A máme tady splitko 2 amerických band Alleged Bricks a The Barons. Alleged Bricks maj na tédle fošně 3 vály a hrajó nadupané streetpunk dost ovlivněné HC. Naopak The Barons, pocházející z města Wilmington (východní pobřeží USA), kteří se reprezentují 4 válama hrají klasické americké rock and roll. Moc mě tento počin neučaroval. Alleged Bricks hodnotím pozitivně, leč rock and roll v podání The Barons není nic pro mě. Booklet je taky silně odfláknuté, prakticky neexistuje. N každopádně, kdo by si chtěl rozšířít obzory i za velkou louži a poznat další 2 americké bandy, je to cd pro něho. Splitko je k dostání na www.4subculure.com

Bulldog Spirit je australská Oi!core kapela z Melbourne, která na sebe poprvé upozornila v roce 2003, kdy vydala stejnojmenné CD na italských Brutus Records. Toto je (nejspíše) jejich druhý počin z roku 2007 – konkrétně mini CD s názvem Ain´t No Angel. Na obalu se nachází tématický motiv- obraz od Albrechta Dürera – 4 jezdci apokalypsy. Na CD najdete celkem 6 songů (vlastně 7, je tam ještě nějakej nátěr jako bonus), ve kterých se kombinuje Oi! a HC ze staré školy (markantní je to na prvním songu Prey the Weak, která obsahuje melodičtější část, kde se zpívají sloky a tvrdší refrén, kde se káže nebo u druhé Ain´t No Angel). Kromě jejich tvorby zde je i cover We are the Blood od kapely The Trouble, což je punková sypačka z US. Hudebně bych to asi připodobnil k jejich kolegům z All in Brawl – kapela umí zahrát typický HC a pořádně kázat, ale chvílemi není až tak tvrdá a občas si šáhne do měkčích stylů pouliční muziky a singalongu (třeba refrén u True Till Death?). Texty jsou sociálně kritické – Prey the Weak (jak chránit slabší členy společnosti před nástrahami ulice) nebo B Grade Citizen (o humusácích co si nejsou schopni sehnat práci díky svojí neschopnosti a otravují Vás na ulicích), dále o lidech, co se Vám za každou cenu snaží cpát svůj názor (ať pravicový nebo levicový) a pod maskou boje proti cenzuře omezují svobodu slova (100% aplikovatelné na dnešní poměry ve společnosti) – song Ain´t No Angel a nebo pozérech, kteří se nechají pokérovat a po jejich odchodu jinam je kéra tak to jediné, co jim zbude – True till Death? Booklet je černobílý a na třech stránkách se dozvíte vše, co potřebujete o kapele vědět plus se můžete pokochat pár fotkami. Bulldog Spirit asi osloví spíše fandy tvrdších stylů, ovšem rozhodně se neposlouchá zle.

Pětičlenná banda pocházející z Barcelony a jejich první počin po šesti letech hraní. Tak na CD je 11 anglicky zpívaných písní, plus jeden akustický bonus. Hudebně je to kombinace streetpunku alá Discipline, punk rocku z US jako třeba US Bombs nebo The Bridgeburners, ale uslyšíte i vlivy třeba country nebo rock and rollu. Melodická věc, kterou podtrhávají dvě kytary a jejich vyhrávky a nezbytné singalong refrény plné OOOOH. Nejvíce se mi líbily songy Steelcapped Angel, který pojednává o skingirls a jejich nádheře a potom poslední Alcoholic RnR Band. Jinak v bookletu jsou všechny texty s tematickými obrázky, které se týkají bitek, špatných zákonů, pátečních večerů, továren, přátelství a samozřejmě hospod. Najdete zde i fotku kapely a děrovačku. Kapela není špatná, ale občas mi přijde že je to celé takové nevýrazné. K dostání na www.4subculture.com.

