojené životní cesty bez politiky a ne módní záležitost (Punk not Fashion, Oi! for England, I´m Punk, Unity nebo Leave me Alone), přátelé (Friends), kašlání na konvence (Great to be Me), víkendové taškařice (Weekend Riot), prolhaní politici (We Know What We Want) nebo nesmyslnost počíná policie, která otravuje malé ryby s jejich nicotnými přestupky, zatímco velcí zločinci si jedou nerušeně to svoje (Police State). V bookletu najdete texty a celou řádku fotek jak členů kapely, tak i plagátů, s kým hráli (například Peter and Test Tube Babies nebo Cockney Rejects), děkovačku, kontaky a hlavně neděkovačku všem levicovým politicky korektním kundičkám, kteří vidí politiku v každém koncertu a lživě napadají kapely. Z celého CD jsem byl velmi příjěmně překvapen, je vyrovnané a rozhodně doporučuji všem, kteří mají poliční scénu bez ohledu na to, zda mají na hlavě pilu nebo pleš.

På Svenska je reedice stejnojmenného alba, které vyšlo na CD v roce 2003 na Bandworm Records. Oproti této verzi je to navíc 7 dalších songů , z čehož 4 jsou dosud nevydané (Sug Min Kuk, Nowhere to Go, Middleclass Entertainment od Major Accident a Cretin Hop od Ramones), alternativní verzi k již vydané skladbě Death of an Official a songy Militant Vegan a Dirty Harry z dema z roku 1996 (kdy kapela hrála až na dva členy v kompletně jiné sestavě). Mezi původními sedmi písněmi najdete i cover od klasiku Ebba Grön (Sno Från Dom Říká), Moderat Likvidation, což je stará punková kapela z Malmö (Sprängd) a pak song Pappas Pojkar od GBG Sound, což je ještě starší punkrocková banda z Göteborgu. Název alba znamená „Ve švédštině“ a skutečně většina alba je v jejich mateřštině. Švédské kapely, od kterých mají Clockwork Crew zmíněné covery jsem neznal (krom Ebba Grön) a kdyby to nebylo napsáno, tak bych to nepoznal. Kapela razí poměrně rychlejší více punkový oldskůl zvuk, ve kterém ale najdete příjemné jednoduché melodie (třeba právě starší Major Accident). Deska je limitovaná 500 kousky a ručně číslovaná. Krom toho vinyl je těžkotonážní (180g) a papír s texty je hodně detailní a kromě textů zde najdete i dvojjazyčné komentáře k songům, takže zjistíte, o čem švédsky zpívaný songy jsou (ACAB, prolhaná televize, píchání, atd…). Prostě žádná věda to není. Je tu i pár fotek kapely. Na obalu opět spolupracoval Sergio z BSOi!. Pěkně zpracovaný repress, který ocení asi fandové jednoduššího zvuku.

Dim Records se poslední dobou orientuje hlavně na reedice svých vyprodaných zásob (například alba od Ultima Thule) a toto je další z reedic. Konkrétně se jedná o poslední a hudebně asi nejvíce vyhrané album od Close Shave Lone Riders, které původně vyšlo v roce 1992 jako CD/LP. Kapela se po tomto počinu rozpadla (nyní hraje znovu, ale to vy určitě víte) a jejich kytarista Dirk pak pokračoval ve hraní pouze v Razors Edge. Hudebně se na tomto albu muzika Close Shave posunula od Oi! Punku spíše ke klasickému rocku a je to určitě znát především na délce písní (kterých je 10, takže to máme skoro 5 minut na song, ovšem nejdelší je pomalá Alfred the Great, kde jsou i klávesy – cca 6 minut o králi, co ubránil Anglii před Vikingy a poslední Lone Riders o posledním soudu - cca 8 minut). A Fluffy se taky snaží v některých písních o větší hlasový rozsah (Magic Box nebo Wedding Bells o tom, jak vám svatba zruinuje život). Streetpunkového duchu se drží určitě songy Insomnia (o nespavosti), rychlejší War (o nesmyslnosti válek) nebo Remember You (s melodickým refrénem taktéž o umírání ve válkách). Obal i booklet je nejspíš udělán podle původní verze, booklet má dvě strany a jsou v něm texty, ovšem ne všechny a jsou nějak chaoticky řazeny, takže mi chvilku trvalo, než jsem přišel co na co navazuje. Je tu i pár fotek kapely, které určitě znáte. Toto album potřebovalo reedici jako prase drbání a vzhledem k reunionu kapely se po něm zcela jistě znovu zapráší. A co takhle reedice LP verze?

Tak tohleto je hodně povedená věc. Jedná se o sadu EP ve 3 různých obalech, jež obsahují 5 vinylů a každý z nich 2 songy z tohoto alba od Sparrer, což akorát vychází. Limitovaná edice jako prase, která je nádherně zpracovaná (design od Jena a Muny z J.M. Design, jejichž práci můžete znát z jiných alb) a pro milovníky věcí od Cock Sparrer je to tuším naprostá nutnost. Pro toho, kdo album nezná, tak tohle album je nahraný v trošku jiný sestavě než jsem u Sparrer zvyklí – kytaristi jsou zde brazilec Chris Skipis a skot Shugs O´Nail, což se trošku projevilo na zvuku alba, který obsahuje i měkčí a až power popové skladby jako Run with the Blind nebo Is Anybody There. Ovšem najdete tu i klasické fláky s typickým zvukem Cock Sparrer, jako je třeba song o britském bulvárním deníku The Sun Says. Krom 8 studiovek zde najdete i 2 živé songy a to Chip on My Choulder a Runnin´ Riot. Na každém obalu jsou texty, pár fotek a u prvního i kratší povídání právě od designérky Muny. Zajímavý je, že edici si můžete koupit jako celou (všechny 3 obaly) a nebo i nezávisle na sobě, což ale nevím kdo udělá, protože tohle se doma určitě vyplatí mít sakumprásk celý, i když zrovna tohle album nepatří asi k těm nejčastěji citovaným od Cock Sparrer…možná právě proto se ho Randale Records rozhodli tímto způsobem oživit a propagovat.

Na nějaká alba se prostě těšíte a tuplem to platí u kapel, které alba zase tak často nevydávají (třeba On File s jejich Breaking Rules). Ještě tuplem to platí u kapel, které stály u kolébky zrodu Oi! hudby,ale nikdy nepřestaly hrát a nepořádají pouze reunion akce (třeba Cock Sparrer) a ještě tuplem to platí u kapel, které i přes ten všechen věk neztratily nic ze své agresivity, neústupnosti a opravdovosti. A jednou z mála těchto kapel je anglická legenda Condemned 84, na jejichž dlouhé album jsme si museli počkat dlouhých 7 let. Pravda byla tu ochutnávka v podobě EPka The Real Oi!, ale to se nedá s tímto albem vůbec srovnávat. Album vyšlo na americkém labelu Haunted Town Records a to jak na CD, tak i na LP v černé, žluté a červeno černé barvě. Vydání CD se trošku zpozdilo a dodání do Evropy před svátkama, to byl taky porod, ale nakonec můžete držet album v prackách. Album bylo nahrané ještě v pětičlenné sestavě s dvěma kytarami, ale poslední koncerty (i ten, který jsme pořádali ve Vyškově) odehrála kapela pouze s kytarou jednou. Tak a teďka k muzice kromě intra a outra zde najdete 11 songů, které začínají přesně tam, kde minulé album No One Likes Us We don´t Care skončilo a detailněji se asi nemá cenu o muzice rozepisovat. Prvním songem je Clockwork Hooligan, který obsahuje klasické clockwork téma, ale mě se z desky líbí asi nejméně (tento song hrála kapela i jako otvíračku na svém koncertě v ČR). Následujou ovšem totální zabijárny v jejich starém stylu - Don´t Let Them Get the Better of You (o tom, jak když se občas postavíte přesile a sundáte toho v čele, tak se ostatní poserou a zdrhnou), Forever (o tom, jak se jméno Joe Hawkins stalo legendou i když to nebyla skutečná postava ale přesto jím každý chce být, protože i on je námi), Too Old to Fight Too Old to Run (že i ve starším věku se máte postavit, protože jinak dostanete), We are What we Are (o tom, jak móda skins zůstává po letech stejná a jediné co se mění jsou obličeje těch, co jí nosí), What the Fuck You Looking At? (o zmrdech co Vám balí ženskou před očima i když jste s ní a obsahuje parádní kytarový riff, který mě popravdě u C84 celkem překvapil, protože je spíše hard corový, ale se zvukem C84, žádná přeboosterovaná kejtra nebo tak něco), Hear the Call (která začíná akustickou kytarou a o tom, jak Oi! nosíme v srdci a kdo se přidá k nám, tak nebude litovat – parádní song s melodickým refrénem), I just Wanna Be Famous (kterou znáte s EPka, ale je remasterovaná a nahrána klasicky a ne jako studiovej živák), Intimidated (jak je kapele jedno, že jí ostatní nenávidí a jak nedají na zastrašování a nikdo jim nevnutí svůj názor…super věc, zvlášť po průseru s americkym Oi! festivalem, MAD hrozili odvoláním svých kapel z festivalu, pokud Condemned nezruší svoji účast, ovšem jiné kapely se postavili za C84 a řekli, že pokud ne Condemned, tak ani oni nebudou hrát a celej festival se zrušil…blbý pro lidi, ale parádní v tom, že lidé dokaží stát za svým názorem), England (klasika o tom, jak Anglie není tím, čím bývala kdysi) a poslední We stand Alone (o tom, jak 30 let kapela udržuje naživu to, čemu věří, což jsme měli možnost vidět opět ve Vyškově, kde rozhodně žádné hvězdné manýry neprobíhali, naopak jsou to obyčejný, i když dříve narození kucí). V bookletu jsou fotky, texty a děkovačka, kde je zastoupen i mluvčí naší pořadatelské crů, což zahřeje u srdce. Další koncert Condemned u nás je naplánován na červen, takže neváhejte, pořiďte si album a naštudujte si to, protože si myslím, že zahrajou určitě víc nových songů, než jen jeden jako minule. Absolutní povinnost!

Po debutovém albu Hooligan Rock´n´Roll, split EP s Marching Orders, Business a EPku Trouble on the Streets posílá do světa tahle britská partička do světa druhé album s názvem Punk Rock Ruined My Life (s dodatkem but I wouldn´t Change a Thing). Taky je proslavil song Keep the Home Fires Burning z Green Street Hooligans 2. Na albu najdete 15 songů, což odpovídá cirka 3 minuty na song. Kromě klasický kytary, basy a bicí uslyšíte v některých písních i banjo a trumpetu (No Help for Heroes). Co se mi líbilo na prvním albu, bylo to, že kapela dovedla složit song o palčivé problému spolčenosti, o které se vládě a politikům nechce mluvit a přichází se svými sranda řešeními, které v důsledku k ničemu nebudou. Takže pokud chcete slyšet kritiku současnýho systému v UK, tak Control Vám vše řeknou pěkně od plic. CD otevírá apokalyptický intro Thrown To the Wolves, což je vzkaz vládě UK, která se otočila zády ke svým občanům. Následuje song Punk Rock Ruined my Life, který mě dostal svým agresivním zvukem (hlavně basa, kytarové vyhrávky a střídání hrubšího a jemnějšího hlasu v refrénu) a je o tom, jak se díky kapele může změnit váš svět, kdy máte možnost podívat se díky pozvání na kocnert někam po světě, což ale ohrožuje vaší práci a možnost placení účtů. Druhej song je melodičtější a prostě mi připomněl starý Dropkick Murphys, hlavně svým singalongovým refrénem a jmenuje se High Time I Hung my Boots a je o tom, že každej by se někdy na to všecko nejradši vysral, ale pokaždý Vás to přitáhne zpátky, protože je to něco skvělého a žijeme jen jednou. Další song, co bych vypíchnul, se jmenuje No Help for Heroes s parádním refrénem a jež považuju díky použití trumpety za nejlepší song na albu a je o vedení nesmyslných cizích válek kvůli lidem nahoře. Potom určitě singalongová hitovka Rebellion in my Blood (která mi kompozicí trošku připomene Agnostic Front) a především song Ian Huntley, což je člověk (dá-li se to tak vůbec říct), který si odpykává doživotí za vraždu dvou desetiletých dívek (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/f/fc/Sohamchapmanandwells.jpg). Na ten tematicky navazuje song Job to Do, který začíná akusticky a je o tom, jak se ve státě, kde pro vrahy a jiné těžké zločince neplatí spravedlnost objeví mstitel, který vykonává spravedlnost po svém. Ostatní songy vypovídají například o zvyšující se dětské kriminalitě, kdy každej druhej teenager nosí kudlu nebo kvér (Another Mother´s Son), media co ví vše o skinheads (He´s a Skinhead - koukněte na ofiko video http://www.youtube.com/watch?v=tbBc49qQxO8), chytrém nápadu britského parlamentu udělat zákon, který umožní duševně nestabilním a nemocným jedincům volný pohyb ve společnosti (Chaos in Community) nebo všem obětem válek a hlavně propagandě, která válku zobrazuje jako dovolenou (Soliders of Misfortune). Parádní věcí je fakt, že krom všech textů zde najdete i krátké povídání ke každému songu (což je podstatný pro lidi, kteří neví tolik o tom, co za kravinu zrovna schválí UK vláda a ze samotného textu songu by to třeba nebylo pochopitelné – třeba Chaos in Community). Jak už jsem psal, kapela má hodně agresivní zvuk a skutečně si při jejich poslechu neodpočinete, naopak se ještě víc naserete. Control jsou kapelou, která otvírá a navíc ještě sype sůl do bolestných ran, které chce vláda a společnost naoko zalepit, ale přitom nechat bez léčby odumřít. Doporučuju všema 10 (kromě toho tenhle tejden to vypadá na recenze samejch briskejch kapel, tak třeba tu máme po pár letech spánku 4. vlnu Oi! hudby).

Na tento video záznam jsem čekal dlouhé tři roky a už jsem ani nedoufal, že ještě někdy dojde k jeho vydání. Obsahem celého kompletu je jak DVD, tak i CD, ale předmětem této recenze bude samozřejmě pouze DVD, jelikož hudební nosič obsahuje ten samý záznam pouze bez videa. Kdo na sérii koncertů Československo 2008 byl, tak video slouží jako hezká vzpomínka na jistě nezapomenutelný zážitek, kdo nebyl, může tiše se slzou v oku litovat, o co přišel… DVD je rozděleno do třech částí – koncert, film o koncertu, vox populi. Nebudu se nějak zvlášť rozepisovat o jednotlivých skladbách, ty buď znáte, nebo si je můžete poslechnout na řadových albech. Důležitá je v tomto případě atmosféra a provedení a ty jsou na té nejvyšší úrovni. Dan Landa posunul svou prezentaci zase o kus dál. Tentokrát je celý koncert mnohem barevnější, pestřejší, celkově větší show. Je tu hodně světel, ohně, 3 velké světelné projekce a téměř 20-ti členný sbor umělců. V každém případě je po celou dobu se na co dívat, především trojice vokalistek a na druhém konci pódia stojící trojice slečen se smyčci jsou opravdu velice sympatické… :-) Tak, jak už to na Landovo koncertech bývá, je celá prezentace nabitá obrovskou pozitivní energií a autentičností k čemuž samozřejmě patří i občasné zapomenutí textu a tvrdá chlapská gesta, prostě klasický Landa rock´n´roll. :-) Je například jasně vidět, že Dan má mnohem jistější projev v novějších písních, než v těch již více jak deset let starých hitech. Z těch nových mi tam bohužel chybí mé oblíbené „Malá díra v hlavě“ a „Nigredo“, které na koncertu zazněly, ale na záznamu jsou bohužel vynechány, škoda… Ještě bych možná vytknul málo přímé komunikace s publikem mezi písničkami, ale to už jsou detaily, na které jsem si v Landovo podání zvykl. Co se týká bonusového filmu, tak se dočkáte krátkých rozhovorů se všemi důležitými lidmi, co se na tomto turné podíleli. Celým dokumentem pak prostupuje interview s Danem, kde se vyjadřuje o novém albu Nigredo, jeho názorech na současnou společnost apod. Recenzi si tedy dovolím zakončit parafrází jeho názoru na současný stav evropské civilizace: „V současné době nemáme žádnou vlastní kulturu, žádnou neudržujeme a žádnou ani netvoříme. Máme pouze takovou importovanou konzumní…“

Dead On´s je streetpunková kapela z Finska a toto je její debutové CD, které vyšlo na německém labelu Street Beat Records. Kapela je čtyřčlenná, akorát hlavní zpěv je dívčí. Mini CD obsahuje 7 anglicky zpívaných songů středního tempa, kde kromě perfektního dívčího zpěvu (Hanna umí fakt zpívat) dominuje neboosterovaná kytara, která se ale nebojí vyšvihnout solo a v pozadí si duní basa svoje vyhrávky. Hodně je to podobné třeba The Veros (samozřejmě i díky dívčímu zpěvu, který má Hanna opravdu podobný s Vero) nebo Dims Rebellion (tam zase svojí klidností, podmanivostí a určitě textům, které nejsou jak přes kopírák - kapela samotná v děrovačce píše, že její inspirací je nenávist a láska), ale jsou zde i pomalejší více rockové věci jako třeba Goodbye nebo Lost Cause (kde uslyšíte i klávesy). Další věc, která není klišovitá je určitě obal CD, podle kterého bych kapelu určitě na streetpunk netipoval. První song When (který vypovídá o nikdy nekončícím boji mezi srdcem a rozumem) Vás parádně naladí na celou desku a druhej Hey Boy (ve stylu I don´t like you nebo Antisocial od Skrewdriveru) Vás v tomto pocitu akorát utvrdí. V dalších válech jako třeba Goodbye a nebo ShamRock vám zpěvačka ukáže svoje hlasový kvality. Celé CD je hodně různorodé, ale všechny songy mají jednu společnou věc a to je parádní kompozice a jsem moc zvědavý na další počiny kapely. CD je dále limitováno 500 kousky (z toho 400 klasika plus 100 zabalených v plechové krabičce, kde najdete i plagát a dvě placky) a ručně číslováno. Booklet je jednoduchý, ale je v něm vše o kapele a muzice, co potřebuje vědět. Pro mě velmi příjemné překvapení od kapely, která asi není (ještě) moc známá, ale myslím, že o ní určitě ještě mnoho dobrého uslyšíme.

Jako druhý disk ze sběratelské edice od Rebellionu vychází reedice druhého alba Discharger – Our Hate is Justified opět v podobě slušivého digipacku se všemi proprietami, které jsou rozepsány v recenzi na Razorblade – The Early Years. Trošku nechápu, proč se reedice dostalo zrovna druhému albu a ne prvnímu Born Immortal, které se určitě dá sehnat hůře. Oproti původnímu vydání z roku 2006 zde najdete i bonusovou píseň a to rozšířenou verzi A Heroic Story z roku 2011. Kapelu mám mezi oblíbenými a i oni mají na ČR jistou vazbu, protože zde odehráli dva koncerty a z jednoho dokonce vyšlo i DVD. Kapela mě uchvátila hlavně proto, že umí skvěle kombinovat výbornou muziku s rockově/metalovými dotyky (song Freedom je naprosto geniální) s propracovanými polo či kompletně akustickými baladami, jako třeba When the Wounds are Healed nebo právě A Heroic Story. Svůj styl začala kapela v posledních letech označovat jako „Battlefield Rock“ a nutno říci, že je to označení skutečně výstižné. Opět zde není co řešit a vzhledem k tomu, že už původní verzi jsem dal plnej, tak v tomto ohledu nemůžu jinak, protože horší to skutečně není!

Splitko holanské kapely Discharger a kanadské zpěvačky a kytaristky Jenny Woo (která zde nemá pouze akustické songy, ale naopak klasickou sestavu kytara, basa bicí). Songů zde najdete celkem 12 (6 a 6) a je to uděláno tak, že se interpreti střídají. Tak začnu nejdříve s Discharger, protože je lépe znám a i oni jsou ostřílení matadoři, jelikož mají za sebou 3 solová alba. Takže mají zde 3 nové songy a to I Belive, Never Surrender, akustickou Death before Dishonor, potom cover od The Oppressed (Riot) a 2 znovu nahrané songy z předchozích alb – Heroic Story a Born Immortal. Krom toho vyměnili bubeníka. Jejich muzika je melodický, ale tvrdý streetrock a kapelu mám rád proto, že umí zahrát jak rychle a tvrdě (nejvíc je to cítit asi z přitvrzení v songu Born Immortal, kde na začátku je perfektní dvoušlapka) tak i bezchybně akusticky, což zde dokazují jak novým songem Death before Dishonor, tak i novou verzí Heroic Story. Textově bych vyzdvihnul první song I Belive, který je tom, jak člověk věří, že každý dostane v životě podletoho, jak se chová, takže zákonitě podvody a korupce politiků je musí někdy dostihnout. Never Surrender je o tom, jak se nesmíme vzdát a nastavit druhou tvář, i když na nás společnost každý den plive. Death before Dishonor je akustická balada o tom, jak je těžké se nezaprodat a naopak si uchovat svoji čest a důstojnost. Pěkná část je hlavně o tom, jak „čest a osamělost jdou ruku v ruce“. Jenny Woo má za sebou jen jedno profi album s názvem Alberta Rose a předtím DIY počin Acoustic Oi! Čistě akustická píseň tu není žádná, v každé je nahrána basa a bicí, ale je to prostě pořád na straně klidné a pomalejší muziky alá Badlands. Parádní je hnedka její úvodní Sound of the Scene, která je o tom, jak si na světě lidé ze scény rozumí díky společným zájmům, která je zahrána s vervou. Ryhlejší je ještě Blue Collar Hands o tom jak i přesto, že se oblékáme stejně, tak stejní nejsme a jsme něco víc, než je vidět na první pohled. Mezi více akustické věci patří třeba Kids on the Streets (která je o tom, jak nechceme být jako ostatní a chceme si žít svoje vlastní životy podle našich pravidel), Stronger (na který jsem tu dával před časem videoklip, o tom co nás nezabije, tak že nás posílí a jak vždycky budeme o něco dále než ostatní…hodně dobrej song), Vultures (o zbabělcích, kteří jen čekají na Vaší chybu, aby se na ní mohli přiživit) a Your Name (o tom abyste byli vždy sami sebou). Celé CD je uděláno jako digipack s parádním bookletem, kde najdete všechno, co potřebujete a Randale tímto svým dalším vydaným albem opět dokazuje, že patří mezi top vydavatelství, která se zaobírají skinheadskou muzikou.

V pořadí 4. splitko z řady Looking for Trouble tvoří fotbalovej speciál Disturbed Mother Fuckera (za fotbalový klub Leicester City)a Hammered Mother Fucker, což je kytarista Ciaran z The London Diehards (za West Ham United). Prvních 6 písní je v režii Disturbed Mother Fuckera a jsou to covery od Oi!punkových kapel akorát s tématikou nenávisti k jiným týmům, jmenovitě Chelsea, Nottingham Forrest, Derby County, Coventry, Aston Villa, Cardiff, Arsenal, Porthsmouth nebo Manchester United. Najdete tu předělanou I Hate People od Anti-Nowhere League, Pretty Vacant od Pistolí, G.L.C. od Menace, Beat up the Brat od Ramones, ACAB od 4 skins nebo If the kids…od Sham 69. Druhá půlka (dalších 6 songů) jsou původní songy věnované hráčské legendě West Hamu Billymu Bondsovi, bratrství fanoušků kladiv, barvy klubu a věrnost jim za každých podmínek a o tom, jak je důležité věřit, že se klub znovu postaví na nohy a začne vyhrávat, o posezení v hospodě před a po zápase a vlastní atmosféře celého dne, kdy se koná zápas a poslední, ale pro mě nejlepší text, který je o tom, že jste to právě Vy, kdo podporuje tým za každého počasí bez ohledu na výsledek, ale ceny vstupenek, místa k sezení a další podobné vymoženosti berou fotbalu duši a díky nim jsou pracující muži podporující svůj tým označeni za jakési vyvrhele společnosti. Muzika je podobná prvnímu albu The London Diehards, což je myslím splitko s TMF - Looking for Trouble Volume 1, takže si myslím, že je to právě Ciaran, který skládá v TLD muziku. Jinak booklet je opět kvalitka a na 16 stranách najdete texty, černobílé fotky slavných fotbalistů obou týmů nebo jejich fandů a děkovačku. Komu se líběj Jonesyho předchozí projekty pod Disturbed Mother Fucker, tak se mu bude líbit určitě i tento, který svoji koncepcí připomíná holandskou kapelu Foienoord. Druhá půlka je proti tomu originálních 6 songů ve stylu prvního počinu TLD, textově i hudebně naprosto super věc, co má hlavu i patu.

