45 Adapters je tříčlenná kapela ze čtvrti Brooklyn v New Yorku a tohle je její posbíraná diskografie. Jak už název napovídá, kapela má ráda vinyly, takže zde najdete věci z jejich vinylových singlů a ze split EPka se Stomper 98 plus 4 nové songy. Kapela hraje styl, kterému říká rhythm´n´oi!. Charakterizuje ho lehce zboosterovaná jednodušší kytara (která se ale nebrání vyhrávkám), k tomu melodický zpěv doplněný o sborové refrény. Celkově to vytváří hodně zajímavej zvuk, který tak nějak nemám k čemu připodobnit, ale jsou zde slyšet vlivy funky, two tone, ska, rock´n´rollu, blues a celkově je to hodně různorodé a v některých songách si budete zaručeně poklepávat nohou. Jelikož mám opět jen promo, tak nemohu říci, zda jsou v bookletu texty, každopádně opět se jedná o digipack z Collectors Series (v tomto případě 300 kousků). Zajímavá hudba.

Abtrimo jsem Vám nedávno představil v recenzi na jejich split EP s kapelpou Likedeelers, ale opakování je matka moudrosti, takže: Abtrimo je pětičlenná kapela, která pochází z Hamburku, hraje v pětičlenném složení a toto je jejich demo nahrávka, obsahující 7 songů, která zrovna vyšla na Skinhead Beat Records. Mezi 7 songy je i Tach im Hamburch, kterou můžete znát právě z recenzovaného EPka. Všech 7 songů je v němčině. Jeden z nich se jmenuje Der Sound der 80´s (Zvuk 80. let) a to je přesně to, jak kapela zní. Hrubší německý Oi! středního (a chvílema i pomalejšího) tempa, bez jakýchkoliv příkras moderního zvuku. Textově nečekejte nic jinýho než klasiku o skinehadském kultu, kterému věnujete celý život, patriotismus, fotbálek, ničení evropských hodnot, nebo 80. léta a zvuk dobových kapel, který ovlivnili i zvuk Abtrima. V bookletu najdete texty a pár fotek kérek, fotky kapely tu nejsou. Ovšem cover CD je parádní a tahle postavička je i v logu kapely. Jak bývá u Skinhead Beatu zvykem, CD je limitováno a ručně očíslováno (500 kousků). Je to sice demo, ale zvuk je v poměrně standardní kvalitě. Pokud máte rádi kapely jako Rampage, Anti-Clockwise, Rien ne vas plus, Last Riot, Endstufe, Punkfront nebo Klassenkampf, tak se Vám budou líbit i Abtrimo.

Po třech splitkách středoněmeckého undergroundu přichází první splitko undergroundu severoněmeckého. Ani jednu kapelu jsem neznal, nebo respektive o Abtrimu vím, že tam hraje kámoš, kterého jsme potkali na koncertě Short Cropped v Praze na kytaru a podle znaku na obalu desky můžu říct, že obě kapely jsou pravděpodobně z Hamburku. Obě kapely zde mají po dvou sonzích v němčině, desku otevírají Likedeelers se songy 33/45 (vypovídá o závislosti na vinylech, potažmo na skinheadské muzice) a Schiebermütze (což znamená „bekovka“ a proč jí člověk nosí, ale zase tak dobře německy neumim). V obou písních Likedeelers uslyšíte i two tone kytaru. Na B straně najdete Abtrimo s vály Skinheads Like a Family (o hodnotách, které skinheads už 40 let spojují) a Tach im Hamburk (což je vál o tom, jak partička vyráží před fotbalem pobavit se do putyky, do které samozřejmě zapadne i po utkání). Abtrimo hrají rychlejší Oi! alá Rampage a hudebně je to (alespoň v prvním songu) tvrdší než jejich kolegové z Likedeelers. Obal je udělán v podobném duchu, jako ta splitka ze středu Německa, takže rozkládačka bez fotek, ale s texty. EPko je limitováno 150 kousky. Abych citoval jejich kolegy z Rampage, toto je skutečně 0% mainstream Oi!, takže kdo má rád underground, tak si toto určitě oblíbí. Muzika od skins pro skins bez jakékoliv špetky komerce.

Albert Fish jsou portugalská streetpunk kapela z Lisabonu a můžete je znát například ze splitka s Klasse Kriminalle nebo s Blind Alley Dogs. SIStema jsou drunk punx z města Cascais. Deska vyšla na Rattusově labelu Zerowork Records v nákladu 200 kousků. Každá kapela zde má po dvou písních. Albert Fish zpívají anglicky a mají zde svůj vál Violence Free (což je celkem sranda, protože Albert Fish byl vrah a kanibal z USA, z počátku století) a cover If the Kids Are United od Shamů. SIStema zde má dva portugalské songy De copo na mão (Se sklenicí v ruce) a Só eu sei (Jen já vím). Albert Fish je pětičlenná kapela, která hraje rychlejší streetpunk, jemuž dominují rychlé bicí a v pozadí dunivá basa, která z desky zní výborně. V prvním songu dojde k několika změnám rytmu z rychlého na pomalejší a obráceně. Druhej song je cover, který je udělanej s modernějším zvukem (hlavně sólíčka). SIStema hraje ve čtyřčlenném obsazení, ale má také dvě kytáry. Když jsem viděl, že se kapela označuje jako drunk punx, tak jsem tedy popravdě čekal mnohem větší náser, než to, co kapela servíruje. První song je melodická odrhovačka se singalongem jak prase, za kterou by se nemusela stydět kdejaká Oi! kapela a podle názvu se bude týkat asi popíjení. Nejinak je tomu u jejich druhého songu, který začíná melodickou kytarovou vyhrávkou, je v pomalejším rytmu, dominuje mu parádní chraplavý vokál, další kytarový sóla uslyšíte na jeho konci a pro mě je to jednoznačně nejlepší song z alba a asi jsem objevil další svojí srdcovku. Uvnitř jsou texty, vzadu potom fotky kapel. Obal je udělaný jednoduše a celý je to celkem underground, o to víc mě potěšila kvalita SIStemy, kterou jsem předtím neznal a osobně se mi jejich strana líbí více, než strana Albert Fish. Celkově za 8.

Třetí EP od Poink Records je počin polských All Bandits s názvem Made in Poland, který je limitovaný 300 kousky. Kapela je u nás celkem profláká a hraje zde častěji, než některé kapely místní. Najdete na něm 4 songy a to Piwko, Kac na straně A a Skala a Skinheads (cover od Rezystencje) na straně B. Kromě songu Kac jsem všechny ostatní znal z jejich alba nebo s tributu pro Rezystencji, ale Kace jsem se nemohl nikde dohledat. Piwko je rock´n´rollová skladba o tom, jak se máloco dá udělat, když dostanete chuť na pivko, Kac je o kocovině (což stylově navazuje na předchozí song) a je to pomalejší song, s takřka baladovým začátkem (jak poetické pro kocovinu :)). Stranu B začíná totální hotovka Skala, kde najdete vše, co má Oi! song obsahovat – singalongový refrén a parádní text o nezlomnosti. Poslední píseň je kultovní song Skinheads od polské legendy Rezystencja a je o tom, že nám je jedno, zda si o nás lidé myslí, že jsme fašisti, komunisti, zvířata nebo pitomci, protože my z toho máme akorát srandu. K desce je papír s anglickou verzí textů a děkovačkou. Na obalu (opět menší než deska :)) je logo kapely a vzadu fotka. Kromě songu Kac, který jsem neznal obsahuje EPko vydané songy, ale nutno říct, že to jsou hitovky a já si je vždy rád, poslechnu když budu moci. V klídku deska.

Po demáči, split EP s Open Violence a Rien ne Vas Plus vydává Magdeburgská partička Anti-Clockwise svoje první sólové EP s názvem Vol. 1. EP je limitováno 250 kousky a jeho vnitřek je koncipován stejně jako jejich předchozí split EPka. Na desce najdete 4 písně a to Alte Werte, 17. Juni 1953 na straně A a Würden si einmal… a Lebenslauf na straně B. Tříčlenná kapela (jeden člen hraje tuším i v Rampage) hraje Oi! muziku středního tempa a německy zpívanou a poměrně melodickou (přirovnání k Spy Kids je asi nejlepší). Textově se kapela točí kolem nesmyslných rvaček skinheads mezi sebou, povstání ve Východním Německu proti režimu 17.června 1953 a o životě skinheada, kterého každý z normální společnosti chce neustále někam zařazovat, kádrovat a radit mu, jak nakládat se svým životem. Uvnitř jsou texty plus vysvětlivky, co je songem myšleno, ale obojí je jen v němčině. Trošku mi chybí nějaká fotka kapely, ale to vynahradí vcelku originální grafické provedení obalu desky. Kapelu si budete moci poslechnout i v Brně na Streetkids festivalu cirka za měsíc a já jsem moc zvědavej, jaké to bude. Pro sběratele limitovaných edicí určitě příjemný kousek do sbírky.

Argy Bargy si dávají se svými alby celkem na čas a nejinak je tomu s tímto albem, na které jsme čekali celé 4 roky. V pořadí je to jejich 4. řadové album a na kapele lze vysledovat změkčující tendenci s každým vydaným albem (což nemusí být a taky není na škodu). Kapela hraje ve čtyřčlenné klasické sestavě (tuším, že tam byly nějaké změny, ale nejsem si jistý) a na CD najdete 14 regulérních songů plus 3 bonusy (Be Somebody, 30 Years a dubovou verzi songu Homeward Bound, která je mezi prvními 14 v rychlejší verzi, ale zazní v ní i two tone kytara). Kapela do mnoha songů zapojila i akustickou kytaru a nebo klávesy (ať už s klasickým syntetickým zvukem nebo s normálním zvukem piana) a hnedka první tři songy (Out With the Old a Burning Skies, které vyprávějí o lžích a podvodech tzv. demokracie a schovávání se za roušku svobody a Looking For Glory, která je o lidech, kteří opuští scénu, partu a přátele) z alba Vám dají jasně najevo, že to jsou páni muzikanti. Melodická chytlavá muzika, které ale nechybí tvrdost a celá řada parádních nápadů, která jde přes všechny možný styly (ska, dub, hardrock, streepunk, hardcore…). Mně osobně se nejvíce líbí dva songy, ve kterých právě zazní klávesy a to These Streets (o tom, jak se kdysi průmyslové a prosperující ulice s tradicí změní mávnutí kouzelného proutku na prázné ulice bez života) a The Ballad of the Backstreet Hero (která je o pouličním grázlíkovi, která ovšem dojede na přílišnou sebejistotu a skončí za katrem). Textově se kapela zabývá jak osobními tématy (například Homeward Bound, This is Me – o tom, jak je těžké chovat se jinak, než Vám říká Vaše povaha, I´m Not Down, která je o tom, jak je důležité se narovnat a hrdě stát i potom, co Vás podrazí přátelé), ale jsou zde i sociální témata (třeba People in Power, která je o nesmyslných pravidlech EU a celkově o lidech, kteří jsou u moci nebo Don´t Stop Believing – která je o tom, jak člověk nesmí přestat věřit, že bude lépe i když je každý den stejný a stejný a musí se otáčet, aby měl peníze na živobytí). Kapitolou samou pro sebe je booklet, a obal, který je udělán jako vázaná knížka s tvrdými deskami, uvnitř všechny texty, fotky celé kapely i jednotlivých členů a děkovačka. Jestli jsem dal předchozímu albu 10/10, tak tohle musím zopakovat i zde, i když musím říci, že album se mi dostalo pod kůži až na několikátý poslech.

Druhé album polské kapely Bachor, která pochází ze severu Polska (město Gizycko kousek od kaliningradské enklávy) a kterou jste měli možnost vidět minulý rok na plzeňském Božkově. První album se jmenovalo Bo Sie Bawic Trzeba Umiec a neslo se v parádním streetpunkovém duchu, kterému dominovaly dvě kytary a výborné melodie jako Skinhead Hooligirl nebo hitovka Te Dny. První album vydal Olifant, tohle vyšlo jako spolupráce Jimmy Jazz Records, Garaze, streetmusic.pl, ale třeba i Conservative Punk Division Poland. Kapela je čtyřčlenná (2 kytary jsem už zmínil) a jejich bubeník Kondzy hraje ještě v HC bandě Od Jutra, kterou tu taky zrecenzujeme. Na novém album Ulica byla domem najdete 12 songů (jedno je i cover od Discipline s polským textem Dosyc Klamstw a jedno je intro Singing in the Rain) v podobném duchu, ovšem hnedka co Vás praští do očí je nádherný tlustý digipack, který se dá rozložit na obě strany. V něm najdete i booklet s texty plus fotku kapely. Stejně jako na minulém albu zde uslyšíte i měkčí písně s akustickou kytarou, jako je třeba píseň s výstižným názvem Drinking Song nebo Nie ma Bohaterow. Hudebně je to ve stejném duchu jako první album a songy jako Mlodzi hultaje, Adios, Jestes tchorzem nebo titulní Ulica byla domem jsou skutečně hity v pravém slova smyslu. Songy jsou o pití, vyrůstání na ulicích předměstí, zrada a svoboda. Řekl bych, že kapela na to jak je dobrá, není příliš doceněná, ale možná se pletu a je to jen neinformovanost. Pro milovníky melodických věcí s dotykem punkrocku a melodických singalong refrénů, kde se střídají oba kytaristi i basák, je toto jasná volba, akorát zatím nevím, kde se to dá v ČR koupit. Do toho přidejte parádně udělaný obal s perfektním profi přístupem ať už po grafické nebo hudební stránce.

Debutové album nové US kapely, která pochází z průmyslového Detroitu, které vyšlo na United Riot Records, což je jeden z nejaktivnějších US labelů poslední doby. Kapela je čtyřčlenná a hraje v klasické sestavě kytara, basa, bicí a zpěv. Na albu najdete 11 songů při hracím čase cca půl hodiny. Hudebně je to brickwall Oi!, tolik typický pro většinu US kapel s hrubším zpěvem. Texty Bad Assets jsou hodně sociálně kritické, přeci jen být dělník v dnešní době v Detroitu a živit rodinu není asi úplně jednoduchá věc. Takže jde tu o hrdost pracujících a jejich nezlomnou hrdost (Factory Rat), popis ulic Detroitu (Too Far), finanční balíčky, které zachraňují velké společnosti, alem ne jejich zaměstnance (Bailout), privilegovaná většina, která se nemusí starat o to, čím zaplatí nájem a dluhy (The Privileged Prevail) nebo o černé budoucnosti sociálního systému USA (Whats Due). Songy jako třeba Wasted Generation nebo Too Far jsou hitovky. Na bookletu spolupracovala opět Muna, sice má jen dvě stránky, ale najdete v něm všechny texty a děkovačku každého člena kapely. Pod CD najdete ještě fotky členů kapely a fotka je i na zadní straně obalu. Kdo má rád tvrdší kapely jako Bonecrusher nebo třeba Maddog Surrender, tak se mu budou líbit i Bad Assets.

Badlands jsou jednou z nejspecifičtějších kapel evropské scény, hlavně díky svému jedinečnému zvuku, kde určitě ukázali mnoha Oi! kapelám, že Oi! rozhodně nestojí a nepadá na tvrdosti a hrubosti zvuku kapely a dále díky textům, které byl vším jiným než zažitým klišé a měly hlavu a patu. Rebellion Records vydali v rámci sběratelské EP edice dvě verze (normální a elitní – obal co je vedle recenze je z elitní řady, kterou jsem si pořídil já, limitována do 100 kousků). Deska se jmenuje Capital of Spirit, což by se dalo přeložit zhruba jako Kapitál ducha. EP obsahuje 3 akustické songy, které nazpíval Victor a jeho kámoš Nicholas k tomu nahrál akustickou kytaru. Songy se jmenují Confession a I Need You to Hate na straně A a potom Scandalize my Name na straně B. Všechny songy jsou klidné, ale to asi dovede představit, protože s akustickou kytarou se moc řádit nedá a převažuje vybrnkávání. Nejvíce se mi líbí asi song na straně B – Scandalize my Name. Pro rok 2013 připravují Badlands regulérní album, které bude obsahovat už klasičtější zvuk a dokonce je můžete vidět i u nás na Streetkids Party 2013 v Brně. Určitě se to bude líbit lidem, kteří mají rádi třeba Jenny Woo nebo Suckered In, ovšem Badlands byli a zřejmě i budou v téhle odnoži Oi! muziky prostě jedineční. Další parádní věc na tomhle EP je obal, protože obě verze jsou parádně graficky zpracované. Uvnitř chybí texty, ale je zde fotka obou floutků, kteří se na EP podíleli. Není to pro každého, ale já mám balady a akustiku rád, takže za sebe můžu rozhodně doporučit.

Páté album skotských Bakers Dozen, které bylo nahráno už v létě 2011, ale vyšlo až nyní. Sestava Bakers Dozen se mění téměř s každým albem, ale jádro tvoří zpěvák Jon Scott a na basu hraje nyní Gordy, kterej hraje i v další skotský bandě On File. Na albu najdete 13 válů v typickém stylu Bakers Dozen, za který může asi Jon, protože jinak nevím, jak jinak by si při takových obměnách v sestavě mohla kapela svůj zvuk zachovat. To samé se týká textů, které se neustále opírají do prohnilého soudního systému Británie, kde prává kdejaký špíny jsou více než práva Vaše (Nightmares in RWB nebo Carstairs 76, což je jméno města a rok, kdy se tam nějací chovanci pokoušeli dostat z blázince a zabili při tom několik lidí, co hůře, nyní jsou na svobodě mezi normálními lidmi a nebo The Sentence of Death, kde se kapela dovolává absolutního trestu), řeší každodenní násilí na ulicích, kde se každý z nás (Vás) může stát cílem (Sitting Target), záležitosti přiměřené obrany a braní zákona do vlastních rukou (Ask Questions Later), boj s terorismem (The Final Option), ale i sociální témata (The Fury) nebo klasické lži politiků (Nothing Like the Truth). Od vydání prvního řadového alba Divided from the Masses uplynulo 11 let a kapela si stále drží svůj zaběhnutý styl, který ale neomrzí, protože má všechny kvalitní atributy pouliční muziky – rychlejší melodická, ale tvrdá kytara s nějakým tím sólem a Jonův hlas který to valí dopředu a především texty, se kterými se ztotožníte. Album je pěkně vyvážené a skvěle zapadne k dalším věcem, co doma od Bakers Dozen máte. Samozřejmostí je booklet s texty a fotkami. CD vyšlo i v limitované digipack verzi. Album Vás nepřekvapí, ale poctivá práce je to pořád, takže pokud máte Dozen rádi, tak neváhejte.

