Tohle je starší splitko dvou amerických kapel. První Aires and Graces pocházejí z Tacomy a jedná se o kapelu Matta, který nyní zpívá a hraje na basu v Noi!se. Druhou kapelou jsou The Broadsiders, kteří pocházejí z texaského města Dallas a myslím, že jsou stále aktivní (je tu s nimi někde i rozhovor). Každá kapela je zastoupena dvěma songy (Aires and Graces zde mají dokonce i cover od Dead Boys – Sonic Reducer). The Broadsiders hrajou muziku bez oboosterované kytaru s pořádným šmrncem jižanského rock´n´rollu a fakt, že mají dvě kytary, jim akorát prospívá. První song Don´t You Know Who We Are? je o tom, jak vás lidé soudí, aniž by vás znali nebo slyšeli muziku, co hrajete. V songu se vyskytne parádní sólíčko. Druhej Underground Treason je píseň o udegroundové scéně ve které se kapela pohybuje. Aires and Graces otevírá svoji stranu písní Damage Done a vypovídá o tom, jak je těžké změnit a ovlivnit to, co už se stalo. Jejich muzika je více přímočará (přecijen hrají jen ve třech proti Broadsiders, kterých je pět) a je hodně postavená na Mattově zpěvu, který je celkem proměnlivý. Grafika obalu i papíru uvnitř je pěkná, EP je červeno-černé flekaté. Povedené splitko, kde se mi líbí více The Broadsiders.

Druhé album poměrně dlouho hrající streenpunkové kapely z Lisabonu (první album vydali v roce 2002) se jmenuje News from the Front a vyšlo spoluprácí několika v hlavičce zmíněných labelů. Celkem zde najdete 12 anglicky zpívaných a melodických písní. Kapela je pětičlenná v jejich muzice se dvě kytary skutečně parádně odráží (například úvodní vyhrávka v songu Scavanger nebo sólíčka v No Plan a Wake Up). Taky je tu hodně singalong refrénů a tempo je hodně svižné (ale jsou zde i pomalejší věci jako třeba No More Regrets). Texty jsou o prolhaných politicích, o tom jak Vám lidé cpou svůj názor, který není nic jiného než opakování nesmyslů bez použití vlastní hlavy, potom o mrchožroutovi, který teorizuje krajinu (analogie k diktátorům a jiným politikům), přežití v ulicích měst, dále depresivní pohled na svět a život, udržení si příčetnosti atd…textově nic moc veselýho ba naopak, kolikrát je to textově jak od Bloodline, kde bezmoc a deprese z textů přímo kape. CD je uděláno jako digipack, ve kterém je vložen booklet, který je hodně pěkný po grafické stránce, jsou tam texty, fotky, obrázky a velká děkovačka. Datem vydání trošku starší věc, ale pro mě velká paráda.

Malá deska polských klasiků z roku 2009, která vyšla díky spolupráci jejich domácího labelu Olifant Records a portugalských Nadsad Productions ve 250 ručně číslovaných kouscích. EP obsahuje tři polsky zpívané songy a to Skinheads a Pan Choragiewka na straně A a Chwala Bohaterom na straně B. První song je klasická oda na skinheadský kult a věcem, co k němu patří (patriotismus, pivko, kérky, rvačky…), dvojka je o člověku, co stejně jako chameleon mění barvu tak on mění názory a poslední je o hrdinech, kteří vybojovali Polsku svobodu. Hudebně hrají All Bandits klasický polský Oi! (alá Analogs), který je hodně melodický (takže kytarová sólíčka, ale punková přímočarost) a obsahuje singalong refrény. Nejpovedenější je podle mě song Chwala Bohaterom, která je ve středním až pomalejším tempu a i text není klasická hospodská odrhovačka. Uvnitř EP najdete papír, kde jsou všechny texty včetně jejich anglických verzí (která není zrovna moc dobře čitelná) a k tomu dále celá řada fotek. All Bandits jsou poměrně častým hostem v našich luzích a hájích, ale toto je myslím jejich poslední nový materiál (protože jejich EP od Poink Records obsahuje až na jeden samé starší songy), takže já bych si určitě rád poslechnul nějaký úplně nový věci. Tohle je ale povedená věc!

Po prvním EP Pick a Victim kapela hodila další 3 songy pro milovníky vinylů na EP s názvem Rise Hell, což je možná ochutnávka před split CD se Skinfull, které je v plánu. Na EP, které vyšlo na Step 1 Records najdete tedy 3 songy s názvy Raise Hell, Had it Coming a Nightmare UK. Co je celkem rarita, která mě na modrém vinylu překvapila je fakt, že strana A je na 45 otáček a strana B na 33, zajímavý. Jinak muzika Dozen je pořád na stejné úrovni, ale tady mi nějak z vinylu zní lépe. Co trošku zamrzí je absence textů. Jon sice zpívá čistě, ale občas nechytíte prostě všecko. Jinak všechny songy jsou na stejné úrovni a poslouchají se pěkně. Nejvíce se mi líbí asi poslední Nightmare UK. Pro milovníky British Oi! a sběratele vinylu určitě prima věc do sbírky!

Dvoučlenný a asi jen i studiových projekt Barryho Demeryho z Infa Riot(ten nahrál bicí, kytaru, klávesy a sbory) a Peta Ropera z Retaliator(ten nahrál basu a hlavní zpěv). V obalu je napsáno, že tento projekt vzniknul při renovaci nějakého domu, ale ten je pořád stejnou dírou a kapela doufá, že odvedla lepší práci co se týče hudby….a to kurva udělali!! Tak ke zvuku CD tohle je prostě něco jiného…stejně tak jako Soultamer, kde hrají lidé z Badlands, Razorblade a Discipline přišli s něčím novým, stejně tak i Balefire…muzika je klidá, melodická, melodie se pěkně vrývají do hlavy a klávesy to celé příjemně podbarvují. Na Pure Impactu bylo řečeno, není to ani punk, ani Oi!, ani metal…ale chytlavý rock s lehkým punkovým dotekem. V některých sonzích zazní i akustická kytara (v songu Senlac Hill, který pojednává o bitvě mezi Normany a Angličany roku 1066, kde Angláni dostali a ještě v poslednim songu Hard Rain, který je o tom, kdy už přijde ten déšť co smyje špínu z ulic…jasný co tim chtěl básník říci..). Pete zpívá přirzeně a nevkládá do hlasu nějakou přehananou tvrdost ani hrubost. Hnedka první song The Pub from Hell má tak chytlavý refrén, že jsem si CD první den pustil asi 10x. Na CD je dohromady šest songů. Nejvíce se mi líbí první, jak už jsem psal předtím a potom There´s something about her, cože je song o skinhead girls. Booklet obsahuje texty a pár(dvě) fotky. Celkově můžu jedině doporučit a máte moje slovo, že to z přehravače pěkně dlouho nevyndám!

Na tomhle CD od brazilské Oi! kapely, která hraje od roku 1988 najdete obstojných 17 songů. První desítka je směs živáků nahraných v letech 1988-1996, mezi kterými najdete známé kousky jako třeba Estaremos no Front nebo Pátria minha. Druhou část je studiová nahrávka z roku 1995. Celý to vyšlo na jakýchsi Arcabuz Records, což mi absolutně nic neříká. Všech 17 songů je v portugalštině. No živáky na CD já osobně moc nemusim, i když si můžete udělat obrázek o tom, jak kapela hraje na živo a jaká je atmosféra na koncertě, ale já to prostě nemám rád. Hlavně mě teda vadí nejednotná kvalita zvuku, ale to se nedá halt nic dělat, když je každej song z jiného koncertu. V bookletu nejsou texty, jen děkovačka a pár čb fotek, takže o textech moc nepovím, slova, co zvládnu přeložit bez googlu, jsou tak Carecas, Brazil, Honra, s googlem se pak dovíme, že názvy songů znamenají třeba: Já jsem zákon, Věc cti, Vlna zločinu, Těžký den, Bojovat a vyhrát, Moc, atd…z čehož se dají usoudit 100% skinheadské texty. BDC hrají střední a v dobrém smyslu slova těžkopádné tempo, které je právě tolik typické pro španělské (Ultimo Asalto), portugalské (Faccao Opposta) nebo brazilské kapely (Tropel). Bicí podporuje parádně slyšitelná baskytara, která si jede jednoduché vyhrávky, které bicí skvěle rytmicky doplní. Songy jsou celkově poskládány z jejich alb Inverno Oi!, Triunfo da Vontade nebo Ao Vivo nebo z výběrovek jako Brazil Oi! nebo Um grito de Uniao. O albech těch albech ani výběrech toho moc nevím, jestli to jsou živáky nebo normální alba, ale utvrzuje mě to v tom, že toto album bude asi taky výběrovka. Druhá půlka CD se mi hodně líbí (hlavně song Atitude a Dias Difíceis) a nenacházím tam nějakou slabší věc, ty živáky spíše přeskakuju, takže suma sumárum je to celkem za 6 bodů, ale kdo ví, někdo má živáky třeba rád, takže tomu se to bude líbit sakumprdum. Každopádně je to věc, která se u nás asi blbě sežene a kvůli tomu to hodnotím, i když je to výběrovka.

Tohle CD poslouchám už asi měsíc stále dokola a nemůžu ho pustit z hlavy. Jedná se o split brazilské a belgické kapely. Přesněji zpěvák z KBK si odskočil do Sao paula natočit CD s Bandiera de combate a vznikl z toho naprostrej skvost. Hudebně se jedná o skinhead rock and roll a zástupci kapel se střídaj po songu, jen první song Tenacity zpívaj oba zpěváci společně. Songy KBK jsou svižnější a kompaktnější, naopak songy BDC jsou agresivnější a hrubší, takže se vše pěkně doplňuje. Určitě bych vyzvedl tyhle songy: druhej v pořadí Battle flags , text o skinhead way of live až do morku kostí, hudebně výborně zmáknutej. Pak Estaremos no front a Red flags burning. No a poslední Rocking Sao paulo Rolling in Brazil s hudbou od Motorhead a textem o cestě do Brazilie a pobytu tam. V bookletu jsou všechny texty a nějaký ty fotky. Určitě doporučuju všem

Body Shot je spíše hardcore kapela z Holandska a toto je jejich první album, ovšem lidé co v ní hrají nejsou žádnými nováčky, hráli v kapelách jako Badlands, Best Wishes, Offside nebo Knockdown. CD obsahuje 10 songů v čemže je cover Nothing od Negative Approach a všechny ostatní songy jsou taktéž v angličtině. Songy jsou celkem nátěr, vemte Offside, zrychlete je a přidejte trošku kvalitnější zvuk kytary a více sól…k tomu ještě jednu doprovodnou kejtru a máte asi zvuk Body Shot. Kdo má rád Slapshot tak tomu se budou líbit i Body Shots. Textově je to celkem kritické, třeba k náboženství (Traditional Values), zkorumpované vládě (Secret Brotherhood), advokátům, kteří beze studu obahjují prokazatelně vinné násilníky a vrahy (Devil´s Advocate), media (Through Blooodsucker´s Eyes) atd…Nejvíce se mi určitě líbí titulní song Ruins a pak Traditional Values. V bookletu najdete texty a vzadu fotku kapely stylizovanou do figurek action menů a kdyžsi je obejdnáte tak dostanete figurku zpěváka Maartena zadarmo :). Dobrá věc pro fandy tvrdší muziky.

Promo CD v papírovém obalu Onkelz revival kapely z Madridu (jak už název napovídá) a na něm 8 songů této legendární kapely částečně v mateřském jazyce zlých tetiček. Zcoverované jsou konkrétně songy Dick und Durstig, Fussball und Gewalt, México, Die Stunde des Siegers, Stockel und Strapse, Wilde Jungs, Ich Lieb Micg a Keiner Wusste Wies Geschah První a poslední jmenovaná zůstala v němčině. Ostatní jsou ve španělštině a krom songu México jsou všechny o něčem jiném než originály. To jsem nepostřehl z textů, protože španělsky neumim, ale je u nich hvězdička s popiskem, že témata songů se liší. No co o tom dál psát a hodnotit…cover banda, kterou ocení asi jen znalec španělštiny nebo Španěl, který bude rozumět textům a vědět jaká jsou nová témata songů. Nechám bez hodnocení.

