Španělská kapela nebo dobře teda baskická no a jejich čtyřsongové mini CD, kde je i jako bonus přidána hitovka I got Your Number od Cock Sparrer a videoklip. Banda hraje v pětičlenném složení, což znamená dvě kytary. Muzika je hodně melodická, hodně mi připomínají své kolegy z Ultima Sacudida nebo The Agitators, takže melodickej streetpunk/punk rock, do toho všeho melodický zpěv a basové vyhrávky, které Vás nenechají v klidu sedět. Je tu i klasickej hospodskej song, s názvem Pub Stories, takže pokud znáte od Agitators Pub Where I Belong a nebo od Endstufe Unsere Kneipe, tak toto je v podobném duchu, kde je elektrická kytara podbarvená akustickou a sborový zpěv. Jinak textově tu máme nepochopení a nezájem ze strany civilistů a problémy pracující třídy. Videoklip je na song Pub Stories, V klipu se celkem nic mod neděje, takový to klasický pochlaastávání po barech a asi je o tom, jak je těžké sehnat práci a jak Vaše holka nemá ráda když přijdete domů zchlastaný. Jinak booklet má dva listy s texty a hrmadnou fotkou kapely. K sehnání u Michala na www.4subculture.com.

Upřímně řečeno, když jsem viděl cover tohohle EP, tak sem si řikal, že to nebude asi žádnej šlágr…ale přesně se potvrdilo známé úsloví nesuď knihu podle obalu! Na EPku najdete 4 songy a to Sleepless, On my Bike, Sometimes a MTV Conspiracy. První song to do Vás napere příjemným svižným punk rockem a pojednává o zmatečném člověku, který si nedovede představit co chce a má v život v nepořádku a proto v noci nespí. V druhém válu se podle mě změnil zpěvák, protože zpěv mi přijde kapánek vyšší než v jedničce a vlastní song je o něco pomalejší. Song je o naivním, zaslepeném a slabém člověku, se kterým si můžete dělat, co chcete. B strana začíná songem Sometimes, což je opět klidnější věc a pojednává o těch, co jen sní a bojí se udělat krok kupředu v reálném životě. Poslední věc MTV Conspiracy je asi nejlepší věc celý desky. Obsahuje části, kde jede jen vokál s kytarou a k tomu se pak přidají ostatní nástroje a vytvoří celou melodii songu. Tohle mám moc rád a zde se to povedlo na 100%. Song je o tom jak MTV ovlivňuje mládež a dělá z lidí blbce typu EMO a jde jim jen o to, jak vyvařit co nejvíce peněz. První song mi hodně připomíná Oxymoron, ale ostatní klidnější spíše bandy jako Die Hunns nebo Revolvers. Melodický punk rock s texty, které nejsou moc veselé. Když si odmyslím ten obal, který se mi fakt nepáčí, tak je to fajn věc, která se mi možná líbí více jak jejich řadovka. K sehnání na www.4subculture.com.

Todle je vážení pětičlenná kapela z Madridu, která hraje pomalejší Oi! muziku a toto je jejich debutové album, které vyšlo na True Force Records. Na CD, který vyšlo v 500 kusech je 12 songů, kde je 11 zpívanejch v angličtině a 1 ve španělštině. Muzika je trošku pomalejší, maximálně střední tempo s trošku monotónníma bicíma nástrojema, kapela má dvě kejtry, takže občas se tam mihne nějaký solo, zpěv je přirozený a celý to má trošku oldskůl skinhead r´n´r zvuk, ale ne nijak extrémně, kapela staví hodně na basový lince, která si celkem sóluje a celý dohromady mi to připomíná kapely jako 4 Skins, Last Resort nebo z novějších třeba řecký Jungle Fever. CD otvírá song 90 minutes, který je o kopané, nebo spíše o srandě s ní spojené, další songy se jmenují třeba Streetfight, Lucky to be Alive, Summer in the City (to je hodně povedená věc), suprová lehce rock´n´rollová Disgusting Man, hymna Skins of Madrid, která je nástupem podobná legendárnímu Chaos a dozvíte se v ní například že Skins z Madridu plaj v autech. Když chvíli počkáte po poslední písni, tak uslyšíte i její akustickou verzi, která je hodně hospodská. Booklet je v klídku se vším všudy. Příjemná kapela, která se dobře poslouchá, ale jako celek na mě působí trošku flegmaticky kór na jižní národ. Můžete sehnat na www.4subculture.com.

Pětičlená kutálka z Arizony a její debutové album. No a je to prostě Amerika jak vyšitá, od obalu, přes složení a vizáž kapely, přes texty až po zvuk. Hudebně je to rychlejší věc, hodně švihlá punkem a troškou hardcoru, ale rozhodně to není nějaká nemelodická věc. Na CD najdete 13 songů, z čehož jsou dva covery a to je Walk of Life od Dire Straits a do pořádnýho náseru hozená Violence in our Minds od Last Resort. Nějaké songy z jejich alba si můžete poslechnout na jejich stránce na http://www.myspace.com/bluecollarcriminalsaz. Kapela určitě umí hrát, ale chybí mi tam nějaký výraznější nápad a nebo prostě song, kterých bych si po prvním poslechu zapamatoval a pustil vícekrát, ale takových kapel je v US určitě deset do tuctu. Vyzdvihnul bych ale baskytaru a singalong zpěvy…to amíci prostě umí. Textově je to depka, těžkej život, ulice, chudoba, chlast, lži, zlomená srdce atd. Booklet je udělaný pěkně a má všecko co se očekává. Určitě poslouchatelné album, ale pro mě žádná pecka. Ke koupi na http://4subculture.com.