Kapela Degradace na české scéně funguje již více než 10 let a za svou existenci prošla celkem zajímavým vývojem. Tohle album s názvem „My Love, My Grave“ je z roku 2007 a ve vývoji kapely znamená zásadní směřování od punk rocku ke klasickému rocknrollu ovlivněném punkem. Už na obalu CD je jasně vidět, kterým hudebním ikonám vzdává kapela svůj respekt – titulky novin hlásají „King Elvis is dead“, „Odešel Joe Strummer“, „John Lenon shot dead in New York“ apod. Když už mluvím o obalu CD, tak ten je zpracován zatím nejoriginálnějším způsobem, který jsem zatím viděl… Jde o papírový obal zasazený ještě do igelitového obalu a uvnitř je samozřejmě samotný booklet se všemi texty a fotkami z akcí a koncertů. Celý komplet tak působí v podstatě jako takové malé LP, což desce dodává potřebný old school rocknrollový nádech. Co se samotné muziky týče, tak hned od prvních tónů úvodní pecky „Welcome To The USA“ je jasné, že jde opravdu o kvalitní rocknroll/punk. Pro mě jsou nejlepší skladby „Vrať se zpět“ o kořenech punku a rocknrollu, balada „Sweet Little Tommy“ o bílém chlapci s černou barvou pleti :-) a hlavně titulní „Moje láska, můj hrob“, která je vrcholem celého alba. Jako bonus je album uzavřeno dvěma staršími skladbami ze splitka s Proti směru, které jsou oproti originálu zahrány pouze na kytary (unplugged). Kvalitní album pro milovníky punku a rocknrollu s příjemnou atmosférou made in USA…

Dropkick Murphys z Bostonu. Po několika letech na scéně, po spoustě odehraných koncertů mají DM na kontě několik řadových desek, splitek, živáků, videoklipů a tohle je jejich šestá klasická řadovka. Když jsem trochu pátral po netu, co že jsem si to vlastně donesl domů, zjistil jsem, že tahle deska vyšla v několika variantách. V mých prackách skončilo vydání s černým obalem obsahující dva vinyly a na nich 17 songů. Jde asi o nějakou Evropskou edici, protože na obalu je podepsané vydavatelství Let Them Eat Vinyl. Obal je černý s dudami na titulní straně a tracklistem na zadní straně. Vnitřek obsahuje všechny texty a k většině z nich i krátkou předmluvu. Jinak DM jedou pořád stejný styl kterým se prezentují už od počátku své tvorby, punkrock s tvrdým zpěvem, dost evidentně ovlivněný americkou školou, okořeněný folkovými vlivy. DM jsou jednou z tvrdších zastánců stylu, který se označuje jako Celtic Punk. To co hrají kapely jako Pogues a jim podobní DM trochu přitvrdili a zrychlili, nicméně pořád je z toho cítit whiskey a tetování na míle daleko. V textech se DM věnují klasickým životním tématům, jako je každoděnní tvrdá dřina, že vzdávat se nemá smysl a stát za svou rodinou a přáteli je nejdůležitější věcí. Nechybí ani předělaná Irská balada "Fairmount Hill" a zatraceně chytlavá a uřvaná „Johnny I Hardly Knew You". Za největší pecky pak považuju úvodní "Famous for Nothing" a poslední track "Never Forget". Raději mám od DM jejich předposlední desku Warriors Code, na The Meanest of the Times se DM vracejí k syrovějšímu zvuku alba "Do Or Die"což ale vůbec není na škodu. Přesto dávám o bod míň než u Warrior Code.

Tato pětičlenná plešatá banda pochází z Chicaga. Hrají našláplé Oi!, které přechází až na skinhead rock and roll. Our Way of Life je jejich první „klasické“ album. Obsahuje 14 válů nečekaně v angličtině:-D. Jako většina amerických oi! Band, jsou i kluci z Fear City velcí patrioti, což dokazují ve válu Old glory. Jinak klasický skins zájmy: glgačky, pouliční srandy, hrdost na dělnickou třídu a odpor ke smradlavém hipíkům:-). Booklet je celkem odfláklé, obsahuje jen pár fotek a pár textů válů. Závěrem, kdo hledá našlaplou americkou bandu, tak rozhodně by si měl toto cd pořídit. K dostátní je na www.4subculture.com.

