Singl kapely, kterou jsem trošku představil v recenzi na splitko se Stomper 98. Tohle je jejich třípšíňové EP s kurevsky dlouhým názvem, kde nahrával bicí ještě starej bicmen Pat. EP obsahuje songy DTAWDD na straně A a na straně B potom Throw it Out a Brand New Good Old Days. Deska vyšla v nákladu 500 kusů (50 černých, 150 průhledných a 300 flekatých) a navíc je do ní proříznut velký otvor. Jak jsem psal předtím, kapela se vzhlédla ve starém zvuku (alá pomalejší vály Pressure 28 jako třeba Pull no Punches), dominuje tomu basa jak ze ska nebo reggae songu, která si hraje skoro víc jak kytara (i když ani ta nešetří vyhrávkami). První song je o tom, že na muziku je třeba se umět bavit a trsat až do rána. Throw it Out je o tom, co by si asi někdy přál každý z nás, dát vše do malé krabičky a tu zahodit (tenhle song se mi asi líbí po hudební stránce nejvíce). Poslední song se zabývá tím, proč neustále vzpomínat na staré slavné dny, když daleko lepší je vytvářet nové dny jim podobné, na které si potom, až budeme starší, vzpomeneme, protože čas letí neúprosně kupředu. K EP je papír s texty a nabídkou obou labelů, která se na vydání tohohle počinu podílela. Jediný co se mi moc nelíbí, je cover desky, který ale dobře koresponduje s názvem. Kdo má rád kapely se starším zvukem, tak si rozhodně přijde na své.

8°6 crew je skinheads banda původem z Paříže. Jsou to vyznavači tradičního ska, skinhead reggae a sem tam zabrousí i do Oi!. Je jich opravdu požehnaně – 11 členů. Album Old Reggae Friends vyšlo na podzim 2010 u Une vie pour rien vinyles?. Je to jejich třetí dlouhohrající album, první je . vynikající Bad Bad Reggae (zde mají právě 3 vály v Oi! stylu) a jako druhé v pořadí je Menill'Express. A teď už ke zmíněnému albu Old Reggae friends. To vyšlo jak na CD tak i na LP a musím uznat, že obal vinylu se opravdu povedl, plus ještě jako bonus obsahuje EP. Takže pro sběratele velmi příjemné překvapení. Album obsahuje 10 válů, na každé straně shodně po pěti + ještě 3 vály na bonusovým EP. Všechny vály jsou v jejich rodném jazyce, tudíž trochu jazyková bariéra, ale u frantíků je to zcela běžné (holt patrioti:-)). Hned první vál Too Strong je v příjemném ska rytmu, což vám 100% zvedne náladu a nabudí energií. Ale hned v následující skladbě Le juge zahrají nekompromisní skinhead reggae. V dalších válech pokračuje směs ska a reggae. Největší hitovka alba je stejnojmenné vál Old reggae friends, který uzavírá první stranu. První vál In the Shebeen druhé strany je opět pro všechny vyznavače skinhead reggae. Bonusové EP obsahuje 3 vály Still rebel (strana A) a I need help a United (strana B). Booklet LP je opravdu velmi povedené, dá se rozložit jako knižka. Na přední straně je fotka prázdného fotbalového stadionu a na vnitřní straně je fotka toho stejné stadionu, akorát že s plnýma ochozama fandů, luxusní old school. Jak jsem již psal, opravdu skvělá věc do sbírky a hlavně je 8°6 crew jedna zmála skinheads band, která frčí ve ska a reggae.

Parádní reedice a vinylová premiéra druhého alba jedné z nejkultovnnějších kapel ze Švédska právě vyšla na Randale Records. Picture disky se většinou vyznačují tím, že k nim není booklet. Ale tady je tomu jinak…v obalu totiž najdete booklet udělaný ve stylu starého zinu, kde je několik starých rozhovorů s kapelou (anglicky a německy), výstřižky z novin, reporty s koncertů, recenze na album z doby kdy mělo premiéru, texty a dokonce i jejich anglické názvy a komentáře, což hodnotím velice kladně a mám si aspoň co číst ve vaně a na hajzlu. Kapela se stala populární především díky skvělé muzice s velkým důrazem na kytaru a brilantně použitým saxofonem, ale i klávesami (ska song Staden vaknar) a vůbec nevadí, že zpívá jen ve švédštině. Takže na desce uslyšíte notoricky známé songy jako Ett Tusen Glas, Mit vall, mott liv, Gnällig (tam zazní také saxík), Sveriges Röst, Supa Ikväl a další…Skutečně kdo má gramec tak tohle si kupte a kdo ho nemá, tak si ho pořiďte a potom kupte tohleto LP, jelikož je to skutečně parádní kousek s mraky informací navíc, které Vám rozšíří obzory o téhle kapele, která se dala znovu dohromady…takže rozhodně doufám, že si je někdy vyslechnu za živo! Deska je limitována 500 kusy a vy jí seženete u Michala na www.4subculture.com.

Tak tahle deska vyšla poprvé ve vinylové verzi v roce 1991 a potom jako CD až v roce 1997. Jednalo se o debut kapely a deska vyšla na jejich labelu Coitus Records. Stejně tak jako tomu bylo u dříve recenzovaného alba, Randale Records si pro fandy připravilo reedici v podobě parádního picture disku s bookletem v podobě starého fanzinu se starými rozhovory z plátků jako Kraft durch Froide, Pure Impact, Tighten Up atd… plus dobové recenze na album. Dále samozřejmě texty plus jejich anglické názvy a vysvětlivky, které člověk určitě ocení, takže konečně se dozvíte o čem je Svea Rike (rodná zem a vlastenectví), Ultra-Supa (první song kapely o nadměrném požívání alkoholu), Livsstil (cesta životem, jaká jiná, než skinheadská) atd…Další témata jsou cesty Vikingů, spravedlnost, čest atd…Deska je oproti Ett Tusen Glas pomalejší a líbí se mi krapýtek méně. Ovšem na tři songy se rozhodně nedá zapomenout a to úvodní Karl XII, potom Stockholm Skins, cože je prostě hitovka, která se bude líbit každému a je jen škoda, že není v jukeboxech no a potom Svea Rike. Parádní počin, o 500 kusech, který prostě musíte mít doma a jelikož pochybuju, že CD se dá ještě někde sehnat, tak si budete muset koupit gramec! Objednávejte na www.4subculture.com, protože nebudou, nebudou!

Demo australské kapely v igelitovém obalu, kde najdete 4 songy All in Brawl, In Our Hearts, Scumbag Parents a On One Hand. Hudebně se jedná o rychlejší Oi! šmrnclej troškou HC (například v poslednim songu On One Hand rozhodně převažuje), jak to mají rádi US kapely. I kapela sama se prezentuje jako CCHC, což jsem po chvilce usilovnýho koumání rozluštil, že by to mohlo bejt Canberra City Hard Core. Hned první song je celkem náser a je o barový fackovačce (koukám oblíbený téma u protinožců), dvojka je óda na plešatej kult, kterej uznáváme, ve třetím songu se zpívá o dementních rodičích, co místo aby vychovávali svoje ratolesti, tak raději prochlástavají prachy v hospodě a výchovu obstarává televize. No a poslední je hácéčko jak vyšitý jak muzikou tak textem, kterej pojednává o přátelství a respektu k lidem, kteří si to zaslouží. Pomalejší začátek, kde zpěvák trošku káže se nakonec rozjede v pěknej sypec. Komu se líbí třebas Razors in the Night a další kapely, které mixují tyhle dva pouliční styly k sobě, tak bude mít rád určitě i tuto kapelu, takže snad se brzo dočkáme regulérního alba. V černobílym obalu najdete i papírek s textama. Zkuste poslechnout na jejich stránce na http://www.myspace.com/allinbrawlact. Protože to je demáč, tak nechávám bez hodnocení.

Demo a zřejmě vůbec první počin tříčlenné bandy z Magdeburgu, které je vydáno jen jako CD-R v papírovém obalu (ale mám pocit, že vyšlo i jako EP) se seznamem písniček (žádný texty nebo fotky nečekejte), ale tak stálo to 3,5 € a když od kapely máte ty zbývající počiny, tak si to prostě doplníte. Na CD je šest songů v němčině, zvuk nahrávky je v pohodě, akorát je to nahrané hrozně potichu, takže věž musím trošku osolit. Muzika je střední tempo s punkovým drivem a z německých kapel bych to asi přirovnal k prvnímu EPku od Spy Kids. Témata songu je jen tak podle názvu nejspíše loajálnost, policajti, těžký život v bývalém východním Německu, zákony a normy nebo kterými se musí člověk řídit. Kapela bude nejspíš fandit vinylu, protože jak jsem psal i toto demo se dočkalo podoby jako EP a ostatní počiny vyšli jen na EP, ale doufejme (pro ty ostatní bez gramofonu), že si udělají čas a nahrají něco delšího i na CD (nebo LP). Undergroundový počin od undergroundové kapely. Nechám bez hodnocení.

Antipati jsou švédská punkrocková kapela, která pochází z hlavního města Stockholmu a toto je jejich druhé album (první myslim na starý verzi BB recenzoval Šafy). Na albu je 12 nových songů ve švédštině plus jako bonus 4 songy z EP Sleepless z roku 2008, které zde najdete taky recenzovaný. Tyto songy jsou v angličtině. V kapele působí lidé z kapel, jako byly třeba The Righteous nebo Contemptuous a dokonce někteří členové působí v nově obnovených Agent Bulldogg. Kapela kombinuje melodický streetpunk z občasnými vlivy jiných stylů ať už je to two tone kytára v songu Jåg.maste nebo použití kláves a hlavně saxofonu v songu Så jävla svensk, kterej mě prostě vždycky položí na prdel, a mám moc rád kapely, který ho používaj, jako třeba Skint a jejich první album. Jinak muzika je skočná a typická pro kapely z tohoto kousku světa, takže kdo má mezi oblíbenci kapel odsud a nevadí mu Švédština, tak si určitě oblíbí i tuto bandu, třeba pro jejich dvě kytary, které se skvěle doplňují. Jinak obal je řešenej ve formě digipacku, s texty na nové songy, ale jen ve Švédštině plus ovšem pod ním vždy pojednání v anglině o čem to vlastně je. Pozadí bookletu tvoří fotky kapely a celkově je grafika hodně podobná prvnímu albu. Hodně povedený song je Politiker pak Grabbarna a už zmíněná Så jävla svensk. Vyhraná kapela, která Vás určitě potěší. Zkuste sehnat na www.4subculture.com.

Tohleto je ochutnávkový dvoupísňový singl před regulérním albem Phoenix od kytaristky Antonelly, kterou můžete znát ze staré sestavy Klasse Kriminale, ale i třeba taktéž z italských Fronte del Porto, francouzských The Herberts a konečně anglických Battle Zone, Aceface, Straw Dogs nebo Superyob. Z Concrete Gods tu mimochodem najdete bubeníka Pata McVicara. Na červené desce (jsou i jiné barevné varianty) najdete dva songy a to titulní Dead End Street a Kids next Door. Hudebně se jedná o směsku toho nejlepšího z 80. let, takže punk rock 77, glam rock, troška mod revivalu, brit rock a k tomu přidejte celkem vysoký hlas zpěvačky…komu se líbí britské kapely, ve kterých hrála Antonella předtím, tak si toto poslechne také velmi rád. První song vypovídá o tom, jak se člověk chce dostat pryč z ulice, kde chcípnul pes, kde Vám navíc ještě lidé říkají, jak jste k ničemu. Druhý song Kids next Door, který je o tom jak ostatní kolem Vás žijou život líp jak vy a vám akorát utíká mezi prsty. Singl je omezen 600 kusy v zelené, červené a bílé barvě. Příjemná ochutnávka před kompletním albem od pani, která toho pro scénu určitě udělala až až.

Jak už z názvu vyplývá tohle je kolekce songů celé tvorby italské kapely Asociale. No ono jich dohromady moc není, jelikož kapela vydala jednu sedmipalcovou desku Novum Comum a songy na kompilacích z 90. let jako třeba Oi! Siamo Ancora Qui!, Oi! Its a World League nebo Oi! Against Silvio. Kromě těchto pěti songů staršího data tady najdete nahraných šest nových songů, z nichž tři by měli vyjít na EP Como Sud, a další tři mezi nimiž je cover od italské legendy Nabat – Asociale Oi!, dále italsky zpívaný klasický vál od Šroubováku Antisocial (A-SO-CIA-LE) a jako poslední bonus Asociale Dub, což je dubová verze (což je podobná šílenost jako Trapper Ain´t Got A Bird v dubové verzi od Peter and Test Tube Babies). Co mě velmi potěšilo je suprově udělanej booklet (a pěkně tlustej), kde si počtete o historii kapely, uvidíte všechny její nahrávky a sestavu co je stvořila na fotkách, taky texty si můžete přečíst, ale pochybuju, že většina umí italsky a taky zde najdete hodně fotek i z koncertů (třeba fotky s Templars) a z různých jiných akcí bandy. Kapela hraje typické italské pojetí Oi! hudby, tudíž dominuje jednoduchá zpěvnost a melodičnost plus občasné dotyky kytary na druhou dobu. O některých songách kapely jste jistě slyšeli (myslím že Hoxton Tom For President! je celkem známá). Jinak mně se líbí spíše ty novější songy, hlavně Como Sud a Muori Infame!. Možná je to i tím, že kapela hraje s dvěma kytarami. Celkově řečeno pěkná kompletace diskografie kapely, která nepatřila mezi nejslavnější ani nejznámější, ale určitě své fanoušky měla a novými písněmi si třeba další i získá. K zakoupení na www.4subculture.com.

Dostalo se mi do rukou nové CD kapely Automatica Aggregazione, kterou jsem do této doby vůbec neznal. O samotné kapele jsem toho na netu, kromě jejich myspace profilu také příliš nenašel, nicméně hudebně se jedná o klasický italský streetpunk/oi! – melodie, tři akordy, rychlejší tempo, prostě klasika… :-) Všechno potvrzuje i první song ANCORA NOI…ANCORA OI! – jednoduchý melodický skinhead rock‘n’roll s textem o skinheadském životě. Co se týká textu, tak v podobném duchu se nese i šestá GENERAZIONE. Ono co se samotné muziky týká, tak není příliš co psát, protože všechny songy mi přijdou hodně podobné… Výjimkou je například poněkud pomalejší čtvrtá RADICI nesoucí se ve středním tempu s textem o svobodě a připomenutím kořenů v podobě rude boys. Stejně tak pomalejší je i osmá IMPARATE A CAMPA bohužel bez překladu textu v bookletu, ale jedná se o cover od Cock Sparrer (We Know How To Live). Do třetice song, který mě celkem zaujal, je devátá PATRIA MIA s výbornou melodií v refrénu a celkem zajímavým textem vyjadřující kladný vztah k rodnému městu. Na albu je celkově 11 písní včetně úvodního intra, ale kromě již zmíněných několika songů mě zbytek alba příliš nezaujal. Rozhodně to neznamená, že je to vysloveně nějaká špatná muzika, jedná se pouze o můj osobní názor a pokud si libujete v kapelách jako Reazione či Klasse Kriminale, tak to může být další zajímavá kapela do sbírky, nicméně kvality výše zmíněných kapel toto CD podle mě rozhodně nedosahuje… Kladně naopak hodnotím, že se kapela zdržuje jakýchkoli velkých politických gest, což u kapel z jihu Evropy není vždy samozřejmostí! Nakonec každý si můžete udělat obrázek sám na profilu kapely http://myspace.com/automaticaaggregazionepunk.

Druhé z avizovaných splitek ostrovních kapel mi právě jede ve věži. Tentokráte se na CD představí šesti novými songy zavedená skotská banda Bakers Dozen (teda jen pěti, jedno je cover) a jako druzí tu jsou mlaďáci z Coventry – Skinfull, opět se šesti songy. Album otevírá song Ghost of British Justice, který je o nesmyslných zákonech a zkorumpovaných soudcích v Británii, jako dvojka od Dozen tu je rychlejší Looking for Trouble což je klasická chuligánka o předzápasové atmosféře ve městě. Další parádní věc je čtyřka The Face of Hate o těžkých časech, kdy zákony platí jen pro někoho a rozhodně ne pro Vás a zločin vládne ulicím. Podobný text má i následující Day of Vengence. Celkově je celá půlka Dozen zaměřená textově hodně kriticky k zákonům, politikům, soudcům, bengům a dalším orgánům v Británii. Jinak jsou to klasičtí Dozen, akorát trošku mákli na kytaře, která tu vymrskne občas perfektní solo, jako je tomu v prvních dvou písních. Bakers Dozen uzavírají svoji část na splitku coverem od Section 5 Madman, kterej můžete znát z jejich alba Street Rock´n´Roll. Skinful vydali v tomhle roce svůj debut na Pure Impactu, kterej mně moc teda neučaroval, tak jsem byl na tohleto celkem zvědavej. Zvuk je podobnej, kapela se trošku vyhrála, ale furt to je ve srovnání s ostatními kapelami jak na jednom, tak na druhém splitku nejslabší věc. Jejich část otvírá hymna kapely s názvem Skinfull, kde Vám banda radí, že byste neměli pít moc rychle, abyste neskončili na zemi. Dvojka Scum se mi od nich asi líbí nejvíc a je zaměřena proti drogovým dealerům. Další super věc je předposlední Paradise Prison, která pojednává o tom, jak je vězeňský systém v rozkladu a vězení není trestem, ale lkážo plážo místem, kde se každej rekvalifikuje a pustěj ho za pár domů. Poslední song je punkovka s názvem We Hate You, kde se postupně dovíte, koho kapela fakuje. Největší hitovka od nich je song This is Oi!, kde kapela popisuje současnou scénu v Anglii, kde i přes různé politické názory se lidi na koncertech mezi sebou neperou, ale užívají si kapelu. Pro mě o stupínek horší věc než Vol.1. Kupujte na www.4subculture.com.

Švédská skins banda Battle Scarred je na scéně již nějakej ten rok (hrajou tušim od roku 1995) a tak se nám letos předvedli a natočili další parádní desku #4. Battle Scarred hrajou takovej ten svižnej streetpunk plnej nebroušenejch kytar a chytlavých melodií. Kapela je, jak sami píšou, ovlivněná takovýma peckama jako jsou Toy Dolls, Vanilla Muffins nebo Die Toten Hosen. Kapelou prošlo spousta hostujících členů a nejinak je tomu i na tomto albu. Vedle stálých členů Puncce, Pontana a Pitche se na nahrávání podíleli Bisson ze Steelcapped Strength na kytaru, Svulf a Pip (to je mařka) obstarali vokály. Album nese název GEVALIA a obsahuje 12 našláplých pecek, deset anglicky, jednu v němčině a jednu v rodné švédštině. Už první song, THIS IS WHO WE ARE, naznačuje, že to bude pecka a můžete ho znát z jejich myspace. Hned první slova textu, God save the gentlemen in blue, every word the media says is true…naznačuje, o čem asi pojednává. Zasranej systém, zasraný media a jak se k tomu stavíme my. Navíc perfektně zahraný streetpunk, hodně chytlavá melodie. Druhá skladba je snad ještě chytlavější, kurva! Jmenuje se WAY OF LIFE a i když je to takovej klišé text, má svoje kouzlo. Zpěvák má hodně zvláštní a jedinečnej hlas, ve zpěvu se navíc střídá se všemi členy kapely, což tvoří s říznou muzikou skvělou kombinaci. Třetí skladba nese název IT’S US WHO RULE, o tom kdo určuje pravidla. Takovej ten klasickej united song. Ve čtvrté skladbě nám kluci prozradí co to je vlastně “GEVALIA“. Dost chytlavej song s ženským vokálem. Pátá skladba REFUSE TO OBEY je parádní kytarovka, dost povedenej song, ale v bookletu není otextovanej, takže nic víc (poznámka Peddy: je to od Gatans Lag totiž). To šestka je další nášup. Jmenuje se FRIDAY NIGHT AGAIN a je to klasická víkendová hymna. Další skladba se jmenuje 1882 a je ve švédštině a je to částečně předělaná švédská tradiční píseň. Text k ní v bookletu najdete, takže pokud umíte švédsky, proč ne, že. Následuje osmá píseň CRUSH YOUR HEART AND HOPE YOU DAY což já považuju za nejlepší skladbu na albu. Parádní chytlavá melodie, skvělej text, zpěvákův hlas a perfektní sbory, to je vražedná kombinace. Devátej song je cover od Toy Dolls, BARRY MANILOW, ovšem parádně zahranej. Další skladba NOWHERE TO HIDE je o lúzrech a lži. Jedenáctá GET OF MY BACK je další z těch opravdu pecek, s dobrým textem a skvělou melodií. Poslední je cover od Rabauken HEY MEIN FREUND, zpívanej jak jinak než v němčině. Celkově shrnuto… Hodně mě tímdle albem potěšili, je to vyvážená deska a na albu není snad vyloženě slabej song. A i když texty jsou takové dost ohrané klišé, mají svůj náboj a v parádním podání a typicky drzém stylu téhle smečky, kterou to baví už 15 let, je tohle to, čemu říkám punk. K tomu přidejme parádní booklet s fotkama, textama, diskografií, děkovačkou a povídáním o Gevalii. CD má něco přes 35 minut a na svědomí ho má italskej label Barracuda Records, kterej se tímdle tím opravdu pochlapil a vřele doporučuji. Tihle borci hrajou parádní muziku, v textech který Tě občas vrátěj o pár let zpět a pak tě zase přitlučou tvrdě k zemi nenajdeš žádnou politiku, ale jen hrdost, národní cítění a hlavně… Oi!, Fotbal a chlast! K dostání u Michala na www.4subculture.com

Split CD dvou mladých Slovenských kapel z Bratislavy a z Nových Zámků. AKS mají vydaný už jedno demo, pod názvem Pravda je dnes iná, který jsme už recenzovali na starý verzi BB. Beerstreet Bois oproti tomu můžete znát jen z CZ/SK Streetkids III v podobě songu Rock´n´Roll Rebels Crew. Nyní ale o dost přitvrdili, trošku proházeli sestavu a nahráli nových 5 songů. Vlastně jen 4, pátý je totiž cover od Cock Sparrer – Riot Squad. Ostatní 4 songy se jmenují Stay the Way You Are, Street Anthem, Present for You a Era of Religions. Hned první song je pěknej náklep a další za nim nezaostávají. Klasický HC témata jako život na ulicích, pomsta, odpor k politice, ale i k fanatickému zaslepenému náboženství. Hudebně je to tvrdší věc, ale ne zase nějaká brutalita, trhané sekané kytary, křičený střídavý a sborový zpěv. AKS otvírají CD tvrdším songem Sme tu zas!, kde kapela jasně říká, jak stojí za svým přímočarým názorem, i když není občas úplně košér. Druhej song O čem sa nehovorí je namířen proti bukvicím a jejich neustálému vyskakování a rovnoprávnosti až do prdele. Třetí Konzument je asi největší pecka AKS s vynikající melodií a neméně zpěvným refrénem. Předposlední Psí vojáci je hodně vyhranej song, s kytarou jak od jejich kolegů z Dowiny. Aby těch coverů nebylo na CD málo, tak se ÁKáSka vytasili s Do vody ma hoď od jejich místní „celebrity“ Braňa Mojseje, ale na koncertě se na to skvěle trsá!! Jinak celé CD je hozené do krásného digipacku s kresleným obalem, kde jsou členové všech kapel, v bookletu texty (jak přeložený do slovenštiny v případě BSB tak do angličtiny u AKS), tak i děkovačka samejm sígrům z CZ a SK. Nádherná cena tohoto počinu je jenom 7€, což je za digipack opravdu humor, takže investice se rozhodně vyplatí!! Zase někdy na viděnou bratia.