Po pražském koncertě Bombecks, kde jsem si doplnil diskografii kapely, jsem se rozhodl napsat i recenze na dvě jejich alba a tohle splitko s jejich kolegy z Braniborska je první na řadě. Album se jmenuje Chapter 15 a v době jeho vydání hráli Bombecks 15 let a Test A dokonce 16 let. Každá kapela je zde zastoupená 5 songy. Album otvírají Bombecks písní Gift im Blut, pokračují dvěma Oi! rnr skladbami Hier sind Wir (kde mi strašně připomínaj Endstufe a song popisuje vývoj kapely) a Im Promille-Takt, Das Waren noch Zeiten je song o tom, co všecko dala světu DDR, takže trabant a wartburg a poslední Nur du…, na jehož konci uslyšíte směsku starších songů z alba Oi-Rock´n´Roll. Kapele Test A, která mi byla popravdě neznámá, patří druhá polovina CD. Kapela hraje celkem podobně jako Bombecks, akorát má čtyřčlennou sestavu a je trošku méně přímočará než jejich kolegové z Durinska. Jejich půlku otvírá song Zonenbrut, dvojka Traurig aber Wahr, která je o historii kapely (podobně jako Hier sind Wir od Bombecks). Další jejich songy jsou Papa sagt, hospodská Freitag Abend o těšení se na konec týdne a fotbalovka Das Spiel. V digipacku je booklet s texty, a uprostřed moře fotek z koncertů, ožíraček, fotbálků atd…plus pár seriózních fotek členů obou kapel. Prozatím poslední věc od Bombecks i Test A, co vydali a já pevně doufám, že ne poslední, jelikož nyní i po 18 letech jim to stále šlape, což jsme měli možnost nedávno vidět na vlastní oči. Dobrá porce německého Oi!

Bovver Boys jsou streetpunkovou kapelou z Německa a CD Tooled for Trouble vyšlo v roce 2008 na Sunny Bastards Records. Bovver Boys patří k dalším streetpunkovým kapelám, které spíše dávají přednost melodii než tvrdosti a rychlosti. Kdyby mi napoprvé někdo pustil jejich muziku a zeptal se mě o koho jde, tipoval bych nějakou ostrovní kapelu a osmdesátá léta. Kapely jako Menace, Section 5 nebo třeba The Crack a to vše v několika chvílích okořeněné vlivy rock'n'rollu. Album obsahuje 12 songů, všechny zpívané anglicky, z čehož jsou dva covery. Jeden "No Pain, No Gain" od Evil Conduct a druhý "Pogo in Togo" od pro mě neznámé Německé kapely United Balls. Celé CD má stopáž 35 minut, asi nejvýraznějším songem je úvodní "Stupid Faces" který mi po pár poslechnutích začíná znít v hlavě při každé návštěvě jakéhokoliv obchodního domu. V závěsu za "Stupid Faces" pak jsou songy "Backstreet Rock'n'Roll" a "Monday Morning Hangover". CD je zabalené v digipacku a obsahuje texty všech deseti originálních songů, promo fotku kapely a krátkou děkovačku. V textech kapela neřeší nic převratného, prostě jen klasické problémy pracujících, kteří jedou v pondělí do práce s kocovinou a propadli subkultuře která obléká košile od Bena Shermana a kašle na všechny revoluce.

Split sedmička těhle dvou kapel se nese celá ve francouzskym jazyce i když kapely jsou ze zámoří. Tak v Kanadě se tušim mluví francouzsky celkem dost. Takže první banda Crane de fer je zastoupena dvěma peckama, první se jmenuje Carré de gazoon a jedná se o svižný Oi! s pěkně říznym a nasranym zpěvem, ostatně jak už to u francouzsky zpívajících kapel bejvá a to mám rád. V zápětí nějaký francouzský kecičky a šup A.C.A.B od starejch dobrejch 4skins akorát opět s jiným textem a zkratka je T.F.S.B. sem tam mě přijde, že zpěvák nestačí ale jinak velice zdařilej cover. No a druhá smečka nasranejch holohlavců se jmenuje Coup de masse a hnedle první song je pěkný umca umca, ale sing along refrém a nezbytnej nasranej zpěv. Takže výsledek je celkem dobrej, písen se jmenuje Cul d´ enfer. Pauza a šup zase do Anglie, tentokrát pocta pro Last Resort a jejich Violence in Our Minds. Samozdřejmě ve francouzském jazyce. Kdybych to slyšel na koncertě tak skáču tři metry vysoko. Pro mě zdařilej split.

Dostalo se mi do rukou CD od Dannyho Diabla s názvem The Street CD vol I. Musim říct, že Dannyho Diabla jsem viděl jenom na youtube, a i když to neni zrovna šálek mé kávy (nebo jak se to říká), tak se mi to celkem líbilo. Zkérovaný týpci, kvéry, děvky... Na CD jsem byl proto docela zvědavej. Tak jdu na to. Pouštim... Intro...první song neni špatnej,jmenuje se D.R.E.A.M. a znám ho už z desky od Transplants, druhej song, třetí... a pořád tak nějak nic... najednou devátej song s názvem Sign Of The Times... slyšim kytarovej rif... že by první vlaštovka? Koukám na obal a opravdu feat. Freddy Cricien of Madball... zajímavě míchnutej hip-hop a HC, ale zrovna když jsem se do toho začínal dostávat, tak najednou šlus... skladba po 1:50 min skončila... tak je tady desátej song a zase nic novýho pod sluncem. 11. song S.K.D. Party byl trochu lepší (asi prostě potřebuju slyšet kytary nebo co), ale taky žádnej zázrak...jedeme dál...13. Sweet revenge nebyla špatná (zajímavý kytarový sólo)... v 16. songu Private Hell, nějakej týpek slušně huláká... doplácal jsem se až k finální 20. skladbě a zjistil jsem, že jsem vlastně tak trochu zklamanej... Během poslechu jsem byl 100 x madafaka, 60 x gangsta a 38 x nigga a asi tak 43 x jsem byl zastřelenej (podle zvuků, co se mi linuly z repráků), ale jinak jsem si z toho nic neodnes... Asi mi k tomu chyběl obraz vostrejch zkérovanejch týpků, jako na již zmiňovaném youtube... Když to shrnu, tak pro mě byla první půlka CD o ničem a druhá s přivřenejma očima jakž takž obstojná, ale celkově nic moc...Ale kvůli mě to samozřejmě netočili, takže věřim tomu, že svý příznivce si tahle placka určitě najde... DMS 4ever!!! K sehnání na www.4subculture.com.