Our Nations Burning je desetipalcová deska, kterou vydali kalifornští Bonecrusher v roce 2009, tedy rok před vydání svého zatím posledního dlouhého alba We are the Working Class. Kdo tohle album zná, tak ví, že se na něm z tohohle maxi EPka objevili dva songy a to titulní Our Nations Burning a Under Suspicion, které jsou zde na straně A. Na straně B najdete taktéž dva songy a to Remember a Last Man Standing. Deska vyšla ve dvou barevných kombinacích a to v červené a v černo-stříbrné, která se k muzice Bonecrusher dle mě hodí více. První dva songy znáte, takže přejdu rovnou ke straně B. Remember začíná jako Chaos od 4skins (ta úvodní melodie), ale potom se to řádně rozjede a nebudou chybět ani chorálové refrény. Last Man Standing je hrubější song přesně takový, který od Bonecrusher očekáváte, se zastřeným hlasem zpěváka, singalongovým refrénem a pasáží, kde je jen basa, bicí a zpěv. Jo a samozřejmě nějaký ten násilnický ne moc veselý text, kterej je o nějakém sociálním problému nebo kriminalitě, jenž Vám ale nemůžu úplně odvykládat, páč texty zde nejsou, jen velká fotka kapely a reklama na věci od Longshotu. Ale je zhruba o tom, že máte vydržet, být ten poslední, co se udrží na nohou a nikdy nevzdat boj. Bonecrusher mám moc rád a proto jsem si koupil i toto album a Vám ho mohu taktéž jen doporučit.

Bootprint je tří člená banda plešek z Montrealu a rozhodně se se svojí tvorbou nepářou. Jejich MLP Notre Force je toho jednoznačným důkazem. Hrají klasický tvrdý, surový Oi! v pomalejším tempu. Přirovnal bych je k Haircut nebo Warboot, prostě klasické francouzské styl. MLP obsahuje 6 válů z toho 2 jsou covery, a to On the streets od Šroubováčku a Montreal Skins od The Ejected. Teď něco k jejich válům, 2 jsou nazpívány ve francoužštině a 2 v angličtině. Hned v prvním válu Wake up vyjdřují svoji lásku k hippies a jejich pohledu na svět. Dále nasleduje již zmíněný cover On the street. A první stranu tak zakončuje vál Avec Fierté (S hrdostí). N jelikož moc neovládám jejich jazyk, tak jen odhaduji z názvu, že je o hrdosti na svouji zem, obraně před vším cizím a odporem k humanistickým levotám. Stranu B zahajuje vál Notre Force, ten je věnován montrealské smečce C.D.M KREW. Následuje druhý cover Montreal Skins. Poslední vál Said & Done je o skinheadské hrdosti, rvačkách, přátelství, věronosti. MLP obsahuje texty písní Bootprint a pár jejich fotek. Pro ty z nás, co mají v oblibě franzouzské styl a moc si nepotrpí na melodičnost rozhodně dobrá koupě. Objednávat můžete u www.4subculture.com

Ortodoxní Skinheads-Hooligans kapela z řeckých Atén.Je to pro mě trochu exotika,protože odtud jiný Oi! band nemám.Hrají pohodový Oi!Streetpunk s ne moc hrubým,přirozeným zpěvem a chorály.Cd obsahuje 10 songů.Zhruba půlka v angličtině a zbytek v řečtině,což je dobře,poněvadž mám rád party z různých končin zpívající v mateřštině.Velice pěkný cover a booklet s texty anglicky a řecky,což asi nerozluštíte,je to psané tím jejich zajímavým písmem.Vše se točí kolem fotbalu,bitek,punku a rocknrollu.Je to přímočarý Street band a na 3 muzikanty velice slušný nářez.

Italská a podle názvu ignorantská Oi! banda pocházející z Milána, hrající v klasickém čtyřčlenném obsazení s jednou kytarou a zpívají v Italštině. Na CD najdete 12 songů, jejichž zvuk Vás celkem kopne zpátky do 80. let, což osobně není nic pro mě, ale uvidíme. Hudebně se jedná o rychlejší jednoduchý Oi!, což kapele zdůrazní už ve svém prohlášení, že to jsou plešky, co hrajou muziku a ne muzikanti co si hrajou na plešky. Jinak je to taliánština jak vyšitá, i když trošku jednoduchá a hemží se to tam singalongy. Podle textů a tematických obrázků k nim je vidět, že si kapela rozhodně neláme hlavu s nějakými důležitými věcmi, ale že si prostě jen ráda užívá skinheadskýho života, hlavně teda sexu, muziky a alkoholu. Booklet se fakt povedl, uprostřed koláž fotek a texty, které jsou jen v italštině, ale do toho obrázku u něj je vždycky zakomponován anglický překlad názvu songu. Po prvním poslechu mě to ale krom prvního songu Furgone a sedmýho Falliti nějak extra nevzalo a to mi vydrželo i dál. Kapela mě začla celkem nudit, takže bych to ohodnotil jako takovej lepší průměr, který nevyboří z řady podobných italských kapel(možná jen tím, že na rozdíl od většiny ostatních kapel z Itálie tato není politicky angažovaná). K dostání na www.4subculture.com.

Repress mini alba, po kterém se jen zaprášilo při jeho vydání v roce 2000. Není se taky čemu divit, jedna ze základních kapel britské Oi! scény 80. let po dlouhé odmlce vydala nové věci. Tak na modrém EP nebo mini CD najdete pět novejch songů s názvy We´re Back (určitě jste viděli i videoklip), It´s Kickin´ Off, Whatever Happened To My Country, Politically Incorrect a Getting The Fear. Tak We´re Back je asi jasná o čem bude, návrat legendy kurva, další je o předzápasové atmosféře, takže prolejzání putyk, čekování ksichtů, zastávek, postraních uliček a nakonec pořádnej riot. Whatever Happened To My Country je zpověď člověka, který se nebojí říct na plnou hubu to co si myslí o teroristech, násilí na ulicích a dalších problémech, na které když upozorníte, tak Vás akorát označí za blázna nebo extremistu. V podobném duchu pokračuje i první song na straně B – Politically Incorrect. Co bylo kdysi dříve normální věcí je nyní považováno za něco divného a v songu se dovíte co to přesně je. Placení za holky v báru, pouštění je do dveří, nošení dresu národního týmu a mnoho dalších věcí. Posledním válem je Getting the Fear který je o obraně rodiny a domova na prvním místě a snaze zastavit žízeň politiků po penězích. Textově kapela zůstala na stejné notě jako kdysi, nekompromisní konzervativní patriotické názory a obrana tradičních hodnot. Hudebně ale oproti 80. letům kapela celkem slušně přitvrdila a nebojí se kapánek metalové kytary, což já jedině vítám, zpěv je spíše odříkávaný a hrubší. Koukejte si sehnat i tuto reedici, protože si myslím, že taky zmizne pěkně rychle! Povinnost. K sehnání na CD na www.4subculture.com.

Co tak může člověk napsat o albu od kapely, kterou každej zná a která patřím k hudebním pilířům životní cesty, kterou jsme si vybrali. EP Orders of the Day je poslední repress jejich desky (a prý úplně poslední) z roku 1982, který vyšel v roce 2009 jako limitovaná edice 500 kusů, kde je 250 zelených (tu mám já) a 250 oranžových. Deska obsahuje 4 notoricky známé fláky, takže na straně A máme hitovku Violence, kterou se kapela proslavila, dále stejnojmennou Combat 84, na straně B potom Poseur o lidech co mění svůj styl jako ponožky od punku, přes skinheads až po mods a teds a poslední je nesmrtelná Skinhead, což je hymna všech plešatech zlobivců. Obal je původní a na jeho zadní straně najdete texty na všechny 4 songy. Více to nebudu dále rozpitvávat, kdo má gramofon, tak ať neváhá, protože poslech týhle kapely z desky je opravdu něco neskutečného, především pro nás, kteří jsme tuto dobu nezažili na vlastní kůži! KULT!

Oi!/Mod kapela z ostrovů, ve které můžete najít členy takových bandiček jako Superyob nebo Straw Dogs, takže jakmile jsem si tohle o nich přečetl, tak jsem okamžitě zbystřil. Na albu najdete 12 songů luxusně zahraného melodického britrocku, který si bere to nejlepší z mod beatu, streetpunku a pub rocku, takže v muzice Concrete Gods uslyšíte kapely jako The Who, Cock Sparrer, Eddie and the Hot Rods nebo The Small Faces a komu se líbila alba od Superyob, tak tohle bude milovat taktéž. Uslyšíte zde i parádní cover od Pulp – Common People a pokud píseň neznáte, tak ani nepoznáte, že to je cover, jelikož se skvěle hodí mezi ostatní songy kapely. Hudebně to je tedy klidnější nostalgická věc. Texty se zaměřují na britskou společnost, na to, jak byla společnost před léty lepší a vůbec celkově o tom, jak se Británie změnila k horšímu a spousta věcí není jak dříve. To se dá určit už z názvů jako Just Like Churchill, Boring British Town, nebo Unhappy the Land that Needs Heroes. Ve vokálech uslyšíte občas i ženský hlas, který tomu dává patřičný šmrnc, ale některé songy jsou částečně akustické. Nejvíce ze všech se mi líbila píseň Half Day Closing. Album je vyrovnané a já ho určitě chvilku z věže nevyndám, protože je vskutku parádní.

Reedice EP, které vyšlo původně jako vůbec 2. vydaný počin kapely v roce 1986 na RFB Records. Toto je verze z roku 2009, která vyšla na pobočce Stepu, na 84 Records a to ve čtyřech různě barevných variantách (černá, zelená, červená a oranžová – tu mám já). EP obsahuje 4 songy a to Follow the Leader, The Nutter na straně A a Oi! Ain´t Dead a Under her Thumb na straně B. Všechny tyto songy naleznete na albu Boots Go Marchin´ In, které vyšlo poprvý na Rock´o´Rama v roce 1991. No pochybuju, že je tu někdo, kdo alespoň jeden song nezná, ale dobře, muzika Condemned je tvrdej Oi! bez jakýchkoliv kompromisů, který vás nakopne do prdele po 20 letech (každej song naprosto stejně), takže teprve v těch 80. letech to musel bejt hukot. Kapela nikdy neuhnula ze svých postojů, a kdo je viděl na živo, se o tom mohl sám přesvědčit. Obal zůstal stejný jako v roce 86 – což znamená jednoduchej britskej maskáč. Pro mě osobně jsou songy na straně 2 (které se po těch letel staly doslova a do písmene hymnami skinheadů po celém světě) o něco známější a mám je raději, ale to nic nemění na tom, že to EPko je prostě skvělý a i když máte doma celý album, kde tyhle songy jsou, tak rozhodně stojí za to zainvestovat nějakých vosranejch 7€ a pořídit si i desku, kterou se můžete kochat. Plnej počet viď.