The Bleed je punková formace z anglického Wakefieldu, jejichž první CD Bedlam (Blázinec), které bylo nahráno v tříčlenné sestavě vyšlo u Mother Fuckin´ Sounds. Co je u CD od MFS vysokým standardem je booklet, který zde má opět 16 stránek, na kterých najdete texty kapely ale především tematické fotky zařízení pěkně pošahanýho sanatoria, pár slov o kapele, nějaký fota a děkovačku. Kapela označuje sama sebe jako hardcore/punkovou formaci, která má nejhorší hudební pověst ve svém okolí, ale můžu Vám říci, že to rozhodně není pravda, je to střední ale spíše rychlejší tempo, pravda trošku jednoduší, ale kvalita zvuku je dobrá a vše je zřetelně slyšet a zpěvu je dobře rozumět i když to někdy hodně hrne dopředu. Kytara není monotonií a čas od času uslyšíte solíčko. V songu Prostitute uslyšíte na začátku i two tone kytaru. Témata songů jsem třeba přebírání módy a image bez použití vlastního mozku, nihilismus, nebezpečná sídliště plná násilí a drog, vymývání mozku pomocí televize a rádia, acabi, temné stránky společnosti typu pedofilní faráři, úplatky a celkové schovávání pravdy za laciným úsměvem. Songy, co mě chytly, jsou Urban Decay, Final Solution a Riot Squad. Na to, že jsem kapelu předtím nikdy neslyšel, tak mě celkem příjemně překvapila a pro fandy britského punku to bude jistě dobrej kauf.

Bloodshed Remains jsou asi jedinou Rakouskou HC kapelou, jakou znám. Tahle banda byla založena roku 2006 a má 5 členů. Do pařátů se mi dostalo jejich první plnohodnotný CD, který vyšlo v březnu 2010, tak se na něj v krátkosti mrkneme. Plný očekávání pouštím první song „HCB“ a jsem rozhodně příjemně překvapený. Úderný a výborně zahraný hardcore se skvělým zvukem, to si nechám líbit. Doufám, že v podobném duchu se ponese celé CD. Z názvu druhé skladby „1980“ se dá vyvodit, o čem asi bude. Ano, počátky hardcorové scény, New York, a bordel v ulicích. Opět parádní song. Následuje „My own way“, o tom, že si máte žít podle sebe, ne si něco diktovat ostatníma. A komu se to nelíbí, ten si může leda tak políbit prdel. Opět výborná úderná hudba i zpěv. A tak by se dalo pokračovat donekonečna, co skladba, to pecka. Vypíchnul bych asi song Source of strenght s brutální kytarou, který je o přátelství a hrdosti. CD celkem nabídne 14 písní, což dává dohromady lehce přes půlhodinky kvalitní hudby. Booklet je zpracovaný jednoduše, ale jsou v něm všecky texty, takže tady také není co bych vytknul. Všem fanouškům rozmanitého hardcore mixlého špetkou metalu tohle CD můžu jen doporučit. K sehnání je na 4Subculture.com.

We are the Working Class je zatím poslední dlouhé album od Kalifornských streetrockerů Bonecrusher. Ti nás na toto album navnadili 10´ singlem Our Nations Burning, z kterého tu najdete i dva songy (právě titulní Our Nations Burning a Under Suspicion). LP vyšlo na domovském labelu kapely Knock Out Records a je limitováno 300 kusy. Na desce najdete celkem 13 písní, což dělá dohromady kolem 45 minut muziky. Bonecrusher hrají streetrock jako řemen, jemuž vévodí Noahův zabarvený hlas, podle kterého je vždy 100% poznáte podpořený dvěma kytarami, které se nebojí vyseknout sólo, které sedí do celé koncepce muziky jak prdel na hrnec. Každá píseň na tomto album je skvělá a já ho poslouchám už asi 14 dnů v kuse, ale přesto se pokusím vypíchnout nejlepší songy. Je to pro mě trojice za sebou jdoucích songů, takže poslední dva na A straně a to Under Suspicion, která vypovídá o falešném podezření, které na Vás padne, i když jste nic neudělali a We are the Working Class…což je skutečná hymna alba. Oba tyto songy jsou vyzbrojeny zabijáckým refrénem. První song na straně B doplňuje tuhle triádu a je jím I can´t Deny, který je o tom, jak člověk nesmí popřít, to jak se cítí, ve společnosti, která už dávno odepsala hodnoty, naděje a morálku, ve společnosti, kde se přepisuje historie…Ve výčtu hitovek bych mohl pokračovat, takže určitě zmíním Out of the Wreckage, Society´s Waste, The Future a vlastně všechny ostatní. Hudba Bonecrusher je tvrdá a syrová, ale má to nejdůležitější, co má muzika mít a to je duše a upřímnost, která na Vás z jejich ne zrovna veselých textů přímo čiší. U LP najdete papír s texty a fotkami kapely. Pro mě skutečně jedno z nejlepších alb konce roku 2010, které se určitě vyplatí mít doma a je jedno jestli v CD nebo LP verzi, protože tohle je prostě muzika jako řemen a nemohu dát méně než plný počet!

Splitko dvou řeckých kapel, které jak je z názvu patrno, pocházejí z hlavního města Athén. Každá banda je na CD zastoupena 5 písněmi. Bootstoke hrají melodický streetpunk, zpívají ve své mateřštině a jsou ovlivněný spíše kapelami z kontinentu, jako třeba Discipline. Texty jsou komplet v řečtině a v bookletu je nenajdete. Možná by stálo za to hodit některé do angličtiny, nebo alespoň názvy songů. Ale určitě tam mají minimálně jeden fotbalovej song :). Tak a teď Jungle Fever. Ty jsem vůbec neznal, ti zpívají v angličtině a celé je to ovlviněné spíše brtiskou školou a je zde cítit určitě vliv kapel jako třeba The Last Resort (hlavně song Subculture teda tam je to přímo cejtit), Retaliator a nebo Condemned 84. Místo textu Band of Brothers je tu ale text na Burning Britain, která na CD není, tak nevim, ale seknout se může každej. Jungle Fever se mi asi líbí o něco víc, jelikož víte, o čem zpívají (těžký život, nová krev ve scéně, subkultura, …) a skutečně mě jejich styl muziky velmi překvapil. V bookletu jsou texty jen Jungle Fever jak vyplývá z předchozího textu a pár fotek a krátká děkovačka. Díky obou kapelám si uděláte obraz o řecké scéně, která určitě není v našich končinách moc známá. K dostání u Michala na www.4subculture.com.

Zbrusu nová londýnská,kompletní Oi!Skins kapela. Tohle je nová krev ve scéně a dělá jí sakra čest. Pro mě je to objev roku. Čtyřčlená parta se dvěma kytarama hraje velice tradiční,svižný a skočný Oi! Skinhead Rocknroll, zpěv přirozený, ne žádná hraná hrubost. Texty opěvují pracující třídu, skinheadský kult i rodné město Londýn. Je tu 9 songů, z toho jeden - Joe Hawkins, stará klasika převzatá od The Oppressed. Booklet velmi pěkný,barevný, s texty a fotkama bandy a jejich kumpánů. Hodně příjemná a stylová záležitost. Skinheads! Our Loyalty and Pride! K sehnání u Michala na www.4subculture.com.

Další split EP, který si pro nás připravili u Randale ke konci roku obsahuje dva songy od dvou britských kapel – starší ročníky The Warriors a mladou britsko-polskou krev, která se však v Evropě hodně rychle prosadila - Booze and Glory. Warriors zde mají songy England, který pojednává o tom, že rozhodně není nic špatného milovat svoji zemi, bez ohledu na to, že každým za tím vidí bůh ví co šíleného a druhý song Predator, který je o zrůdách co znásilňují a zabíjejí ženy. Kapele dominuje Saxbyho zpěv a kdo má rád předchozí tvorbu, tak mu vzkazuju, že Warriors nikam neuhnuli. Na druhý straně najdete Booze and Glory a songy England will Never Change a Working Hard Dressing Smart. A přátelé první song je neskutečná pecka se suprovým refrénem ve stylu přežili jsme útoky IRA, Falklandy taky, takže teroristi nás dneska už nerozhází, jelikož Anglie se prostě nemění. Tohle je bezkonkurenčně nejlepší song z desky a melodické vyhrávky to jenom podtrhávají. Druhá je hymna dělňasů, který musej poslouchat šéfy a budou dělat stejnou práci celej život, ale jim to nevadí… K EP je papír kde najdete texty a nějaký fota, což kvituju. Jelikož mám raději novější věci, tak u mě na tomhle EP vedou rozhodně Booze and Glory, ale jinak sečteno podtrženo dobrá věc s novými songy za pár korun na kusu asfaltu, kterej si budete moct objednat co nevidět na www.4subculture.com.

První regulérní album téhle mladé punkrockové bandičky je již nějaký ten měsíc na světě a musím říct, že pokrok oproti předchozímu demu z roku 2008 je obrovský. Když jsem někdy před rokem psal recenzi na již zmiňované demo, tak jsem poslední řádky končil slovy „Moje rada – občas trochu zvolnit tempo a více si pohrát se skladbami.“ Rok se sešel s rokem a kluci naprosto vyslyšeli moje slova a album tak působí mnohem vyzrálejším a propracovanějším dojmem. Na samotném CD je dohromady 12 melodických pecek stylu punk77 a hned na začátek to hodně slušně rozjíždí svižná hitovka „Zpátky do ulic“ kde melodii příjemně podbarvuje i piano. Další povedená skladba je „S nikým nic“- veselá písnička o neveselých věcech… :-) a titulní skladba „Trnem ve voku“ je pak o tom, že se občas prostě potkáme s lidma, který bysme radši ani nikdy nepoznali, ale i díky tomu si pak aspoň můžeme vážit opravdových přátel. Další hodně povedený songy, který mi hned uvízly v hlavě jsou „Zatoulanej pes“ ve velice příjemném středním tempu, „Podfuck“ a „Švédský drogy“. Na všech výše jmenovaných písních je obrovsky poznat ten pokrok, který kapela udělala od svého dema. A poslední třešničku jsem si nechal nakonec… Výborná balada „V davu sám“ mě úplně posadila na prdel! Neveselý text, ponurá nálada, ale přesto vynikající melodie a rytmus. Nejenom tenhle song, ale celé album má hloubku a duši, což je přesně to co kapelu vystřelilo do úplně jiné roviny, než v které se nacházela na svém začátku! Další slušně rozjetá punkrocková kapela, která má budoucnost před sebou!

Po dvou demáčích tu máme konečně plnohodnotný CD US kapely Brassic, která pochází z Kalifornie, a rozhovor s nimi jste si mohli přečíst například v Real Enemy 8. Kapela je tříčlenná a zpívá basák Mongo. Na CD Voice of Freedom naleznete 10 songů, z čehož jsou dva covery a to Fuck L.A od Lone Soldier a Evil has Landed od Arresting Officers (kterej se jim teda dle mě moc nepovedl a originální verzi nebo verzi od Sons of Liberty mám raději). Kapela hraje jednodušší, ale melodickou muziku, která je postavená na neoboosterované kovově znějící kytáře a nejvíce mi asi určitě připomíná jejich současné kolegy z Crucial Change. Témata textů jsou 100% pro americká, dále skinheadská hrdost, nějaké ty rvačky, názory na drsné děti ovlivněné rapem, na bukvice atd…Jak jsem už řekl, kdo má rád kapely typu Crucial Change, Counterattack, Total Annihilation a ze starších Kicker Boys nebo Squiggy si Brassic určitě oblíbí. V bookletu jsou texty (i na covery) a pár fotek kapely. Podle mých informací by se měla kapela ukázat tohle léto v Evropě, tak třeba bude možnost jí vidět na živo. Mezi nejlepší songy patří určitě vály Warriors, Fight to Win a poslední Voice of Freedom. Co říci závěrem, další z konzervativnějších patriotických US partiček alá výše zmíněné s 80´s zvukem i postojem.

Burning Streets je kapela, která pochází z Bostonu a toto je jejich debutové (a k dnešnímu datu trošku starší) album vydané na Sailors Grave Records. Kapela hraje současnosti v pěti a má i novější album Sit Still z roku 2012. Kapelu jste mohli vidět i před pár lety u nás (tuším, že to bylo v Plzni). Na albu najdete deset písní příjemného punk rocku se všemi těmi singalongy, sólíčky a halekáním. Někdy to zavání až žvýkačkou - hlavně teda poslední song Throwing Rocks, což je ale na druhou stranu neskutečná pecka a část sloky mi hnedka uvízla v hlavě – „Life captures beauty, but it tears you down, I´m alone and I´m scared, but this is who I am, this is what we are, throwing rocks at the stars“. Tohle CD bylo nahráno ve čtyřech, ale s dvěma kytarami (zpívá kytarista Drew) a v songu Tea Party (který vypovídá o známé revoltě kolonistů proti britskému imperiu) jim pomohl na vokálech i zpěvák z The Welch Boys, kteří jsou taktéž z Bostonu. Songy vypovídají o konzumním životě, na kterém je Amerika závislá, o tom, jak je těžké vystoupit z řady a jít si svojí vlastní cestou, o radosti mít kapelu a hrát koncerty nebo o tom, jak je důležité mít svoje sny. Parádní melodická muzika, tak tomu dejte šanci. V bookletu všechny texty, děkovačka a fotka kapely. Nejvíce se mi líbí určitě songy jako Tea Party, The Reason, Throwing Rocks nebo Final Chance. Kdo má rád Dropkick Murphys, Strongbow nebo třeba US Bombs, tak tohle je kapela 100% pro něj. Parádní věc na cesty do auta.

Po dlouhé době se ke mně dostala kapela zastupující ruskou scénu. Bystreet pocházejí přímo z hlavního města Ruska a na zatím poslední desce „All Those Drunken Songs“ nám představují svůj streetpunk/rock´n´roll. Už podle názvu desky je asi každému jasné, že nepůjde o žádné filosofické úvahy, ale čistě a pouze o zábavu, takže žádné politické rozumy rozhodně nečekejte. Celkovou stavbu a zvuk skladeb bych se nebál přirovnat k bostonským veteránům Dropkick Murphys, pokud si tedy odmyslíme jejich klasické dudy. Například šestá „Teddy Boy“ je klasická folk punková záležitost s úsměvným příběhem o klukovi, jehož rodiče nepatřili k zrovna vzorným – otec gambler, matka kurva, tak se kluk v 15-ti letech sebral a odešel hledat štěstí do světa… Jak příběh dopadl, se dozvíte, pokud si album poslechnete. :-) Z dalších veselých názvů písniček, můžu jmenovat například „Drinking Class“, „Tits, Kicks And Drunken Sex“, nebo „One more Beer“, takže jak je vidět, hlavní filosofií je tady prostě chlast a zábava. I obal CD udělaný ve formě digipack, má design jako pivní tácek… Jediná čistě skinheadská záležitost je druhá „S.H.A.S.H.“ (Skinheads Against Skinheads), která se s nadsázkou posmívá skinheadům, kteří odsoudí jiné skinheads jen kvůli tomu co mají „ti druzí“ na sobě, co poslouchají za muziku, apod. Celkově povedené album na profesionální úrovni, které vás rozhodně pobaví a zlepší vám náladu.

Francie a Viking rock je na první pohled krapet divný spojení, ale když ho můžou hrát i Australani, tak proč ne Frantíci. V kapele působí zpěvák a basačka z Haircut a kytarista, který hrál v Tir Groupe, Kerozen, West Side Boys a nebo třeba Urban Crew. Na CD je 12 songů včetně intra a outra, všechny až na jeden jsou ve francouzštině (anglický se jmenuje In the Wind a zpívá ho basačka a začíná akusticky, ale ve finále se to rozjede v pořádnej nářez). Najdete zde i cover Enharjarny - Berserk, kde zazní housle a dodají songu nový rozměr. V rozhovoru s kapelou se můžete dočíst, že album je věnováno všem možným hrdinům z různých zemí a songy jako William Wallace nebo Peuple du Nord to jedině potvrzují…Francouzky bohužel neumím, ale kdo totuto řečí vládne, jistě ocení, že v perfektně udělaném bookletu najdete všechny texty na graficky skvěle vyvedeném pozadí…Hudebně je to muzika s kytarami na pomezí metalu, i když třeba song Coute que Coute (Za každou cenu) je už hodně metalová. Vyrovnané album, které potěší milovníky kvalitní muziky, která už rozhodně není doménou jen kapel z dalekého severu. Doufám, že projekt neskončí jen u studiovky, ale budou i koncertovat. CD si seženete na www.4subculture.com.

Split CD dvou pro mě absolutně neznámých US kapel a to CL1 z Toleda a First Offense z Akronu. Na CD je každá z kapel zastoupena pěti songy. Desku otvírá prvně zmíněná banda se songem L.A.C., na kterej si můžete najít na youtube i klip. Ten Vám napoví, že kapela hraje rychlej streetpunk, hlas je trošku sekanej a lehce uječenej. Kapela hraje ve tříčlenný sestavě a dostanete přesně to, co očekáváte od US kapely, ale na mě je trošku monotónní a spyaný a banda mě moc neoslovila. Z pěti songů se mi líbí nejvíce Drinking Class Heroes. Druhá banda First Offense hraje v pěti a na basu jim hraje ženská. Songy jsou taktéž v rychlejším rytmu, ale zpěv mi přijde více do HC, hlavně teda u prvního songu The Opening Bell. Kapela First Offense se mi líbí o malinko víc než jejich kolegové z CL1, muzika je více melodická, třeba 27 Kisses je punk rockovka jak svině a také má vážnější texty, protože CL1 jsou víceméně o chlastu, zatímco First Offense třeba mluví o šikaně ve škole a jejich důsledcích – song The Worst Revenge. Booklet je slušně udělaný, texty plus fotky a je rozkládací. Ovšem po hudební stránce to zase nějaká úplná pecka není, takže já dávám zlatej střed.

Už hodně vody uplynulo od doby, co Condemned 84 vydali řadové album. Bylo to tuším 2004 a šlo o album No One Likes Us We Don´t Care a vyšlo na labelu Hit Records. Nyní k nám přichází ochutnávka v podobě EP The Real Oi!, na kterém najdete studiově nahranou (ovšem naživo, to znamená, že nástroje nejsou nahrávány po částech, ale dohromady) zbrusu novou skladbu I Just Wanna Be Famous. Na druhé straně vinylu pak najdete The Sound of Oi!, kterou můžete znát z kompilačky Oi! Fuck You 1 a živák z Německa z roku 2009 No One Likes US We Don´t Care. EP vyšlo na US labelu Haunted Town Records, na kterém má vyjít tento rok i nové album In From The Darkness a to jak na CD, tak na LP. EP je limitováno 1500 kousky (300 červených, 400 průhledných a 800 černých). Nový song pokračuje přesně tam, kde předchozí album končí, střední tempo, kde zpěv podbarvují kytarové vyhrávky a je o lidech, kteří chtějí být slavní po celé zemi za každou cenu. Druhé dva songy jsou myslím notoricky známé, takže je představovat nebudu. EP je uděláno v poměrně oldskůlovém stylu, což ale ke kapele, která nás obveseluje přes 30 let, prostě sedí. Najdete v něm papírek s texty a reklamu na chystané album, na které se určitě všichni těšíme a doufejme, že na podzim 2011 si ho budeme moci koupit od kapely ve Vyškově osobně!

Třetí album polské obdoby Kategorie C, která patří k suportérům Slasku Wroclaw a v děkovačce se děkuje i ostatním družebním týmům a jejich fandům (mezi které patří řada členů známých Oi! kapel), takže jmenovitě Lechia Gdaňsk, Wisla Krakow a Motor Lublin. Na předchozím albu Od kolyski až po grob se kapela nebála dokonce experimentovat s chuligánským hip hopem, který v Polsku frčí jako svině, čemuž se zde vyhnuli. Na CD je tedy 10 songů v polštině. Muzika je hodně melodická a zatím asi i nejpomalejší album ze všech tří, co vydali – celé je to v maximálně středním tempu a občas se mihne nějaký chorálek jako olé olé olé, který můžete znát z popěvků na tribunách. Nechybí ani použití akustické kytary. Textově kapela není jednom fotbalová (stejně jako Kategie C), ale najdete i texty například o městě, které nemá daleko ke ghetu, je plné prostitutek, dealerů všeho možnýho atd, ale naopak i láska k rodné ulici, kde člověk vyrůstal a vzpomene si na radostné i smutné zážitky, co tu člověk prožil. Dalšími tématy jsou život ve stresu, který Vám nijak neprospěje, odpor k politikům, jimž se nedá věřit ani slovo, kritika PZPN (což je polský fotbalový svaz), ale i smrt přítele, kde se zpívá jedno moudro a to je to, že člověk dostane nejhezčí květiny až na svůj pohřeb. Song se jmenuje Kwiaty (Cela Nr 3) a je jednou z nejlepších písní alba. Ostatní songy, co se mi páčí jsou Nienawidze Polityki, chorálová PZPN, a poslední akustická 0700 Mowi Wiola. Co je další parádní věcí je booklet, který je sice černobílý, ale jeho jisté grafické pasáže jsou vyvedeny stříbrnou barvou, která se parádně leskne a skoro až svítí (takový je i obal). Fajnová věc pro fandy nejen pro fandy třetího poločasu.

Nedávno jsme Vás informovali, že anglická partička Control chystá na březen tohoto roku nové dlouhé albu, tak abychom si zkrátili čekání na něj, pustíme se do recenze 7´´, která vyšla ještě v roce 2010 a nese název Trouble on the Streets. Na desce, jenž vyšla na Step 1 najdete 3 songy a to Trouble on the Streets a What if na straně A a Thirty Years Ago na straně B. První song je o nepokojích na ulicích, které jsou způsobeny pracujícími, které současná společnost akorát využívá a politici s nízkým IQ se na ně dívají z patra. Druhá se zabývá otázkou co by kdyby, takže co by kdyby Hitler vyhrál válku, nevybuchla atomovka v Hiršoimě, Jih vyhrál občanskou válku atd… a jak je zpíváno v refrénu historii píší vítězové. Song na B straně se mi líbí asi nejvíce a je o tom, jak by se chtěl dotyčný vrátit o 30 zpátky, kdy ještě existovali staré pořádky, patriotismus nebyl zločinem, se zločinci bylo zacházeno tvrdě a za svoji poctivou tvrdou práci byl člověk poctivě odměněn. Sice to nebylo perfektní, ale země patřila lidem, co v ní žili a svět byl celkově pochopitelnější. První dva songy jsou rychlejší promakanější streetpunk alá Bakers Dozen, poslední song se mi zdá o něco pomalejší ve sloce, ovšem v refrénu se vrátí do rychlých kolejí. Určitě také potěší ostrý solíčko na kytaru v každém songu. Texty na songy najdete na zadní straně obalu jak je u EP od Stepu zvykem i s fotkou kapely a krátkou děkovačkou. Tak v březnu s novým albem!