Split LP dvou německy zpívajících kapel, z nichž je jedna ale ze severu Itálie, konkrétně z Jižního Tyrorlska a druhá ze sousedního Saska. Každá z band už má vydáno solo album a Unanstbar tuším že dokonce dvě. Na obalu desky je vyfocená celkem slušná banda skínů, až se mi nechtělo věřit, že jsou všichni z kapel, ale nakonec jsem se dopočítal, každá banda má pět členů a to znamená dvě kytary..paráda. Každá kapela je zde zastoupena třemi písněmi a na straně B je jako sedmý song dohromady zahraný cover od Rabauken a to Alfred Tetzlaff. Obě kapely hrají melodické německé Oi!, Gerbenok mi přijde, že hrají rychleji a oproti pomalejším Unantastbar se mi líbí o něco méně, ale na živo hrají rozhodně dobře, což jste mohli zjistit před nedávnem taky. Jinak textově je to hrdost, nástrahy života, chlast atd…skíňárna no. Co je podle mě hit je song od Unantastbar Anders, kterej jsem si pouštěl dokola snad 10x a od Gerbenok je asi best Wir sind immer noch da. Všechny texty najdete na papíru přiloženému k LP. V pohodě deska od v pohodě kapel.

Čtyřčlenná italská streetpunková kapela z Bologni, která však hraje s dvěma kytarami, zpívá italsky a nepochybně je ovlivněna kultovní kapelou jejich města a to Nabat. Název alba podle překladače znamená „Už nikdy“. Z bookletu se na Vás vyskočí mraky fotek pokérovanejch klasiků a na konci i 10 přeloženejch italskejch textů do angliny - kapela totiž jako většina tamních band zpívá v mateřském jazyce. Stejně jako většina tamních kapel má stejný nezaměnitelný italský sound, který se projevuje hlavně zpěvností, rychlejšími bicími a tím pádem i celým rytmem a tempem songů. Texty jsou povětšinou o skinheadském způsobu života…nenávist k politikům, pivko, pouliční sranda, život v betonové džungli, násilí atd… Hudebně i textově bych je přirovnal k novějším Reazione nebo Brutti Ignoranti, i když muzika Haine se mi líbí přeci jen o kousek víc. Nejlepší songy jsou asi Strada Birra e Lealta´ nebo hnedka úvodní Parasiti. Obal CD je pěkně graficky vyveden a CD si můžete za dvě stovky objednat na www.4subculture.com.

Haircut se s tímdo albem, již čtvrtým, opět posunula ve své tvorbě dopředu. Zvuk je plnější na rozdíl od alba Violence. Ale pořád je to klasické surové franzouzské Oi!, kterým se tadle banda vyznačuje. Opět v pomalejším tempu. Fošna obsahuje 14 válů. Hned od prvního válu, který je pro mě vrcholem alba, vás chytnó a nedovolí vypnót:-D.Opět só zde 2 vály v angličtině – Last Chance a Keep goin´. Booklet je suprově udělané. Uprostřed nechybí klasická fotogalerie. Ale opět bych označil za nedostatek chybející překlady textů do angličtiny, škoda.

Tudle desku jsem prostě sháněl…co sháněl, hledal. Prolejzal jsem se evropská distra a nakonec se vyplatilo a u Bords de Seine jsem na ni narazil. Chtěl jsem původně alespoň pět kopií pro kámoše, ale Nico psal, že má jen 4 poslední. U desky mě už před pár lety naprosto uchvátil obal. Hlavně tedy jeho zadní strana, kde je zobrazená skinhead girl jako Panna Marie, jak pečuje o skinheada sundaného z kříže, skutečně parádní nápad a skvěle graficky vyvedený. Každá z kapel je zde zastoupena dvěma songy ve svojí mateřštině. Kampfzone zde mají vály Voor de Kastelein! a Zerreisst die Ketten (Přetrhejte řetězy). První zmíněná je hodně brutální (hlavně hlasem), zatímco druhá je více melodická. Les Vilains jsou zde zastoupeni písněmi Justice De Rats, kde zaní parádní sólová kytara a Internet Warrior. 100% skinhead zvuk, postoj i vše ostatní. Vzhledem k tomu, jak dlouho jsem tohle EPko sháněl nemůžu dát jinak než plnej počet.