Downlow NYHC je podle názvu hardcore formace, která byla založena v roce 1994 a tohle je re-release jejich prvního počinu (když nepočítám songy na kompilačkách) z roku 1998 (kdy to vyšlo na Eyeball Records). V roce 1998 se kapela rozpadla, ale později se v roce 2003 dali opět dohromady a od té doby čas od času hrají. Jejich členové působí nebo působili ještě v takových kapelách jako Cause for Alarm, New Faith nebo Kill Your Idols. CD/EP obsahuje 6 songů (No more Pain, Change of Pace, Wall of Anger, Diseased, Blindfolded a Refrain) nasranýho HC ve stylu Warzone, Agnostic Front, Breakdown, Sheer Terror nebo Cro Mags. Prostě oldskůl zvuk a žádné stopy po metal coru nebo nu metalu. Texty se točí okolo HC témat jako je držení při sobě, vztek, bolest a nenávist, pomluvy za zády a vůbec celkově pocity. Všechny songy na CD jsou poměrně vyrovnané a i se mi celkem líbí (trošku jsem se vylekal při poslechu začátku k songu Blindfolded což je teda nehoráznej nátěr a sypec, ale trvá to asi jen 20 sekund a pak se ozve očekávaný HC). CD je věnováno Raybeezovi (kapela hrála i na benefičním koncertu pro jeho rodinu v roce 1998), Javi Savageovi (majitel Big City Records, kteří vydávali punk a HC, který zemřel v roce 1994) a dalším, kteří už nejsou mezi námi. Děkovačka obsahuje samý známý firmy HC a punku, booklet je dvoustránkový s pár fotkami z živáků a texty. Design opět od JM Designs (United Riot Records s nimi zřejmě nějak úzce spolupracují). Opět omezeno jen 300 kusy, takže pro fandy oldskůl HC rozhodně jasná volba.

Dr. Martins je kapela, která pochází z brazilského města Porto Alegre, což je přístavní město u Atlantického oceánu, patřící do provincie Rio Grande do Sul. Dr. Martins jsou na svůj původ patřičně hrdí, což dokazuje CD, které je v zeleno-červeno-žlutém provedení, což jsou právě barvy Republiky Rio Grande a podporují její nezávislost (booklet se hemží vlajkami, státními symboly a různými plakáty je zde vyjádřena podpora hnutí Pampa Livre – hnedka úvodní píseň, což je novodobé hnutí, které chce nezávislost na Brazílii). Deska vyšla u US labelu Hostile Class Productions, které vlastní polský rodák Witek (což možná vysvětluje jejich spolupráci s Olifant Records). Stejně jako většina ostatních brazilských Oi! kapel (jako třeba Bandeira de Combate, Bronco Army, The Skulls nebo Voluntarios) jsou i Dr. Martins kapelou silně nacionalisticky orientovanou, což jsem naťuknul už v předešlém textu (kromě úvodního songu to je třeba dvojka Porto Alegre é Nossa – Naše Porto Alegre), dále u nich najdete 100% working class postoje (songy jako Sangue Operário – Krev dělníků), ale i klasická témata jako tetování (Marcas de Caim), pivko (Slava, což je jejich oblíbená pivní značka), hrdost na jejich ženy (Mulher Sulista – Ženy z jihu) a ani zmínka o carecas (Rock Careca) atd. Celkem tu najdete 13 songů v portugalštině. Kapela je pětičlenná a za zmínku stojí, že na bicí hraje dívka Victoria. Kapela hraje muziku, s vlivy klasického rocku ale i rock´n´rollu a charakterizoval bych to asi jako melodický skinhead rock. Zpěv v mateřštině zpěvákovi parádně sedí. Kapela má i kvalitní zvuk, což je bolístka některých kapel z dané oblasti, hlavně jejich starších nahrávek. Parádní songy jsou určitě Porto Alegre e Nossa, Sangue Operário, pomalejší Mulher Sulista s parádním táhlým refrénem a poslední song Bons Tempos. Booklet je komplet na křídovém papíře s texty, fotkou kapely, děkovačkou a zmíněnými obrázky, které se týkají Republiky Rio Grande. Debutové album kapely a příjemné překvapení.

F.A.V.L. je nová kapela z italského města Viterbo (motaj se okolo Viterbo Skinheads Crew) a album Cemento e Follia (Beton a šílenství) je jejich debutový počin, který vznikl díky spolupráci mraky labelů, jako třeba Strength Thru Oi!, Pull the Trigger, Tuscia Clan, Laida Provencia Crew, Rudeness Records, Still Standing Army, Skins Rules, Ragazzi dei Quartieri nebo britských Mother Fuckin´ Sounds. Samotný název kapely má co dělat s historií regionu, konkrétně se jedná o spojení inicálů obcí, které potom uvtořily město (Fanum, Arbanum, Vetulonia Longulo). Album obsahuje 9 italsky zpívaných písní s texty v rodném jazyce, ale s vysvětlivky v angličtině a překladem názvů songů. Italské kapely mají tu nevýhodu, že zní povětšinou jako přes kopírák, ale na druhou stranu hrají ukrutně melodický a chytlavý streetpunk jak řemen. F.A.V.L. z toho trošku vybočují, jelikož mi přišli kapánek tvrdší na italské poměry při zachování všech melodických atributů italského Oi!. Texty vypovídají o hrdosti na sebe samotného, současná doba, která nadsazuje globální hodnoty nad identitu, Váš svět, který si vytváříte vy sami, vzpomínky na okamžik, kdy jste si poprvé koupili punkovou nahrávku, život v betonové džungli, Oi! muzika atd…Super je určitě první a druhý song – Sempre te stesso a Fino all´ultima goccia, které určí, jak bude vypadat zbytek nahrávky. Jinak booklet je udělaný pěkně, texty plus celá řada fotek kapely a jejich frendíků, k tomu ty vysvětlivky a děkovačka, kde najdete kapely jako Plakkaggio HC, Brutti e Ignoranti nebo Razzaparte. Možná se Vám nemusí zdát hrací čas kolem 20 minut, ale na těch 9 songů je to akorát a kapela nenudí. Kdo má rád melodický streetpunk, tak pro něj je F.A.V.L. jasnou volbou!

Faccao Opposta je čtyřčlenná portugalská skinheadská kapela, která pochází z hlavního města Lisabonu. Upozornila na sebe v roce 2010 debutovým splitkem s brazilskou kapelou Mao de Ferro a následujícím limitovaným singlem Skinheads, což byla i první vydaná věc od Ediciones Limitadas. Uma Só Voz je v pořadí čtvrtým EP, které label vydal a opět e jedná o silně limitovaný počin (42 modrejch, 60 červenejch, 90 černejch a 20 testovacích vinylů, celkem 192 kousků). V kapele hraje na basu i Rattus, což je veterán portugalské scény a můžete ho znát i z působení v kapele Albert Fish. Na desce (v mém případě červený vinyl) najdete dva songy a to titulní Uma Só Voz (Jeden hlas) a Procuro (Hledání), což je cover od staré portugalské kapely Crise Total, která se dala však znovu dohromady a na basu v ní hraje opět Rattus. První song je parádně zahrané Oi! s úvodní kytarou ostrou jako břitva, která pak vymrskne parádní sólo. Vinylový zvuk toto ještě umocňuje. Song pojednává o tom, jak stále stojíme sjednocení, nenávidění a hrdí proti útlaku okolní společnosti. Druhej vál je krapet rychlejší a odpovídá muzice 80. let, ze které původně pochází a je to větší sypačka. EP je udělané s velkou dírou uprostřed a rychlost přehrávání je 45. Rozkládací obal obsahuje oba texty, společnou fotku kapely i fotky jednotlivců. Sběratelský kousky a fajnovou muziku – to je to, co Editiones Limitadas nabízejí a já se budu těšit na jejich další počiny (což platí i o Faccao Opposta).

Flatfoot 56 je kapela, která pochází z Chicaga a hraje celtic punk rock a její základ tvoří tři bratři Bawinkelovi. Toto CD vyšlo pro americký trh už minulý rok, ale Evropská verze vyšla až letos v únoru (je na ní navíc bonusový song Distortions). Kapela je pětičlenná a najdete u nich takové hudební nástroje, jako je třeba mandolína nebo dudy. Celkem zde najdete 14 songů klidnějšího tempa, ve kterých jsou hojně využívány folkové nástroje zmíněné výše (je tu i ten zcela akustický song - Shiny Eyes). Na CD najdete i pro mě naprosto vynikající song Courage – o obyčejných lidech z ulice, kteří musí makat, aby uživili svojí rodinu, starají se o své blízké, ke kterému je ještě lepší videoklip (http://youtu.be/8k5zO06PyVM). Z tohodle songu prostě mrazí, nebo alespoň mě určitě. Jinak jak už jsem psal muzika je hodně vyklidněná a navodí Vám perfektní melancholickou náladu. Kromě Courage se mi určitě líbí první Black Thorn, The Hourglass a hlavně předposlední šupa Hot Head (která je o tom, že mít horkou hlavu v jistym věku je na škodu)…Textově to není vůbec klišovitý a najdete tu i dva love songy (Shiny Eyes a You Won me Over). Na místě se vynořuje určitě srovnání s DKM nebo Flogging Molly. Celý CD je udělaný jako fajn digipack s tématikou alá obal. Pro fanoušky celtik punk rocku určitě super věc do sbírky a pro ostatní, kteří mají rádi klidnější muziku, která textově co říct, tak těm to doporučuji taky.

Freigänger jsou čtyřčlenná německá kapela a toto je jejich první demo (které je ale limitované 500 kousky a ručně číslované). Kapela je sice čtyřčlenná, ale má dvě kytary. Zajímavé je, že je poměrně mezigenerační, protože jednomu kytaristovi je teprve 14. Na CD naleznete 8 songů, z čehož jsou 3 covery a to Rapist a Barry Prudom od Combat 84 plus Bite it od GG Allina, což je oblíbenec basáka Metzena, takže 5 vlastních počinů (Keine Engel, Our Life, Du…, Ohne Dich a Tätowiert). Vlastní songy jsou zpívané německy (krom válu Our Life), covery jsou v originálním znění. CD je sice označené jako demo, ale zvuk nahrávky není nijak odfláknutý a vše je pěkně čistě slyšet. Jedná se o střední tempo (ale uslyšíte i two tone prvky, třeba v songu Ohne dich…), kde solová kytara jede jednodušší vyhrávky a perfektně doplní zbylé nástroje. Celé to působí hodně sehraně a kompaktně a můžu říct, že se mi to líbí. Kdyžtak se podívejte na následující odkaz, kde najdete nějaký linky na youtube, kde je pár songů od kapely (http://www.freigaenger.org/freigaenger/videos.html). Booklet obsahuje jen fotku kapely a krátkou děkovačku, ale co, je to demo a stojí to cca 4 €, takže nemůžete čekát nějaké grafické zázraky, naopak si myslím, že tohle je pěkná cena za takové zpracování. Textově co jsem oposlouchal tak to je skinheadská klasika, která nemá cenu nějak moc rozvádět, kérky, way of life, atd…, ale to je poznat i z volby cover songů. Nejvíce se mi asi líbí pomalejší song Du… s pěkným refrénem. Doufám, že kapela rozhodně něco ještě vydá a na to, že toto je označeno jako demo, je více než dobré.

Frontline Soldiers byla kapela z New Yorku, která byla založena v roce 2000 a skončila v roce 2004, kdy se její členové rozprchli do dalších hudebních projektů (jako třeba Offensive Weapon, Skin Disorder nebo The Infiltrators). I když teď se dali podle předních zprvá dohromady a zahráli na společném koncertě s Battle Cry, Fed Up, Offensive Weapon a Sons of Liberty. Kapela nahrála v roce 2004 šest písní, z nichž jedna (Reclaim Strength) byla pro kompilaci Streets of America. Pět ostatních (American Boot Squad, World War 3, Warrior Rising, Oath of Loyalty a Frontline Soldiers) můžete najít právě na této desce, která vyšla až v tomto roce. Jedná se o typické americké pojetí Oi! hudby (viz kapely z reunion koncertu), což znamená rychlejší muziku (lehce šmrncnutou HC) s výraznou basovou linkou a proamerickými texty (název alba znamená v překladu Přísaha věrnosti) bez známky politické korektnosti alá Red, White & Blue. A je to slyšet pěkně už od prvního songu. Vokál Joea mi hodně připomíná vokalistu z The Barons (hlavně teda v prvním songu). EP je zabaleno v pěkném coveru, jak jinak než z JM Designs od Muny, která mimochodem napsala i pár řádek o kapele na papír, který najdete přiložený k EP (bohužel bez textů, ale s fotkou kapely alespoň). EP vyšlo v limitované edici 300 kousků na barevném vinylu (já mám béžový s fleky, ale nevim, jestli jsou i nějaké další). Vydavatelství doporučuje EP fanouškům kapel jako Oxblood, YDL, Combat 84, Snix nebo Boot Party a já nemám důvod s nimi nesouhlasit. Prima sběratelská věc pro fandy desek a méně známých kapel.

Gatans Lag (neboli Zákon ulice) je sedmičlenná partička ze švédského města Boras, která má na svém kontě již dvě plnohodnotná alba (která vyšla na Kjell Hell Records a jedno je tušim někde dokonce volně ke stažení). Na zadní straně obalu desky se na Vás šklebí všech sedm členů kapely a já jak jsem to počítal a poslouchal tak mi to vychází na dvě kytary, basu, bicí, saxofon a mužskej a ženskej vokál, ale třeba se pletu. EP v oranžové barvě obsahuje 4 švédsky zpívané songy a to Andra lång, Det är fint nu (Je to v pořádku), Jag kommer dö ung (Zemřu mladý) a Snutbil. Jak už jsem psal na začátku, kapela používá saxofon, což fakt můžu a hnedka u prvního songu (kterej jsem bohužel nebyl schopen přeložit) je perfektně použit k nenaboosterovaný kytaře a dodává muzice parádní kompaktní zvuk a navazuje parádní atmosféru, u které si má člověk chuť otevřít flašku vína a vyvalit se někam na slunce a jen tak si užívat nicnedělání a druhej song Vás v tom jen utvrdí. Další super věcí jsou refrény, které zpívá dohromady ženský a mužský vokál. Druhá strana pokračuje v naprosto stejné linii jako strana první, prostě těžká pohoda. Zcela jistě se tu nabízí analogie se Stomper 98, ale na mě to působí více melancholicky (přesně jako moji oblíbenci Dims Rebellion). Obal desky je pěkně udělanej, akorát zde nenajdete žádný papír s texty no. EPek bylo vylisováno tuším 500. Snad jen škoda, že to je jen EP, protože jestli si otevřete tu flašku na začátku desky, tak jí budete muset alespoň 5x otočit, abyste to dopili, ale zase na druhou stranu Vás to donutí podívat se po starších albech kapely (což rozhodně udělám). EP je ještě vydáno pod hlavičkou Swedish Streetpunk Collectible Series (kde vyšli třeba The Clichés – Bottom of the Barrel, nebo nový Antipati, který zde proberu taky). Parádní věc a bod pro Pretty Shitty Town Records.

Nyní už jen zase tříčlenná (kytaru a bicí nahrál nový člen s přezdívkou Gun) francouzská banda a jejich minialbum, na kterém najdete 6 písní v jejich mateřštině. Album se jmenuje Timebomb písně se jmenují Premiere ligne, Nostalgie, Reconquete, Nos peines, nos fiertes, Timebomb a L´Appel. Kapela hraje hodně údernej styl a už od prvního songu to do Vás řádně napere (pomalejší je jen poslední L´Appel, který začíná i končí akustickou kytarou). Asi bych to přirovnal ke kanadským Legitime Violence. Na důrazu určitě přidávají i zdvojené zpěvy a čas od času kytarová vyhrávka. Taktéž nechybí pasáže, kde song změní rytmus, nebo části, kde jede jen basa, bicí a zpěv. Jak už jsem psal, vše je ve francouzštině, ale s názvů textů popřípadě z obrázků, které jsou u nich, pochopíte, o co se jedná – vzpomínky, hrdost, která nezřídka kdy přináší bolest, o tom jak se historie opakuje a jak by se měl objevit nový Charles Martel nebo ústřední Timebomb, který je o vzteku, jenž v sobě člověk musí držet, když se podívá kolem sebe, atd… Nejlepší song je pro mě rozhodně Reconquete a poslední L´Appel, který má vynikající chorálový doprovod v refrénu. Booklet je zpracovaný perfektně a nemám, co bych vytknul snad kromě faktu, že je kompletně ve francouzštině, takže se moc nechytám (chtělo by to nějaké kratší vysvětlivky k songům) a dalším menším negativem je určitě délka CD, které budete mít poslechnuté hnedka (na druhou stranu zde zase není slabý song a CD nenudí). Kvůli té délce dávám jen 7+.

Tohle splitko britsko-polské kapely z Londýna a americké kapely z Kalifornie vyšlo na čtyřech variantách EP – vínová, modrá, pak jejich kombinace a průhledná s vínovo-modrými skvrnami (tu mám, já ale nenašel jsem fotku, takže vedle najdete jinou). Výtěžek z prodeje je věnován do fondu pozůstalosti Bruce Roehrse, což byl dlouholetý přispěvovatel do časopisu Maximum Rock´n´Roll a zemřel v roce 2010. Ale nyní k vlastnímu provedení desky. Je to EPko, tedy sedmipalec…ALE současně s kotoučem, na kterém je vylisovaná muzika jsou vylisovaná i kladiva (viz obrázek), takže skutečný rozměr desky je desetipalec. Super nápad a provedení, jelikož obě kapely zde mají songy věnované londýnskému týmu West Ham United. Booze and Glory zde mají song Swingin´ Fuckin´ Hammers. Melodickej song, na který jste od kapely zvyklí a vynikající ochutnávka před jejím novým albem Trouble Free, které bude venku co nevidět. Kapela Harrington Saints má na EP píseň Claret and Blue (Vínovo-modří) a je v podobném duchu jako jejich kolegové, akorát mně přijdou více vyhranější a nebojí se pustit do solíček, Booze and Glory znějí proti Harrington Saints tvrději, ale melodický refrén si naopak zapamatuje lépe. Co dělat také lepšího v sobotu odpoledne než se jít podívat s partou přátel na fotbal a na to, jak vínovo-modří hrají. K desce není nic přibaleno, ale to v tomto případě vůbec nevadí, jelikož design je prostě skvělej a songy taktéž. Paráda, která se bude skvěle vyjímat ve vaší sbírce asfaltů a je jedno jakou barevnou kombinaci zrovna ulovíte.

Heroes je kapela, která pod tímto názvem hraje od roku 1996 (předtím to byla WP banda Heroes in the Snow) a pod názvem Heroes je toto jejich tuším sedmé album (ale můžu se mejlit). Kapela je čtyřčlenná, s jednou kytarou, ale kromě ní zde uslyšíte třeba mandolínu, klávesy, akordeon, kazoo a nebo flétnu. Celkem zde najdete 14 písní v angličtině, která je ovšem perfektně zazpívaná. Hudebně se jedná o rock až hard rock středního tempa, s těžkopádnými kytarami a zastřenějším hlasem zpěváka. Nechybí ani pomalejší poloakustické songy, balady (jako třeba song Hope), country (Hey Johnny) a čisté instrumentálky (New Dawn). Textově je to o tom, jak se nenecháme ovládat, o ztrátě identity, o tom, jak se člověk cítí cizincem v místech, kde vyrůstal, hrdost, víra v sebe sama atd. Celkově se jedná o vážnější témata, která se vymezují proti současné společnosti a způsobu života. Celý booklet je udělán ve stylu televizního programu, uprostřed najdete fotky jednotlivých členů a všechny texty (kromě songu Hey Johnny, který byl nahrán doma a je zde jako bonus). Songy jsou vyvážené a kromě zmíněné balady a country songu jsou si i hodně podobné (to ale neznamená, že jsou slabé). Mně se líbí hodně song Who Dare Wins a Moderinty is Overated. Na albu jsou vidět hudební zkušenosti kapely, především v kompaktnosti zvuku, kytarových vyhrávkách a efektech použitých ve zpěvu…celkově to zní hodně profi, ale to si myslím, že bude i největší slabina kapely, nebo alespoň v tom, jak oslovit lidi ze streetpunkové/Oi! scény, protože ne každý má takovou muziku rád. Poslechněte je na www.myspace.com/heroessweden. Mně se to celkem líbí, ale je to na mě příliš dlouhé.

Horrorshow je ska/oi! kapela z polského města Sosnowiec, kterou našincům nemusím zcela jistě představovat, jelikož hrála na několika předešlých Streetkids festivalech v Brně nebo na Slovensku. Toto je po několika letech jejich zbrusu nové album a je vskutku o co stát. Proti minulým album kapela ustoupila od ska zvuku a věnuje se klasickému pouličnímu oi!punku, což potvrdí zcela jistě i coverem Garageland od The Clash. Na albu najdete 7 písní plus 2 bonusy, což jsou songy Alex Go! a Online Generation, které ale nazpíval zpěvák z Booze and Glory (najdete je i jako bonus na posledním albu Booze and Glory Trouble Free). Mezi těmi 7 songy jsou tři v angličtině (právě tyto zmíněné dvě plus ten cover od Clash) a zbytek je v polštině. Další song, který můžete znát je Czy warto jeszcze, který vyšel na EP (které taky vydal Olifant) spolu s Online Generation v roce 2010. Musím říci, že polština kapele daleko víc sedne (což je vidět u Garageland, kde je angličtina trošku na štíru, ale možná je to schválně přehnané). Naproti tomu hlas zpěváka Marka z Booze and Glory skvěle padne do muziky Horrorshow a songy s jeho hlasem jsou naprosto ultimátní. Svižná muzika obou kapel je hodně podobná a návštěvníci pár jejich společných koncertů ať už v UK nebo v Polsku se o tom určitě mohli přesvědčit. Kapela umí zahrát i pomaleji (song Czy warto jescze, který je těžkosti života nebo song Ulice). Největší hitovka kapely je bezpochyby fotbalová hymna Zawsze Wierni o jejich týmu Zaglebie Sosnowiec, jejíž refrén se Vám okamžitě usadí v hlavě, následovaná Online Generation (o tom, jak v dnešní době ubývá lidí, co jdou ven a žijí skutečný život a namísto toho sedí doma a kecají o životě, co nežijí s ostatně postiženými přáteli) nebo titulní Alex Go!. Tyto songy se opravdu povedly. Celé album je zabalené v digipacku, který se dá rozložit na tři kusy. Na pozadí tvořeném koláží z fotek najdete texty a obsáhlou děkovačku. Ten, kdo má rád melodické Oi! kapely by měl nepochybně do svého playlistu zařadit i Horrorshow (pokud tak ještě neučinil).

Tak toto je v pořadí třetí album tohohle rockabilly/psychobilly projektu Ultima Thule. Druhé album Lost in Lynchland se mi celkem líbilo, takže jsem byl natěšenej, s čím tyhle borci přijdou teď. Zklamáním trošku bylo to, že celé album jsou covery od jiných kapel (krom nově nahráné jejich písně Alone in the Woods). Najdete zde songy, které můžete znát zcoverované i od Ultima Thule (třeba Little Red Ridinghood nebo Summerwine), potom předělaný klasiky punkrocku jako třeba First Time od The Boys, Pet Cemetary od Ramones a nebo Sunday Stripper od Cock Sparrer (což je parádní předělávka s dunivým kontrabasem). Jsou tu i covery od klasiků z let 60. jako třeba Johnny Remember Me od Johna Leytona, Summer Wine od dcery Franka Sinatry Nancy, ale i předělávky novějších věcí z country/rockabilly/psychobilly žánru jako třeba Bad Things od Jace Everetta, Walkin´ throug the Desert(with a crow) od texaské kapely Ghoultown, Uprising od Muse, Remember Me od Jamese Intvelda, Money Always Takes the Place of Life od dánských D-A-D nebo 3 Shades of Black od Hanka Williamse III. V bookletu najdete jen fotku kapely namaskovanou alá Frankenstein nebo Strýko Fester z Addams Family. Jelikož se jedná jen o covery nechám bez hodnocení, každopádně muzika se poslouchá hodně dobře a ten kdo má rád zpěv Janneho Thörnbloma (který je v některých písních doplněn i dívčím zpěvem) a líbily se mu už covery od Ultima Thule, tak toto album velice ocení.

Keine Reue (neboli Bez výčitek) je debutové album čtyřčlenné Oi! grupy z Durinska, která si říká I don´t Like You (ovšem mají demáč, který si s jejich laskavým svolením můžete stáhnout třeba zde http://www.mediafire.com/?bgbyeqwlwtba881). Kapela je zde zastoupena 11 songy, mezi nimiž jsou dva covery od Šroubováku (právě I Don´t Like You a první verze Streetfightu) a taky song Thüringen, což je cover od Perkele s jiným textem. Všechny songy kromě coverů od Skrewdriveru jsou v němčině. Hudebně je to právě ta kombinace alá Skrewdriver, Perkele, Templars nebo třeba jejich kolegové Brachial a Rampage (třebas první song Keine Reue), ale kapela používá i booster a umí zahrát parádně melodicky (song o jejich zemi – Hand in Hand nebo Feinde der Freiheit, který je o tom, jak menšiny určují podmínky, ve kterých máte žít), ale i tvrdě a nekompromisně (100 Millionen – což je počet obětí komunistických režimů, který byl i v Durinsku, jelikož to bylo součástí DDR a jedná se asi o nejlepší song alba, který začne pomalu, ale potom zrychlí). Ostatní songy opěvují skinheadský kult (Ein Salut), o tom, jak se policie stará o monitorování koncertů, ale zavážné trsetné činy jsou přehlíženy (Nur Musik), ale i o tom, jak se dá koncert parádně užít (Danke). Booklet je udělaný fajnově, texty a celá řáda fotek a obrázků mezi nimi plus koláž uprostřed a děkovačka na závěr a i obal se hodně povedl. Fanoušci výše zmíněných kapel a celkově produkce Oi! ain´t Red Records budou určitě spokojeni!