Spojení italské hardcore kapely The Vendetta a vyvrhela z New Yorku, Danny Diabla, dalo vzniknout tomuhle albu. Na začátku je třeba říct, že moje pocity z desky jsou rozpolcený. A to tak že hodně. Na jedné straně vynikající hardcore, který zazní asi tak ve třetině songů, na straně druhé rap, který ho doplňuje. Jasně, někdy se tam hodí a dá se říct, že mi nevadí, třeba v songu „Never Satisfied“, ale pokud je hip-hopový celý song, tak mě to fakt nijak nebere a nudí mě to. Ale takový je prostě New York, no... :-) Největší peckou alba je tak pro mě jednoznačně song NWO, který se dá snad jako jediný označit za čistý HC a objevuje ze i zde starý dobrý Roger Miret z Agnostic Front, jehož hlas sem sedne jak prdel na hrnec. Pak se mi ještě líbí Storm Clouds a klipovka Snow White, která už je sice taky do rapu, ale není to taková hrůza a dá se to i celkem poslouchat. Samozřejmě komentuju jen hudbu, protože koks, o kterým je celá Snow White mi vskutku nic neříká. No, co k tomu říct. Tohle album bych doporučil každému, kdo má rád New Yorskou scénu, a to nejen tu hardcorovou. Ostatní, kteří čekají album plné HC v podání výborné kapely The Vendetta by z tohohle počinu mohli být zklamaní. Jasně, hudba je výborná, skvěle zahraná, ale kdyby to Vendetta nahrála bez Danny Diabla, udělala by podle mě líp. Bylo by to zase to starý našlapaný HC, jako předtím. Taky zamrzí nepřítomnost textů v bookletu, který je jinak zpracovaný celkem pěkně. Deska je ke koupi na http://www.4subculture.com/

Fed Up! je kapela z New Yorku, hrající oldschool HC. Po vydání několika sedmipalců a splitů přichází na řadu CD s názvem Fuck your Life, které vyšlo v roce 2008. Hned v první songu jsou cítit vlivy legendárních NYHC band jako jsou Agnostic Front, Cro-mags nebo Warzone. Trochu mne hned ze začátku zarazil poměrně nevýrazný hlas zpěváka Dennise, kterému místy není vůbec rozumět. To je asi tak jediné, co bych celému CD vytknul. Naproti tomu hudba je hodně výrazná, s dobrým zvukem a skvěle zahraná. Booklet je také pěkně uvedený a jsou v něm všechny texty. Ty se u týhle bandy týkají klasických témat jako kérky, život na ulici, hrdost, ale najdeme tu i jeden vtipnej song – Butt-man je, jak název napovídá, o ženských zadcích a chlápkovi, co se jima rád na ulici kochá (i když, kdo taky ne, že jo...). Korunku mu dodává poslední verš „If that girly aint got no butt, then rice and beans will plump it up! :-)). Celkově CD hodnotím jako povedený, i když tu není žádná pecka, co by mě zaujala z celého alba nejvíc a musel bych si jí pouštět furt dokola, což je trochu škoda...Možno k zakoupení na www.4subculture.com.

Vždycky se mi moc zamlouvá, pokud je kapela nějakým způsobem originální a v něčem se liší od ostatních. Muzikou, texty a jejich tématy atd. Hetairoi si za většinu témat svých textů vybrali starověkou řeckou mytologii a to bezesporu originální je. Jsou tu Vikingové, Slované, indiáni, ale že by někdo zpíval o Diovi, Olympu a Athéně to jsem teda ještě neslyšel. Tohleto je jejich druhé sólo album (měli ještě splitko s Paris Violence...další originální Oi! banda co můžu). Album se jmenuje Acogidos por Caronte a znamená to něco jako Pod ochranou Charóna (to je ten převozník co vozí mrtvý duše přes řeku Styx kdyby někdo náhodou nevěděl). Na CD najdete 13 songů, z čehož 3 pocházejí asi z EPka Indoctumiuga Ferre z roku 2005. Oproti jejich prvnímu alba trošku „vyměkli“, ovšem pořád to není nějakej čajíček, ale kapela se vyhrála, songy jsou i přes svoji tvrdost zpěvné a melodické a kapela občas využije i vlivu akustické kytary, nebo i piána. Album otevírá intro v operním stylu podobně jako první album Ultimo Asalto, ke kterým bych je opět přirovnal a to hlavně k posunu k melodičtějším věcem. Parádní věcí je hnedka druhá skladba Expulsados del Olimpo (Vyhozeni z Olympu), která má vynikající refrén, který i když je ve španělštině, tak se občas přistihnu, jak si ho zpívám, další peckou je Escudos de Plata (Stříbrné štíty) a hlavně devátá pomalejší Negras Naves (Černé lodě). Nové věci uzavírá opět pompézní outro Ab Aeterno. Pak přicházejí zmíněné bonusy z EP. Z názvů je vidět, že jsem o tématech songů fakt nekecal: božstvo, Olymp, podsvětí, starověké bitvy atd atd…V tematicky vyvedeném bookletu najdete skoro všechny texty, ale co hlavně jejich překlad do angličtiny, takže se dovíte o co v songu běží. Fotky kapely jsou zde též, takže já nemám, co bych vytknul. Hodně vymakaná věc kterou ocení každý hudební fajnšmekr. Seženete na www.4subculture.com.

I.C.1 je skins banda o 4 členech. Všichni hrají ještě v jiných bandách – zpěvák Andy působí v Razors Edge, ostatní 3 členové v Carpe Diem. Tidle kluci vás chytnou hned od prvního válu a nepustí až do konce. Naprosto supr našláplné zvuk, naprosto bez výhrad. Je vidět, že to só profíci. Album obsahuje 15 válů. Hned v prvním válu vysvěstlují proč název I.C.1. Jinak se ve válech objevují klasický skins témata. Nejvíc mě dostal vál Stick Together a Skinhead Legends. Booklet taky nezaostává za hudební stránkou, takže se můžete těšit na fotky členů I.C.1, fotky jejich fanouškou a ještě přídavkem staré známé fotky skins. Pro fajnšmekry hudby naprostá povinnost:-). Mohu jen doporučit.