Domnívám se, že toto splitko vzniklo u příležitosti filmu Green Street Hooligans 2 (což je teda nehorázná mrdka) proto, že obě kapely byly zastoupeny na soundtracku (Marching Orders tam mají zde přítomnou Brothers in Arms a Control Home Fires Burning, která zde ale není). Na modrém vinylu (jinak deska vyšla v 6 barevných kombinacích a nakládu 1000 kusů) najdete od každý kapely 2 songy. Na australské části je song z filmu Brothers in Arms (původně na desetipalci Dead End Street) což je punk rocková halekačka ze singalong refrénem o faktu, že když budeme držet s ostatními při sobě, tak musíme vyhrát a uslyšíte v ní i akustickou kejtru. Potom tu máme Never Let You Down, která vyšla později na regulérním album Days Gone By. Ta je o tom, jak budu navždy stát vedle tebe a nikdy tě neopustím, nezradím a nenechám padnout. Na britské části jsou songy, které vyšli na debutu Hooligan Rock´n´Roll a to Stand Up and Fight, což je parádní sypačka o tom, jak jak máme dost všeho co se kolem děje a že přišel čas povstat a na jejím konci uslyšíte parádní refrénovou část s vokály v pozadí no druhá Be a Vigilante, o tom jak ve světě, kde lidská práva jsou jen pro psychopaty a kriminalita se zvyšuje a přišel čas ukázat té špíně zač je toho loket. Jak už jsem psal, muzika Control je na hodně vysoký úrovni, ale nechybí jí pouliční tvrdost a dravost a přirovnal bych to k tvrdším Argy Bargy. V obalu od Muny (grafická kvalita zaručena) najdete i papír s texty, fotkami a reklamy na ostatní věci od obou labelů. Pro ty co mají alba, z kterých songy pochází, to bude asi zbytečnost, ale jako seznámení s kapelami to určitě stačí, protože každá banda je tu zastoupena songy, které vystihují její styl.

Další nová kapela z Montrealu, ve kterých působí dva lidi z Bootprint(kytarista a zpěvák zde hraje na basu a bubeník se drží bicích), ale kdo sleduje BB, tak to už dávno ví z rozhovoru s Bootprint. Kapela hraje v pětičlenném složení a jejich hudba je o něco málo vychytanější než právě Bootprint a to dělá právě ta druhá kytára. Takže zde najdete méně tvrdosti, ale na druhou stranu více sól a melodičnosti. V songu Larmes de sang dokonce uslyšíte ženský vokál. Kapela připomíná starší melodické francouzské kapely, jako třeba Komintern Sect, Skinkorps a nebo třeba AOC. Na albu je 11 songů, které jsou odzpívány kompletně ve francouzštině, takže já nevím nic, ale ke každému textu je tématický obrázek, který říká o čem tak text zhruba jest. Jinak booklet je udělanej moc hezky(holt Pure Impact no), uprostřed je koláž fotek kapely a jejích kámošů a stranu před a po fotka současné a minulé sestavy Coup de Masse. Pro fandy francouzského melodického Oi! určitě věc, po které by se mělo šáhnout.

Pár songů z týhle fošny už nejekej ten pátek strašilo na myspace kapely a bylo u toho napsáno, že to má vydat Skins on Attack Records. Nakonec se toho ale chopil Dim(stejně jako LP verze jejich debutu American Made, které najdete i jako bonus na tomto CD) a album 33 je venku. Obal CD jako by z oka vypadl klasickému přebalu Evil Skins a Une Force, Une Cause Un Combat, takže skíňák s rohama a netopýříma křídlama. Takže i s tim bonusovym albem je na CD pěkných 22 songů. Tříčlenná kapela nijak nevybočuje z témat typických právě pro US skins kapely, takže 100% proamerický patriotismus a národní hrdost, odpor ke komunismu, drogám a pasákům, kult skinheads a working class, PC, severská mytologie, atd, myslím, že nemusím pokračovat, stačí zmínit pár názvů jako třeba Patriotic Pride, Standing Strong, Born Free atd. Kdo má rád po textové a hudební stránce US kapely jako třeba Best Defense, Counterattack, Squiggy, Kicker Boys a podobně tak si zde určitě na své přijde. Je zde i cover od Bohse Onkelz Stolz, ale s anglickým textem. Mě osobně se líbí nejvíc songy Tree of Life, Skin a Wings of Raven . Další vynikající věcí je booklet, který má vše co má mít, obrázky, fotky kapely a plakátů a texty. U nás k dostání přes www.4subculture.com.

Po CD Oi! ain´t dead, což byla pocta starým britským bandám se Jonesy vyšvihnul s regulérním počinem a jen svými stexty…a je určitě o co stát a to především po textové stránce. Texty jsou totiž hodně humorné, trefné, kritické a dobře mířené. Jde zde o balení ženskejch (Do You Want Some? nebo On the Hunt), životní příběh pana DMF (Growing Old, My Life), chlast(Stella), zrušení testů na zvířatech a zavedení podobných na pedofilech a vrazích(Animal Testing), Homer Simpson(Hail) a nebo užívání si Valhaly(On the Way to Valhalla)…tam se mi nejvíc líbí poslední štěk a to je prosba Odinovi, jestli by Vám nepodal kečup. Celkově texty hodně s nadhledem, ale na druhou straně upřímné. Hudebně je to na to co jste zvyklí od TMF, ale kytara je víc garážová(asi jako na album Sex Thugs and RnR), někdy je to takové víc těžkopádnější, což není ale myšleno negativně a je to hozené více do takového motorkářského rock´n´rollu. Vokál ale zůstává stále stejný a nezaměnitelný. V bookletu máte texty s obrázky a povídání o tom, jak a proč toto album vlastně vzniklo. Komu se líbí projekty pana DMF, tak z toho bude mít určitě radost.

Dockside Hookers (neboli Přístavní šlapky) jsou skinheadská kapela, která pochází z Quebecu v Kanadě a toto je jejich debutovej počin. Kapela původně hrála jen ve třech, ale nakonec přibrali druhého kytaristu za účelem zvýšení melodičnosti a nutno říci, že se jim to povedlo. Na průhledné desce s černobílými fleky najdete čtyři songy a to United (o tom, že punk není o oblečení, značkách a trendech a o tom, co si člověk může koupit, ale o tom, co nosí v srdci), Wrong Place at the Wrong Time (ožíračka v Irské hospodě), Pride (hrdost na špatně placenou práci a um přežít) a Hail to the Working Class (pozdravení všem, co makaj, jsou unavený, ale přesto živí rodinu a zůstali hrdí). Z předchozího textu vidíte, že se jedná o samá klasická témata. Muzika je celkem zajímavá kombinace. Většinou slyšíte pouliční US zvuk, který je pro dvě kytary a jejich drobné vyhrávky jako dělaný. Občas tu je i střídání vokálů, které mám tak rád a singalongové refrény. Někdy to zní jako Evil Conduct s výraznou basou (třeba části songu Pride). Kapela ve své biografii uvádí, že ji ovlivnily kapely jako Dims Rebellion, Subway Thugs, Cleats a Niblick Henbane. V obalu najdete papír s texty a děkovačkou plus papírek s kódem na stažení mp3, což je určitě pohodlný, pokud si muziku chcete hodit třeba do telefonu. Dobrá věc, hlavně pro fandy US zvuku.

Máme tu Holandské punkerky Drugsmokkel, pro mě taky úplná novinka. Dvě blonďatý holky a jeden chlapík za bicíma valej asi zřejmě punk rock. Tři akordy by odpovídali, bicí taky, ale ten zpěv je z vesmíru. Hudebně dobrý, jednoduchej svižnej punk, ale zpěvačka je prostě mimo. Její zpěv je někdy uširvoucí. První song Fuck you mě dost namlsal ale pak už se kvalita pomalu zhoršuje. 16 stejnejch songů je až dost, takže nejsem schopnej si zapamatovat jakej je jakej. Každopádně věřím že si holky získaj svoje publikum mezi punks, ale ja jim na chuť nepřišel.Booklet má pár fotek a textů, celkem pěknej. Seženete přes www.4subculture.com

Dvousongové EPko holandských dříve narozených skins, které vyšlo na Randale Records a které určitě nemusím nikomu z Vás představovat.. Na desce najdete songy s výmluvnými názvy jako Home Sweet Home (je na to i klip, kterej určitě najdete na youtube) a One of the Boys, takže nečekejte žádný odklon od klasického textu(návrat domů do rodných ulic, kde Vás každý zná a nebo návrat ke starým přátelům z mladí) a už vůbec ne od muziky, na kterou jste zvyklí z předchozích alb. Melodická kytara i zpěv, a 100% nasazení, to je to co očekávejte od tohoto singlu. Při sledování videoklipu prostě dostanete chuť bejt taky starej a pokérovanej, prostě tohle je muzika, která jde přímo od srdce už nějakej ten pátek a pořád má koule na to, aby Vás poslala k zemi jedinym mocnym úderem. Tohle je nutnost pro všechny milovníky bombrů, kšand, košil, crombies, donkeys a martensek. Pecka jak vyšitá!!!

Mám před sebou split starejch harcovníků Evil Conduct a Franky Flame. Když jsem to poprvé viděl, bylo mně jasný, že musím zakoupit. Investice se vyplatila do poslední koruny. EP obsahuje 4 songy a hnedle první se jmenuje dle alba The Way We Feel a Franky Flame to solidně rozjíždí na piano a za mikrofonem. První song je bohužel jedinej kde Franky zpívá. Druhá věc už je klasika od Evil Conduct, jednoduchej styl, to mám opravdu rád. Strana B první song, After the Rain. Zkrátka o tom, že po dešti zase vyjde slunce a po špatnejch časech, zase bude líp. Houpavá muzika, sing along, zpěvákův chraplák a do toho Frankyho piano. Zkrátka je to pecka. Poslední song Brogues and Crombies je o nádhernej skinheadskej módě. Co víc říct, myslim, že Evil Conduct jsou jasným příkladem, jak to má vypadat. Muziku opět doplňuje piano a klávesy. Booklet má nějaké fotky, všechny texty a samé skínské záležitosti. Tohle je povinnost ….

Po debutu a splitku s jejich Tyrolskými kolegy Unanstbar přicházej sasíci Gerbenok s dalším regulérním počinem. Tentokrát to je album Auf Gedeih & Verderb! A vyšlo na KB Records. Na tomhle albu se nachází 12 songů příjemného rychlejšího streetpunku, které jsou zpívány v mateřském jazyce kapely. Kapelu jste mohli vidět na podzim 2009 v Čechách a nevím, jestli je to tím nebo tím, že songy jsou tak melodické, ale prostě si u většiny z nich po prvním poslechu říkám kurva, to jsem někde slyšel. Celý se to dobře poslouchá, všemu je dobře rozumět a nic netluče do uší. Připomíná to kapelu Iron Fist, protože zpěv není uměle hrubý, ale naopak pohodový a přirozený a občas song rozčísne dobře posazený sólo. Na obalu jsou vyblejsknutý členové bandy, ale jen čtyři, což znamená, že oproti splitku s Unantastbar přišli o jednu kejtru, ale na muzice nebo alespoň na muzice na CD se to moc neprojevilo. Celkově je to taková obyč věc, odmítání politiky(Statement, Szeneverräter), starý časy (Vielleicht ist es beder sind), pivko a sezení v putyce (Setzen!Saufen!), provokace atd..Mezi nejlepší songy patrí určitě Provokation, Vielleicht ist es beder sind(která je hodně nostalgická až smutná) a poslední song Statement, což je pěkně sekanej punk rock, kterej mám rád a je to prohlášení kapely o tom, jaká je. Booklet obsahuje co má a podle fotek uprostřed uvidíte, že kapela si ráda dopřeje pár kousků, ale proč vlastně ne že jo! Tohle je muzika, která se hodně příjemně poslouchá, doporučuju třeba do auta.

Další a opravdu nevím kolikáté album týhle kapely fanoušků třetího poločasu, která si nachází každým albem mraky nových a nových posluchačů. Muzika tadytý chuligánský bandičky je totiž hodně zajímavá. Je to vyhraný streetrock, kterému nechybí tvrdost a nenávist z ulic, ale i melodie a akustické balady, kterých zde také pár najdete a když už to není čistě balada, tak je to alespoň podbarvení muziky akustickou kytarou. Velmi mě překvapili jejich zpěvné refrény, které oplývají neskutečnou melodičností a CD se poslouchá úplně samo. Mně osobně stačí stopáž cca kolem 45 minut, ale tohle skutečně uteče jako voda a nudit Vás to rozhodně nebude. To, že kapela umí hrát, potvrzuje i fakt, že krom dvou songů mají všechny ostatní (11) přes 4 minuty. Texty se samozřejmě točí kolem kopané, ale nejen kolem ní a nejsou to už takový ty typický halekačky jako třeba na prvním albu, ale mají hlavu a patu a rozhodně nejsou primitivní. Pojednávají například o scéně v Německu a její „policii“, která monitoruje kapelu a co se kolem ní šustne (a určitě nejen kolem KC), o tom jak je třeba vracet obdržená rány, vztah syna k matce nebo o tom, jak v partě pravých přátel není člověk nikdy sám. Nechybí ani klasiky okolo kopané, tetování a popíjení. Střední tempo a pomalejší songy spíše převažují (třeba songy Meine Träume, Ich bin wie du atd…), ale kapela umí i tvrdší věci, jako třeba Auf ein Neues, Das ist mein Ding, Tätoiwiert, Voller Stolz a nebo Wir schlagen zurück. K albu je i parádní booklet, kde je hodně fotek kapely a všechny jejich texty, které jsou opravdu někdy kurevsky dlouhý a to je jedině dobře! Kdo má rád vyhranější muziku (a vidí trošku dál než jen na pivo, buřty a nenávist), která umí být jak tvrdá, tak i melodická a příjemná, tak ať rozhodně šáhne po tomhle albu, jelikož tahle věc tyto předpoklady splňuje na 100%.