Druhým počinem, který vychází na Southerner Records z Chile je fotbalová speciálka švédských Battle Scarred s názvem 1882. Vinyl je světle modrý a vyšel v nákladu 300 kousků. Obsahuje tři švédsky zpívané písně a jednu anglickou, které se všechny týkají jejich oblíbeného klubu Gefle IF. Na straně A najdete songy 1882 (je i na posledním albu Gevalia) a Här Kommer Himmelsblå (Přichází nebesky modří, to je z Thunder and Lightning). Na straně B je pak Gefle IF (taktéž z Thunder and Lightning a je jako jediná anglicky) a Vi är Geffle IF (což je song, který se stal oficiální hymnou klubu pro rok 2008 a znamená to: My jsme Gefle IF). Takže víceméně žádné nové songy, jen kolekce fotbalových hitovek a popravdě ani nevím, jestli byly songy přehrány, remasterovány a nebo použity v původní verzi. Všechny čtyři songy jsou naprosto parádní halekačky a kdo má rád fotbalově zaměřený projekty typu Foienoord, Contra Boys, Kategorii C a jiné tak se mu tohle EPko bude rozhodně líbit, i když to nejsou nové songy. Uvnitř EPka je papír s textama a krátkou děkovačkou. Nic novýho pod sluncem, ale fajn. Nechám bez hodnocení.

Splitko anglických streetpunkerů Black Marias a švédských Oldfashioned Ideas vyšlo koncem roku 2012 na Contra Records a to v nákladu 500 kusů (300 průhledných s černými fleky a 200 černých). Black Marias, kteří otevírají splitko, mají na kontě CD Clockwork Army, které vyšlo na Poink Records a CD split singl. Mají zde songy Total Recall a Havoc. Total Recall je o tom, jak jsou vojáci nesmyslně posílání bojovat do zemí, kvůli ropě a dalším surovinám ve jménu nějakých falešných ideálů. Havoc je o tom, jaká mela nastane, když se v hospodě nebo na dveřích strhne rvačka a většinou to končí tak, že kámoši kámošů perou mezi sebou a celý to pořeší až švestky. Kapela je pětičlenná a jejich muzika je v rychlejším tempu, ale není tvrdá (a zpěv už vůbec ne) a určitě jsou tam slyšet kapely jako Superyob nebo Menace. Oldfashuoned Ideas hrají ve třech, pocházejí z Malmö a také tu mají dva anglické songy – The Real Heroes a Never Forgive, Never Forget. The Real Heroes vypráví o obyčejných lidech, kteří musí platit nesmyslné daně, za které se jim nedostává kvalitních služeb, musí se starat o rodiny a stát na vlastních nohou, dvojka je o tom, jak se říká, že čas vyléčí všechny rány, ale některé věci se prostě neodpouští a nezapomínají. Hudebně je to přímočarejší a hrubší, než jejich kolegové z Anglie, ale musím říct, že mně se to líbí snad i více a i přesto, že hrají jen ve třech, tak sóla mají podobná, jako Black Marias. Oba songy mají zpěvný refrén, který kapela prostě umí (viz předchozí alba). Uvnitř obalu (který je tvořej jen logy kapel, ale stačí) najdete papír s texty plus kód na stažení v mp3 a vzadu i fotky členů kapel. Black Marias jsem slyšel poprvé a asi se kouknu po jejich CD, Oldfashioned Ideas znám a ty nezklamali.

Osmé studiové album téhle streetpunkové kapely z Kalifornie se jmenuje Blvd of Broken Bones (asi reakce na Blvd of Broken Dreams od Green Day). Kapela hraje v pětičlenné sestavě a kdo podle Kalifornie očekává nějakej žvejkačkovej punk rock, tak se šeredně mýlí. Kapela hraje parádní nasranej a násilnej styl, kterému vévodí zastřený vokál zpěváka Rayba a kytarové umění kytaristů (třeba sólo ve Fight for Freedom je geniální). Tempo je střední, ale jsou zde i pomalšjí songy (jako třeba poslední Into the Fire, která je o divokém západě a je zde slyšet i foukací harmonika) nebo Tomorrow isn´t Yours, což je spolu s Death Goes Marching On a Bat Out of Hell jedním z nej songů celé desky. Celkem je na desce 13 songů. Texty nejsou nic veselýho, ponurost a beznaděj z toho přímo kape (songy jako Never Say Die, You Can Go to Hell nebo Death Goes Marching On). Obal je opět typicky bonecrusherovský – zapadlá ulička s ostnatým drátem a logo kapely (tentokráte umístěné na zdi domu) a je udělanej rozkládací. Uvnitř jsou texty a fotky plus album na CD, což je super pro fandy desek, který si to můžou takhle klidně hodit do auta. Bonecrusher jsou jedna z mých srdcových kapel, takže pro mě top!

Debutové EP chilské kapely Bootboys, které vychází na německém labelu Poink Records. Název desky znamená něco ve smyslu Všude samé pivo. Na černém vinylu, který je limitován 250 kousky najdete 4 songy a to Rock Skinhead a Hermosa y Letal (Krásná a smrtící) na straně A a Clase Obrera (Dělnická třída) a Cervezas Por Todas Partes na straně B. Takže textově se bude jednat poměrně o klasickou záležitost. Kapela je tříčlenná a hudebně je to skinhead r´n´r s výraznou basovou linkou a kytarovými vyhrávkami. Španělština je parádně zpěvná a k muzice kapely se hodí jak prdel na hrnec. Po hudební stránce to je určitě trošku podobné muzice Orgulo Sur (hlavně zpěvem teda), i když co jsem pochopil, tak se kapely zrovna moc nemusí. Obal desky je po grafické stránce moc pěkně udělaný, akorát jedna výtka…nějak mi nesedí rozměr desky a rozměr obalu, takže deska se tam musí trošičku napresovat. Jinak k desce je papír s texty, ale pouze ve španělštině. Dobrá muzika na pěkně zpracované desce, která ačkoliv je limitovaná, nestojí zase takové peníze (tuším, že vyšla na 6,5€) a objednat se dá jen přes web labelu (viz odkaz dole). Dobrý debut spíše pro ty, kteří mají rádi ne úplně tvrdou muziku.

Bootboys Social Club je nová banda z Brna a tohle je jejich sedmipísňový debut, který se jmenuje Každý den a vychází jejich vlastním nákladem. Kapela hraje v klasickém čtyřčlenném složení zpěv, kytara, basa a bicí a všech sedm válů je nazpíváno v češtině. Názvy songů jsou: Řekni sám, Každý den, Riot, Epitaf, Quasimodo, Ti nejlepší a jako bonus song Noční perla. Hudebně hraje kapela streetpunk středního tempa s občasnou kytarovou vyhrávkou (třeba v titulním songu Každý den, Ti nejlepší nebo v songu Riot). Textově se songy zabývají tématikou stereotypního života, ve kterém člověk jen maká, ale kterému se málokdy vyhnete, pokud chcete vydělat prachy a uživit se (Každý den), česká politická scéna, konkrétně toho času národní socialista Jirka Paroubek (Quasimodo), zamyšlení nad povahou národa (Epitaf), obyčejní lidé, kteří byli povoláni k boji za cíle mocných a ze dne na den byli postaveni proti sobě (Ti nejlepší) nebo „krásy“ nočního Brna (Noční perla). Takže suma sumárum tu máme lehčí, ale i vážnější témata. Booklet je jen dvojlist bez textů, ale je zde pár profilových fotek členů kapely. Dobrý debut, jenž se dá určitě splašit za pár korun, který ale zatím ocení asi jen CZ/SK posluchači.

Čtvrtým EP ve sběratelské edici od Rebellion Records ja sedmipalec řecké kapely Bootstroke s názvem, který by se dal do češtiny přeložit jako „Stejně jako dříve“. Na desce najdete pět písní a to Α.Φ.Μ. (AFM), Κοίτα Πως Είσαι (Podívej se na sebe), Οπως Παλιά (Stejně jako dříve), Μια Αλήθεια (Pravda) a Σώσε Με (Zachraň mě) – ten překlad berte dost s rezervou. EP vyšlo v limitovaném nákladu 500 kousků (z toho 100 černých, 200 bílých a 200 flekatých). Texty uvnitř nejsou (je tam jen obrázek ukřižovaného skinheada a rozmezí let 2002 a 2012, po které jsou Bootstroke aktivní na Oi! scéně) a já řecky neumim, takže se budete muset spokojit s názvy písní, které jsem vypsal výše. Boostroke hrajou melodickou streetpunkovou muziku, která mi nejvíce připomíná Italské kapely (holt jižní krev je jižní krev) a na to, že je banda jen tříčlenná, je zvuk skutečně vymazlený (hlavně kytarové vyhrávky). Všechny songy jsou moc povedené, akorát říkám škoda nějakého toho papíru s anglickými texty, tohle je sice relativně „exotické“, ale já bych třeba rád věděl, o čem banda zpívá. Ovšem jak jsem psal, muzika je luxusní a sběratelská EPka jsou zatím hodně kvalitné práce, takže už se těšim na další, kterým bude EP od Pug Uglies – Gunpowder for the Dogs.

Split EP londýnských Booze and Glory a švédských On the Job s kombinovaným názvem On the Booze vyšlo na pozdim 2012 na Contra/Longshot Records. Každá kapela je zde zastoupena dvěma songy a to ještě tak, že jeden z nich je cover od té druhé bandy. Takže Booze and Glory tu mají svojí hitovku London Skinhead Crew, ke které je i už notoricky známý videoklip a This is Me, která je původně od On the Job (album A Bag Full of Brew). Ti zde mají svůj song Bootboys on the Dancefloor a předělávku Always on the Wrong Side. London Skinhead Crew je prostě hymna o skinheadském způsobu života ať už to jsou hadry, chlast, muzika nebo kopaná. Jednoduchá kytarová vyhrávka, basička, co to mastí na vyšších tónech a singalong refrén. This is Me pojednává o člověku co žije punkrockem, jenž mu dává sílu jít dál a ostatní hudební styly ho nezajímají. Hudba je pomalejší, ale opět jí neschází melodičnost. On the Job otevírají svojí stranu s Bootboys on the Dancefloor a je o tom, jak si kluci vyrazí po svem zatrsat na parket a rozhodně se nejedná o nějaký balet. Opět střední tempo, pár vyhrávek a vyšší hlas zpěváka. Chvílema tam slyšim 45 Adapters. Always on the Wrong Side pochází ze stejnojmenného alba a asi jí taktéž nemusím představovat. EP je zabaleno v kresleném obalu a uvnitř jsou texty i fotky kapel. Prima věc a asi jedna z mála možností (krom singlů na jednom CD, které se chystá), jak mít London Skinhead Crew na nějakém rozumném nosiči.

Bricktop je streetpunková kapela ze Spojených států (Tuscon, Arizona) a pro mě je toto první kontakt s nimi. Kromě tohoto EPka mají na kontě ještě dvě plnohodnotná alba a to Born to Brawl a Broken Bottles and Suicide Throttles. Na šedivém EP najdete 4 songy a to Valhalla Bound (zde pomáhal na vokálech Lars Frederiksen), H. F. Choppathugs (tady pomáhla zase John Gagne) na straně A a STFU a Fatskin Hooligan (zde na vokálech vypomáhal Jimmy Hixon) na straně B. Samotná kapela má 6 členů (dva vokály, dvě kytary, basa a bicí) a od pohledu jsou samí slušní lidé bez jediného inkoustového vpichu v kůži. Skoro všechny songy mají parádní příchuť klasickýho hard/southern rocku (což dělají hlavně kytarová sóla) a připomíná mi to The Corps nebo RUST, ale uslyšíte i Motörhead, AC/DC a jiné a tohle prorůstání s klasikou já prostě můžu! Parádní je, že skoro ve všech sonzích uslyšíte až tři různé vokály. Strana B mi přijde více punkovější a rychlejší, než strana A (která se mi teda líbí více), ale i tak má něco do sebe. Pokud se podíváte na http://www.bricktopthugrock.com/, tak tam uslyšíte i nějaké jejich songy. Uvnitř EP najdete děkovačku a velkou koláž fotek, ale žádné texty. Příjemné překvapení, jelikož jsem opravdu kapelu neznal a rozhodně se rád podívám po její další tvorbě.

Bronco Army je kapela z brazilského města Sao Paulo, tvoří jí dva borci a dívka a toto je jejich album, které je dalším zářezem na pažbě domácího labelu 4Subculture Records. Celkem tu je 13 songů v angličtině, z čehož 4 jsou z trojsplitka od Skinhead Beat Records, 1 je z výběrovky od Oi! Ain´t Red Records, 1 z výběrovky od Poink Records a zbytek (tj. 7 songů) je nových, ale se starými jsou promíchány. Nové songy jsou Drunk and Disorderly, I Don´t Care About You, Poof in Boots, Together and Stronger, Never Gonna Die, Against´em All a We Are Here to Blame. Starší songy moc rozmazávat nechci (přečtěte si recenzi na v/a For the Love of Oi!), takže koukneme na nový. Kdybych neznal jejich starší tvorbu, tak bych asi nepoznal fakt, že je album složené, protože starší věci se od novějších zvukově neliší. Témata nových songů jsou popíjení, gayskins, pouliční spojenectví skins a punks, hrdost na kult, který zde vydržel přes 40 let a nepochopení společností, která každý průser, co udělají skins mnohonásobně zveličí, protože ho udělali právě skins. Muzika zůstala ve středním tempu a z nových songy se Vám zaručeně pár vryje pod kůži (třeba Poof in Boots nebo Against´em All) a skvěle doplní ty staré, které jsou tam už také uloženy (třeba For the Main Machine nebo Skinhead SP). V bookletu je pěkná sbírka fotek kapely a jejich kámošů a texty na všechny songy. Nezalekněte se ani schwartz, weiss, rot obalu, jsou to totiž barvy Sao Paula a hlavně jsou obráceně (červená je nahoře), takže šťouralové se můžou hodit do klidu. Kromě splitka s Bulldroogs zde najdete vše, co kapela zatím vydala, vůbec to nezní špatně a za 8euro je to zadarmo!

Jako ochutnávku před nový albem You Know Who We Are vydali brazilští Bronco Army EP s názvem Young Warriors na holandském labelu Stratum Records (pro něž to byl debutový počin). EP obsahuje celkem 4 songy a to Young Warriors a Are You with Us? na straně A a Anthems of the Streets a The Shape of Things to Come na straně B. První tři zmíněné songy jsou jejich a najdete je i na albu (na které přijde recenze později). Poslední věc je dong, který proslavili Slade, ale je původně z filmu Wild in the Streets z roku 1968. Bronco Army hrají ve tříčlenné sestavě a jak už jsem tu kdysi možná psal, na bicí jim hraje dívka. První song je pomalejší věc v jednoduším rytmu s neboosterovanou kytarou a celkově působí hodně temně a je o hrdosti a o tom, jak se stane, že se člověk z normálního civila stane skinheadem. V refrénu uslyšíte i dívčí vokál. Druhá věc je v podobném duchu a textově je o tom, že když už jdete do toho být skinheadem, tak byste se měli kurva snažit, a dělat věci naplno a ne jen o nich kecat. Trojka je o popíjení na ulicích a poslouchání oblíbené muziky. Vinyl vyšel ve třech barevných kombinacích (300 kousků celkem) a v rozkládacím obalu najdete řadu fotek a všechny texty (i na ten cover) a jako ochutnávka před albem je to OK i když by to mělo být asi hlášeno jako singl. Pokud to neseženete, nezoufejte, na albu najdete všechny jejich songy z tohoto EP.

Brutal Skins je další kapela z jihoamerického státu Chile, která se hlásí o slovo prostřednictvím evropského labelu. Jejich kolegové Orgullo Sur vydávají na Pure Impactu a MFS, Bootboys vychází EPko na Poink Records a Brutal Skins vyšlo jejich demo na Skinhead Beat Records. Kapela má na kontě toto demo, které bylo ale nahrané v jiné sestavě, než v jaké kapela nyní hraje (z první sestavy zemřel bubeník a tomu je také toto demo album věnované). Demo obsahuje čtyři španělsky zpívané skladby a to Borrachos (původně od Evil Skins), Hooligans y Ultras, Incorrectos a Siempre Firme. Z toho se dá pochopit, že texty budou o chlastání, fotbale a srandou s ním spojenou a o tom, že boj za svoji, rodinu, přátele a vlast je dnes považován za něco nekorektního. V prvním songu Borrachos zazní na začátku i ska kytara, jak tomu je i u jiných songů Evil Skins, ale později se rozjede. Ostatní songy jsou v duchu Oi! muziky z 80. let, v songu Hooligans y Ultras zazní i trošku vyhranější kytara, Incorrectos je klasická dupárna, ale ze čtyř prezentovaných songů se mi líbí asi nejvíce. Poslední Siempre Firme je hudebně asi nejlepší a kytara v něm opět kytara zkouší vyhrávky. Zvuk demáče by mohl být lepší, ale tak pořád je to jen demo. Booklet má dvě strany a obsahuje fotky kapely (ale nevím, jestli je to ta první nebo ta druhá sestava), texty ve španělštině a pár plakátů se společných koncertů s Bootboys. I když je to demo, tak CD je klasicky lisované a ještě navíc omezené 500 kousky. Ale stojí jen 3 €, takže já bych určitě neváhal, protože co dneska dostanete za 75 korun. Kapela nyní zkouší v nové sestavě, tak doufejme, že něco dalšího brzy vyplivnou.

Brutti Ignoranti pocházející u italského města Milano a toto je jejich třetí vydaná věc (po regulérním albu a split EP s The Warriors). Tohle EP vyšlo u MFS v počtu 500 kopií na červeno-bílo-zeleném flekatém vinylu. Album obsahuje tři songy a jak je u kapely zvykem, jsou v italštině. Konkrétně se jedná o Spille e Toppe (Placky a nášivky) na straně A a Birra Wiskey e Vino (asi nemá smysl překládat) a Finche´ C´E´ Birra (Dokud je pivo). Název desky znamená něco jako Drby o smrti. První song je střední tempo, kde se střídají dva vokály a zazní v něm celkem pěkná sólová kytara a i tolik moje oblíbená pasáž, kde hraje jen basa s bicíma a to doplňuje zpěv. Další dva songy se týkají chlastání (přečtěte si rozhovor na http://lonerider.skinhead.cz/interviews/brutti_e_ignoranti.htm, kde se mimochodem dozvíte, že chlastání je velkým koníčkem kapely) a jsou už rychlejší a jedná se o větší halekačky, aby taky ne když Vás to má podpořit v pití. Škoda, že k EP nejsou přihozený žádný texty nebo papír s fotkama kapely. Kapelu jsem neslyšel na splitku s The Warriors, ale její debut mám a musím říct, že tohle EP se mi líbí daleko víc a kapele se fakt povedlo.