No přátelé tohleto je další zahraniční kapela, která vyšla na českém labelu 4subculture Records. Konkrétně je to rakouská streetcore banda, která pochází z nedaleké Vídně, takže pevně doufám, že se jim v budoucnu někdo ozve a udělá je tady u nás. Hudebně bych je připodobnil k holandským Discipline, Bulldozer a nebo k Ultima Sacudida ale naleznete i vlivy melodickýho punk rocku a r´n´r, takže určitě Bad Religion nebo Social Distortion. Melodičnost jejích songů podtrhují dvě nabroušený kytary a společný zpěv nebo jeho střídání. Na 40 minutovém albu je 12 songů zpívaných v angličtině a mně osobně se nejvíce líbí ústřední song Tomorrow Burns, který má strašně chytlavej refrén a vypovídá o tom, jak je důležité nevzdat se svých zvyků a bojovat proti útlaku, potom Belive, který je o tom, že jediná víra je víra v pravdu, následující A Red and White Inferno, který je o tom, jak kapela miluje živý hraní a ježdění po koncertech, Ostatní songy jsou o lásce k rodnému městu a jeho nočním životě, klasický pohrdání a odpor obyčejnou společností a rakouskými popovými kapelami, úskalí drog atd. K tomu připočtěte prima booklet, který je u 4subculture standardní, kde jsou fotky jednotlivých členů kapely a všechny texty, tak z toho vychází slušná věc, jubilejní 10, kterou label vydal. No uvidíme, každopádně prima věc a přeju labelu aspoň 10x tolik vydaných nahrávek jako dosud. K dispozici na známý adresewww.4subculture.com.

Jedna z předních a kontroverzních skins kapel československé scény končí. Toto jednoduché konstatování je prostě holým faktem. Proč Disdainful nazývám přední kapelou? V počátcích se kapela rozehrávala na coverech od Ultima Thule, ale hned záhy si našla svůj jasně definovaný styl a jejich tvrdý skinhead rock stále zdokonalovala a přitvrzovala. Za 5 let trvající existenci stihla i několik zajímavých vystoupení v zahraničí po boku mnohem známějších kapel. A proč byly Disdainful kontroverzní? Jejich tvrdý styl totiž má i názor, který si bere na mušku všechny možné aktivisty, což se však ne každému ve scéně zamlouvá. A tak vznikají různé bojkoty jejich vystoupení a vše vrcholí v roce 2010, kdy měla kapela koncertovat v Německu po boku australské kapely The Corps, ale jejich společný koncert je nakonec zrušen. A proč teda kapela končí? Odlišné názory členů kapely na další hudební směřování prostě již byly nepřekonatelné... Takže toliko k malému nekrologu kapely a teď také něco k nové fošně. Celkem nestandardně je deska k sehnání pouze jako free download z webových stránek kapely, takže ani žádné originální CD neexistuje. Deska totiž měla původně vyjít jako splitko s holanďany Discharger, ale vzhledem k vývoji událostí v kapele dochází pouze k posmrtnému vydání hotového materiálu. Album tedy otevírá pecka „Backstreet Battalion“, u které mi první tóny navozují rané období kapely Metallica z časů alba Ride The Lightning - tvrdé sekané riffy střídané s melodičtějšími pasážemi a sóly na kytaru. Druhá „Superstitions“ je o dost rychlejší a přímočařejší a působí celkově jednodušším dojmem, na tvrdosti ale neubírá. Třetí skladba v pořadí je můj osobní favorit. Vždycky jsem u Disdainful miloval jejich pomalejší a melodičtější pecky a přesně taková je i „Velvet Revolution“. Poslední dva songy jsou už na můj vkus až moc neurovnané a přitvrzené až do čistého metalu. Ač jsem dlouholetým fanouškem metalu, tak ale přeci jen od skinheadské kapely očekávám poněkud více přímého tahu na bránu a více jednoduchosti. Zbytek alba tvoří live záznam z koncertu v Motoráji, který ale rozhodně žádnou velkou kvalitou neoplývá. Suma sumárum, kapela za svou existenci toho stihla poměrně dost a já pořád doufám, že Disdainful ještě neřekli své poslední slovo…

Třetí deska německých Vikingů, opět nahraná v pozměněné sestavě než předchozí počiny a opět vydaná na jiném labelu. Za basu se teďkon postavila přítelkyně frontmena Miesla Rese. Na tohle CD jsem se celkem těšil, jelikož s kapelou máme dobrý vztahy, jejichž důkazem jsou dva odehrané koncerty v ČR a jejich pozvání na koncert do nedalekého Görlitzu. CD se jmenuje O lásce, nenávisti a starých rituálech. Na albu je 10 songů plus intro, z toho dva anglický a zbytek německy. Hudebně je to pěkná mixka viking rocku, streetpunku, r´n´r s lehkými dotyky metalu i ska, ale nechybí ani dvě pomalejší balady. Jedna z nich (Merseburger Zauberspruch) je opět zpívána v nějakém starogermánském dialektu. Texty se zaobírají samozřejmě mytologií jako třeba Raben am Himmel (nádhernej kousek), Ewige Asatru, potom našimi něžnějšími polovičkami (You are the Girl), zkurvenou dobou, ve které žijeme, kde jsou tradiční hodnoty postaveny na hlavu a ten kdo je zachovává je v očích ostatních minimálně blázen (Zeit des Verfalls což je skutečně výmluvný song a Rebel Song), patriotismem (All unser Stolz, cože je halekačka ve stylu Rabauken a jejich Unser Vaterland) a přátelstvím (poslední song a balada Warum?). Jinak bookletu nic nechybí, texty, fotci a děkovačka. Jinak album je ze všech tří co mají asi nejměkčí, ale poslouchá se to výborně a Miesl do zpěvu dává opravdu hodně a celkově je hudba Donars Groll hodně nápaditá, originální a především kvalitní. Doufám, že se ještě někdy uvidíme na podiu nebo pod ním. Mohu jen doporučit. K sehnání za 280 šušní na www.4subculture.com.

Dorian Gray Orchestra je kapela, nebo spíše projekt, který tvoří členové hannoverské kapely Subculture Squad. Nutno říci, že neznám ani projekt, ani domácí bandu jejich členů. Na albu, které nemá název, najdete 10 songů, z čehož jsou dva zastoupeny jak v normální, tak i v akustické (unplugged) podobě a je mezi ně započítán i bonusová píseň Anabel-Lee, která je nahrána právě ve spolupráci se Subculture Squad a cover If Drinking don´t Kill Me od amerického košíkáře George Jonese hozenou do trošku tvrdší podoby. Hudebně šahá tenhle orchestr od rockabilly, blues, country až po punk rock. Kdybych to měl nějak přiblížit, tak vemte sólovky P.Paula Fenche, Johnnyho Cashe a foukněte tam ještě US Bombs spolu s kontrabasem, banjem, harmonikou a steelkytarou a máte zhruba zvuk tohohle šestičlennýho ansámblu. Po prvním poslechu mi to nic moc neřeklo, ale postupně jsem tomu přišel na chuť, protože je to prostě totálně něco jinýho, než na co jste zvyklý a asi na to trošku musíte mít náladu. Já se v takový muzice moc nevyznám, takže nemohu srovnat s podobnými kapelami, ovšem musím říci, že se mi to celkem líbí a Vampire Girl normálně i unplugged zahraná mi bude v uších znít celkem dlouho. Kapelu si dovedu celkem živě předsatvit, že nahrává soundrack a nebo komparz v seriálu Odpadlík, pokud možno v nějakym zasmraděnym baru dole na Jihu. Co je škoda je jen dvoustránkový booklet s děkovačkou bez textů a fotek. Zajímavá věc pro fanoušky netradiční muziky. Kvůli absenci srovnání s jinýma kapelama nechám bez hodnocení, ale rozhodně ne bez doporučení.

A máme tu další zářez na pažbě českýho labelu 4Subculture Records. Obětí je teďkon švédská punkrocková banda z Göteborgu a Poor Mans Poetry je její debutový CD, který obsahuje 12 songů příjemnýho punkrocku, od pomalejších skladeb až po svižnější tempo. Je to prostě ta Švéďárna jakou znáte z výběrů nebo od kapel jako Vindicate This, Dims Rebellion nebo třeba Antipati. R´n´R kejtra bez boosteru někdy připomíná i US Bombs a lehce sází podmanivý sólíčka a je velmi výrazná. V jednom songu (Wicked Mind) za zpěváka vzala zpěv i nějaká ženská, což je dycky příjemná změna. Jinak album neobsahuje moc veselejch témat, jak už jeho název napovídá a přímo song Poor Mans Poetry je hodně výmluvný. Jinak se texty zabývají třeba nevinným odsouzením Waiting (pomalejší song), rebelská motorkářská Highway Stranger (to je hodně velká pecka!), popis zvuku kapely Meteor, těžkej život Going On, ale i ušlechtilá témata jako je chlast Dirty Water nebo Kings Head (název putyky kam kapela chodí). V bookletu najdete texty a fotky členů bandy. Kdo by chtěl vědět o kapele víc, tak rozhovor s nima najde na webu www.stillcrucified.com a CD si může klasicky u www.4subculture.com viď.

The Resurrection, neboli oživení a zmrtvýchvstání, to je název tuším že pátého řadového alba týhle vikingrockový pecky ze Švédska, kterou primárně tvoří zpěvák a kytarista Bisson, na basu hraje Puncc z Battle Scarred a na kytaru cápek z punk rockových Sniffin´ Glue. Tahle kapela je opravdu neskutečně našláplá a mně se líbí více, než samotní zakladatelé žánru Ultima Thule (hlavně díky používání netradičních nástrojů jako třeba banjo, foukací harmonika a hlavně metalová dvoušlapka, která je slyšet v prvním instrumentálním songu Ride of the Valkyries, která ve finále plynule přejde v song Tillsammans vi stä, který je taktéž vynikající). Na albu je 10 věcí, z toho 4 v angličtině a zbytek ve švédštině. Jeden z anglicky zpívaných songů se jmenuje Cash was a Punk a není to nic jiného než Folsom Prison Blues v rockové verzi…vskutku vynikající verze nesmrtelné klasiky, kterou zná našinec od táboráku v češtině pod názvem Blues Folsomský věznice. Z ostatních songů bych vypíchl hlavně Heeded for the Call, který je o Vikinzích a bitvách…divný co a švédsky zpívaný Arbetslöshetsklassens hjältar a podle názvu bych typnul něco o pracující třídě a hrdinech. Nechybí ani pomalá balada, tentokráte až na posledním místě desky a je to song Våra själar brann. Strana A mi přijde o malinko lepší než B, prostě songy na ní se mi líbí o něco víc. Jinak vinyl co mám já je modrý, ale asi budou existovat i jiné barevné kombinace. Co mi mrzí je fakt, že tam nejsou texty, alespoň u anglických songů, ale zpěvu je zase dobře rozumět a nejsou to žádné litanie, takže kdo trošku anglicky umí, tak význam bez problému pochytí. Opravdu skvělé oživení pro mě už legendární kapely.

Konec roku 2010 nám přináší vskutku celou řadu pecek v podobě vynikajících alb, takže kdo chce mít hudebního ježíška, nebo neví co s penězi, který dostal k Vánocům, tak koupě muziky je rozhodně jednou z cest. Rule Ok je další album od holandských klasiků Evil Conduct, kteří v poslední době spolupracují s Franky Flamem nebo 4 Skins a dostalo se jim pocty zahrát i v kolébce Oi!, v Anglii, kam se jen tak nějaká Evropská kapela nepodívá. Album obsahuje 12 songů, z čehož 2 můžete znát z EPka Home Sweet Home (stejnojmenný song a One of the Boys, které jsou však remasterované). Album otevírá neskutečná pecka Skinhead till I´ll Die, na kterou jste mohli vidět i videoklip, druhá je What´s Happening? a je o vývoji kapely od malých koncertů až po velké festivaly. V podobném duchu pokračuje celá první strana, témata o pití o víkendu a následném nezvládání v pondělí v práci a poslední song Your Identity…o tom, jak je důležité si určit životní priority a žít si podle svého. Na straně B je určitě zajímavý song Time for Action kterej je o pracující třídě, potom All Around, která má super refrén, ale sloky se mi moc nelíbí…jsou to poskládaný texty od klasických kapel jako 4 Skins, Sham, Cockney atd…další songy jsou o lidech, kteří zabředli do normálního života a najednou z něj chtějí utéci…nebo poslední pomalejší Victory o respektu k pracujícím. K LP je papír s texty a fotkami kapely. Určitě parádní album od perfektní kapely, ale budu mít výhradu…určitě by šlo něco udělat s obalem, kterej mi přijde spíchnutej „na koleni“. A styl hudby? Prostě Evil Conduct…pokud máte cokoliv od nich, tak víte co čekat…Objednávejte jak na CD tak na LP na www.4subculture.com.

Evropská verze splitka portugalské kapely Faccaáo Opposta (což znamená něco jako Opoziční frakce) z Lisabonu a jejich stejně mluvících kolegů ze zámořské Brazílie Mao de Ferro (Ocelová pěst). První banda je zde zastoupena šesti songy ve své mateřštině. Kapela je čtyřčlenná v klasickém složení a hraje sakra chytlavou a tvrdou muziku ne nepodobnou jejich kolegům ze Španělska Ultimo Asalto a nebo brazilští Tropel. Střední tempo, přesné bicí a hrubý hlas, který skvěle dotvrzuje basová linka, která je perfektně slyšet. Kytara občas pošle do našich uší sólo. Půlka songů byla nahrána s půlročním odstupem, takže je tam lehčí skok ve zvuku, ale nic dramtického…první půlka je krapet dynamičtější a všechny tři songy Dia de Jogo, Skinheads a Faccáo Opposta se mi moc líbí. Z druhé půlky bych hudebně vyzdvihl hlavně song Anti Hippie. Druhá kapela je pětičlenná (více si o nich můžete přečíst v Boots and Braces 4) a krom klasických nástrojů je zde i borec co hraje na akordeon, což dodává muzice hnedle jinej zvuk. Kapela hraje o něco rychleji než jejich portugalští kolegové, ale najdete i ska rytmus. Kapela působí o něco exotičtěji nejen díky akordeonu. Nejvíce mě od nich chytil song Vamos Para o Bar, který je hodně zpěvný (je to o cestě do hospody, tak aby nebyl veselej že jo) a předposlední Verdadeiros. Texty obou kapel jsou jen v mateřštině, ale s překladače se dá něco vykouzlit, takže plané sliby, bary, životní cesta atd… Hodně se mi i líbí grafické zpracování bookletu, kde jsou krom textů i fotky a kontakty na kapely. Co říci závěrem, splitko celkem neznámých kapel, které však svou kvalitou přebije kdejaké zavedené jméno. Hodně velký překvapení! Brazilskou verzi nemohu posoudit, ale obě dvě si můžete objednat na www.4subculture.com.

Americká partička Fed Up! je na světě už od roku 1997, takže rozhodně nejde o žádné nováčky na scéně. Jejich styl se dá bez jakéhokoliv zaváhání označit jako oldschool New York Hardcore, takže hudební vlivy a vzory můžeme hledat v kapelách jako Warzone, Marphys Law, nebo Agnostic Front. Tohle všechno potvrzuje i jejich zatím poslední deska „Sheer Poetry“. Nejdete zde 12 poměrně krátkých songů, které přesně zapadají do škatulky oldschool NYHC. V některých songách je cítit punkový vliv, což ale u takto zaměřených kapel rozhodně není nic výjimečného. Škatulku oldschool potvrzuje i zvuk, který je na můj vkus až příliš garážový a působí tak na mě méně výrazným dojmem, což je ale možná právě účelem… :-) V textech se objevují klasická témata jako přátelství, hrdost, antifašismus, antikomunismus apod., prostě vše co každý fanoušek klasického NYHC od kapely očekává. Moje celkové hodnocení je takové, že já přeci jen v HC scéně upřednostňuji trochu tvrdší (metalovější) záležitosti jako Hatebreed, Do Or Die, apod., ale pokud patříte k milovníkům spíše oldschoolovějších záležitostí, tak rozhodně doporučuji. K sehnání na www.4subculture.com.

Album Game Over stejnojmenné kapely z polského města Nowa Huta začíná hodně klidným a pohodovým intrem zapadající spíše do pop-punku. Nicméně hned následující song začínající sborovými pokřiky a pokračující v rychlejším tempu dává jasně tušit, že půjde spíš o klasický polský oi!punk. Hned třetí song „Pokolenie 80“ pro mě znamená v podstatě vrchol alba. Píseň má hodně povedenou úvodní melodii a celkově velice slušně šlape. Nicméně většina alba mi splývá do jednoho nevýrazného celku. Album celkově rozhodně neurazí, ale z mého pohledu ani ničím nepřekvapí. První tři, čtyři songy si celkem vychutnávám, ale po dalších mě již album začíná poněkud nudit a očekával bych nějaký song, který mě přeci jen trošku vytrhne ze stereotypu, což se však po celou dobu alba víceméně nestalo. Možná dvanáctá „Alternatywny glos“, kde je slyšet příjemný kontrast ska rytmů a klasického punkrocku. Nicméně když budu mít chuť na nějaký polský oi!punk, sáhnu spíše po Analogs, Junkers, či Contra Boys, kteří mají mnohem výraznější svojí tvář. Game Over z těchto známějších kapel samozřejmě ve své tvorbě vychází, ale s ničím novým rozhodně nepřišli a pouze mi zapadají do průměrné šedi. Navíc obal alba je tvořen sice jako digipack, ale nemá v sobě žádný booklet, takže si ani nepřečtete žádné texty a nemůžete tak ani nějakým způsobem zhodnotit image kapely…Seženete na www.4subculture.com.

Gli Ultimi (Poslední) je italská kapela motající se okolo Viterbo Skinheads Crew, s jejímž představitelem si můžete přečíst rozvor na www.lonerider.skinhead.cz a tohle je mini album, které nahrála v červnu minulého roku. CD je lisované, ale je ve slim obalu a najdete na něm 4 songy ze studia a 3 živáky, mezi kterýma je i cover True Believers od Bouncing Souls a krom něj jsou všechny songy v italštině. Názvy songů jsou po přeložení třeba Hrdina, Lidé jako Vy, Král čtvrti atd…ale texty si nepřečtete, jelikož booklet je jen papír s fotkou kapely a děkovačkou plus reklamou na distra a labely, které kapelu podporují. Jinak kapela zní prostě italsky, to asi bude mluvit za vše, protože určitě znáte nějaké oi/streetpunkové kapely…takže důraz na jednoduchou melodii, přirozený hlas (žádnej chraplák) a zpěvné refrény, což Vás dohromady určitě přinutí si minimálně poklepávat nohou do rytmu. Hodně se mi líbí pomalejší druhej song Senza tempo, kde sem odposlechl něco v tom smyslu, že skinheads jsou nadčasovou generací. Živáky jsou v dobrý kvalitě, takže je vidět, že kapela umí hrát. O textech Vám toho moc neřeknu, ale to už jsem psal nahoře…lidé, co mají rádi kapely jako Roll Call nebo Ciurma Skins a celkově italské Oi!, tak si oblíbí i tuto kapelu.

Tak na tuto fošnu od Glory Boys jsem se tešil jak malé kindoš. Naprosto předčila moje očekávání. Glory Boys hrajó klasické španělské Oi!, ale tak o jednu a až dvě třídy lepší, než co jsem doposud z této země mohl slyšet. Je to prostě pecka, naprosto betelné zvuk, které vás chytne hned od úvodního válu a neomrzí. Glory Boys pochází z Valencie a Skinhead Resistance je jejich první klasický album. Zpívajó jen v angličtině, což je pro španělské bandy celkem neobvyklé, ale určitě spousta z vás to ocení, přeci jenom angličtině rozumí víc lidí. Fošna obsahuje 11 válů. První vál Out Tonight betelně otvírá celé album, skoro takové delší intro:-D. Druhé valčík je My Land, jak již z názvu vypovídá, je o jejich zemi a o lidech, kteří ji zradili a láska k vlasti pro ně nejsou nic jiného než jen prázdná slova, hlavně když só love. Vál Trendy Punks je myslím hodně aktuální – dětičky z bohatých rodin, co si hrají na opravdové punks. Dle Glory Boys by měli ochutnat trošku toho násilí:-D. Ve skladbě Dreams In Black And White zpívají o minulosti jak vypadalo jejich město a doba jejich mládí. Vypíchl bych vál Your Choice, je o strastích naší cesty životem. Natural Born Drinkers je vál o lásce k našemu tak oblíbenému alkoholu:-). Osmé vál Skinhead Resistance je naprostá pecka. Vrchol celého alba. Při refrénu Skinhead Resistance běhá až mráz po zádech. Text válu je o našich společných hodnotách – hrdost, čest a vernost a jejich obraně, které dnešní moderní společnost nezná. Glory Boys se dotýkají i vážnějších témat k zamyšlení jako ve válech Police State a Living In A Lie. Wrong Time, Wrong Place zažil asi každé z nás, není to nic příjemnýho. Poslední vál Ready, Steady. Go! vhodně uzavírá celé album. Něco k Bookletu, je decentně udělné, žadné přepatlaniny, ale na druhou stranu obsahuje vše podstatné. Texty jsou v angličtině. Obal bookletu tvoří oldschool fotka:-). Akorát to trošku kluci přehnali s pozdravama, skoro 2 stránky:-D. Do bookeltu dali i hate „pozdravy“:-D. Co říct závěrem? Je to prostě pecka, rozhodně jedna z nej věcí, co letos vyšla. Toto je vážně povinnost mít ve sbírce. Tak zvedněte svý zadky a objednávejte u www.4subculture.com

EP od kapely z Valencie, která se hodně rychle usadila v horních příčkách top tenů spousty lidí. Na EP, které je limitováno 300 kusy najdete dva songy, které možná znáte z alba Skinhead Resistance a to Natural Born Drinkers, která pojednává o tom, že jsme to my a právě my, kdo vládne barům a kdo stojí nejdéle na nohou, i když máme trošku nakapáno do strojku. Na druhý straně najdete song My Land, která je o lidech, co za prachy klidně beze studu zradí svoji zemi. Ještě je zde bonus song v podobě nějaké nejspíš pochodové písně (hymna to myslim není). EP je hozený do hodně jednoduchýho oldskůlovýho stylu – černobílej papírovej obal s jednou fotkou a textem na Natural Born Drinkers. EP je černé s razítkem Skinheads Valencia a nápisem labelu. Pro fandy vinylů a této kapely shledávám toto jako naprostou povinnost i s přihlédnutím k poměru cena-výkon-atmosféra! Seženete za 8 pětek na www.4subculture.com.

To, že folk punk je doma téměř všude, potvrzuje ostřílená banda z Norska - Greenland Whalefishers. Hrají jíž od roku 1994 a řadí se tak mezi nejstarší kapely tohoto stylu. Obdivuhodný je, že stále koncertujou a jejich muzika rozhodně nemá klesající tendenci. Stylově nikam neodbočujou a drží si kvalitní a přitom undergroundový zvuk. Při svých tour se několikrát ukázali i u nás. Jejich nový CD z dubna 2010 – Songs from the bunker nenabízí žádné laciné a podbízivé melodie, ale propracovanou hudbu. Proto asi ne každému se zalíbí na první poslech, ale jakmile se člověk zaposlouchá, těžko s nima končí. Jejich hudbě dominují folkové nástroje jako píšťala, mandolína, banjo, housle a další. To vše perfektně doplňuje typicky hospodskej zpěv a občasný vokály. Pro dudácké nadšence je tu i jeden čistě instrumentální dudácký počin. Na CD najdeme celkem15 kousků (včetně intra, outra, 2 instrumentálek a 8 sekundovýho proslovu). Za zmínku stojí i různorodé texty, které zahrnují smysl života, smrt, lásku, chlast nebo pokrytectví. Právě na pokrytectví naráží můj nejoblíbenější song - Police Chief Inspector, který je otevřenou zpovědí policajta. A ta nevyznívá zrovna lichotivě. Celý CD je vyvážený, takže na něm najdeme pomalejší písně (The Guest, In the Bunker…) a svižnější kousky (Waiting, Back up Man, Drunk vs. Love sick...). Není nad čím váhat, tohle určitě stojí za poslech. Objednat můžete na www.4subculture.com.