Francouzská kapela z Paříže, kde hraje pět borců a jejich CD na Bords de Seine, který obsahuje i jejich demo z roku 2006, takže celkem 21 songů. O kapele toho moc nevim, francouzsky neumim, takže ani nepoznám, o čem zpívají, i když podle obrázků v bookletu se dá usoudit, o čem to bude. Na obalu na Vás vybafne motor motorky a vzadu fotka dobových motorkářů. Hudebně se to pohybuje na pomezí punk rocku a streetrocku, kapele nechybí cit pro singalong refrény ale i pro tvrdost a r´n´r melodie. Je to taková mixka Toxpack, Discipline šmrncnutý troškou The Bones. Některé songy najdete jak na regulérní časti alba tak i v demo nahrávce a nutno říci, že demo nemá vůbec špatnej zvuk a asi bych ani nepoznal, že je to demo, kdyby to na obalu nebylo napsáno. V bookletu jsou texty jen na 12 songů z regulérní části a pár obrázku. Fotky kapely najdete pod CD. Album je na můj vkus příliš dlouhé a písně se sobě podobají, takže se na konci krapet ztrácím a nezměnilo se to ani po více posleších a toto není úplně můj šálek čaje, ale rozhodně se Kerozen nedá upřít, že umějí hrát. Songy co mě zaujali, jsou určitě Gangster Nr.1, Rock´n´Roll formol, Opération commando a LadySoul. Seženete na www.4subculture.com.

Na tuhle bandu jsem poprvé narazil v roce 2008 na jejich společném koncertu s Madball v pražském Abatonu a právě tam jsem po jejich setu rychle běžel k distru a zakoupil tuhle fošnu, která mi rozhodně i po téměř 3 letech má pořád co říct. Make It Count je hardcore partička pocházející z hlavního města Německa, Berlína a vznik kapely se datuje od roku 2005. Jejich styl je hodně přímočarý, agresivní a celkem rychlý. Je u nich možné slyšet vlivy jak metalu (tvrdé riffy kytary), tak i punku (rychlost a přímočarost). Projev zpěváka mi svým způsobem nejvíce připomíná vokalistu z Hatebreed. Mezi mé nejoblíbenější pecky pak patří pátá „One Step Ahead“, kterou je možno shlédnout i na youtube jako klip. Text je o trendovosti a pozérství v HC scéně - většina lidí především řeší, kdo jak vypadá, než aby nějakým způsobem obohatili samotnou scénu (nicméně tenhle problém má ale bohužel více subkultur…). Druhý favorit je pak osmá „Whatever It Takes“ v poněkud pomalejším tempu se skvělou rytmikou. Text je naopak o tom jak má fungovat skutečném přátelství – „No matter what you´ve got or where you from. We are all the same, we can count on each other.“ Celkově se prostě jedná o muziku, která nakopává a dává pořádnou dávku energie a nasranosti… :-)

Nazdar, tak je tu další další švédská viking rock banda Nidhöggs Vrede, která patří mezi mé oblíbené. Už samotný název Nidhöggsův hněv napovídá, o čem bude 13 válů na stejnojmeném albu,které je prvním a zatím posledním počinem NV. Ještě něco k názvu: Nidhögg je had žijící ve studni pod kořenem Yggdrasilu v Niflheimu. NV začala fungovat v roce 2001 jako „one man“ projekt Andrease Momqvista. Zlom nastal až v járu 2007, kdy se k Andreasovi přidali další lidé a v březnu 2007 vyšlo jeji debutové album u Ultima thule records. Aktuální sestava se zkládá ze 4 lidí.Teď konečně k samotné fošně. Jak jsem již zmínil má 13 válů včetně intra. Album má supr našláplé zvuk, vály převážně v rychlejším tempu, jinak klasické viking rock. Vály blíže představovat textově nebudu, myslím, že je to zbytečné, jsou zde klasiky jako ragnarök, heimdall, loki a ostatní severští bohové. Případný zájemce si může texty přeložit na googlu:-). Booklet je celkem chudý, obsahuje všechny texty plus pár fotek ze studia. Na první strance je znázorněn Yggdrasil a kolem něho obtočený již zmíněný had. Tuto věcičku můžu rozhodně doporučit pro fanoušky viking rocku. Měl jsemt to štěstí a slyšel je naživo – naprostá pecka,ještě lepší než album. A dle zákulusních informací už maj materiál na druhou fošnu, jen hledají jiné label než Ultima thule records, což je jedině dobře, UT records pokulháváají v distribuci a prakticky nikde jinde než u nich se nedají sehnat.