A máme tu druhé album jediné současné (a zřejmě i jediné) francouzské viking bandy Carcereduro. Album nese název D´éstoc et de taille a obsahuje 13 válů včetně intra a outra. Po pár posleších můžu říct, že je to velké posun dopředu oproti prvnímu počinu a to zejména díky přizvání zpěváka z belgických Les Vilains a použití více hudebních nástrojů. Zpěvák z Les Vilains má hrubší hlas, což jen kvituju, protože v prním albu se mi hlas zpěváka občas ztrácel. Další změna je v textech písní, již v nich nejsou obsaženy jen severský vály, ale i vály jako hladomor na Ukrajině v roce 1933 (Ukraine 1933). Hned následující třetí vál je opět z historie Evropy- Alexandre le Grand. Již název napovídá o čem asi skladba bude – je o jednom z největších evropských vojevůdců Alexandru Velikém, který si podmanil skoro celý tehdejší známý svět. 4. a 5. vál na sebe tématicky navazují a věnují se francouzské historii. Čtvrté vál je pojmenován po franzouzském deparmentu v Belgii, který vznikl v roce 1795 za Prvního francouzského císařství. Po porážce Napoleona v bitvě u Waterloo připadl Nizozemí. Páté vál Napoleon Et Sa Grand Armee není o nikom jiném než o vojevůdci a císaři Napolenovi Bonaparte. Vál popisuje jeho vzestup a nadvládu na Evropu přes tažení v Egyptě a v Rusku až po porážku u Waterloo včetně hořkého konce jeho života na ostrově Svaté Heleny. Další dva songy na sebe opět navazují - Le Chant Des Braves (Píseň statečných) a Chant d´honneur (Píseň o hrdosti). Osmý vál s názvem Edda je jediným válem v celém albu, který je zpíván v angličtině, zbytek je samozřejmě typicky pro francouzské bandy v jejich rodném jazyce. Vál se textove vrací k severské mytologii. Slovo Edda pochází z islandštiny a znamená prababička. Jde o 2 sbírky epických písní s námětem severské mytologie. Další vál Le Jour Le Plus Long (Nejdelší den) popisuje odhodlání v boji. 10. vál Chavaliers Templiers je o rytířích Templářského řádu. Kapela opěvuje jejich slávu. Následující píseň Valkyries (Valkýry) je druhým válem, který zabrousí do mytologie severských národů. Je asi zbytečné se rozepisovat o tom, kdo jsou valkýry a jakou měly úlohu v životě vikingů. Předposlední vál Vodka je cover. Tento song určitě potěší milovníky tohoto pití:-D. Je těžké vyzdvyhnout nějaký song, album je suprově poskládaný a má vysokou úroveň. Můžu jen doporučit pro všechny fandy viking rocku. Co se týče bookletu a jeho zpracování.. Vše v naprostém pořádku, řekl bych až luxus, což je samozřejmě pro label Bords de Seine standardní úroveň.

Čtvrté album slovenské kapely Cenzúra se jmenuje Vrať čas a stejně tak jako předchozí Odpoveď na seba je volně stažitelné na stránkách kapely http://cenzuraband.eu/, včetně bookletu. Kapela hrála v pětičlenném složení (s akordeonem) a nyní se rozrostla o dalšího člena, který hraje prozměnu na saxofonon, což slibuje kvalitní a ne tolik obvyklý zvuk. Krom akordeonu a saxofonu uslyšíte na CD i klávesy a před státhnutím bych Vám doporučil kouknout se na jejich oficiální klip k prvnímu songu alba – Na hranici poznania (http://youtu.be/DcZoKALS_Ho), kde se objevuje parádní kytarový motiv, který vzdáleně připomíná Breaking the Law od Judas Priest. Album obsahuje sedm nových songů (hrací čas je něco málo přes 20 minut), kde uslyšíte i ska rytmy (druhej song Hadí usmev nebo Slovník hnedych fraz s brutálně klasickým ska zvukem Hamond kláves), ale i klasický punkový vypalovačky jako třeba píseň Paranoja nebo titulní Vrať čas, což je sice punk rock jak řemen, ale do toho zní právě saxofon, což mám moc rád (starý francouzský bandy nebo třeba Skint z Irska). Celkově se mi použití akordeonu a saxofonu v jejich muzice dost líbí, hlavně díky kompaktnosti zvuku (myslím si, že nahrát to nemohla být žádná sranda, jelikož zvuk je fakt profesionální). Ty klávesy už zase tolik nemusím, ale do ska/two tone písniček to asi sedne. Povedená věc, kterou si může poslechnout díky možnoti stáhnutí každý. Je zde i možnost zakoupení originálního CD, kdybyste chtěli podpořit téměř domácí kapelu, takže více asi přes mail kapely cenzura@cenzuraband.eu. Zkuste to poslechnout, je to zadarmo.

Další portugalskou bandou, kde hraje na basu Rattus (Albert Fish, Faccao Opposta, Crise Total), jsou Clocwork Boys, opět z Lisabonu a toto je jejich druhé album (kromě toho mají i dva singly). LP vyšlo jako limitovaná edice (310 kousků, 160 červených, 150 černých) na španělském labelu True Force Records. Kapela začínala jako skinheadská, ale v současné době hraje punk rock nebo svojí verzi špinavýho rock´n´rollu (čemuž odpovídá i obal – skíňák, dvě máničky a tlustej Elvis v leopardích kalhotech s vyvalenym pupkem a punkově působícími ženštinami kolem sebe). Názvy songů by se dali přeložit jako Sláva pirátům, Tetovaní rebelové, Noční balada, Jsem další z davu, Zkurvený život, atd…a všech deset je v portugalštině. Kapela je čtyřčlenná, ovšem to co předvádí kytarista je parádní. Skoro v každé písni najdete parádní solo a celkově Clockwork Boys hrajou muziku na výši, i když nerozumim ani slovu. Je to střední až rychlejší tempo s punkrockovou dravostí a melodičností, takže i když nerozumíte, tak si budete minimálně pobrukovat do rytmu melodii. Uvnitř jsou texty a fotky (na kterých kapela většinou oblejzá ženský nebo pije pivo) a na středu desky je udělán potisk ve stylu krimošský kérky z Ruska. LP jsem objednal na blind po mailu od Pabla z True Force Records a nutno říct, že je skutečně příjemný překvapení. Takový kaufy mám rád.

Clockwork Crew je švédská kapela, která byla založena roku 1996 a už není aktivní. Zpěvák působí v mod beat kapele The Manics. Rebellion vydává v reedici dvě alba na jednom CD. Jedná se o jejich album What About Us z roku 2001 a På Svenska z roku 2004 (které nedávno vyšlo i jako limitovaný vinyl na Pretty Shitty Town Records, které obsahuje celou řadu bonusů, proti původnímu vydání, které ovšem najdete i tady na CD od Rebellionu). Dohromady zde najdete 26 písní. Na På Svenska najdete recenzi mezi věcmi z roku 2011, takže se nebudu opakovat a popíšu jen jejich první album. Melodický chytlavý streetpunk, což podtrhuje cover od Cock Sparrer – Where Are They Now, který mezi songy kapely sedí jako prdel na hrnec. V některých songách je slyšet i vybrnkávačka na akustiku (třeba Made in Society nebo Everybody´s Right/Everybody´s Wrong). Textově je to klasika, společnost a její na hlavu postavený hodnoty, sobotní večery, politici a jejich lži pro jejich volební období, atd... Songy jako Money and Freedom, Little U.S. of A. nebo You Know Nothing jsou hitovky jak blázen a zaručeně se Vám vryjí do hlavy. Pokud bych porovnal På Svenska s What About Us, tak je to zhruba na stejné úrovni, ovšem bonusy to jsou punkový vypalovačky (spíš covery, ale víc v recenzi na På Svenska). Jinak je to 11. kousek z limitované sběratelské edice od Rebellionu (250 kousků), ale opět mám pouze promo, takže k bookletu toho moc nepovím. Parádní věc, která se Vám bude určitě líbit, takže pokud alba nemáte, tak se po tomhle podívejte!

Cracks and Scars je pro mě neznámá kapela od našich německých sousedů a toto je jejich debutové album (jako vinyl vychází u Steel Town Records), ale existuje i demo s názvem Hold Fast. Album je sice debutové, ale členové mají zkušenosti s hraním v například Guts and Glory, Maskapone, I Defy, Souls on Fire nebo Miozän. Styl Cracks and Scars by se dal nejlépe popsat asi jako streetcore, protože se v něm pěkně prolínají vlivy HC, Oi!/streetpunku, ale i jiných stylů. Na CD je celkem 12 songů se standardní stopáží a všechny v angličtině. Songy jsou spíše středního tempa, ale občas se objeví i rychlejší věc. Textově je to o prohnilé vládě, která se tváří, jak bojuje za správné věci, pokrytectví a lži, o tom, jak se nepodřídíme společnosti a jejímu nátlaku na nás, nebo alespoň ne v tomto životě, o tom, že sice v životě děláme chyby a věci, na které nejsme hrdí, ale nic se nedá vrátit zpět nebo klasické páteční popíjení. Kapela hraje v pěti členech a já si myslím, že dvě kytary do streetcoru prostě patří, minimálně kvůli zvuku při živém hraní. Hodně z jejich muziky tvoří hlas jejich zpěváka Franka, který ss přehledem zvládá melodické i tvrdší pasáže. CD je zabalené do parádního digipacku, kde nechybí ani texty ani mraky fotek. Mně se nejvíce líbily písně jako Walk It Like You Talk, Lowlife, Just Time a nebo No Matter. Určitě se to bude líbit těm, co mají rádi Toxpack, starší Discipline, Blood for Blood, Bonecrusher a jiné tvrdší bandičky.

Crossczech nemusím asi nijak blíže představovat, kapela vznikla kdysi jako hard-core po rozpadu Protestů s některými jejich členy. Pak měli chvíli pauzu a po pár let se vrátili zpět v obměněné sestavě a přešli do Oi! muziky. Jejich debutové album vyšlo na LP, které si kapela vydala sama, ale všechny songy můžete najít a poslechnout si na jejich bandzone profilu (www.bandzone.cz/crossczech). Tuším, že song Propast byl představen na kompilačce Czech and Slovak Streetkids III. Songů je celkem 12, z toho je jeden cover od Protestů (Bulldog) a od Cock Sparrer (Because You´re Young). Album bylo nahráno v pětičlenné sestavě. Hudebně hrají Crossczech oi!/streetpunk středního tempa, ale občas uslyšíte i náznak kytary na druhou dobu (třeba v songu Vespa), ale i pomalejší HC riffy (třeba song Ztráta nebo Odveta). Vokurka zpívá zřetelně a je mu dobře rozumět, kytary i basa jsou výrazné a nechybí ani solíčka a společné refrény. Některé texty nebo spíše rýmy mi přijdou krapet přes koleno, ale možná že to je jen můj pocit. Trošku mi to textama, ale i zpěvem připomíná ranou Operačku. Pojednávají o životě polučních kids, skútry, nebezpečí drog, oblíbený podniky na drinky, ale i vlastenectví (asi nejlepší text Hranice, která je věnovaná četaři Arnoštu Hradovi) nebo přátelství. Deska je moc pěkně udělaná, na to, že si jí kapela vydala sama a uvnitř najdete celou řadu fotek, textů a poděkování. Jako jo.

Zatím poslední turné Daniela Landy s názvem „Vozová hradba“ skončilo před pár týdny na Slovensku a již nyní držím v ruce jeho oficiální DVD záznam. Jako přímý účastník jeho pražské zastávky jsem byl samozřejmě v netrpělivém očekávání, jak to všechno bude vypadat a znít zpětně ze záznamu. No, a jelikož jsem nevyléčitelným obdivovatelem Landovo tvorby, nebyl jsem rozhodně zklamán. Jak již z mého úvodu vyplívá, jedná se o záznam z pražského koncertu, který se uskutečnil 25.11. 2011. V celkovém konceptu se dá říct, že turné navázalo na minulou sérii koncertů „Československo 2008“ – spousta světel, početná doprovodná kapela, energie a samozřejmě opět vlastenecký podtext. Nicméně i toto turné bylo opět něčím výjimečným. Už název „Vozová hradba“ dával tušit, že se bude dít něco zvláštního. Ono použít jako hlavní slogan turné název písničky z období kapely Orlík, to by čekal asi málo kdo… Landa se očividně rozhodl opět trochu více se pustit do konfrontace a zase do světa zařvat co si myslí. A právě tato písnička z prvního orlíkovského alba „Oi!“ zazněla hned na úvod celého koncertu i s originální předmluvou Danovo manželky Mirjam. V průběhu koncertu následují pecky jako „Chlapeček z periférie“, „Holky a mašiny“, „Bílá hora“, moje srdcovka „Ztracení hoši“ a takto bych mohl pokračovat celým playlistem. Ale přeci jen ještě jednu písničku zmíním… Tak jak koncert začal, tak také jeho oficiální část končí – asi jedním z největších hitů Orlíku, písní „Čech“. Ani ve skrytu duše jsem nedoufal, že ještě někdy z Landovo úst uslyším tuhle pecku. V době slávy Orlíku jsem se začínal učit psát a počítat, takže to pro mě byla v roce 2011 premiéra :-) a díky tedy za ní. V sadě s DVD je i zvukový záznam na CD, které však samozřejmě neobsahuje bonusy umístěné pouze na DVD. V bonusech tak najdete 3 přídavky z koncertu a především pak záznamy čtyř proslovů, kde především ten z Prahy nese hlavní myšlenku turné. Takže toto DVD rozhodně doporučuji a na závěr snad jen tři slova – HRDOST, SÍLA, ODHODLÁNÍ! :-)

Deafness by Noise je chorvatská hardcore kapela, která byla založeny před více než 21 lety a toto je jejich páté album a v pořadí třetí počin od Strength Records. Album obsahuje 10 zbrusu nových anglicky zpívaných songů a na vokálech se podíleli členové kapel jako třeba Ryker´s nebo Brighside. Zvuk CD je hutný jako svině (album bylo nahráno ve studiu v Německu) a od prvního songu The Enemy až po poslední Once Again se na Vás bude muzika valit s neskutečnou energií a drivem. Songy jsou rychlejší, ale většinou se nejedná o klasický old school HC sypec, ale mně to přijde spíše jako tvrdší, ale melodický punk se zpěvem, který umí nasadit jak tvrdou tak i melodickou polohu (třeba v songu Killer Valentine) a někdy to zní jako špinavej rock´n´roll (třeba song Allright, kde uslyšíte i piáno). Vynikající je i kytara, která nejde pro solo daleko. Angličtina zpěváka je naprosto bezchybná a rozhodně bych je netipoval na Chorvaty. Album mám opět jen digitálně, ale prý je složeno jako šestipanelový digipack. Hitovka je určitě Back in the Days, což je song o tom, co e stalo s hardcorem, který si teď přisvojují děti s make upem – na to je i video http://youtu.be/Az2K7kyXHA4 a pak poslední Once Again, který je proti ostatním songům na albu celkem pomalý. K albu dostanete jako bonus ještě CD s 12 nahranými covery s názvem Roots Baby Roots (to ale nemám, takže o tom psát nemůžu). Já se v HC vodách moc nepohybuju, takže moc nemám s čím srovnávat a dřívější tvorbu kapely taky neznám, ale tohle je super. Koukněte na youtube na videa, pokud to neznáte.

Desecrated Ground (neboli Znesvěcená země) je název v pořadí čtvrtého regulérního alba od téhle holandské partičky (do toho můžete připočítat i splitko s kanadskou písničkářkou Jenny Woo, ale 3 songy z něj naleznete i zde – Never Surrender, Death before Dishonour a I Belive). Discharger mají opět trošku jinou sestavu, z původní zde zbyl jen kytarista/zpěvák a basák. Na albu najdete 15 songů v angličtině a musím říci, že kapela trošku přitvrdila, i když nezmizeli jejich melodické songy s dotyky vikingrocku a metalu (Hear us March nebo Out on Parole, kde jsou cítit vlivy klasického rocku, ovšem s moderním zvukem kapely) a poloakustické (My Rifle) nebo kompletně akustické vložky (Death before Dishonour nebo Warrior´s Code). Kromě songů ze splitka s Jenny Woo zde najdete i totální hitovku It Seems To be a Crime, kterej vyšel na kompilace Oi! the Support. Hnedka v prvních dvou válech je vidět právě ona zmiňovaná tvrdost (The Boys of 33 obsahuje parádní kytarové sólo a k válu We´re Coming To Your Town je dokonce udělán i oficiální videoklip http://youtu.be/fmDp2rZK6mM). Textově se kapela v písních zabývá kriminalizací skinheads, kterou způsobují media, na hlavu postavená společnost, kde jsou tolerovány těžké zločiny, abychom náhodou někoho neurazili, zničená země, která je jen odrazem toho, pro co bojovali předkové (asi většina lidí toto může vztáhnout na svoji zem, protože politici a lidé, co tomu šéfují jsou všude stejní), bitvy, spravedlnost, kterou je nutné vzít občas do vlastních rukou, nebo život outsidera, který je od narození nucen bojovat o přežití. V bookletu nechybí celá řada fotek, koláží, dále texty a děkovačka. Kapela zraje jak víno a jejich alba jsou vyhranější a vyhranější, ovšem mně přestává stačit desítková stupnice. Parádní věc s ideální stopáží!

Malá deska od legendy anglických ulic, která vyšla minulý rok na americkém labelu Skinflint Music obsahuje čtyři songy a to jejich hitovku Poplar Boys, Sticking to Your Guns, Yesterday Zeroes a Forever Proud. Deska vyšla v limitované edici a je průhledná. O kapele jsem psal více v recenzi na jejich splitko s The London Diehards a Johnny Asbo and The Young Guns, takže už víte, že v kapele hraje původní roadie Cockney Rejects Skully. Muzika East End Badoes není nic jiného, než anglická klasika, které zvukem připomíná právě Rejects, Business nebo třeba Hard Skin a stojí na Telově parádně výrazném hlasu, který má typický londýnský akcent a na kytaře, která se sólíček vůbec nebojí. Textově se East End Badoes dotýkají životě v chudších částech Londýna, kde facka nebo nůž byly na denním pořádku, o lidech co vydělávají na koncertech a okrádají kapely, ale i o kapelách samotných, ke kterým jsme v minulosti vzhlíželi, ale stal se z nich mainstream a jejich požadavky a agentury které nyní mají nemají z punkem nebo Oi! už příliš mnoho co dočinění, a nebo o tom, jak první punková a skinheadská generace přežila až do dnes, i když sláva té doby je už dávno pryč. Uvnitř obalu najdete všechny texty, vepředu fotku z doby před více než 30 lety a vzadu fotku na tom samém místě, ale z doby současné – paráda plus děkovačku. Parádní muzika od srdce od kapely, která nebyla asi nikdy moc slavná, ale za to opravdová a dokazuje právě touto deskou.