Insidious Skins (neboli Zákeřní skíňáci) je nová mezinárodní banda. Působí v ní dva němci – a to kytarista Schlick (kterého můžete znát z kapel jako Brachial a nebo Rampage) a zpěvák a basák v jednom Pippi a jeden ital – bubeník Federico. Ve zpěvu (kterej je komplet v angličtině) jim ještě pomáhá jakási pokérovaná slečna Michi, která má podobnej hlas jako Rianne, která pomáhala se zpěvem v Les Vilains. Nutno říci že tatuážemi (i obličejových partií) se mohou pochlubit i pánové z kapely. EP obsahuje čtyři písně s výmluvnými názvy jako Skinheads, Oi!, Keep the Faith a We don´t Like You. Textově je to o opěvování skinheadského kultu, životní cesty, oi! a ska hudby, infiltrace scény a odpor k politikům a policajtům jako symbolů prohnilosti společnosti. Hudebně to vychází spíše z klasického pomalejšího soundu 80. let a kytarista Schlick určitě přispěl svojí troškou do mlýna zvukem svých ostatních kapel. Nejvíce se mi líbí asi úvodní song Skinheads. Sympatické je, že kapela si produkovala celé EP (které je limitováno 500 kousky, z čehož je 20 ručně očíslovaných) sama a uvnitř najdete papír s texty a fotkami členů bandy. Dále nemá profil ani na myspace ani na facebooku, takže pro kontaktování kapely použijte web http://www.skinheadbeat.com ( i když na EPku je napsáno, že budete litovat, pokud kapelu kontaktujete). Toto osloví spíše fandy klasičtějšího jednoduššího zvuku (což navíc podtrhuje ještě pouze vinylová verze), ovšem muzika je dělána přímo od srdce a já nemám klukům z kapely důvod nevěřit, že svůj way of life nějak flinkaj.

Kanadská písničkářka Jenny Woo vydala v roce 2009 demo s názvem Acoustic Oi!, které mělo relativně velký úspěch. Tohle je její debutové album, které vyšlo o dva roky později na Randale Records. To už je regulerně lisované a obsahuje celkem 12 songů (z nichž čtyři můžete právě znát z prvního CD a to Alberta Rose, What I am, I´ll Rise Again a Sorry). Kromě akustické kytary, kterou obstarává ona tu najdete i ostatní hudební nástroje (basa, bicí, ale i třeba banjo – v prvním songu Alberta Rose, čelo – v I´ll Rise Again, mandolína v Sacrifice a Sorry nebo klávesy v posledním válu Working Class Gospel), které obstarávají její kolegové s kapely Birds of Prey. Takže z toho co jsem napsal je vidět, že se nejedná jen akustický Oi!, sice nedostanete porci kdovíjakého nátěru, ale o tom Oi! určitě není, stačí se podívat na kapely jako Badlands, Paris Violence a další, které vystupují z konvencí tradičního zvuku. Písně vypovídají o lásce k místu, kde se člověk narodil a kde by i rád spočinul (Alberta Rose), o životě, který žijete a ne každý ho chápe (What I Am a We Don´t Need Their Respect), sebeobětování pro myšlenku a lepší věc (Sacrifice), o tom jak člověk, který se nevzdá znovu povstane (I´ll Rise Again), sláva a hrdost kultu (Our Kind a Yesterday´s Glory), pracující třída (Working Class Gospel), atd…V některých písních zazní parádní kytarové vyhrávky (The Evil Within), mandolínové pasáže (Sacrifice, která by klidně mohla být songem do radia nebo filmu) a něco je parádní singalong (Our Kind). Booklet je udělán přehledně a graficky povedeně – texty, fotky, děkovačka a pár slov o Jenny. Klidná muzika, na kterou musíte mít náladu, ale pokud jí máte, tak Vás rozhodně potěší.

Debutová deska španělské kapely z Valencie, což je rajón Glory Boys a Mercancias a toto vyšlo i na Crowbar Records, takže to je záruka toho, že kapely jsou spřátelené (krom toho ještě na nějakém Actua Records, což vůbec nevím o co jde). A stejně tak jako kapela Mercancias, tak i Join the Rejects zpívají ve své rodné mateřštině. Deska obsahuje šest songů včetně intra s názvy jako Juzgados, Conservant - se en alkohol, Maldita realidad, Aun te queda la dignidad a Viejas glorias a pomocí překladače lze odvodit, že se jedná o songy, které se zabývají soudy, tvrdou realitou všedních dnů nebo chlastem. Kapela staví na přítomnosti dvou kytar (v songu Aun te queda la dignidad a Maldita realidad zazní super sola) a singalongovém refrénu. Jediný co mi na tom zvuku trošku nesedí, je to, že je na mě moc vysoký a osobně bych přidal na basech. Grafika LP je jednoduchá, černobílá fotka, nic uvnitř a vzadu kresba buldoka. Hitovkou je určitě věc Conservant-se alcohol, který začíná osamělou kytarou, ke které se pak přidá zbytek nástrojů a zpěvákovi odpovídá zbytek kapely v singalongu ve sloce- no je to halekačka o chlastu, tak to tak asi má vypadat. Celkově má nahrávka ale starší zvuk alá 4Skins. Další pecka je Maldita Realita, což je rychlejší song, který téměř celý provází sólová kytara a potom poslední Viejas Gloria, což je asi nejpovedenější song z alba. Škoda absence textů, jinak fandům španělských kapel to mohu jedině doporučit a budu se těšit na další počin.

Čtvrté album Ariho kapely Kalevalan Viikingit vychází na americkém labelu Hostile Class Productions jako mini LP (7 písní včetně Intra a Outra) a je limitováno 500 kousky. Ari krom toho má solo projekt Kareliaani a působí ještě ve Skinboiss. Na desce je tedy 5 finsky zpívaných písní plus dvě instrumentálky. Intro je tradiční pochod Karelské brigády a Outro je taktéž nějaká tradiční finská (asi vojenská) piosenka. Názvy písní jsou Hail Norden, Oi! Finland, Krenatööri (Granátník), M/35 Rock a Kansalaissota (občanská válka). Z názvu je cítit Ariho velký zájem o historii, který je ale více markantní v jeho sólovém projektu. Hudba je středního tempa s občasným sólíčkem (Ari působil kdysi i v nějakejch metalovejch bandách, tak mu to trošku zůstalo), ale občas je i bez boosteru a dominuje jí Ariho vokál. Další věcí je, že finština je na poslech pro mě vskutku zajímavá. Nejvíce se mi líbí asi song Oi! Finland. Dokonalý je obal, který má na svědomí Muna a Jen z JM Design a je vskutku o co stát, runy, havrani, bitevní vřava, severský propletence, znak Finska atd…a ve stejném duchu je udělaný i papír, kde najdete texty a obří fotku kapely (kde jsou vyfoceni čtyři členové, ale na desce jsou uvedeni jen tři, tak nevím, jak to je) a i střed desky. Vše je ale černobílý, nebo v odstínech šedi, ale ke kapele to prostě sedí. Dobrá věc s parádním coverem, takže pro vinylisty doporučuju.

Kids of the Streets je streetpunková banda z ruské Moskvy a někde v historii BB můžete najít recenzi na jejich rok staré CD Under Attack. Nyní zde máme EPko s názvem Get Off!, na jehož obalu je karikatura slepé Spravedlnosti, která je potetovaná znaky NWO a kružítkem s úhelníkem, což jsou atributy Svobodných zednářů (konspirace rules). Na samotném EP se nachází 4 songy v angličtině, a to A Good Day a One of Us na straně A a Get Off a Mountain River na straně B. Nutno říct, že moc ruských kapel neznám, takže nemůžu moc posuzovat, ale tohle je streetpunk jako svině s parádním zvukem, kterému nechybí melodie a dravost dopředu (což charakterizuje song Mountain River, který je o tom, jak rychle žijeme náš život). Asi bych to připodobnil ke švédských Saturdays Heroes (tam hlavně v songu One of Us? kterej má svůj začátek hozenej do folk punku a je o tom, jak všude potkáte přátele, kteří sdílejí stejné hodnoty jako Vy a pomohou Vám). Song A Good Day je o tom, jak kapela vnímá svoji cestu na koncert, na který ji jedete doprovodit celá řada přátel a Get Off!!! je o tom, jak by politici a všichni vlivný měli okamžitě vypadnout ze svých pozic, protože z nás všech dělají pitomce a to rozhodně nepotřebujeme. Společným jmenovatelem všech songů je určitě hlavní kytara, která má perfektní sola a vyhrávky, které jsou hnacím motorem celé kapely. K EP, které je limitováno 500 kousky (z čehož je asi 100 v různých barevných kombinacích – já mám červenou), je přiloženej křídovej papír s textama, kontaktem na kapelu samotnou a labely plus děkovačka. Příjemné překvapení a doporučuju všem!

Split 10´´ vinyl dvou německých kapel a to Lammkotze (parádní název pro kapelu, znamená to něco jako ovčí blitka :)) a Gewohnheitstrinker (což znamená Notorický pijan). Na straně 1 jsou tři písně od Gewohnheitstrinker a to Pop Cafe, Ohne Mich a Way of Life. Pop Café je song o Vaší domácí hospodě, kam chodíte, každý Vás tam zná a po pár pivkách filozofujete s výčepám o životě a smrti. Ohne mich je o tom, jak se nikam nezařazujeme jako tupé ovce do stáda pod taktovkou někoho nad námi. No a poslední Way of Life tu snad ani nemusim popisovat. Kapela hraje parádní punk rock s extra melodickými refrény (hlavně v první a poslední písni), který se dá přirovnat třeba k Booze and Glory nebo k The Agitators…zkrátka nic agresivního, naopak pěkně na pohodu a celé je to pěkně hutné díky dvěma kytarám a singalongu. Lammkotze hrají jen ve tříčlenné sestavě, což znamená, že muzika je kapánek přímočařejší, ale singalongové refrény zůstávají. Lammkotze zde mají vály jako Zug der Übertreibung, Grenzsoldat a Trinkerlied. První song je o klasických všeznalcích, co všude byli a kde ne, tak tam se chystají a krmí Vás nesmysly. Dvojka je o stážcích Berlínské zdi za minulého režimu a třetí song, no ten je o tom jak se člověk občas zpije…klasická halekačka. Obě kapely jsou si vcelku podobné a hudebně k sobě sedí. K desce je papír s texty, děkovačkou a fotkami. Randale poslední dobou chrlí jednu věc za druhou a musím uznat, že jsem od nich zatím neslyšel uplně špatnou věc.

Last Riot jsou z mnoha dalších Oi! kapel ze Saska-Anhaltska a toto je jejich druhé sólové album. Album vyšlo jako debutový počin vydavatelství Aggressive Zone Records a to jako normální CD, digipack (999 kousků, ručně číslovaný), nebo jako LP (555 kousků, černá a červená barva). Last Riot hrají ve tříčlenné sestavě, kde navíc kytarista a zpěvák Schultze nahrál v některých písních i klávesy. Hudebně (a i textově) se jedná o klasické hrubější německé Oi!, kde většinu albu tvoří středně rychlé songy, ale nechybí balada (kde jsou právě použity klávesové nástroje, ale třeba i akustická kytara). I přesto, že kapela hraje jen ve třech, muzika je poměrně kvalitní a nechybí ani kytarové vyhrávky (rozhodně bych je rád viděl na koncertě, jak to umí na živo). To je vidět hlavně v instrumentálním songu Heroj, který je naprosto parádní. Textově to jsou typická skinheadská témata, jako je zábava na koncertech, pouliční život a víkendové popíjení (Aufruhr), vzpomínání na staré časy (Alte Zeiten), tatuáže (Tätowiert), obraz skinheads v očích společnosti (Lügner), přátelství (parádně zahraná balada Ein guter Freund), atd… Parádní jsou songy jako Alte Zeiten, Ärger, Lügner nebo pomalá Ein guter Freund. Booklet je zpracován přehledně, s texty, ale uvítal bych víc fotek kapely. Tohle je muzika, která jde přímo k jádru věci, nebere si žádné servítky, ale pořád má co říct a hlavně je opravdová. Kdo má rád německé kapely, tak Last Riot bude mít vskutku rád, ale určitě se to bude líbit i ostatním, takže si to určitě pořiďte.

Last Seen Laughing jsou kapelou, která pochází z Dánska. Hm Dánsko, tam nikdy moc Oi! kapel nebylo, nebo o se o tamní scéně moc neví, ale namádku můžeme jmenovat Hoolies, kteří se přejmenovali na Outfit, pak Guv´nors a to je vše, co vím. V kapele Last Seen Laughing najdete lidi z The Outfit a dále z kapel Dayli Kaos nebo The Zero Point, což jsou bandy, které mi neříkají vůbec nic. Kapela je tříčlená a jejich zvuk čerpá hodně z 80. let (především kytarou bez boosteru a středním tempem). Asi bych je připodobnil k rané tvorbě Section 5, z novějších kapel potom Perkele z éry Voice of Anger alba a nebo The Templars. Celkem na albu najdete 13 songů plných skinhead rock´n´rollu, z čehož jsou dva v dánštině…což je zajímavý, jelikož jsem předtim nikdy song v dánštině neslyšel (jedná se o song Taesk, cože je cover od Cockney Rejects a potom Ingen Fejl) a zbytek v angličtině. Songy pojednávají o klasických tématech, jako to, že Vás společnost odsuzuje na první pohled, o tom, jak málo je Oi! koncertů v jejich městě a jak se musí za bigbítem cestovat, o tom, jak politici rozkradli co mohli a kdysi hrdá země jde pomaličku ke dnu, o tom, jak je vždy lepší nechat si svoji hlavu a myšlení, než ohnout hřbet a dělat to, co ostatní, ale i song o lidských vlastnostech jako je třeba závist, nebo poslední den o krásách mrdu :). Songy jsou hodně podobné, ale díky akorátní stopáži Vás neomrzí a třeba song No Turning Back je srdcovka a připomene mi starou verzi Victym of Poverty nebo Be a Rebel od zmíněných Section 5 a v podobnym duch je This Old Country. Parádní je ještě vál I am. Booklet je v cajku se všim co má mít. Od Last Seen Laughing neuslyšíte žádnej hudební zázrak nebo něco novýho. Jen tři čtvrtě hodiny poctivýho Oi! zvuku, na kterym makaj dříve narozený chlápci a není důvod jejich postojům nevěřit.

Legitime Violence je francouzsky zpívající kapela, která pochází z kanadské provincie Quebec. Toto je jejich první dlouho hrající album, ale na svém kontě mají již malou desku na Shout Proud Records, kterýžto label se zabývá limitovanými sériemi. Kapela je čtyřčlenná a hraje v klasickém obsazení kytara, basa, bicí a zpěv. CD obsahuje 11 písní (které jsou kromě refrénu v songu Stomper Rock´n´Roll kompletně ve francouzštině), z čehož jsou dva covery a to Un Amour Perdu od Evil Skins a Plus Fort Que Tout od Komintern Sect. Zvuk kapely je naprosto nekompromisní a v mnohém připomíná spřízněné kapely z Quebecu jako třeba Bootprint nebo Section de Guerre. Posledně jmenované také krom jiných (Tailgunner, Hais&Fiers, The Business nebo Coup de Masse, a.j.) najdete v děkovačce. Je to prostě francouzské Oi! středního tempa, které je, ale tvrdší, okořeněné vyhrávkami na kytaru (třeba v songu Quebec najdete parádní pasáže, ale nejen v něm), tvrdým zpěvem a brutálním drivem. Textově se kapela zaměřuje na hrdost na oblast, kde žijí (Quebec), legitimní násilí zaměřené například proti pedofilům (Legitime Violence), odvaha Amerických a Kanadských vojáků při vylodění v Normandii (Courage et Sacrifice, která začíná i končí jako balada, ale rozjede se) a nebo klasické páteční zábavy (Stomper Rock´n´Roll – koukněte na klip http://youtu.be/xgkuxWruqwg) a jiná skinheadská témata, jako třeba oslavování Quebec Stomper Crew (Glorieux, NFSH). Booklet i cover je udělán parádně, obsahuje celou řadu fotek a obrázků, které se zde mísí z komixovou černo-bílo grafikou s červenými cákanci alá Sin City od Franka Millera. Texty (jen francouzština) a děkovačku zde najdete taky. Po všech stránkách povedené album, kteří si příznivci hrubého Oi! stylu zaručeně oblíbí.

Maraboots je poměrně nová kapela z Paříže a toto je jejich debutová deska (ale mají i demo z roku 2010). Název kapely je zkomolenina jména ptáka marabu, jehož kresbu najdete i na zadní straně obalu. Kapela má na desce tři songy a to A Genoux, Souvenirs a La Scupe Aux Chouss. Kapela vychází z tradice francouzského Oi! z 80. a přelomu 90. let a do muziky cpe i saxofon. První song A Genoux je pohodovka, která zní hodně jako songy z posledního alba od West Side Boys, dvojka Souvenirs je rychlejší a sborověji zpívaná a poslední je asi nejlepší ze všech tří a obsahuje kytarový sólo, které zní, jak hrané na nějaký středověký nástroj. K pěkně zpracovanému obalu je přiložen i papír s texty, bohužel všecko ve francouzštině bez překladu, takže nerozumím tomu ani za mák. Kapela už stihla vydat i split EP se Stomper 98, ke které se jejich muzika bezesporu hodí a natočit i videoklip, na který se můžete podívat tady http://youtu.be/_nSwKQ4x-G0. Kapela určitě osloví fanoušky nepříliš tvrdých stylů a pro fandy gramodesek je to taky moc prima věc.

Kapela Marching Orders pochází z Australského Melbourne a má za sebou celou řádku počinů, žel bohu v mnoha případech vyprodaných. Možná právě proto sáhli k tomu, že vydali věci z diskografie, které se nedají sehnat na jednom CD a zvolili k tomu i trefný název. Takže zde najdete songy z CD-EP Last Drinks (6 songů), ze splitka s Alternate Action (2 songy), potom z CD-EP/10´´ Dead End Street (7 songů, na který je na starym webu recenze) a z 10´´Last Train Home (5 songů). Mezi nejznámější patří určitě jejich účast na soundtracku pro Green Street Hooligans 2, kde mají song Brothers in Arms. CD je zabaleno do digipacku, kde si můžete počíst o jednotlivých albech a najdete zde stránku s koláží z fotek. Obal CD dělal zpěvák a kytarista Evil Conduct Han. Ke každému jednotlivému albu je v bookletu věnováno pár slov, v jaké sestavě bylo nahráno, kdy, jestli vyšlo na CD nebo vinylu a jeho obrázek. Celkem zde najdete 20 songů, z čehož Nihilistic je ve dvou verzích (pro split EP a pro Dead End Street). Pro ty co kapelu neznají, tak se pokusim trošku přiblížit. V Austrálii si většina kapel ujíždí krom klasických Oi! a streetpunkovejch band i na r´n´r a aby taky ne, když od nich pochází takový pecky jako AC/DC, Rose Tattoo nebo The Angels. Takže dotyky tohoto stylu v podobě třeba slajdový kytary uslyšíte i v tvorbě Marching Orders (třeba v songu Australian Made). Najdete tu všechny známý pecky kapely jako třeba Weekend Hooligans, Spirit of the Anzacs (což byla vůbec první píseň napsaná kapelou a napsal ji zpěvák Al se zemřelým baskytaristou Gavinem Ovensem v roce 2002), Last Train Home nebo Voice of Ignorance. Příjemná kapela, která se v létě objeví i v Evropě a tuším, že i v Prahe, takže určitě si CD pořiďte, jelikož máte všechny její počiny (kromě Days Gone By a Nation of Ghosts) na jednom nosiči a můžu Vám říci, že to rozhodně stojí za to.

Třetí Rebellion Collectors Series je reedice (zatím) jediného dlouhého alba australských Marching Orders, které vyšlo i na LP (dokonce dva lisy, protože po prvním se pěkně rychle zaprášilo). Kapela totiž preferuje spíše singly, desetipalce a nebo split EPka. V současné době ale prý pracují na dalším dlouhohrajícím albu, z kterého byl prozatím zveřejněn singl Songs of Yesterday. Austalské Oi! kapely byly vždy něčím výjimečné, především díky využití slajd efektu při hraní na kytaru a hlavně díky své inspiraci, kterou brali od profláklejch kapel jako AC/DC, Rose Tattoo (je tu i cover Assault and Batterry – Ublížení na zdraví právě od Rose Tattoo) nebo od The Angels. Další věcí je opět kombinace srdcových melancholických songů (jako je třeba titulní skladba Days Gone By, Weight of the World nebo Years Pass Me By) rychlejšíma věcma (Moment of Clarity, Mass Hysteria nebo No Escape). Tohle album mám jak na desce, tak i teď na CD a musím říct, že je to skutečně pecka, kluci hrajou tak, jak to cítí a já nemám důvod jim to nevěřit, kor po tom, co jsem je viděl na živo. Geniální je hlavně poslední song Pride of Melbourne, kterej Vás zaručeně přesvědčí o kvalitách této kapely. Takže další parádní reedice od Rebellionu, kterou určitě stojí za to mít doma.

Po recenzi na bestofku týhle australský party sepisuju i recenzi na jejich nový EPko s názvem Nation of Ghosts a to není všecko, protože se tu během pár tejdnů objeví i recenze na jejich starší, ale zatím jediný full length a to na Days Gone By. EP Nation of Ghosts vyšlo díky tradiční spolupráci US labelu Longshot Music a německých Contra a to v šedivé, černé a šedo oranžové flekaté verzi (tu mám) celkem v 600 kouscích. Na EP najdete 4 songy a to Nation of Ghosts a To This Day na straně A a Epidemic a Stuck in a Rut na straně B. První song skvěle vystihuje obal desky a vypovídá o tom, jak se zavírají továrny, protože je vlastník prodal někam za hranice, kde je výroba levnější a za utržené peníze si boss postaví haciendu na kopci a bude shlížet na krajinu, kterou zlikvidoval. Parádní song se skvělou atmosférickou kytarou, která vystihuje beznaděj textu. V songu nechybí pasáže s tlumenými bicími, kde má prostor jen kytara a zpěv. Druhý song na straně A je o tom, jak si člověk uvědomí, že mu život proplouvá mezi prsty, ale už je pozdě toto změnit. Song má suprově chytlavý refrén. Stranu B otvírá píseň o neduzích moderního světa, jakými jsou třeba prasečí chřipka, která vyvolává v lidech akorát paniku a uzavírá celá města a předměstí do karantény. To je asi nejrychlejší a nejpudovější song celé desky. Poslední je o neřešitelném problému, když chlap chlastá, jeho práce ho neuspokojuje a řve na svou ženskou, která to nemá ráda, ale na druhý straně chlapa potřebuje a je to stejný jako s jejím otcem, který se udřel k smrti, aniž by vydělal nějaký slušný peníze pro rodinu. Prostě začarovanej kruh, ze kterýho není úniku. Hodně dobrej song, který začíná pomaleji, ale později se rozjede. K desce s parádním coverem, je papír s texty a nabídkou Longshotu a Contra. Skutečně se máme v Evropě v létě na co těšit. Kapele přicházím čím dál tím více na chuť, takže pokud ji neznáte, tak ji určitě prubněte.

Mercancias jsou kapela ze Španělské Valencie a na kytaru v nich hraje Nestor, kterýho můžete znát z působení u jejich kolegů Glory Boys. Toto je druhé EP kapely, první vyšlo v limitované edici na Shout Proud Records a obsahovalo 4 songy. Toto EP taktéž nemá název a obsahuje 3 songy a to Golpea a Bastardo de Ciudad na straně A a Rateros na straně B. Jak už názvy napovídají, songy jsou v jejich mateřštině. Kapela je pětičlenná. První song je pomalejší, ale tvrdý s křičeným vokálem a kytarovým sólem na konci. Dvojka je taktéž tvrdší spíše do klasického rocku nebo hard rocku a i zpěv je více zabarvený a hlubší. Poslední song Rateros je totální singalong hitovka, která obsahuje klasický halekací refrén, jehož slova „Son rateros de la noche, pateando da ciudad, son rateros de la noche, rockeando sin parar“ Vám budou znít pěkně dlouho v hlavě a melodičností trošku mi to připomíná song Mi sento Strano od italský identity kapely DDT (samozřejmě bez kláves a v mnohem tvrdší verzi). Bohužel o textech se mohu jen dohadovat, určitě tam ale je něco o pouličních bastardech a jejich životě. Songy z obou EPek si můžete poslechnout na myspace kapely http://www.myspace.com/mercanciaspeligrosas. EP vyšlo ve spolupráci španělského labelu Crowbar a US labelu Hostile Class, náklad je 500 kousků (já mám fialovou verzi a nevím, zda jsou nějaké další), uvnitř jsou texty a poděkování ve španělštině, vzadu a vepředu potom fotky členů. Příjemná věc a ocení hlavně ten, kdo má rád různější tempo muziky, protože tady je každý song jiný. A mně se to moc líbí.