Tak se mi po delší době dostala do ruky další pro mě naprosto neznámá kapela. Při pohledu na obal CD jsem o nic chytřejší rozhodně nebyl a po prostudování bookletu, který začíná velkým červeným srdcem s malými tanky kolem, jsem i celkem znejistěl, co že mě to vlastně uvnitř čeká… Celý booklet je hozený do takového pohřebního image a uprostřed je dvojstrana s fotkou 5-ti týpků oblečených v černých hadrech a všichni mají na sobě kapucové mikiny s písmeny GK (podle všeho zkratka Grober Knüppel). Nicméně styl oblečení členů kapely již dává pomalu tušit, o čem zde asi bude řeč – vše napovídá tomu, že se kluci nejspíše vrhli na hardcore… Vkládám tedy CD do přehrávače a čekám, co se z repráků ozve… :-) Bez jakéhokoliv varování se na mě vyvalí obrovská dávka agresivity, rychlosti, energie, tvrdosti a já nevím čeho všeho možnýho… No prostě mě to totálně posadilo na prdel! Úvodní song „Mit Vollgas An Die Wand“ je naprostá HC vypalovačka bez jakýchkoliv kompromisů. Tuhle muziku prostě buď milujete, nebo nenávidíte, nic mezi neexistuje! (Mimochodem, zkuste si najít tenhle song přímo na youtube i s jeho videoklipem – přesně potom poznáte, co znamená slovo „hardcore“!). Co začalo v prvním songu, pokračuje i ve druhém“ Rein, Rein, Rein!“ Třetí song „Hart Sein“ je trošku změna a rytmus se poněkud zpomaluje a písnička v podstatě šlape jako stroj. Tady se mi zdá, že se kluci nechali trochu inspirovat svými poněkud známějšími krajany Rammstein. Vše se opět vrací do starých kolejí v páté „Wer Schützt Uns Vor Euch?“ která vše opět vrací do rychlého nadupaného HC. Jako slabší místo bych označil šestou „Ein Kleiner Arsch, v které se pánové pokouší o jakési alternativnější styly, což ale zrovna u tohoto alba spíše škodí, než nějak pomáhá, ale to už je na každém aby sám posoudil… Ještě se rozhodně zmíním o sedmé „Ich Halt Euch Fest“, která je spíše punkovější a celkově působí takovým hodně svěžím dojmem. O textech se tentokrát nevyjadřuji, jelikož němčina rozhodně není mojí silnou stránkou. :-) Nicméně, celé album téhle německé smečky hodnotím velice pozitivně a každý kdo má rád pořádně nadupaný HC s prvky metalu a punku bez zbytečných kudrlinek by se rozhodně měl začít zajímat, kde tohle album sehnat.

Tato banda pochází z přístavního města Gijón, které leží na severu Španělska. Tvoří ji 3 členové, všichni fanoušci místního fotbalového klubu Real Sporting de Gijón. Tato jejich záliba se odráží prakticky v celém jejich albu, kde zpívají o fandění svému klubu, násilí a alkoholu. Hrají našláplé streetrock občas s punkovým vlivem. Na Španělsko naprosto netypické počin. Od prvního tónu se na vás valí jako tsunami. Pokud by se to dalo popsat barvama, tak velká temnota, je to opravdu velmi temné, který ale hlas zpěváka skvěle doplňuje, což dává nevšední zážitek. Tempo je středního rázu, občas zazní kytarový sólíčka, jako například ve válech Sangre rojiblanca a hlavně ve válu Esta vida me va a matar. Album obsahuje 8 válů, z toho 3 jsou covery. První cover je El norte está lleno de frío (o přívětivosti severu a nasílí, zřejmě po fotbale), další cover je Esta vida me va a matar. Jedná se o rock and roll skladbu, která opěvuje zmíněný styl hudby. Poslední cover se jmenuje Cuidado, od staré punkové kapely z Baskitska Eskorbuto. Vál je o neměnnosti názorů ( „….. jsme stejní jako na začátku......“). A teď k samotné tvorbě této bandy. První vál alba Somos del Sporting (Jsme ze Sportingu), opěvuje již zmíněný fotbalový klub.Nasledující píseň Sangre rojiblanca (červenobílá krev) jasně ukazuje, že to s věrností ke klubu myslí vážně. Sporting má právě červenobílé dresy. Třetí vál v pořadí A por ellos popisuje 3. poločas. K fotbalu a k fandění na statku jednoznačně patří škopek, což dokládají ve válu Cervezas y Sporting (Škopky a Sporting). Čtvrté vál Aunque ha pasado el tiempo, je o tom, že i když už nejsou kindoši, tak stále bojují za to svoje i v pozdějším věku. Booklet je teda fest odbyté, majó tam jen texty ve španělštině, žádné fota, jen smrtka na obalu, což má zřejmě spojitost s názvem bandy La Guadaňa (Kosa). Závěrem bych jen vytkl, že je potřeba trochu víc snahy při nahrávání, zvuk není úplně čisté.

Relativně starší nahrávka portugalské kapely (nebo spíše projektu – 2 lidé) Gume (což znamená ostří nože) se mi dostala do pracek až teď a protože mám rád věci, co vydává Bigorna, tak jsem se rozhodl, že na ně napíšu recenzi. EP se jmenuje Lisboa, takže kapela bude nejspíše pocházet z hlavního města a na desce najdete tři songy, konkrétně Lisboa, Rumores (Pomluvy) a Somos Nós! (My jsme ti jediní). Všechny songy jsou v jejich mateřštině. I když se jedná o dvoučlený projekt (zpěvák a basák), pozvali si borci na hosotvání kámoše, takže kromě kytary a bicích, které doplňují sestavu, zde najdete i saxofon a to je voda na můj mlejn, protože saxofon v oi! hudbě to je prostě špica. Textově kapela zpívá o hrdosti na své hlavní město, dále o pověrách, které ničí scénu a o pracující třídě a jejich těžkém živobytí. Hudebně je to minimálně zajímavé a určitě to neocení každý. Není to klasický Oi! zvuk, to vůbec ne spíše něco jako Paris Violence a kapela se nebojí experimentovat (což je asi nejvíce vidět na posledním songu Somos Nós! nebo v prvním Lisboa, kde jsou pasáže, kde zní jen zpěv a nástroje jdou totálně do pozadí). Říkám není to muzika pro každého. Jinak EP vyšlo u třech labelů (Bigorna, Zeroworks a Extremocidente) a u každého s jiným obalem a v případě Bigorny je deska čirá. U Bigorny jsme si zvykly na vysoký standard obalů a nejinak je tomu i zde (u jejich prvního vydaného EP). Extra sleeve na desku, texty v portugalštině a anglický překlad plus plastický offsetový tisk. Mám rád originální kapely a tohle jhe přesně jedna z nich a já doufám, že se dočkáme pokračování (i když nemám páru, zda je kapela ještě aktivní).

Hammer and the Nails je další z mnoha skvělých kapel, která pochází z Bostonu a toto je zatím jejich jediný oficiální počin (kromě něj mají ještě čtyřpíšňové demo CD z roku 2009 a songy na kompilačkách jako třeba Oi! the Support nebo 30 Years of Oi!). Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary. Deska vyšla na US labelu Rock´n´Roll Disgrace. Členové mají zkušenosti s hraním v kapelách jako Close Call a Fit for Abuse a tuším, že kytarista a zpěvák Brian hraje i v Tommy and the Terrors. Na LP najdete 5 songů s názvy jako Ten Fingers, Set to Ruin, Faux, Icepicks a Sleeping Giant. Muzika kapely je našláplá a neubráním se srovnání s Bonecrusher a Bridgeburners…tvrdej zpěv, melodické refrény (hlavně song Icepicks – refrén What we really want is to restore the trust in defense, So we´ll take you one by one, until the nation has control again Vám bude v hlavě znít sakra dlouho, stejně tak jako závěrečné sólo v písni), kytara, která sází podmanivá rocková sóla a texty, které nejsou vůbec ale vůbec veselé. Moc se mi líbí poslední text Sleeping Giant, který je o tom, že ne všechny problémy skončili se studenou válkou a že je stále mnoho států, které otevřeně podporují terorismus a stále jsme blíž a blíž té nejtemnější hodině, kdy dojde na zúčtování. Veselý není ani obal, kde jsou vyobrazený různé druhy středověkého mučení a poprav. K obalu je černobílý papír s texty a fotkou kapely. Všech pět songů je naprosto parádních a mohu to všem co maj gramec s klidným svědomím doporučit a těm co ne, tak těm doporučím počkat, protože na Rebellion Records se chystá v rámci sběratelské serie CD verze (plus nějaký bonusy nejspíš). Ale chceme víc, takže o něco méně než plnej počet.

Hard x Times jsou pětičlenná kapela, která pochází z francouzského hlavního města, z Paříže a má na svém kontě několik EP a album We take shit from no one. Poměrně zajímavý fakt je, že zpěvák Phil (který kdysi bubnoval v kapele Anti-Patik) kdysi koketoval s WP scénou a nyní proklamuje svůj židovský původ, ale o tom tahle recenze nebude, to se dá dočíst jinde, takže se pojďmě soustředit na muziku, kterou Hard x Times hrajou. Kromě klasických nástrojů zde uslyšíte v posledním válu Hommage i klávesy a saxofon. Jinak v mnoha písních se kapela o sborové refrény, ve kterých uslyšíte i dívčí vokály. Muzika je vcelku melodická, ale nechybí ji tvrdost a dravost a kdo má rád francouzské kapely jako West Side Boys, ale s trošku hrubějším hlasem a celkovým zvukem, tak tomu se budou i Hard x Times líbit. Kapele to suprově šlape a podtrhuje to i samotný zvuk z vinylu (ovšem kdo si koupí CD tak k tomu bude mít navíc 5 bonusových songů). Perfektně zpracovaný je i vnitřní obal na LP, který obsahuje texty a celou řadu fotek současných, ale i minulých členů kapely a lidí, kteří se podíleli na nahrávání desky, ale i mraky fotek kámošů kapely a obsáhlou děkovačku. Bohužel francouzky nic moc nevim, takže témata textů jsou jen podle slov neodhalena, ovšem hudebně je parádní třetí song Douce Nuit, Nos Regles a poslední Hommage, do kterého je jen recitativ v angličtině (prostě klasická rozlučkovka). Stojí za poslech

Mladá kapela z UK (Oxfordshire) a její první počin, který jí má představit vyšel na MFS. Insane Youth tvoří směsice punkerů a skinheadů a sestava je na anglické poměry hodně mladá…že by svěží krev? Na CD najdete 5 songů, řekl bych, že to je spíše taková představovala kapely a v budoucnu přijde pořádná deska. Songy se jmenují Punks and Skins, Cider, Fags and A Fight, Squaddie Bait, English Pride a Good Old Days. Po hudební stránce to je typický britský Oi! se zvukem z 80. let, takže něco jako jejich kolegové ze Skinfull.a i texty nepřináší už podle názvu žádnou velkou inovaci. Takže united, chlast a jeho následky, starý dobrý časy, kdy lidé víc drželi při sobě, nebo třeba o tom, jak je třeba pozvednout znovu anglickou kulturu a hrdost. Tempo se střídá od pomalejšího k rychlejšímu a to i třeba v rámci jedné písně, hodně patrný je to u první. V rozkládacím šestistránkovém bookletu najdete všechny texty, pár fotek a děkovačku. Celý CD bych přirovnal asi k holandským The Bruiseheads a to jak po hudební tak po textové stránce. Příznivci starého klasického zvuku nebudou zklamáni, já osobně mám raději jinačí věci. Za 2 kilča k sehnání u Michala na www.4subculture.com.

Další Asijská věc, kterou vydal label Bronze Fist Records pochází tentokráte ze země vycházejícího slunce. Kapela se jmenuje Kaiga a album Ishin Denshou a to je tak vše co Vám k tomu můžu říct :). Je to totiž klasická záležitost z tohohle koutu světa, kde je latinkou napsáno jen toto a zbytek je Japonštinou…no a to nepřepíšu ani do google překladače. Ale na netu jsem našel že songy se jmenujou Kantetsu, Saku, Rensei, Onore no tamashii, Kyokou, Inochi, Wakagi, Aa nippon a Senkou, je celkem 9, což je na čas 36 minut docela málo, vychází to 4 minuty na song, což je celkem dost. A teďka k muzice, brutální směska hardrocku, HC a metalových vlivů a rifů, spíše ve středním až pomalejším tempu s metalovými pasážemi, kde uslyšíte jen drhnutí kytary a basy bez bicích. Promakaný jsou i kytarový sóla. Zpěvák to celkem sype a hodně se střídá ve zpěvu refrénů s ostatními, ale jak říkám v hlavě Vám moc textu nezůstane. Co mám moc rád na nahrávkách z dálného východu je jejich grafická úprava a design bookletu a ten se povedl i teď. Kdo má rád kapely okolo SSS jako třeba The Hawks, EMPI a nebo prostě kapely s netradičním zvukem, tak tohle je určitě dobrá věc i pro něj.

Tahle finská banda vznikla v roce 2007 a podle vlastních slov hrají „working class rock’n’roll“. Co se týká muziky, tak můžu rozhodně souhlasit, protože kdybych měl jejich styl k někomu přirovnat, tak mě okamžitě napadají jejich poněkud známější severští bratři Perkele, takže se opravdu jedná o takový oi! rock’n’roll. Co se týká textů, tak těžko můžu soudit, protože drtivá většina je zpívaná ve finštině a překlad v bookletu nenajdeme. Ale aspoň dva songy z celkových dvanácti jsou v angličtině. Je to „Skinhead Pride“, která se nese v duchu klasického plešatého tématu hrdosti, cti, bitky a přátelství. Druhá anglická pecka je „I Don’t Believe In Anarchy“, kde kapela jasně dává najevo co si myslí o militarizaci některých punx. Ostatním songům opravdu nerozumím, nicméně podle fotografií a obrázků v bookletu se dá celkem dobře odvodit, že hlavními tématy budou finská historie, vikingové a skinheadská hrdost. Muzika je to celkově velice příjemná a melodická nesoucí se víceméně ve středním tempu. CD bylo vydáno na českém 4Subculture, takže kdo máte rádi Perkele, nebo třeba The Clichés určitě neváhejte si tohle album koupit.

Německá kapela ve stylu Böhse Onkelz nebo FreiWild a tohle je singl, kterej vychází u pobočky Bandwormu jako ochutnávka před regulérním albem, které se chystá na rok 2011. CD obsahuje 5 songů plus videoklip, kterej si můžete pustit na počítači. První song Du bist König je ochutnávka z chystaného alba, druhej Gottes Werk und Teufels Beitrag je píseň nahraná speciálně pro tohle album a další tři Hier!, Was ich will a Mein Weg jsou živáky z festivalu GOND, kde hrají kapely právě ve stylu Böhse Onkelz (jako třeba Engel in Zivil, Stainless Steel, Betontod, 9mm atd…). Videoklip je k písní Warum hasst du mich? z alba Mit Leib und Seele. No začnu živákama, songy Hier! a Mein Weg jsou pomalejší a objevuje se u nich akustická kytara a je zde slyšet, jak publikum zpívá s kapelou, takže atmosféra koncertu musela být dle audio záznamu úžasná. Ostatní songy na CD jsou přesně ve stylu Deutschrock kapel, které jsem jmenoval na začátku. V bookletu najdete text na dvě nové písně a uprostřed velkou fotku kapely, zřejmě ze zmíněného festivalu, kterej vypadá co do účasti lidí celkem velce. Fajn ochutnávka před novým albem pro specifičtější okruh posluchačů.

Tohleto je sólovka Ariho, což je zpěvák a tvůrčí osobnost Kalevalan Vikingiit. To, že Ari není žádný hudební nováček, ale zkušený harcovník je potvrzeno i faktem, že hrál v metalových kapelách jako Morningstar a nebo v Minotauri. Na solovém albu si krom bicích nahrál vše sám. Sólovka obsahuje 4 songy nazpívané v angličtině pomalejšího rockového stylu, do kterého je vhodně zakomponována akustická kytara a uslyšíte i klávesy. Co je dále zajímavé je to, že CD přichází na svět v DVD obalu a je limitováno jen 100 kusy (je to CD-R s potiskem) a uvnitř je jen papír s texty. Názvy songů jsou Free North, Kustaf Horn, Let the Fires Burn a Torsten Stålhandske. Z toho je poznat, že se texty zabývají hodně historií, hlavně různými vojáky a generály, kteří bojovali ve válkách. Jak už jsem řekl muzika je spíše pomalejšího, klidného rockového rázu s patriotickými texty, kde chybí subkulturní témata. Osobně se mi líbí více než Kalevalan Vikingiit. Zajímavá věc po sběratelské tak i po hudební stránce, kterou si můžete za kilo objednat na www.4subculture.com.

Poslední dobou mam celkem štěstí na CD kapel, které rozhodně nepatří k nějakým extra známým, což u mě většinou vyvolává určité napětí, zda právě ono CD, které zrovna vkládám do přehrávače, bude natolik kvalitní a zajímavé, abych měl o daném albu vůbec co napsat. Musím říct, že se to zatím u většiny povedlo, což je případ i tohoto alba poměrně mladé partičky Kids Of The Streets. Za poměrně krátkou dobu se mi do rukou dostalo již druhé CD z Ruska. Hned úvodní song začíná hardrockovýma riffama, za které by se nemuseli stydět ani veteráni AC/DC. V tomhle duchu se nese nejen začátek, ale i celá první skladba „The Story“. Ta velmi pozvolna přechází do druhé a titulní „Under Attack“, která to již sype v klasickém streetpunku. Dalšího zvolnění tempa se dočkáme až u čtvrté „Moscow Region Skinhead“. U většiny takto neznámých kapel se obvykle pokouším jejich styl přirovnat i k nějakým poněkud známějším kolegům a v tomto případě mě napadá například Roger Miret And The Disasters. Největší hitovka na albu je pro mě osmá „A Way Of Life“ a to nejen svou příjemnou melodií, ale i textem o tom, že ne vždy se vše daří podle představ a i přesto je potřeba si vždy zachovat svou hrdost a jít svojí vlastní cestou. Ještě zmíním hodně veselou „Fight Back The Terraces“ o starých skinheads a bootboys, kteří trávili většinu času na fotbalových stadionech. Kapela je politicky celkem jasně vyhraněná (nápisy „100% anti-racist“, „stay S.H.A.R.P.“), ale i když nepatříte zrovna k nějakým stoupencům antify, nevidím důvod proč si tohle album nepustit, muzika je to rozhodně zajímavá.

Po demáči, kterej vyšel v roce 2008 a jehož recenzi tady samozřejmě najdete přichází album s názvem Zločin č.2. Kapela pochází z Brna, hraje ve čtyřčlenný sestavě, a má dvě kytary. Na albu najdete 6 jejich songů v češtině plus cover Watch Your Back od Sparrer. Zvuk je trošku punkovější ale žádnej nátěr to není spíš trošku syrovější zvuk u kytar, ale není to rozhodně na škodu. Spíše mě dostali texty, hlavně první song Sametový podvod, kde si kapela nebere servítky a pouští se do otevřené kritiky toho co systém v poslední době se „svobodou slova“ předvádí. Pro mě nejlepší píseň alba. Další song je Přítel a pojednává o zradě. Třetí Opilý a tetovaní je o tom, jak žijeme a pohrdáme společností, co se na nás kouká skrze prsty. Čytřka je Brno a pojednává o tom, jak se člověk těší zpátky domů, když se odněkud vrací. Špatný karty jsou druhou nejlepší písní na tomhle albu. Skvělej text o tom, jak se nevzdávat a stále věřit v to, že přijde dobrá karta. V tomhle songu uslyšíte i dívčí vokál v refrénu. Poslední vlastní song kapely se jmenuje Království a je o tom, jak snadno se zneužije moc. Skutečně posledním válem je zmíněný cover. Celý to má celkem fajn booklet o dvou stránkách s textama a fotkama kapely. Příjemnej počin co stojí za podporu a 7 pětek za CD je těžká pohoda, takže kdo by měl zájem tak ať kontaktuje kapelu na konechry@seznam.cz. Tak dejte jim šanci!

Čekání se vyplatilo. Po ochutnávce v podobě výběrovky se singlů a kompilací se konečně Les Vilains vytasili s druhým studiovým albem. Sestava je proti prvnímu albu dost obměněná i díky osobní tragédii která se kapele přihodila (už po druhé). Na kytaru hraje Eef, který působil v Offside a v After the Fire z Holandska, na basu Teun ze Short Cropped a na bicí Sven, kterej bouchá v The Pride. Na tomto albu byly použity i kytarová sóla a vokály z demo nahrávek zesnulého Dietra Samoye, kterému je zde věnována úvodní dvoujstrana bookletu, kde je trojjazyčně napsáno, co znamenal tento muž pro frontmana kapely Sucka. Ale zpátky k albu. To je graficky pojato jako jejich debut, červené pozadí, všechny texty ve francouzštině s krátkou předmluvou v angličtině. Na CD najdete 13 písní, které se moc neliší od prvního alba, ale tak když to šlape, tak proč to měnit. Textově je to o síle skinheadského kultu, kde přátelství často znamená tolik, co rodinné pouto, dále o tom, jak se Vám každý snažit vtisknout nějakou politickou nálepku, o věčně nespokojených lidech, kteří akorát kritizují věci okolo aniž by hnuli prstem, o tom, že bohatství se neměří penězi, ale přáteli a lidmi kolem Vás, trest smrti, nesmyslnost náboženských válek, o životě a smrti členů kapely a v neposlední řadě o místě, které vytvořil Suck s Rianne – De Kastelein. Album zakončuje Vlámnská diskotéková hitovka. Na konci bookletu je i menší koláž černobílých fotek kapely a děkovačka skoro do celého světa. Nejvíce mě určitě dostali songy Skinhead Family, Politiqement Incorrect, Grosse Saloppe, Dieter & Olivier a De Kastelein. Zkuste sehnat, rozhodně to stojí za to! Kapela složená se skinheads hrající pro skinheads a tak to má být!

Mini CD se čtyřmi fotbalovými songy, které bylo vydané ku příležitosti mistrovství světa v kopané v roce 2010 na vlastním labelu kapely, ale já si ho pořídil až tedka. Jak už jsem psal, najdete tu 4 songy a to Roaring Three Lions On To Victory, Psycho, Clu band Country a England 5 Germany 1 (což kupodivu není onen song od The Business, ale obsah má podobnej). První song popisuje víru lidí v to, že Anglie vyhraje světový šampionát, právě díky podpoře lidí z celé země. Druhej song Psycho je o Stuartu Pearcovi, což je v současné době trenér anglické reprezentace do 21, ale také bývalý hráč Nottinghamu, West Hamu a Manchester City. K přezdívce přišel právě v době, kdy působil jako aktivní hráč díky své tvrdosti. Třetí song je o tom, jak od srpna do května rok co rok lidé chodí podporovat svůj tým, když se daří nebo nedaří a to samé platí i o podpoře národního mančaftu. Poslední song je popis pro Anglii památného zápasu z kvalifikace 2001, kdy v Mnichově porazila Anglie Německo 5:1, kde dal Michael Owen hat trick. Loyalty zůstávají věrní klasickému zvuku, takže pokud se Vám líbí jejich předchozí věci tak tohle se Vám bude líbit taktéž. V bookletu jsou texty a foto kapely s děkováním. Na závěr ještě udělám kapele malou reklamu, koukněte na jejich stránky http://www.loyaltyengland.co.uk/ a pokud máte paypal, tak neváhejte a něco si objednejte, protože mě vyšla objednávka dvou malejch EP a tohohle mini CD dohromady asi na 300,- i s poštovným, což je myslím paráda. Kapela v současné době pracuje na novém CD Heads Held High, které by mělo obsahovat 6 nových songů.