Po téměř 5 letech je na světě nové album hardcorové smečky Everyday Hate. Po různých personálních změnách se zdá, že kapela opět našla ty pravé tváře pro svůj styl a rozhodla se tedy vydat nové CD s příznačným názvem „Rebirth“. I když „nové“ asi není až úplně tak správný výraz. Jedná se totiž z větší části o skladby vydané již na minulé desce „Hardcore Family“, nicméně nyní nově nahrané a zároveň s novým masteringem. Muzika se mi oproti originálu z roku 2007 zdá určitě zajímavější, zvuk určitě povedenější a zároveň i nový zpěv je poněkud čitelnější. Zároveň zde najdete i nově nahrané singly z výběrovek Czech&Slovak streetkids a to songy „Respekt“ a „Je čas platit“. Album má rozhodně spoustu energie, přesně tak jak si to u správné HC kapely představuji. V bookletu pak najdete samozřejmě všechny texty a na podkladu pod CD fotku nového složení kapely. Tenhle styl HC muziky se mi jednoznačně zamlouvá a kapela tímto albem dává jasně najevo – „Jsme tady, počítejte s námi.“ Pro všechny fans poctivé HC muziky, kteří si chtějí doplnit diskografii a zároveň si udělat obrázek o novém směřování kapely, rozhodně doporučuji a za mě můžu říct, že už teď se těším na další nové regulérní album v novém složení. URBY.

Páté album holandské kapely Evil Conduct je dalším z počinů, které vycházejí na Randale Records. O Evil Conduct určitě všichni víte, takže tříčlenná kapela, která hraje celkem dost dlouho a v které hraje na kytaru a zpívá Han, který má i slavné tetovací studio King of Kings Tattoo. Kapela si vybudovala za ta léta svůj zvuk, který stojí na jednoduchých, ale extrémně melodických písních, dunivé base, která jede v pozadí stupnice a singalongových refrénech, které se Vám ihned vryjí do paměti a žádná zbytečná tvrdost. Určitě od kapely nečekejte nějakou změnu v jejich hudbě, protože žádná ani není a kdo má rád předchozí tvorbu, tak toto album bude mít rád také, protože kapela splní přesně to, co se od ní očekává. Textově kapela neřeší nikterak závažnou problematiku, takže tu najdete songy o tom jak těžké je zvolit poslední drink večera, jestli to má být pivko nebo cider (One Last Drink), nebo co dělat, když se Vám v cizině po koncertu vysere auto (Stuck in Berlin), o tom, jak lidi jako Vy jsou i v jiných zemích (Across the Nation), o tom jak lidé ze scény odcházejí žít normální život a zapomínají na přátele (Toe the Line), dělníci, kteří vybudovali tuto zemi (Working Class Heroes) nebo osud rockových hvězd, až jim dojdou peníze (Writing on the Wall). Kromě 10 normálních songů tu najdete i dva instrumentální vály (první Days of Glory a poslední One Last Drop). Nejvíce se mi líbí určitě songy jako Across the Nation, Writing on the Wall nebo Working Class Heroes, která vyšla i jako split singl z The Old Firm Casuals. Evil Conduct jejich postoje a texty můžeme asi věřit, přeci jen nejsou to nejmladší pánové, otázkou spíše je, jestli to můžeme věřit mladším kapelám, které se právě ve stylu Evil Conduct a nebo Booze and Glory vzhlédli. Tím muziku EC nijak nehaním, protože kapela si našla cestu od koncertů v malých putykách alá de Kastelein až na velká podia a určitě se za tím skrývá celá řada tvrdé práce, ale pro mě to ztrácí kapánek punc undergroundu, ale to je jen myšlení nahlas, protože muzika je neustále stále chytlavá tak, jako vždy byla. Booklet je klasika – texty a fotky. Evil Conduct dokázali, že umí hrát a CD se bude asi líbit skoro každému, což si myslím, jestli nebude právě ta chyba.

Toto je tuším třetí a opět dosti striktně limitovaný singl (200 kousků) portugalské kapely Faccao Opposta. Tentokrát EP, které se jmenuje Contra a Maré (Proti přílivu) vydalo pro mě neznámé vydavatelství Bigorna Records, 140 kousků na černém vinylu, 60 na průhledném, plus 20 testpresů. Desky se liší i barvou obalu. EP obsahuje dvě písně a to titulní Contra a Maré a potom Fim de Semana (Víkend). První song je hrubší Oi!/streetpunk středního tempa s dokreslujícím kytarovým solem na závěr a vypovídá o tom, jak je důležité jít proti proudu a zachovat si vlastní mozek, i když stojíte proti všem. Píseň si můžete poslechnout na profilu labelu http://www.myspace.com/bigornarecords. Druhej song není tak tvrdý, ale je hozený na melodickou notu, obsahuje parádní basičku a pojednává o klasickém těšení se na víkend. Co musím ale hlavně vyzdvihnout je obal, který obsahuje jak portugalské texty, tak i papírek s jejich anglickým ekvivalentem, fotku kapely, graficky zpracovaný obal na vlastní desku (maskáčovej vzor a z druhé strany logo vydavatelství – kovadlina ve tvaru noty, na kterou dopadá kladivo se jménem labelu), ale hlavně grafika obalu, který je originální. Rozhodně nelituji, že jsem si desku objednal a Vy to zkuste také na mailu bigorna.recs@gmail.com, třeba ještě něco zbylo.

Po osmisongovém demu, které vyšlo minulý rok, vydává kapela Freigänger ze severu Německa regulérní album, opět na svém vydavatelství Freigang Records. Tentokráte je na desce 12 songů v němčině, z toho jsou dva anglické covery a to Wish the Lads were Here od Red London a Bite it od GG Allina. Kapela má dvě kytary a nutno říct, že je to v jejich muzice sakra cítit a CD bylo pro mě skutečným překvapením (i když už demo zaručovalo budoucí kvality této bandy). Hudebně bych bandu zařadil někam mezi Last Riot a Bombecks. Kapela totiž umí zahrát i poloakustický (Durch disk und dünn) a nebo kompletně akusticky (poslední vál Mein Engel, kde uslyšíte i klávesy a který je o zpěvákově dceři). CD otevře píseň, která uvede celý další repertoár kapely. Jmenuje se Berg und Tal a je o tom, jak kapela sere na mainstreamovou muziku a jde pěkně přímo po svojí cestě, ať vede přes vysoké hory nebo hluboká údolí a ujistí Vás v tom i ve druhém songu Skandal Band. Mezi hitovky patří určitě song Du (song, který je i na demu a má skvělý refrén) a hospodská halekačka Whiskey Desperados. Další songy jsou o policajtech, víkendech nebo divočinách na koncertech s kapelou. CD je opět ručně číslováno a limitováno 500 kousky. Nechybí booklet, kterej se hemží fotkami kapely nebo jen fotkami, které se týkají tématu textů. Nová undergroundová kapela, která určitě stojí za poslech a Váš zájem.

Další z italských kapel, která se motá kolem crew Laida Provincia a toto je jejich třetí počin. Kapela pochází z Říma a hraje v klasickém čtyřčlenném složení a jejich členové mají zkušenosti s kapelami jako Automatica Aggregazione, Charlie nebo Desperate Living. Název by se dal přeložit jako „Ti Poslední“ a název alba jako Příběhy z libovolných míst. Na CD je 13 věcí a všechny v italštině. Muzika Gli Ultimi je naprosto úžasná a prvních pár songů mi po hudební stránce připomíná věci od Ultima Frontiera možná i proto, že občas zde zazní i akustická kytara, mandolína nebo klávesy (songy jako Longness, Canto del carcerato, nebo Laida, bastarda e sporca). Občas je to hodně velkej žvejkačkovej punk, ale mně se to u této kapely líbí, jelikož je to pořád underground. Ve zpěvu se zapojuje kromě bubeníka celá kapela (pěkně je to slyšet třeba v songu Red Rose). Mimochodem na song Red Rose je i video, na které se můžete podívat zde http://www.youtube.com/watch?v=5CJBGFZYZ94. Textově se kapela zabývá tím, jak je život těžký, pokud vyrůstáte mezi šedivými zdmi paneláků, dále 90. léta a jejich vliv na dospívání mladých, o punks, kteří zůstali i po letech stejní, lidé, co mění styl jako ponožky a zítra budou zcela jiní než dnes a nebo naopak o lidech, kteří jsou stále zde a podporují se navzájem. Pro mě zde není jediný slabý song, naopak album uteče, že ani nebudete vědět jak. Booklet je udělán moc hezky, dvoujazyčné texty, děkovačka a fotka kapely. Moc hezkej je i obrázek na obalu. Pro mě je to za 9 bodů, protože já Itálii prostě můžu.

Grito Final byla jedna z prvních portugalských Oi!/punk kapel, která byla založena roku 1983 (stejná generace jako kapely Mata Ratos nebo třeba Crise Total) a tohle je EP, které obsahuje dvě jejich písně nahrané v roce 1986 a vydané na kompilaci Divergencias. Konkrétně se jedná o jejich songy Ser Soldado (Jako voják), což je jedna z portugalských Oi! punkových klasik a Bairro da Fome (něco s hladem). První song je klasickej oi!punk z 80. let alá třeba Antisocial nebo Exploited, prostě pár akordů, dvojka je potom ještě rychlejší a syrovější a akordů je v něm o něco méně (DOA třeba). Prostě klasickej sypec, u kterýho budete hrozit ukazováčkem. EP bude asi trošku raritní, vyšlo jen v počtu 170 kousků na pro mě neznámém labelu Teia Edicoes. Deska je věnovaná kytaristovi Cazému, který zemřel. Jinak je uvnitř popsaná historie kapely, jak v portugalštině, tak v angličtině, dále rozhovor s kapelou (asi přetisk z nějakého starého zinu) opět v obou jazycích a fotky z koncertu. Celé v pěkném rozkládacím obalu. Pokud to splašíte, tak určitě to neporovnávejte se současnými kapelami, protože se to ani porovnávat nedá. Tohle Vás kopne zpátky o 30 let zpátky. Hodnotit to ale nebudu, od kapely nic jiného neznám a osobně na ty starší legendární věci moc nejsem, ale pokud Vás to zajímá, tak čekněte youtube, jsou tam oba songy.

Trošku zamícháme pořadím recenzí Collectors Series a překročíme rovnou k šestce, protože na předchozí věci budu potřebovat více času. Takže šestou věcí je počin od Hammer and The Nails z Bostonu. Je to vlastně CD verze jejich Maxi E.P., které vyšlo na Rock´n´Roll Disgrace Records, jejich čtyřsongové demo a čtyři živáky (kde je i nenahraný song Warhead). Kapela má velmi hutný zvuk a není to žádná tříakordovka. Demáč má celkem solidní zvuk (i když proti studiovce je to trošku poznat, ale songy do sebe plynule přejdou). Songy z alba jsem popisoval v extra recenzi, takže na to můžete kouknout tam a nyní se zaměřím spíše na songy z dema (tj. Product of this Modern Age, Dirty Cop, Legislation not Rehabilitation a Set to Ruin – ta je přehrána i studiově). Product of This Modern Age je pomalejší song, zatímco Dirty Cop je pro mě hit jak prase s vynikajícím refrénem. K tomu všemu připočtěte opět digipack a jen 250 limitovaných kousků, takže rozhodně se po tom podívejte.

Starší singl kapely z Bostonu vyšel už roku 2012, ale mě se dostal do pracek až teďka. Kapela shodou okolností chystá nové EP, takže je určitě fajn trošku si ten jejich temnej zvuk oživit. První song Rome is Burning je zcela nový, Product of this Modern Age potom můžete znát z jejich demáče (ale je znovu nahrán). Kapela má na kontě maxi EPko a potom split EP s australskými Butcher Boys. Muzikanti mají zkušenost s bandami jako Tommy and the Terrors, Close Call, Battle Ruins, Rival Mob nebo třeba Lovely Lads. No podle toho, jaké kapely jsem vyjmenoval, to prostě nemůže být špatný :). Jak už jsem psal, jejich zvuk je temné střední tempo s hrubším vokálem a kytarovými vyhrávkami. První song je o úpadku společnosti, kde děti plodí další děti, mladíci jsou posíláni do válek na druhé straně světa, nezaměstnanost a omezování Vašich práv, no prostě Kalijuga jak vyšitá. Název druhého songu opět poměrně jasně vypovídá o čem to bude. Tempo i zvuk kytar je v podobné linii jako Rome is Burning. EPko je na černém vinylu, obal je jakási kapsa, kde je text na Rome is Burning a fotka ruin města. Naprostá paráda jak hudebně, tak i textově. Pro ty, co mají rádi kapely kolem Brendana Radigana nebo třeba Urban Savage ze Švédska, tak se určitě podívejte po tomhle. Špička!

Hard Resistance je první nahrávka, kterou vydal Strength Records, což je label, kterej rozjel Onno Cro-Mag s Rogerem Miretem, což jsou jména, která Vám určitě nemusím blíže představovat. Hard Resistence jsou kapelou, která pochází z Belgie a hraje brutální směs hardcoru, metalu a punku. V songu The Grand Illusion uslyšíte i zpěváka z Biohazardu. Představu o tom, jak kapela hraje, si můžete udělat tak, že se podíváte na jejich oficiální videoklip k songu Despised and Destroyed (http://youtu.be/UNMkeq_D4Js). Na albu je 12 anglicky zpívaných songů a všechny dohromady, ale i každý zvlášť jsou plivancem do tváře systému a zároveň i jeho žalobou, soudcem i katem v jednom. Hard Resistance to berou šmahem s jedný vody na čisto - válku, ekologii, hodnoty postavené na penězích, NWO nebo církev. Zvuk kapely je tak hutný, že na Vás doslova teče z beden (zajímalo by mě jak to je na živo, protože banda má jen jednu kytaru). Jelikož já se v HC moc neorientuju, tak nemám moc s čím srovnávat, ale někde slyším například Earth Crisis a proto nebudu ani hodnotit. Booklet je v moderním HC designu a najdete v něm texty plus promo fotku kapely. Kdo má rád tvrdý kapely s názorem, tak tohle je muzika, kterou 100% ocení.

Nové album stálice americké streetpunk scény, které jste měli možnost nedávno vidět i na pár koncertech v ČR v rámci jejich evropského turné. Nutno říci, že já kapelu znal jen podle názvu a jediné, co jsem o nich věděl byl fakt, že to jsou zarytý West Hamáci (podle songu, který mají na split EP s Booze and Glory – Claret and Blue). Harrington Saints je pětičlenná kapela a její členové nejsou zrovna nejmladší a ani nejhubenější. Na CD (popřípadě LP), které je uděláno jako moc pěkný digipack najdete celkem 11 songů melodického amerického punk rocku, který se Vám rozhodně bude líbit, někdy to zní dokonce jako US Bombs (třeba druhej song Revolution), ale jsou zde i tvrdší kousky (jako třeba OCD nebo Thieves, Liars and Cheats). Songy vypovídají o zábavě, kterou si chce kapela užívat při hraní (The Kids Want More), o lidech, kteří pověsili skínování na hřebík a zapadli do rutiny všedních dnů (Jerry was a Skin), zločiny politiků, kteří nepokrytě prodávají svoje zločiny v mediích, aniž by hnuli brvou (Crime Pays a Thieves, Liars and Cheats), nasranost na celý systém, který přetrvá od pubertálních let až do dospělosti, kdy zjistíte, kolik dáte státu na daních, atd (Slogans on the Wall) atd…, takže z toho se dá usoudit, že se jedná celkem o klasická sociální témata. Nejvíce se mi asi líbí song Bread and Roses, což je parádní halekačka s drhnutou kytarou na začátku, což mám moc rád. Album se poslouchá samo a já nemám moc věcí, co bych mu vytknul, akorát snad kratší hrací čas. V digipacku je rozkládací booklet s texty a koláží fotek. Pokud máte rádi americké kapely, které jsou více do punk rocku, tak z Harrington Saints nebudete určitě zklamáni.

Pátej díl sběratelské edice CD od Rebellion Records je třetí album Killbowie Road od skotské kapely Hateful. To je poměrně nedoceněná banda z ostrovů a to i přes to, že hraje vynikající punk rock, který je dozajista inspirován kapelou The Clash (hlavně pasáže s two tone kytarou a dubovou basou) a v jejich muzice uslyšíte i Cock Sparrer. Na Killbowie Road najdete 11 songů ultra melodické muziky s parádním hlasem zpěváka, jenž má typicky britský akcent a čiší z něj drzost. Oproti LP z roku 2009 je zde i song Killbowie Road, který má skoro 8 minut a uslyšíte ho na závěr CD (je v něm mnoho různě rychlých pasáží, kde zazní i piano, akustická kytara a další netradiční nástroje). Songy jsou totální hitovky a vály jako Credit To The Nation, Cleancut, Truth Decay nebo New Messiah se Vám hnedka vryjí do hlavy. Najdete zde i polakustické songy, jimž ale melodičnost rozhodně nechybí (třeba Watching). Jinak CD je klasicky opět zabaleno v šestipanelovém digipacku s texty a obrázky kapely (a opět jen 250 kusů). Od Hateful jsem měl jen EP Stars and Stencil, ale toto album je prostě šupa. Takže pokud máte rádi singalong melodické songy, tak si toto určitě pořiďte…stojí to za to!

Po Out of Control vydávají IC1 druhý počin, tentokráte s názvem Loud and Proud. Tak všichni víme, kdo v IC1 hraje a že to nebude zrovna PC kapela, takže pokud s tím má někdo problém, tak dál asi číst nemusí. CD Loud and Proud obsahuje 13 songů přesně ve stylu prvního alba, plus navíc najdete v pár válech i piano (to bylo už minule v posledním songu Good Times and Fräulines) a saxofon (tady je to v Never Stop Rocking a Won´t Break Us). CD je opět k prasknutí narvané melodickou muzikou plnou singalong refrénů s texty, které se točí kolem pamětí a vzpomínek na staré časy 80.let, kdy skins vládly ulicím a fotbalovým stadionům (Rule OK, Best of Times), média (I Won´t Pay), policajti (Thin Blue Line), snaha o zakázání kapely (Never Stop Rocking, Won´t Break Us), pouliční nepokoje, které ovládly minulý rok ulice Británie (Riot) nebo klasika o skinhead girls (Skinhead Girl). Zpěvák Andy umí zazpívat parádně melodicky (což je vidět v dle mě nejlepším songu Best of Times s parádním refrénem o tom, jak kdybychom si měli vybrat, tak prožijeme svoje životy znovu stejně a nic bychom neměnili), ale umí i sekanej tvrdej hlas (No Surrender). Muziku dále skvěle umocňuje sólová kytara, která je na Oi!/streetpunkový poměry hodně kvalitní (No Beer Here, Best of Times, Never Stop Rocking… ). Booklet je pěkný, texty a fotky, akorát bych přidal na kvalitě papíru, ale to je detail. Pokud Vás jejich debutový počin z roku 2008 posadil na zadek, tak vězte, že tohle Vás v sedě ještě chvilku pozdrží. Nemám nic, co bych vytknul…dost dobrý!