Další reedice alba týdle francouzský specifický studiový bandy, který vyšlo původně Flavovym nákladem v roce 2000. Tahle kapela Vás rozhodně dostane svým naprosto netradičním pojetím streetpunkové/Oi! muziky a svým zvukem a především použitím kláves, automatických bicích a syntetizátorového zvuku. Texty kompletně ve francouzštině (vim prd, že jo) s nějakými obrázky z odvrácené strany Paříže, takže paneláky, špinavé ulice, bordely atd…a o tědlech věcech jsou nejspíše i texty. I název alba je krapet depresivní, znamená totiž Smrt v listopadu. Jinak muzika je opravdu zajímavá a poslouchá se dobře, ale po čase mi přijde, že songy krapet splývají, to dělají možná ty automatické bicí a relativně dlouhá stopáž, to ale nemění nic na tom, že Flav má rozhodně nápady dobré a nejlépe je to vidět na kvantitě tvorby Paris Violence. Čekejte od Paris Violence všecko možné, ale určitě ne klišé! K dostání na www.4subculture.com.

Další starší splitko francouzských Paris Violence a clockwork punkové kapely z Walesu Foreign Legion. Na žlutém vinylu je každá kapela zastoupena dvěma písněmi. Na straně A, kde najdete Velšany, to jsou živé songy Powergames a Wake Up z koncertu, který kapela odehrála v roce 2005 s Agnostic Front. Můžete je znát ale z předchozího alba What Goes Around Comes Around, který vyšlo na DSS Records. Hudebně je to melodický punkrock, který leže přesně mezi až popovými Adicts a tvrdšími Major Accident (s kterou má kapela také split CD). Kvalita živáku je výborná a během produkce není slyšet vůbec publikum. Paris Violence zde mají songy Mort au Combat (Zabit v akci) a Orages d´Acier (Ocelová bouře), což je cover od starší francouzské kapely Plastic Gangsters. Songy byly nahrány v roce 1996 a Flavovi pomáhali další tři lidi a to klávesák Sylvain a kytarista/basák Tony. Obal desky vyšel ve dvou různých verzích (500 kousků od Trooper Records a 500 kousků KB Records) a na zadní straně najdete fotky obou kapel (na jedné je vidět i kytarista Viktor z australských Mouthguard). Můžu říct, že dvě songy, co zde Paris Violence mají, jsou asi zatím nejtvrdší, co jsem od nich slyšel, což může být dáno jednak lepším zvukem vinylu, ale spíše to bude přítomnost dvou kytar, které způsobí hutnější a mocnější zvuk. Pěkná věc do sbírky, hlavně kvůli Paris Violence, protože já na ty živáky osobně moc nejsem, takže kdyby se od Foreign Legion objevily nějaké neznámé songy, tak to bude za víc.

Kompletní diskografie z let 1992-95 téhle britské Oi! kapely 3. vlny na jednom CD. Pravda, dohromady je to 8 songů, ale když si vezmete, že kapela vystupovala v podstatě jen na LP výběrech od Hammer Records a Helen of Oi! a na singlech, které se asi blbě shání, tak je to fér no a hlavně 5 euro není zase tak moc že. Takže jak už jsem říkal, 8 válů britské jednoduché, ale melodické Oi! školy, ne nepodobných starým Last Resort, Cockney Rejects(třeba song Get Ready a čtvrtý 1993 je jim hodně podobný, hlavně díky přízvuku zpěváka). Tak podle tohoto popisu asi každej ví co má očekávat, nekoná se žádné překvapení, kapela hraje v normální čtyřčlenné sestavě. V písni Saturday Night Fever se ozve i kytara na druhou dobu. Na zadní straně obalu je popsána historie kapely, což je fajn, ovšem vevnitř bookletu není ani ň, což to trošku sráží. Každopádně tady máte možnost poslechnout vše, co nahrála jedna z kapel, která udával tón britské scéně v první půlce 90. let.