Tak tohle je album přesně pro ty, co milujou starý dobrý hardcore osmdesátých let. Iron Guts Kelly z amerického Kansasu nám na své čtvrté desce přinášejí výborný mix old school hardcore, metalu a punku. Bez tří minut půlhodina námrdu od začátku do konce, přesně jak to má být. Nenašel jsem tu žádný song, který by se mi nelíbil. Z řady nejvíc vybočuje poslední song „With Me“, který je pro mě nejlepším z celého alba. Jde o více než příjemné zakončení celé desky songem s výborným textem o přátelství doprovázeným chytlavou melodickou hudbou. Textově se album dotkne i témat jako je válka, náboženský fanatismus nebo práce. Booklet, i když je jen dvoustránkový, obsahuje všechny texty a je doplněný pěknou úchylnou malůvkou :-) CD je perfektní jak syrovou hudbou doprovázenou výborným zpěvem, tak i textově. Pro mě osobně jedno z nej CD poslední doby, takže se nebojím dát mu plné hodnocení. Tohle CD si můžete pořídit na http://www.4subculture.com/

Tak o kapele KONEC HRY jsem ještě do nedávna neměl ani moc tušení, na jejich bandzone profilu se toho člověk také moc nedozví, takže v podstatě ani nevim jak dlouho kluci hrajou, nicméně podstatné je, že vůbec hrajou a hlavně, že hrajou dobře! Zatraceně dobře! Neváhal jsem tedy a jejich demo jsem si za lidových 60 kč koupil. Za takovou lidovku člověk nemůže čekat zázraky, takže na vypáleném CD je 5 songů a dvoustránkový obal obsahuje pár fotek členů kapely a texty ke všem songům. Nicméně to nejdůležitější je samotná hudba a ta je perfektní. Jedná se o velice dobře zahraný a melodický oi!punk a hlavně samotnej zvuk CD se mi taky líbí, takže těžko hledat chyby... Jako první je tu pecka s názvem „Tvoje volba", jejíž motivem jsou různá životní rozhodnutí, který musí člověk v životě udělat - motto téhle písničky by klidně mohlo být „Život je boj!" :-) Samotný text mluví za vše: „...Prej kdo nic neudělá, nemůže nic pokazit, bez rizika není zisku a bez zisku se nedá žít. Zklamání vždycky bolí, tak předem nic nečekej, prohlídni hru, zapoj se do ní, prostě ji s náma hrej...". Jednoznačná hitovka pro všechny streetkids je druhá „Páteční večery", téma je asi už z názvu jasné :-) a v podobném duchu se nese i čtvrtá „Konec hry". V pořadí třetí song mě svým názvem „Bílej jezdec" víc než překvapil a na samotnou písničku jsem byl hodně zvědavej... Nakonec je však všechno jinak, než se na první pohled může zdát, takže žádné pokračování putování bílého jezdce smutnou Evropou se nekoná. :-) Tady jde spíš o jakési varování pro slečny, aby si daly pozor na různé „prince na bílých koních", kteří se pak často mění spíše na bandity místo princů... A poslední pátá pecka „Dávno pryč" je pravděpodobně výpovědí o nějaké špatné životní zkušenosti kvůli zradě přátelství. Co víc napsat...? Prostě dobře odvedená práce jak po hudební, tak textové stránce a jsem přesvědčen, že tahle kapela má do budoucna ještě rozhodně co říci... Oi! :-)

Kapela od našich severních sousedů, která to ovšem k nám nemá zrovna nejblíže (Gdaňsk) a přesto jste ji měli možnost několikráte vidět. Blyskawic Slad je jejich druhé dlouhé album a vydalo ho nikdo jiný než polský top label Olifant v podobě digipacku ve kterém se nachází CD se 17 songy…to už je poctivá porce muziky. Lumpex 75 hrají v pětičlenném složení a kapela má hodně ráda viking rock, což potvrdili už kdysi svým coverem od Ultima Thule a vlivy tohoto stylu uslyšíte i na tomto albu (hlavně ve stejnojmenném songu). Textově se mi líbí to, že kapela se nebojí šáhnout i po vážnějším tématu, jako třeba song Nasze Miasta, která jsou o tom, jak byla města po válce vrácena do rukou polského národa, dále pak song Emigracja, který pojednává o tom, jak je Polsko domovem a nikdy ho člověk neopustí za vidinou většího zisku nebo píseň Zjednoczona Europa, kde se kapela obává rostoucího vlivu západní společnosti na život obyvatel, ať už to jsou reklamy nebo televizní seriály. Dále tu naleznete klasiku v podobě lásky ke svému město (Gdaňsk), média a problémy s nimi (Media), špinavá vysoká politika (Polyticzna Branža) atd. Dva songy Przeciwko Vam a Przepraszam můžete znát z dvousongového CD, které vyšlo jako příloha zinu Nie Jestes Jednym Z Nas 11. Album je hodně vyrovnané po všech stránkách, texty jsou přiloženy v rozkládacím bookletu, jak to už u digipacku bývá. Kdo má rád polské kapely, tak rozhodně nebude zklamán ani touto bandou. K dostání klasicky u www.4subculture.com.