Iron Fist je streetpunková kapela ze západu Německa a toto je jejich druhé album, které vyšlo v roce 2009, takže se k němu dostávám krapet později. Proti prvnímu albu je zde změna na postu basáka, jinak kapela hraje stále ve stejné sestavě čtyř lidí (dvě kytary). Na CD najdete celkem 13 songů (v tom cover od Knochenfabrik – Filmriss a Ich liebe das Leben od Vicky Leandros, což je normálně song pro ženský zpěv a klavír) v němčině. Už první CD kapely mi přišlo hodně dobré, protože se kapela vymyká ze standardu německé Oi! kapely, především proto, že nehraje (a ani nezpívá) příliš tvrdě, ale klade důraz na melodii a zpěvnost a hlavně využití obou kytar, které se nesmrskne jen do hutnějšího zvuku, jak tomu u mnoha kapel je. Muzika se pohybuje od pohodového svižného streetpunku (třeba Wir stehen hier o sraní na politiku nebo Kopf hoch mein Freund o tom, jak je třeba zdvihnout hlavu a ne jen sedět a litovat se) přes střední tempo se silným singalongem (jako třeba Ich hab´ das Glas, což je jeden z nejlepších songů na albu o vzpomínkách na staré dobré časy plné přátel a dívek nebo Dieses Leben bleibt mein o faktu, že nikdo by Vám neměl kecat do života, protože je jen a jen Váš) až po balady s klavírem a akustickou kytarou (Der Weg o tom, jak člověk jde po své životní cestě, aniž zná její cíl). Booklet je dělanej podobně jako u prvního CD, to znamená, že u pár songů najdete tematickou fotku k textu, plus je zde pár fotek kapely a předmluva. Prvním albem si mi Iron Fist hodně získali, tímto druhým si svoje postavení jedině upevnili. Popravdě nevím, jestli kapela je nějak aktivní, ale doufám, že ano, protože by byla škoda, kdyby už nic nevydali.

Jak už název alba napovídá, nejspíš se bude jednat o akustické písničky. A skutečně je tomu tak, kanadská zpěvačka s asijskými kořeny, hrající na akustickou kytaru a jejich 5 songů na DIY slim CD. V některých songách za ní kytaru vzal někdo jiný, a nebo zde bylo použito i banjo. Songy mají názvy I´ll Rise Again, What I Am, Sorry(která obsahuje část refrenu ze Sorry od 4skins), Our Oi! Music Song a Alberta Rose, z čehož je cítit hrdost a tradice. Jenny má hlubší, čistý hlas a muzika, no prostě kytarovky že jo, co taky jinýho. Kdo má rád akustické songy třeba od Badlands, tak tohle je podobné, ale muzika je pomalejší a zpívá ženská. Jinak s Jenny Woo bude rozhovor v příštim čísle zinu Boots and Braces, který by měl vyjít někdy kolem května 2010 a některé ze songů si můžete poslechnout na www.myspace.com/jennywoooiproject. Celkově vzato pohodová muzika, která Vám příjemně dokreslí náladu nedělního odpoledne. Jsem to ale poeta co :). Jako nejpovedenější hodnotim rozhodně poslední dva songy Our Oi! Music Song a Alberta Rose. O bookletu se tady nedá mluvit, jen papír s fotkou a děkovačkou.Kdo má rád i klidnější muziku než je Oi!/streetpunk, tak toto CD dojista ocení. Neobvyklá věc.

Dvoučlená kapela z Finska (název znamená Vikingové z Kalevaly), která podle nich samých hraje Hakkapeliitta rock, cože je něco jako severský rock vydala toto album na polském labelu Olifant Records. Na albu je 10 nových písní plus jako bonus tři songy z EP desky Boys from the North. Z toho je 7 songů ve finštině a 6 v angličtině. Muzika je hodně zajímavá. Je to neoboosterovaná kytára, kterou doplňují basové vyhrávky, takže vemte si třeba Voice of Anger od Perkele, ale namíchejte k tomu větší dávku rock´n´rollu (v některých pasážích mně to přišlo až skoro jako rockabilly a někdy i country rytmy) a budete zhruba někde u zvuku, který Kalevalan Vikingit hrají. K tomu samozřejmě notná řádka kratších sólíček, které muziku skvěle podbarví a v nějkterých písních uslyšíte i harmoniku. Hudební nápady mají určitě skvělé! V bookletu najdete krom bonus songů všechny texty, finské nemůžu posoudit, ale ty anglické jo, no a teda ty mi přijdou poněkud slabší, prostě je to strašně jednoduchý a klišé, ale tak třeba to členové skutečně tak cítí, pro mě to v kombinaci s výbornou hudbou ale určitě sráží celkový dojem. Na konci najdete fotku muzikantů a děrovačku. Songy co se mi vryly do glowy jsou určitě Sven Dulfa, Kuolleet Sotilaat, Boys from the North nebo Tyomiehen Kesa. Rozhovor s kapelou můžete najít na www.skinread.wz.cz. Dobrá věc s bezva muzikou!

Tohle je kolekce věcí z raného období Kampfzone, kdy se ještě jmenovali Erstschlag a nezpíval tam Denny. Najdete na tom 6 regulérně nahraných songů, potom 2 songy naživo nahrané a pak ještě 7 songů z dema s trošku paťatym zvukem. 4 z prvních 6 songů byly vydány jako EP s názvem Made in Germany, ale ostatní uslyšíte poprvý, jelikož nebyly nikdy vydány. Tak co k tomu říci, kdo má rád Kampfzone, tak bude mít rád určitě i toto album, i když je to opravdu raná tvorba, takže nečekejte žádné hudební zázraky. Zpěv je určitě měkčí než Dennyho (to je ale skoro každej zpěv) a muzika není tak tvrdá, jako pozdější alba. Hudebně to připomíná ostatní německý bandy typu Broken Buttocks nebo starší Vortex. Prostě taková klasická dupárna. Na albu jsou taky tři německy zpívaný covery od klasiků žánru a to ‚Ubel (Evil – 4 skins), Laut, Stolz & Punk (Loud, Proud & Punk – The Business) a Kampf dem System (Fighting the System – Criminal Class). Kupodivu se mi nejvíce líbí prvních 6 songů se studiovou kvalitou, hlavně první Harte Zeiten a On the Streets. Texty jsou o těžké práci, životě na ulicích, pivu a vůbec o takové skinheadské klasice, na které začíná každá kapela. V bookletu najdete pár fotek plus nějaký plakáty. Spíše jen na doplnění diskografie než na koupi za rozšířením obzorů.

Druhé plnohodnotné album německé vikingrockové kapely, které si ale nyní kapela vydala sama po svém. Kromě dvou alb má kapela na kontě ještě singl Geächtet, který vyšel (stejně jako první album) na Dimu. Za zmínku stojí, že Kraftheim tvoří ex členové Oi! kapely Broken Buttocks, která vydala taktéž singl na Dimu. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary, což je ve viking rocku vždycky plus, jelikož ten stojí a padá na vyhrávkách. Název alba je Midgards Zorn, což by se dalo přeložit jako Hněv Midgardu (což je svět lidí) a najdete na něm 11 německy zpívaných písní. Oproti prvnímu albu se kapela ještě více vyhrála a já měl při poslechu alba pocit „kurva tohle už jsem někde slyšel“, ale po proštudování bookletu a papíru s texty jsem nenašel žádné info o tom, že by něco byl cover. Z toho plyne závěr, že kapela hraje parádní melodickou muziku s vokálem, který do ní skvěle pasuje a může směle konkurovat ostatním bandám v žánru. O tom mě přesvědčily například songy Des Hammers Heimholung, poloakustická Der Sühne Sold nebo Weltenfeinde. Podle názvů se jedná o klasické vály o severské mytologii, takže Nagelfar, Hels Reich, Odins Boten, atd…Booklet je jen dvoustránkový s fotkou lesa a kapely, ale je k tomu papír s texty, kde je i vysvětlení, že DIY vydání alba je nákladné a proto je booklet tak útlý. Muzika je ovšem parádní a já jsem moc rád, že jsem si album (sice pozdě, ale přece) pořídil.

Zpětné vydané demo z roku 2003 tříčlenné skinhead r´n´r kapely ze sousedního Saska plus čtyři songy z EP vonne Strasse.. Dohromady tu je 15 songů, z čehož většinu můžete znát z jejich prvního alba Böse Jungs, které vyšlo v roce 2004 na Dimu. Zvuková kvalita dema je je celkem uspokojivá, ale na řadovku to nemá. V demo části najdete 11 songů a jak jsem psal, 9 z nich najdete na jejich albu (třeba Oi!Oi!Oi!, pomalejší Mädchen meine Traume a nebo pivní hitovku Hasseröder) a 2 si můžete poslechnout prvně. Je to Was ihr Verdient a Alter Mann. Potom zde máme ty 4 regulérní studiový fláky z EP, který jsem neznal a to Sexy Lady, přehranej Was Ihr Verdient, Vereint a Voran. Tady je zvuk perfektní a je to rokec jak řemen, což hlavně podtrhávají rychlý bicí se suprovou hajtkou, která skoro splývá do jednoho litého zvuku. Co se mi na kapele líbí, je fakt, že ve třech je schopná zahrát jak rychlou vypalovačku a v dalšim songu zpomalit a hrát skoro akusticky a pak taky střídání zpěvů. Čistě skinheadská záležitost ve stylu Oi! Oi! Oi! aus Sachsen Anhalt kapel jako Backstreet Firm nebo Rampage. CD je zabalené jen v papírovém obalu. Suma sumárum EP na CD plus demo. K dostání u Adleru asi za 150,-, což je fajn cena za skoro hodinku dobré muziky.

V pořadí druhé album kamarádů z Mnichova. Já se nestačím divit. Pokud znáte jejich první album, určitě si vybavíte saxofon a hodně ska prvků. Leč na druhém albu po saxofonu ani stopa a ska prvků taky ubylo, což já osobně oceňuju, zvuk o dost přitvrdil a album je mnohem kompaktnější a o pět stupínků lepší než prvotina. Myslím, že Mummys Darlings mají velice slibnou budoucnost. Hnedle první pecka Back to Attack! se do vás pěkně pustí . Hodně bych vyzvedl čtvrtou pecku Frienship, polobalada o tom jak vypadá přátelství. Work is the Curse je pecka o tom, jak vyhrát mistrák světa v chlastu a má pořádně říznej zvuk. No Compromise – hodně se mi líbí syrová kytara a text o tom, že každej akorát mele o tom, co by se mělo a nemělo, ale chlapíci si řikaj, co chtěj, a dělaj taky co chtěj, ať se to blbum libí nebo nelibí ( pod to se podepíšu). První věc strany B se jmenuje Shut up, Listen up - je proti všem víkendovejm skinum, co si myslej, že holá hlava a hrdinský kecy je všechno. Opět výborná muzika a sing along. Další pecky Oi! Oi! Music , a pro mě hodně vydařená Let the Good Times Roll , 40 Years of Burning Hearts věnovaná 40ti letému výročí hnutí skinheads. Obal desky je rozkládací, obsahuje všechny texty, spoustu fotek a děkovačky. Já jsem nadšenej.