Debutové CD americké kapely, která pochází z průmyslového města Pittsburgh v Pensylvánii, které vyšlo jako digipack v rámci Rebellion Collectors Series a už ani nevim jaké číslo. Iron City Hooligans hrají typický americký násilný brickwall Oi!/skinhead rock´n´roll, který se vyznačuje hrubým zpěvem (kterej je u ICH hodně dominantní), singalongovými refrény a boosterem jen lehce švihlou kytarou, která si jede svoje vyhrávky (třeba v songu In the Dirt). V jejich muzice najdete i vlivy staršího amerického hardcoru. Celkem je na albu deset věcí s názvy jako Death from Above, Brass Knuckle Skins, Cities in Ruin, In the Dirt nebo třeba The Way We Live. Jelikož mám opět jen digitální formát alba, tak nemůžu moc šprechtit o bookletu, ale počítám, že to bude standardní digipack alá ostatní alba ze sběratelské serie. Všechny songy jsou po hudební stránce poměrně vyrovnané a stopáž lehce přes 20 minut je v tomto případě akorát. Nejvíce se mi líbí určitě songy jako Never Heard, Cities in Ruin a poslední The Way We Live. Textově se o tom taky moc nemůžu rozplývat, ale klasika jako dělníci, kteří postavili základy USA, pouliční násilí nebo cesta životem. Fanouškům tvrdšího Oi!, který si nejde pro ránu moc daleko, se to určitě bude líbit.

Reedice EP původně z roku 1982 od jedné z prvních skinheadských kapel ve Spojených státech (Washington D.C.), které vyšlo po 30 letech nákladem 250 kousků (50 zelených, 200 červenobílých). Labely, co se o reedici postaraly, jsou TKO Records a Skinflint Records. EP obsahuje 4 songy a to kultovku kultovek Crucified For Your Sins, Criminal Minds a Fight´Em All na straně A a Shadows In The Night na straně B. Na původním pressu byl místo tracku Criminal Minds (na ten taky nenajdete uvnitř text) song Psycho Skin. Hudebně je to hrubý streetpunk, který celkem přesně vystihuje danou dobu, takže společnost, která na Vás kouká skrze prsty za průsery někoho jinýho, pouliční násilí a odpor k autoritám, které Vám říkají, co dělat. Kromě posledního songu, který je pomalejší, se jedná o rychlejší skladby. Vnitřek EP (stejně tak jako přebal) zůstal nezměněný, takže texty, dvě fotky, děkovačka a pár slov k sestavě kapely. Parádní repress kultovního EPka, které ovlivnilo celou řadu Oi!/punk/HC kapel (stačí se podívat nebo poslechnout, kolik band má Crucified jako cover) a já jsem moc rád, že takové věci stále vychází na původním asfaltovém formátu (viz repress Voice of Brooklyn od YDL). Taky mě moc těší, že mi kámoš tuhle desku sehnal, protože se po limitované edici asi jen zapráší (250 kousků je asi přecijen trošku málo). Pokud máte možnost, tak to kupte, protože nějaký starý věci (a to jsem spíše fanda novejch kapel) se prostě vyplatí mít doma.

Na Randale Records vychází další z mnoha split EP. Tentokráte se jedná o split singl Jenny Woo, která hraje akustickou Oi! hudbu a dále kapely Birds of Prey, kde Jenny také hraje a zpívá, ale tentokráte se jedná o klasický zvuk. U obou songů pomáhá svým vokálem a především svým klimprem Franky Flame. Akustický song od Jenny Woo se jmenuje Marching On a je o tom, jak Vás mají neúspěchy v životě posílit, protože jen tak dokážete svoje kvality těm, kteří Vám nevěřili a hlavně vytřete zrak těm, co Vám házeli klacky pod nohy. Pomalejší song se skvěle zabarveným hlasem Jenny, k tomu akustická kytara, klasický zvuk piana a kláves a Frankyho vokál, který se k tomu všemu skvěle hodí. Song od Birds of Prey se jmenuje Don´t Wanna be like You a jeho zvuk je jak kdyby z prdele vypadl kapelám, které se motali okolo Chickswick Records, obohacený právě o zvuk kláves, který se v Oi! muzice moc nevidí. Vypráví o tom, že nedáme na pravdy ostatních, a nebudeme se chovat podle nalinkovaných pravidel, která nám společnost připravuje. Singl je parádně graficky zpracovaný (oldskůl loga z obou stran), obsahuje papír s texty, fotkami a krátké poděkování lidem, kteří se o tento počin zasloužili. Prima věc pro fandy kapel typu Suckered In nebo Badlands. Já osobně mám raději tvrdší kousky.

Joe Frustration je zpěvák, kterého můžete znát z HC kapely Tears of Frustration nebo z vynikajícího Oi! projektu Across the Hudson. Toto je jeho sólové CD, kde najdete jen balady s akustickou kytarou (celkem 14 songů), které jsou občas proložené hláškou z legendárního Taxi Drivera. CD vyšlo na německém labelu Skinhead Beat Records. Popsat muziku, která obsahuje jen akustickou kytaru nějak obšírně, dost dobře nejde, takže zkusím se kouknout alespoň na texty. Balady bývají většinou cestou, jak lépe vyjádřit osobní pocity a jak se vyzpovídat, a nejinak je tomu i v tomto případě. Takže stereotypní krátký život s nekonečnými dny v práci, o tom, jak člověk nezapadá do společnosti, rány na duši a srdci, které jsou mnohdy horší, než fyzická bolest, pocit, kdy si člověk sám lže o tom, že je vše fajn, staří kámoši, které člověk už neuvidí atd… No celkově nic povzbuzujícího a pozitivního. Booklet je jednoduchý a obsahuje jen texty. Tohle je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, ale rozhodně od ní nečekejte, že Vám náladu zvedne.

Čtvrté EP od Ariho oi!/vikingrockové bandy Kalevalan Viikingit je na světě cca rok po jejich mini LP počinu Hail Norden. Tentokráte vyšlo LP díky spolupráci dvou španělských labelů a to Wolf Pact Records a This Means WAR Records. EP vyšlo nákladem 300 kusů (200 černých a 100 modrých) a obsahuje čtyři songy. Dva jsou ve finštině (Viikingit - Vikingové a Eurooppa Tulessa – Evropa v plamenech) a najdete je na straně A, jeden je anglicky (I Love You North) a poslední je instrumentálka (s názvem Farewell). Tyto dva songy najdete pak na straně B. Opět se jedná o střední tempo, které do zpívané (nebo spíše mluvené) finštiny celkem sedne a obsahuje celou řadu kytarových vyhrávek, jenž vytářejí spíše viking rockový než tradiční Oi! sound. První song srovnává Vikingy se skinheads, dvojka pojednává nejspíše o soudobých evropských problémech a riotech ve městech, třetí song potom o nutnosti zachování identity severských zemí ve fennoskandinávské oblasti (krom Švédska, Finska a Norska je to ještě Island a Dánsko) a zazní v ní i akustická kytara. Poslední song Farewell je potom akustická balada, ve které uslyšíte i zvuky moře. Sestava kapely je opět tříčlenná (Ari hraje na kytaru a zpívá, ale na tomto EP nahrál i basu). Obal tvoří klasické vikingské téma a uvnitř jsou texty. Jednoduše udělaná věc, kterou ocení hlavně milovníci limitovaných vinylových sérií.

Po stejnojmeném CD, které bylo limitováno 100 kousky a zabaleno do DVD krabičky přichází Ari se svým sólo projektem Kareliaani na malé desce (nahrával zase kytaru a basu). Ta vyšla na špaňelském labelu This Means WAR v 300 kusech (200 má tento obal a je na černém vinylu, 100 má jiný přebal a je na vinylu modrém). Stejně jako u EP Kalevalan Viikingit, které vyšlo na WAR a Wolf Pact Records, tak i u obou verzí obalu je zde autorem jakýsi E. Tanttu. Na desce najdete čtyři písně a to Von Döpeln a Victory na straně A a Patriot a Taistelijat (Bojovníci) na straně B. Takže dva songy v angličtině a dva ve finštině. První Von Döpeln je báseň od finského národního básníka Johana Ludviga Runeberga z 19. století, který je auterm i slov k finské státní hymně. Muzika je více vikingrocková než Kalevalan Viikingit, hlavně díky kytaře a jejím solům a poznáte o hlavně v prvním a v posledním songu (který se mi líbí asi nejvíce z celé desky) a popravdě se mi toto EP líbí víc než věci od Kalevalan Viikingit. Z názvů songů se dá odvodit, o čem budou, takže to nebudu njak moc rozpitvávat (patriotismus, vítězství po bitvě…). Uvnitř najdete všechny texty.

Split EP z minulého roku, které vydal Bandworm v limitovaném nákladu 250 kousků. Každá kapela je zde zastoupena dvěmi písněmi. KK, kterým patří strana A zde mají dva italské songy Non é Un Gioco (Není to hra) a Riverdrete Ancora Gli Skinheads (to nějak nejsem schopnej přeložit. Oba songy jsou přezvaty z CD z roku 2007 Strength and Unity. U KK byl k dispozici ženský vokál a ten uslyšíte i zde v podání zpěvačky Emanuely. Albert Fish zde mají dva anglické songy We Stand Together a Draw the Line. První můžete znát z jejich alba News from the Front a druhý je novinka, která nebyla nikde vydána. Kapela hraje v pěti (ale vzadu jsou napsaní tři kytaristé, což ale může být dáno personálními změnami v bandě, protože jinak by byli jak Iron Maiden). Obě kapely hrají svůj typický styl, takže melodické písně uslyšíte jak v italštině, tak v angličtině a možná, že je budete znát i přímo z řadových alb, protože suma sumáruj je zde pouze jedna jediná novinka Draw the Line, která je o tom, že člověk si musí jasně určit hranice, do kterých je ochoten tolerovat ještě chování jiných k sobě. Jinak uvnitř je papír s texty, fotkami, nášivkami obou kapel a kódem na stažení, ovšem otázkou je, zda to stojí za ten jeden nový song, který zde na EP je. Nechám bez hodnocení.

Další splitko, které vydává Randale Records je italsko-americké a konkrétně se jedná o kapely Klasse Kriminale a The Old Firm Casuals (kteří se pomalu stávájí králi ve split EP, podle toho, co jsem koukal, že chystají dál). Název EP znamená něco jako Stejná krev. Splitko otevírají italové songem Davide, který je o zabitém fanouškovi fotbalového klubu Genoa a potom živá verze jejich hitovky La Ragazza Dalla T-shirt Degli Angelic Upstarts z roku 2011. OFC zde mají dva nové songy Rat Race a Red, White and Blue. Klasse Kriminale asi nemusím popisovat, Davide je učebnicový příklad toho, jak má vypadá italský Oi! – zpěvný a melodický song, který se Vám uhnízdí v hlavě no a druhý song asi nemusím vůbec představovat (zvuk živáku je parádní). Song Rat Race od OFC je pomalejší a vypráví o tom, jak se neohnete před pravidly společnosti a nezapojíte se do koloběhu stereotypu, druhej Red White and Blue je klasická kritika zkorumpovaného systému a politiků, kteří jsou oddáni svoji straně, ale ne svoji zemi. Nutno říci, že se oba songy se kapele moc povedli. Stejně tak celé splitko je hodně vydařené a uvnitř najdete vše, co potřebujete – texty (u Klasse Kriminale i anglický překlad) a fotku obou kapel. Povedená věc.

V prosinci 2011 natočila kapela Klassenkampf z města Uelzenu v Dolním Sasku demáč, který vyšel v lednu 2012 na Skinhead Beat Records. Demo bylo natočeno původně v listopadu ve zkušebně, ale v prosinci bylo nahráno znovu ve studiu (ale pořád metodou „na živo“ nikoliv odděleně každý nástroj zvlášť a pak smícháno). Demo má podtitulek Musik für Arbeitklasse (neboli Hudba pro pracující třídu) a obsahuje 8 fláků včetně intra a outra. Z těch 8 válů jsou dva covery a to Joe Hawkins od Oppressed (jedinej anglickej song) a pak Ich möcht so gern Dave Dudley hör´n, což je cover německé country kapely Truck Stop, kterej vyšel jako singl v roce 1978. Další písně se jmenují Klassenkampf, kde je představena kapela a její hodnoty, potom Skinheads never Die a Wie alles began, které obě vypovídají o skinheadském způsobu života a o tom, jak to vaše skínování vlastně začalo a pak je tu song TSV!!!, což je óda na místní fotbalový klub. Zvuk je oldskůlový s kytarou bez výrazného boosteru a i zvuk bicích je oldskůlovej. Booklet má dvě stránky a jsou tam texty na tři songy, plus úvodní slovo od zpěváka, o nahrávání. Vzadu je čb fotka, která mi graficky připomíná fotku Section 5 z jejich starého alba We Won´t Change. Jinak CD je klasicky limitované 500 kousky jak jsme u Skinhead Beatu zvyklí a i když je to demo, je regulérně lisované. Pokud máte rádi starší kapely, které to ale myslí upřímně a nestaví na nějak super zvuku, ale spíše na srdcovosti, je toto kapela právě pro Vás. Opět cena 4 €, je za lisovaný CD s bookletem opravdu sranda, takže dejte jim šanci.

Last Rough Cause jsou kapelou, která pochází z Velké Británie a po pravdě já jí v§bec, ale vůbec neznal. Jediné o čem jsem věděl, bylo jejich splitko s Antipati z novější doby, takže jsem kapelu považoval za novou a ne za reformovanou. Na CD, které vyšlo jako příloha k polskému zinu Skinhead Stories (v počtu 200 kousků) najdete 10 songů, které mapují jejich vývoj od počátků z 80. let (prvních 6 songů, z čehož zde najdete i cover War Stories od The Starjets) do dneška (poslední 4 songy jsou z let 2003 a 2010). CD je zabaleno jen do papírového obalu, takže zde nenajdete žádné texty, jen krátkou historii kapely v polštině. Hudebně se jedná o melodický streetpunk a kapelu můžu směle připodobnit k bandám jako The Crack, Foreign Legion nebo The Business z časů alba Welcome to the Real World. Nutno říci, že kdybych si nepřečetl, z jakého roku jsou jednotlivé songy, asi těžko bych poznal rozdíl mezi jejich starší a novější tvorbou, protože zvuk se skoro vůbec neliší. Na albu nenacházím jedinou slabou píseň, naopak kapela, kterou jsem neznal, mě 100% přesvědčila o svých kvalitách a já mám důvod si pořídit nějaké jejich ostatní počiny, protože vím, že to rozhodně bude stát za to. Dávám 8, ale to je jen pro to, že to je bez textů a více fotek, jinak muzika je top!

Ochutnávkový singl od protinožců Marching Orders před plnohodnotným albem obsahuje dvě skladby a to jejich Songs of Yesterday na straně A a Mods Skins Punks na straně B, což je ovšem cover od The Professionals, což byla kapela Steve Jonese a Paula Cooka po rozpadu Pistolí. EPek vyšlo celkem 1000 kousků a moje verze je na bílém vinylu (s černobílým středem, takže v duchu staré školy). Marching Orders hrají melancholickou muziku s texty, které Vás chytnou za srdce a je z nich cítit nostalgie, cit pro hudbu, ale hlavně upřímnost a přímočarost v tom, o čem zpívají. A přesně taková je jejich píseň Songs of Yesterday. Vypráví o tom, jak si člověk pamatuje staré songy, které kdysi slýchával a umí je zpaměti a o písních, které se pro něj staly hymnou. Druhý song na desce sedí k prvnímu jak prdel na hrnec a skvěle podtrhává fakt, jak Marching Orders zní, protože pokud byste nevěděli, že je to cover, tak byste ho s klidným svědomím zařadili do jejich tvorby. K vinylu není žádný papír s texty, což je škoda, protože ne vše se dá odposlechnout, i když Al nezpívá nijak zastřeně nebo nesrozumitelně, ale přeci jen text na papíře je text na papíře. Obal tvoří tematická fotka, která pochází z knížky „Skins“ od Gavina Watsona. Jako ochutnávka před novým albem je to naprosto dostačující a já se už nemůžu dočkat, až to vyjde.

No Man´s Land je kapela, která pochází z Indonésie (konkrétně z města Malang na Jávě) a hraje celkem obstojných 18 let. Popravdě o kapele moc nevím, jen to, že hrají ve čtyřech a mají dvě kytary. Na CD najdete 16 písní (z čehož jsou poslední tři vzaty z jiných alb) a všechny v angličtině. Kapely z této části světa jsou známé svým citem pro melodii (viz Roots and Boots, ACAB, Suspects A.K.A., atd…) a ne jinak to mají nastavené No Man´s Land (hlavně v písních jako Kids of the Nation, Out of Bounds nebo No Guts No Glory), ovšem druhá strana mince je, že kapely z této části světa mají taky trošku srandovní angličtinu, což je případ i No Man´s Land. Zpěvák má dost zastřený hlas (nebo je to možná přízvukem), ale do muziky kapely to padne dobře. Občas tu ve sborech uslyšíte i dívčí vokál. Kapela zcela jistě čerpá z anglických klasik alá Cock Sparrer, Cockney Rejects nebo z novějších band mají občas zvuk jako Hard Skin. Témata song jsou taktéž poměrně klasická – rvačky, popíjení, unity, špatná práce a těžký život obyčejných lidí. Booklet má jen dvě stránky, ale najdete v něm všechny texty, obsáhlou děkovačku a fotky kapely. Zajímavostí je, že toto album bylo nahráno již v roce 2008. Fanoušci klasického zvuku budou jistě spokojeni.

Toto je asi jedna z nejstarších Oi! kapel, která pochází z Indonésie a toto je průřez jejich diskografií z let 1994-2012. CD obsahuje neuvěřitelných 28 anglických songů, které byli v letech 2011 a 2012 znovu nahrány ve studiu a které původně pocházejí z jejich alb a singlů jako třeba Pride of the City, We Are Skins and Punks, Grow Away From the Society, atd… Album je koncipováno jako digipack a uvnitř najdete krom obsáhlé děkovačky, několika fotek a čtyř textů i pár slov od kapely, komu jsou písně věnovány (několika přátelům, kteří během těch let zemřeli, lidem, co byly smrtelně raněni při demonstracích v roce 1998, crew Depot 97 atd…). Hudebně vychází kapela ze starších anglických kapel jako Cockney Rejects, Last Resort a vůbec z klasiky 80. let, což není úplně můj šálek čaje, ale rozhodně hrát umí a i ví, jak zazpívat chytlavý singalong. Slabostí je opět angličtina, je to všecko takové moc přes koleno, ne že by neanglické kapely měly nějakou hoch anglinu, ale prostě mám pocit, že Asiatům to jde opravdu minimálně. Každopádně pěknej počin z historie kapely, o které se tady asi moc neví (kromě posledního alba Scattered Around and Buried), takže kdo se pídí po exotice, tak ať si sežene toto. Jinak je to klasická výběrovka, takže nechávám bez hodnocení.