Last Train Home je v pořadí třetím minilabem (po Last Drinks a Dead End Street) australanů Marching Orders, které jste mohli vidět v roce 2011 v Evropě na jejich turné. Desetipalec obsahuje pět songů a to Had Enough, Last Train Home, Jordy Boy na áčku a Voice of Ignorance a Won´t Take it Away na straně B. Ti co nemají gramec je můžou znát z jejich CD na Bords de Seine Nothing New (protože přímo tohle album vyšlo pouze jako vinyl). Textově jsou Marching Orders hodně depresivní kapelou, jak jsem psal už v předchozích recenzích a umí to parádně dokreslit melancholickou muzikou, která se na tomto albu projeví hlavně v titulním songu Last Train Home, kde se objeví i parádní singalong. Ale i takový kapely jsou potřeba, protože život není jen o srandě, chlastu a ženskejch a ne vždycky máte v ruce karty, které mohou vyhrát. Témata textů jsou násilí na ulicích, které občas odskáčete i vy, těžký život člověka, ke kterému osud nebyl příliš milostivý (Jordy Boy), o chytrácích z kaváren, co si myslí, že mluví za pracující třídu a jejich problémy (Voice of Ignorance) nebo hrdost na to umět se protlouct světem (Won´t Take it Away). Muziku kapely jsem podrobněji rozebíral ve starších recenzích a toto album tomu naprosto odpovídá. Vinyl je černozelený, a když se to roztočí tak to vypadá jako slušnej Matrix, papír s texty a pár obrázků je samozřejmostí. Nejlepší je určitě titulní song, pak Voice of Ignorance a Won´t Take it Away. Kapelu můžu 100% doporučit hlavně fanouškům vinylu, protože kapela zatím vydává hlavně věci na asfaltu.

Moje první seznámení s touhle smečkou tradičních skinheadů a skinheadky proběhlo na koncertě v německém Hildesheimu, kde vystupovali společně s Condemned 84. Tehdy hráli jako první a dost mě nadchli. Pak jsem si koupil CD a udělal jim k příležitosti mejch narozek koncert v Praze. Ačkoliv Mummy´s Darlings mixujou Oi! s tradičním ska, což nemám moc rád, jedná se o excelentní živou kapelu. Ale k CD. Hnedle první pecka Burn Baby Burn je pěkná smršt a jako doprovod hraje i saxofon. Parádní věc. Druhá věc je regulerní ska o fotbale. Pak číslo tři Weekend Warriors, to je brutální song bez vlivů SKA. No a takhle se to střídá SKA vs. Oi!, někde zdařilejší, někde míň. Moje nejoblíbenější je poslední věc We´ll Walk Ahead. Tak to shrnem. CD je vydařený a kvalitně nahraný, určitě neurazí, i když na živo jsou Mummy´s Darlings mnohem lepší. Booklet je excelentní, pěkně tlustej, nacpanej textama a fotkama, tak to má bejt…

Tak tahle kapela brázdí švédskou viking rockovou scénu už skoro 9 let a tohle jejich debutový album vyšlo po 7 letech, ale kapelu jste mohli znát z výběrovek Carolus Rex nebo Party på Valhall. Album se jmenuje Mot himlen… což znamená něco jako Proti nebi. Kapelu tvoří tři klucí a dívka a kapela taktéž oplývá dvěma kytarami. Po recitálovém intru to do Vás hnedka napálí první song Fornstora Dagar(Staré dobré dny), která je neskutečně zpěvná a melodická a hnedle se zařadila do mých oblíbených a pořád si jí zpívám. Další song co se mi vryl po pár posleších do hlavy je pátý För alltid patriot(Navždy patriotem). Následuje song Ragnarök, který patří mezi tvrdší věci na albu, především kytarami, zpěv v tomto případě zůstává stejně melodický jako u ostatních písní na albu. Po něm tu máme jediný anglický zpívaný song na albu s názvem The Vikings from The North, který vypovídá o vikinských nájezdných výpravách na nové světy. Že umí kapela zahrát i pomalu to dokáže v poslední písni Om vi för landet måste slåss…(Máme-li bojovat za zemi…). Neskutečně melodická muzika, kterou si prostě budete zaručeně pobrukovat, i když nerozumíte textům, ale znalci si v tý spletitý švédštině najdou známá slovíčka a podle toho si domyslí o co běží. Patriotismus, vikingové, historie, mytologie, rodina a hrdost – to jsou společná témata 13 songů, které zde najdete. Texty najdete v bookletu všechny, včetně celé řady fotek. Jedna kritická poznámka, možná bych využil potenciál skýtající se v dívčím zpěvu, který zde není slyšet ani jednou, ale to už moc rejpu. Kapela je naživo vynikající, dovede lidi řádně rozparádit a je na ní vidět, že si hraní vysloveně užívá a baví ji to. Pro mě určitě jedna z nejlepších kapel tohoto žánru.

Abych se přiznal, tak jsem tuhle bandu, než jsem dostal CD na recenzi, vůbec neznal. Už první tóny dávaj tušit to, co jsem si myslel. Old school New York hardcore jak řemen (co taky jinýho, už jen ten název Olde York... :-) ). Kapela je ovlivněná především bandami jako Warzone, Brekdown a staršími nahrávkami Sick of it all a Agnostic front. Z těch málo informací, co se dají vyčíst na netu ještě zmíním, že se kapela distancuje od gangů a násilí s nimi spojeného. Největší peckou, která také stylově nejvíc vybočuje z celého alba je jednoznačně Wanna Go Out, která se nese v duchu tvrdšího Oi!. Další výrazným songem je určitě Still Believe, což je takový povzdech nad současným stavem HC scény, a hudebně to nemá chybu! Booklet je taky zpracovaný dobře a obsahuje všechny texty. Myslím, že pokud máte rádi NYHC, tahle deska by vám ve sbírce neměla chybět. K sehnání je na 4subculture.com

Flav z Paris Violence zřejmě svou hudbou oslovil celou řadu lidí a jeden z nich se nejspíše rozhodl založit podobný projekt, který pojmenoval Soiré´e Grisaille (což je podle mýho lopaťáckýho překladu něco jako večerní šeď) a dohodnul se se známějšími Paris Violence na split CD, který jim vydal nikdo jiný než Trooper Records. PV zde mají 6 songů, SG 4 a poslední nahráli společně. Názvy songů se dají přeložit jako třeba Naděje, Instinkt lovce, Bajonety na pušky!, Pod ruinami atd…. Paris Violence moc představovat nebudu, o těch máte info v předešlých recenzích, takže bych se zaměřil spíše na Soiré´e Grisaille. Ti jsou hudebně o něco pomalejší než jejich kolegové (teda vlastně jen kolega) z PV. Zpěvák má hlubší hlas a celé to působí ještě o něco temněji a dekadentněji než právě Flavova studiovka, za což mohou také nezbytné klávesy, kterými oplývá i tento projekt. Také se mi u SG líbí více zvuk bicích, který není až tak umělý a syntetizátorový jak u PV, ale to je asi jen otázka vkusu a fakt, že alb PV člověk slyšel jen prostě o něco více. Booklet je zde jen dvoulist s nějakou středověkou bitvou, na kterou zřejmě odkazuje i song od Paris Violence s názvem Bouvines 1214. Určitě zajímavý počin, pro takové posluchače, který chtějí o něco víc než Oi! Oi! Oi! ještě 10 sem. Nic proti tomu, ale to, že se i zvuk a texty, dá se řící tak konzervativního stylu jakým Oi! bezesporu je, vyvíjí je určitě krokem dopředu a potvrzují to kapely jako právě Paris Violence, Soiré´e Grisaille ,nebo třeba Balefire z Anglie.