Kapela Nepoarkovat Vjezd pochází z Karlových Varů a hraje od roku 2001. Toto je po demu a nějakých garážových nahrávkách jejich první oficiálnější počin, kterej sice umístili na svůj bandzone www.bandzone.cz/nv kompletně ke stažení, ale CD je CD a 150 není zase tak moc že jo. Kapela mi přišla taková nedoceněná a to si myslím timhletim CD změní. CD obsahuje 11 songů akorát na půl hodinky poslechu. Banda má jednu kytaru, ale v nějakejch songách umí svůj punk rock celkem rozbalit a jejich sílu vidim hlavně v refrénech, které jsou hodně zpěvné, jako třeba v Rock´n´Roll a Tatranky, Now Future, 1984 a dál, Cesta (který jsou krapet vážnější než ostatní pivnější texty) nebo Rozjetej vlak. Na CD najdete i song, kterej znáte ze třetí Streetkids kompilačky a to song Fešáci, kterej je o tom jak to plešounům sekne. Jinak booklet je dvoustránka s fotkama a děkovačkou plus přiloženej papír s textama. Kdo má rád punks and skins tak ať se rozhodně nebojí toho CD pořídit, nebo kapelu někam pozvat.

Kanadská kapela, ve které působí členové Bootprint a Coup de Masse a Just Getting Started je jejich druhý album. Kapela No Alliance hraje oproti výše zmíněným trošku rychlejší a i jednodušší muziku a zní trošku více punkově a i zpěv je takový ukřičenější. Na albu, které má necelou půl hodinku je 12 songů rychlejšího streetpunku se zvukem oi! a punkových kapel z 80. let jako třeba Ejected, One Way System, Blitz atd. Hnedka první song Soldier to do Vás nasere jako starý Exploited. Druhej Virtual Warriors je jedna z mála pomalejších a více do Oi! Kapela hraje s dvěma kytarami, nutno ovšem říct, že na zvuku jsem to nějak moc nezaregistroval, protože většinou (až na pár vyjímek) se jedná celkem o sypačky. Texty jsou obyč, chlastání, rvačky, acab, netový hrdinové, politika a zase chlast. Osobně se mi z alba líbí jen minimum songů, jinak zbytek mi přijde nuda nebo moc velkej nářez, ale zkuste si to poslechnout na www.myspace.com/noalliance. V bookletu jsou jen fotky kapely, pár plakátů a děkovačka. Z kanadských kapel, které jsem zmínil na začátku recenze je pro mě tato určitě nejslabší. Seženete na www.4subculture.com.

On the Job je další z celé řady mladých melodických streetpunkových kapel, které pocházejí ze Švédska a toto je jejich první album. On the Job je čtyřčlenná kapela, ale má dvě kytary. Na albu najdete 11 songů v angličtině. Kapela se může směle zařadit svým zvukem vedle Clichés, Saturdays Heroes, ale najdete u nich i drzost Battle Scarred a Toy Dolls. Ovšem převládá spíše poppy oi! sound. Muzice dominuje zpěvákův hlas, který není vůbec hrubý (je to něco alá zpěvák Pride) a melodická kejtra ve stylu The Crack nebo The Business z éry Welcome to the Real World. Témata textů se točí okolo nudě v práci (Carry On), o neohroženosti mládí (Ready to Riot), zazobanejch šéfech co z Vás sdíraj kůži (Rich Bastards), o tom jak to vypadá když náhodou zabloudíte na diskotéku (A Night at the Disco), starý dobrý násilí (Violend Conduct nebo Hate Song) a útěk z vězení a před zákonem (Running from the Law). Nejvíce se mi líbila Ready to Riot, která ve Vás vyvolá vzpomínky na mládí a bordel, kterej jste určitě dělali a Running from the Law. CD je digipack a booklet obsahuje všechny texty a fotky, které jsou udělané tak, jako by byly sebrány z policejních záznamů. Příjemná muzika pro fandy měkčí muziky a kapel, co jsem zmínil výše.

Další z řady EPek od Paris Violence, které vyšlo v roce 2009 a nese poetický název Břehy smutku. Album vyšlo pro Evropský trh s tímto obalem v 500 kopiích a s jinou nahotinkou pro trh americký na Koi Records opět v počtu 500 kousků. Deska obsahuje 4 věci a to titulní Rivages de la Tristesse a Perle de Mon Empire (Perla mé říše) na straně A a Le Baiser de la Sphynge (Polibek sfingy) a instrumentální outro Confins de la Solitude (Hranice samoty). Opět originální názvy na streetpunk/Oi! kapelu, které čerpají z hlubin duše, fantazie, dekadence, dandysmu, okultismu, secese a dalších věcí, kterýma byla prolezlá Paříž a Francie v 19. století, ale to Vy určitě víte že Paris Violence nejsou kapelou jen tak ledajakou (což je vidět i na fotce Flava na zadní straně obalu, kde je oblečenej ve stylu dr.Watsona z Sherlocka Holmese). Opět zde najdete celou řadu netradičních zvuků jako klávesy, piano a samply. Krom Flava na této desce spolupracoval ještě jakýsi Sylvain. Hudba nijak nevybočuje z ostatních věcí od Flava a za nejpovedenější považuji asi song Perle de Mon Empire s pěknou klávesovou vyhrávkou při refrénu. Škoda že nejsou přiloženy texty kvůli nějakýmu detailnějšímu zkoumání songů. Kdo má rád jejich tvorbu, určitě nebude zklamán ani z této desky.

Už skutečně nevím kolikáté je toto album one man projektu Paris Violence. Po splitku s Foreign Legion, Hetairoi a Soiré´e Grisaille tu nyní máme split album s pro mě neznámou francouzskou kapelou Kamizole 13. Album se jmenuje Croisons de Fer, což znamená Železný kříž a můžete se dle bojovně stylizovaného bookletu těšit na řádnou porci martial streetpunk muziky okořeněnou samply a klávesami. To se dá vyčíst i z názvů songů, které v překladu znamenají něco jako Můj komandant, Meče, Jsem ve válce atd…Každá banda je tu sice zastoupena 6 songy, ale o Paris Violence tady bylo v poslední době napsáno až až, a podle toho jak to Flav sází, tak asi ještě v budoucnu o něm určitě něco napíšeme. Proto bych se spíše soustředil na druhou kapelu Kamizole 13. Tu proměnu tvoří taky jen jeden člověk, který si říká JF Baille a taktéž si nahrává kytary, basu a programuje bicí. Zvuk Kamizole 13 je pomalejší, ale přímočařejší a zvuk naprogramovaných bicích bych asi nepoznal od normálních, jelikož jim chybí takový ten synťácký zvuk. Taky nejsou použity klávesy. V bookletu jsou jen tři texty a to na 2 songy od PV a jeden od Kamizole 13 (jehož text ovšem psal Flav). Dále najdete krátkou děrovačku. Osobně se mi více líbí druhá část CD, jelikož PV jsem trošku přesycenej, ale faktem je, že se kapely k sobě hodí jak muzikou, tak nejspíše i texty.

Poměrně zajímavá tříčlenná HC kapela, která pochází kousek od Říma. V roce 2006 vydali album Il Nemico a nyní po třech letech jsou tu s další nahrávkou Fronte del Sacco(něco jako Před davem, nebo Vpředu davu). Tak co mě celkem překvapilo je rozsah kapel ,kterým Plakaggio HC děkují a nebo píšou, že byly ovlivněni..jsou tu Oi!/streetpunkové kapely jako Cock Sparrer, Nabat atd..pak HC klasiky jako třeba Warzone nebo Madball, ale i blackové kapely jako Darkthrone, Burzum, Bathory, Marduk a nebo dle názvu grindové kapely…celkem slušná směsice…a když projíždim jejich gigy, tak je to to samé - od Last Resort až po Agacothles. ..tak hurá do toho. Na CD je 11 songů, z toho je tuším 8 italsky a 3 anglicky a v jednom songu(War Black Metal Edge) jim hostuje jejich kolega z italských Payback(jejichž recenzi tu taky někde najdete). Jak to poslouchám znovu a znovu, tak zjišťuju, že jejich styl je skutečně směskou toho všeho, co o sobě píšou, najdete tu vyloženě melodický až streepunkový songy, typické pro italskou scénu, třeba druhej vál Germe a nebo Granito, který mají skvele chytlavý refrény, potom normální hácéčkovej zvuk, třeba hnedka první Tempesta, Fronte del Secco a nebo No Rules(který má i klasickej pouliční HC text), jsou tu i metalový fláky za všechny budu jmenovat War Black Metal Edge. Booklet je fajn, texty i fota, a celkově takovej apokalyptickej design..zajímavý..jediný snad co bych vytknul je asi to písmo, je to taková pseudoazbuka :) a musim se kurevsky soustředit, abych to vyluštil. Stopáž není nějak dlouhá, ale tím, že je to stylově rozmanité, Vám to ani tolik nepřijde. Kapela musí bejt rozhodně na živo strašlivej masakr. Doporučuju asi všem, co mají rádi tvrdší muziku a nezabředli u jedné škatulky.

Další z mnoha skvělých australských kapel nám dává touhle 10´´ deskou vědět, že u protinožců se hraje muzika více než dobrá!!! A kdože jsou její členové? Takže aspoň zmínim, že zpěvák Barry je původem z irských Skint(více v rozhovoru s POA) a na kytaru hraje Viktor z Mouthguard, který má české předky a často navštěvuje naší zem, což je vidět i z děkovačky, která na desce nechybí. Na LP je 6 songů, 3 na straně A a 3 na straně B. Desku odstartuje vynikající vypalovačka Back from the Dead, do které jsem se zamiloval na první poslech. Takhle si představuju zvuk Oi! bandy 21. století. Následují další songy, jmenovitě Two Sides, Crash Course, Just Beacuse You´re Paranoid, All or Nothing a Path of Least Resistence, které nejsou rozhodně vůbec špatné, dokonce bych řekl že mě tento počet šesti válů naprosto vyhovuje, protože kapela nezačne nudit. Jak už jsem psal hudebně je to střední tempo, ale muzika je našláplá jak hovado, což ještě umocňuje gramofonový zvuk, a má všechny potřebné atributy splňující to, že desku dlouho nevyndáte. Chytlavé, ale tvrdé melodie a basové vyhrávky a občasný singalong - to je to co kapela umí sakra prodat. K rudé desce je vložen i papír s texty a fotkami a celé je to zabaleno do pěkného obalu. Pro ty co nemají gramofon: nemusíte zoufat, album vyšlo i jako mini CD, které si klasicky můžete pořídit na http://4subculture.com. Pro mě naprostá špička.

Kapela, o které jsem myslel, že se rozpadlá v 95 vydala tento rok mini CD, opět u vydavatelství Big Dog, což asi bude label někoho z kapely. Mini CD je jen v papírovém obalu, bez textů a fotek, ale zase stálo jen 3 éčka, takže jsem si ho vzal. Na CD jsou 4 songy a to Dodging the Bullets, Time for Action(cover od Secret Affair), Waste of Time a Do Wot U Like. První vál je celkem rychlovka, v streetpunkovém stylu, druhá je pomalejší melodická věc, které je dobře rozumět, basa v ní jede parádní vyhrávky a já si jí hnedka po prvním poslechu oblíbil, třetí se nese v podobném duchu jako druhá a čtvrtá ta zní zase jak z 80. let. Co je společné celému albu je hlavně basová linka, která nemá chybu a skvěle podbarvuje všechny songy. Jinak oproti předchozímu best ofu kapely je na tomto CD lepší i zvuk, přeci jen, těch 14 let od poslední nahrané věci je znát. No takže celkově, za tu cenu určitě dobrý nákup, ale do budoucna bych uvítal rozhodně řadové album (nebo desku) s pořádným bookletem.