Další ručně číslovaná, limitovaná edice (200 kusů, 100 červených, 100 černých) od Shout Proud je desetipalec US kapely ze San José - Nobody´s Fools. Konkrétně se jedná o materiál, který byl nahraný v roce 2003 a měl být vydán pod American Defense Records, ale tak tomu nebylo a nyní to vydává Shout Proud Records. 2 songy (Hooligans in the Night a Bomb the Taliban) můžete znát s kompilačky American Skinheads Armed with Truth Vol.1. Na desce najdete 7 songů a někdo jako bonus může obdržet i CD-R limitované 50 kusy s dalšími čtyřmi songy (dva z nich jsou na desce – We´ll Show You a Drinkin´ Nights) plus dva další a to Pub a Ballad of the Mini Mart. Hudebně je to nekompromisní americký, patriotický, konzervativní, surový Oi! s hrubým hlasem, což nejlépe reprezentují songy jako Take Back the Scene nebo We´re on the Streets. Textově se jedná o rvačky, popíjení, spojenectví s punks nebo o tom, jak se vypořádat s teroristy. Uvnitř najdete papír s texty a krátkou historií kapely, kde je i pár fotek a plakátů s akcí. Jinak obal je udělaný jednoduše a najdete na něm jen logo kapely. Pro fandy US Oi! kapel jako Boot Party, Last Laugh, Those Unruly nebo The Pillage je toto určitě povinnost, nehledě na to, že to jednou bude asi i celkem raritní záležitost.

Noi!se jsou jednou z nejnadanějších kapel, které můžete v současné době najít na severoamerickém kontinentu. Toto CD obsahuje jejich veškerou tvorbu, která zatím byla vydána pouze na vinylech. Konkrétně se jedná o jejich EPko Walk Beside Us, desítku This is Who We Are, split EP s The Gestalts a split EP A Better Tomorrow. Na všechny jejich počiny můžete nalézt u nás recenze a dokonce je tu i rozhovor s kapelou. Kromě 14 songů, které můžete znát z výše zmiňovaných desek zde je i nevydaný song War, takže dohromady 15 válů (včetně coveru Take´em All od Cock Sparrer). Noi!se hrají melodický rychlejší americký styl streetpunku a mezi jejich velké devízy patří nepochybně fakt, že se ve zpěvu skvěle střídá basák Matt a kytarista Nate. CD otevírá parádní song Idle Action, následují vály ze splitka s The Gestalts, pak z desítky a ve finále z jejich prvního EP, takže CD vlastně mapuje jejich diskografii od zadu. Recenze na jednotlivá alba si můžete dohledat, takže se nebudu nějak podrobněji rozepisovat. Nespornou výhodou tohohle počinu je fakt, že máte vše pohodlně na jednom nosiči a skvěle se to hodí například do auta. CD je zabalené v parádním digipacku a uvnitř najdete fotku kapely, pár slov o historii kapely, děkovačku a pár slov k jejich diskografii. Skvěle je udělaná i titulní strana alba, kde je erb kapely, v jehož znaku je samopal a tetovací strojek (2 borci v kapele jsou vojáci a 2 tatéři). Nebudu hodnotit, protože se ve své podstatě nejedná o nic nového, ale 100% to ocení ti, co nemají gramofon, protože Noi!se jsou opravdu top kapelou současnosti.

Olde York je NYHC kapela, která pochází překvapivě z amerického New Yorku a zatím má na kontě dvě plná alba a jedno split EP. Toto je druhý press EPka a je limitován 200 kousky. Na EP najdete celkem 5 songů, z čehož na straně A jsou jejich věci a to Fall of Men, Liars a On and On, což jsou všechno věci, které můžete znát z jejich alba Shallow World (nahráno v roce 2011) a na straně B jsou covery a to Don´t Forget the Struggle Don´t Forget the Streets od Warzone a Brighside od kapely Killing Time (kterou ovšem neznám). Songy na straně B byly nahrány v roce 2008. První song je o úpadku lidstva a skutečně hudba navodí dokonale temnou atmosféru, obzvláště pomalejší začátek, dvojka je o tom, jak se lidé mají spojit proti lžím politků a ta už se nese v klasickém HC, kde se přeřvávají vokály v refrénu. Třetí song je o stereotypním životě, který vás překová do takové podoby, že se ani nepoznáte. V posledním songu na straně A je taky luxusní kytarový solo. Songy od kapely jsou tvrdší, ale zpěv je melodický (hlavně v posledním songu) a není uplně čisté hácéčko, ale spíše jakýsi nový moderní zvuk NYHC a za sebe mohu říct, že se mně to líbí. Čtvrtý song je klasickej cover, který zná i takový HC analfabet jako já a poslední song je taktéž cover a je to asi největší nářez a sypec z celý desky, akorát nemůžu hodnotit, protože originál neznám. Deska má fajný obal (dělal ho nějakej týpek z tetovacího studia v Cáchách) a k tomu je i papír s texty (bez coverů) a nějaká ta fotokoláž (černobílá, ale stačí). Jinak vinyl, který mám, je černý. Lionheart Records se mi líbí svojí koncepcí vydávání vinylů (a i zinu vlastně), akorát moc nechápu, proč volí songy z CD, které je už vydané (viz budoucí recenze na The Righteous). Jinak ale prima věc za prima love, ale nechám bez hodnocení, protože to není nic nového.

Druhé dlouhohrající album švédské trojčlenné kapely z Malmö je čerstvě venku a to opět na jejich domácím labelu Switchlight Records. Album se jmenuje Promises Means Nothing (Sliby nic neznamenají), je zabaleno jako digipack. Jejich bubeník Gustaf hraje na bicí ještě ve Vindicate This. Na albu najdete 16 songů v angličtině ve stylu jejich předchozí tvorby, což znamená nasraný, energický, kritický a od srdce zpívaný streetpunk, kterému nechybí nápady jak v hudební tak v textové oblasti. Kromě pořádnýho nátěru (první song Teambuilding nebo No Authority) umí kapela zahrát parádní melodický věci se singalongem (jako třeba View from the Terraces pt.1 i 2, Grown Ups of Today, Ordinary Man nebo Rejected), ale i hospodskou baladu (A Nice Little Pub). Textově se témata týkají hlavně pracují třídy a jejich nelehkého údělu v dnešní společnosti, ale i její hrdosti, se kterou se ti nahoře neumí vypořádat (jedná se třeba song Teambuilding, který je o tom že na tyhle akce chodí zaměstnanci stejně jen proto, že je tam chlast zadarmo a k zaměstnavateli nemají žádnou oddanost nebo Rejected, který je o tom, jak dopadají sliby, které dostáváme několik let od těch nahoře a nebo The Janitor), o tom jak je punk rock nad všechny hudební styly (Backbone), bezpečnost na ulicích, která po setmění vypadá krapet jinak, než ve dne (Home Alive), fotbálek (View from the Terraces pt.1 a 2 ), o tom jak by mladí z ulic měli povstat a vysmát se všem těm lidem schovaným za falešnými úsměvy pozlátka (Grown Ups of Today), putyka a chlastání (A Nice Little Pub nebo One more Round) nebo obyčejní lidé, kteří prostě mají smůlu v tom, že se jim nedaří vše na co šáhnou, nejsou dost dobří a jejichž stěžování nikdy nikdo nebude poslouchat (Ordinary Man). Digipack je zpracován velmi kvalitně – to znamená texty, mraky fotek z koncertů (kapela hrála třeba v Itálii nebo v Německu) a fotky ze starých dob jako třeba vzducholodě, letadla, parníky, továrny, atd… (jak název kapely napovídá). Parádní věc a povinnost nejen pro ty, kterým se líbila předchozí tvorba kapely.

Tak jsme se konečně dočkali a po demo CD, mini CD/LP a limitovaném split EP je tu konečně první dlouhohrající album německých Open Violence a to jak na CD nosiči, tak i na LP (500 kousků, 178 žlutejch – ten už jsem nesehnal a 322 černejch). Na desce najdete dohromady 16 songů, z čehož je 15 v němčině a jeden anglický zpívaný cover – Dead Cities od Exploited. Všechna jejich předešlá tvorba mě nadchla, jelikož jejich energií nabitý nasraný streetpunk je skutečně parádní, takže jsem se hodně těšil na celý album. Na to, že kapela hraje ve třech, tak je to skutečně parádní, za což může určitě zkušenost z Kampfzone nebo Last Riot. Kapela umí zahrát pěkně od podlahy (nátěry typu Negativer Trend nebo Gewalt und Hass), ale nebojí se ani pomalejších písní s vyhrávkami na kytaru i na dunivou basu (třeba apokalyptická, ale čím dál více aktuální Schöne Welt o tom, jak se žije ve zničené zemi). Textově, ale i hudebně je to podobné jejich kolegům z Bombecks nebo právě Kampfzone – témata o pouličních válkách (Gewalt und Hass) a spojenectví kids (Sound der Strasse), odmítání zkorumpovaných politiků a jejich hodnotového žebříčku (Veraten und Verkauft), o punk rocku, který můžete najít na stránkách katalogů obřích firem, kteří v něm akorát našli další prostředek přes který vydělat prachy (Punk Rock Supermarkt), clockwork (Horrorshow), pitky (Party), atd…nic novýho pod sluncem no, ale k tomu se kapela sama v písni Alte Schule přiznává. Songy jsou vyrovnané a album tvoří pěkný celek. Teď k provedení, no deska má super obal (na jehož zadní straně najdete celou řadu fotek členů kapely) a uvnitř je papír s texty a pár obrázky. Je ručně číslovaná. Název desky na kapelu sedí jak prdel na hrnec, protože smršť to skutečně je. Parádní hudba i provedení desky.

Dlouho avizované CD je tu. Prozřením je myšlen zřejmě příklon k vlastenecké pravici a distanc od politické korektnosti, s čímž nemám problém, pokud se nejedná o žádný extrém a zde je to v normě, takže ok. Na disku je 13 songů v českém jazyce, prokládaném brněnským hantecem, čemuž mnoho lidí nebude moc rozumět, třeba píseň Klá něco řekne pár zasvěceným. Jinak textově narážet skoro v každém druhém songu na jistou protěžovanou menšinu, to na mě pak jako celek působí poněkud klišovitě, což ovšem neznamená, že kluci nemaj recht. Stačil by bohatě pro mě nejlepší vál z alba - Nasraný chlapi, který jde přímo k věci, úderná tvrdá hudba a text přímo přenesený z reality. Udavač se ve zpěvu hodně zlepšil, takže je vlastně dobře, že už zpívá nastálo a to nejen u policejních výslechů :). Song věnovaný Skinhead Girls sem u Operace dlouho postrádal, tak se konečně objevil. Pouze malá výtka, myslím že kdyby ho napsal muž Skinhead byl by hlavně pocitově trochu jinde. Hoši se nám tu také v kousku Zbrojovka pouštějí na tenký led fotbalové rivality. Pominuli ne moc smysluplné rýpnutí do kamarádů, přejmenoval bych ho na -Máme mindrák z Prahy a to veliké. Nu náladu mi spravila předělaná lidovka Když sem já měl po robotě, text opět velice reálný. Pokud mám udělat celkové shrnutí CD-textově návrat k Orlíkovským tradicím, trocha landismu se v tom nezapře. Hudebně kombinace textů a hlasu zpěváka mi velmi připomíná Buldok v tom lepším slova smyslu, i když místy na mě moc metal, ale to už je specifický styl OA, nikdy nebyli čistý Oi!Punk. Většina textů je určitě k přemýšlení, ne ve stylu lopat všechny sejmem na kaši atd. Na konec bych vyzdvihl cover a booklet. Parádní obrázky tematicky vhodně doplňující text. Toto je na hlavní cenu pro skinheadského kreslíře a grafika desetiletí! Podpořte tedy tento kus a poslechem a přečtením textů si udělejte vlastní úsudek o tomto přelomovém kousku, je to dobré. Já jdu ještě naposlouchtat, toto byl můj dojem po prvním poslechu. Oi! BOOTWEISER Jedna z mých nejoblíbenějších oi! kapel Operace Artaban po 4 letech vydala nové album. To pro mě znamená příjemnou povinnost koupit si nové CD a zároveň k samotné hudbě napsat i několik řádků. Kapela každým svým dalším albem vždy posouvá svůj styl o něco dál a ačkoliv do této doby jsem především album „Společenství dobráků“ považoval za největší krok kupředu, tak jejich nový počin „Prozření“ je krok o dalších několik řádů výš. Tolik melodií, tolik nápadů a zajímavých textových obratů jsem už teda opravdu nečekal… Pokud mi na minulé desce „1-2-3-Oi!“ trochu scházela větší přímočarost, tak tady je tomu přesně naopak. Spousta pozitivní energie, radosti z hudby a nadsázky v textech, tak toto jsou atributy nové desky OA. Z textů i hudby je jasně cítit, že tady nehrají žádní zaslepenci, kteří vidí svět pouze černě, nebo bíle, ale naopak je cítit, že pánům již není 18 let a někteří z nich již dokonce předávají své životní zkušenosti svým potomkům… A to je přesně to co se mi u Operačky líbí, nezasekla se někde před 10 lety, ale jede si stále svojí cestu, která je ovlivněna tvrdou realitou života. No a abych tady jen nežvanil a byl poněkud konkrétnější, tak vyberu několik zásadních hitů, které podle mě rozhodně stojí za to zmínit. Začnu hned úvodní peckou „Kult“, která se textově nese v klasickém stylu hrdosti na skinheadský kult s důrazem na to co, máte v srdci a ne jen jaký hadry nosíte. Co ale není úplně klasický, je hudba, protože takhle nakopávací začátek mě teda hodně překvapil, ale rozhodně příjemně! Perfektní frázování Udyho zpěvu, melodie, za které by se nemuseli stydět bandy jako Alkehol, nebo Konflikt a z toho všeho plynoucí spousta pozitivní energie! Další song, který zmíním je čtvrtá „Dejavu“, ke které byl natočen i klip. Opět výborná melodie s pozitivní atmosférou, kde se dnes již taťkové vracejí díky svým ratolestem zpátky do svých dětský let. Celé album nevycházím z údivu, jaké muziky jsme se od Operačky dočkali, ale to co na mě čekalo v desáté písničce „Když sem já měl po robotě“ bylo už opravdu nad očekávání. Nádherná moravská „lidovka“ s houslemi, akustickou kytarou a opět skvěle melodickým zpěvem. Text obsahuje veselou nadsázku i tvrdou realitu – prostě pecka! Aby to nevypadalo, že Operačka upustila od svých klasických „hard songů“, tak ještě určitě zmíním dvanáctou „Přání“, která si to sype od začátku do konce až v metalovém rytmu a pojednává o tom, že peníze jsou sice důležité, ale zdraví máme opravdu jen jedno! Jedna skvělá skladba střídá druhou a slabší místo by člověk hledal snad jen lupou. Vše podpořeno hezky udělaným barevným bookletem se všemi standardními náležitostmi jako jsou texty (ČJ/AJ), dobrou grafikou a komentářem k samotným songům. Toto opravdu není žádná placená reklama na zakázku, toto je realita nového stylu Operace Artaban. Oi! URBY

Mother Fuckin´ Sound vydává vinyl této kapely z Chile s poměrně jasným názvem. Na desce totiž najdete 4 cover verze známých hitovek a to We´re Coming Back od Cock Sparrer a Backstreet Kids od Skrewdriveru na straně A a Someone´s Gonna Die od Blitz a Skinhead od Combat 84 na straně B. Poměrně zajímavej je fakt, že všechny songy zpívá dívka, což je určitě podstatná změna proti klasicky provedenému coveru (snad kromě Backstreet Kids od The Veros). Co víc se dá napsat o coverech, který každý zná a na kterých většina lidí vyrostla, takže nyní k provedení EPka. Zabalené je to moc pěkně v rozkládacím obalu, kde najdete obsáhlou děkovačku (jsou zde mimochodem zastoupeny i 3 ziny z ČR a 2 ze Slovenska), k tomu je zde papír s texty (i když nevím, zda u coverů je to úplně nutné) a fotkou kapely a ještě tu najdete i CD, kde jsou ty samé songy, co jsou na EPku. Jinak EP je limitované 500 kousky. Nechám bez hodnocení, protože i když je to skvěle zabalené a zahrané, tak to jsou pořád „jen“ covery a já se budu těšit spíše na jejich split EP s Légitime Violence nebo EP Por Siempre Skinhead.

EP od chilské kapely Orgullo Sur vyšlo v limitovaném počtu 200 kusů, s tím, že půlka má jiný obal, než ta druhá půlka. Obal, který vidíte nalevo od recenze, pochází z dílny WAR Records, verze od Southerneru (mimochodem jedná se tuším o debut tohodle vydavatelství) má obal jinčí (i vnitřek) a asi bude složitější se k této verzi v Evropě dostat. Na desce najdete tři songy a to titulní Por Siempre Skinhead! (Skinhead navždy) na straně A a Botas y Violencia (Boty a násilí) a Traidores (Zrádci) na straně B. Všechny songy jsou španělsky a na rozdíl od jejich posledního EP A Tribute to British Oi! je hlavní zpěv opět mužskou záležitostí. Z názvů songů (i když neumím španělsky) se dá určit, o čem tak asi budou. Muzika je podobná jako na jejich albu, takže melodické písně středního tempa se zpěvem, který není tvrdý (ba naopak je hodně uhlazený) a je vidět, že kapela má ráda starší anglické bandy a já bych jejich zvuk připodobnil k The Business z období Welcome to the Real World. Uvnitř obalu najdete všechny tři texty, pěknou fotku kapely (jeden z jejich členů je vyveden i na evropské verzi obalu) a děkovačku labelům, lidem a kapelám, které Orgullo Sur podporují. Pokud se Vám líbilo celé album, tak neváhejte a pořiďte si i tento vinyl (pokud ještě bude kde) a pokud ho neseženete, tak se můžete těšit na další plnohodnotné album, které kapela zrovna nahrává a které bude obsahovat 12 nových songů, a bude se jmenovat „Oi! Patriotic“ nebo na split EP s Legitime Violence.

Zatím poslední nahrávka Paris Violence je toto EP, které obsahuje dva nové songy a to Salome Fin-De-Siecle na straně A a Tres 1900 na straně B. Nové songy to tak úplně nejsou, spíše jde o nepoužitý materiál, který byl nahrán pro Rivages de la tristesse v roce 2009. EPko je fialové a je limitováno 500 kousky. Na Paris Violence mě (kromě jejich atypické muziky, kterou jste ale už určitě někde slyšeli) vždycky dokázal uchvátit obal, protože jestli něco není klišé, tak to jsou právě obaly, které Paris Violence dávají na své nahrávky. V případě tohoto EP je to nějaká profi umělecká fotografie od fotografky nebo modelky (to nevim), jejíž práce můžete najít pod heslem LNOR Sang Froid. Nepříliš typické jsou také jejich texty, které se zaobírají historií (Francie a Japonsko), dandyismem, koncem století, absintovými stavy, dekadencí, atd…prostě a jednoduše je to něco jiného, než na co jsme zvyklí u ostatních klasických Oi! kapel typu pivo, buřty, nenávist. Francouzsky neumím a texty na oba vály, které najdete na papíru uvnitř, jsou poměrně obsáhlé na to, abych je klepal do translátoru, ale Salome pojednává nejspíše o zobrazování této biblické postavy na přelomu 19. a 20. Století, kdy se stala femme fatale v celé řadě literárních i hudebních děl. Druhý song Tres 1900 pojednává asi o životě na přelomu minulých století. Oba songy dále obsahují všechny věci, na které jste u muziky Paris Violence zvyklí – klávesy, synťákový bicí, ekvalizér, hevíkový kytary a k tomu neopakovatelná temná jakoby hororová atmosféra písní (asi jako když čtete Lovecrafta). Jediná škoda, kterou opakuju v recenzi na skoro jakýkoliv počin od Paris Violence je ta, že texty jsou pouze ve francouzštině, protože určitě jsou skrz naskrz zajímavé. Pro fanoušky kapely určitě povinnost!