Tak tuhle kapelu jsem koupil naprosto na slepo od známýho co to dotáhnul ze Srbska. Název jsem nikdy předtím neslyšel, ani jejich muziku, ale rozhodně jsem neprohloupil. Kapela pochází přímo z Bělehradu a toto je jejich druhé album a podle ní bere inspiraci v klasických kapelách jako Peter and Test Tube Babies nebo Stiff Little Fingers. Na CD je 9 songů, z toho jsou poslední dva v angličtině(Bomb a Roll the Dice) a zbytek v srbštině. Kapela hraje melodickou muziku, ve které nechybí singalong refrény ne nepodobné 77´punku a nebo fotbalovým chorálům(Samo borbeno, Doktor), ale dává prostor tvrdším kytarám a rnr sólům(jako třeba Dalje idem sam, Ja sam taj). Celý zvuk je hodně kompaktní a hutný, posuďte samy na http://www.myspace.com/prilicnoprazni, kde můžete pár songů poslechnout. Booklet je jen dvoustránka bez fotek kapely, ale s texty a děkovačkou, ve které nechybí srbské kapely jako třeba Šaht, Potres, Direktori a nebo Pogon BGD. Nejlepší je asi poslední song Bomb...punk rock jak řemen. Príma muzika z ostbloku :), určitě alespoň poslechněte.

Slick 46 je streepunková kapela z Austrálie a paradoxně sem kdysi recenzoval jejich novější album Young Love. Na I don´t Wanna je trošku jiná sestava (byť stále tříčlenná). Na tomhle albu hrajou totiž jenom chlapi. Na CD najdete 13 songů ve středním rytmu a určitě uslyšíte vlivy kapel jako třeba raných Cockney Rejects, hlavně v pár songách mi to připomene zpěv (třeba v Everything you Want), nebo novějších Foreign Legion z Walesu. Takže si určitě uděláte obrázek, jak to asi zní…zpěv je hozenej do normální roviny a je mu normálně rozumět, bicí si jedou svoje tempo a celý to dohromady zní hodně příjemně a melodicky. Pár songů obsahuje pasáže, kdy jedou jenom bubny a do toho je zpěv a občas pár tónů kytary, to se mi hodně líbí. Ve dvou songách (I don´t Wanna a Oi! it´s Friday) vypomohli dokonce na vokálech čtyři lidi z Marching Orders. Texty se točí kolem toho, jak nechceme být jako ostatní ovce ve společnosti, nechceme tak žít, jednat a ani zemřít, o tom jak těžké stát si za svým, o tom jak by člověk hodil nejraději celou práci za hlavu a opravdu žil, protože tohle není život jen celý den dřít, plus samozřejmě nějaký to pivečko a těšení se na oddych v pátek večer. Hodně se mi líbí songy Everything you Want, No matter What a City Bye Night (to je fakt hitovka s parádní melodií). V bookletu najdete všechny texty a hodně fotek z koncertů. Album Young Love mě nějak moc nevzalo, ale tohle starší se mi líbí určitě víc…seženete na 4subculture viď.

Olifant Records zkompletoval všechny čtyři singly kapely(tedy Sköldmö, Vi ses i Valhall, Uppror! a 12 Gyllene Riddare) plus čtyři zbrusu nové nahrávky. Kapela hraje v šestičlenném složení, s dvěma ženskejma, které zpívají a jedna myslím hraje na akordeon. Jinak se to tam hemží samým exotickým nástrojem, jako je mandolína, banjo, právě zmíněnej akordeon a třeba housle + kytara, basa a bicí. Analogie s podobnými kapelami, kde také zpívají něžné polovičky(někdy doplněné mužským vokálem), jako Dagaz nebo Hel je zcela na místě, akorát, tohle je pomalejší a je to větší folkařina….a to je právě to, co kapelu odlišuje. Na albu se slušnou stopáží najdete 13 songů zpívaných jak jinak než v švédštině, hudebně je to velká pohoda a klídek a vůbec se to moc pěkně poslouchá, žádnej nářez a navíc je to vše podvarbeno právě těmi netradičními nástroji. Jinak booklet je opravdu super, fotky přírody a tradičních staveb, všechny texty(akorát jen ve švédštině), fotky členů, děkovačka. Pro ty, co mají rádi viking rock a trošku vymakanější muziku je toto album povinností.

Sedmička New Yorkských rytířů, tentokráte z roku 2008 vydaná na jejich vlastním vydavatelství Templecombe. Deska obsahuje dvě skladby a to Out of the Darkness a Weighed Down. Out of the Darkness je pomalejší song o tom, jak je třeba vystoupit z temnoty na světlo a bojovat proti tomu, co stojí proti Vám a stát mimo dav. Druhá Weight Down (Obtěžkán) je rychlejší přesně ve stylu, který od Templars čekáte a ten je o tom, jak nemáte věřit tomu, co píšou noviny a říkají politici, ale používat svůj mozek a nenechat se oblbnout televizí nebo lidmi, co ve Vás vidí jen další zisk. To se mi podařilo nějak odposlouchat po několika posleších, jelikož k EP není přiložen žádnej papír s texty, ale jinak design obalu i desky je moc pěkný a líbí se mi, stejně tak jako muzika kapely, která má prostě náboj. Pro lidi co sbírají desky je toto určitě príma úlovek.