Sedmisongové demo v papírovém obalu mladé kapely z Prahy nahrané nejspíše ve zkušebně, které se dá zakoupit cca za 4pětky přes kapelu. Kontakt najdete někde na www.bandzone.cz/puntodonore. Tak pár věcí co mě příjemně překvapilo..tak za prvný je to kvalita zvuku..nevim teda jak dlouho se s tim kapela mrdala, ale zvuk je rozhodně více jak ucházející. Další věc je muzika ta je super, u většiny songů převládá neoboostrovaná kejtra, takže Skrewdriver, Perkele, Badlands, Templars stýlek. V songu We are the Boys uslyšíte i kytaru na druhou dobu a loehký náznaky ska rytmu. Další nezvyklost na CZ poměry je většina textů v angličtině (kromě songu Baletka). Tak a tedkon negativa: myslim že chce rozhodně máknout na zpěvu, jasně nečekám žádný Caruso výkony, to do týdle muziky ani nejde, ale trošku bych přidal na zřetelnosti, protože oproti ostatním nástrojům, které jsou slyšet dobře, zpěvu občas není rozumět. Jinak, ale jestli to kapele vydrží tak určitě bude v budoucnu o co stát, některé songy jsou hitovky jak prase, třeba Here to Stay, jejíž začátek je sice jednoduchý, ale chytlavý jak prase. Na CD je i starej známej hit Skinhead Girl. Nechám bez hodnocení zatím, je to furt jen demáč, ale držim palce kucí!

Před chystaným 5. Studiovým albem nám Razorblade posílají ochutnávku v podobě třísongového oranžového EP s názvem Shitting out Nails. Na obalu je vyobrazen frontmen Wouter jak sedí na hajzlu, ale na to, že má srát hřebíky tak se tváří celkem vesele hehe. Songy co tu najdete jsou všechny v anglině a mají názvy jako Killer, Black Flags a Shitting out Nails. Textově bych vyzdvihl asi Black Flags, která je o politických demonstracích jak zprava tak i zleva, zatímco normální lidé se snaží místo podobných kravin něco dokázat. Shitting out Nails je zase o zvuku kapely a pohybování se v pouliční scéně. Tyhle dva songy mají i muziku, na kterou jsme zvyklý z předchozích věcí Razorblade. Song Killer z toho trošku vybočuje nevim proč, ale nějak se mně líbí nejvíc. Pro toho kdo má gramec rozhodně doporučuju, než přijde regulérní album, nastavte otáčky na 33 a tradá. Prima ochutnávka, celé album bude jisto jistě lepší.

Pětičlenná Oi!/HC kapela z Bostonu, která se svým názvem nechala asi inspirovat Blitz a její verze CD pro evropský trh. Dokonce s dvěma songy navíc. CD vyšlo na českém labelu 4Subculture Records a je to už jeho 5. sólový zářez. Super. Tak na CD najdete 8 songů, kde kapela zabrouzdá od melodického streetpunku jako je úvodní vál Carry On! až po pěkně těžkopádnej HC (The Summers). Co se mi moc líbí jsou singalong vokály, ve kterých je i ženský zpěv, což dává refrénu uplně jinou šťávu. Muzika pěkně odcejpá, budete si poklepávat nohou, nechybí basová ani kytarová sóla. Textově je to o oddanosti kultu(Carry On!, Skinheads Alright!), zbohatlickejch frackách(Hipster Holocaust), život v dluzích(Insufficient Funds). Booklet je jen dvoulist, kde jsou texty a pod nimy fotka kapely a publika(vypadá to že koncerty jsou pěkněj brajgl cheche). Nechybí děkovačka a kontakt. Tohle album ocení asi každý fanda street muziky, jelikož se v něm mísí jak tvrdost tak i melodičnost. Akorát snad ta délka.

Reedice EP kapely, které vyšlo původně v roce 2002 na Camden Town/Guilty Records s jiným přebalem. Respektive původní obrázek je nyní z druhé strany EPka. Na desce najdete 4 fláky a to na straně A Patriotic Alcoholics a Take these Chains a na B straně Fighting on the Streets a notoricky známou odrhovačku 4Q od Blitz. Zmíněné songy můžete znát i se splitka s The Gits. Deska vyšla na černém, oranžovém, červeném a zeleném vinylu. I když kapelu určitě znáte tak trošku představím jejich zvuk, který je hodně tvrdý a trošku netradiční na kapelu z Britských ostrovů. Kytara je hodně tvrdá, místy až metalová, ale nechybí ani sola, což je nejvíce vidět u songy Take these Chains. Nejlepší je pro mě určitě song Fighting in the Streets, který kombinuje tvrdost s perfektním singalong refrénem. Jako zajímavost bych doplnil, že na téhle desce hrál na kytaru zpěvák a basák spřátelených Loyalty Steve. Dobrá reedice od super kapely a super kauf pro všechny, koho učarovalo kouzlo malého vinylu.

Demáč tříčlenné kapely z Magdeburgu, z nějž se 2 songy objevili na kompilace od Oi! Ain´t Red Recods. Demo je jen na CD-R s černobílým obalem ve slim balení. Včetně intra a outra najdete na demáči 10 songů v němčině s názvy jako Hass sund Stolz, Way of Life, Scherben atd. Zvuk je typicky demáčový, ale mohlo by to být horší, ale je to na můj vkus celé takové zastřené. Většinou je to klasické německé Oi!, ale kapela se nebojí zahrát ani vyhranější songy, které kdyby byly nahrány pořádně, tak by to byli určitě hitovky (nutno říci, že mně se i přes svoji syrovost líbí) – třeba song In einer harten Zeiten, Scherben nebo Deutscher Adler, které jsou pomalejší a kytara v nich má i pár vyhrávek. Kapela má do budoucna určitě potenciál, takže se rozhodně budu těšit, až se nejen výše zmíněné songy nahrajou do nějaké více profesionální podoby, ale jako info o kapele je toto demo naprosto dostačující.

Po šesti letech vydává Rudý had (to totiž znamená název kapely v překladu do češtiny) v pořadí čtvrté album s názvem Patriot, které je oproti poslednímu albu z roku 2003 nahráno tuším s novým bubeníkem a zpěvákem. Už na předchozí alba se čekalo o něco déle díky zapálení Studia Valhall, kde shořeli všechny dosud nahrané materiály. Kapela hraje tušim 15 let a její předchozí tvorba (hlavně první album Stolt) se mi líbila a po doporučení jsem si tohle CD na Kuggnasu koupil. Už obal je tématicky laděný a je na něm zobrazen Odin na svém osminohém koni Sleipnirovi. Kapela se za těch 15 let vyhrála, muzika jim pěkně šlape a zapadá jak ozubený kola, jedná se o střední tempo, muzika je hodně melodická i s lehkými metalovými dotyky, což je v tomhle žánru běžná věc a nechybí ani občasný singalong, bohužel všechno ve švédštině. V poslední písni Svenska Hjältar (Švédští hrdinové) zazní i akordeon a celý je to podaný jako hospodský song, oslavující všechny švédské hrdiny a radí Vám, jak se opít při hudbě Röde Orm a u této písně by se to leckomu určitě podařilo. Krom toho zde najdete švédskou hymnu Du gamla du fria (Ty pradávná, ty volná), kterou hraje snad každá švédská kapela, která je trošku patrioticky založená. Ostatní písně se jmenují například Přísahám na tuto zem, Sjednocený boj, Věrnost, Kříž na vlajce, Vládce moře atd…takže jednotlivá témata jsou jasná. Nejvíce se mi líbil song Enad Kamp, potom Patriot a Mitt Ord. Kapela bohužel již ukončila činnost, ale podle jistých informací se má zpěvák Eddie věnovat dalším projektům, takže určitě budeme sledovat, co z něj vypadne. V bookletu najdete všechny texty koláž fotek z koncertů a studia. Fanouškům viking rocku se to nedá než doporučit a ostatní alespoň zkoukněte myspace http://www.myspace.com/rodeormarna, kde je pár songů z tohoto alba.

Rozpor, jedna z nejdiskutovanějších kapel československé street scény… Někdo je miluje, jiný jim již dlouhou dobu nemůže přijít na jméno. Kapela si svoji kontroverzi získala především svými radikálními antifašistickými postoji, které se rozhodně nebojí jakkoli dát najevo. Otázku jestli to se svojí radikálností občas poněkud nepřehání nechám nezodpovězenou a je na každém jak se s jejich názory a postoji popere… Nicméně, ať už se to někomu líbí, nebo ne, kapela rozhodně svůj ksicht má a naší oi!punk scéně má pořád ještě co říct. Důkazem by teda mělo být jejich zatím poslední album „Rozpor su uchylny zido bolsevicky fetaci !!!“ Název velice povedený, :-) který vznikl na jedné z mnoha diskuzích o kapele… Samotné CD tvoří 14 nových songů a 5 starých, nově nahraných, z jejich prvního alba „Nezabudneme!“. Hned první song „Ženské zbrane“ je věnován všem ženám, slečnám a holkám ve scéně. Jedná se o hodně povedenou a svižnou hitovku, která člověku hned na začátek pěkně rozproudí krev v žilách. Pozadu nezůstává ani druhá „Skinhead O’Connor“, která je rychlá, jasná, stručná – Sinéad O’Connor prostě není skinhead, ale hippie! :-) a třetí song „Mimo kontroly“ dává jasně najevo, že žádné monitorování ze strany státu rozhodně nebude tolerováno. Další vysloveně povedená melodická pecka je sedmá „Skús žiť inak“, která se textově nese v podobném duchu jako „Mimo kontroly“. Jak si Rozpor představuje správnou show se dozvíme v desáté „Nikto nám nebude kurviť našu šou“. Vylezte na pódium, skákejte do davu a hlavně žádná buzerace pořadatelů. Jeden z prvních songů, který jsem z nového alba slyšel byla balada „Moj pohreb (Parte)“, ke které byl natočen i klip. Je to nejvíce vybočující skladba na albu a v podstatě i z celé tvorby Rozporu. Ze začátku mi tahle pomalá a ponurá skladba nic moc neříkala, ale nakonec jsem si ji celkem oblíbil a hlavně textově si myslím, že je velice povedená. Třináctá „Núdzový plán“ je hudebně opět velice povedená, ale textově mi teda příliš nesedí: „Mám núdzový plán, keď pohár pretečie, vypadnem do piče. Vám rád zanechám túto skurvenú zem, v nej sa jebte.“ Tohle teda opravdu není můj šálek kávy – patriotismu by se v Rozporech člověk opravdu nedořezal :-) Když už jsem teď u těch negativ, tak na albu je také pár songů, který kdyby tam nebyly, tak se vůbec nic nestane a celá deska by pak nepůsobila takovým nevyrovnaným dojmem. Mezi ty slabší výtvory bych teda zařadil nic neříkající „Mudrlanti pojebaní“, „Každodený výcvik“ a především instrumentální „Nad ránom v Bratislave“, kterou jsem teda opravdu nepochopil. Sečteno podtrženo, kdo má Rozpor rád, tak si určitě přijde na své a album se líbit bude a kdo doteď Rozpor příliš nemusel, tak tohle album v něm rozhodně žádnou novou lásku neprobudí… :-)

RUST je streetpunková kapela která pochází z australského města Sydney a budu se po několikáté opakovat, když napíšu, že tamní scéna o sobě dává čím dál tím více vědět hlavně díky vynikajícím kapelám, které jezdí i turné po našem kontinentu. V RUST hrají veteráni tamní scény, kteří prošli mnoha kapelami. Zvuk je hodně ovlivněn všemi odnoži rockové muziky, takže uslyšíte hard rock, rock´n´roll, punk rock atd…a je zcela nepochybně ovlivněný australskými kapelami jako The Angels, Rose Tattoo nebo AC/DC, dále Motörhead a pak určitě punk rock jako Toy Dolls (někdy mi to přijde hodně podobné jak hudebně, tak textově jako třeba song Female Japanese Psycho Killer). Na CD je 11 songů v uvedeném stylu, který není úplně typický, ale právě to mám rád. Některé songy (třeba Oi Oi Aussie Rock´n´Roll nebo Urban Legends) můžete znát z kompilačky Backstreet Yobs, další třeba ze split EP s On the Job. Nejvíce se mi líbí určitě song Urban Legends. CD je zabalené v pěkném digipacku, ovšem ve dvanácti stránkovém bookletu jsou „jen fotky“ kapely…na každé straně je jedna velká a detailní. Ještě tu je děkovačka, ovšem texty mně trošku chybí. Doporučuju těm, co se líbí kapely typu The Bridgeburners s trošku rychlejším drajvem. Pro ty co nevědí, tak na našich stránkách najdete i rozhovor s RUST, kde se píše, že v roce 2011 se možná dočkáme turné po Evropě. Tak se rádi necháme překvapit!