Tohle je evropská edice alba od US kapely z Pennsylvánie, který vyšlo pro americkej trh v roce 2008 a nakonec bylo dáno volně ke stažení. Je to trošku upravený, místo coveru Going down the Bar od Wretched Ones je tu cover Fuck´em Up od holandských After the Fire. Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě, ale má dvě kytary, čemuž dycky fandim. Na CD je 14 songů, z čehož dva poslední mají trošku zaťatější zvuk, páč byli nahraný v jinym studiu. Hudebně je to prostě brickwall Oi!, vemte si Bonecrusher, Patriot a opepřete to starejma Blitz…tak nějak songy zněj. Rozhodně to nezní všecko na jedno brdo, ale songy se mění od rychlejšího punku alá Jinx nebo Exploited po melodičtější vály. Texty jsou o rvačkách, tradici punk rock štýlu a Oi! muziky, pivka že jo, práva pracující třídy a nezájem k válkám na jiných územích, do kterých se USA vměšuje. Booklet je černobílej s obrázky továren a strojů a texty. Nejvíce se mi líbí asi songy Viva Tradition, Sobber Living, Going Out in Style a Not my Problem. I z těchto názvů si asi uděláte obrázek, o čem kapela zpívá a na co se zaměřuje. Michal se rozjel jak drak s tím vydáváním a já pevně doufám, že to vydrží, jelikož i díky němu se lidi dovědí o tom, že to u nás prostě funguje a běží jak na běžícím páse. Mně se album líbí a to především pro svoji různorodost. Koupit si můžete na www.4subculture.com.

Tohle CD mi dal Pejchy z Lone Rider webzinu, protože mu dorazilo na recenzi víc CD od týhle kapely, takže jako první bych chtěl poděkovat jemu (rozhovor s bandou si můžete přečíst na www.lonerider.skinhead.cz). Kapela pocházející z Michiganu nahrála tohle CD ve tříčlenné sestavě a je to i jejich debutová nahrávka. Na CD najdete celkem 12 songů rychlejšího tempa, ve kterém je cítit i vliv punkových kapel z 80. let, jako třeba Special Duties, ale jak to u US kapel bývá, je to šmrncnutý i HC alá Slapshot. Zpěv je kapánek uječený a kapela sebe sama označuje podtitulkem anti-trendy abrasive oi! V bookletu najdete jen pár fotek a děkovačku. Texty zde bohužel nejsou. Songy, co mě zaujali, jsou One of those Days, halekačka End of the Line a No Apologies Made. Kapela se chystá do studia nahrát nové album (jednu ukázku si můžete poslechnout i na United Skins for Freedom of Speach výběrovce s názvem One). Fanoušky Oi! stylu zpoza velký louže toto dozajista osloví.

A je tu to co jsem před tejdnem sliboval, recenze na poslední věc z diskografie Marching Orders co mi chyběla a to na jejich zatím jediné plnohodnotné album Days Gone By. Tohle je už druhá verze, protože po první se celkem zaprášilo. Vinyl je oranžový, průhledný a celkový náklad repressu je 500 kousků. Na desce najdete 14 songů, z čehož je jeden cover Assault and Battery (jak je zvykem u australských kapel tak je to od Rose Tattoo). První song Vás uvede hnedka do obrazu, co asi můžete čekat a jak kapela hraje. Jmenuje se Stranger to New World a je o tom, jak se svět kolem nás mění a člověk se kolikrát nestihne včas rozhodnout aniž by mu něco uteklo. Další super skladbou je Everyday Life, což je pomalejší věc o tom, jak člověk žije všední život a nakonec může zjistit, že zahodil celá léta života. Píseň má super refrén. V podobném duchu jsou i songy Walk Alone, Days Gone By, The Weight of the World nebo The Years Pass Me. Společným jmenovatelem těchto songů (a podobné jsou i na EP Nation of Ghosts) je frustrace, melancholie, samota, beznaděj obyčejných lidí a tlak co na Vás jde z vyšších vrstev. A z muziky kapely je to skutečně cítit, že to nebude nic veselého. Prostě to při muzice Marchin Orders ucítíte…já to mám třeba ještě u hudby Red London, Superyob nebo Dims Rebellion. Prostě cítíte to, že kapela žije tím, co zpívá a obráceně. Další songy jsou trošku rychlejší s jasnými vlivy Rose Tattoo jako třeba No Escape, Mass Hysteria (o prolhanosti novin co dělají z komára velblouda, aby se zatajili skutečné problémy), Moment of Clarity (o vystřízlivění v neděli dopoledne po prochlastaný sobotě) a nebo poslední hymna Pride of Melbourne (o tom, jak město odkud člověk pochází a nemůže nahradit žádné jiné a vždy bude patřit jen Vám). K desce je přiložen papír se všemi texty a pasovkami členů bandy. Z jeho druhé strany najdete krátkou historii australských subkultur Skins a Sharpies s pár pěknými fotkami, které evokují začátek 70. let (stejně tak jako fotka na obalu). Pro mě naprosto super věc!

Poslední deska pražských Nežfaleš je už nějaký ten měsíc na světě a tak je už na čase zhodnotit, zda se jim těch „Pár lacinejch triků“ povedlo, či nikoliv. Na začátek je potřeba říct, že přesně kde skončila minulá deska „Ber, dokud dávám“ tak tam začíná nová. Syrový, melodický a upřímný punk rock’n’roll s naprosto dokonalými texty. Kapela si jasně jede svoje zajeté koleje, ale také zároveň stále zdokonaluje svůj styl. U Nežfaleš se nedočkáte žádných primitivních vyřvávaček s dvěma slokami, žádné klišé, ale jasně daná témata ze života obyčejných lidí, která osloví i člověka, který s punkrockem nemusí mít ani nic společného – nadhled, ironie, tvrdá realita, asi takhle bych charakterizoval jejich texty. Na samotném CD najdete 11 „lacinejch triků“ vyprávějící životní příběhy, veselé písničky o ne vždy veselých věcech. Ač už CD doma poslouchám víc jak měsíc, tak jsem zatím nenašel žádná hluchá místa, nic mi tam prostě nechybí, ani nepřebývá. :-) Zmíním se tedy hlavně o mých dvou nejoblíbenějších písních, u kterých zmíním přímo i úryvky textů. První je „Úspěch“ který vypráví o tom, že je důležité mít vždy svou hlavu, vždy nad věcmi přemýšlet a nenechat se zblbnout penězi - „Nemám o sebe strach, mě ještě úspěch nezasáh, nemůže mi kurvit charakter. Já obětoval dost pro aspoň malou upřímnost a zuby nehty držím vlastní směr. “ A druhý song, který patří k mým favoritům je „Budoucnost“. Jedná se o podstatně klidnější song oproti zbytku a hlavním motivem je žít v realitě a ne někde v minulosti, nebo budoucnosti - „Budoucnost je s otazníkem, minulost nejde nikdy vrátit zpět. Možná, že je to tak správně, skutečnej život žiješ tady a teď.“ V podstatě takhle bych tady mohl rozepsat každou písničku alba, protože každá je svým způsobem jedním samostatným dílkem dokonalé skládačky, ale myslím, že tyhle dvě ukázky jsou naprosto dostačující k tomu, aby každý, kdo má alespoň trochu punkrockové srdce, mohl posoudit, jestli má smysl se o danou desku více zajímat, či ne. Za mě jednoznačně říkám, že se jedná o nejpovedenější počin poslední doby na československé punkrockové scéně.

Debutová deska této US bandy z Tacomy, která vyšla opět u jejich domovského labelu v nákladu 700 kousků (já mám bílou verzi, kterých je nejvíce a to 350). Design desky je jako vystřižený z přelomu 80. a 90. let, kdy jely kapely jako Squiggy, Kicker Boys nebo Stars and Stripes, který nedělal nikdo jiný než JM Design (Jen a Muna). Černobílý obal s orlem a americkými flagami vypadá opravdu parádně a ještě lépe vnitřek, kde najdete logo kapely, pasové fotky členů a samozřejmě papír s texty. Deska obsahuje 4 songy a to Blame a Pushing On na straně A a Reason Why a Walk Beside Us na straně B. První píseň Blame je o tom, jak se člověk neám bát povstat a bojovat, i když byl mnohokrát sražen za život k zemi, druhá Pushing On je o tom, jak je člověk uvězněný v okolním světě, ale i ve své vlastní mysli. To je asi nejlepší song z desky, se smutným textem a muzikou připomínající podobně laděné písně od Marching Orders. Třetí Reason Why je o lidech, co se vzdají a spoustu věcí v životě ani nezkusí a nechají se udupat okolním tlakem. Poslední Walk Beside Us je hymna, která říká, že i když se cítíte slabě nebo máte problémy v životě, tak nikdy nebudete sami, pokud půjdete s námi životem. Jak už jsem psal v rcenzi na jejich pozdější desku, vynikající je střídání Mattova a Nateova zpěvu, který mi nepřijde tolik utopený jako na desítce This Is Who We Are. Parádní melodická muzika, která chvílemi připomíná Patriot a jindy již zmiňované Marching Orders. Skutečně povedené EP a já se už moc těším na jejich další počin a pokud možno na plnohodnotné album.

Od Jutra je název polské HC kapely, která pochází z města Wyszków, které se nachází severně od hlavního města Varšavy a kromě tohoto alba má vydáno ještě EP s názvem Sens źycia. Toto album má název Na Gruzach (Na troskách) a kapela si ho nejspíš vydala sama. Deska obsahuje 12 songů pěknýho nátěru (což jde odhadnout už z obalu desky), z čehož poslední dva vály Zlosiejca a 2974 jsou právě z EP Sens Źycia. Kapela je pětičlenná s dvěma kytarami a mají společného bicmena s kapelou Bachor. Kapely zpívá v polštině, což je pro mě v tomhle stylu poměrně zajímavé, protože jsem osobně nikdy žádný polský HC band neslyšel. Jedná se o metalovější HC s parádně hutným zvukem, které ale hrnou dopředu bicí, není to teda zcela klasickej utahanej metalcore. Jinak se jedná o klasický HC v pravém slova smyslu, kytarové záseky a pasáže bez bicích nebo maximálně s hi-hatkou, kde to mastí jenom kytara. Booklet je parádně zmáknutej, fotky, texty, děkovačka ale grafika celkově – apokalyptický a temný výjevy. A podobné jsou i texty – Wieczna Wojna, Epidemia, Sila, Honor i Walka, titulka Na Gruzach, atd… Zvuk je na parádní úrovni a je zřejmé, že si kapela s nahrávkou dost práce. Osobně HC není můj šálek čaje a o kapele jsem nikdy vlastně ani neslyšel. O to víc mě překvapila kvalita zvuku, hudby, ale i provedení vlastní nahrávky, takže kdo HC fandí, ať se po tomto rozhodně podívá, já to nechám bez hodnocení, protože nemám moc s čím srovnávat.

Další z celé řady patriotických, protiteroristických a proamerických US kapel, tentokráte je to pětičlenná banda přímo z New Yorku, kde na bicí hraje tuším i člen HC bandy Fed Up a provařených Oxblood. Na CD najdete 8 songů, z toho 7 v angličtině a 1 cover ve španělštině (asi tam mají nějakýho hispánce nebo nevim) a není to nic jiného než „Es por tu nacion“ což je vlastně muzika Böhse Onkelz "Wir ham noch lange nicht genug", ale s textem od španělských Klan, ale hrajou to i Division 250. Texty kapely jsem charakterizoval v prvním řádku, takže válka s terorismem, zmanipulování novináři, ale i trošku NYHC texty, takže pouliční rodina a bratrství, rvačky na pěsti, ale i na nože a tyče. Muzika je rychlejší, zpěv křičený, k tomu hravá kytara a ďábelská basa, takže když to dáte dohromady, tak Vás to určitě nenechá sedět klidně na prdeli. Booklet je jen dvoulist s texty a vzadu pár fotek. Nejvíce se mi líbí songy jako Face of Death, Offensive Weapon a Yellow Journalist, ale na albu není nějaká slabší píseň. Milovníkům US kapel ať už z 80. nebo 90. let jako třeba Across the Hudson, Youthful Offenders, Kicker Boys nebo třeba Total Annihilation se tento kousek bude ve sbírce jistě vyjímat. K dostání na www.4subculture.com.

Švédská streetpunková scéna chrlí v poslední době samé lepší kousky, stačí si poslechnout kapely jako Clichés, Double Contact, Antipati, Vindicate This, Saturday´s Heroes a podobně. No a výjimkou není ani kapela Oldfashioned Ideas, kteří pocházejí z Malmö, hrají ve tříčlenné sestavě (zpívá basák a zpívá kompletně anglicky) a toto je jejich debutový počin. Kapela se pohybuje ve většině songů ve středním tempu, ale třeba první song, který se jmenuje stejně jak kapela je rychlá vypalovačka. Taky mi překvapilo, jak dobrý je zvuk a hudební úroveň, byť hrají jen ve třech, což by se ale nejlépe zjistilo při jejich živém vystoupení. Velká síla kapely je v refrénech, které to do Vás dovedou nasypat, ale nechybí ani sice jednoduché, ale na druhou stranu geniálně melodické refrény, jako třeba hnedka v třetím songu Disturbing Presence. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat a volil bych nové kapely, tak určitě Plan of Attack a Bonecrusher (hlavně song Young and Foolish o pouličních bitkách mods a rockers v 60. letech a nebo The Anthem). Jinak ostatní texty pojednávají o starých pořádcích, takže proč pít kafe bez kofeinu, nechat si přerušovat filmy reklamami, dále o beznaději s kterou lidé řeší svoje sociální krize a celkově o špatném vedení země politiky, kteří nemají vždy nejlepší úmysly s lidmi, žití na hraně zákona atd…Booklet je udělán standardně – texty, koláž fotek a děkovačka na závěr. Já se s kapelou seznámil na jejich myspace www.myspace.com/oldfashionedideas, a jejich songy, které tam jsou mě tak nakopli, že jsem si objednal i CD,takže to zkuste a když se Vám to bude líbit, tak neváhejte napsat na www.4subculture.com a objednat to tam!

Kolik že let jsme to čekali na další album těchto Skotů? Myslím, že 8 rovných a skutečně to stálo za to!!!! Hedgy se zbavil kytary a nechal si jen zpěv, což se myslím projevilo hlavně na koncertech, ale i toto album je více melodické než předchozí The Real Mc Oi! Tak na albu je 13 songů, z čehož jeden (Stuck in 82) můžete najít na výběrovce Oi! Fuck You. Ostatních 12 je zbrusu nová porce…a je teda poctivá! Textově je vidět, že pár členů On File je přeci jen dříve narozených, takže texty se zaobírají vzpomínkami na školní léta(Schooldays), na hraní fotbalu za žáčky a následné čuchnutí k pivu a přechodu k pasivnímu fotbalu - to myslím, že řada z Vás zná(Football vs Birds and Beer), dále první láska(First Bird), roky v pubertě(Teenage), vyrůstání v panelácích na sídlišti(Multiculture), ale i obyčejnou silou přátelství(Number One) a alkoholem (I´m Drunk). Prostě tohle album můžu 100% doporučit, není to určitě nějaká super vyhraná muzika s mořem přechodů a sól, ale jen obyčejnej melodickej a chytlavej Oi! z jeho kolébky, při kterym, jak se vyjádřil kolega, doslova:“potečete na vrták“. Přidejte parádní booklet s texty, obrázky a fotkami a akorátní stopáž a vylejzá Vám povinný album co byste měli mít doma. V řijnu 2010 byste se jich měli dočkat i u nás, takže kupovat můžete na www.4subculture.com.

Toto je poněkud starší split EP US kapely Stamford Bridge, což není nic jiného než další z mnoha projektů Carla a Phila z The Templars obohacený o zvuk kláves a švédské kapely On the Job. EP vyšlo v 600 kouscích, 250 v modré barvě s červenobílýmí fleky, 250 v modré barvě se žlutými fleky a 100 černých (tu mám já). Každá kapela je zde zastoupena dvěma písněmi. Stamford Bridge zde mají songy For a While a If Only. Zvuk je pomalejší Oi! ze starší školy s dotykem Mod beatu, pub rocku a glamu a můžu říct, že se to poslouchá skutečně úplně samo. Jak už jsem psal Carl zde krom kytary a basy nahrál i klávesové pasáže, které jsou slyšet v obou písních a v druhém If Only zazní dokonce ženský vokál. Zajímavé asi je, že songy byly nahrány už v roce 2004, ale na světlo se podívali až teďka. On the Job pochází z města Carslcrona, což je přístavní město, které bylo založeno roku 1680 na počest krále Karla a vyrábí se v něm válečné lodě…o tom také vypovídá první song kapely s názvem 1680. Druhý song se jmenuje Constable Henry, což je klasický příběh místní nuly, která se dá k policajtům a pak Vám ztrpčuje život (podobnej song můžete znát od jejich krajanů ze Saturday´s Heroes – Jimmy Law). On the Job hrají čerstvý singalongový streetpunk s dvěma kytarami, což asi není nějak extra složitá muzika, ale poslouchá se to dobře a melodie se snadno pamatují. K EP je papír, kde je info o kapelách, ale texty najdete jen u On the Job. Pěkný počin od kapel, které se skvěle poslouchají.

Třináct let, čtyři regulérní alba, splitko se Začiatok Konca a několik songů (nejen) na CZ/SK Streetkids kompilacích – to je určitě důvod, kdy si kapela řekne, jestli není čas pro Best of album a zmapování celé své tvorby. A právě k tomuhle kroku se odhodlala brněnská kutálka Operace Artaban, která hraje již od roku 1997. Na albu najdete 19 starších songů v původních verzích, z nichž většinu 100% znáte z řadových alb nebo z koncertů kapely. Songy jsou rovnoměrně vzaty ze všech epoch kapely. Takže uvidíte, nebo spíš uslyšíte, jak se hudba kapely vyvíjela, jak se měnili zpěváci, kytaristi a témata textů. Jako bonus (20. song) je zde vál Oi!lé, kde kapela plynně překročí od Bonnie M, ABBY k muzice Jaroslava Uhlíře, to vše samozřejmě doplněno o text se skinheadskou tématikou. V bookletu udělaném jako školní sešit najdete kratší popisek ke každému songu a jeho zhodnocení s odstupem času. Najdete zde časovou osu s alby kapely, mapou ČR a Evropy, kde je vidět, kde kapela všude hrála a pár fotek (dobových) a pod CD text na bonusový song. Na ten byl natočen i videoklip, který jste ale už určitě viděli. CD určitě neurazí a naopak potěší ty, kteří doma první alba kapely nemají a cena 200,- Kč určitě také není vysoká, kór za více než hodinu muziky, takže kdo může tak ať si pořídí, dozví se něco z historie kapely, která tu už hraje nějakej ten pátek. Můžete koupit u Kabanose na linku dole nebo na www.4subculture.com. Dobrá bestofka.

Album Salud por los Skinheads je druhý počin Orgullo Sur. Tato skins banda pochází pro nás z exotické země - Chile. Po hudební stránce nečekejte žádnou divočinu. Milovníci pomalejšího stylu si ale přijdou na své. Kluci hrají ve středním až pomalejším Oi!, občas to trochu osolí, ale jinak klasické španělské styl, občas jsou slyšet singalongy, jako např. ve válu Al estadio (Hooligans). Album obsahuje 9 válů, z čeho 8 patří Orgullo Sur. Poslední 9. vál je cover od staré Chilské r´n´r kapely The Ramblers. Ve svých textech zpívajó o krásách víkendového pití alkoholických nápojů, násilností na fotbale, vlastenectví a jiných krásách našeho života, ale pěkně po pořadě. Glgání je právě zmíněno hned v prvním válu Fin de semana (víkend). Další vál s názvem Al estadio (Hooligans) již názvem napovídá o čem bude – povzbuzování vlastního klubu, oslava výher atd. Třetí píseň je o jejich knajpě kam chodí skins z Puerto Montt kalit. V následující skladbě opěvují svoje rodné město Puerto Montt, 100% lokál patriotismus. 5. a 6. vál Chicos Skinhead a Salud por los Skinheads je o nás, o skinheads. Ovšem 7. vál je pecička:-D, raději nebudu ani překládat, až po 22 hodině:-D. Ale každé to se slečnou na jednu noc zažil. Text písně Skinhead Chile popisuje jejich lásku k rodné vlasti, odpor k prolhaným politikům a jiným poťapům. Poslední devaté vál Rock del Mundial je již zmíněný cover. Booklet obsahuje texty pisní, bohužel jen ve španělštině, což může dělat řadě lidí problémy, jinak booklet obsahuje hromadu fotek. Rozhodně doporučuju tento počin z hrdého jihu.

Flavově lásce k Japonské kultuře a kapelám si všiml i label Islika Produktions a vydal toto CD, které obsahuje 12 písní, a i když v bookletu nejsou texty, tak bych řekl, že jejich společný jmenovatel je právě Japonsko a jeho kultura. Název alba jsem lopaťácky přeložil jako „Božský vítr, který fouká vždycky“. Už názvy songů jako Bushido, Doki no Sakura atd… to avizují. V bookletu najdete jen koláž fotek Yukia Mishimi, což byl Japonský spisovatel, který se proslavil obranou tradičních Japonských hodnot a předstíraným státním převratem a následnou rituální sebevraždou sepukku. No ono i kdyby tam byly texty tak bych se moc nechytal, takže je to vlastně fuk. PV hrajou zvláštní směsici oi! muziky v kombinaci s dark/new wave a je pro ně charakteristické použití kláves a samplů různých exotických nástrojů, takže dosažený zvuk je všecko možné, ale jen ne standardní muzika. Album obsahuje kromě nových věcí i nově nahrané verze věcí starších ale jako bonus i songy nejspíše ze singlů, což dohromady dá slušnou třičtvrtě hodinu dobré muziky. Obal je v japonském stylu – samuraj válčící s protivníkem. Album potěší nejen fanoušky kapely, ale pro ostatní může být inspirací k naučení francouzštiny, protože jediná věc co mě opravdu na PV štve je fakt, že jim nerozumím a rozhodně bych chtěl vědět, o čem zpívají.