Němečtí Punishable Act nejsou na HC scéně žádnými nováčky, kapela byla založena už v roce 1985, i když pod jiným názvem, který se později ještě dvakrát změnil. Dostalo se k mě album From the heart to the crowd, což je výběrovka toho nejlepšího, co tahle banda pod názvem Punishable Act stihla vydat. 13 let shrnutých na jedné desce. Hudebně jde o surový hardcore, místy trochu melodičtější, jinak klasická sypačka. Témata textů se točí kolem přátelství, vzpomínání na to, jaký to dřív bylo jiný než teď a že se do scény dostávají různý individua, ale opírají se i do „demokracie“, která tu vládne. Hudba je skvělá, ale trochu ji sráží fakt, že zpěvákovi není pořádně rozumět, a to ani když poslouchám s bookletem v ruce. Booklet pak naštěstí nabídne všechny texty i s pěknýma fotkama, a celkově si myslím, že jde o povedený průřez „kariérou“ kapely. Kdo rád kvalitní hardcore, ten ať poslechne Punishable Act na myspace a rozhodne se, zda si opatřit desku. I přes pár pih na kráse si myslím, že za to stojí. Seženete na 4subculture.com.

Section de Guerre je další z řady kapel z kanadského Quebecku motající se kolem Quebec Stompers Crew a toto je jejich EP s názvem Rien a Perdre (Není co ztratit), které vyšlo v roce 2007 na Bords de Seine Records. Více informací o kapele a její další tvorbě nemám. EP obsahuje 4 songy – titulní Rien a Perdre a Guerrier Urbain (Městský válečník) na straně A a Imprévisible (Nepředvítalný) a Gang de Rue (Pouliční gang) na straně B. Kapela je pětičlenná a z názvů písní je jasný, že zpívá francouzsky. Hudebně je to hrubší Oi! ve středním tempu na jaké jsme zvyklí od kapel z této oblasti jako Bootprint nebo Legitime Violence a francouzština se na tento styl muziky výborně hodí. Kytara zahraje čas od času nějakou lehčí vyhrávku a hlavní zpěv je skvěle doplněn chorály ostatních členů kapely (to je patrné hlavně v titulním songu). Druhej song Guerrier Urbain není zase tak tvrdý, jako ostatní a hudebně připomíná West Side Boys. EP je limitováno 300 kousky, ale není zde žádný papír s texty, takže nějakej detailnější popis songů podat nemůžu, ale dost jde vyčíst z názvů songů. Bude se líbit těm, co mají rádi výše zmíněné kapely nebo třeba ranější tvorbu Ultimo Asalto. Mě osobně se to líbí, tak zkuste poslechnout na http://www.myspace.com/sectiondeguerre, kde najdete songy, které nejsou na tomto EP.

Terrill je horror punková kapela, která pochází od našich západních sousedů (Hannover) a hrají v ní členové kapely Subculture Squad (jednomu z nich patří i německá pobočka Rebellion Records). Kapela se podle loga vzhlédla v Misfits a důkazem toho může být i fakt, že kromě vlastních písní kapely zde najdete i celou řadu coveru právě od Misfits. Jsou to písně jako She, American Psycho, Dig up her Bones, From Hell They Came a Scream (akusticky zahraný). Dále tu najdete cover od Ramones – Today your Love v živé verzi (kvalita parádní) a potom depresivní vál Away od darkwave kapely Deine Lakaien. To máme 7 coverů. Celkem je tu 15 songů, takže na vlastní tvorbu kapely připadá 8 songů (z čehož Back Again je zde zahrán i akusticky, potom odečtěte intro, takže vlastně 6). Část songů pochází z demáče kapely Release the Wolves, ale kdyby to tam nebylo napsáno, tak bych to pravděpodobně nepoznal. Témata textů no jasný že jo, hřbitovní tématika, zombíci, alieni nebo vlkodlaci uvnitř nás. Dvě kytary, horrorový punk r´n´r zpěv ve stylu mixky Glenna Danziga, Michaela Gravese nebo nemrtvýho Elvise, horrorovo-komixáckou image a booklet ve stylu šestákových knížek s textama a mrakama fotek a plagátů…to je to, čeho se dočkáte, pokud si CD koupíte. Plus ale i dva kvalitní akustický songy. Bude se líbit fanouškům Misfits, Wednesday 13 nebo třeba Shadow Reichenstein a vůbec horror punku celkově, ale i těm, kteří občas rádi uhnout z Oi!/streetpunkové škatulky.