Dalším zářezem na pomyslné pažbě německého vydavatelství Poink Records je sedmipalec běloruské kapely Pass the Bottle z hlavního města Minsk. Poink Records jede jen limitované edice a tahle je navíc ještě ultralimitovaná, protože vyšlo jen 100 kusů a mám pocit, že EP je už vyprodané. EP je navíc dělané tak, že má velkou díru uprostřed, takže musíte mít redukci. O kapele nemám absolutně žádné informace, takže se nedozvíte, v kolika lidech nebo jak dlouho hrají. Na EP jsou 4 songy v jejich mateřštině a to Intro, Minsk Oi!, MSHP a Subbota, ale na papíře přiloženém k desce jsou jejich anglické překlady (což je dobře). Textově se kapela profiluje celkem antirasisticky a tradicionalisticky. Hudebně to připomíná polské kapely, hlavně díky slovanskému jazyku, ale i melodičnosti (třeba song Minsk Oi! je jak vystřižený od All Bandits, které label mimochodem také plánuje vydat a můžete si ho, stejně tak jako jiné songy poslechnout na youtube http://www.youtube.com/watch?v=7SqvFo1T9mY), takže streetpunk jako prase. Největším hitem je bezesporu song Subbota. Obal je koláž fotek, které jsou typické pro Bělorusko, takže Lukašenko, babky na trhu, hokejisti, policajti a uprostřed toho znak města Minsk. Zezadu najdete potom znak celého Běloruska. K tomu je přiložen zmiňovaný papír s anglickým ekvivalentem textů. Opět je ale obal na desku menší jak deska, takže to tam presuju :). Pokud se Vám líbí například ruští Kids of the Streets nebo Bystreet, tak se rozhodně podívajte i po Pass the Bottle, i když po pravdě nevím, kde EP seženete.

US kapela, která hrála od začátku 90. let se dala po dlouhé době dohromady a vydala zbrusu nové album (jak CD tak i LP) s názvem The Spirit of Rebellion. V jejich předchozí diskografii nebylo snad žádné špatné album a mně osobně se nejvíce líbilo Another Dead Generation s hitovkami jako Best of Friends, You and Me nebo Two Faced Times a tak jsem byl moc zvědavej, jak bude kapela znít po reunionu. Kapela se vrátila v pětičlenném složení, na zpěvu zůstal Eddie Oakes a ostatní členy neznám, takže ani nemohu říci, zda hráli v předchozích sestavách Patriot, nebo ne (řekl bych, že spíše ne)a jestli mají zkušenosti s jinými kapelami. Na CD naleznete 13 songů, a pokud si myslíte, že Patriot nějak výrazně změnili styl během své pauzy, tak se vůbec nebojte. Jedná se stále o skvěle vyhraný streetpunk, kterému dominuje Eddiho zpěv, který (i přes jeho proporce) není vůbec tvrdý, ba naopak, dále singalongy, kytara, která si se sóly hraje jak kočka s myší a basa, která se nebojí použít i vyšší struny a tóny. Kromě klasického streetpunkového zvuku zde uslyšíte i two tone kytaru a to v songu Hate City (A Babylon My Own). Největším hitem je pro mě dozajista song Evil Eye, který vypovídá o tom, jak vás velký bratr sleduje na každém rohu. Textově kapela zpívá o vykořisťování pracující třídy zkorumpovanými politiky, vězení, paranoidní stavy, těžký život horníků atd… Booklet je standardní jako u jiných věcí, které vyšli na Randale – texty, fotky a velká děkovačka. Na CD najdete potisk hvězd prvních třinácti států USA a pod CD jsou pruhy, takže Vám to složí první americkou vlajku. Osobně si myslím, že parádní comeback!

Druhé album italské kapely, která pochází z Říma, by se dalo přeložit asi jako Včera…Dnes. Kapela je čtyřčlenná a tvoří jí partička pokérovanejch plešek a jeden hardcorář, který se kérek také nebojí (sjetej i fejs). Na albu je 12 songů, z čehož je 11 v italštině (ovšem texty jsou v bookletu hozený i do angličtiny, takže pochopíte, o co jde) a jedno je cover City Baby Attacked by Rats od GBH v angličtině. Kapela zpívá o předsudcích, které mají lidé vůči skins (Quello che pensate), apolitika jako životní cesta (La mia politica skinhead a No Politica), síla pouliční muziky (La Tua Musica) nebo práce, která člověka ubíjí (Io non ci sto´!). Hudebně se kapela zcela jistě vejde do škatulky italského Oi!, jelikož melodická muzika to samozřejmě je, ale oproti ostatním italským kapelám, které hrají rychleji, hraje střední tempo a je tvrdší. Typickou Itálií je však song La Tua Musica, Ribelle a Vomito. To jsou prostě hitovky! V bookletu najdete dvojjazyčně texty, jak jsem psal výše, a pěknou fotku kapely, kde jejich obličeje jsou nahrazeny obličeji světových politiků – super nápad a díky tomu si představíte, jak by vypadal třeba Obama, kdyby měl sjetý pracky.

Toto je třetí album italské kapely, která ve své muzice míchá streetpunk, HC a black metal. CD se jmenuje Approdo a to se dá do češtiny přeložit mnoha významy, ale podle obrázku na obalu bych si tipnul, že to bude znamenat Sesuv. Kapela hraje ve tříčlenné sestavě. Deska obsahuje 16 songů a kromě dvou (začátek Tribute to Bathory a Another Black Metal Anthem) jsou zpívané v italštině (poslední dva songy jsou z demáče). Hudebně se mi to zdá o něco měkčí, než předchozí album Fronte del Sacco, i když metalové riffy najdete třeba v písních Cernunnos nebo Another Black Metal Anthem. Kytara se nebojí ani sól a vyhrávek (namádkou songy Il Valico, Degrado, Congrega,...) a na to, že je sestava kapely tříčlenná, tak je to velká paráda a zajímalo by mě to na živo. Někde je jen akustická (začátek Tribute to Bathory a začátek Il Valico). Někde je to šmrncnutý i klávesama. Vokál je ale normální, to znamená, žádná přehnaná tvrdost nebo hrubost a všemu je pěkně rozumět a částo dochází k jeho střídání (hrubší kontra vyšší vokál třeba v songu Sisma). Největší pecka je pro mě píseň Suoni Nelle Tasche (Zvuky v kapsách), která mi svojí melodií strašně připomíná Whiskey in the Jar od Metallicy (respektive Thin Lizzy), hlavně teda úvodním riffem a jak začne zpěv tak vlastně taky. Jelikož ale nejsem zase tak velkej znalec metly, tak jsem se po tom pídil a přátelé cover to skutečně jest. Možná by se mohlo znát, že 16 songů je až až, ale deska relativně rychle uteče, protože songy mají v průměru kolem 2 minut. Jinak jak už jsem psal v recenzi na jejich předchozí album, je to hodně zajímavá mixka a není to pro každýho. Já mám metal alá Darkthrone, Emperor nebo Bathory celkem rád, takže takováto mixka pouličních stylů a blacku se mi vcelku líbí. CD poslala kapela na stažení, ale asi si to pořídim, protože to šlape jako blázen.

Druhé album (nyní už rozpadlé) pražské kapely Prohibice, které bylo opět vydáno DIY. Kapela zaznamenala změnu na pozici kytaristy oproti prvnímu albu a další změnu je angažování dívčích vokálů, akordeonu a klavíru. Již podle názvu je zřejmé, že kapela (nebo někteří její členové) začala inklinovat k hraní pagan metalu, kde o různá fidlátka není nouze (což byl asi i důvod rozpuštění kapely, protože každý chtěl hrát něco jiného). Popřípadě se jednalo o snahu vytvořit paralelu k viking rocku – slovanský rock, kde budou odkazy na slovanskou mytologii. To se projevilo určitě i v textech kapely (už jen název alba) jako třeba titulní Hej Slovane!, Slovanská stráž nebo Bitva. Nechybí tu ale klasická Oi!/streetpunk témata jako třeba Sladká pomsta, 1984 (o totalitním státě), Hippie skins nebo Prohibice jede dál (což je jednoduchá punková hitovka, která si Vás hnedka získá jak textem, tak i muzikou). Jsou zde i vážnější témata jako třeba problém eutanazie v songu Právo na smrt nebo Skinhead Bitch, což je cover Skinhead Girl a je to pocta všem matracím scény. Kapela nezapomněla věnovat jeden song jako minule světu Jaroslava Foglara – jedná se o song Foglarovy děti. Celkem je songů 11. Sympatické je, že v bookletu jsou texty uvedeny i v anglické verzi, takže případný kupec z ciziny si počte, co kapela chtěla jakým songem říci. Krom toho je tu děkovačka a pár fotek kapely z koncertů. CD bylo vydáno jen v nákladu 100 kousků a těžko říci, jestli se budou nějaké další přidělávat z důvodu rozpadu kapely. CD je oproti prvnímu zcela jistě vyhranější, ovšem těžko říci, jestli si kapela svým mícháním pagan metalu s Oi! muziku získala nebo odebrala fanoušky, protože ne každý posluchač je tak otevřený hudebním experimentům, kor v konzervativnější Oi! scéně. Poslechněte ukázky na www.bandzone.cz/prohibice a uvidíte sami, jestli to stojí za investici, ovšem jak říkám já, jakou jinou scénu podpořit, než tu domácí.

Projekt Oi! je nová kapela ze Švédska a toto je jejich debut vydaný na Oi! Ain´t Red Records. Popravdě jsem se toho trošku obával, jelikož název kapely není nic moc originálního, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Název Mormors Krog znamená v překladu něco jako Babiččina krčma a i obal napovídá tomu, že klucí se rádi napijou. Kapela je čtyřčlenná, ale mají dvě kytary. Na CD najdete 11 songů, z čehož je 9 švédsky a 2 anglicky (z toho je jedna předělaná lidovka Drunken Sailor). Hudebně je to klasická švéďárna, hrubej hlas, chytlavý singalong refrény, kytarový vyhrávky a občasné použití akustické kytary (Don´t Worry Mama a Drunken Sailor). Je to taková mixka Battle Scarred, Oldfashioned Ideas a Agent Buldogg. Textově songy vypovídají o tetovačkách (a faktu, že kérka není rozhodně to, co porušuje zákony), alkohol a jeho následky druhý den ráno, vyhazov z práce nebo nenávist k normálním lidem, zotročených společenskými konvencemi. V bookletu jsou všechny texty, mraky fotek z hospod, studia a koncertů a děkovačka ve švédštině. Příjemný překvapení a album doporučuji každému, kdo má rád poctivou a dobrou muziku.

Pug Uglies jsou americká streetpunková kapela z Bostonské líhně, která má na kontě dvě plná alba - poslední s názvem Minimum Wage vyšlo v roce 2005 taktéž na Rebellion Records a toto je první počin od té doby (nebo alespoň myslím). Toto EP vychází jako 5. kus limitované kolekce od Rebellionu (330 kopií). EP obsahuje standardní čtyři songy a to Down Tonight a Villains na straně A a No Goodbye a Gunpowder for the Dogs (pro mě jednoznačně nejlepší píseň celého alba) na straně B. Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě, ale má dvě kytary. Kapela hraje příjemný melodický streetpunk středního (a někdy i rychlejšího) tempa a kdo má rád kapely typu Dockside Hookers, Dropkick Murphy´s, ale třeba i US Bombs (ty slyším nejvíce v prvním songu) tak tomu se zákonitě budou líbit i Pug Uglies. Zajímavej je hlas zpěváka, kterej je hodně zastřený. Muzika není nějak příliš tvrdá, prostě taková pohoda jazz. Hodně se mi líbí i obal, mám rád netradiční a netypické obaly (viz poslední EP Badlands). Škoda ovšem, že u těchto limitovaných edic nejsou texty. Jinak dobrý.

Raise Your Pitch je punkovka, která pochází z italského Říma a vznikla v roce 2009 v klasické čtyřčlenné sestavě. Na albu je deset songů rychlýho svižnýho punku. Z deseti válů je sedm v angličtině a tři v italštině (které jsou ještě rychlejší, než ty anglické – hlavně asi druhej vál Tutti Appesi, kde je i solidní kytarový sólíčko, ale je v nich právě cítit „to“ co dělá italské kapely tak melodickými – třeba song Tappo di Cerume, což je Itálie jak vyšitá). Ta slavná italská melodičnost je cítit ale i v těch anglicky zpívaných válech (třeba Innocence Lost, Chainsaw Breakout nebo hnedka úvodní sypačka proti fízlům Wearing a Uniform). Ovšem ta angličtina Italům moc přes hubu nejde, takže ten přízvuk je no takovej italskej, ale na to sere pes. Další songy mají názvy jako třeba Never Again, I´m Sick, The Dead Rise nebo titulní Raise Your Pitch. Banda poslala CD na recenzi jen digitálně, takže k obalu toho moc nemám. Pro ty co mají rádi přímočarej punk, kterej se s ničim moc nemaže tak tohle je věc přímo pro něj.

Raufhandel je streetpunková kapela, která pochází ze švýcarského města Zurichu a název jejich alba znamená něco jako „Naše jméno je zákon“. Ze Švýcarska žádnou kapelu kromě Vannila Muffins neznám, takže jsem se na ně celkem těšil. Banda má i dobré vazby na ČR, jelikož hráli na Streetkids festivalu před lety a tuším, že měli prsty i v organizaci gigu tří českých Oi! kapel ve Švýcarsku. Kapela je pětičlenná, což znamená dvě kejtry a sestava je poměrně slušná mixka punkerů a skinheadů. Na albu najdete 13 songů (vlastně 14, protože je zde schován jeden bonus, když si dostatečně dlouho počkáte), které jsou zpívané v němčině, hudebně je to střední tempo, kytary si hrají svoje vyhrávky a celé to doplňuje dunivá basa v pozadí, která dokresluje tvrdost nahrávek. Hudebně mi to připomíná novější věci od Ultimo Asalto, které nejsou až tak surové, jako jejich dříve vydané věci nebo Bombecks (hlavně asi díky poslednímu songu, který mi nevím proč, připomíná jejich song Feuersturm). Textově je kapela pro united, lži politků, kteří plní sliby jen v den voleb, popíjení, fotbal a nezbytná sranda k němu patřící, odpor k drogám nebo zbytečnost angažovanosti ve válkách na zahraničních půdách. Songy, které se mi nejvíce líbí, jsou bezpochyby Die Multinationalen, pomalejší Fremde Ziele nebo titulní Unser Name ist Gesetz. V bookletu standardně všechny texty a celá řada fotek. Kapela se bude líbit těm, kteří mají rádi údernější muziku (viz zmíněné kapely, které mi to připomíná).

Kolekce singlů od Razorblade (kromě Trot sen Vrij a posledního Banks of the River Maes), což tvoří celkem 9 songů a 4 věcí z výběrovek (poznal jsem jen výběrovku Oi!the Support a z benefitu pro Rosalyn). Takže jsou tu věci z anglických singlů Shitting out Nails a splitka ze Suckered In a potom věci z německých singlů Die Jungs / Hart Wie Stahl a Musik Für Spinner / Wij Zijn In De Stad. Dohromady tedy 13 věcí, které pokud nemáte gramec nebo zmíněné kompilace těžko seženete. Přebal CD je dělán podle singlu Music für Spinner, což je jeden z nejbrutálnějších, ale i nejoriginálnějších obalů, který jsem u Oi! kapely viděl. Osobně se mi prostě líbí více anglická tvorba Razorblade, konkrétně songy Made of Steel, Skinheads on the Dancefloor a nebo song Brand new Day, které jsou z kompilací a které se vrací ke staršímu zvuku kapely, protože singly znám a kompilaci jen jednu. Jinak uvnitř najdete texty, přední i zadní obaly singlů, ze kterých songy pochází a informace o počtech EP. Jak jsem psal, pokud nemáte gramofon a zajímají Vás věci, které Razorblade natošili na asfalt v posledních třech letech, tak po tom šáhněte. Limitováno 280 kousky. Hodnotit nebudu, protože je to vlastně kompilace.

Toto je v pořadí 6. studiové album holandských Razorblade. Oproti předchozímu albu Gegen die Masse, které bylo v němčině, je tu hlavní rozdíl ten, že kapela se vrátila zpět k anglickému jazyku (i když je zde i jeden song v holandštině), což osobně vítám. Další změnou je fakt, že Razorblade přibrali nového kytaristu Michiela (který hraje i v Bruiserheads) a Wouter se věnuje pouze zpěvu. Na albu je 11 songů (včetně instrumentálního intra), 9 je anglicky (najdete tu i cover od Badlands – Back in History a titulní píseň ze singlu Banks of River Maes) a 1 je holandsky (Stormwind). Kapela se také více vrátila ke svému staršímu hrubějšímu zvuku a necpe tam příliš deutsch rocku, jako na předchozím albu a songy jako True Grit, Warrior Tribe, Long Road Ahead (pro mě nejlepší song z celé desky) nebo Stormwind (parádní sborové vokály) znějí skutečně parádně. Témata songů jsou sláva, protože nemusíte mít super káru a práci, abyste vládli ulicím a barům, boj proti systému, skinheads jako kmen válečníků, obyčejný život, který nám stačí ke štěstí nebo láska k městu a kraji, z kterého pocházíte. Booklet i obal jsou kompletně černobílé, obsahuje všechny texty a celou řadu fotek z koncertů (ta černo-bílá jim dodává vynikající atmosféru). Album je skutečně vydařené a obsahuje celou řadu songů, které se Vám zcela jistě budou líbit. Já si album ale musel poslechnout nejprve vícekrát, abych se do toho dostal, ale jakmile se to povede i Vám tak zcela jistě oceníte jeho kvality. Jediným drobnějším mínusem je délka.

O tom, že Rebellion Records vydávají sběratelskou kolekci limitovaných digipack CD určitě víte díky pozornému každodennímu čtení Backstreet Batallionu. Krom toho Wouter chystá i analogickou sběratelskou kolekci malých desek a jako první přichází ochutnávkový singl z připraveného alba Razorblade – Days of Glory. Na EP, které je limitováno 275 kousky, najdete dva songy a to Banks of the River Maes a This is Our Life (na který je i videoklip na http://youtu.be/x0hwOubvEpA). Z názvů songů je vidět, že kapela se vrátila opět k anglickému jazyku, což osobně kvituji. Banks of River Maes je melodičtější song, kde Wouter trošku mírní svůj hrubý hlas (hlavně v refrénu) a je o tom, jak má člověk rád místo, kde vyrůstal a rád se vždy vrací do svého města, i když je to díra světa. Druhej song je trošku hrubší a Razorblade se v něm vracejí zpátky ve svých stopách. Název písně mluví poměrně jasně za vše. Toto EP bylo nahráno již v pětičlenné sestavě, kde se Wouter věnuje pouze zpěvu a kde na kytaru hraje Michiel z The Bruiserheads. Texty tu nenajdete, ale zato tu je pár pěkných fotek například ze společného koncertu s Condemned 84 v Německu. Příjemná věc.