Perkele navždy. Tak se jmenuje v pořadí pátá dlouhohrající deska od třech borců z Göteborgu, kteří hrají už od roku 1993. Po Voice of Anger, No Shame, Stories from the Past, Confront a mini albu Längtan přichází kapela s tímto albem. Ochutnávkou k němu byl videoklip na Always Coming Back, který Vás mohl navnadit. Hudebně jsou to pořád ty staří známý Perkele, kteří si vytvořili svůj vlastní zvuk, jež si oblíbilo mraky lidí po celém světě, díky zpěvnosti jejich songů, tak na co měnit to, co se líbí a dobře funguje. Novinkou oproti předchozím albům je to, že v některých písních uslyšíte piáno, mandolínu nebo housle a album je celkově mnohem vyklidněnější než počáteční nenávistná smršť v podobě Voice of Anger. Album pompézně otevírá znělka, jak z filmu, která plynule přejde do písně Punk Rock Army, kde se zpívá jak silou akordů a rytmu dokážeme zbořit vše, co nám stojí v cestě. Druhej song Me, je o tom, jak lidé stárnou, ale i přes svůj věk zůstane rebelem v srdci. Další songy pojednávají o slibech falešných politků, o tom, že není potřeba extravagantní život plný banketů a luxusních nesmyslů, ale že k životu stačí kytara a hraní s kapelou (v tom zazní slibovaná mandolína), lásce k hudbě, hrdosti, občasná bezmoc, kdy Vám připadá, že jste sami proti všem a neposlední řadě poslední hitovka Always Coming Back, o které jsem už psal na začátku, která je o tom, jak se kapela ráda vrací na místa, kde už hrála, aby si znovu zazpívala společně s lidmi ať už na podiu nebo pod ním. Na albu se příjemně střídají rychlé a pomalé pasáže, celé to od sebe pěkně zapadá a kdo má rád melodickou muziku, a rád si zazpívá s kapelou refrén, tak tohle bude muzika přesně pro něj! Ze songů bych vyzdvihl právě Always Coming Back, potom pomalou baladu s klávesami Someday a trošku kotlíkářskou v podobě What Have I Done a svižnou Heads Held High. Přidejte digipack, na kterém mně chybí akorát nějaká fotka kapely v bookletu, ale jinak bez chyby! Pořídíte třeba přes www.4subculture.com.

Po mini albu Dodging the Bullets se hlásí o přízeň jedna z kapel třetí éry britského Oi! a to Pressure 28, se kterýma si u nás můžete přečíst i rozhovor. Deska vyšla u amerických Longshot Music a obsahuje dva songy. Po vyndání desky z obalu mě uchvátil její design. Deska je průhledná, ale jsou na ní červeno-modro-bílé ťupky alá Union Jack. Tak a nyní k muzice, poté co si nastavíte gramec na 45 rpm, tak si budete moc poslechnout titulní skladbu Spirit of 69, která je v pomalejším stylu, která je o tom jak má člověk bránit skinheadský styl proti lžím a stát za tím čemu věří. Hodně nostalgická věc o tom, jak náš kult přežije. Song si můžete testnout na myspace kapely http://www.myspace.com/oioipressure28. Poté co Vám tahle píseň dohraje, tak budete muset otočit desku a poslechnout si song Pull no Punches, která je ještě pomalejší jak předchozí věc, ale mně se líbí více a její refrén Vám zůstane sakra dlouho v palici. Pojednává o tom, jak na konci ulice potkáte dědka, který je na Vás nepříjemný, ale má proč, protože TA Anglie, za kterou on bojoval už není to co bývala, lidé nemají práci, nemají hrdost a respekt…takže jestliže první song byl nostalgický, tak to nevím jaký je tenhle. V EP najdete papír s texty a pár fotek členů kapely plus reklama na věci od Longshot Music. Podtrženo a sečteno, výběrové album mě moc nezasáhlo, Dodging the Bullets už bylo lepší, ale tohle je pro mě naprostá pecka a určitě se po tom někde podívejte!

Debutové CD mladé pražské kapely, které vychází jejich vlastním nákladem po cca třech letech hraní. Na albu najdete 15 songů, které podle mě celkem dobře zachycují vývoj kapely, od jednodušších melodií až po ty novější, promakanější songy. CD bylo nahráno ve čtyřčlenné sestavě s dvěma kytarami, ale dle kuolárů kapela pokračuje už jen zase ve třech. Tak na DIY CD je to fakt zpracovaný kvalitně, booklet v cajku s textama, předmluvou a pár fotek. Jak už název napovídá, je to podle Rychlejch šípáků, což je vysvětlený v předmluvě. Ve zpěvu se střídá kytarista a basák, někdy to je i tak, že půlku věty řekne jeden a druhou půlku druhej, což se mi teda moc líbí a do nějakých songů to sedne jak svině. Textově no vlastenecky laděný songy, fotbálek, plešky, lidská blbost, „demokracie“ atd. Poslouchá se to dobře, kluci se vyhrávají a mezi nejlepší songy rozhodně paří Květinový blues, Svoboda slova, Hrdinové naší doby, kde je pěkně vlezlý solo na začátku a nebo pomalejší věci Krajina našich srdcí a poslední Víkend. CD je za 150,- Kč a koupit se to dá přes http://bandzone.cz/prohibice a nebo na koncertu. Moc CD Oi! kapelám v našich končinách nevychází, takže určitě kupte, v první várce bylo uděláno jen 100 kusů, tak ukažte kapele, že lidi co kupují CD a podpoří tim kapelu ještě nevymřeli!

Kapela Proti směru patří k jedněm z prvních oi!punkerů, které jsem ve svých počátcích poslouchal. Dodnes si pamatuji, jak jsem hltal každý tón a text jejich prvního alba „Skins, Punx, Rebels a byl jsem kurva hrdej, že jsem skinhead :-) Čas šel dál, já jsem sice stále hrdý skinhead, ale Proti směru přeci jen poněkud obrátili kormidlo a zamířili spíše do punkrockových vod. Tohle všechno potvrzuje i jejich nová deska s názvem „Na cestách“. Hned první vypalovačka na albu se jmenuje „Čím je nás víc…“ a kapela zde dává jasně najevo, co si myslí o různých pomluvách ve scéně a upozorňuje tak v podstatě na fakt, že ač se punk/oi! scéna, co se počtu příznivců týká, rozrůstá, tak o to víc se také rozděluje kvůli hloupým malichernostem, které překrývají podstatu punkrockové zábavy. Takže hlavní sdělení všem mudrcům je jasné – Good Night Uncle Fido! Na albu jsou kromě svižných vypalovaček také povedené balady v pomalejším tempu, čehož důkazem je třetí „Klaunova zpověď“ a hlavně pátá „Nekonečný příběh“, u které jistě pookřeje nejedna duše s kamenným srdcem… :-) Za zmínku rozhodně stojí i titulní čtvrtá „Na cestách“, která střídá pomalé pasáže s těmi rychlejšími a povedeným způsobem popisuje vývoj kapely a v podstatě slouží i jako poděkování fanouškům za jejich dlouholetou přízeň. „Společná cesta, jeden cíl, užívat si naplno žít. Tetovaná kůže, rocknroll to je náš styl! Součástí generace zatracených!“ Tak takhle začíná osmý song s názvem „Punkrock“ – co víc chcete dodat…? :-) Možná jen to, že na téhle písničce je asi nejlépe poznat vliv kapel jako The Fialky, Nežfaleš,… což jsou všechno samozřejmě spřízněné kapely Proti směru. Takže když to celkově zhodnotím, tak kapela rozhodně udržela svou laťku kvality dostatečně vysoko a navíc se podařilo tentokrát vytvořit mnohem lepší zvuk oproti minulému albu. Syrových clockwork oi! songů jako na prvním albu se již od Proti směru asi nedočkáme, ale jejich upřímný punkrock to naprosto vynahradí.

Mini CD nové kapely z Berlína, ve které působí dva pankáči a dva skíni vyšlo právě čerstvě na labelu Oi! Ain´t Red. Na CD se nachází 6 songů v němčině, z čehož je jedno cover od Schleim Keim In der Kneipe zur trockenen Kehle, což byla jedna z prvních punkrockových kapel v DDR. Textově je to punks not red věc a jak názvy songů tak i alba tomu odpovídají (100%Hass, Fuck Crust…), takže myšlenka united bez zbytečné politiky, sarkastický song o islámu nebo o tom, jak se člověk nemá vzdávat i když se věci řítí do pěkných sraček. Kapela umí zahrát jak rychlejší věci (třeba zrovna tyhle dvě), tak i melodičtější pomalejší věci (Und morgens ruft der Muezzin a poslední, která se mi líbí nejvíce Verraten und Verkauft). V pěkně zpracovaném bookletu najdete texty (kromě coveru), koláž fotek uprostřed a děrovačku. Kdo má rád přímočarý punk s pěkně ostrými texty ve stylu The Jinx, tak ať určitě šáhne po Punkfront. Jako představení kapely mini CD určitě stačí, ovšem my chceme víc, takže těšim se na plnohodnotné album! Nějaké songy můžete poslechnout na http://www.myspace.com/punkfront/ a CD objednat za 6€ přímo od distra labelu http://adler-versand.com.

Debutové album německé 100% skins bandy ze Saska, kterou tvoří členové z ex Brachial, Backstreet Firm, Kriegsberichter a nebo z ještě hrajících spřátelených Anti Clockwise. Tak kapela na obalu CD má popisek 100% Aggro Culture 0% Mainstream Oi! což potvrzuje i v našem rozhovoru tím, že ráda hraje na menších koncertech pro skins a dále je zde jakýsi citát od E. Fromma, který varuje před duchem konzumní a zcela mechanizované společnosti řízené počítačem. Na cedlu je 11 songů, kde 2 jsou v angličtině a zbytek v němčině. Kapela hraje rychlejší jednodušší Oi!, kde první kytara občas hodí do placu nějaký solíčko a je jasné, že členové mají rádi klasickou Oi! muziku 80. let, kde nechybí sborový zpěv, halekání a pasáže, kde hraje samotná baskytara. Textově to taky není žádné překvápko, hrdost na kult, pracující třídu, radost z hraní pro skins, tetování, tradice nebo třeba věčný boj s medii. V bookletu, který je stylizován jako noviny Skinhead Times najdete všechny texty a i fotky z koncertů. Nejvíce se mi líbily dozajista písně jako Get Out, Was ich so schätze a Intoleranz. Prima kapela se sympatickým přístupem pro ortodoxní skinheady. Můžete objednat na www.4subculture.com a nezapomeňte si přečíst rozhovor!

Další EP jedné z nejzásadnějších evropských skins kapel současnosti – holandských Razorblade. Toto EP 100% potěšilo jejich fandy v Německu, jelikož se na něm nacházejí dva songy a oba jsou zpívány v němčině. EP je ručně číslováno a je ho všeho všudy 250 kousků. Osobně se mi toto album líbí více než jejich předchozí EP Shitting out Nails a připomíná mi více jejich ranější tvorbu. První song je pocta jejich německým přátelům, se kterými rádi popijí a rádi pro ně i zahrají. Druhý song by se dal přeložit jako „Tvrdý jako ocel“ a je o tom, jaký klucí z Razorblade jsou a jakou hrajou muziku (k jeho konci je slyšet zabijácký solo). Vinyl je černej, vzadu jsou oba texty. Doufám, že jak Shitting out Nails, tak i tento vinyl jsou předzvěstí k dalšímu albu týhle stálice. Takže abych citoval text: „tvrdá hudba, veselá a hlasitá…lidé, co to poslouchají, jsou nazýváni asociály…Razorblade – tvrdý jako ocel!“ Kdo má gramec tak určitě nebude zklamán.

Holandský tvrďáci si pro nás připravili už druhé EP, kde najdete songy v němčině a má to být ochutnávka před jejich řadovým albem, které budou nahrávat na jaře 2011, jenž bude v němčině celé. Na albu se nachází dva songy, jeden je v němčině, jeden v holandštině. EP je limitováno 500 kusy a 250 jich je oranžových a druhých 250 v barvách německé flagy. Na straně A najdete song Musik für Spinner, kde kapela vysvětluje, proč se dala na Deutsch a komu je muzika určena, že to není pro fandy rádiového vysílání, kravaťáky a podobně, ale pro asociály a outsidery. Druhá strana je v holandštině a píseň znamená něco jako Jsme zpět ve městě a tam bohužel nerozumím ani ň. Kapela si jede svoje brickwall Oi! pojetí s hrubým hlasem, který jí staví do pozice jedné ze zásadních kapel současné scény. Plusem je fakt, že Bandworm dává k deskám papírek s kódem, kde si můžete album stáhnout do mp3. Další co se mi moc líbí je obal, který dělal cápek jménem Michiel Eikenaar, který se zabývá kreslením takovýchto temných věcí a zrůdností a nutno říci, že obal se skutečně povedl. Pro fandy kapely určitě povinnost na doplnění diskografie a skvělá ochutnávka před dalším, již pátým albem.

Razzapparte je oi!punková bandička pocházející z italského města Viterbo. Ač jsem o této kapele slyšel poprvé, až když se mi dostalo do rukou jejich poslední mini CD Tuscia Oi!, nejedná se přesto o žádné nováčky. Na jejich webu se můžeme dočíst „oi! music since 1995“, takže pánové již mají skutečně něco za sebou. Samotné mini CD je vydáno právě při příležitosti 15-ti leté existence kapely, a že se hudebně nejedná o žádná „vořezávátka“ jsem se hned přesvědčil. CD Tuscia Oi! sice obsahuje pouze 5 skladeb, ale každá rozhodně stojí za to. Jedná se o hodně svěží a melodický oi!punk, doplněný občas různými folklórními melodiemi. Opravdu musím ocenit především výborný smysl pro melodii, a co mě obzvláště potěšilo je různé střídání temp, což u některých jednodušších italských oi!bandiček není vždy samozřejmostí. Pro mě mezi největší hitovky patří rozhodně třetí Spettri Del Passato, která přesně potvrzuje již zmiňovaný střídání temp, začíná v pomalejším a klidnějším, rozjíždí se do rychlejších pasáží a refrény jsou zas opět ve středním tempu a vše podbarveno perfektní chytlavou melodií. A druhá hitovka, která si mě hned získala je čtvrtá La Marroca připomínající jakousi italskou veselou lidovku s harmonikou. Prostě celkově opravdu hodně veselé a svěží album, které chytne hned na první poslech. Ač nejsem velkým příznivcem ani italské scény, ani takovýchto mini alb pouze s pěti písněmi, tak v tomto případě bych opravdu uvažoval o koupi…

Jak již napovídá název alba Complete singles and rarities, jedná se o vyběrovku válů od kapely Retaliator, které vyšly na EP plus ještě vály z jejich dema a jednoho pro kompilačku Oi! Fuck You – Best of British vol 1. Album obsahuje celkově 24 skladeb. Co mě uchvátilo hned na první poslech je vynikající zvuk i přesto, že jsou některé vály staršího data, obzvláště pak demo, opravdu odvedli kus dobré poctivé práce. Booklet neobsahuje texty písní, naopak po každém jednotlivém EP je popis, co vedlo je vzniku daných válů. V bookletu jsou fotky jednotlivých alb a na konci pár fotek kapely. Retaliator hraje surový britský Oi! S pěknou dávkou energie a nasranosti. Pro mě je jednouznačný vrchol celý výběrovky EP Patriotic Alcoholics, zejména stejnojmenný vál. Kapela se ve svých skladbách dotýká aktuálních témat: úpadek britského stylu života, mirumilovným islámem a jeho stoupenci, kteří občas vyhodí nějaké ten barák do vzduchu, také samozřejmě o přátelství, zábavě a alkoholu. Pokud někdo nemá EP od Retaliatoru či je nesbírá, tak jednoznačná volba – jít a pořídit si toto CD.

Kapela Saturday´s Heroes pochází ze Švédska, hraje od roku 2008 a toto je její první oficiální nahrávka, kterou vydal Bandworm po dvou demáčích a účasti na kompilaci Chaos in Sweden. Bandworm vydává hodně digipacku a toto CD není výjimkou, takže se určitě připravte na skvěle zpracovaný obal se vším všudy. Kapela hraje příemný punk rock alá Dropkick Murphys, Street Dogs, Bouncing Soles, částečně US Bombs a nebo jejich krajané Bombshell Rocks, kterému dávají glanc a melodii dvě kytary a který se navíž hemží singalongy. Kromě klasických nástrojů, které patří do punk rocku tu uslyšíte i akustickou kytaru a harmoniku. Textově kapela zpívá o nezájmu o drby ze světa vyšší společnosti a ani o jejich pokřivené hodnoty (I don´t Care), o tom jak násilí vládné světem (Violence), o policajtech, kteří svoje násilí mohou omluvit uniformou a doma mlátí svoje ženy a děti (Jimmy Law), pak je tu námořnické téma (Set to Sail) o tom, jak na moři jste odkázáni sami na sebe, o tom, že kamarádi Vám zůstanou, zatímco holka se s Vámi můžu rozejít (Brothers in Beer) atd…Některé songy jsou hodně melancholické, jako třeba Brothers in Beer nebo Keep Maching On. Nejvíce se mi líbí pecky Jimmy Law, Blue Lights of Justice a Where We Are. Celý CD Vám přinese dobrou náladu, máte chuť se natáhnout někde v létě k vodě, dát si pivko a jen tak kecat s kámošema a do toho poslouchat tohle CD, které se k tomu přesně hodí. Hodně kvalitní CD zatím ne moc známé kapely. To slovo „zatím“ je tady hodně podstatný. U nás se dá koupit na www.4subculture.com.

Sedmipísňové demo německé kapely Shaven Heads, kterou můžete znát díky limitovanému EP, nebo trojsplitu s Bronco Army a The Prideful, které vyšlo na Skinhead Beat Records (právě první dva songy No Surrender a Skinheads můžete znát z tohoto trojsplitu). Kromě vlastní tvorby tu má kapela i dva covery a to Trou du cul od Les Vilains hozenej do němčiny s názvem Du bist ein Idiot a Skinhead Spass od Vandalen. Další songy, které zde jsou, se jmenují Discofratzen, Kranke Welt a Shaven Heads. Demo má proti EP a věcem na trojsplitu trošku horší zvuk, ale i tak mi přijde, že kapela je celkem schopná na to, že hrají ve třech a nebojí se ani kytarových solíček (jako třeba v titulním válu Shaven Heads nebo v No Surrender). Demo je jen na CD-R nosiči ve slim obalu, s fotkou kapely, seznamem songů, děkovačkou a titulním obrázkem. Kapela má podobnej podtitulek jako jejich kolegové z Rampage a to Null Prozent Mainstream, ale jak už jsem psal, hudebně se mi zdají borci bejt celkem zdatní a já doufám, že se dočkáme nějaké další nahrávky s lepším zvukem (jelikož na EP i na trojsplitu For the Love of Oi! jim to jde moc pěkně). Je to demáč, takže bez hodnocení, ale určitě se na kapelu zaměřte, poctivej to underground.

Tadle bandička z Coventry se kdysi dávno jemnovali The Aids a vydali jen jedno EP, které dle mého za moc nestálo. Změnili název, 2 songy nahráli znovu, přidali 10 nových a ejhle deska venku na Pure Impact…tak hurá do toho. Pětičlenná parta jde ve stopách kapel 80. let, střední tempo, pomalejší a zřetelný zpěv a texty týkající se ulic, Británie, terorismu, chlastu a chuligánství, Unie ,vyhazovačů, striptérek ale třeba i špatnýmu řízení. Kapela má dvě kytary, takže se občas objeví nějaký to solo, některé songy jsou hodně rockové, třeba zrovna Lapdancer a připomínají Cock Sparrer v období Diamonds and Pearls, jinak to je prostě kapela jako třeba Scum, takže mě hudebně rozhodně nějak nepřekvapili. V prvnim songu Smash them to the Ground uslyšíte kus melodie ze songu CV3 od Oppressed. Mezi songy co se mi líbí, tak to patří určitě hymna kapely Love it or Leave it, která pojednává o lidech, který nemakaj a jen využívaj sociální systém, potom Suicide Bomber, Unity a EU Law. Pro mě lehkej nadprůměr. K dostání kde jinde než na www.4subculture.com

Tak jsem se zase po čase rozhodl podpořit jednu z mladých a nadějných punkrockových kapel a zakoupil jsem si demo dívčí bandičky Sour Bitch. Právě se schylovalo k jejich vystoupení v pražském Motoráji, nicméně z organizačních důvodů holky na akci nakonec nevystoupily. Kde se stala chyba je těžké posoudit, ale rozhodně mě to celkem zklamalo. Když jsem je tedy nemohl vidět a slyšet naživo, pustím si je tedy apsoň doma... :-) Hned titulní song celého alba to rozjíždí v hodně svižném tempu, což doplňuje i jeho samotný název "Live Fast, Die Pretty". Ani druhá pecka "Bullet For You" nezůstává s energií o nic pozadu, ale do popředí se dostává na úkor tvrdých rock'n'rollových riffů více melodie a skladbě, která je přeci jen v pomalejším tempu, to vysloveně prospívá. Třetí skladba "Here We Go" se zase vrací do tvrdšího rock'n'rollu a tempo se zase zrychluje. Demo uzavírají poslední dva songy "Cherry Bomb" a "West Side Town", kde hlavně posledně jmenovaná má velice příjemnou melodii navozující poněkud ponurejší až horror punkovou atmosféru. Vzhledem k faktu, že se jedná o demo a i vzheledem k věku slečen (kolem 16-18 let) se jedná o velice slušně odvedenou práci ve stylu punkrock'n'rollu se sympatickým sirovým garážovým zvukem. Celé demo je k poslechu na jejich profilu http://bandzone.cz/bitchestpritch.

Po společném koncíku 6.2.2010 na sebe nenechalo dlouho čekat split album týhle pražský punk rockový úderky a výmarských oiařů. O to víc jsem byl potěšen, když jsem se dozvěděl, že album vyjde i na desítipalcovém vinylu o nákladu 500 kusů. Každá kapela je zde zastoupena 4 písněmi a každá je také zpívaná v jejich mateřštině. Tak začnu Normals?! Kapela oproti svému prvnímu DIY CD přibrala druhého kytaristu a nutno říct, že se to na celkovém zvuku bandy hodně projevilo, který je takový hutnější a ucelenější. Mají zde songy Kotva a Kříž (Anchor and the Cross) což je důstojná otvíračka s melodickými popěvky, pak Dluhy (Debts), což je rychlejší song o tom, že mít dluhy je pankový. Další věc je Bez války se neumírá (There´s no Dying without War), což je pomalejší věc ve stylu Zóny A a je o tom, že i když jste na tom špatně, tak někde jsou na tom ještě hůř a poslední Falešnej kamarád (False Friend). Kapela má na papíru s texty i anglickou verzi písniček, takže si i ostatní počtou, jak to myslej. Spy Kids mají o kytaru míň a na hustotě songu je to určitě poznat. První song Keine Zeit (Žádný čas) je o tom, jak se vyplatí večer zapomenout na problémy spojené s prací a strávit ho ve společnosti přátel, dvojka Der Arbeitsegoist (asi Workoholik) je o tom, že když budete moc makat, tak to povede akorát k tomu, že Vás začne nenávidět vlastní rodina a uslyšíte v ní dobré kytarové vyhrávky. Trojka je Skinhead Rebell a je přesně o tom, co od ní podle názvu můžete čekat. Nejlepší od Spy Kids je jejich poslední pecka Supervision a v ní je současné pozorování velký bratrem (DNA, odposlechy atd…) srovnávána s praktikami Stasi, což byla německá verze naší milé STB. Ve Spy Kids hraje dívka a ve sborových refrénech jí i uslyšíte. Texty mají na papíru jen německy, takže se budete muset víc snažit, abyste pochopili, o čem jsou. Deska je k mání za 200, tak neváhejte, moc jich už není a CD bude za chvilku (tak měsíc max) a počítám, že dražší nebude! Obal je pěkněj, jsou na něm erby Prahy a Výmaru a uvnitř papír s textama (viz výše) a pod nimi koláž z fotek plus kontakty na kapely a label. Fajn debut Warboots Records a pěkná práce od obou kapel.