Tak kapela The Fialky se nám již natrvalo zabydlela v českém punkrockovém podhoubí. Kluci drhnou svůj punk77 již pěknou řádku let a jejich základna fanoušků se stále rozrůstá. Jejich první dlouhohrající album „Průser“ mě osobně dost rychle posadilo na prdel a tak jsem byl pln očekávání s čím přijdou na jejich druhé desce s názvem „Šance“. První co mě upoutalo je mnohem čistší zvuk druhé desky a také změna hlavního vokálu (většinu songů teď zpívá bubeník Tom). Album začíná peckou „Černý ovce“, která se mi hodně líbí, má skvělou melodii i dobrý text, který říká, že jen pro peníze se věci dělat nedají. Hned v první písničce se taky ujišťuji, že změna zpěvu rozhodně neznamená vždy krok špatným směrem, Tomův hlas je pro mě hodně příjemné překvapení. Hned druhý song „Pogo“ naopak zpívá opět Kečup. Melodická linka v refrénu je tady naprosto skvělá, ještě dva dny po prvním poslechu mi nešla z uší. Textově to je punková vypalovačka o tom, že pogo je prostě romantika :-). Třetí song „Počernice Boys“ pohladí po duši všechny streetkids. Skladba je věnovaná přátelům z Počernic, nicméně za Počernice si můžete dosadit jakékoli jiné město (například Prachatice :-))) a hned si tuhle streetpunkovou vypalovačku zamilujete. O tom, že punk rock je cesta životem a ne žádná póza vypráví další věc pojmenovaná příznačně „Punk Rock“. Následuje vzpomínka na mládí v podobě skladby „Je to pryč“. Žádné nostalgie bez budoucnosti se zde však nedočkáme, život běží dál a je potřeba si ho užívat a to právě třeba i na koncertech The Fialky! Že všechno není dokonalý mě přesvědčily skladby „Tenisky“, „Singl“, nebo „Rum a kola“. Ani jedné z těchto skladeb nemůžu pořád přijít na chuť. Většinou se jedná o songy vyprávějící o slečnách. Ne že bych měl něco proti tomuhle tématu, ale spíš ta forma mě nijak nebere. Tak například refrén „Lá lá lá…“ v songu „Singl“ jde hodně mimo mě, stejně tak refrén „Ou ou ou dej si rum s kolou!“ v písni „Rum a kola“ je taky docela úlet. Celkově mi tyhle songy přijdou moc „přeslazený“. Ale ať si každý poslechne a posoudí sám, tohle je jen můj názor. Na úplně opačném pólu oblíbenosti u mě stojí song „Víkend“, který považuji asi za vrchol celého alba, super skapunková pecka ještě doplněná o klávesy. Album končí pomalejší a velice příjemnou titulní písní „Šance“. Booklet celého alba se nese ve fialovém a růžovém odstínu se spoustou fotek členů kapely i z koncertů. Netradičním zpestřením bookletu jsou úryvky rozhovorů s kapelou z různých zinů a magazínů. Pro album jsou typické časté sbory a především vynikající smysl pro melodii. V porovnání s předchozím albem je možná trochu měkčí, ale o to více melodické. „Šance“ rozhodně nezklamala a v mnoha případech mě naopak hodně potěšila – je to hodně příjemný poslech a The Fialky si tímto albem svoji pozici jen upevnili.

Třetí album polské kapely z dalekého Štětína, ve který pěje zpěvačka Mucha jsem si pořídil teprve nedávno. Už svým prvním počinem To jest Oi! si mě kapela získala, jelikož se nebáli šáhnout po metalu, viking rocku ale i psycho zvuku, což není určitě na škodu, jelikož to pak obohatí celkový zvuk. Druhým albem Nasza Volnošc se vyhráli a nyní jsou tady se svým třetím kouskem tak hurá na to! Na obalu je sice uvedeno, že na CD najdete 10 songů, ale ve skutečnosti je jich 13. Jsou tu totiž 3 covery a to Majkel Džekson od Rezystenje, Komunišci od Ramzes and the Hooligans a poslední Gol Pogon Gol což není nic jiného než rnr vypalovačka Go Johnny Go od Chucka Berryho. Hnedka úvodní song Maszyna Nienawišci to do Vás neskutečnym způsobem napere, drhnutý kytary, sola a bicí s údery jak srdeční pulz a do toho suprovej zpěv. Song je o tom, jak asi zní muzika Junkers a že se před ní nikdo neukryje. Dalším parádní songem je 100 Procent a je o zlosti a nulové lítosti lidí co musí od rána pracovat, jezdit přecpanými autobusy a vůbec nějak fungovat v normální společnosti. Následuje Ferajna, což není nic jinýho než punkrocková óda na putyku kam chodí kapela pít včetně popisu jednotlivých štamgastů. Typický figurky, který má každá pořádná hospoda. Další pecka se jmenuje Po Drugiej Stronie a je o lidech, kteří místo zákonů a normám dávají přednost raději svým instinktům a rozumu. Ostatní texty se zaobírají fočusem, bojovníky, pití, lidské žití atd. Muzika je výborná a krom rychlých věcí umí kapela zahrát i pomalejší věci jako třeba song Obcy Wiatr. Booklet je na parádním tlustém kříďáku, se všemi texty (krom coverů) a fotkami. Nejlepší polská kapela součsnosti je k sehnání na www.4subculture.com jen za 2kila, takže já bych neváhal.