„Municia – to je oi!, Municia – to je crust!“ Tak přesně tohle o sobě tvrdí mladá partička z Bratislavy s názvem Municia. Co si představit pod pojmem oi!crust je pro mě celkem záhadou a tak celkem s napětím očekávám, jaká muzika se na mě z repráků vyvalí. Po prvních tónech je mi už vše poněkud jasnější. Když bych jejich styl neoznačil jako oi!crust, ale jako HC-Punk, tak si myslím, že bych rozhodně nebyl daleko od pravdy… Všudypřítomná nasranost, agrese a násilí v textech i muzice je jasným vodítkem kam tuto kapelu zařadit. Vše podtrženo tvrdými podladěnými kytary a tvrdým agresivním zpěvem. Songy sice nejsou nějak zvlášť rychlé, ale všechna ta tvrdost je díky opravdu tvrdému zvuku kytar. Velkými vzory jsou zde jistě Rozpor (především image s černými brýlemi), nebo dnes již neexistující Stanaz. Najdete zde jak opravdu tvrdé a agresivní songy jako například „Agresia“, „V troskách“, nebo „Skurvené socky“ tak zároveň i poněkud melodičtější „Deň zúčtovania“, „Nenávisť“ a „Obluda“. Všechny songy však mají jedno společné – militantnost vůči všemu a všem… Hudebně rozhodně můžu doporučit všem, co mají rádi opravdu nasraný HC-punk a všem lidem co chtěj žít život v nenávisti… :-) Nicméně ani tohle album mi stále nepomohlo porozumět tomu, proč se má spojovat oi! a crust, když už existuje ekvivalentní styl HC-Punk. V tomhle albu slyším úplně všechno, ale styl oi! mi do toho prostě nesedí…

Noi!se jsou kapelou, která vznikla díky aktivitě Matta z rozpadnuvší se kapely Aires and Graces. Ostatní členové jsou z kapel Shield your Eyes, Whiskey Dicks a Forced Life o kterých jsem teda v životě neslyšel. Pocházejí z města Tacoma ve státě Washington. Desetipalec, který vyšel spoluprací Contra, Durty Mick a Longshot, obsahuje 7 songů, z čehož je jeden notoricky známý cover od Cock Sparrer – Take´em All. Ostatní songy se jmenují Living for Today, Brothers in Arms, Warrior Down, This Is Who We Are, On the Outside a What Happened to the Kids?. Poslední dvě můžete znát z EP Aires and Graces z roku 2009 (What Happaned to the Kids? byla i na demu kapely z roku 2010). Deska je černo-modře flekatá, je v rozkládacím obalu, kde najdete texty a fotky členů kapely plus je tu ještě papír s koláží fotek a děkovačkou (kde je zmíněná celá řada skvělých kapel ze Států). Design opět od Jena a Muny…takže grafická kvalita zaručena. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary a ve zpěvu kytarista Nate a basák Matt. Hnedka první Living for Today má skvělý zpěvný refrén a pojednává o tom, jak starší lidé, co se motají ve scéně, vidí vyrůstat mladší a s tím přicházejí vzpomínky na jejich vlastní dospívání. Další parádní song je This is Who We Are, který je výpovědí o tom, že my už více nebudeme obětmi ostatních, co se po nás vozí a postavíme se na druhou stranu proti nim. Nejvíce se mi ale líbí poslední What Happened to the Kids, který je o tom, kam se poděl respekt mladších ke starším, kteří si museli cestu ke svoji pozici vykopat a ne jako dnes si jeden den přečíst na internetu všechna moudra a druhý den poučovat všechny kolem…není to o hadrech, ale o tom co je ve Vás. Muzika je rychlejší, ale klidná a melancholická (některé songy připomínají tvorbu Badlands) a jediné co bych asi vytkl je malinko nevýrazný zpěv, který se občas ztrácí. Takže podtrženo a sečteno…Noi!se hrají parádní muziku (na kterou ovšem musíte mít náladu) s inteligentními texty. Do toho přidejte bezchybně udělaný obal a krásný barevný vinyl a vyleze vám z toho parádní kauf. Jedna z top new breed kapel USA!

Další split EP dvou US kapel, které pochází z dílny Oi! the Boat Records. Jedná se o kapely Noi!se ze Seattlu, s nimiž můžete najít rozhovor tady na Battalionu (včetně recenzí na jejich dvě další desky) a The Gestalts z Lafayette, u kterých se jedná vůbec o debutový počin. Splitko otevírají Noi!se a jsou zde zastoupeni songy Coming Storm (kterou můžete znát z 11 palcového výběru Oi! this is Streetpunk od Pirate Press Records) a potom novou věc Reality TV. U Noi!se se ve zpěvech střídá basák Matt a kytarista Nate, což je super, protože jeden má více křičený vokál, zatímco druhý je spíše melodický a stejně taková je i melodie songu, který začíná pomaleji, ale s měnícím se zpěvem se mění i tempo. První song je o tom, že je asi něco špatně, když pracující člověk má problémy se zajištěním vlastní rodiny a bouře v podobě protestů proti lžím politiků přichází každým dnem, protože lidé je prokoukli. Druhej je o tom, jak lidé ze sebe dělají šašky v reality show na televizních obrazovkách a ostatní, místo aby žili své vlastní životy, na to tupě koukají a nevnímají skutečné palčivější problémy, o kterých se ale tak moc nemluví. Oba songy se vyznačují velmi dobrou solovou kytarou a hravou basou, která je v pozadí skvěle slyšet a hlavně výborným textem. The Gestalts zde mají také dva songy a to Reckless Cheat a Borderline. První song je o člověku co propad chlastu, dvojka potom o tom, jak většina věcí přešla jen na úroveň byznysu, a ostatní hodnoty se ztratily. The Gestalts mají stejně jako Noi!se dvě kytary, což se v jejich muzice projeví (hlavně v solu v songu Borderline, což je hitovka jak kráva). K parádní muzice na šedivém vinylu přidejte artwork od Muny, texty, děkovačku a papírek s kódem pro stažení. Jen fotky tu nenajdete. Moc se těším na další počiny obou kapel, které se chystají na rok 2012. Paráda.

Núcleo Dero (neboli Tvrdé Jádro) je chuligánská banda z portugalského Lisabonu, která podle názvu EPka podpruje Sporting. Deska obsahuje 4 portugalské songy a to Sporting Hooligans, Bicha de Merda (to přeložit neumim, ale nic moc slušnýho to nebude), Noites de Terror (Noci Teroru) a Banco de Esperma (Spermobanka). V první písni Sporting Hooligans zazní v úvodu i klávesy. Núcleo Dero hrají tvrdý těžkopádný Oi! s hrubým hlasem, který je tolik typický pro většinu portugalských a některé španělské kapely a pod stopou kytary je slyšet parádně dunivá basa. Trošku mi to postojem, ale i muzikou připomíná španělskou bandu Guadaňa. Deska vyšla na labelu Forca Bruta Discos v počtu 104 kousků (a fakt nemám tušení, zda jsou ještě nějaký v prodeji). Obal je tvořen oldskůl fotkama z kotle Sportingu a k tomu je přiloženej papír s textama (bohužel jen v portugalštině), na jehož pozadí jsou taky nějaký fotky z kopaný. Zajímavej počin, kterej bude asi trošku problém splašit.

Oldfashioned Ideas je tříčlenná kapela ze Švédska, která na sebe upozornila debutovým albem We´re In This Shit Together, které vyšlo minulý rok a recenzi na něj můžete samozřejmě najít v archivu BB. Toto je malá deska s názvem Fight Back!, která obalem a celý grafickým designem předešlé album v mnohém připomíná. Na desce najdete čtyři zbrusu nové písně a to Bunch of Nothings a Fight Back! na straně A a Home Ain´t Home a A Way of Life na straně B. Bunch of Nothings je o všech, co dřou od nevidim do nevidim a na něž se ostatní dívají z vrchu, přitom jsou to oni, které stát a systém najvíce obírá o daně, Fight Back! vypovídá o tom, jak si vyberete svoji cestu, která nestojí na úspěchu v práci a posluhování šéfům a snažíte se najít lidi, kteří to cítí stejně. Home Ain´t Home je o tom, jak už nejste vítáni v místě, kde jste vyrůstali, protože už není tím, čím bývalo kdysi a poslední A Way Of Life je o tom, z čehož jsme si udělali svoji životní cestu. Kapela se s tím moc nemaže a nakopne Vás mezi nohy hnedka prvním songem, což je vcelku sypačka a v songu Fight Back! rozhodně nepoleví. Home Ain´t Home i A Way of Life jsou pomalejší songy, zřejmě i díky tématům, o kterých pojednávají. Hodně silnou stránkou kapely jsou bezesporu refrénové melodie, které jsou hodně chytlavé a skvěle podbarvené činelou ride. Oproti debutovému albu kapely zde není žádný ústup od jejich zajetého stylu, takže komu se líbilo CD (nebo LP), tak touto deskou nebude určitě také zklamán. Na zadní straně obalu najdete fotky členů bandy plus texty na jednotlivé songy. Vlastní deska je obyčejná černá v oldskůlovém stylu (což se dalo podle názvu kapely čekat).

Švédská partička z Carlskrony a jejich druhé album, na které přichází recenze poměrně pozdě (zjistil jsem totiž, že se mi to válí doma a není na to nic napsáno). On the Job je pětičlenná partička, která zpívá anglicky a kromě jejich řadovek je můžete znát ze split EP s kapelami jako Rust, Jenny Woo, Booze and Glory a nebo se Stamford Bridge (z tohoto splitka jsou zde i dva songy a to 1680 a Constable Henry). Kapela hraje melodickou muziku (kterou obstarávají dvě kytary), občas je slyšet saxofon (1680) nebo piano (Perfect Girl) a další věcí jsou skvěle zvládnuté vokály o které se kromě bicmena stará celá kapela. Je to spíš střední tempo, ale občas je tu i rychlejší věc. Textově kapela pojednává o svém městě (1680), policejních nulách (Constable Henry), zmrdi šéfové (C.O.A.T.), chalstání (titulní A Bag Full of Brew nebo Carlskrona Drinking Society), užívání léta v jinak chladném Švédsku (Summertime) nebo revolucionáři ze střední třídy, kteří nejsou nic jinýho než hipíci dneška (Reclaim the Streets). Geniální vál je titulní A Bag Full of Brew s refrénem, který vám hnedka uvízne v hlavě, halekačka Perfect Girl a pomalá a melodická Carlskrona Drinking Society. Celý je to zabalený v pěkném digipacku, kde nechybí ani texty ani fotky kapely. Kdo má rád melodické švédské kapely jako třeba Saturdays Heroes, tak tomu se bude líbit i tohle album.

Ondrej Ďurica byl zpěvák slovenské WP kapely Biely Odpor, kterou ale cca před 10 lety opustil. Nyní v roce 2011 vydává s pomocí neziskové organizace Nitrianski Rytieri (http://www.nitrianskirytieri.sk) solové album s názvem Zdvihnutý prst. Tady se poměrně jasně objevuje paralela s naším Danielem Landou (který mimochodem vystoupí jako kmotr při křtu alba, který proběhne 23.9.2011 v Nitre). Dá se říct, že Dan byl pro Ondreje určitě i inspirací jak v hudbě (použití akordeonu, nebo klavíru do tvrdých kytar), tak i v textech. Hudba plynule přechází z rychlejších pasáží do pomalejších a zase zpátky (například v písni Viem že sú tu) a skutečně se to poslouchá více než dobře. Textově to má hlavu a patu, najdete zde odkazy třeba na Slovanské pověsti (spojené pruty v songu Odkaz), mystično (už zmiňovaná Viem že sú tu), krutost a zbytečnost války (Vojna), vyjádření lásky (v baladě Dom, kde zní jen klavír nebo song Mojej malej víle, kde se opět střídají pomalé pasáže s tvrdšími, kde kytary připomenou Rammstein), snění a jeho kouzla (píseň Sen, která je naprosto geniální, hlavně její refrén a která se okamžitě stala mojí hitovkou alba) nebo vlastectví (Po starých cestách, která je klidnější, ale hodně působivá nebo poslední Jako dážď…, kde Ondrej částečně vysvětluje návrat na hudební scénu). V bookletu najdete všechny texty (některé dokonce na dvě stránky) a poděkování. Tomu komu se líbí Dan Landa, tak se mu bude líbit i toto CD a ten kdo má rád použití folkových nástrojů a balady, tak si na svoje přijde taktéž. Jsem zvědav na další počiny, ale hodnotit nebudu, jelikož nemám v pácu moc kapel na srovnání, ale v klidu mohu napsat, že mně se to prostě líbí.

Toto je mini CD kapely, která hraje v původní sestavě Kampfzone, akorát pod tímto názvem, ale to už jsem zde rozpitvával. Album vyšlo na Aggressive Zone Records a to jako klasické CD, nebo limitovaný digipack (250 kousků), nebo jako mini LP (225 kousků). CD obsahuje 4 songy Armes Deutschland (Chudé Německo), Letzter Aufstand (Poslední odboj), Skinhead Rules a Kampf ohne Ende (Boj bez konce). Kapela je tříčlenná, ale její muzika je naplněna neskutečnou energií a cpe se pěkně rychle dopředu. První song připomíná nejvíce právě Kampfzone a je o součsaném stavu Německa, kdy jsou obyčejní lidé loutkami v rukách politiků a nemají žádnou budoucnost (hudebně to je rychlej skinhead rnr song s lehce naboosterovanou kejtrou). Dvojka mi připomíná jejich kolegy z Bombecks. Jedná se o song ve středním tempu a je o tom, jak je čas, aby děti ulice povstali. Trojka je asi hudebně nejvymakanější, s výraznou basou a kytarovými soly opět ve středním tempu. Poslední song je charakterizován pasážemi, kde zpívá celá kapela a parádně zesilí poselství válu a to, že člověk se nemá vzdávat a i když je zády ke zdi, tak se má postavit a bojovat. Kapela je parádně vyhraná (zkušenosti z Kampfzone a Last Riot se určitě neztratily) a ze všech jejich songů cítíte neskutečnou sílu. Ve dvoustránkovému bookletu jsou všechny 4 texty, fotky členů bandy v maskách a vzadu je kontakt na kapelu OVLR@gmx.de. Kdo má rád nekompromisní tvrdé kapely, tak Open Violence jsou jasnou volbou a já se moc těším na jejich plné album Rock´n´Roll Blitzkrieg, které má vyjít někdy během příštího roku.

Overload je další z mladých britských oi!/streetpunkových kapel, které poslední dobou rostou, jak houby po dešti a kterou si pod patronát bere label MFS. Kapelu můžete znát z první Oi! Fuck You kompilačky, kde má píseň Greed. Tohle CD obsahuje jejich songy, které byly nahrány od roku 2007. Zvuková kvalita je celkem stejná, ale co se mění jsou spíše styly kapely, od pomalejšího oi! středního tempa (jako třeba Middle Class, One by One, CCTV, který se objevil i na jakési italské kompilačce…) k rychlejšímu punku alá Exploited (třeba song Virus, který zní jak z alba Massacre) ovšem bez tolika metalových vlivů. Na albu je 10 songů plus 4 bonusy (Prison Planet, Live Fast Don´t Die, Nausea a Bent Copper), které jsou z jejich EP One by One, které vyšlo v roce 2005 a jsou zrovna hrubšího ražení. Na albu je i jeden song v italštině s názvem Mazza di Macello. Ze zvuku kapely poznáte, že pochází z Británie, což pro někoho může být plus, pro někoho zase mínus, protože skutečně je tomu tak, že zvuk britských kapel po těch letech už málokoho překvapí (čest výjimkám). Osobně se mi více líbí pomalejší songy od kapely, než ty násery, takže určitě CCTV o tom, jak Vás na každém kroku sledují kamery, jste odposloucháváni mobilem a obsahuje pěknej obrat, že policie nás sice ochraňuje před zloději, ale kdo nás ochraňuje před policií. Další fajn song je hnedka následující A Town with No Name, které je o tom, že pro obyčejné lidi, kteří žijí v činžáku, mají svoje starosti jako dluhy a makaj od pondělí do pátku nezáleží na jménu města ze kterého pocházejí a je jen na nich, jestli se zvednou a budou proti této šedi bojovat. Booklet má tradičních MFSovských 16 stránek, s texty (ale ne na všechny songy), 4 stránky fotek a plagátů plus děkovačku.

Prozatím poslední věc francouzské zatím one man kapely je split EP s taktéž francouzskou kapelou Kid Chaos. To zatím tam je proto, že jsem někde viděl fotky, jak Flav zkouší na živo s hudbníky právě z Kid Chaos, takže se dočkáme třeba i toho, že vylezou na koncertní podia. Pro Kid Chaos je tato deska deskou debutovou (když nepočítám 12 songové demo z roku 2009 a songy na kompilaci pro Reich Orgasm). Název alba znamená něco jako Hranice pekla a každá kapela je zde zastoupena dvěma songy. Paris Violence zde mají Mourir aux Portes de l´Empire (Brána k říši smrti) a En-dessous de l´Enfer (Pod peklem), Kid Chaos pak E.P.A. (což je zkratka pro nějakou psychiatrickou věznici nebo co) a Les Empires décadents (Dekadentní říše). Podle názvu lze usoudit, že obě kapely si padly do noty minimálně, co se textů týká. O muzice Paris Violence nemá cenu asi nějak detailněji hovořit – kombinace streetpunku/Oi! a martial muziky s výrazným podílem kláves a samplů. Kid Chaos hrají v klasickém čtyřčlenném složení se dvěma kytarami a je to poctivé melodické francouzské Oi! alá West Side Boys, s lehce punkovým dotekem, ale i s mnoha sólíčky. U alb od Paris Violence je vždy originální grafické provedení a není tomu jinak ani v tomto případě, kdy byl použit obraz od známého německého malíře 1.poloviny 20.století Otto Dixe, který byl známý především svými obrazy popisující utrpení 1.světové války. Uvnitř je papír s texty (jen francouzština) a fotkami kapel. Deska je limitována 500 kousky (100 zelených, 400 červených) a pro fanoušky netradiční muziky a ještě netradičnějších textů, které Vás zavedou do temných zákoutí duše člověka je to určitě dobrá volba.

Po dlouhých letech, několika singlech a ochutnávce v podobě mini CD Dodging the Bullets vydává britská kapela Pressure 28 konečně svoje debutové dlouhé album s názvem Unified. Na albu najdete 13 songů, z čehož tři jsou z alba Dodging the Bullets (právě Dodging the Bullets, Do Wot You Like a cover od Secret Affair Time for Action) a songy ze singlu Spirit of 69/Pull no Punches. Na obě věci můžete najít recenzi zde nebo na staré verzi webu. První dva (Your Responsibility a No Mercy) jsou o současných dnech a životu na ulicích, které se mění v bojiště, kde si gangy dealerů vyřizují účty střelbou a o terorismu. Další nový song je Tell Me a Story a je o tom, jak otec vypráví svému malému synkovi o době, kdy sám on byl mladý a sám při tom vzpomíná, jak sám seděl na klíně svého otce a dědečka a poslouchal je. Potom to je song Unified o tom, jak máte používat vlastní hlavu a nezařazovat se do stáda, protože je to přesně to místo, kde Vás ostatní chtějí mít. Další nové věci jsou We´re Alright, Waste of Time (o tom, jak jsme unaveni, tím co nám společnost neustále nakazuje), Waking up Rich a poslední Santa That´s My Wife (o tom, jak Santa využívá Vánoční kouzla, aby šoustal Vaše ženský). Songy jsou povětšinou ve středním tempu, někdy dokonce v pomalejším. Parádně udělaný je booklet, který je rozkládací a pozadí všech textů (krom We´re Allright a Time for Action) tvoří pestrá koláž fotek a plakátů. Nejvíce se mi líbí sranda song o Santovi. Fanouškům klasického Oi! z Britských ostrovů se to bude líbit. Já osobně jsem spokojenej.

Toto je recenze na DVD z druhého ročníku dvoudenního festivalu Pretty Shitty Kjell který se konal v dubnu v roce 2011 ve Stockholmu ve Švédsku. Festival organizují labely Pretty Shitty Town a Kjell Hell Records, ale to Vám znalcům současných poměrů v Oi! scéně musí být naprosto jasné. Jedná se o profesionální záznam, který je sestříhaný ze tří kamer v parádním digipacku na DVD formát, který obsahuje i relativně tučný booklet, kde každá z účinkujících kapel odpovídá na pár otázek. Krom toho má každá banda v bookletu fotku a je zde uvedena sestava, v jaké kapela na festivalu vystupovala. A jaké že to jsou kapely? Tak kromě švédských novějších band jako Antipati nebo The Clichés tu najdete i kapely po reunionu a to Agent Bulldogg (kde jsou tři lidi z Antipati) a Clockwork Crew (kde jsou zase dva z Clichés, ale toto byla jejich první kapela), potom Holanďany Evil Conduct a legendy anglické oi!punkové scény The Business, Major Accident a Angelic Upstarts. Každá kapela je tu zastoupena třemi songy kromě Upstarts a Business, kteří mají songy čtyři. Celkem tedy 26 věcí. Myslím, že každá kapela zde má songy, které přesně charakterizují její styl a mezi těmi třemi (respektive čtyřmi songy) najdete vždy jeden megahit, což je u mě u Clichés song Skinhead II, u Agentů Livsstil, u Evil Conduct - Skinhead Till I Die, u The Bussines Drinking and Driving (kde si refrén s nimi zazpívají i členové ostatních kapel a dokonce i sekuritky), u Antipati je to Grabbarna, u The Clockwork Crew pak United Skins, Major Accident zde mají známou vypalovačku Standing on the Sidelines a Upstarts Solidarity. Jak už jsem řekl, celý je to profesionálně udělané, žádná garážovka, zvuk je čistej, ale atmosféra živáku se rozhodně nevytrácí. Grafiku obalu dělal opět nikdo jiný než Sergio BSOi!. Hodně povedená věc, která Vám připomene atmosféru festivalu, který navštívilo cca 800 lidí a možná Vás nabudí na výlet na 3. ročník, který se koná letos v dubnu a obsahuje neméně zvučná jména, takže se podívejte na web http://www.prettyshittykjell.com a zvažte to.

Prins Carl je streetpunková kapela ze švédského města Västerås. Kapela hrála od roku 2001 pod názvem Bucaneers, ale přejmenovala se na Prins Carl a toto je jejich CD, které vychází u labelu Noise of Sweden. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary. Na CD New Order najdete 13 songů anglicky zpívaných songů. Hudebně bych to přirovnal k jejim krajanů z Antipati, Oldfashioned Ideas nebo k trošku měkčím Battle Scarred…rychlejší melodická muzika, která Vás přiměje si klepat nohou do přesnýho rytmu bicích, který podbarvuje basa, která seká vyhrávky jak na běžícím pasu a kytarová sóla, která otvírají nebo uzavírají songy. Další věc, která je parádní je střídání vokálů ve slokách i v refrénech, takže muzika nezevšední (patrné je to třeba v písni Where are You Goin´). Jelikož se jedná jen o promo CD, tak o bookletu mluvit nemůžu. Tématy songů co jsem odposlechnul jsou policie (Criminals in Blue, Carnival in Greece), pozérství a trendy styly (Rockposers), těžký život pankáče nebo skinheada, kterému je vše zakazováno (They Won´t Let Ya´), alkohol (Hangover) a tak dále a tak dále...Jak jsem psal, muzika není nějak příliš tvrdá, ale z některých songů doslova čiší nasranost. Bezkonkurenční je pro mě song …Of Today a je o tom, jak ti nahoře kontrolují Vaše životy a cíleně je ničí a zmíněnej Criminals in Blue. Výborné chytlavé CD pro mě neznámé kapely s ideální stopáží. Poslechněte si je na http://www.myspace.com/prinscarl.

Rabies jsou velmi mladá kapela z Bystřice pod Pernštejnem, která hraje v tříčlenné sestavě a toto je jejich DIY demo nahrávka z roku 2011 s názvem Just Jump. Demo, které je udělané jako digipack s všitým bookletem obsahuje šest songů v anglickém jazyce. Hudebně se jedná o melodický punk rock alá Adicts nebo Buzzcocks, ale s modernějším zvukem, který se určitě inspiruje v americké škole punku. Z domácích kapel bych to asi přirovnal k Outsiders ze Strakonic nebo The Barockers z Oloumouce. Občas uslyšíte i rock´n´roll no aby taky ne, když punk jsou dva akordy a rock´n´roll čtyři že jo a občas i kytaru na druhou dobou. Muzika je veselá a kytarista s basákem se dělí víceméně rovnoměrně o zpěvy. Mezi moje oblíbené písně se okamžitě zařadila Highway a poslední Neighbours in Shock. Celej demáč si můžete poslechnout na jejich bandzone profilu http://bandzone.cz/rabies a nebo s požehnáním kapely stáhnout na http://www.ulozto.cz/9620376/rabies-just-jump-2011-rar. V současné době kapela pracuje na regulérním CD s názvem I have got Rabies, které má vyjít koncem února. Ne uplně skins muzika, ale mladá kapela, která si jede to svoje a nebojí se s tim vylést na světlo boží. Bez hodnocení, páč je to demáč.