Tak poslední z várky australských kapel, který mi přišli od Pug Music jsou Slick 46 z Melbourne, který se označujou jako working class streetpunk.. Kapelu tvořej dva bráchové na kytaře a za škopkama a na basu jim hraje dívka a tušim že po albech Move Aside a Stand in Line je tohleto jejich třetí počin.Ve zpěvu se všichni tři podporují. Na mini CD najdete 6 songů a jedná se o takovej průměrnější Oi!Punk, který občas zazní zvukem starých Rejects nebo Ejected mixnutý troškou U.S. Bombs a jeho hlavní síla spočívá ve společném, nebo popřípadě střídaném zpěvu. Textově je to o tom, jak se postavit na vlastní nohy (Stand Up), proti pouličním kazatelům a sektářům co Vás otravují u Vašich domovních dveří (Johnny Jesus) nebo třeba nezájem o to, jak se lidi, s kterými jste vyrůstali, postupně mění a následují mainstreamovou společnost a životní styl(Follow the Leader) a nebo zlatá mládež (song Rich Kid, kterej asi schválně začíná jako Hey Little Rich Boy od Shamů). Největší pecka je určitě Johnny Jesus a Follow the Leader. Booklet obsahuje textíky a jednu fotku bandy. Tohle není uplně můj šálek čaje, ale rozhodně není na škodu si někdy zpestřit hudební vkus. Koukněte na jejich myspace http://www.myspace.com/slick46 a nebo na youtube, kde mají videoklip k songu Move Aside, kterej hraje ještě stará sestava.

Stomper 98 je pěti člená skins banda z Německa. Jen bubeník pochází z USA a hraje v The Templars také na bicí. A teď už na dvd od této bandičky. Dvd vyšlo u Sunny bastard records k 10. výročí kapely. Již z obalu je vidět jaká musela být atmosféra na jejich výročním koncertě. Po otevření obalu najdete uvnitř fajnove booklet a dva disky.První je dvd, které obsahuje již zmíněný koncert z Lipska k 10. výročí, rozhovor se Stomper 98, jejich začátky a cestování po koncertech, dále pak jako bonus záznamy z jejich vystoupení na festivalech Punk&Disorderly a With Full Force .A druhý je cd s živákama z koncertu. Vše ve vynikající kvalitě, profesionálně zpracované. Ještě krátce k samotnému konceru. Stomper 98 jsou zde natáčeni již v backstage, dále jijich nástup na pódium. Od první válu to pěkně rozpálí. Publikum je tvořeno 100 % skinheads. Představí průřez svojí tvorbou, mezi válama klasický proslovy. Hrají v rychlejším tempu, občas zabrousí do ska rytmů. Vyzvihl bych jejich poslední vál, cover Chaos od 4skins. Během tohoto válu se k nim na pódiu přidá řádná část publika, nej je závěr a asi 5 minutová skandovačka „skinheads“. Na závěr bych jen zmínil drobný nedostatek a to, že vše je kompletně v rodném jazyce bandy, v němčině, bohužel i rozhovor. Jinak rozhodně velký přínos do sbírky každého fajnšmekra.

Reedice alba Outremer z roku 2005, které vyšlo původně na americkém labelu GMM Records, tentokráte však na Rebellionu a obsahuje 12 studiových nahrávek z let 1999-2003. Od Templars jsem měl do té doby nejraději asi album The Horns of Hattin, tak jsem byl moc zvědavej na tuhle reedici. Kapelu nemusím představovat, jedná se o skinhead rock, s dominantní neoboosterovanou a občas r´n´r kytarou a spoustou melodií, které Vám hnedka na první poslech zůstanou v hlavě, pro mě jsou to konkrétně songy jako Frontline, True to the Cause, Anonymous, On the Edge, ale kapela umí i pomalejší jako třeba Alone in the Crowd nebo Situation Critical. Textově se jedná o přátelství, samotu, armádu, nutnost makat, historii kapely, internetový válečníky atd. Všechny texty najdete v bookletu a to stylově vyvedené, jak z templářských knih. Celkově vzato pro mě vynikající album s akorátní stopáží jedné ze skupin, která formuje kult už skoro 20 let. Určitě se nebudete u poslechu nudit. K zakoupení na www.4subculture.com.

Třetí album týhle streetpunkový kapely z Antwerp se mi objevilo v poštovní schránce. Kapelu mám rád a CD na recenzi dycky potěší, tak hurá do toho. Název alba znamená „Mezi přáteli“ a přesně tak na mě působí i jejich muzika a hlavně texty. Jednoduché a neskutečně melodické kytarové vyhrávky, části stop, kde hraje jen basa, bicí a zpěv, no prostě melodie, které se Vám hned dostanou pod kůži. Není to žádnej nátěr a ani nečekejte nějaký hrubý zpěv, to určitě ne, spíše něco pro fandy klasických kapel jako The Business nebo The Crack, akorát se zvukem 21. století. Projevem a upřímností, která je z tohohle alba cítit bych to přirovnal k Evil Conduct a k Superyob. Textově zde dominuje fočus(Red and White – halekačka jako prase, 4 Minutes o postupu Belgie přes Holandsko v roce 85), kde se borci dotkli i tématu moderního fotbalového byznysu (song No to the Merger), odpor k politice na koncertech (Point of View), přátelství (Friends are there for You), ženský a asi osobní příběh nějakého známého kapely, kterému ta jeho dala kopačky a on přesto vychoval děti a byl pro ně skvělej táta (Now She´s Gone), internetový válečníci (Cyber Warrior…ta se mi líbí asi nejvíc, skvělej zpěvnej refrén) a samozřejmě sranda s alkoholem (What I got in Mind…no přece pít pivko celej den). Všechny texty najdete v bookletu, který je pěkně spracován a nic bych mu nevytkl. Podtrženo a sečteno…album s ideální stopáží od príma streetpunkový kapely, se kterou si můžete přečíst starší rozhovor u nás na webu. Pusťte si to v hospodě a garantuju Vám, že jen tak neodejdete!

Mladá Oi! parta z Holandského Brabantu, které debutové mini album vydalo Rebellion Records. Hudebně i textově je to jak přes kopírák z 80. let, střední tempo, které se občas zrychlí nebo zpomalí v určitých pasážích. Prostě Oi!/streetpunk, který je občas podpořený jednoduchou kytarovou vyhrávkou, sborovým oooo v rerénu a nebo občasný singalong, ale jinak muzika, která Vás určitě po těch letech poslouchání podobných kapel nijak nepřekvapí. Z kapely je ale cítit obrovská energie a chuť hrát, aby taky ne, podle fotek to jsou mlaďáci, takže určitě držim palce ať jim nadšení a chuť vydrží. Na CD je dohromady 7 songů, které opěvují především skinheadský kult a jeho eleganci v oblékání, víkendové radosti skinheadského života, ať už pití, koncerty, rvačky a nebo dívky. Songem, který se mi však líbí nejvíc je vál Better Dead then a Ted, kde Bruiseheads nadávají na borce, co se vzdali skinheadského stylu a rozhodli se pro rnr styl oblékání…bohužel pravda, kterou moc lidí nevysloví…Booklet jsou dvě stránky s texty a pár fotek. Pro ty, co mají rádi kapely z 80. let, tak si určitě oblíbí i tuto. Já osobně mám raději vyhranější věci. K dostání kde jinde než na www.4subculture.com.

Tak tahle tříčlenná kapela pochází ze Švédska, se kterou můžete najít rozhovor na staré verzi Backstreet Battalionu, ve které hrají členové, kteří prošli Act of Contempt, Clockwork Crew atd… a tohle její čtyřpísňové EPko limitované 500 kusy. Kapelu bych hudebně přirovnal k jejím slavnějším kolegům z Perkele. Hnedka první song se jmenuje podobně jak EP – From the Bottom of the Barrel a text je o muzice ze dna ulic, kterou kapela hraje a která je přímočará, občas hrubší, ale především od srdce. Dvojka na straně A je píseň Steelcaps and Elbows, která popisuje skinheadský koncert a zábavu na něm. První vál ze strany B je pomalejší skladba Fate or Luck, kde kapela zpívá o tom, že člověk nikdy neví, co ho čeká a zda bude na jeho straně stát štěstí nebo víra. Další je čtyřka All for Show, která vypovídá o pokryteckých politicích, kteří na nás hrají jen divadélko a za jejich falešnými úsměvy jim jde jen akorát o moc, vliv a peníze. Potom tu je bonus v podobě rychlejšího songu, který se asi jmenuje Get Out of My Way (to jsem vyvodil z refrénu), což je na EPko celkem raritka. Pretty Shitty Town přidali k desce papír s texty, na jehož druhé straně najdete pár srandovních fotek kapely. Kdo má rád pomalejší melodický streetpunk ve stylu zmiňovaných Perkele nebo třeba francouzských The Janitors tak si určitě oblíbí i tuto placku.

Toto je splitko dvou polských kapel pocházejících z města Lublin. Na straně A tu najdete The Gits, zastoupené písní Urodzeni Miedzy Dwoma Rzekami, kterou můžete znát i v anglické verzi jako Born between Two Rivers. Na B jsou tu jejich mladší kolegové All Bandits se songem Oi!czyna. EPko vyšlo ve čtyřech barvách (žlutá, modrá, zelená a červená) v 500 kusech a je k němu přiložen papír s texty. Píseň od The Gits vypráví o životě ve městě na rozhraní východní a západní Evropy, kde se život topí v alkoholu a politici nahoře se o Vaše problémy pramálo zajímají. Na Gits mi moc nesedí jejich zpěv, ale v polštině se to ještě dá. V angličtině je to podstatně horší. Song od All Bandits je o utiskování Polska v průběhu let, ale jeho hymna stále zní, dokud zde bude někdo žít. Song se mi líbí mnohem víc, hlavně melodií, ale i použitím částí polské hymny. Prima deska a pro fandy polské muziky rozhodně fajn věc.

Po super albu Eat this Dickhead s hodně nasládlým Oi! zvukem jsou tu zpátky Ultima Thule v krabicích (tady je uvidíte i na fotce bez krabic). Jo to jsou The Headhunters a tohle je reedice jejich druhého alba z roku 2003, kterou však vydal Dim v roce 2009 s jiným (a nutno říci že pro mě i hezčím) obalem. Na CD najdete 12 písní v angličtině, které jsou spíše pomalejšího rázu (vzpomeňte si na Ballad of a Broken Heart z prvního alba, tak tohle není takovej cajdák, ale pár podobných určitě najdete), ale najdete tu i rychlejší skladby (třeba poslední Public Service Media) ale i ska (Headhunters do the ska). Muzika je kurevsky melodická, Janneho hlas k muzice perfektně sedí a nutno říci, že pomalejší songy jako Falling Down, I Will Stay (to je teda cover) nebo Moving On se mi okamžitě vryly do hlavy. Tématy songů je třeba kritika systému, láska, společnost, ale i lidské bolesti, vzpomínky na mládí a možnost postavit se tomu co Vás utlačuje. Největší hitovky jsem zmínil (ty pomalý jsou opravdu zabijácký), ale parádní je i poslední Public Service Media nebo We Know Our Rights. V bookletu jsou pouze texty. Nadmíru kvalitní muzika, která potěší všechny milovníky melodických věcí a v tom abych nedal plnej počet mi brání jen fakt, že jejich předchozí album se mi líbí ještě o chloupek víc. Seženete na www.4subculture.com.