The Rabble je dnes již celkem zaběhnutá punkrocková kapela z pro mě poněkud exotické země z Nového Zélandu, přesněji z novozélandského Aucklandu. Kapela funguje již od roku 2001, nicméně do mého bližšího povědomí se jejich muzika dostala až někdy před dvěma lety díky náhodně zhlédnutému klipu k písni „Blood & Whiskey“. Hned po vyslechnutí tohoto songu jsem začal pátrat po kořenech této partičky a dopátral jsem se až k tomu, že zrovna v té době The Rabble měli naplánovanou cestu do ČR. Tak jsem příležitosti hned využil a o kvalitách kapely jsem se na jejich koncertu přesvědčil a tak jsem i zakoupil jejich v té době poslední album „The Battle´s Almost Over…“ Tahle deska je od začátku do konce narvaná poctivým melodickým punkrockem amerického střihu. Tzn. že „hudebně příbuzné bratry“ a vzory můžeme hledat u kapel jako Dropkick Murphys, Street Dogs, Rancid, apod. V textech je spousta rebelie a punkrockové dekadence, ale vše s perfektně vystavěnými skladbami, které i z celkového počtu 16 songů ani na chvíli nenudí. Každá píseň je něčím výjimečná a něčím vás prostě zaujme. Mými favority jsou… samozřejmě již jmenovaná „Blood & Whiskey“ o špíně města a o jediném možném úniku z reality, což je právě muzika. Pátá „Bored“, která vás pořádně nakope do prdele, abyste se nenudili… :-) Pořádný nářez je pak osmá „This World Is Dead“, což potvrzuje i fakt, že v tomhle songu hostuje zpěvák z The Unseen. Pak jsou tu také skladby, které jsou hudebně spíše klidnější, ale celkovou atmosférou brouzdají až na pomezí horor punku, mluvím teď tedy o deváté „Devil´s Highway“ a třinácté „Zombies“. Vrcholem alba je dle mého naprosto skvělá desátá „The Battle“, která si to sviští v přímočarém tempu se sbory v refrénu a vše ještě podbarveno dudy. Celé album prostě nabízí skvělé melodie, které si budete pobrukovat i ve spánku :-) Všemu pověstnou třešničku na dortu dodává ještě perfektně zvládnutý obal CD, vytvořený jako digipack v podobě malé knížečky (rozložení na tři strany). Booklet i celý digipack je navíc graficky moc dobře zvládnutý a jako bonus byl u CD přibalen i malý plakát. Myslím, že je dost důvodů k tomu, aby každý, kdo má punkrock v krvi, vyrazil na jejich koncert a věnoval nějaký ten peníz na zakoupení tohoto skvostu. Fakt doporučuju…

Tak tahle partička ukřičenejch mladejch kluků pochazí z Holandska a zpívají anglicky.Jo skočili do Oi! rovnýma nohama a hned se jim to povedlo.Tohle je Oi! rychlého tempa se spoustou sborových refrénů,ti kluci jsou hodně mladí a je cítit,že to ze sebe potřebují vykřičet.Zpěv žádná aranžovaná hrubost a je mu dobře rozumět.Tradiční skinheadské texty,drnčivý nabroušený kytary a syrový bubny,přesně tak si představuju starý dobrý Oi!.Ćernobílý booklet,texty,thanklist a pár fotek.Tak jedem.Forever Young!

Tohle je už já nevim kolikátá reedice alba, který vyšlo poprvý v roce 1995 na CD a obsahuje 12 dle kapely největších hitů, který byly přezpívaný do angličtiny, takže to vemu letem světem, jelikož to určitě všichni znáte. Toto vyšlo i na LP a to v roce 2000 a 2001. Tahle verze je však 522 kusy limitovaný picture disc, ale je k němu i obal, na kterém se vzadu dovíte něco málo o historii kapely v angličtině, což není u viking rockových kapel zrovna obvyklá věc. Z 12 songů, které na albu jsou je 5 z alba For Fäderneslandet, 4 z Vikingbalk, 2 ze Svea Hjältar a 1 z výběrovky Carolus Rex. Kapela to Vás pošle pěkně z ostra prvním songem God of Light, který následuje provařená Songs of Wolves. Na straně A má i místo pomalejší balada Bearing North. Stranu A uzavírá pecková The King is Dead. Béčkovou stranu otevírá zabijácká Proud and Strong (Stolt och stark), následovaná Ravens a srdcovkou Fatherland, která rozbrečí kdejakého vikinga. B stranu uzavíra další balada My Land. Oproti CD verzi tu nenajdete covery jako Be my Baby, Johnny Rebel, Hurry up Harry, Rhytm of the Rain atd…ale to vůbec nevadí. Ne nadarmo je toto album už tolikrát dolisovávané, jelikož opravdu ani jeden song zde nenudí a například já si díky tomuto albu kapelu před mnoha lety naprosto zamiloval a začal se zajímat o její další tvorbu. Pevně doufám, že kapela uvažuje nad nějakým druhým dílem anglicky zpívaných písní z pozdějších alb, určitě by si to zasloužily. 101% doporučuju!