Vůbec netuším, kde začít a jak to udělat, abych napsal recenzi, která nebude delší než poslech samotného cédéčka, takže ač se dá cokoli popsat ve dvou větách, já tuhle kapelu jednoduše ošidit nemůžu. Debut tohoto Ostravsko Jesenicko Opavského tria je vskutku fenomenální a to nejen díky výtečným textům, ze kterých čiší lidskost každým coulem, ale také díky hudbě, která má sice k Punk Rocku malinko dál, o to je však mnohem vyzrálejší a s tolika hudebními vlivy, že kdybych je vyjmenoval, možná by se protagonisté mohli cítit i dotčeni. Netuším proč, ale pokud tohle měl být retrospektivní výlet do sedmdesátých a osmdesátých let, pak se to členům kapel Degradace a Proti Směru povedlo na sto procent, což mě vzhledem k jejich ne tak úplně střednímu věku mile překvapilo. Sledujíc cesty obou výše zmíněných skupin vím, že to co dělají nikdy nebylo špatné. A to ani u jedné z nich. Jednoduše si nejde nevšimnout, že Degradace si jede styl z punkového pravěku prvních Amerických kapel okořeněnou notnou dávkou undergroundového rocku, za který by se nestyděli ani synové The Stooges, MC 5 nebo New York Dolls a Proti Směru s více streetpunk zvukem zase často hrajíc na melodickou notu, ale pokud tohle všechno vezmete dohromady, vynásobíte deseti a přidáte k tomu saxofon, piano, hamondky nebo housle, dostáváte se pomalinku ke zvuku Starých Pušek. A věřte, že nostalgie na Vás nedýchne jen z hudby a textů, které uslyšíte, velice povedený je i obal složený se zažloutlých fotek a předělané logo Supraphonu shledávám jedním z nejlepších nápadů, jaké kdy která kapela v našich končinách měla. Album obsahuje 11 písní – rozebírat každou z nich by bylo na víc než jen na pouhou recenzi, každopádně se během celého poslechu alba usmíváte, nostalgicky vzpomínáte, někdy se i smějete a na konci můžete stát s otevřenými ústy a vykulenýma očima. Po šesté písni uslyšíte tak známé zapraskání vinylu, což Vám oznámí, že jste někde v půlce cédéčka a tak máte ještě dost času na to tápat, jestli je tohle buď tak vyjímečná a předem slavná deska a nebo jestli nejste někde na pouti a z jedné strany hraje ETC.. Vladimíra Mišíka, Chuck Berry nebo Zona A :o) Každopádně nezkoušejte Staré Pušky s čímkoli srovnávat, nepovedlo by se Vám to, jsou jedineční, i když si berou od všeho něco a to je dělá minimálně pro mě tak zajímavým seskupením. Dobré věci osobně poznám podle toho, že mi hrají v hlavě i když je zrovna neposlouchám a že mi texty přijdou, jak kdybych je snad měl psát já, jenže bohužel, někdo je talentovanější a především pak rychlejší. Klipy, které můžete vidět i na Youtube celou atmosféru kolem téhle partičky ještě umocňují. I když je pravdou, že když jsem viděl Barta v klipu „Princezna z Plakátu“, neubránil jsem se úsměvu, že kytarista Gluecifer a především pak jejich video „Desolate City“ na něj udělalo neotřesitelný dojem :o) .. Můžete plakat, můžete se smát a nebo Vás to může nechat chladnými, ale mě se nestává, abych slyšel nějakou desku více než stokrát měsíc po vydání. Každopádně jim přeji maximum úspěchů, zaslouží si to a to bez diskusí. Takže, jestli ještě nemáte doma CD „ Sladkých 11“ od těchto „ Doktorů zlomených srdcí“, rychle si ho pořiďte. Budete ho mít rádi a hlavně se k němu budete vždycky rádi vracet.. www.starepusky.cz

EPko italské kapely, která má na kontě demo (který jsem trošku zkritizoval), ale i regulérní album Grezzo, Stupido & Cattivo. Čtyřčlenná banda zpívá ve své mateřštině a na EP najdete tři songy s názvy jako Oltre la gloria – Za slávou (strana A) a Odiati e fieri – Nenávidění a hrdí a Skins and punx (strana B). EP vyšlo v 730 kusech a já jsem dostal zrovna tmavě zelenou barvu. Na to, že je kapela z Itálie, tak je jejich muzika relativně tvrdá, což je vidět hlavně na prvním songu Otre la gloria. I ostatní dva songy vybočují ze zažitých kolejí italské muziky, především hrubším hlasem zpěvákem. V prvním a druhém songu uslyšíte dokonce i nějaké to kytarové sólo. Na kapele je vidět, že jí určitě inspirovali hlavně bandy z 80. let a její zvuk tomu naprosto přesně odpovídá. Ostatně i texty Vás myslím nijak nepřekvapí (stačí se podívat na názvy písní). Uvnitř najdete papír s texty, které jsou ale pouze v italštině, fotku kapely plus děkovačku. Bude se líbit spíše fandům staršího zvuku.

Steelboots je 5-ti člená banda, která pochází ze Španělska, přesněji řečeno z katalánské metropole – Barcelona. Nuestra elección je jejich debutové album. Hrají směs streetrock, punk, občas nádech HC a nebojí se zabrousit i do reggae rytmu. Určitě oceníte metalové vyhrávky. Kluci začínaj v pomalejším tempu, který pak solidně rozjedou. Na to že je to jejich prvotina, tak velmi solidní počin. Zvuk je čisté. Album obsahuje 10 válů. Ve svých skladbách pojednávájí o přátelství „Que no cambien las cosas“, „Para ti“, večném rebelství „Crucificado“, úžívání si života a koncertů „No“. Nevyhýbají se ani důležitějším a především smutnějším stránkám života jako pobytu ve státním zařízení „Esa alambrada“, o tom jak dokáže ublížit jen žena „Lejos de ti“ či zřejmě závislosti na alkoholu „Negro corcel“. Ve válu „Tiempo atrás“ vzpomínají na svoje mládí, na ulice, kde vyrůstali, na starý kámoše. Celé album uzavírá „Santa muerte“ (Svatá smrt), ve které je právě nádech HC. Kluci v ní opěvují smrt. Booklet je kvalitně zpracované. Bohužel jak je už u většiny španělských kapel zvykem, obsahuje texty jen v jejich rodném jazyku. Steelboots asi nebudou zřejmě apolitici, mají vazby na Opció K -95, ale naštěstí politiku do svých válů netahaj. Rozhodně můžu doporučit a těším se na jejich další počin.

Po Last Resort další návrat jedné z legend 80. let. V sestavě je původní zpěvák Gary Hodges a ostatní jsou borci z kapely Indecent Exposure. Tak na desce najdete nově přehrané starší songy jako Brave the New World, Jealousy, Sorry, Evil, One Law for them a Yesterday Heroes, pak cover od Slade Come on Feel the Noize a k tomu 7 uplně nových písní. K tomu to albu jsem byl skeptický jako ke zmiňovaným Last Resort, kteří mě ale nakonec přesvědčili. Zvládnou to i 4 skins? To jsem si říkal, když jsem si desku popré pouštěl. Tak na první poslech mi ty nový songy nic neřekli, přišlo mi to jen jako vyplnění prostoru mezi těma starejma. Na podruhý jsem si k tomu zkusil vzít přiložený texty a poslouchat to s nima. Tam už jsem se u nějakých songů chytil, hlavně teda u Thanks for the Memory, Take no More a Soldier Graves (která je asi nejlepší z těch novejch). Hudebně nečekejte nic jinýho než klasickej zvuk od klasický kapely a textově taky…fočus, odpor k nudnému životu, vzpomínky za 80´s, politika atd... Jinak LP od Randale jsou opravdu luxusně zpracována, dají se rozložit, je tam mnoho fotek, děkovačka a papír s texty, takže zpracování rozhodně vynikající. Bohužel ale oproti návratu Last Resort mě toto album zase tolik nenakoplo. Není to určitě špatné, ale od legendy čekáte určitě víc. Splašíte to na www.4subculture.com.

Polskou kapelu The Analogs myslím není třeba představovat především díky její rozsáhlé diskografii a hlavně několika koncertům, které hráli za svoji kariéru v Čechách. Album vyšlo v licenci na ruském labelu Street Influence Records. Obsahuje 14 songů, z čehož je 7 nových a dalších 7 jsou live verze starých songů jako třeba Dzieciaki atakujace policje nebo Gzdie oni sa, což není nic jiného než Where are They Now od Cock Sparrer. Přestože nejsem moc fanda vydávaných živáků, tak musim přiznat, že těchto 7 songů je v dobré kvalitě a je to určitý průřez celou tvorbou Analogs. Na CD nenalézá i cca 8 minutový dokument Kilka Piosenek O Žyciu, který je o tom, jak Analogs uspořádali koncert ve vězení. Dokumentem provází kytarista Pawel, který má odkroucené 3 roky. 7 nových písní je ve stylu melodického punk rocku, ke kterému kapela po 11 albech dospěla a přirovnal bych jí k jejím kolegům Anti-Dread, kde působí i jejich kytarista Pawel. Nejlepší je určitěš ústřední song S.O.S. a nebo Muzyka može byč bronia, kde uslyšíte i náznaky ska rytmů a klávesy. V bookletu, jehož pozadí tvoří námořní mapa najdete texty na nové songy a fotku bandy. Dobrá věc i když bych určitě zvýšil poměr nových skladeb ku živákům. Kupte na www.4subculture.com.

Dvoj CD týdle belgický bandy, na jejichž propagování má hodně velkou zásluhu českej label 4 Subculture Records, jelikož pustil do světa jak jejich debut, tak i toto album. Na prvním CD je deset zbrusu nových songů, které se nesou v podobném duchu jako předchozí album Boots, Kilts and Pipes. Mám taky pocit, že vyměnili bubeníka, ale nevim to jistě, kdo se má v těch chlapskejch nohách v sukni vyznat že jo. Jinak možná se mi to zdá, ale přijde mi to krapet vyměklejší než první album, jsou zde čtyři pomalé, téměř akustické songy a to She´s the One což je o dívce Vašich snů a pak My Father My Hero, kterou snad nemusím překládat a Old Man, která má setsakra chytlavý refrén a působí hodně melancholicky, hlavně textem, který pojednává o podzimu života a první balada Scotland Part I. Další songy jsou rychlejší, hlavně teda chlastací Strong, Loud and Proud, Na Fir Dileas (the Loyal Man) se zpěvným refrénem nebo singalongový Kilt Song s trhanou kytarou. Na druhém CD najdete samé covery, namádkou z toho co jsem poznal Bank of Roses od Dubliners, Warriors Code od Dropkicků (akustická verze), Country Roads to sice nevim od koho to je, ale určitě to znáte, jako Veď mě dál, cesto má, If the Kids…od Shamů, Wild Rover od Pogues nebo Dubliners, to si nejsem jistej a pak i nějakou bretaňskou lidvoku (asi) s názvem Borders of Salt. Takže celkově kdo má rád tuhle škatulku celtic punk rock a nebo prostě hodně melodický muziky za slušný love (350 za dvoj CD, to je pecka), tak si to určitě pořiďte…je to muzika co Vás naplní energii a rozhodně si k ní dáte nejedno nemalé pivo! K sehnání kde jinde než notoricky známé obligátní adrese www.4subculture.com.

The Blakauts jsou kapelou, která pochází z polského města Štětín a toto je jejich první album. Kapela, ve které působí i kytarista (a teď už i zpěvák z Junkers Syn), hraje špinavej rock´n´roll a kromě devíti polsky zpívaných písní zde najdete i covery od Motorhead (Bomber), Social Distortion (King of Fools), Elvise Presleyho (Jailhouse Rock) a nebo Pitbull Farm (Army of Assholes). Podle zmíněných kapel není těžké uhodnout, kde kapela bere inspiraci a jejich zvuk je toho jasným důkazem (jako třeba song Wredne Ryje, Helldiver nebo Titty Twister). K jejich inspirativním kapelám bych určitě ještě zařadil Nashville Pussy. Uslyšíte tu i pár hlášek z filmu Od soumraku do úsvitu. Kapela je pětičlenná a kromě dvou kytar (kde občas zaslechnete super jižanský sólo) zde občas uslyšíte i foukací harmoniku. Název alba znamená „Jako v USA„. Celým albem se nesou vlivy všech možných „billy“ stylů, country a punk rocku. V bookletu nenajdete ani texty ani fotky, ale celé je to pojato jako nějakej haluzáckej komiks. Kapela je zajímavá tím, že takovýto zvuk kombinuje s polštinou, což se moc nevidí, protože přeci jen angličtina zní do tohohle stylu prostě lépe, což ovšem neubírá její hudební kvality. Zajímavá věc od našich severních sousedů, která vyšla jak jinak než na Olifant Records.

The Broadsiders jsou kapela, která pochází z amerického Texasu, konkrétně z Dallasu a desetipalec Pressed to Kill je v pořadí jejich 4. počin, který vyšel díky osvědčené spolupráci Contra Records a Longshot Music. Na béžovo-hnědé desce najdete 7 písní, co se jmenují Castle Law, Southern Identity, 1836, Lion´s Den, Reaction a Face Value. Kapela desku nahrála ve tříčlené sestavě, ovšem se dvěma kytarami – hlavní kytarista Dan nahrával i basu. Hudebně se jedná o skinhead rock´n´roll jako hrají Templars nebo Brass Tacks, akorát je tam druhá kytara, která přidává celou řadu sól. Celé je to celkově šmrcnuté jižanskym rockem. Na Jih je kapela mimochodem velmi hrdá, což se můžete dozvědět v písni Southern Identity – takže kvéry a velký dodávky Dodge nebo v písni 1836, která je o založení státu Texas. Ostatní songy jsou o tom, jak je těžké se jako mladej rozhodnout v situaci, která může mít následky pro celý další život (Lion´s Den – Jáma lvová), o právu na zbraň (Castle Law), nějaký to opilecký násilí (Reaction), o lidech co mění názory a postoje tak jako ponožky (Face Value) a poslední, ale pro mě nejlepší song z celýho alba Modern Times, který je o tom, jak čas utíká dopředu a my se s tím musíme vyrovnat. Celkově se mi líbí celý album…styl co hrají The Broadsiders mám rád a k tomu navíc ten jižanskej rock…Deska je schovaná v obalu na kterém jsou texty a děkovačka. Je to celé stylizováno jako novinový výtisk (i celý obal desky), takže nejdřív jsem myslel, že texty jsou odříznuté, ale nakonec jsem se v tom zorientoval. Suma sumárum parádní kousek výborně zpracovaný jak po grafické tak po hudební stránce. Pro fandy vinylu a klasického zvuku je to jasná volba.

Split EP francouzských The Janitors a švédských The Clichés. Obě kapely jsou celkem profláklý i na vinylovém poli a hrají celkem podobný styl, ovlivněný především starým zvukem s kejtrou bez boosteru. Muzika je jednoduchá, ale chytlavá. Na EP je každá zastoupena dvěma písněmi v anglickém jazyce. Konkrétně Clichés zde mají songy Sensitive Age a Easy Does It a Janitors Concrete Blight a PC 1984. Clichés pouštějí kytaře i vokálu trošku více volnosti a celkově na mě působí uvolněnějším dojmem, zatímco Janitors kytaru více drhnou a zpěv je o něco méně výrazný. Song PC 1984 je dokonce cover od starý britský punkovky Crisis. Ale celkově oboje kapely hrají předpisovej skinhead r´n´r. Jinak k EP není žádný papír, což je škody, texty bych si celkem přečetl, sice něco odposlechnete, ale stejně. Na druhé straně obalu je společná fotka kapel z nějakého společného gigu. Pěkná malá deska, která zapadne do každé sbírky.

Hu tak tohle je sice recenze na LP, ale jelikož mám doma i CD verzi, tak budu mluvit i o ní. Proč? Protože CD a LP verze se liší o jeden song (na LP je navíc cover od The Kids – This is Rock´n´Roll) a CD vydal Rebellion. Takže The Corps zrovna dojeli jejich turné po Evropě k tomuto albu. Na albu najdete 5 jejich songů a pak 2(nebo teda 3) covery a to, Motorhead – Ace of Spades a Rose Tattoo – Nice Boys. Z tohoto výběru je jasný, že se kapela posunula více k r´n´r alá Nashville Pussy nebo Nine Pound Hammer a je to cejtit i s muziky, která je ovlivněna navíc nepochybně australskými kapelami jako jsou AC DC a nebo The Angels. Z celýho alba se na Vás řine poctivej bigbít jako nezastavitelnej válec, kterej smete vše co mu stojí v cestě a kapela je přesně taková i na živo. Hemží se to kytarovými sóly, občas mi připadá že kytarista používá i slide techniku. CD otvírá song All My Money, který je o tom, jak utratit všechny peníze za ženský a whisky. Druhá Snake Eyes je pomalejší a je o tom, jak Vás může uhranout dívka svým pohledem. Třetí song je rockovka I Am Death o podobách smrti. Bottle of Rock´n´Roll je rychlejší věc ve stylu prvního songu a říká, jak na koncertě zapomenete na všechny starosti každodenního života, pokud si pořádně přihnete s lahve plne r´n´r. Poslední vlastní song se jmenuje Ain´t Enough a vypovídá o tom, jak si nabalíte holku, kterou všichni včetně Vás chtějí a nakonec to není to, co byste očekávali. V bookletu najdete všechny texty plus pár fotek a poděkování labelům. U LP to samé akorát na tvrdém papíru. LP, které je na zeleném vinylu, je limitované 250 kusy, takže se po něm rozhodně podívejte například na www.4subculture.com, kde je k sehnání i CD verze. Od maxima mi dělí jen fakt, že je tam jen 5 songů od kapely, my chceme víc kurva!!!!

Split CD dvou kapel z Indonésie, konkrétně The End a Haircuts. The End jsou zastoupeny 10 songy, Haircuts 12 a většina ze všech 22 je v angličtině i když řekněme trošku lopaťácké. Tak k první kapele The End…kovově tvrdá neoboosterovaná kytara ve stylu The Templars, The Legionaires, raných Perkele a klasické místy klišovité texty, jako zajímavost je tu zhudebněn fotbalový pokřik ze 70. let – zigger zagger zigger zagger Oi! Oi!, který se ozýval na britských stadionech. Všech 10 songů je kompletně v angličtině a první z nich Skinhead Pride můžete slyšet i na kompilace Oi! It´s an Asian League, o který tu byla nedávno zmínka. Kapela hraje mimochodem už 15 let (ale materiál byl nahrán v roce 1999). To Haircuts se do toho v Intru opřou více ztěžka a hutněji a i v dalších songách mají o něco modernější zvuk a připomínají spíše britské kapely, ale třeba v songu Big Mouth jsou znatelné vlivy oldskůlového HC. Krom toho mají 5 písní ve své mateřštině a ty se mi teda líbí více než angličtina a je vidět,m že to kapele víc sedne a do muziky se daleko více obuje a odváže. MAteriál byl nahrán v roce 2004.V bookletu najdete texty všech 22 songů, koláž fotek z koncertů i ulice, ale hlavně podrobný popis jedné i druhé kapely od Matta Kellyho z Dropkick Murphys s vylíčením, jak na něj jaká banda působí. Tento elaborát zde najdete přeložený i do japonštiny, to kdybyste někdo náhodou neuměl anglicky. Bez pár minut téměř hodina muziky od kapel, které si jen tak v našich končinách neposlechne, takže doporučuju všem co se zajímají o Oi! muziku.

Toto je vážení a milí osmnáctisongové album Oi! kapely Garryho Bushella, na kterém se podílela ale celá řada dalších muzikantů, například původní kytarista The Business Steve Whale. The Gonads se vždy vyznačovali drzými a sarkastickými texty, což Vám potvrdí hnedka první song Oily Rag (což je song o tom, jak se mají smrdutý kuřáci opět zmocnit hospod v Británii) nebo John King Is a Veggie. Hudebně, ale i textově bych to připodobnil k Splodgenessabounds nebo k Peter and Test Tube Babies (i oni mají pár songů do ska/two tone jako třeba Badly Done). Uslyšíte i ale rock´n´roll (Mistress Material, Fat Cat Splat) balady (The Devil´s Own Daughter) nebo country (Buy me a Drink You Bastards). Ve spoustě písniček uslyšíte i dívčí vokál. Kromě sranda songů jsou zde i songy vážnější o hrůzách války (Billy McFadzean) nebo píseň Devil´s Own Daughter z doby vlády Olivera Cromwella. Na albu najdete i singl Charlton Boys, který se samozřejmě týká kopané a je to adaptace songu Guiness Boys od The Business. CD je zabaleno jako digipack, kde jsou texty (ale ne na všechny songy) a uprostřed černobílá koláž fotek. Kapelu jsem nikdy nějak extra neposlouchal a věděl jsem jen, že hrají, ale toto album mi příjemně překvapilo a rozhodně Vás nudit nebude.

První ze dvou split CD současných Britských Oi! špiček, které vychází na MFS labelu, který se rozbíhá poslední dobou jako svině. Tak jako první je tu šesti songy zastoupena londýnská banda The London Diehards, se kterou si můžete přečíst rozhovor na staré verzi Backstreet Battalionu, ale kdyby jste byli moc líný, tak Vám o nich něco řeknu. Kapelu tvoří dva členové z rozpadnuvších Retaliator, zpívá tam Tel z East End Badoes a bouchá Cherry, kterej v nich působí taky. No album otevírá skvělá hitovka No Compromise, která mě chytla už poté, co jsem slyšel kdysi její demoverzi. Textově je to taky naprostá šleha, o tom, jak srát na lidi, co Vás pomlouvají a promotéry, co Vás nechtějí na akcích a že je nejlepší vykašlat se na pomoc ostatních a udělat si koncert pěkně po svém. Druhej song se jmenuje City Streets a je to trošku rychlejší věc o tom, jak jsou někdy ulice tvrdé. Třetí Organised Crime je o vykořisťování obyčejných lidí ze strany politiků a vedení nesmyslných válek, které vedou akorát k zisku mocných. Čtyřka je opět pecka s názvem London Town a pojednává o tom, jak se žije v Londýně dnešních dnů., stejně jako další věc Goulston Street (cože je ulice, se kterou měl něco dočinění Jack Rozparovač). Poslední věc Suicide Bomber je o sebevražedných útocích v londýnském metru a o tom, jak kdekdo hlásající nenávist vůči Británii má více práv než Brit. London Diehards dle mě naprostá špička současné ostrovní scény a důstojný nástupce Retaliator a na živo skutečně výborná věcička! Na druhý půlce maj šest songů už známější TMF, o kterých jsem psal v předchozích recenzích. Snad jen jedna zajímavost, na basu jim hraje Ciaran, kterej hraje i v London Diehards na kytaru. Celý zvuk současných TMF je hodně podobnej druhému albu DMF, což celkem můžu a může za to hlavně utopenější a hlubší kytara. První song má název Deadset a je o tom, jak má být člověk zarputilý ve svých názorech za každou cenu, druhá věc je I am a Doctor, kde se Jonesy staví do role doktora, který hledá spásu a vykoupení pro všechny a tím je smrt. Who je song, který je o tom, komu vlastně věřit a komu ne, It Belongs to us je o tom, že kapela TMF patří jen a jen jejím členům, takže nějaký dohady a pomluvy jim jsou egál. Tough Man je klasika proti internetovýmu hrdinství a poslední Heart full of hate je o tom, jak se v člověku zrodí nenávist i přesto, že třeba jeho dětství bylo prima. Dohromady tedy 12 songů, k tomu booklet s texty, fotkama a děkovačkou. Skvělá věc, která stojí za koupení a je u nás k dostání na www.4subculture.com.