First Blood je debutové album polské vikingrockové kapely, které vyšlo kde jinde než na Olifant Records. Rape and Plunder jsou čtyřčlenná kapela, ale mají dvě kytary. Celkem je na albu 10 songů (vlastně 11, je zde bonus), z čehož jsou 3 v polštině, 1 v norštině (asi, jedná se o cover Alle Damer Er Horer od Haggis) a 6 v angličtině. Kapela se zcela jistě inspirovala u velikánů žánru Ultima Thule nebo ještě spíše u Enharjarny, ale i u více folkových spolků, jako třeba S.O.T., které vydal taktéž Olifant. Markantní je to u songu Skinheads, který dokonce zní, jak od Bissona. Najdete tu songy týkající se především severské mytologie, ale i mytologie jiné (song Na Croma!! – Crom je bůh Cimmeřanů, ale kdo četl nebo alespoň viděl Barbara Conan, tak to určitě ví) no a potom hlavně chlast a zábava jak v ulicích města, tak na festivalu Kuggnas, což je vidět už z obalu, že kapela nebere svůj styl ani sama sebe příliš vážně. To, že je to spíš sranda kapela, ovšem nijak nesráží jejich hudební kvality. Nechybí zpěvné refrény, ale ani recitativy. Názvy songů jsou například Mjöllnir Battle Song, Pukajac do Walhalli bram, For Odin nebo Brave from the North (což je pro mě spolu s Wykucie Miecza Gromu a folkovějším Na Croma!!! asi nejlepší song z alba). Booklet standard – texty, obrázky a děkovačka. Hudebně super!

5. studiové album holandské partičky. Jak již název a předchozí 2 EP evokují, bude v němčině. CD obsahuje 10 (vlastně 11) songů, z čehož Hart wie Stein je vlastně Hart wie Stahl, kterou můžete znát z EP a potom cover od německých Vogelfrei - Stiefeljungs. Na obalu alba, které je uděláno jako rozkládací digipack najdete fotku z 20. let, na které je vyobrazena praděda zpěváka Woutera (vlastně Waltera, když jsme v tý němčině) s přáteli na jakémsi večírku. No jelikož je to 5. album, tak můžeme trošku bilancovat…kapela předtím zpívala anglicky, nebo holandsky a mělo to skutečně parádní drive, energii, přímočarost a agresivitu. Jak zmínil Wouter v rozhovoru pro nás, texty v němčině změní celý zvuk a měl pravdu. Jeho zpěv není místy tak tvrdý (ale dobře přechází mezi měkčími a tvrdšími sekcemi) a celé se to šouplo více k riffovějšímu a rockovějšímu pomalejšímu stylu alá Onkelz nebo Freiwild, kterému ale zůstala tvrdost – songy jako titulní Gegen die Masse (kde uslyšíte super kytarový sólo), Gesetzt der Vergangenheit nebo Drogen. Ovšem nechybí tu ani pár solidních vypalovaček jako právě Hart wie Steine, Explodieren a nebo Die Letzten 10 Jahre (která se mi líbí asi nejvíce z celého alba). Jako bonus je zde jakási píseň z období po druhé světové válce, kdy v Holandsku byli britští vojáci a zdravili místní pozdravem Oi!, což si hudebníci, kteří nahráli tuto píseň, spojili s osvobozením. Textově je to ale pořád to na co jsme byli od Razorblade zvyklí, takže především zábava, pouliční muzika a přátelství. Booklet je udělaný udělán hodně profesionálně a s přehlednou grafikou, na které se podílel i Sergio z BSOI!. Album vešlo kromě CD i na oranžovém vinylu na Bandwormu, takže fandové asfaltu si také přijdou na své. Kdo nezná ty poslední dvě EPka a má v paměti jen Razorblade z jejich anglickým/holandským zvukem, tak bude asi překvapen, ale pokud máte rádi zmiňované kapely a třeba ještě Motörhead tak Vás album určitě potěší.

První CD z limitované sběratelské kolekce od Rebellion Records obsahuje první dvě alba Wouterovy kapely Razorblade a to Spreading Fear (2002 Rebellion Records) a Skinheeads are Back (2004 Pure Impact Records) pod názvem The Early Years. Obě alba bude solo asi hůře shánět. Na albu najdete celkem 24 písní tvrdého stylu s brutálním zpěvem, jakým se Razorblade dostali do povědomí evropské Oi! scény první dekády 21.století a já si nedělám iluze, že by je čtenáři BB neznali, ale pro pořádek. Prvních 12 songů je z alba Spreading Fear a najdete mezi nimi jednu instrumentálku a jeden holandskej vál. Zbytek je v angličtině (včetně brutálního coveru Teenage Slag od Condemned 84). Ostatních dvanáct je ze Skinehads are Back a holandské songy jsou zde tři (mezi tím i cover Smash the Discos od The Bussines). Ostatní jsou opět anglicky (opět jeden cover a to Clockwork Skinhead od 4Skins). Myslím, že můžu směle říct, že celá řada ze všech 24 songů takřka zlidověla, jmenovitě se jedná o songy jako třeba Made in Holland, Dying Breed, Better of Dead, Hunt You Down nebo úplně poslední akustická The Lion´s Roar. Sběratelské edice jsou všechny koncipovány jako digipack, který se dají rozložit a pokud je dáte hřbety k sobě, vytvoří se Vám na nich clockwork skinhead, kterého má label ve znaku. Samozřejmostí jsou texty a info o kapele. Je tu ještě přiložena nálepka. Pokud Vám chybí obě alba, tak já bych určitě neváhal, protož si myslím, že toto je pořád to nejlepší, co kdy Razorblade vytvořili a určitě je fajn mít to na jednom CD. Tohle je za plnej.

Další singl Razorblade je tentokrát koncipován jako split EP s US kapelou Suckered In a nevydal ho ani Bandworm ani Rebellion, ale německý label Street Justice Records z Dortmundu. Razorblade jsou zde zastoupeni dvěma songy (tentokráte opět zvítězila angličtina) a to Made of Steel a Oi! Infection. Suckered In je folkovej dvoučlennej projekt (jen zpěv a akustická kytara) plus zde ale uslyšíte basu, mandolínu nebo ženský zpěv. Písně, co zde mají, jsou: Same Old Story (cover od The Oppressed) a Coal Black Blood. Razorblade návrat k angličtině prospěl a songy jsou více přímočaré (asi jako v Music for the Maniacs) a nenesou se tolik na vlně deutch rocku. A tak je to i s tématy – být tvrdý jak ocel a držet s přáteli jako lepidlo a být navždy proti. Suckered In potěší ty, kteří měli rádi akustické věci od Badlands nebo mají rádi Jenny Woo. Cover od Oppressed zní v akustický verzi hodně zajímavě a vypovídá o neutěšené situaci, kdy se zavírají podniky a ti co jsou zrovna u vesla přežijí, zatímco s ostatními se nepočítá. Druhej song je o špatné krvi těch, kteří nám slibují sliby, co nemohou splnit, ale i o černé budoucnosti a vyhlídek na ní, které nám kradou naše mládí a zdraví. Nutno říci, že kapel jako Suckered In moc není a je to příjemná změna (a text na Coal Black Blood je rovněž dobrý) a v kombinaci s tak rozdílnou kapelou, jakou jsou Razorblade to vytvoří velmi zajímavou a různorodou desku. EPek je 500 kousků (já mám červený) a uvnitř jsou texty, fotky kapel a děkovačka. Popravdě deska je pro mě příjemné překvapení (původně jsem to bral spíše jako doplnění sbírky), hlavně ze strany Suckered In.

S.V.Z. je mladá tříčlenná streetpunková kapela ze západočeských Klatov a toto je jejich debutové album, které si vydali sami. Album se jmenuje Viva la Underground a obsahuje 12 songů (10 původních česky zpívaných songů – včetně intra a 2 covery - Skinhead Girl od Mr. Symaripa, kde zazní i saxofon – je ale i v jinejch písních a pak Dead Cities od Exploited s jejich vlastním textem). S.V.Z. hrajou příjemnej melodickej streetpunk 77 s dunivou basou a i kytara občas pustí nějaký to jednodušší sólo. Některé songy zní jak od Zóny A. Ve zpěvu se střídavě podporují všichni tři členové. S.V.Z. umí zahrát i pomalejší srdcovější věc (třeba United nebo Skinhead Girl). Textově je to celkem klasika – ódy na skinheads a punks, nepochopení společností, nenávist k policajtům, tetování, popíjení s přáteli, ale i sociální systém a neustálý vyplácení sociálních dávek, potom sny o tom, jaký by to bylo, kdyby měl člověk škváru a válel se na pláži nebo o tom, jak kapele stačí hrát v zahulenejch putykách pro pár známejch, než vyprodávat haly. Booklet je udělanej vtipně, kombinace obrázků a barevnejch fotek, texty a děkovačka. Tři songy z alba si poslechněte zde http://bandzone.cz/svz a přes bandzone si můžete objednat i todle CD za nějakých 130 CZK. Dejte klukům šanci a podpořte je, páč novejch kapel moc není a každý nový CD může rozvířit stojatější vody streetpunkový scény.

Tohleto je reedice jedinýho alba Yorkshirské kapely SCUM, které vyšlo v roce 2008 na Ascalon Records. Kolekce obsahuje krom řádově lepšího bookletu taky songy z dema z roku 2001 a živák z 2005. Kapela už nefunguje, kytarista Rich hraje v Pressure 28 a zpěvák Ross založil RAC bandu March or Die, která hraje velmi podobnej styl jako SCUM (na jejich CD Raise the Flag najdete i song English and Proud). Dohromady zde najdete 27 songů. Jak jsem řikal booklet je uplně někde jinde než byl u původní verze (dvacet stránek proti původním dvěma). Tady najdete všechny texty, celou řadu fotek mapující vývoj kapely, děkovačku a pár slov k historii kapely od Rosse. Jak už jsem kdysi psal je to klasický Oi! bez příkras, takže alá Condemned 84 (je tu cover Teenage Slag) nebo z novějších Skinfull. Nejvíc mě chytnul asi song Vengeance (pomsta přeci není nic špatnýho). Songy z dema i z živáku se krejou s těma regulérně nahranýma, takže máte možnost posoudit, jak kapela hrála v roce 2001, nebo jak to uměj vymrsknout na živo. Zvuk dema je drobíček syrovější, ale jinak je kvalitní a vše je na něm slyšet zřetelně a čistě. Zvuk z živáků je taky OK a písně mají atmosféru. Najdete mezi nima i starej cover Strength Thru Oi! od Public Enemy. Kolekce nahraného materiálu kapely, která hrála celou jednu dekádu, doplněná o parádně udělaný booklet (za kterej je i bod navíc proti minulé verzi). Více o nich ve starší recenzi.

Skinboiss jsou nová Oi! kapela (nebo spíše asi zatím projektem) z Finska, ve které působí Arska, který je vůdčí osobností další finské bandy Kalevalan Viikingit. Druhou osobou, která se na nahravání podílela, je Dan. Bohužel v bookletu není uvedeno, na co kdo hraje, ale to neva. Na albu s názvem Skinhead Action najdete 11 songů (z čehož 2 jsou demáče z roku 2010 – je zde i song Politicians, kterej byl na kompilace od Oi! Ain´t Red, ale najdete zde i jejich novější verzi). 10 z nich je v angličtině a 1 ve finštině (Sankarit, což znamená Hrdina). Hudebně mi to připomíná právě Kalevalan Viikingit, akorát jsou zde hlavně anglické písně a není to tak rockové. Převládá neboosterovaná kytara a střední tempo, ale najdete zde i ska song (Skin Skin Skinhead). Songy mají názvy jako Make´em Run, Stomp the Drug Dealer, … for Skins, Rock´n´Roll Politics nebo Mr. Oi!, takže textové zaměření je poměrně jasné. Zajímavý je to, že kapele se moc nerýmují texty, ale jak je tempo pomalé a zpěv je víceméně v jedný lajně (když nepočítám sborové lalala refrény), tak vám to ani nepřijde. Kytara se pouští do pomalejších vyhrávek, zatímco bicí jedou pořád stejně, což tvoří tatkéž zajímavej zvuk a tenhle prvek bych našel třeba u starších The Unruly, které tam chvílemi slyším (hlavně v songu Politicians, ale je to možná tím, že je to moje oblíbená kapela). Zpěv je hluboký, ale je mu jasně rozumět (hlavně asi proto, že angličtina není nijak extra složitá) a v songu Mr.Oi! vypomohla vokálem i jakási Nana. Jinak je to klasickej skinhead rock´n´roll s oldschool zvukem, ale naprosto jasným postojem. V bookletu jsou všechny texty, děkovačka a fotky obou členů bandy, ale zase jen dvě stránky. K CD dostanete i placku kapely. Nejvíc se mi líbí úvodní song Make´em Run a pak finsky zpívanej Sankarit. Pro fandy starýho zvuku dozajista super věc do sbírky.

Další CD od australských Slick 46, tentokráte s názvem Hurry Up. Sestava na tomto albu je stejná, jako na předchozím Young Love, což znamená dva borci a dívka (kterou můžete slyšet v refrénech a více třeba v songu Don´t Pray for Me, kde má na starosti hlavní hlas ve sloce). Na albu najdete 9 songů (včetně coveru Guns of Brixton od The Clash, která po pomalejším intru přejde v krapet rychlejší coververzi), což zhruba odpovídá stopáři i v porovnání z jejich ostatními alby. Muzika je příjemný punk rock s žádnými zbytečnými složitostmi, kde je cítit jasný vliv britských kapel jako třeba The Business. Texty jsou hodně přímočaré, například o zbabělcích (Nobody´s Hero), sousedech (Halo Boys), o tom, jak Vám všichni říkají, jak stojíte na šikmé ploše a směřujete do pekla (Don´t Pray for Me), nebo o tom, jak jsme rádi, že nejsme jako ostatní (Not Like You). Společným jmenovatelem všech songů je chytlavost refrénu a jejich singalong, což určitě uslyšíte v songách jako Halo Boys nebo Lies and Tricks. Co mě příjemně překvapilo je akustický song Hard Ride, který bych od Slick 46 asi nečekal. Jinak CD je udělaný v takovym podivnym digipacku, kterýmu se prý říká digisleeve (není tam ten plast, ale CD je schováno přímo v obalu), kde najdete texty a mezi nimi fotky kapely a děkovačku. Musím říci, že album I Don´t Wanna se mi líbilo, poslední Young Love zase tolik ne, ale Hurry Up se mi opět líbí. Hrací čas je sice o něco kratší, než bývá zvykem, ale kapela se díky tomu alespoň nestane nudná. Album vyšlo i na LP ve třech různých verzích. Příjemná muzika, která se poslouchá sama a další důkaz kvality kapel od protinožců.

Repress splitka další z kapel Carla Fritchera z Templars – Stamford Bridge a kapely Bastards Choir (kde působí i kytarista Max Campbel z Hudson Falcons), které vyšlo původně v roce 2009 a bylo vyprodáno. Na růžové desce je každá kapela zastoupena dvěma písněmi. Strana A patří Stamford Bridge (což jsou v podstatě Templars, protože bicí nahrával Phil) a jejím písním The Way I am a Finish Line. Strana B patří Bastards Choir a najdete tu písně Heaven is a Hog Roast a These Fields. Stamford Bridge hrají muziku, která je podobná Templars, akorát je měkčí a sklouzává do mod beatu, rock´n´rollu a glamu. Textově oba songy pojednávají o přemýšlení buď nad sebou, nebo nad dívkou. Bastardi hrají rychleji a přímočařeji, ale jejich kytara je taktéž jen lehce naboosterovaná. První song má humornej text o jakémsi festivalu, kde se všichni zbouraj, druhej je potom o malém městě a o snech místních, jak se z něj dostanou, ale nikdy se jim to nepovede. Bastards Choir mají na kontě kromě tohoto splitka ještě regulérní album Bridges Burn. Obal desky je jako většina EPek od Oi! the Boat jen přeložený papír a když ho otevřete tak zde najdete texty obou kapel a na druhé straně fotku každé z nich. Uvnitř najdete i papírek s kódem pro stažení mp3 verze, což je praktické. Doporučuju všem fandům staršího zvuku a kapel typu Templars, Veros nebo The New Chords.

CD Antisocial od Stomper 98 je vlastně sbírka šesti songů (plus intro z Clockwork Orange), které vydala kapela na třech split EP a to konkrétně s Chromjuwelen (In deinen Augen, Zu Jung), Bootstroke (Rock´n´Roll Banda, což je cover od Bootstroke a Es ist and der Zeit – což je vlastně The Green Fields of France, akorát v němčině) s 45 Adapters (Für immer antisocial a ISP - One Crew One Family). Jelikož jsem slyšel dva ze třech výše zmíněných singlů, tak to pro mě není nějaká super novinka, ale je pěkné mít věci, co krom EP nikde jinde nejsou, na jednom CD (které je navíc zabalené do digipacku s parádním grafickým zpracováním). Pro kapelu je typické hlavně použití saxofonu a to jak u pomalejších baladických songů alá Zu jung (um alt zu sein), tak i u rychlejších streepunkověji laděných věcí jako třeba titulní Antisocial. Zazní zde i ska melodie (In vinen Augen). V bookletu jsou všechny texty, nějaké fotky a pár obrázků. Prima věc, kterou ocení asi hlavně ti, kteří nemají gramec.

Jako druhý bych Vám tu představil split singl Stomper 98 a americké bandy 45 Adapters. Jedná se o druhé EP ze tří, na kterém najdete opět po dvou songách od každé kapely. Nutno říct, že kdo není vybaven gramcem, tak má šanci si všechny tyhle singly (alespoň od Stomper 98) může poslechnout na mini CD Antisocial, které vyšlo na Sunny Bastard Records. Takže další dva vály, co zde Stompeři mají, jsou Antisocial a ISP-One Crew-One Family. Hnedka první song Antisocial je parádní chytlává skladba, jejíž refrén se Vám hnedka dostane do hlavy a saxofon v tomto songu skutečně hraje prim, takže Für immer Antisocial. Druhej song pojednává o německo-americkém přátelství, které se odráží v crew ISP. Od Stomper 98 dostanete vždy, co od nich očekáváte. Nyní k 45 Adapters. Kapela pochází z New Yorku a založil ji borec z kapely Bottom of the Barrel, která měla splitko s Templars, s kterýma mají Stomper 98 stejnýho bicmena. Další členové mají zkušenosti z kapel The Traditionals nebo z Fatkins. Jejich dva songy se jmenují What´s Right a Nothing to Prove a člen kapely James zde nahrál jak kytaru, tak bicí. Zvuk 45 Adapters vychází ze staré školy, takže tu rozhodně nenajdete metalové nebo HC prvky, spíše RnB, mod beat a další prvky. První song je o tom, že si chceme žít svůj vlastní život, i když je kolikrát v očích jiných asi hrozný (chlastání, kouření atd…), ale je to náš život a nikdo nám do něj nemůže mluvit. Druhej vál je o pouliční rvačce a o tom, jak se ti co nejvíce mluví, většinou zachovají zcela opačně. Papír s texty a fotkami je přiložen, stejně tak jako v dříve recenzovaném split singlu s Bootstroke. Koukněte po tom.

Randale Records se rozhodli vydat celou řadu split singlů německé kapele Stomper 98 a já se jich několik zmocnil. Nevím, v jakém pořadí byly vydávány, takže to vemu prostě tak, jak se mi to dostalo pod ruku. Jako první jsem šáhnul po splitku s řeckými Bootstroke. Každá kapela je zde zastoupena dvěma písněmi a je to navíc tak, že každá kapela si vypůjčila od té druhé song a udělala cover. Stomper 98 přehráli Rock´n´Roll Banda (pochopitelně to hodili do němčiny) a Bootstroke song I´m still Proud (pochopitelně do jejich mateřského jazyka – řečtiny). Druhej song Stomperů se jmenuje Es ist an der Zeit a není to nic jiného než stará klasika Green Fields of France, akorát opět v němčině. Druhej vál Bootstroke se jmenuje Did they Worth It a je taktéž v řečtině. Stomper 98 jsou tak profláknutý, že je není třeba představovat (stejně tak jako německou verzi Green Fields of France). Song Rock´n´Roll Banda je o tom, jak člověka dokáže vyléčit skinhead rnr. Bootstroke hrajou ve tříčlenné sestavě, jejich muzika je pohodovej streetpunk, kde je hodně slyšet basička a hravá kytara. Song I´m still Proud je o tom, že čím více se svět a celkově všechno okolo mění na plastové pozlátko, tak tím více by měl být člověk hrdý, že není součástí tohoto cirkusu. Did they Worth It jo tom jak člověk může žít poctivě a férově, ale lidé se od něj moho i přesto otočit a zradit ho. Co se mi hodně líbí je grafický zpracování obalu a hlavně fakt, že na papíru, který je k EP přiložen najdete texty Bootstroke přeložený do angličtiny, takže víte, co se zpívá, a nemusíte luštit řecké písmo. Příjemná muzika od obou kapel a pro fandy vinylu rozhodně dobrá koupě.

Straight Jacket byla švédská streetpunková kapela, která před 4 lety vydala toto jediné EP (jehož zkratka znamená něco jako Norland Punks and Skins), které je limitováno 300 kopiemi. Jejich basák Reine hraje nyní v punkovce Avgå (která nedávno vydala debutové EP, na které zde najdete recenzi). Jinak složení kapely bylo klasické čtyřčlené (směska pankáčů, skins a jedna skingirl) a na kytaru tam hrála holka. Na desce najdete tři anglicky zpívané songy On the Streets, Stick Together, Never Surrender a pak švédskej NPAS, takže podle názvů můžete očekávat klasická témata. Zvuk kapely je hodně podobnej starejm UK bandám jako Antisocial, Criminal Class, francouzským Warboots nebo jejich kolegům ze Sniffing Glue. Bicí si jedou svůj dupavej rytmus, do toho přidejte jednoduchou kytaru, nahlas vytaženou basu a hrubej zpěv. Opět platí známej fakt, že v domácím jazyce zní zpěv hruběji a ne jinak je tomu i tady. Pro mě nejlepším songem je asi dvojka ze strany A – Stick Together a potom jednička z Béčka Never Surrender. Uvnitř není žádnej papír, ale na druhé straně obalu je pár momentek kapely z koncertů a s kámošema. Kdo má rád přímočarejší kapely, které zpívají o klasických věcech, tak tohle je přesně věc pro něj.

Další legendární Oi! kapela, která se dala dohromady po několika letech nečinnosti (i když její členové byli aktivní třeba v Aceface, Superyob nebo v Concrete Gods). Straw Dogs nikdy nepatřili ke kapelám, které jsou jednoduché na poslech a to platí i o tomto CD. Po prvním poslechu se Vám to nebude moc zdát, po druhém taky moc ne, ale po třetím, čtvrtém teprve objevíte kouzlo kapely. Zvuk kapely je přesně tam, kde skončily její předchozí nahrávky (najdete zde i vál Strength of the Nation, který můžete znát právě od Superyob). Zvuk kapely je hodně autentický a popravdě nepoznám rozdíl mezi staršími songy z roku 95 a nově nahranými a celé to má neskutečnou dávku atmosféry a nostalgie. Zvuk nahrávky je ve stylu věcí od Blank Generation, prvních 4Skins nebo Music for Hooligans od Oppressed. V pár písních uslyšíte i ženský vokál. Další devízou Straw Dogs jsou texty, které mají skutečně hlavu a patu a neobsahují klišovitý rýmy a hlavně mají názor a nebojí se pojmenovat věci, což určitě nebude mnoha lidem po chuti. Příkladem může být hnedka první song Mustn´t Grumble, která vypovídá o Británii dneška a jak se v ní asi cítí lidé, kteří za ní bojovali v nejedné válce. Další témata mohou být o tom, jak Vás poznamená těžký život na ulici, kde se musíte rvát (Born to Hate), o válkách na cizím území, ve kterých umírají naši lidé (White Ammunition), vzrůstající kriminalita (Little English Flower), hrdost na Británii (Hearts of Thunder, Lionheart), peníze jako hlavní hodnota, kdy se Vy stáváte zbožím, se kterým se obchoduje (UK plc), těžký život pracujících (Factory Gates, The Angry Silence) a hodně aktuální song o tom, jak si musíte dávat pozor na jazyk abyste neurazili nějakou menšinu, protože vy kritizovat nesmíte, zatímco oni ano a budou mít vždy pravdu (Minorities). Další pozitivum kapely je, že celé CD je kompletně DIY, černobílej booklet s texty a fotkami. Z celého alba bych určitě vyzdvihl songy Mustn´t Grumble, UK Plc a Factory Gates. Straw Dogs nejsou určitě muzikou pro každýho vořežpruta, co přičichnul k pouliční muzice, ale pro ty, co si k ní už vybudovali jistý vztah a dovedou ocenit 100% skinheadský srdcový postoj, který se skrývá za třeba ne tak dokonalým moderním zvukem.