Glömda barnen (neboli česky Zapomenuté děti) je čtyřpísňové mini LP od Ultima Thule, které obsahuje songy, které vyšly předtím pouze na speciálnim boxu, který obsahoval 4CD k příležitosti 25. výročí kapely v roce 2007. Titulní song Glömda barnen potom vyšel ještě v remixované verzi na zatím posledním albu kapely Korp Kvädet (a nutno říci, že zde je o něco hrubější verze). Další songy mají názvy Den vise vet (Moudrý ví), Irrvisa (to nevím, co znamená) a God morgon världen (Dobrý den světe). Songy jsou typická produkce Ultima Thule, která je charakterizována Janneho hlasem, drhnoucí kytara s občasným solem s tklivou severskou melodií podbarvenou středním tempem bicích. Den vise vet začíná jako parádní poloakustická balada, která se ke konci rozjede. Tyto čtyři songy najdete na průhledném vinylu a celkový hrací čas desky je bezmála dvacet minut. Fanoušky písně kapely rozhodně nepřekvapí, Ultima Thule už mají nastavenou svojí laťku kvality a tímto počinem ji rozhodně nějak nesnížili. Grafika alba je v tradičním vikingském stylu, bez papíru s texty, jako u většiny desek od Dim Records.

Dvě nové písně, které vyšli na speciální 4CD edici vydané kapelou k příležitosti jejich 25 výročí máte nyní k dispozici na EP, které vyšlo u nikoho jiného než na Dim Records. Na straně A se nachází song Konungens Kurir (Královský kurýr) a na B straně song s názvem Klocksång (což se dá přeložit zhruba jako Zpěv hodin). Nečekejte nic jinýho než absolutní klasiku tvůrců žánru s názvem viking rock, která je tady podtrhnuta zvukem z vinylu. Co je trošku mínus a v čem mě Dim trošku sere je fakt, že málokdy dodá k EPku papír s textama, kterej není ani tady, takže Vám těžko mohu říct o čem songy alespoň rámcově jsou. Já jsem ovšem trošku blázen do malejch desek (skoro víc jak do velkých), takže jsem si tuhle věc pořídil a určitě nelituji. Takže kdo si chce rozšířit sbírku, tak ať rozhodně zkusí nějak kontaktovat zrovna třeba Dim Records. Deska je omezena 500 kusy.

Osmnácti songová kompilace, na které najdete devět kapel pocházejících z jihu USA, která vyšla pod hlavičkou American Defense Forces a je to už druhý díl takovéto kompilace. Najdete na ní kapely jako ATF(American Terror Force), The Pillage, Smash Points, The Offensive, Vanguard, The Stouts, Better Dead Than Red, Vaticans a The Sluggers. S některými z nich najdete u nás i rozhovor (The Pillage a Smash Points), některé jsem znal a mají u nás i recenze (The Pillage, Vanguard), ale některé pro mě byly úplně nové nebo jsem je znal jen podle názvu. Celá kompilace je namixována z patriotických, proamerických, proarmádních a protikomunistických songů, které oslavují padlé vojáky v různých válkách a naopak ostře útočí na kriminalitu, terorismus, ale i cenzuru a útlak ze strany úřadů, ale je zde i pár odlehčených songů o barech a životní cestě. Booklet je udělaný velmi pěkně na tvrdším papíře, každá kapela zde má fotku nebo logo a všechny nebo alespoň některé texty, kontakt na ně a poděkování. Na konci bookletu je ještě nějaký povídání o důležitosti svobody projevu, práva vlastnit zbraň atd…no prostě Amerika ;). Nejvíce se mi líbili ATF, Vanguard a poslední song kompilace od The Sluggers, který patří s Pillage ke zpevnějším songům z kompilačky. Určitě zajímavá výběrovka, která Vás zasvětí do tvorby méně známých kapel z Jihu USA.