The Loose Skrews je americká kapela, která pochází z Atlanty a hraje od roku 2003. Na EPku, které vydal Dim Records v limitovaném počtu 500 kusů najdete 4 songy a to titulní Sworn to Fun a Warm Beer, Cold Soul na straně A a Another Wasted Day a We Will Be Over na straně B. The Loose Skrews nejsou Oi! kapelou, jak by se dalo čekat podle toho, že vydávají na Dimu, ale je to spíše rychlejší vožraleckej punk rock s image alá Anti Nowhere League. Kapela je pětičlenná a dvě kytary zde jsou opravdu slyšet, hlavně v sólíčku v songu Another Wasted Day. Jak jsem psal songy jsou rychlejší punk rock s rockovým vlivem dejme tomu taková spíše motorkářská věc. Textově to pojednává o životě na dně, když nemáte práci, prachy, chlastáte vy i vaše holka a celej váš život jde pěkně do prdele (což je charakterizováno písní Warm Beer, Cold Soul – pivo zteplává, zatímco Vaše duše chladne). Grafika desky je černobílá a nechybí zde ani papír s texty. Věc, která osloví fandy spíše fandy tvrdších věcí, které jsou více do dirty rock´n´rollu ale nechybí jim punková přímočarost. Kapela má kromě tohoto EPka vydané ještě 4 dlouhá alba, tak zkuste poslechnout kapelu na http://www.myspace.com/thelooseskrews.

The Patrons jsou z Holandska a pro mě je to úplná novinka. Jsem z téhle 15ti minutovky nadšenej. Dva skinheadi a jeden punk v pubertálním věku se do toho opíraj naprosto beze studu. Normálně se na mě valí streetpunk jak prase s neskutečnou mladou energii. CD obsahuje jen 7 songů, ale všechny jsou nabušený a stylově od punk rocku, oi až k rock and rollu ale v dobrém smyslu, žádné hraní si na Elvise. Hodně bych vyzvedl songy Streetrat, bootboy rock and roll a pride and dignity. Textově je to taková ta klasika, srandy na ulicích rioty a tak. Určitě můžu vřele doporučit k nákupu, u nás na www. 4subculture.com

Čtyřčlenná armádou 100% ovlivněná Oi! kapela z americké Atlanty. Militantní je i obal, kde vedle sebe válčí kostry US vojáků od občanské války, přes 1. a 2. Světovou až po Vietnam. Militantní a vojensky orientované jsou i texty, takže z nich přímo cítíte pach oleje, spáleného střelného prachu, branné povinnosti a bomb…tedy takových je alespoň? většina. Ostatní jsou například o ilegálních uprchlících přes hranice, přátelství a pracující třídě. Kapela hraje hodně melodicky, najdete i lehký dotyky kytary na druhou dobu. Kapela nezapře, že je z jihu, což se projeví hlavně na hravé kytaře a jejich sólech, ale i v singalong refrénech, které se vám hnedka vryjí do paměti a budete si řikat kurva, kde už jsem to slyšel(například song 211 a nebo The Code…což jseou zároveň? i jedny z největších pecek na albu dle mě). Jinak mezi další pecky rozhodně patří song Hero a nebo Persecuted Patriot. Album se hodně dobře poslouchá, není to žádný nářez, jen prima muzika, ze které čiší hrdost a úcta na vlastní zemi a předky, kteří jí vybudovali. 100% patriotický Oi!/streetpunk! K poslechu na http://www.myspace.com/thepillage a ke koupi na http://www.4subculture.com. Sat Congs!

Toto EP obsahuje dvě písně, které byly nahrány v roce 2007 společně s albem Sex, Thugs and Rock´n´Roll, které mělo zatím nejgarážovější zvuk ze všech alb od TMF a remasterovány v roce 2009. EPko vydala společnost Koi Records, která sídlí v Texasu a specializuje se hlavně na vydávání vinylů a to různě barevných. Můj vinyl TMF je fialovo-hnědý. Tak jak jsem už psal, na desce najdete dva songy a to na straně A song Hey ho! Let´s Go! A na straně B song Boring. Strana A se mi osobně líbí víc, song o nenávist, násilí a o člověku, co je řízenou střelou a časovanou bombou. Song na straně B je o ničem. A to doslova. V podstatě je o tom, jak se píše text a to, že stačí 12 řádek a refrén a je vymalováno. K pěkně udělanému obalu je přiložen papír s texty. Fajn udělaná věc, která nevybočuje z ostatní tvorby TMF.

Tohle se Olifant Records tedy opravdu povedlo. Polská edice toho nejlepšího od Ultima Thule (20 songů plus 3 bonusy) v parádně udělaném digipacku, který se dá rozložit na obě strany s mrakama fotek jak kapely, tak jejich fanoušků a přiloženém papíru s historií kapely jak jinak než v Polštině. Z těch 23 válů jste mohli 22 slyšet, ale ten poslední uslyšíte jen na týhle desce a jmenuje se Broch och Straff(ten má trošku slabší zvuk). Švédské songy samozřejmě proti anglickým regulérně převažují (a to v poměru 21:2). Namátkou zde najdete songy jako Stolt och Stark, Skinhead, Ragnarok, Mitt Land, Witchhunt, Potarna Till Hell, En För Alla atd, atd…dozajista si to dovedete představit. Dva ze songů (Sverige, Sverige Fosterland a Du Gamla Du Fria) jsou ještě z časů, kdy jim zpíval Bruno Hansen. Samozřejmě je to „jen“ výběr“, ktrerejch si můžete udělat doma deset do tuctu, ale s tímto digipackem musel mít Olifant neskutečnou práci a tento fakt potvrzuje obal, který je prostě perfektní a za cenu, za jakou k prasknutí plný CD nabízí www.4subculture.com (250,-) bych po tom okamžitě skočil! Perfektní průřez tvorbou perfektní kapely! Ale výběry nehodnotím.

Starší kompilačka od výše zmíněných labelů obsahuje 4 kapely a to konkrétně Decreto 77, Albert Fish, Red Union a Ultima Sacudida. Všechny kapely až na Albert Fish zde mají anglické songy. Portugalští Decreto 77 zahajují desku songem What Democracy?, což je hodně pohodovej punk rock (jak už 77 v názvu napovídá). Banda má dvě kytary a je to pořádně slyšet. Albert Fish jsou taktéž z Portugalska a jejich song se jmenuje Puto da Rua a je to vál od Opiniao Pública, což je taky portugalská kapela, ale bohužel nic o ní nevím. Tohle už je song o něco tvrdší. Red Union je Srbská kapela a mají cover The Gates of West od The Clash. Je zahrán rychleji, ale parádně. Desku uzavírá španělská Ultima Sacudida s jejich válem Punk Rock Song. Někde vzadu nebo možná na starym Batallionu je recenze na jejich desku Raw and Loud. Uvnitř desky jsou fotky kapel, jejich sestava, kontakt a krátká děkovačka. Dvě bandy ze čtyř jsem neznal, takže určitě rozšíření obzorů pro mě. Deska vyšla nákladem 500 kousků a určitě se to bude líbit těm, kteří mají raději spíše melodickou než tvrdou muziku. Je to kompilačka tak to nechám bejt bez hodnocení.

Čtyřčlenná kapela ze švédského Malmö a jejich patnácti songové CD. Tak kapela až čtyřčlenná, má dvě kytary, což se pozivně projevilo na jejich zvuku, který je hodně podobný kapelám jako třeba Templars (maj tam s nima i fotku) nebo jejich krajanům Righteous. Lehce boostrovaná někdy rock´n´rollová kejtra s občasným sólem a sborové refrény. Textově to není nic veselýho, problémy s hledáním práce, složitost zapadnout do společnosti, tvrdá práce, samota ale i pár pozitiv se najde jako třeba song Glory Days, což není žádný patlání v minulosti, ale naopak rada jak udělat slavné dny z těch dnů, ve kterých žijeme. Songy, které se mi vryly do hlavy na první poslech jsou: Where Did You Wanna Go, Fed Up, Scapegoat a poslední halekačka Back Home and Everywhere. Jinak booklet je pěkný jen černobílý, ale přehledný, jsou v něm všechny texty a uprostřed koláž z fotek a na konci děkovačka. Kdo má rád švédskej streetpunk a líběj se mu výběry typu Brewed in Sweden, tak se mu bude rozhodně líbit i toto CD, který si můžete koupit na www.4subculture.com.

Tříčlenná kapela pocházející z Francouzské Marseille, která nás svojí melodickou muzikou obveseluje pěkně dlouho. Já osobně od nich vlastním jen album Carton rouge, které se mi moc líbí a to díky výbornému zvuku kapely… jednak kvalita nahrávky mi přijde absolutně neskutečná a dálší věcí je fakt, že zpěvák umí opravdu zpívat a dá se říct, že kapela sakra vybočuje z typicky francouzského zvuku. Zvuk je spíše melodický punk rock nebo sugar Oi!, ale jsou zde i písně v rytmu SKA a dotyky rnr. Celému zvuku dominuje hlavně kytara, která se hodně mění a je vidět, že kytarista se hrou vysloveně baví. Vemte třeba Superyob, Vannila Muffins, řízněte to Ramones a Pride, trošku uberte na drajvu a jste zhruba tam, jak kapela zní. Nedovedete si to představit? Pak zkuste jejich myspace http://www.myspace.com/warriorkidsband a uvidíte sami. Na albu je 13 songů ve stylu, který jsem popsal, všechny ve francouzštině, takže se absolutně nechytám, o co tak v textech může jít. Texty v albu totiž sice jsou no ale zas jen francouzsky plus pár fotek. Celé je to jedna velká pohoda, nějak mi to evokuje léto a pěkný počasí. Za kvalitu nahrávky taky určitě mluví fakt, že CD vyšlo na Randalle Records. K mání na www.4subculture.com.

Tak toto je starší split EPko dvou německy mluvících Oi!/streetpunkových kapel a to Wiens No.1 z Vídně a Gewohnheitstrinker z německého města Freiburg. Každá kapela je zde zastoupena třema songy, z čehož je jeden vždy cover od druhé bandy na splitku. Takže Wiens No.1. zde mají své věci jako Krieg a Hooligans in Uniform plus přehranou Moderne Zeiten a Gewohnheitstrinker svůj song Fremde a předělané Leck uns am Arsch a Skinheadformation od kapely Braunglass (s kterýma mají mimochodem také splitko). Obě kapely hrají v pětičlenné sestavě se dvěma kytarami, akorát Gewohnheitstrinker znějí více moderně a působí poněkud vyhraněji…asi bych je přirovnal k jejich kolegům z Weimaru – Spy Kids. Jejich jediný vlastní song Fremde (Cizinec) je o tom, jak se člověk cítí jako cizinec ve své vlastní zemi díky politikům a tzv. demokracii. Parádní singalongový song… Skinheadformation je o tom, jaká jsou Gewohnheitstrinker super skinheadská kapela a dá se říct, že je to návod, jak by měla Oi! kapela vypadat…no a poslední Leckt uns am Arsch je klasickej protestsong o tom jak nás ideály a hodnoty většinové společnosti vůbec nezajímají (v songu zazní i two tone kytara). Wiens No.1 zde mají song Krieg, který popisuje hrůzy války, kdy se z obyčejných lidí stávají bestie, Hooligans in Uniform je o mentalitě policistů, kteří se chovají jako lidé, proti nimž jsou, akorát mají uniformu no a poslední Moderne Zeiten od jejich kolegů, kde není text, ale název hovoří celkem jasně…o neustálem zpěchu moderní doby, do kterého se musíte chtě nechtě ponořit také. K tomu přidejte pěkně udělaný obal, kde jsou maskoti obou kapel, jak si dávají páku. Vevnitř je papír s texty a fotkami členů obou kapel, jak bývá u Randale zvykem. Obě kapely mají silný singalong, takže kdo má rád oooo a aaaaa halekačky, tak tohle je muzika přesně pro něj.