Tohle splitko jsem dostal dá se říct ještě horký, protože jsem si ho pořídil v den, kdy vylezlo z lisovny. Split EP vyšlo ve třech barevných kombinacích, konkrétně v 250 černo/modrých, 100 černých a 250 černo/modrých flekatých a já si pořídil právě tu poslední variantu. Na EP najdete dva songy od kapely Strongbow, která pochází z Drážďan a dva songy od Razors in the Night z Bostonu, jejichž turné po Evropě právě probíhá. Strongbow jsou zde zastoupeny písněmi Last Respects, která je věnována zemřelému otci někoho z kapely, který byl i skvělým přítelem ostatních hráčů. Song je pomalejší a akustický ve stylu balad od Dropkick Murphys nebo Flatfoot 56 (zazní v něm i harmonika) s lehkým dotykem punkrocku alá Saturdays Heroes a textově je to o tom, jak vzdáváte hold a respekt muži, co odchází a už se nalézá na lepším místě a dívá se na Vás. Druhý song Part of the Problem je punkrockovka s drhnutou kytarou pojednávající o tom, že člověk, který zavírá před problémy oči a popírá lži, které slyší, je stejně vinný jako ten, co je vytváří. RITN to je muzika z tvrdšího soudku, Oi!/streetpunk střižený tím nejlepším z HC. První song se jmenuje Alcoholist a je pro všechny omezence, co Vám diktují jak máte žít a dívají se na Vás skrze prsty, protože zrovna nezapadáte do jejich škatulek. Druhý je vypalovačka Hate LA a je o tom, jak se kapela cítí lépe v ulicích domovského Bostonu, než v LA plném zbohatlických večírků plných drahýho vína a koksu. Chorály opět u obou nahrávek obstarává celá řada kámošů kapely a uslyšíte zde i ženské vokály, který jsou příjemným zpestřením. Parádně je udělanej i obal, který je otvírací a nejdete v něm texty, fotky a loga kapel. I samotná deska je vložena do papírovýho obalu, který je potištěn. Kdybych kapely neznal a na obalu nebylo napsáno odkud pocházejí, pravděpodobně bych si jejich domovské město tipnul asi obráceně, jelikož Strongbow znějí více jako US kapely a RITN v tomto případě jako tvrdší kapely ze starého kontinentu. Super!

Sydney Ducks jsou pětičlenná kapela ze San Francisca s totálně oldskůlovým zvukem (poslechněte pár songů na http://sydneyducks.bandcamp.com/, kde je jejich 1. singl a demáč) a toto je jejich druhý singl vydaný v roce 2011 (první se jmenoval Stray Dogs a kapela si ho produkovala sama). V kapele působí mimo jiné bývalí členové například Subway Thugs. Vlastní název je označení australských imigrantů, který se užíval v 19. století v Kalifornii. Songy na tomto singlu jsou Esprit de Corps (znamená to něco jako Duch jednoty), který je v angličtině a vypovídá o moru, který postihl jakési město na břehu Visly v 18. století. Parádní zpěvnej refrén mimochodem a song mě na první poslech totálně dostal (a myslím, že nebudu sám). Druhá píseň je ve španělštině a jmenuje se Joaquín Murrieta a text je převzatý z nějaké básně nebo písně a vypovídá o jakémsi zbojníkovi, který působil v Kalifornii během zlaté horečky v 19. století. Tento song je proti prvnímu pomalejší a rytmicky jiný (vyniká zde hlavně basa a kytara je občas na druhou dobu, což ke španělštině parádně sedí). Jak už jsem řikal, zvuk je totální oldskůl, takže by měli zbystřit fanoušci Templars, Alternate Action, The Lancasters nebo Subway Thugs, které jsem taktéž zmiňoval. Obal EP je udělán velmi pěkně, je na něm mřížka od kanálu, která je prořízlá a pod ní je vlastní obal na desku, kde je fotka kapely, takže vypadají jako za mřížemi. Z druhé strany vnitřního obalu jsou oba texty. Vinyl vyšel v červené a v bílé verzi (obě verze v nákladu 500 kousků). Doufám, že se brzy dočkáme dalšího singlu nebo pokud možno něčeho delšího, protože kapela na to určitě má!

Jako druhá věc, která vyšla na CZ labelu 4Subculture Records v roce 2011 je další parádní zahraniční kapela Tailgunner, která pochází opět z pěkné dálky a to tentokráte z Kanady, konkrétně z Montrealu. S kapelou si u nás můžete přečíst rozhovor, který je staršího data a kapela od té doby přibrala ještě jednoho kytáristu. Na CD najdete 15 songů na akurátní třičtvrtěhodinové stopáži. Kapela hraje takovou mixku pohodovýho streetpunku jako Social Distortion s nádechem melancholie alá Badlands…inspiroval jí určitě i rock´n ´roll, takže třeba v prvním songu Tailgunner slyšíte Motorhead, v jiném songu pro změnu využila mandolínu, dudy a akordeon, takže tu máme Dropkick Murphys nebo Flatfoot 56. Určitý obrázek o muzice si můžete udělat i z názvu alba, jelikož singalongy to opravdu oplývá. První songy z CD znám aktivně z myspace, jelikož bandu sleduju už o něco dýl, takže máme tu parádní songy jako Nine to Five, Drinkin´ and Druggin´, suprovou pecku o Montrealu, kde se mísí irské, anglické a francouzské vlivy s názvem The City I Loved a CD pokračuje v podobném stylu až do konce…ještě bych vypíchnul song Devil´s Crossroads, což je rnr s příchutí kotlíkárny alá Johnny Cash a song Somehow Someday, který je akustický a je věnován dětem členů kapely…moc pěkný. Najdete tu i lehčí ska motivy, třeba song Those Days o tom, jak Vám bylo v 15 letech a rodiče ve Vás viděli to nejhorší, jelikož Vás škola nebavila a jen jste se poflakovali s kámošema. Celkově je album plné vzpomínek, na kterých poznáte, že floutci co hrajou tuhle muziku nejsou žádný holobrádci, ale v montrealské scéně mají už něco za sebou, konkrétně třeba v kapelách jako Alley Dukes a nebo Gutter Demons. V bookletu najdete přehledně všechny texty, děkovačku a pasovky členů kapely hozené ve stylu vojenské knížky a celkově graficky je to pěkně zpracováno. Já osobně jsem se do kapely zamiloval na první poslech, muzika je hodně pohodová a mě třeba uklidňuje. Pro mě zatím nejlepší věc z dílny 4Subculture Records.

Druhé album polské kapely pocházející z města Poznaň vyšlo na vůdčím labelu polského Oi! – na Olifant Records. Kapela je poměrně známá a měli jste ji možnost tuším dvakrát vidět v ČR a budete mít možnost i potřetí (březen 2014 v Plzni). Kapela hraje parádní rychlejší streetpunk, který je šmrncnutej všim, co má dobrá muzika mít – tempo, melodii, agresivitu, parádní sólovou kytaru (kytarista hází na živo neuvěřitelný ksichty), singalongy a k tomu jak veselé, tak i vážné texty. Na CD najdete 11 polsky zpívaných piosenek o celkovém čase cca 25 minut. Hodně silná je kapela ve zdvojených zpěvech (třeba v songu Maxi Kaz nebo Chuj bombki strzelil). Vokály kromě zpěváka obstarává ještě bicmen plus zbytek sbory. Textově je to o apatickém životě, když děláte práci, co vás nebaví a nad vodou vás drží jen chlast a cigára, ulice a její pravidla, život, který je jako karetní hra (bo žyčie jak w pokera gra…) nebo o rodné zemi, kterou předci vybojovali proti cizím mocnostem a tato nyní svobodná země skomírá v bídě a lidé odcházejí za hranice, aby se měli lépe. Je tu i cover od kapely T-raperzy znad Wisly, což je polská sranda hip hopová kapela. Jejich song se jmenuje Maxi Kaz a originál i s klipem můžete najít třeba na youtube. Těžko vybárat nějaký nejlepší song, protože album se poslouchá samo, ale parádní je určitě song Gra se skvělým refrénem nebo poslední pomalejší a vážnější věc Nie o taki kraj walczyli. V bookletu jsou všechny texty, fotky kapely (před památníkem protikomunistického povstání v 50. letech v Poznani) a děkovačka plus nějaké obrázky. Super kapela!

Toto je 15. titul, který vyšel na domácím labelu 4Subculture Records. Jedná se o evropskou verzi split CD dvou US kapel The Barons a The Incited (viz recenze a rozhovory na staré verzi), jež vyšlo pro US trh na labelu Neck Records. Album se jmenuje Songs from the Mason-Dixon – což je název pro hranici mezi Pensylvánií, Západní Virginii, Delaware a Marylandem. Z dvou posledních států jsou právě tyto dvě kapely. The Barons jsou zde zastoupeny 5 písněmi, The Incited 7. Obě dvě kapely mají dvě kytary. Splitko otevírají The Barons…kapelu jsem předtím znal z nějakých splitek a řadovek a můžu říct, že mě nějak extra nechytla. Ovšem tady těch 5 songů je v cajku…kapela je šmrncnutá jižanským rockem, ale krapet jinak než třeba Broadsiders, který to cpou do sól. The Barons spíše drží pravidelný rytmus bicích plus zpěvákův voprsklej vokál a k tomu r´n´r kytaru (což je vidět hlavně u songů Flash Mob a nebo Kicked out this Bar Before). Songy jsou o pouličních riotech, o obchodě, kde je vše za dollar (a který můžou chudší amíci využívat), o tom, že co se má stát se stane, ženský a protáhnutí jejich potrubí :) nebo chlastání. Až na vyjímky žádná vážnější témata. To The Incited ty ty témata mají poněkud vážnější…jsou to američtí patrioti a někteří z nich sloužili třeba ve válce v Iráku. Jejich muzika je tvrdší a singalongová, což se projeví hnedka v prvním songu Spirit of ´76, ale žádná lopatárna to rozhodně není. Oproti jejich prvnímu albu mi tento počin přijde poněkud tvrdší, což ale není vůbec na škodu. The Incited nahráli i cover The Tradition, který je původně od Anti-Heroes. Ostatní songy se zabývají pouličním životem (Hooligan Life – pro mě asi nejlepší song s parádním refrénem), o 2. světové válce (29 Let´s Go), opět rioty v ulicích (Armageddon) nebo vzpomínka na kamarády, kteří s námi nejsou, protože zemřeli, nebo se odstěhovali (Raise your Glass…parádní akustická hospodská halekačka alá DKM). Booklet je v cajku - texty a celá řada fotek. Kapely hrají dobře, nenudí a řada písní se Vám zcela jistě vryje pod kůži a díky tomuto CD si můžete z tepla domova udělat představu, jak vypadá scéna na východním pobřeží USA.

Splitko amerických Templars, které myslím nemusím vůbec představovat a jejich švédských kolegů The Clichés. Obě kapely si potrpí na malé vinyly i splitka, kterých vydali v poslední době požehnaně (například split double EP The Templars s The New Chords a nebo split EP The Clichés s The Janitors). Každá kapela je zde zastoupena dvěma songy. The Templars zde mají songy Posers a It´s All About You, The Clichés prozměnu Promises a We Won´t Change (oba songy byly nahrány už v roce 2009). Nutno říci, že obě kapely se k sobě hodí, jelikož hrajou podobný styl muziky, akorát The Clichés to trošku odcejpá víc a mají o něco malinko modernější zvuk (ale skutečně jen o chlup). První song od The Templars je pomalejší s kytarou na druhou dobu, druhý už odcejpá rychleji. Nevím jak více to popsat…prostě The Templars. U Clichés je první song podtržen výraznou basou, zatímco druhý je proti němu pomalejší s výrazným refrénem a perfektní solovou kytarou. Nutno ještě dodat, že songy od The Clichés byli nahrány ve čtyřčlenné sestavě (nynější sestava kapely je pouze tříčlenná – a ta je i vyfocená na obalu desky). Škoda je, že na papíru přiloženému k EP jsou jen děkovačky a pár fotek (jen u The Templars) a nejsou tam texty. Kdo má rád zvuk kytary bez boosteru tak tyhle dvě kapely bude milovat a toto splitko taky, protože k sobě opravdu skvěle padnou.

V pořadí 3. kousek z Looking for Trouble série, kde se po britských kapelách dostalo i na ty kontinentální, konkrétně na holandské The Firm, pro něž je to debut a belgické ostřílené veterány The Pride, kteří se po letech pauzy vrací na scénu. The Firm jsou zde zastoupeny 6 songy, The Pride 5, plus Intro a Outro, což není nic jinýho než rocková verze kotlíkárny Nebeští jezdci (v originále Ghost Rider on the Sky od Stana Jonese, ale hrál to i Johnny Cash). The Firm hrajou rychlejší punkovější Oi! a pokud se Vám bude zdát, že zpěvákův hlas odněkud znáte, tak to je klidně možný, jelikož zpívá i ve Widowmakers. Celkově je styl The Firm hodně podobný právě zmiňované kapele…rychlejší oi!, který se nestydí za svoje punkové kořeny a hrne to pěkně všecko jednoduše dopředu jako buldozer. Názvy songů jsou Guttersnipes (ta je o scéně v Rotterdamu a místní bandě skinheadů, psycherů a pankáčů), Sharp Fuse (o tom, jak je dobré jít člověku z cesty, když je nasranej), Not your Friend (falešný kámoši), Hardened by Life (o každodenním zocelování životem i přes negativní postoje společnosti), Birth Control (protest song proti možnosti promongoloidy, aby měli děti) a poslední Xenophobic (o tom, že nenávidět někoho nemusí být ještě rasismus). The Pride nahráli toto album se dvěma kytarami, kde na jednu hraje i Eef, kterýho můžete znát z Les Vilains (už tam prej ale nehraje) a nebo z Offside. Pride hrají melodičtější muziku, než jejich kolegové a druhá kytara jim v tom akorát pomohla. Songy mají názvy jako Rampage (o odporu, který se zvedne, pokud na naši scénu budou lidé dále plivat), Fuck You (klasika o odmítání politiky), Hooligans (tak to bude nejspíš o slušných fanoušcích od televize), Riot (podobný text jako Rampage) a poslední Beer and Friends (o tom, jak se nemá plýtvá časem, jelikož lidi přicházejí a odcházejí, takže zapomeňme na starosti a užívejme si současný okamžik, protože vše jednou končí). Bohatý booklet je ve stylu předchozích dílů, takže 16 stran s texty, fotkami a děkovačkou. Ještě bych dodal, že s oběma kapelami najdete u nás rozhovory. Super věc, kterou stojí za to mít.

The Granits je Oi! kapela, která pochází z Horní Lužice (Oberlausitz) a toto je jejich první album. Zajímavější je fakt, že kapelu tvoří všichni tři členové Donars Groll (Miesl, jeho holka Rese a bicmen Marco), které jste u nás mohli několikrát vidět. Přiznám se, že nevím, jestli je toto jen bokový projekt, nebo opačně, že toto bude jejich hlavní kapela a Donars Groll už nepokračují. Popravdě ani nevím, proč vůbec tenhle projekt (námět na otázku v rozhovoru) vzniknul, protože muzika se nijak extra neliší od tvorby Donars Groll na předchozích albech a dokonce zde najdete i song z alba Gegen den Strom See the Valkyries (která je ale zahraná rychleji a více metalověji). Je to prostě směska Oi!/streetpunku lehce šlehnutá viking rockem a metalem. Celkově je na kapel znát, že právě tahle trojice se hledala (což je cítit i na posledním albu Donars Groll) a hudebně se neustále zlepšují (což je slyšet hlavně u různých přechodů na bicích). Jinak na desce najdete celkem 13 songů včetně intra (což je nějaká brutální popíkárna o Hornolužickém kraji), z čehož jsou čtyři v angličtině (Made in Germany, Till the End, See the Valkyries a Social Disease, což je text od The Barons, a muzika od The Granits) a zbytek v němčině. Texty se točí o podobných věceh jako texty Donars Groll – patriotismus, tetovačky, vikingové a jejich obyčeje, pití atd… Hnedka první song Willkommen Vám představí kapelua co od ní máte očekávat a v podobném duchu je i dvojka Made in Germany. Pak následují dvě vikingárny Hoch die Hörner a Till the End, pak Statement, který vypráví o stanoviskách kapely o tom, jak by si měl každý národ zachoval svoje tradice a kulturu a ne splynout do jednolité šedi. Po ní následuje pro mě nejlepší song Ein neuer Tag, což je pomalejší song s perfektní melodií, pak Unter die Hart, což je halekačka o kráse kérek. Po ní následují známá See the Valkyries a Social Disease a nakonec poslední dvě Herz aus Stahl (což je už krapet metla) a Unser Boden, unsere Schlacht. Booklet je udělán pěkně, jako booklety od MFS, texty a k nim tématický obrázky, takže i neněmčinář pochopí o čem to je. Povedená věc a zdravím kapelu!

Čtvrté album dle mě nejlepší polské kapely současnosti, kterou jste měli možnost vidět cirka před rokem v Praze a uvidíte ji i na letošním Streetkids festivalu v Brně. Toto CD vyšlo jak v polské verzi (Olifant Records), tak i v anglické (nebo lépe řečeno americké verzi – Hostile Class Productions) a já mám v prackách obě dvě, takže to zrecenzuju odděleně. Začneme tedy verzí polskou. Co zaujme na první poslech, je to že kapela hraje již jen ve třech lidech (zpěvačka Mucha už nezpívá, zpívá kytarista Syn). Ten se celkem činí i jinde, protože krom zpěvu a kytary obstaral ještě mastering a mix, podílel se na textech a muzice a udělal i grafiku obalu. Na CD najdete 10 nových songů plus 11. bonus, kde se skrývá celá řada starších songů (track má bezmála 23 minut a jsou v něm songy jako třeba Ludzie Pracy, Getto, To jest Oi! nebo Nasza Wolnosc, ale i dva covery a to Up Yours od Condemned 84 a Gotta Go od Agnostic Front – takže místo 10 songů jich máte nějakých cca 17, přesně jsem to nepočítal). Kapelu mám rád hlavně proto, že jejich Oi! muzika je okořeněná metalovo/viking rockovými riffy a sóly, což bylo vidět už na albu Maszyna Nienawisci (kde byl dokonce i cover od Sepultury). Textově se kapela zabývá bojem proti pokrytosti a lžím (Ostatna Krucjata), hrdostí na své město (Krew Naszego Miasta), chudobou obyčejných lidí, kterým se zacpává pusa propagandistickými žvásty (Kraj Niewolnikow i Zebrakow), ouchyláci (Bestia w Ludzkiej Skórze), odpor k toleranci moderním společnosti, která je schopná vyrovnat se z kdejakou zvrhlostí (Glos Rozsadku), o tom, jak navždy budeme trnem v oku všem co jsou proti nám (Teraz i Zawsze i Na Wieky Wiekow) a o přátelství na celý život (Wiernosc, Duma i Lojalnosc). Mezi hity alba patří zcela jistě titulní song Teraz i Zawsze i Na Wieky Wiekow, dále pak depresivní Pusty Pokoj, Glos Rozsadku a poslední pomalejší Wiernosc, Duma i Lojalnosc. Booklet obsahuje texty (jak polsky tak anglicky – u obou verzí) a děkovačku. Co mi chybělo, to byla asi nějaká ta fotka kapely nebo z koncertu, přeci jen kapela už má něco za sebou. Jinak booklet je komplet na lesklém křídovém papíře. Parádní album a plnej počet nedám jen za tu absenci jakékoliv fotky.

Todle bude trošku duplikátní recenze, protože budu popisovat anglickou verzi posledního alba The Junkers. Album vydal Witek z Hostile Class Productions a popravdě jsem celkem zvědavej, jak The Junkers přijme americká street scéna, se kterou Hostile Class určitě spolupracují. Jinak zpátky k muzice - no album je stejně koncipovaný jako ta polská verze, 10 nových songů v angličtině a bonus track s několika staršími songy, které zůstali v jejich mateřštině. Kapela vydala všechny své předchozí věci v polštině, kromě EP Skins´n´Punks/East End, kde mi osobně angličtina moc neseděla. Na této desce sice už nezpívá Mucha, ale ta anglina myslim že pro kapelu pořád není to pravé ořechové, i když se Syn snaží. Zase to nemůžu úplně zhanět, je to prostě jen tím, že jsem slyšel polské album dříve. Některé songy znějí v angličtině dobře (třeba Inflexible, Blood of Our City nebo Empty Room, jejichž text je popsán v druhé recenzi). Poslední Faith, Pride and Loyalty zní třeba naprosto parádně. Když mi přišli obě CD na recenzi, tak jsem byl trošku zmatenej, protože booklet i obal je úplně stejný jak pro anglickou, tak pro polskou verzi, prostě vše dvojjazyčně, takže jsem nevěděl, jak to prodejce vůbec rozlišuje. Jedinej rozdíl je na CD a to, že na anglické verzi je jen logo Hostile Class a na polské jen Olifant Records. Pro detaily se koukněte na recenzi níže. Pro mě v souboji jazyků jednoznačně vítězí polština, takže dávám trošku nižší hodnocení, ale třeba někdo bude mít jiný názor.

The Krays je americká streetpunkuová kapela z New Yorku a toto je album s názvem Sangre (což je španělsky Krev) a mohli jste ji před pár roky vidět v pražském klubu Vagón. Obsahuje písně, jak v angličtině, tak ve španělštině, které napsal frontman kapely Johnny (který mimochodem hrál i v Devotchas, Casualties nebo v Roger Miret and The Disasters) pro svojí bokovku s názvem Tainada (které vyšlo i EP s některými songy, které zde najdete). Jak sám píše v bookletu, většina songů byla inspirována knihou Dee Browna – Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (což je knížka o bojích mezi bílými osadníky a původními indiánskými kmeny na Divokém Západě) a nejvíce z této knihy prý čerpají songy Sour Ground, The Attack a The Dying Cold. Celkově na CD najdete 16 písní, z čehož je 5 ve španělštině a 11 v angličtině. Přijde mi, že španělsky zpívané jsou více přímočaré, zatímco anglické více vyhrané. Kapela je opravdu pevná v kranflecích především v silných melodických refrénech, o čemž Vás přesvědčí hnedka první song Drone (Trubec), který je o tom, jak se vládnoucí vrstva snaží vymýt mozek pomocí televize všem myslícím a udělat z nás pouze poslušné trubce…skutečně povedený začátek CD. Hudebně i textově je velmi podobný i song Race Towards the Morning. Dále zde najdete i nějaký ty ska prvky (v songu The Dying Cold), ale i kompletně akustické songy ve španělském (respektive portorikánském rytmu) jako třeba část válu Sangre taina nebo Mundo perdido (Ztracený svět), což je prostě vyšvihnutý jak z Desperada nebo poslední The Reckless Use of Power, kde uslyšíte i jakýsi tradiční nástroj. Ovšem jinak převládá poctivý punk rock, ve kterém není nouze o kytarové vyhrávky, takže určitě doporučim fanouškům zmíněných kapel, kde Johnny hrál, nebo třeba Anti-Heroes. CD obsahuje obsáhlý booklet (20 stran) s texty, děkovačkou, fotkami a ještě pár slov od Johnnyho a navíc ještě nášivku kapely. Nutno říct, že já moc punk rock nesleduju, ale toto CD se mi hodně pozdává a v přehravači drží poměrně dlouho a já ho můžu s klidným svědomím doporučit všem, co mají rádi melodcikou, ale chvílemi rychlejší muziku.