Po delším čekání na druhé album Česká krev se Vyškovská kapela polepšila a zkrátila čekací dobu na dva roky, což celkem jde a hudby chtivé posluchače to dozajista ukojí. Tak nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše. Hnedka na první pohled Vás oslní skvělý digipack, na kterém se určitě nešetřilo. Z přední strany se na Vás šklebí hořící logo kapely a GNAS znáček. Plnej očekávání vkládám CD do věže a těšim se, co vypukne. Na albu je dvanáct songů, z čehož dva můžete znát například ze Streetkids kompilace, nebo z myspace kapely. Taky je tu předělávka jednoho starého songu z alba Dr. Martens Bootboy a to Děti ulice, nyní však s číslovkou 2010 a je hozená do ska rytmu (je to něco jako předělaný Rabiát na Skabiáta od Operačky). Další věc co stojí za zmínku je určitě zařazení anglických songu (Out of This, GNAS). Kapela se vyhrává a stává se lepší a lepší, a nebojí si pohrát i s akustickou kytarou se mexikánskym zvukem (jako v pomalém songu Tvůj styl), která vypovídá o tom, jak těžké bylo být pankáč nebo skinhead za dob komunismu. Pomalejších, ale přesto silných písní zde najdete ještě pár, například Vždycky, která je o tom, jak se nezměníme a budeme si pořád užívat svoji cestu životem. Ostatní písně vypovídají o tom, jak je důležité mít svoji hlavu a dělat si co sami považujete za správné (GNAS, Můžu ale nechci), nechybí píseň ve stylu Mrca je král, tentokráte o jejich ex-basákovi Ondym s názvem Vyholený pták, což je vlastně muzika od Larse Frederiksena. Dalším lehčím songem je Budeme žrát, která vypráví o tom, jak to dopadlo, když se bubeník Lešek loučil se svobodou. Za posledním songem najdete i skrytej bonus v podobě známého hitu od Michala Davida To zas byl den, kterej znáte určitě v podobě videoklipu, který není nutné komentovat. Booklet je bezchybný, české texty přeložené do angličtiny a GNAS je hozená i do češtiny. Uprostřed je parádní koláž fotek, ze všech možných koncertů a pitek kapely. Tohle je prostě povinnost mít doma pro všechny lidi, kteří se motají v CZ/SK scéně, protože takovejhle parádní digipack za 250 korun je opravdu zadarmo. A kdo si to stáhne tak je zmrd a žere hovna. Howg! Objednávejte přímo u vydavatele www.4subculture.com. Todle je za plnej kucí!

Další split EP, v tomto případě dokonce dvoj EP a to od americké stálice The Templars a francouzské staronové kapely The New Chords, což však není nikdo jiný než Vero a její manžel Boni z The Veros. Každá kapela má na každém EPku 3 songy, z čehož je vždy jeden cover nebo song co textoval někdo jinej. U Templars je to song Old Days, v případě New Chords je to song The Templars od jejich kolegů z druhé desky. Tak nejdříve k designu desky. Obal EP je otevírací jako knížka a z boku do něj dáváte EPko. Na každé půlce obalu je pár fotek kapely a děkovačka. Kapely mají společné ještě to, že jejich songy byly nahrány vždy jen ve dvou. Templars hrajou i na živo, ale jak je to u The New Chords to zatím nemůžeme posoudit. Templars si jedou svůj osobitý styl s r´n´r základem, kde se sem tam mihne i sólíčko a jsou oproti druhé kapele spíše pomalejší. Názvy jejich songů jsou Down to the Wire, Old Days a Blood, Sweat and Tears. Druhé EP je hudebně trošku rychlejší a melodie se lépe pamatují a oba jejich songy (Back Home a Antisocial Today) jsou naprosté šlehy, které podbarvuje ženský vokál v refrénech. Jediný, co mi na týhle super věci chybí, jsou texty. Jinak Randale Records vydává teďkon skutečně pecku za peckou a věci, které má v plánu vydat ukazují, že v tom rozhodně hodlá pokračovat! Pro fandy skinhead r´n´r super věc do sbírky. Můžete sehnat na www.4subculture.com.

Tohle je 5. řadové album kapely, v které se motají lidi ze starší sestavy The Last Resort (a kdysi se tam motali lidi kolem Gundog a Deadline). Od Warriros se mi z předchozí tvorby líbilo nejvíce album Cross to Bear. Album Unite the Scene obsahuje 12 songů (CD verze navíc 3 bonusové songy, v čemž jsou 2 covery od Last Resort – Working Class Kids a Cock Sparrer – Watch Your Back). Na LP je cover jen 12. songem taktéž cover od Last Resort a to Horrorshow, která plynule navazuje na 11. Clockwork London. Textově pojednávají písně o spojení scény, o tom, jak se Vás politické strany snaží chytit do svého hledáčku, koncertech v hospodě Bridgehouse, dealeři drog, atd… Nejvíce se povedla titulní píseň Unite the Scene, potom se mi líbí Compromise Your Beliefs, Fist and Fury a Political Crossfire. Hudebně se jedná o Oi!, které je jako vystřižené z učebnice „Jak by měl vypadat Britský streetpunk“, ale některý songy mi přijdou slabší nebo moc jednoduché. Papír s textama je k LP přiložený, takže to můžete pořádně naštudovat, i když většinou se tomu dá dobře rozumět, protože Saxby nezpívá nějak nesrozumitelně. Příznivci klasického ostrovního zvuku určitě nebudou zklamáni, kdo chce trošku divočejší zvuk, kde se objevují i jinčí vlivy, tak ať se poohlédne jinde.

The Widowmakers je nová kapela, ve které najdete lidi z Belgické scény (podle fotky jsem poznal bubeníka a kytaristu Short Cropped) a ze scény Holandské a tady už takhle chytrej nejsem a koho jde nevím. Zkoušel jsem domluvit i rozhovor, ale kapela mi napsala, že jsou moc velký asociálové, aby odpovídali na dotazy, tak bohužel, ale alespoň CD se ke mně dostalo. V bookletu jsou obrázky 4 EP, o kterých jsem ale v životě neslyšel, tak nevím, ale podle mě je tohleto jejich debut. Na CD si můžete poslechnout 11 songů v angličtině, včetně coveru Society´s Fodder od Riot Squad. Kdo má rád Short Cropped, Glory Boys nebo Offside, tak tomu se bude líbit i tahle muzika, trošku je to připomíná, ale zvuk a drive je více punkový alá Braindance a rychlejší (asi jako starší alba Exploited) a i zvuk je poněkud osmdesátkový. Tady to ovšem není na škodu, protože kapela to do Vás nasype už od první písně Widowmaker, která je o tom, že smrt nedělá rozdíly mezi chudými, bohatými, hříšníky nebo slušnými hochy a bere duši všem stejně. Hlavně zpěvák, ten jede a káže a dostává ze sebe všechnu zlost. Druhý song pojednává o tom, že scéna je hodně DIY a neprodá se mainstreamovým labelům. V ostatních písních se zpívá například o problémech s policií, která si dělá co chce, pedofilech, problémy v zaměstnání díky tomu co jste nebo klasický song o politicích a mediích. Nejvíce se mi líbí song Death before Popcharts, Dressed in Blue a Drop the Bomb, ale v podobném duchu se nesou i ostatní písně, které Vás také pořádně nakopnou. V bookletu který je černobílý nametete texty a vzadu fotku kapely. Debut kapela zvládla na výbornou, tak uvidíme co z ní vyleze dál. Kupte si u www.4subculture.com, stojí to za to.

Čtyřčlenná kapela, která podle názvu pochází z Finska a toto je její debut, který byl nahrán v období 2009-2010. A hnedka z kraje řeknu, že pro mě je toto s albem Skinhead Resistance od Glory Boys(které bylo taktéž první větším počinem zmiňované kapely po 10´´ desce) jedno z top Oi! alb roku 2010. Z obalu alba na Vás civí 4 pokérovaný floutci v předpisových hadrech a po otevření CD, s finským křížem a nápisem. CD obsahuje 8 anglicky zpívaných vypalovaček, které Vás zaručeně chytnou a nepustí. Pozitivem je určitě i moderní přístup ke zvuku, což cením spíše, než jednoduchý 80´s sound. Zvuk kapely bych opět přirovnal ke Glory Boys až na to, že banda má jen jednu kytaru, což ovšem u nahrávání CD nehraje roli. Při poslechu CD Vás okamžitě smete první song Here to Stay o skinheadském způsobu života a druhá Fighting for Your Life Vás na zemi ještě dobije a dozvíte se v ní, jak se mnoho lidí snažit urvat to nejlepší z Vás, aniž by na Vás vzali nějaké ohledy. Další parádním songem je pátý My Home, který pojednává o Finsku a má super refrén a sedmý Oi! for Finland, který se stane pravděpodobně hymnou kapely. Dalšími tématy songů je například fakt, že vše je na prodej, jak se zhoršuje situace ve městech, kde ulice už dávno nepatří lidem, jejichž domovem je dané město nebo vzpomínky. Garantuju Vám, že album si poslechnete napoprvé minimálně 3x za sebou, protože se jednoduše nebudete moct nabažit jejich muziky, takže apeluju na kapelu, další album aspoň 2x delší! V bookletu jsou texty a pár fotek, sice jen 2 stránky, ale podstatná je muzika. A ta je suprová! 100% skinhead kapela, která u Vás nesmí chybět…těším se na živej koncert, tak zatím kupujte na www.4subculture.com.

Od vydání posledního alba Yggdrasil uběhly dlouhé 4 roky a nyní je tu další počin od mistrů viking rocku – Ultima Thule s názvem Korp Kvädet, neboli Havraní básně. Na žlutém vinylu limitovaném 500 kusy, který vyšel u nikoho jiného než u Dim Records najdete 12 songů, z nichž dva můžete znát z dříve vydaných 7´ a 12 ´. Konkrétně to jsou songy Konungens kurir a Glömda barnen. Desku otevírá nesmlouvavý song s názvem Ensamt Öga II (Osamělé oči), s perfektní drhnutou kytarou, druhý Tro inte (Nevěřte) mu zdatně sekunduje, třetí vál Tysta folket (Tiší lidé) je pomalejší věc a je o tom, že je třeba postavit se útlaku a nenechat se nechat mučit. Poté následují dva už dříve vydané songy, o kterých jsem psal na začátku s tím, že Glömda barnen (Zapomenuté děti) je remixován. Stranu A uzavírá píseň Katrin Servenius, což byla žena, která se rozhodla bojovat po manželově boku na bitevním poli u Sävaru v roce 1809 a byla dokonce navržena na medaili za statečnost. První song na B straně se jmenuje Ordet Fritt, další Jorden Lotar gott (Zěme voní) je pomalá balada. Třetí na B straně je Darra drake darra (Chvěj se draku, chvěj), což považuji za jeden z nejlepších počinů na albu. Následující se jmenuje Sävar 1809 a je o bitvě, kde se střetli ruští a švédští vojáci v rámci Finské války a Švédi byly poraženi a patří taky k mým oblíbeným na albu. Předposlední vál se jmenuje Hat&Våld (Nenávist a násilí) a poslední song je Alexandra a to je sakra hitovka, pomalá balada s akustickou kytarou s tak chytlavým refrénem, který se Vám usadí vzadu v hlavě. K desce je přiložen papír s texty (jen švédsky kurva, lehčí povídání v angličtině by neškodilo o čem co je, dá se samozřejmě dohledat přes translátor, ale z těch jeho překladů moc chytří nebudete, takže by to chtělo nějak apelovat na kapelu, protože nás fakt zajímá, o čem zpívají). Album mi hraje už hezkou chvilku jak doma na gramofonu, tak i v mp3 přehrávači a zatím to nevypadá, že by omrzelo. K sehnání jak na vinylu tak i na CDu www.4subculture.com.

Japonský kapely se celkově vzato blbě sháněj v Evropě a dostat se k nějakejm novejm informacím ze země vycházející slunce je téměř nadlidskej úkol, díky jazykový bariéře, takže za každou kompilačku, kde jsou nové kapely právě z Japonska jsem vděčnej, hlavně díky dvěma zabijáckejm výběrům Werevolfen a Fight Back for Rising Sun, který mě totálně dostaly. Zde jsou zastoupený kapely, který měli co dočinění s True Force Records, ale i jiné a z Japonské strany se jedná o kapely kolem Bronze Fist Records. Za Evropu tu kopou belgický War Risk, pak Hetairoi, Janitors, Royal Stakeout ze Švédska, Bottlejob, Dowina, Soultamer a Berliner Weisse. Kapely tu většinou prezentují už vydaný materiál, ale říkám, nějaký bandy jsem vůbec neznal (War Risk a Royal Stakeout a oboje se mi celkem líběj). Za Japonce tu máme Urancho, Noroshi, Worth, 4B-Union, AntiFad, The Voi!ces, Rogue Trooper a The Ditchman. V rozkládacím bookletu najdete kontakty na kapely jejich složení,, jejich fotku a text (v Japonštině ovšem bez překladu). Tak určitě mě zaujali Noroshi, u kterých uslyšíte akordeon, pak metalovější Worth, Rogue Trooper s jejich songem No Surrender, který se mi líbí z Japonské části asi nejvíc a The Ditchman s jejich chytlavou melodií ve stylu 77 kapel. Trošku mínus je nevyrovnanej zvuk, protože každá skladba byla logicky nahraná v jiném studiu, takže proto to trošku kolísá, ale tomu se nevyhnete u většiny výběrovek. Výběrovky nehodnotim, ale tohle je určitě dobrá věc na získání informací o exotické scéně a díky kontaktům na kapely se proklikáte na další a další kapely z Japonska, takže pro ti, co mají rádi i neevropskou, neaustralskou a neamerickou Oi! muziku toto rozhodně ocení. K sehnání na www.4subculture.com.

Toto je pokračování výběru současných britských kapel, jehož první část vyšla původně u Ascalon Records a dočkala se reedice i u MFS. Na CD najdete 15 songů od kapel jako Wasted Nation, TMF, Citizen Keyne, Wasted Life, The London Diehards, Pressure 28, Keyside Strike, Insane Youth, Bakers Dozen, Streetpunk Drunks, Churchill, Scum, Breakout nebo Skinful, takže vidíte, že tu jsou zavedené kapely, ale i kapely nové. Mně osobně se líbí, když kapely mají novější zvuk, takže určitě první song od Wasted Nation – Streets of Fear, Citizen Keyne a jejich Police State (je o tom, jak policisté nesmyslně pokutují běžné lidi, zatímco skutečné velké zločiny procházejí), The London Diehards a jejich Wake Up (dlouhej chytrej text o tom, jak politici akorát rozkrádají zemi a chtějí abyste je znovu zvolili), potom následují Pressure 28 a jejich Pull no Punches, což je po hudební stránce skvělej song a já si ho hnedka zamiloval (těším se na celý album jestli bude), peckový Keyside Strike a jejich In This World(o tom, jak v současném světě se vyplatí věřit jen v sebe) a nebo nová banda Steetpunk Drunks a jejich song Billy England (o starých lidech, kteří kdysi bojovali za svobodu Anglie a bylo na ně zapomenuto). Tyhle songy se mi vryly do paměti. Výběr se poslouchá skutečně výborně a za svým starším sourozencem tento výběr rozhodně nezaostává. K tomu vemte 20 stránkový booklet s kontakty na kapely, texty, fotkami a troškou povídání od MFS. Výběry nehodnotím, ale todle jsou songy, které až na nějaké výjimky jinde neuslyšíte, tak že koupě na www.4subculture.com se rozhodně vyplatí!

Tohleto je mezinárodní splitko nebo spíše kompilačka čtyř vydavatelství z různých zemí (Finsko, Rusko, USA a Austrálie) a každé z nich je zastoupeno dvěma kapelami Za Bruised Knuckles tu máme The Hoist a Open Finger is a Broken Finger, za Pauki Records The Pauki a Beerocephals, amíky reprezentují Blue Collar Criminals a Those Unruly, a protinožce reprezentují Rust a Stranglehold. Některé z kapel jsem neznal vůbec a byl jsem překvapen, jak kvalitní hudbu hrajou. Hlavně teda muzikanti z Finska a pak Stranglehold z Austrálie, ve který hrajou dvě ženský. Rusáci Beerocephals mají jen ženskou a ta hraje na akordeon a jejich song Pirat Vám při prvních tonech připomene Tři sestry (i zpěvem). Jediná kapela, která mě teda m moc neoslovila, jsou The Pauki, ale to je jen otázka vkusu. Booklet je skvěle zpracován, přední logo v podobě novinového článku s názvy kapel a vnitřek, kde je každá stránka věnovaná jedné kapele, kde je její fotka, sestava, písně na CD a kontakt na ni. Na konci bookletu najdete i kontakty na všechny labely. Jediný co tam chybí, jsou texty, ale ty u kompilaček moc nenajdete tak jako tak. Dobrej průřez tvorbou nových kapel, které určitě stojí za poslechnutí. Je to ale kompilačka, takže bez bodů. Osobně se určitě podívám po sólový desce The Hoist a Open Finger is a Broken Finger. K sehnání na www.4subculture.com.

Kompilačka od asijského vydavatelství Bronze Fist Records, který vydává kapely z tohoto regionu, takže můžete se těšit na skinheadské kapely z Japonska, Indonésie, Číny, Filipín, Malajsie, Jižní Koreji a Singapuru. Kapel i songů je celkem 13, některé jsou v angličtině (s mraky chyb :) ale co) a jiné v mateřštině. Výběrovku otvírá song Japonců Cropped Men a to je celkem nářez přesně v SSS stylu, přirovnal bych asi k Razorblade nejlépe. Dále se mi hodně líbila indonéská kapela Stay Proud a jejich song Way of Life, který také patří k těm tvrdším a připomněl mi pro změnu Condemned 84. Filipínští The Mighty Contras taktéž překvapili v songu Skinhead on the Rampage, že umí pořádně hoblovat. Kromě tvrdších kapel tu najdete melodičtější kousky jako třeba The Nationhead z Indonésie a jejich song The Only One což je hitovka jak svině, Booted Cocks z Japonska s klávesami a jejich The Aga, Captain Bootbois z Koreji a jejich Old Glory, cože je rockovej song s parádními kytarovými solíčky, The Index a jejich Justice, což je vskutku silná balada, ve které se kombinuje japonština a angličtina a nebo jejich kolegové Shinshi, který maj názve songu jen jejich písmem. Najdete tu i známé kapely, třeba Ruction, které vydal Evropský label Dim Records nebo MiSanDao z Číny. Další kapely co jsem nezvmiňoval jsou The End a Haircuts, o kterých ale bude podrobná recenze a Skinlander. V bookletu najdete u každé kapely fotku s kontaktem, textem a nebo krátkou biografií. Povedená výběrovka, která Vás zanese na druhý konec světa, kde jak vidno Oi! kultura kvete taktéž!

Tohle album Vicious Rumours je složené z nikdy nevydaných songů, které byly nahrány po roce 2000 ve Spojených státech, dále songy, které vyšly na split CD s americkou kapelou the Generators, živáky z Německa 2001 a z prvního demáče z roku 1983, které kapelu poslalo na kompilaci Son of Oi!. Takže suma sumárum je tu 12 songů, z toho 7 studiovek (z toho Nag, Jack the Lad a Smashed je ze splitka, takže neznámé jsou jen songy G.Y.K.D., Here We Go Again, Just One Life a Old, But not Dead), 2 živáky a 3 demáče z roku 1983. Hnedka první G.Y.K.D. (což je zkratka Get your knickers down –Sundej si kalhotky) a druhá Here We Go Again (o tom, jak Vaše polovička nemá ráda když se vracíte domů zmaštěný) dá směr většině textů desky….prostě sranda, koncerty, alkohol, ženský a vůbec žádné velké zatěžování s problémy kolem. Trošku vybočuje Old but not Dead, což je nostalgické ohlédnutí za mladickými rioty z pozice starejch pardálů. Nový songy jsou přidrzlej punk rock ve stylu Peter and Test Tube Babies (hlavně Jack the Lad my jejich styl připomíná). Živáky jsou v super kvalitě, všecko je parádně slyšet a zpěvu dobře rozmět, no a demáče to se pobavíte, když uslyšíte syrový verze známejch válů jako Take the Blame, Soul Patrol nebo This is Your Life. Booklet je fajn, a dá se v něm najít vše co potřebujete. Fajn věc od klasické kapely, ovšem spíše ve stylu best off, takže hodnotit nebudu.

Na splitku Vikingarock II se představí 2 kapely a to Väringarna a Thrudvang. Již dle názvu splitka je jasný, jaký styl hudby hrají, ale byl jsem velmi mile překvapen, jelikož obě dvě bandy hrají tvrdší vikingrock a metalovými vlivy a to ve středním až rychlejším tempu. Splitko má celkem zajímavou historii. Vlastně se skládá ze dvou plnohodnotných alb – Fornstora Dagar (Thurdvang) a Blagula Hjältar (Väringarna). Obě dvě vyšly u Ultima Thule Records v roce 1996 resp.1995. V roce 2000 vydalo toto splitko opět Ultima Thule Records a v roce 2010 udělalo reedici Odin Productions. První kapelou, kterou uslyšíte je Väringarna. Musím přiznat, že se mě oslovila více než Thurdvang. I zpěv je hodně podobný na zpěváka Ultima Thule. Väringarna vám zahraje 10 válů a Thurvang 12. Texty písní se zaobírají severskou mytologií. Rozhodně bych vyzdvihl píseň „Hell Norden“ (Peklo severu), kde jsou hodně slyšet bicí a patří k nejtvrdším válům, další zajímavá píseň je „Tyr“ (bůh války), kde naopak je matelová kytara a pomalejší tempo. Väringarna zakončí svoje „vystoupení“ baladou „Sang om Sverige“ , ve volném překladu „Oslavný zpěv o Švédsku“. Poté nastupuje Thurdvang s válem „Fimbulvinter“(Mrazivá zima). Zpěvák má lehce nakřáplé hlas, což je příjemná kombinace s vikingrockem. Jejich texty se taktéž věnují vikingskému světu. Zde bych zmínil vál „Trymskvädet“ a „Odins män“ (Odinovi muži). Právě tato skladba „Odins män“ a „Havets vargar“ (Mořští vlci) vyšla i na vikingrock výběrovce Bärsärker. Rozhodně bych toto splitko doporučil fandům vikingrocku.

Kapela, která byla založena v roce 1996 a v roce 1999 vydala LP Domination na Vulture Rock Records. To potom vyšlo i na CD u Pure Impactu. Tohle EP se jmenuje Parole Tapes, což se dá přeložit jako trezorové nebo ztracené nahrávky, jelikož tenhle materiál byl nahrán v roce 2000 a až nyní spatřil světlo světa. I cover je koncipován podobně – klíče a pouta. Kapela hraje v pětičlenném složení a to znamená co? No dvě kytary paráda! Na straně A najdete 2 nevydané songy Never Hurts To Try a For Us a na straně B dva covery a to Face Up To It od Warzone a Iron Chin od Bruisers. Podle toho by se dalo usoudit, že kapela nečerpá jen se streetpunk/Oi!, ale bere si i to nejlepší z oldskůlovýho hardcoru (ten je slyšet hlavně v písni never Hurts To Try). Celé to dohromady dává kompaktní zvuk, který na gramofonu parádně vynikne. Vinyl vyšel v několika barevných kombinacích, já jsem obdržel zrovna červenej. Kdo má rád US kapely jako Limecell, Forced Reality, Combat Ready a nebo třeba Best Defense, který hrají právě Oi! ovlivněný prvky HC, tak se mu bude líbit i toto EP ze znovu nalezenými nahrávkami. Doufejme, že to je i předvěst nějakého nového alba. Určitě bych se nezlobil.