The Wednesday Night Heroes je kanadská punk rocková kapela, která byla založena roku 1997 v Edmontonu. Tohle je repress jejich prvního alba, které vyšlo nejdříve na Logshotu tuším roku 2001 a pak jako LP na Blind Beggar Records. Mimo to má kapela vydanou celou řadu singlů a nějaké novější album taky. Banda hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a tvoří ji tři pankáči a jeden skinhead. Oproti původní verzi, která obsahovala 14 songů je zde ještě jeden bonusový a poprvé vydaný vál s názvem Rebel Boys. Po hudební stránce je to rychlejší sypec punk rock s křičeným zpěvem. Nějaké tóny Vám určitě připomenou The Casualties, ale najdou se zde i chytlavé singalongové pasáže, jako třeba v songu General Strike, Don´t Tread on Me nebo Our Common Struggle. Textově to je klasika, protest songy proti systému, spojení streetkids, pozéři, alkohol a bordel, atd. Booklet je rozkládací a z jedné strany najdete texty a z druhé obrovskou koláž z fotek. K tomu tam je i děkovačka. Kdo má rád rychlejší punk rock, tomu se to bude líbit, ale můj šálek čaje to úplně není.

Tak tohleto je pětičlenná australská streetpunková kapela, která pochází ze Sydney, ale jak známe australský kapely, tak určitě to nebude jen tak takovej obyčejnej streetpunk. Tohle CD totiž produkoval Steve King z legendárních Rose Tattoo a jejich zpěvák Angry Anderson si střihnul vokály v části songu Gunnin´ 4U, takže kvalita je nepochybně zaručena, ale pěkně po pořádku. Na CD najdete 11 songů streetpunku, který se však nebojí čerpat z dalších hudebních žánrů jako třeba z rock´n´rollu, pub rocku, nebo hard rocku. Globálně nevím, k čemu bych to asi přirovnal, ale některé songy znějí jako od Section 5 a Superyob, jiné jako Brutal Attack a další jako výše zmiňovaní Rose Tattoo. V songu Going Down uslyšíte i hospodský piáno ve stylu Frankieho Flama. Zpěv je normálka, žádná uječenost ani hrubost, prostě k muzice sedne jak prdel na hrnec. Z těch 11 songů, které na albu najdete bych určitě vyzdvihnul Gunnin 4U, který pojednává o zradě nejlepšího přítele, potom Forever Forward, což je rockovka jak prase a je o tom, že se člověk nemá vzdávat i přes klacky, které mu pod nohy hází život a jít stále kupředu. Potom je pecková We Made It, což je opěvovala skinheadskýho kultu a pouličního života a Going Down, o který jsem se zmiňoval v souvislosti s tim klimprem a je o tom, jak se to občas večer někdy v báru semele. V tomhle songu zní kytarové solo jako že se hraje slide stylem, což je také ozvláštnění, kór ve streetpunku. Tohle téma najdete v hodně textech THUG, takže to nebudou asi žádný sračkeři. Co mi přijde trošku slabší, tak to je booklet, kde není ani jedna fotka bandy, ale jen dvě stránky s texty a děkovačkou, ale co…muzika THUG to 100% odčiňuje a skutečně jsem nenašel song, který by mě nudil. Další z mnoha skvělých kapel z nejmenšího kontinentu světa, která si určitě zaslouží Vaší pozornost a minimálně poslech na jejich myspace. U nás se dá objednat z www.4subculture.com a to dokonce v digipack verzi, kterou já nemám, takže booklet zde bude možná jiný než ve verzi australské, kterou mám já. Doporučuju.

Starší kompilace s portugalska, která vyšla díky spolupráci výše zmíněných labelů a obsahuje 4 songy od portugalských punkových kapel z 80. let. Konkrétně se jedná o kapely Crise Total, Peste & Sida, Censurados a Vómito. Jejich songy se jmenují Policia de Intervecao, Medo Nuclear, Jorge Bruto a Orgia Paroquial. Podle názvů je zřejmé, že budou všechny v jejich mateřském jazyce. Popravdě jsem čekal nějaký rychlejší vypalovačky, které ale vystihují atmošku 80. let, ale skoro každý song zní jinak. Orgia Paroquial je spíše do ska/two tone a je hodně veselý a je tam slyšet i ságo. Medo Nuclear má zase hodně zpěvný refrén a je tu i celkem fajn solo.V Jorge Bruto je zase slyšet troška rock´n´rollu. Songy jsou braný z různejch kompilaček, nebo to jsou demáče, takže samozřejmě zvuk nebude žádnej šlágr, ale to u desky s názvem Raridades asi ani nikdo nečeká. Uvnitř najdete jakýsi punkový komix, který je ale pouze v portugalštině, takže tomu nerozumim. Deska je na bílém vinylu a vyšla v 500 ručně číslovaných kusech. Nebudu hodnotit, protože je to kompilačka, ale díky za ní, protože kromě Crise Total jsem o žádné ze zmíněných kapel neslyšel.

Další z celé řady amerických kapel, které vydali svoje album na Dim Records. Kapela Vanguard pochází ze Severní Karolíny, hraje v pětičlenném složení a tohle je po splitku s ATF jejich první sólové album. Kapela hraje pomalejší, těžkopádnější brickwall Oi!, kde dominuje tvrdá basová linka a především nekompromisní skinheadské texty. Pokud máte rádi kapely typu Counterattack, Total Annihilation, Boot Party ale i starší věci jako třeba Kicker Boys nebo první album Last Resort tak si určitě oblíbíte i Vanguard. Jak už jsem psal, texty jsou nekompromisní, za všechny bych asi odcitoval kousek songu Fencewalker „I´m not SHARP or white supremacist but you don´t care and you still insist on seeing things only in black and white“. Texty Vanguard pojednávají o pozérech (Brand New Boots), prohnilý systém (PCL), patriotismus a negativní postoj k teroristům (Patriot Action), boj Američanů v různých válkách (Fight to Win), omezené pohledy na skinheads (Fencewalker), nějaký to chorošný násilí (The Horror Show) atd. Tento výčet určitě stačí, abyste si udělali obrázek jací Vanguard budou. Osobně se mi hodně líbí hnedka úvodní song What we Bleed, Patriot Action, Fight to Win, The Horror Show, ale nejvíce předposlední Fuck the Blues. Booklet je rozkládací, kde jsou texty napsány jako souvislý text, čemuž moc nefandim, protože se v tom strašně blbě orientuje. Děkovačka ani fotka kapely (jedna) nechybí taktéž a to, že album vyšlo na Dim Records je celkem záruka kvality, takže se nebojte po tom šáhnout na www.4subculture.com.