Tak toto je přátelé debutové dlouhé album (předtím bylo jen splitko s TMF) týhle partičky z Londýna, která je složená z veteránů anglické Oi! scény a mně nedá, abych kapelu trošku blíže nepředstavil (i když na starý verzi BB je s nimi rozhovor, ale to jen tak na okraj). Kapelu tvoří tři dříve narození (Ciaran, Steve a Tel, jež můžete znát s kapel jako třeba Retaliator, kteří se znovu dali dokupy, TMF nebo East End Badoes) a dva mladší borci (pankáč Tim a Quinn, kteří hráli a nebo stále hrají v Debt Collectors, Drink Fuelled Violence, Last Orders nebo Sterilizers), ale nevím, jestli v této sestavě bylo nahráno i toto album. Název kapely i vydavatelství odkazuje na pluk britské armády v 1. světové válce. Na CD pro mě s ideální stopáží najdete 11 songů. První song Ruck´n´Roll to do Vás napere hutnou kytarou a krom zpěvu mi svoji kompozicí připomněl Vengeance a jejich Forward into War. Posléze tempo trošku zvolní do typického středního Oi! rytmu, ale stejnak nečekejte žádný uspávání hadů. Další songy co bych vypíchnul jsou Stand up and be Counted, který je o tom, jak se lidé rači odstěhují z města, které začne být problémové místo toho, aby vstali a bojovali o ulice, o které přišli. Potom určitě PC Mafia, který je o kapelách, které zastupuje nějaká agentura a ta diktuje, s kým mají a nemají hrát a jde jí hlavně o vývar (myslím, že každý si představí, o co jde). V písní zazní i recitál, který to detailně popisuje. Super je i One Way of Life, která je o tom, že Vám nikdo nemůže kecat do Vašeho stylu být jiný není žádný zločin, nebo Organise, která vypovídá o tom, jak je zbytečné rvát se mezi sebou, o čemž píší media, aby zamázli reálný problém, jakým je třeba rozkrádání země nebo války. Raději se sjednotit a ukázat těm nahoře naši sílu. Na albu převládá to střední tempo, ale jsou zde i rychlejší kousky jako třeba ten první vál a nebo King of Concrete Jungle (kterej se mi líbí asi nejvíce a je o drogových dealerech a šéfech gangů, kteří si myslí, že jsou šéfové bůh ví čeho, ale ve skutečnosti vládnou je špíně a až skončí s kulkou v hlavě, tak pro media to bude jen další zpráva). Poslední song Don´t You Ever Let Me Down, kterej jakoby z prdele vypadl tvorbě The Crack. Síla kapely je určitě v hlasu zpěváka, který má parádně anglánskej přízvuk a v chytlavé kytaře, která se sól rozhodně nebojí. Booklet je jen černobílý, kde se jako pozadí pod texty opakuje motiv z obalu a na zadní straně je jedna fotka z koncertu a děkovačka. Takže ten bych určitě trošku oživil, i když takhle je to zase přehledný. Jako jo…tuhle kapelu prostě můžu…je kvalitní a má koule!

Na US labelu Rock´n´Roll Disgrace vyšel singl Great Britain britské kapele The London Diehards. Singl obsahuje čtyři songy. Dva jsou z prvního split alba z TMF ( City Streets a No Compromise) a druhé dva z jejich alba There´s Lies, Damn Lies and There´s London Diehards (One Way of Life a PC Mafia). Songy jsou poskládané tak, že na každé straně jsou ty, které nejsou z jednoho alba. Takže na straně A City Streets a One Way of Life, na straně B potom No Compromise a PC Mafia. Songy byly myslím vybrány velmi dobře a rozhodně mezi těmito čtyřmi nenajdete slabou, naopak všechno to jsou parádní hitovky, ale to, pokud disponujete oběma alby, určitě dávno víte. Popis songů se dohledat ve starších recenzích, ale tak ušetřím Vám čas – je to o tom, jak kapela sere na promotéry, které je na akcích nechtějí a nepotřebuje, aby je zastupovala nějaká agentura, která bude diktovat, s kým hrát, o tom jak si nemáte nechat kecat do života,nebo o tvrdosti pouličního života. EP je uděláno jako die-cut sleeve, což je jakási kapsa, kde je EP zasunuto a ta kapsa má prořízlý obal, takže vidíte na prostředek desky, kde je logo kapely. Texty ani fota zde nejsou. EP vyšlo v 500 kusech (100 průhledných, 400 černých). Jelikož obě alba mám, tak jsem si to pořídil spíše jako sběratelskou věc, protože neobsahuje nic nového, ale jen pěkný výběr prima songů z obou alb kapely. A protože to není nic nového, tak hodnotit nebudu, protože recenze na jednotlivá alba zde už jsou.

Splitko dvou švédských kapel, jejich jména mi nic neříkají a to The Negatives a Vitiators a v pořadí 9. vydaná věc od Switchlight Records. The Negatives pocházejí z města Landskrona a jsou poměrně zkušená kapela, která má za sebou pár řádovek a dokonce i splitko s japonskými Discocks. Vitiators pochází z Malmö, byli založeni až v roce 2011, ale jsou v nich členové kapel jako CDCP, The Kalashnikov Orchestra nebo Royal Stakeout. Každá kapela je na CD, které je zabalený jako digipack, zastoupena 4 písněmi. CD otevírají The Negatives se svým songem Productivity Protocol (kterej to do Vás hnedka nasype, ale nechybí v něm ani pomalejší pasáže jen s kytarou nebo kytara + bicí a s melodií na harmoniku, jak z westernu, kterou uslyšíte na konci songu), pokračují Latter Day Letter (což je melodická věc s parádním refrénem, který je skvěle doplněn lehkou vyhrávkou podívejte se na videoklip http://www.youtube.com/watch?v=TvA8p7_ZtVU), Freedom (je asi nejlepší song od Negatives, který má hodně US zvuk, a je charakterizovanej holbující kytarou a singalong refrénem) a poslední Nevermind Mankind (která je opět spíše v zaoceánském punkrockovém stylu). Asi bych to připodobnil ke tvrdším Saturdays Heroes. The Negatives rají v klasické sestavě. Prvním songem od Vitiators je obligátní Fuck The World (což je hrubší song o tom, jak je někdy nutné na všechno se vysrat), následuje Street Rebel (vyřvávačka o pouličnim životě s perfektní výraznou baskytarou), Vitiators (to bude nejspíš hymna kapely o tom, jak mají moc rádi muziku a jaká je to pro ně vášeň) a poslední Get in Line (asi nejpunkovější věc alba s více uječeným zpěvem). Trošku mi to připomíná Battle Scarred nebo Jinx a je vidět, že členové už mají nějaký zkušenosti s hraním jinde. Tyto songy nahráli ve 4 ale s dvěma kytarami. Booklet není, obal je trošku apokalyptickej (plynový masky a tak) a vevnitř najdete kontakty na bandy a jejich složení. Kdo má rád punkrock si zde určitě příjde na své.

The Nerks jsou, pro mě neznámou, punk rockovou kapelou pocházející z anglického města Birmingham a jak už to tak většinou bývá, tvoří ji starší ročníky (i když banda byla založena v roce 2009). Podle názvu alba se patrně jedná o debutovou nahrávku. Na albu najdete 10 songů ve stylu mixky Oi!, streetpunku, ale i agresivního punku 82. Já osobně tam slyším hlavně Combat 84 a Exploited (hnedka po prvních dpár sonzích Vás napadne tahle kombinace). Některý songy (jako třeba Violence nebo poslední You Won´t Get Me) jsou melodické, některé jsou pěkně rychlej nářez (jako třeba Pedro´s Case nebo Take Control). Musim ale říct, že ve většině songů se objevuje nějaký to kytarový sólo, které doplní akordy rytmické kytary. Bezkonkurenčně nejlepší je poslední song You Won´t Get Me – parádní singalong s pěknou melodií, kde se střídají zpěvy a kytarový vyhrávky. Textově se kapela zabývá problematikou pouličního násilí, kde neplatí žádná pravidla, pomstou, politici bez svědomí, atd… Kapela si dělá z mnoha věcí prdel, ale hlavně ze sebe (hraní v parukách nebo v úchylnejch vohozech). Žánrově bych to přihodil k jejich kámošům ze Septic Psychos (který najdete i v děkovačce) s tím, že The Nerks jsou vyhranější. Zajímavý je, že na fejsu mají mezi kapelami, co je inspirovali, i české Malignant Tumor. V bookletu je bohatá koláž fotek, texty, děkovačka a kontakty na všech 7 labelů, které na vydání spolupracovali. Spíše pro fanoušky klasickýho tvrdšího punku.

Tohle je v pořadí druhý singl The Old Firm Casuals - nové kapely Larse Frederiksena. Nutno říct, že oproti Rancid Lars trošku zěmnil image a The Old Firm Casuals není kapela punková, ale skinheadská…huuu to jsou věci. Další dva členové (Paul Rivas a Casey Watson) pochází z HC kapel Look back and Laugh a Never healed. No na desce najdete 3 písně a to We Want the Lions Share a Don´t Worry About Me na straně A a Ignorant Ones na straně B. Hned první song je o tom, že chceme lví podíl z toho, na co máme nárok, protože ti nahoře nás za naší práci platí prachbídně. Jedná se o rychlejší streetpunk s typicky US zvukem. Druhej song je pomalejší a nevím proč, mi připomíná kytarou songy jako Come on Feel the Noise a nebo Do Anything You Wanna Do. Poslední začíná tím co mám rád, kytara se zpěvem a bicí v pozadí, které postupně nabývají na intenzitě. Text je o tom, jak většinová společnost sere na problémy, se kterými se lidé potýkají na ulicích. Super singalong refrén se Vám bude určitě moc líbit. Nehodlám zde soudit, jestli je Lars skutečně skíňák nebo ne, ale každopádně deska se povedla. Mně osobně se líbí hlavně ty dva poslední songy, protože jsou melodičtější, ale to je otázka vkusu. Deska je udělaná jak bývá u Randale zvykem, ať už se jedná o přiložený papír s texty nebo o grafické zpracování středu desky (která vyšla v zelené, modré a černé verzi), nebo vlastní pěkně udělaný obal.

Toto je vůbec první singl The Old Firm Casuals, ale jde o repress, protože byl velmi rychle vyprodán. Kapela se mi celkem líbí, takže jsem si doplnil sbírku i o další kousky, co jsem neměl a na ty tu v příštích pár dnech najdete taky recenzi. Na béžovém vinylu najdete 4 songy – The Old Firm (DMS), Lone Wolf, Apocalypse Coming a Casuals. První song je věnovanej D.M.S. crew a je to zároveň i představovala kapely. Druhej song Lone Wolf je věnovanej Roiu Piercovi z Last Resort a jeho klubu Millwall F.C. a jedná se o něco rychlejší song. Trojka začíná odsekávanou kytarou a má parádní zpěvný refrén. Poslední vál je věnovaný fotbalové casuals kultuře a srandě s ní spojené (což teda nevím jestli můžeme kapele z USA úplně baštit). Tempo songů se vyrovnaně střídá z rychlejšího do pomalejšího a asi nejlepší song je Apocalypse Coming (s parádním kytarovým sólem). Uvnitř obalu najdete texty a parádní oldskůl obrázek ukřižovanýho skinheada. Muzika je dobrá, ale v porovnání s jejich ostatními EP se mi líbí asi nejméně.

Zatím předposlední EPko The Old Firm Casuals ze San Francisca nese název Army of One a obsahuje 3 songy – titulní Army of One (která je věnována Mike E.), Bloodsucker (která vyšla i na vinylové kompilaci Oi! this is Streetpunk od Pirate Press Record) a poslední The Rabble. Kapela je zde popsaná v dalších recenzích, takže přejdu rovnou k muzice…první song Army of One je óda na skinheads a jejich vzpurnou povahu. Střední tempo, hravá kytara a jednoduchá, ale zpěvná melodie – přesně tohohle se Vám dostane. Druhej song nezpívá Lars, ale buďto basák Casey nebo bicmen Paul. Hlas a i song je o poznání tvrdší a je to větší sypačka o tom, když nemáte někoho rádi, tak je to se všim všudy – ksicht, názory, povaha, hadry, atd…V posledním songu The Rabble se zpěvy střídají, tempo se vrací opět do melodickýho streetpunku s neskutečným refrénem, který se mi okamžitě vryl do palice. Song je o tom, jak začínají nepokoje na ulicích chudých částí měst, protože práva obyejných lidí jsou pošlapávána, zatímco politici a bankéři si dělají, co chtějí a Vy můžete jen tajně doufat, že až nebudete moc pracovat, že Vám nějaké peníze zůstanou. Nejlepší song desky, ale je to teda jen těsně proti prvnímu. Vevnitř texty, fotka a děkovačka (kde mě pozdravy pro pár kapel celkem překvapily). Pro mě zatím nejlepší věc od této kapely, ale tak nějak mám furt problém jim to věřit no. Ale hudebně špica.

V pořadí již 5. singl bandy Larse Frederiksena se skinheadskou imagí, tentokráte jako split EP společně s kapelou Insane Dogs, což je německá banda, kde působí Sebi ze Stomper 98. Každá banda zde má dva songy, Old Firm Casuals zde mají The Wire a Death Dealers, Insane Dogs pak Schuldig a Paradies in Flamen. První song od OFC The Wire je rychlejší streetpunk o čtvrti za ostnatým drátem, ve který žijí samý lepší divný typy a krimoši. Druhej Death Dealers začíná podobným riffem jako Work Together od Oppressed, text má depresivní alá Bloodline (smrt, zabíjení, krev, armagedon atd…). Všichni hudebníci ze tříčlenné kapely kromě svých nástrojů obstarávají i vokály, což se projeví ve velké rozmanitosti zpěvu. Na straně B jsou songy od Insane Dogs, což je zatím dvoučlenný projekt. Hudebně je to poměrně přímočarý punk rock, který ženou dopředu jednodušší bicí a zpěvný vokál, který podporuje v pozadí druhý hlas. První song mi trošku připomněl takové hrubší Toy Dolls a je o tom, jak člověku v 17 letech patří svět a touha po svobodě, častokrát zvítězí nad rozumem. Druhej song je o tom, jak bychom chtěli vidět hořet krásný svět politiků, ve kterém si díky korupci mohou dělat, co chtějí. V tomto songu se parádně střídají ve zpěvu oba členové Insane Dogs a zvuk kytary je více garážovější. K desce s grafikou alá předchozí EP We Want the Lions Share je přidán papír s texty obou kapel. Bez ohledu na to, jaký názor na Larsovu proměnu máte, je nutno říci, že The Old Firm Casuals skutečně vědí jak hrábnout do strun a song The Wire je skutečně hitovka. Insane Dogs co můžu soudit zatím podle dvou songů je spíše punk rock. Každopádně splitko je to povedené.

Co do chronologie tuším třetí věc od The Old Firm Casuals je double split single s kapelou, která je pro ně více než inspirativní – britskými The Last Resort. Každá kapela zde má na sólo desce dva songy, The Old Firm Casuals zde mají songy Public Enemy a A Gang Like Us, The Last Resort potom Lest We Forget a předělanou starou věc Soul Boys. První song Public Enemy je o zloději, co vykrade banku jen proto, aby jeho rodina měla jak přežít a nikdy ho nechytnou, dvojka je potom pomalejší song o pravidlech pouličního gangu. Musím říci, že po EP Army of One se mi tento počin od OFC líbí nejvíce. Last Resort otvírají album songem Lest we Forget, což je nová písnička o nešťastném osudu válečných hrdinů, ke kterým se jejich země otočí zády a nepostará se o ně. Dvojka je jejich starší song, který můžete najít třeba na splitku s Combat 84, kde hrála kapela pod názvem The Resort, akorát znovu nahraný. Jinak kapela má oproti poslednímu dlouhému albu jiného bubeníka. Na desce pro mě ovšem hrají prim OFC. Obal je udělán ve stylu předchozích alb Skinhead Anthems od The Last Resort a uvnitř najdete texty a zezadu pak fotky jak z občanky členů kapely. Jen taková zajímavost u desek od Oi! the Boat jsou strany pojmenovány tak, že mají nějakou spojitost s loděmi takže tu máme stranu A(nchor), B(oat), C(rew) a D(eck). Pro OFC za 8, pro Last Resort za 7.

The Pistones jsou pro mě dosud neznámá punkrocková kapela z finských Helsinek. Mimo tohoto EP mají vydané ještě demo. EP obsahuje 4 songy v angličtině a to That´s What You Got a Forget You na straně A a Die Alone a Small Town Workers na straně B. Každá z písní má cca kolem 3 minut. Kapela hraje ve čtyřčlenném obsazení (ale má dvě kytary) a kromě klasických nástrojů zde uslyšíte i klávesy. Kapela hraje příjemný měkčí pomalejší punk rock/77 punk ve stylu Saturday´s Heroes, Dims Rebellion a určitě tam uslyšíte i The Clash nebo 999. Celé EP má takový nádherně melancholický až litovací zvuk, což podtrhávají sborové refrény plné oooo a uuuuu. V prvním songu je parádní blues/rockový kytarový sólíčko a basa, která si taky hodně hraje. Vůbec ty kytarová sóla v těch ostatních písních jsou moc dobře zahraná. EP vyšlo v 500 kusech (je rušně číslované) na opět pro mě dosud neznámém labelu Iseland Records (první vydaná věc vůbec), ale v distribuci ho můžete sehnat například od německých Poink Records. Bohužel k němu není řádný papír s texty, a i když je zpěv v pohodě, tak se to nedá zcela úplně odposlechnout. Tohle je spíše pro fandy pohodovější a klidnější muziky. Mně se to líbí.

The Righteous byla švédská kapela, která vydala všeho všudy dvě alba (…and the Saga Begins a todleto), ale obě byly nahrány během roku 2000. V kapele působil jako kytarista a zpěvák i Robban, kterého můžete znát ze současných Antipati nebo reformovaných Agent Bulldogg. Další „celebritou“, která pomáhala kapele je Carl Templar, který se podílel na produkci a nahrávání a uslyšíte ho zde v posledním songu s názvem When you´re Young (která je zde ale i v Robbanově verzi). Jinak kapela hraje ve čtyřech, ale se dvěma kytarami a nutno říci, že jí to pěkně odcejpá a jejich songy jsou jako šlehnutí bičem po ksichtě, nebo kopanec mezi nohy (celkem jich je zde 16), ale uslyšíte zde i harmoniku a akustickou kytaru (v dle mě nejlepším songu alba s názvem The Saga, jenž vypovídá o podobnosti mezi životním stylem původních obyvatel Skandinávie a pouličními kulty). V songu Misunderstood (opět o nepochopení skinheads a podle mě druhým nej songem alba) uslyšíte i two tone kytaru. Najdete zde i pomalejší písně třeba Time Has Come nebo The Righteous, ovšem povětšinu obsahu CD to kapela hrne dopředu a nejlépe je to vidět na takových válech, jako třeba I´d Fuck Her, Never Trust a Woman (oba songy velmi romantické), Pay Day, Robinson Night Part 2, nebo B.O.M. (což je zkratka Brotherhood of Meat). Je tu i cover Big 9 od Judge Dreada. Lehce zboosterované kytary, skinhead r´n´r zvuk a silné melodie, to je to čeho se dočkáte, pokud si The Righteous pořídíte. Obal CD je po grafické stránce inspirován obalem Combat 84 – Rapist. Booklet k CD má jen dvě strany a najdete zde jen šest textů, což teda nevím proč. Pár fotek kapely zde najdete také (celkem hubený klucí, když to porovnáte s Antipati, ale co je to 11 let dozadu že jo) a ještě vysvětlení, proč se album jmenuje tak, jak se jmenuje (analogie k Odinovi, který také 9 dní visel ze stromu života a následně získal moudrost). Kapelu jsem měl moc rád už předtím, takže Pure Impact mě velmi potěšil, že toto album znovu vydal. Paráda a plnej nedávám jen krz ten booklet.

The Septic Psychos je kapela, ve které působí zakládající členové anglické bandy z 80. let – Riot Squad a toto je jejich pětipísňové mini CD. Na CD najdete písně jako Crooked Church, Bankers, Two Wrongs Make a Riot, Local MP a The Thatcher (což je předělávka originálu z roku 1982). Hudebně je to hodně podobné právě starým Riot Squad ve stylu Fuck the Toryes nebo No Potential Theat, což znamená hrubej agresivní Oi!punk, akorát s lepším studiovým zvukem. Sestava je čtyřčlenná. Nejvíce se mi asi líbí třetí song Two Wrongs Make a Riot, který je asi i nejmelodičtější, jinak je to tiž pořádnej náklep. Textově je to klasický nadávání na církev, bankéře, vrstvy u moci, nebo politiky. Nutno říct, že tato muzika není moc můj šálek čaje a osobně mám raději melodičtější věcí, ale toho, kdo má rád starý věci jako třeba Violators nebo Skeptix, tak toho to určitě potěší. V bookletu, jenž má jen dvě stránky jsou texty a na závěr děkovačka, ve které nechybí třeba Resistance 77. Pro mě jen průměr.

Další americká kapela, která pro evropskou verzi svého alba zvolila label 4Subculture Records. Album je vlastně evropskou verzí jejich EP s názvem Problem Reaction Solution, které obsahuje 4 skladby. Ale jako bonus zde najdete 28 (ano, skutečně 28) skladeb. Jedná se o písně z jejich splitka s Darkbuster, potom z alb Mass Hysteria, Outbound, On the Run, pak z demáčů Unleash the Fury a z kompilace Boston Scene Report. Dohromady teda 31 songů, čemuž odpovídá i stopáž CD. Nejstarší z nich byly nahrané roku 2000. Booklet je dvoustránkový list s koláží fotek a děkovačkou, takže mně se stane to, že se v těch 31 songách prostě časem ztrácim. Neposlouchá se to nějak špatně, kapele to celkem odcejpá a hraje melodickou muziku, ale těch 31 songů je určitě různorodých….starší věci jsou rychlejší, zatímco novější jsou více melodické a je na nich vidět, že se kapela vyhrála. Nevýhoda je, že v bookletu nejsou texty, takže v tomhle počtu se nedá určitě chytit a okomentovat každá písnička…ale tak co mě zaujalo je určitě Turn the Screw, I don´t Wanna, On the Avenue…Nejvíce se mi asi líbí ta část ze stejnojmenného EP a potom EP Outbound. Některý songy zde najdete i vícekrát nahrány v různých verzích. Kapely ke kterejm bych Vám TaTT přirovnal…no tak slyšim tam Slick 46, Blitz, ale třeba i Doc. Martens nebo Moonstomp, takže kdo má rád zmíněný bandy a kapely z USA, tak at se po tomhle podívá. Průřez tvorbou kapely, která v Evropě není asi moc známá, takže si zkuste rozšířit obzory.

Reedice alba, které vyšlo původně v roce 1991 na Ultima Thule Records a pak v roce 1997 na Dim Records. Vlastně se jedná o první album, kde zpívá Janne Thörnblom (u předchozích zpíval Bruno Hansen) a kde hraje ještě na kytaru. Z tohoto alba mnoho songů doslova zlidovělo a dostalo se mezi top hity kapely, jmenovitě Ragnarök, Mitt land, Election Day nebo poslední Ravens. Spousta skladeb se dočkala taktéž i anglické verze, nebo nahráním do lepší kvality, nebo třeba zrychlení. Ostatní skladby za zmíněnými rozhodně nezaostávají, ale nějak se holt nedostali do tak širokého povědomí. Na CD je celkem 10 songů, z čehož je 6 švédských a 4 anglické. Booklet alba zůstal si myslím stejný jako u původní verze, texty, pár dobových fotek, kdy kucí neměli ještě tolik kérek ani pupek. Z méně známých songů stojí za zmínku určitě druhou dobou ovlivněná Festsång i odens sal, nebo Ensamt öga, která se na posledním album dočkala i své druhé verze. Pro ty, co toto rané album nemají a mají rádi Ultima Thule, tak si ho určitě pořiďte, já jsem udělal to samé a jsem spokojenej. Možná, že máte raději jejich známé songy, které jsou nahrány moderněji, ovšem toto album má prostě svoje kouzlo.

Toto album původně vyšlo už v roce 1992 a to jen na Ultima Thule Records, takže počítám, že tato verze nebude již k mání, a proto to vydává nyní Dim Records v licenci. Na vinylu to vydal ještě v roce 1997 a 2001 US label Vulture Rock. Na CD najdete 18 songů celkem vyrovnaně zastoupených jak švédsky tak i anglicky, které byly nahrány v 80. letech, jak už název napovídá a nazpíval je ještě původní zpěvák Bruno Hansen, kterýho můžete znát z jeho solovno projektu nebo z Karolinerny. Kdo je zvyklý na současnější nahrávky Ultima Thule, tak si bude chvilku asi zvykat na jiný hlas zpěváka, muzika je víceméně stejná jak na pozdějších albech, i zvuk je ok, ale je z toho cítit fakt, že to bylo nahráno před 25 lety. V pár songách uslyšíte i akustickou kytaru nebo klavír. Na CD najdete věci z jejich prvních desek Sverige Sverige Fosterland, Hurra för nordens länder a pak asi z různých kompilaček. Některé vyšli až později třeba EP Havets vargar z roku 1991. Celkově je album oproti ostatním věcem od kapely pomalejší a je tam občas použití kláves a 80´s zvuk. Nejvíce se mi líbí určitě song Friday evening, World War III (kde jsou parádní klávesy a celý to dává hodně apokaliptickej obraz) a další song z klávesami Havets vargar. V bookletu najdete pár textů a fotky kapely z 80. let. Super věc do sbírky, kterou si ale podle mého názoru budete muset nejdřív pořádně naposlouchat a přijít tomu na chuť.

Tak tohle je už v pořadí 2. reedice největších hitovek švédských králů a zakladatelů viking rock žánru, která vyšla. Poprvé vyšlo tohle album v roce 1995 na Walzwerk Records, potom v roce 2000 na Dim Records. Na Dimu taky vychází tato reedice, která má opět nový (a samozřejmě tématický) obal. Asi před rokem jsem tu psal recenzi na tutéž věc, která vyšla na Dimu na desce, kde ale byla absence coverů, které na CD verzích byly. Ty samozřejmě najdete také na této reedici, takže kromě songů, který určitě znáte (nebo si je můžete zjisti v recenzi na LP) tu najdete hitovky Be my Baby, Johnny Rebel, Rhythm of the Rain, Runaway, Little Red Ridinghood a Hurry up Harry, který jsou hozený do punkrockovýho rytmu (samozřejmě kromě těch, které už punkrockové jsou). Co je jediná chyba této reedice (bohužel nemám možnost porovnat s první reedice, ani s originálem, ale jen s deskou) je to, že prostě anglické texty Ultima Thule nejsou k dispozici. Na interentu jich pár je, ale rozhodně ne všechny. Místo textů najdete v bookletu krátké povídání o historii kapely a popis, z jakého alba byly songy přeszpívány do angličtiny, děkovačku a fotku kapely. Tohle je naprostá povinnost, pro ty co nemají doma ani předchozí vydání, ani desku.

Reedice jednoho z prvních alb Ultima Thule, které prapůvodně vyšlo v roce 1993 na Ultima Thule Records jako CD a pak v roce 1997 jako LP na Dimu. Na CD se nachází 13 písní a je to klasický mix vlastní tvorby Ultima Thule, upravených lidovek a tradičních melodií (When Johnny Comes Marching Home, Då svallar vårt vikingablod nebo Uti vår hage) a jedné předělávky z rock´n´rolové éry 60. let (tentokráte je to Runaway od Dela Shannona). Z vlastní tvorby Ultima Thule tu najdete fláky jako Balders drömmar, Vargsång, Vikingar och svek, nebo Bäring nord (ty můžete znát z kompilačky anglických hitovek Once Upon a Time pod názvy The God of Light, Songs of Wolves, Branded Banned a Bearing North). V jejich muzice najdete opět mix tvrdosti a vyhranosti u jejich vlastních válů (Balders drömmar), zpěvnosti u předělaných lidovek nebo tradicionálů (hospodská vyřvávačka Då svallar vårt vikingablod a hlavně Balladen till Sverige, což je neskutečně působivá písnička), ale i um zahrát parádní baladu (Bäring nord). Booklet je s texty, fotkami a děkovačkou. Nutnou říci, že toto album si repres určitě zasloužilo, přeci jen 19 let od vydání CD a 15 od vydání desky je zatraceně dlouhá doba a fanoušků této kapely, kteří si chtějí doplnit sbírku o starší alba, se za tu dobu našlo určitě habaděj, takže nyní máte šanci! Alba Ultima Thule 100% obstojí v testu času a vy se k nim opět rádi vrátíte. Tak teďka už si snad jen přát, aby byl repres i desky.

Po dlouhých sedmi letech (nepočítám výběrovku Killing the Scene z roku 2006, kde byly znovu nahrané staré songy a 3 nové tuším) vydávají švédští Unit Lost nové řadové album s názvem Asfalt. To je proti předchozím albům, která byla nazpívána v angličtině, celé ve švédštině a já jsem byl po ochutnávce na youtube moc zvědavý, jak to dopadlo. Z původní sestavy zůstal myslím jen basák a zpěvák Jugge, kterého zde doplňuje ve zpěvu i kytarista Kim (má mnohem vyšší hlas a v refrénech ho bezpečně poznáte, třeba hnedka na konci prvního songu Terror i Tiden) a bubeník Timpa. Celkem na albu najdete 11 songů, z čehož Ballad om Censuren je od Cornelise Vreeswijka, což byl švédský zpěvák z 60. let, který se proslavil neslušnými texty a tématy o děvkách a krimoších. Muzika Unit Lost zůstala stejná, na jakou jste zvyklí z předchozích alb – agresivní rychlejší streetpunk, který to do Vás pere horem i dolem, ovšem zpívaná švédština dodává kapele ještě větší drive, než měla alba v angličtině. Občas zde najdete i akustickou vyhrávku (Ballad om Censuren), akordeon (pomalejší song Capite Censi o švédské pracující vrstvě), nebo šeptaný zpěv (v posledním songu Zerotomy, kterej je pěkná psychárna o duševních nemocech nebo tak něco). V bookletu najdete texty jen ve švédštině, ale u každýho je tématickej obrázek, z kterého můžete odhadnout téma písně. Největší hitovkou je pro mě zcela určitě čtvrtej song Det Var Bättre Förr s agresivním refrénem a parádní sólovou kytarou. Song můžete znát i z kompilace Chaos in Sweden. Sólová kytara je vůbec silnou stránkou kapely. Témata textů jsou (odhadem podle obrázků a překladače) nenávist k politikům, vězení, terorismus, který je na denním pořádku, ale i třeba první hřích, kdy Eva snědla jablko ze stromu v ráji (zde je dokonce francouzský refrén). V poslední písni se v textu objevují jména jako Sokrates, Kant, Seneca nebo Maslow, takže texty zcela jistě nebudou jen o pivu a jitrnicích. Další parádní songy jsou třeba Född till makt (parádní přeřvávanej refrén), Eva åt äpplet (s parádním singalongem) nebo titulní Asfalt. Myslím, že čekání se vyplatilo a ti, co si koupí toto album tak určitě dostanou to, co očekávají od Unit Lost. A jejich mateřština tomu vůbec neuškodila, ba naopak. Celé album je věnováno kámošovi kapely Peterovi, který zemřel v roce 2009.

Unit Six jsou tříčlenná streetpunková kapela, která pochází z města Miami na Floridě a to je zhruba všecko, co o nich vím, takže Vám ani neřeknu, kolikátý je to počin v jejich diskografii. Deska obsahuje čtyři songy – D.E.D., The Way it Feels, Infection a Walk for Miles. Uvnitř ale najdete papírek s download kódem, který ukrývá ještě dva bonusové songy – Drunk Fuck a Street Rock´n´Roll Blues. Song D.E.D. letí pěkně dopředu a je o osobě, kterou nenávidíte a která Vás neustále pronásleduje a otravuje. Dvojka je pomalejší song, kde se objevuje i hostující vokalista Chip Harris (ten se ještě objeví ve čtvrtém songu) a song je o tom, jak se člověk cítí, když má vedle sebe tu pravou. Třetí song je trošku melancholičtější, hlavně vokálem na začátku. Čtyřka pak vypráví o návratu domů z cest. Unit Six hrají muziku, která stojí na kytaře, která je hodně hravá, ale není nějak extra ohulená, a jejich muzika mi připomíná směsku US Bombs a Sydney Ducks. Dva bonusové songy jsou proti věcem na Epku o něco rychlejší a dravější. Obal EPka je pro mě nic moc, mám radši víc vymakaný věci, než jen čb a také zde není žádný foto kapely, ale písně potvrzují, že kapela hrát umí, kór jen ve třech.

Tenhle výběr, kterej se skládá ze dvou CD, vyšel nějak začátkem roku u Oi! Ain´t Red Records. Je koncipován tak, že první CD je v podstatě výběr a až na několik výjimek jsou to věci, které byly už vydány někde na CD nebo na LP. Na tomhle CD najdete 23 songů od profláklejch kapel jako The Pride, Orgullo Sur, Brassic, Rampage, Short Cropped, Les Vilains, Crucial Change, The Firm, The Widowmakers, Major Disappointment, KBK, Kareliaani,…atd…Je to mixka alá výběry od Nordisc Records jako We will Never Die 1 a 2, takže tam najdete určitě i kapely, se kterými nemusíte třeba úplně souhlasit v názoru, ale jak název říká, jde o svobodu projevu (spíš jsem občas překvapen, že to nevadilo oněm kapelám). Najdete zde i méně známé kapely jako třeba First Strike z USA nebo Mac and Los Guaren Corps z Chile. Na ostatní zmíněný kapely a jejich tvorbu najdete recenze u nás na webu. CD 2 oproti tomu obsahuje demáče a živáky méně známých začínajících kapel, které vydávají svoje debutové album až nyní. Je to celkem 25 songů a rozmanitá směska od německých kapel jako třeba Orange Blood, Shaven Heads, Old Glory, I don´t Like You, přes finské bandy jako Skinboiss a Pridefull, brazilské Bronco Army, Dr. Martins, americké Wellington Arms a Combate 49 nebo holandské Uncle Trash. Zvuk se liší kapela od kapely, ale vesměs to poslouchatelné je. K CD je přiložen booklet s kontakty na webové stránky kapely a koláží z fotek a log některých kapel. Dohromady to je zhruba dvě a čtvrt hodiny hudby za rozumnou cenu cca 350,- Kč.

Určitě si pamatuje na kultovní, ale těžko sehnatelné Japonské kompilace jako Werevolfen a nebo Fight Back for the Rising Sun, kde vystupovali bandy okolo SSS. No a Jonesyho label MFS se nyní rozhodl připomenout Japonskou SSS scénu tak, že vydal double CD kapelám, které na původních kompilacích vystupovali a to tak, že na dvě CD dal songy právě z těhcto kompilací, ale i z LP a singlů, které kapely vydali (vydával je US label Vulture Rock Records nebo na joho předchůdci Steve Priest Fan Club Records). Kapely, které zde najdete, jsou Bad Vultures (LP Live and Strong), Bull the Buffalos (stejmojméne LP) a The Hawks(LP Heart of Gold) na prvním CD a Sledgehammer(dva songy se splitka s Ikazuchi Samurai Thunder a EP Anthem), Ikazuchi(dva songy ze Samurai Thunder), Cannons(Guts and Truth EP a 3 songy z Fight back for the Rising Sun), Ouka (dva songy ze splitka se Sledgehammer a jeden z Fight back for the Rising Sun) a Eastern Youth (tři songy z Fight back for the Rising Sun) na druhym CD. Muzikálně jsou kapely celkem různorodé, od lopaťáckých Bad Vultures přes vyhraný Bull the Buffalos, hrubější Sledgehammer, metalovější Ikazuchi až po pro mě nejlepší The Hawks, které mají takový oldskůl skinhead r´n´r sound, mají (až na jeden) všechny songy v angličtině a najdete mezi nimi i Tomorrow Belongs to Me a melodické Cannons. Booklet je udělanej parádně, u každé kapely je fotka a obal desky z které jsou vzané její písně plus do toho orámování japonskými Yakuza kérkami. Kapely jsou dále zajímavý tim, že do japonských písní občas míchnou anglickej refrén nebo nějakou frázi. Vynikající jsou skladby Smash it Up a Warriors Law od Bull the Buffalos, Waiting on the Time od The Hawks, Wervolf a Anthem od Sledgehammer, Aggro Knuckle a Working Army od Cannons, Firm Spirit od Ouka a nebo Capital Punishment od Eastern Youth. Parádní výběrovka, která by neměla chybět ve Vaší sbírce.

Druhá kompilace asijských kapel (tentokráte jen japonksých a thajských) je venku na asi nejaktivnějším labelu z této oblasti Bronze Fist Records, který se zaměřuje na Oi!, punk a psychobilly kapely. Celkem tu najdete 14 kapel v poměru 9:5 ve prospěch Thajska nejrůznějšího ražení, takže máme tu folkpunkové Error 99, které otvírají CD ve stylu DKM nebo Flogging Molly, skíňáky Cropped Men, kteří hrají metalový SSS styl s angličtinou, která nejde pochopit (což je problém většiny kapel z tohole regionu), psychobiláky Trix´O´Treat, který zněj prozměnu naprosto západně (kupodivu i angličtina) a zpívá v nich ženská nebo nejstarší pankáče z Thajska – Dok-Lax. Další bandy, který zde vystupujou jsou perfektní Booted Cocks se svým poppy soundem s klávesami a melodií, která Vás chytne, potom předpisový pankáči Chaos of Society, The Die Hards nebo All Dirty, rokeři Spiderz a další jako Foolish the Bastards, Degenerate, Steel Toe Army (maj tu cover od Sparrer se svým upravenym textem - Bangkok Belongs to Me), The Genbaku Onanies nebo The Botox. Většina kapel zpívá ve své mateřštině (ve které jsou ale napsány i texty), takže je nemožné zjistit o čem song je. CD uzavírá skladba, udělaná speciálně pro toto CD, kde figurují zpěváci z Steel Toe Army a Dok-Lax s názvem analogickým k CD. Booklet je jinak bohatý na fotky i texty (viz problém s jazykem dříve zmíněný) a kontakty na kapely. Určitě zajímavá věc pro ty co se zajímají o jinou než americkou a evropskou pouliční scénu.

Výběrovka Oi! the Support vznikla jako podpora festivalu Oi! the Weekend, kterej skončil slušnym provarem a tohle je cesta, jak zalepit některé náklady (výbornej nápad mimochodem). Dohromady zde najdete 25 kapel, z čehož je 15 švédských, pak tu jsou angláni, holanďani, dánové, němci, belgičani, australani, ale i amíci, takže se nejedná jen o kapely, které měli co dočinění se zmíněným festivalem. Nutno říci, že některé kapely už nehrají, ale byly použity jejich songy. Další zajímavou věcí na tomhle výběru je to, že více než třetina zmíněných skladeb nebyla nikdy předtím vydána a jedná se o zbrusu nové songy (které třeba vyjdou na plánovaných albech). Tak najdete tu kapely jako Booze and Glory, Discharger, Agent Bulldogg, Oldfashioned Ideas, Antipati, Razorblade, Perkele, Gumbles, The Righteous, The Clichés, Volxsturm, Gatans Lag, Clockwork Crew, Last Seen Laughing, Unit Lost, The Corps, The Agitators, Vindicate This!, The Lowlifes, Sinners Since Birth, On the Job, Prins Carl, Contemtuous, Hammer and The Nails a Jenny Woo. Názvy kapel Vám zcela jistě nejsou neznámé, takže se budu soustředit spíše na ty jejich nové počiny. Takže Discharger zde mají song It Seems to be a Crime, který pojednává o diskriminaci skinheadského kultu medii a většinovou společností, potom Oldfashioned Ideas zde mají Bridges Burned (těm se chystá na leden 2012 albu, takže tam jí možná najdete), Razorblade a jejich návrat zpátky k angličtině a song Oi! Fucking Oi!, Gatans Lag s När Henke Bröt Käken På Avenyn tentokráte bez saxofonu, Unit Lost a Balladen om Censur (která už de fakto vyšla na jejich novém album Asfalt, které je kompletně ve švédštině na rozdíl od jejich předchozích alb), Vindicate This! s One Step Forward, Two Steps Back (která má oproti zbytku CD nějakou divnou zvukovou kvalitu a je strašně potichu) punkovější The Lowlifes s jejich Jag Finns Inte Alls, Prins Carl zde mají cover od 2nd Pint Finger up a poslední z nových songů zde má Jenny Woo a jmenuje se Outlaws (což je parádní poloakustická věc a zpívá v ní s Jenny společně i Tim s Discharger, nebo si alespoň myslím, že to je von, ale asi to tak bude, protože spolu mají split album) a pro mě je to asi vrchol alba. Booklet tvoří jen fotky (zřejmě z festivalu), texty tu, jako u většiny kompilací, nenajdete. Výběrovka, která má myšlenku a je dělaná za konkrétním účelem podpory scény, která se od jiných liší právě nevydanými songy a to je jeden z důvodů proč si to pořídit, protože každý z Vás určitě chce, aby lidi pořádali koncerty, i když to není vždy nejlehčí. Bez hodnocení, ale stojí za to.

Tato kompilačka 11 kapel na zeleném 11 palcovém vinylu vyšla 11.11.2011 a obsahuje 11 songů. Najdete zde kapely, které vydávají u Longshotu (hlavně ve spolupráci s Contra) a to především americké bandy jako Knucklehead, Noi!se, Young Offenders, 45 Adapters, Lower Class Brats, Sydney Ducks, The Old Firm Casuals a Harrington Saints, Australany Marching Orders, a Booze and Glory a Control z Velké Británie. Kompilačka obsahuje věci z dlouhých alb, singlů, ale i dosud nevydané věci, což je třeba vál Marching Orders – Minimum Wage (Minimální plat, opět jedna z jejich smutných songů o těžkém životě). Na většinu kapel zde můžete najít recenze (na nějaké singly, z kterých je čerpáno, najdete recenze v budoucnu) a s nějakými i rozhovor. Knucklehead a Young Offenders jsem ani neznal a moc o nich nevím, takže nemůžu ani říct, zda songy Boomtown (parádní melodická punkovka v typickém US stylu) nebo Trelawny´s Army (což mi zase připomíná punk alá Slick 46) už někde vyšly. Jinak kapely mají společný hlavně cit pro melodii bez předstírané tvrdosti, ale vzhledem k tomu, že tvorbu většiny určitě znáte, tak to dokážete zjistit sami a na tomto odkazu http://www.piratespressrecords.com/Oi%21/ si můžete poslechnout celou kompilačku i když nemáte gramec. Jako label sampler je to celkem dobrý, k tomu jednoduchej obal s kódem pro stažení, ale jako kompilačka za rok 2011 by to asi úplně neuspělo, i když deska obsahuje celou řadu hitovek - za mě to je určitě parádní věc od Harrington Saints – No Justice. Výběrovka, kterých je ovšem dvanáct do tuctu.

Vogelfrei jsou poměrně zkušenou a ostřílenou kapelou, která pochází z nedalekého města Torgau a toto je jejich páté studiové album. Od vydání jejich posledního alba Zwischen sehnsucht und Rebellion uplynulo dlouhých 7 let, ale oba členové kapely Ricky a Carsten pracovali na nových věcech už od roku 2008. Kapela je tedy jen dvojčlenná (zatím?) a tvoří ji Ricky, který nahrál zpěvy a všechny kytary a Carsten, který nahrával bicí. Na albu najdete celkem 12 německy zpívaných písní v parádním chytlavém melodickém stylu Deutschrocku plném melancholie a vyzrálosti (přeci jen historie kapely se píše asi od roku 1992). Vemte si Freiwild a pozdější Bohse Onkelz, uberte na dravosti a semelte to se Social Distortion nebo solovkami Michaela Nesse a máte zvuk Vogelfrei. Nechybí ani vály kde převládá akustický zvuk (třeba Wir flogen aus a So lange du hier bist, kde je tuším i harmonika – prostě parádní rocková balada). Za zmínku stojí i vokál zpěváka, který se k muzice prostě perfektně hodí. Já osobně jsem tvorbu kapely nijak extra nesledoval, ale musím říct, že tohle album je prostě povedené a poslouchá se naprosto samo a není na něm jediný slabší song, naopak je zde celá řada totálních hitovek (třeba Ein Platz für Uns, Niemand nebo titulní Der dämmerung entgegen, ale i ostatní songy jsou parádní) a i textově to bude asi na úrovni a plné osobních pocitů, než nějakých klišé, ale německy moc neumím. Booklet CD je udělanej na profi úrovni a nutno říct, že celý obal prostě ladí ke stylu, který kapela hraje. Tohle album ocení fanoušci spíše vyhranější muziky, klasické Oi! od tohoto rozhodně nečekejte, ale to neznamená, že to je špatná muzika, naopak.

Vortex je jedna ze základních německých skinheadských kapel z půlky 80.let a určitě znáte jejich klasická alba jako Gladiator nebo Laut und Lustig, která vyšla na Rock´o´Rama Records (ale dočkali se i podoby picture discu od Randale Records). Kapela o sobě dala znovu vědět až v 21. století a to albem Und was wollt ihr a split EP s The Crusaders. No a tohleto je záznam z reunion koncertu z roku 2003, který byl odehrán ve městě Hammeln, z kterého kapela pochází. Na CD je 15 songu, z nichž 12 můžete znát z alb od Rock´o´Ramy a potom tři další (Alles zu Spät – tu nevim, odkud se vzala a potom Ohne Gesicht a Warum, které pak vyšli na albu Und was Wolf ihr). Najdete tu klasický pecky jako třeba Modeskin (Robert), Ich warte auf einen Freund, Berlin, Dr. Alk, Die Made a nebo Laut und Lustig. Já osobně živáky moc nemusim, ale jelikož krom EP od Vortex doma nic nemám (jedu spíš nový kapely), tak jsem to celkem uvítal. Záznam z koncertu byl digitálně remasterován a zvuková kvalita je opravdu podařená, žádnej bordel, všecky nástroje pěkně čitelné a slyšitelné (basa ani solíčka nezanikají v šumu), ale neztratí se ani atmosféra živáku (která je slyšet hlavně v refrénech). V bookletu najdete plagáty kapely z jejich období po reunionu, pár fotek a nostalgický popis kapely od Jana ze Subculture Squad, kterej CD vydal. Kapela stále hraje (naposledy hráli v Německu v listopadu 2011 s Condemned 84 a dalšími). Celkově se mi to celkem líbí, ale je to v podstatě výběrovka, takže nebudu hodnotit.

Toto je stejnojmenný singl, který vyšel francouzské kapele z Marseille Warrior Kids k jejich novému albu La vie des mauvais Garcons (což znamená něco jako Životy chudých kluků). Singl obsahuje tří písně a to Warrior Kids a Burn Out na straně A a 2013 Marseille Capitale na straně B. Kapela Warrior Kids je tříčlenná a hraje už od 80. let a vždy patřila k tomu melodičtějšímu stylu Oi! hudby a nebála se do svých songů přimíchat ska nebo až reggae vlivy. Na kapele se mi vždycky líbil jejich zpěv, protože zpívající basák Marc zpívat opravdu dovede velmi dobře. Melodičností bych to připodobnil asi k Evil Conduct, ovšem Warrior Kids mají mnohem silnější sólovou kytaru. První song je rychlejší s jednoduchým a krátkým textem o tom, čím kapela je, druhý Burn Out je v klasickém duchu kapely, na jaký jsme zvyklí z předchozích alb a vypráví o tom, jak život ubíhá rychle pryč a vrátit se není možné. Zmíněné ska prvky – two tone kytaru, ozvěnu ve zpěvu a hlavně klávesy uslyšíte v songu 2013 Marseille Capitale, který je pěkně dlouhý, ale neuvěřitelně klidný a poslouchá se skoro sám a vypráví o neutěšené situaci v Marseille, velká nezaměstnanost a špatné podmínky pro obyčejné lidi, na které se ale nikdy nedostane přes věčné politické války. Jak je u Randale zvykem, je tu papír s texty a fotkami. Příjemný singl, který Vám je schopen představit kapelu na třech písních jejich typického stylu. Bude se líbit hlavně fanouškům ne příliš tvrdé muziky.

Druhé album West Side Boys po jejich reunionu se jmenuje Reste fier (což by se dalo přeložit jako Stále hrdí) a vyšlo spoluprací těch samých labelů, jako …Are Back. Kapela však prodělala nějaké změny v sestavě, takže je tady nový zpěvák Jibé, bubeník Jérémy a kytarista Ulysse, který nahrával i saxofon a mandolínu. Kromě těchto nástrojů tu ještě občas uslyšíte piano. Kapela zde má dále celou řádku hostů, třeba Marca z Warrior Kids, Vanessu z The Misogynes nebo Nica z Bords de Seine. Najdete zde celkem 14 songů z toho je tu cover Galérdiens a L´Éternité od Tolbiac Toads a potom 1990 od Teep'n'Teepatix. Album otevře část francouzské hymny a následuje song La fleur au fusil (něco jako Květina ve zbrani), kde jsou použity i klávesy. Song hodně podobný tvorbě Paris Violence, což podtrhuje i obrázek sochy u textu. Druhá Reste fier, je o něco přímočařejší, ovšem nechybí kytarové vyhrávky. V následujícím Cette jeunesse (Tato mládež) uslšíte prozměnu bezchybné solo na basu a v další Paris, Réveille-Toi! (Paříži probuď se) prozměnu saxofon. Piliers de Comptoir je super halekačka, kde krom saxofonu uslyšíte i piánko. Armée de la Terreur (Armáda teroru) je smutnější a vážnější skladba, což Vám dojde hlavně díky jinak nazvučený solový kytaře. Rien n´est différent (Nic se nelyší) je nostalgická vzpomínka na starší časy, když byla starší generace mladá. Le Pont de Tolbiac (Most Tolbiac) začíná opět piánkem (které je slyšet občas i během skladby), ale skoro hned pěkně zrychlí a jeho síla je v singalongovém refrénu – jeden z nejlepších songů alba. Tatoué (Tatuáž) je ryychlejší song, jehož téma je naprosto zřejmé. V Seul et Fragile (Osamělý a křehký) opět zazní saxofon, to mám prostě rád. Poslední původní píseň kapely La Parisienne (Pařížský) je hozena do příjemnýho ska rytmu. Předchozí album se mi moc líbilo, hlavně díky bezkonkurenčnímu zpracování obalu, bookletu a bonusovými songy v podobě starších skladeb, ale nutno říct, že jsem se s hodnocením asi unáhlil, protože songy z Reste fier jsou mnohem lepší, než ze zmiňovaného …Are Back. Booklet je udělaný vskutku parádně, celý na tvrdším papíře, k textům tématické fotky a velká koláž uprostřed a děkovačka na závěr. Nemám nic, co bych vytknul, snad jen nějaké shrnutí v angličtině k tématům písní. Parádní Oi! hudba, která je obohacena celou řadou hudebních nástrojů s parádně udělaným bookletem.