Jako druhé limitované EP v rámci Rebellion Collectors Series vychází debut další nové australské kapele, která se jmenuje Razorcut a jsou v ní členové Slick 46. EP vyšlo díky spolupráci Rebellionu a Longshotu. Stejně tak, jako ve Stranglehold, i zde jsou dva borci a dvě holky (Flea na kytaru a Doz na basu a skvěle doplňují hlavní vokál). EP je limitováno 250 kousky a vyšla černá a bílá verze. Na desce jsou čtyři songy a to Just Another Day, Combative Attitude, We Were Young a Battles. Oproti Stranglehold to není až tak punkové a má to blíže k Marching Orders a já v tom celkem slyším i The Business, ale i jiné klasické kapely z ostrovů. Razorcut se nebojej ani singalong refrénů, aby taky ne, když je zde možnost využití dívčích vokálů. EPko je pěkně zabaleno a na obalu je pár hezkých fotek kapely a děkovačka. Opět ale žádnej papír s textama, což je trošku škoda, i když zpěv je poměrně dobře čitelný. U tohoto EP se nabízí srovnání s jejich kolegy ze Stranglehold a musím říci, že Razorcut z toho vychází o chlup líp.

Ressiduo je kapela která pochází z města Medellin, které se nachází ve střední Kolumbii. Banda hraje od roku 2006 a co vím, tak mají na kontě jedno album z roku 2010, které se jmenuje Estandarte del Caos. Na něm vyšlo 12 songů a z těch bylo na toto EP vybrány 4 a to stejnojmenná Estandarte del Caos (Prapor chaosu), 40 Aňos (40 let), Nuestra Tierra (Naše země) a Columbia (Kolumbie). Deska vyšla na Shout Proud Records a myslím, že už je vyprodaná (100 černých kusů, 50 žlutých). Úvodní song Estandarte del Caos, je pomalejší song s metalovější kytarou a mluveným zpěvem na začátku, ale po první sloce se to rozjede do pěkně násilnýho stylu, kterej španělština jen umocní (stačí když si poslechnete třeba Ultimo Asalto nebo Non Servium). Text je o tom, jak ze studených krypt povstanou bojovníci pod praporem chaosu – punkeři a skinheads. Druhej song je o čtyřiceti letech kultu skinheads a je o dost přímočařejší. Song Columbia je o tom, v jakém je země stavu, drogový baroni, partyzáni a zkorumpovaný stát, který nic nedělá a ještě se snaží umlčet pravdu. V jednotlivých částech sloky se parádně střídají dva zpěvy, song je to opět tvrdší, ovšem tvrdost si drží po celou dobu jeho trvání. Posledním songem je Nuestra Tierra a kapela opěvuje svojí zemi nebo lépe řečeno provinci Antioquia a hudebně je to asi nejměkčí a nejmelodičtější píseň kapely. K desce je přiložen papír s texty ve španělštině i v angličtině (stejný formát jako u splitka Bronco Army s Bulldroogs). Sběratelský kousek, který ocení fandové spíše tvrdší muziky (teda asi jen ti, kteří si ho stihli pořídit).

Retaliator se dali dohromady a nahráli album. Tato informace se poprvé objevila někdy na začátku minulého roku, ale na skutečné vydání jsme si museli počkat až do března roku 2012. Sestava na albu Lionhearted odpovídá sestavě z nahrávání EP Patriotic Alcoholics. Poslední album Beyond the Cold Light of Day bylo hodně melancholické a na poměry Retaliator hodně klidné, takže žádné nasrané hymny alá Bridge too Far. O to více jsem byl zvědavý, jakým směrem se bude ubírat toto album. Podle mě není až tak nasrané (i když je zde pár kousků jako třeba Spitting Bullets) jak jsme byli zvyklí u starších počinů, ale rozhodně je to příklon spíše ke starému zvuku a ne ke zvuku Beyond the Cold Light of Day (i když třeba song Crucified by spíš pasoval na toto album). Na albu je celkem 13 songů, z čehož jeden je cover od Criminal Tendecies (tak se kdysi jmenovali Condemned 84) Big Brother, jejíž text (napsaný cirka před 30 lety) o sledování státem je dnes aktuálnější než kdy jindy. Muzika Retaliator je hlavně postavená na metalovější kytaře ve středním tempu, která se Vám bude pomalu zasekávat pod kůži a občasné sólo jí jen zostří. Textově je kapele přesně taková, jaká byla – NEKOMPROMISNÍ. Takže máme tu Are you Lionhearted (která je o tom, jestli až začne válka v ulicích, tak budete ti, kdo se postaví, nebo utečou), Suicide Squad (která je věnována vojínu Robertovi Leatherbymu, který zemřel v 1. Světové válce a pro mě jeden z nejlepších válů na albu), o místních ztroskotaných figurkách (Skinny Tin Ribs), těžkosti života, který s Vámi často nejedná v rukavičkách, ale vy stejně stojíte hrdě dál (This Soul of Mine), o tom jak nesmiřitelnost a fakt, že jste nežádoucí jedině posiluje Vaše postoje (The Unforgiven IV, což je hodně melodický song), hymna pro všechny, kteří se nepodali komerci a nenechají své kapele diktovat s kým a kde hrát od agentur nebo velkých festivalů (Ducking Reficulous – další parádní song, který jen utvrdí lidi s podobným názorem v kranflecích), o tom, jak člověk ztratí iluze a nevinnost dítěte (The Kid that Died – další melodický song) a další. Retaliator si vydali toto album na (asi svém) labelu In Exile Music a v přehledném bookletu najdete fotky z nahrávání, texty a krátkou děkovačku. Jednoznačně můžu (nebo respektive musím) říct, že album je parádní skinhead rock s názorem, ne tolik nasranej jako dříve, ale pořád prdel nakopávající…takže určitě plnej počet a hodně úspěchů nejen jim, ale i ostatním kapelám a projektům jejich členů (Condemned 84, Balefire). A jen taková inspirace nebo návrh co takhle reedice EPka Feel the Power?

Rudere je italská kapela, která pochází z města Montenero di Bisaccia a hraje ve čtyřčlenné sestavě. Tohle je rok staré debutové album a název znamená něc o jako Náš Osud. Mini CD obsahuje šest songů a všechny jsou v italštině – Ancora Qua (Stále zde), Noi! (My), 3, Un Sabato Qualunque (Běžná sobota), Il Nostro Destino a Finto Ribelle (Falešný rebel). Zvuk kapely je trošku hrubší, protože nebylo nahráváno asi v klasickém studiu, ale i tak to má něco do sebe. Z hudby je cítit, že kytarista se nebojí sólíček a vyhrávek a pár jich tam vymrskne. Jinak je to klasické zpěvné italské Oi! ve středním/rychlejším tempu s hodně punkovým šmrncem. Zpěv je taktéž typický pro Italy – žádná hrubost, spíše naopak a ono to k té italštině ani moc nejde. Nejlepší je asi titulní píseň Il Nostro Destino, kde kytara má skutečně vylmi melodický part. Texty no tak alkohol, odpor k politice, počítačový hrdinové atd…, takže celkem klasika. Jinak booklet jsou dvě stránky s texty jen v italštině a s děkovačkou a bez fotek. Cover je hozenej do oldskůl motivu – flaška chlastu, růže, vlaštovky. Nevím, kde se to dá splašit, kapela to poslala sama, protože měla zájem o recenzi. Sympatická kapela co se týče postoje, takových v Itálii moc není, hudebně je asi co zlepšovat, tak uvidíme, po další nahrávce.

Kapela Saints & Sinners vznikla v podstatě před pár měsíci a již za svou krátkou existenci stačila nasbírat velké množství fanoušků i nepřejících anti-fanoušků. Hned jejich první album vychází na známém německém vydavatelství KB Records a kapela úspěšně hraje po Evropě jeden koncert za druhým. Jestli je takový rychlý vzestup správný, nechť posoudí čas sám. Pojďme ale teď k samotné muzice, která se nese v duchu oi!rocknrollu. Hned úvodní píseň „Skinhead 4 Life“ se nese ve středním tempu se sborovými vokály a svůj sólo zpěv si zde střihne i zpěvák Sucker z německých Bad Co. Project. K písni byl natočen i klip a text vypráví o klasickém tématu „skinhead & punk rock is way of life“. Aby toho na začátek nebylo málo tak v hned druhém songu „Last Of The Gang“ pro změnu hostuje Jenny Woo. Píseň je o něco rychlejší a živější a celkově celá melodie je velmi dobře zapamatovatelná. Typická koncertní vyřvávačka je pak pátá „Raise Your Glass“ s hodně povedenou melodií i drivem. O čem se v písni zpívá, asi nemusím nějak rozepisovat a myslím, že samotný refrén bude mít na koncertech opravdu velký úspěch – „Raise your glass, raise your voice. Weekend is here, let´s make some punkrock noise.“ Hodně povedená pecka je pak ještě osmá „Stick Together“ a devátá „Our City“. Album se rozhodně povedlo a nabízí muziku, která v našich končinách není až tak standardní. Co bych možná na příští desce uvítal je občas trošku víc šlápnout do bicích a udělat pár i nějakých vysloveně rychlejších songů, na téhle desce převládá více střední tempo bez výrazných změn v rychlosti. Nicméně, na albu je jasně poznat, že zde hrajou samí ostřílení muzikanti s punkrockovým srdcem. Jestli je to zrovna to správné oi!, to nechť posoudí každý sám bez předsudků, ale pokud kapelu hodnotím podle toho hlavního, tj. podle muziky, tak přesně tenhle styl na CZ scéně chyběl. Podle mě kluci velice dobře vyplnili „mezeru na trhu“ a to že se dostavil úspěch hned vzápětí budiž kapele přáno…

Švédská punkrocková kapela, která vydala před dvěma lety svoje debutové album Set to Sail (taktéž na Bandwormu) představuje svoje nové EPko s názvem Backyard Troubadour. Deska vychází opět na Bandwormu, má červenou barvu, je limitována 150 kousky a jako bonus najdete uvnitř i nášivku kapely. Deska obsahuje 3 songy, z čehož dva jsou od kapely – a to titulní Backyard Troubadour na straně A a Side by Side, který je první na B straně. Na straně B najdete ještě cover od Dropkick Murphys Get Up z kultovního alba Do or Die. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary a v jednom songu uslyšíte i foukací harmoniku. První song Backyard Troubadour vypráví o pouličním kytaristovi, který je svobodný a dělá si, co chce ve víru moderního světa, dvojka je o klukovi, který se přihlásí k námořnictvu a je odveden do války za moře. Rozhodně nečekejte žádnou tvrdost, ba naopak tohle je žvýkačka jak hovado a inspirace US punk rockem je zde naprosto zřejmá (parádními singalong refrény, ale i zvuk kytary například). Oba jejich songy obsahují parádní kytarové vyhrávky. Cover desky je proveden v oldskůl námořnickym stylu, takže kotva, vlaštovka a růže. Uvnitř je krom zmiňované nášivky i papír s texty a fotkou kapely. Tohle je spíše pro fandy melodičtějších věcí a punk rocku. Debutové album kapely se mi líbilo a nejinak tomu je u tohodle EP. Koukněte na jejich videoklip k titulnímu songu na http://youtu.be/D7-48UFTlIc.

Secret Army je španělská streetpunková kapela, která pochází z Barcelony a bubnuje v ní Willy, kterého můžete znát z Ultimo Asalto. Kapela je tříčlenná a oproti Ultimo Asalto zpívá anglicky. Také hraje daleko měkčí styl. Jedná se o vyklidněný streetpunk/punk rock, ale jsou zde slyšet určitě i vlivy rock´n´rollu alá Rose Tattoo. Hodně mi to připomíná australské Marching Orders, i když je to ještě víc měkké (ale třeba song New Direction je jak vystřiženej od nich), ale obsahuje to stejnou dávku melancholie. Texty jsou například o tom, jak je nutné být připravený na napadení (Combat Ready), jelikož doba je zlá, koncerty v zahraničí a těžké návraty s kocovinou domů (Sleepless in Stockholm) nebo život skiheads (Where We Come From) – což je asi nejchytlavější song z alba (nebo alespoň pro mě) nebo třeba zpověď francouzského legionáře (Fighting Man). Prostě žádnej nářez, jen pohodová muzika, na kterou ale asi musíte mít náladu. Booklet je rozkládací a obsahuje texty, fotky a děkovačku. Pro fanoušky Marching Orders a klidnější muziky je toto zcela jasná volba!

Po čtyřech písních, kterými se Shaven Heads představili na trojsplitku For the Love of Rock and Oi! kapela vydává na svém DIY labelu Pride and Passion Records další dvě písně, které byly nahrány ve stejnou dobu jako ty z trojsplitu. Nahrávání se uskutečnilo v dubnu roku 2011, ale EPko vyšlo až nyní. Jedná se o songy Wochenende a Alter Freund. Prví pojednává o víkendovém popíjení všeho možného, co teče a příslušných následků, které přetrvají až do všedních dnů. Druhý song vypovídá o přátelství, které se umí postavit celému světu. Oba songy jsou melodické a obsahují chytlavé kytarové vyhrávky typické pro nové německé Oi! kapely, ale jejich zvuk je spíše klasický a na to, že hrají jen ve 3 tak to není žádná lopata. EP vyšlo v limitovánem nákladu 200 kusů a aby toho nebylo málo ve dvou verzích obalu. Na jednom je fotka z živáku kapely (těch je 150 kusů) a na druhém je upravený obal EPka Böhse Onkelz Kill the Hippies z roku 1981 (těch je 50 kousků a jsou ručně číslovány). K tomu je přiložený jednoduchý papírek s texty, samotná deska je udělaná v oldskůl stylu alá EP od Glory Boys – jen razítko, co je na jaké straně a černobílá grafika. Nová mladá kapela, která ctí a respektuje starou školu. Koukněte po tom, protože bude asi rychle pryč, kor ten Onkelzáckej obal.

Shock Waves je kapela ze španělského města Pamplona (kterému se baskitsky ale řekne Iruňa a to mají i uvedeno na svém profilu, tak doufám, že jsem hnedka zkraje nezpůsobil nějaké faux pas) hrající v klasické čtyřčlenné sestavě. Tohle je jejich debut, který vyšel před dvěma lety v počtu 250 kousků společně s download kódem. Na EP jsou kromě Intra tři anglicky zpívaný songy a to Another Girl, Working Class Heroes a Proud of Your Past. Hudebně se jedná o hodně melodický streetpunk na rozhraní mezi Badlands, Evil Conduct (třeba zasekavána a drhnutá kytara v Another Girl je jak od nich) a Vanilla Muffins. Co je ovšem dost brutus je angličtina zpěváka (a to jsem myselel že italská angličtina je takovej top :)) nebo respektive anglický přízvuk. Sloky písní mají hlavu a patu to je OK, zpěv je melodický (třeba v refrénu Working Class Heroes), ale ten přízvuk je fakt sranda. Jinak si kapela jede ve středním melodickym tempu, nikam nespěchá a z muziky je cítit, že to nijak násilně nehrotěj a hrajou si to, co je baví. V posledním songu Proud of Your Past (ale vlastně i v Intru) má sólová kytara parádně nastavený zvuk a zní to hodně exoticky. Jinak škoda, že k EPku nejsou texty ani nějakej informační papír. Jako debut se to kapele povedlo a pro fanoušky měkčích melodických kapel je tohle určitě věc, po které by se měli kouknout.

Best of australské streetpunk kapely, která má na svém kontě alba jako Young Love, Hurry Up, Move Aside, Stand in Line nebo I don´t Wanna plus k tomu ještě splitko s Harrington Saints. Takže vidíte, že na best ofku už mají opravdu nárok. Z 15 songů, které na CD jsou je 9 znovu nahraných, 4 remasterované a 2 úplně nové songy (Draw the Line a Turn it Up). Členové kapely působí i v bandě s názvem Razorcut. Kapela je (v současné době) čtyřčlenná a na basu v ní hraje dívka, která také mocně vypomáhá svým vokálem v mnoha písních bandy. Možná se mi to zdá, ale ve znovu nahraných písních dostává více prostoru. Jinak je toto 12. titul z Rebellion Collectors Series, takže opět digipack, 6 panelů a jen 250 kusů. Jelikož mám pouze promo, tak Vám nedokažů říct, co je nebo není v bookletu. Jinak muzika Slick 46 je příjemnej, jednodušší streetpunk, jemuž ovšem dává jiný rozměr právě dívčí vokál. Kdo má ostatní věci od Rebellion Collectors Series, tak si asi pořídí i toto, jinak je to „pouze“ výběrovka, ale já bychsi ji asi pořídil, jelikož mám od Slicků na řadovkách jen 3 alba. Bez hodnocení.

CD mapující konec prvních deseti let kapely z Weimaru, kterou můžete znát ze splitka s domácími Normals!?, které je vydané také kvůli tomu, že zpěvák Schmotti opouští kapelu. Na CD najdete 6 songů, které kapela nahrála, ale kromě myspace profilu (a songu Der Rächer, kterej vyšel na jejich prvním EP) je nikde nezveřejnila. Jedná se o songy Way of Life, Der Rächer, Spy Kids Oi!, Du bist es, Nicht versteh´n a Kopf hoch. Kapela hraje příjemnou Oi! muziku s punkovějším nádechem, zpívaným v rodném jazyce (před jedním songem ale usylšíte odpočet v češtině, páč basačka Zdenka pochází z Čech a Spy Kids Oi! je prozměnu částečně anglicky). CD otevírá hitovka Way of Life o tom, jak zůstanete skinheadem navždy a uslyšíte v ní i pěknou kytáru. Ostatní songy jsou o pomstě (Der Rächer), o láskách, které způsobují radost, ale i bolest (Du bist es, což je asi nejlepší song z CD), o společenských pravidlech, které Vás svazují (Nicht versteh´n) nebo o hrdosti (Kopf hoch). Kapela hodně pracuje se singalongovými refrény, do čehož se hodí i ženský vokál a lehkými kytarovými vyhrávkami. CD je klasicky limitované 500 kusy, z čehož je 100 digipacků (ten jsem ukořistil) a ručně číslované. Graficky je to koláž plakátů z mnoha akcí, kde kapela hrála, fotky kapely z akcí, texty a poděkování. Pěkné CD od kapely, která má vazby na českou scénu a doufejme, že se dočkáme dalších nejméně desíti let s dalším zpěvákem a že bude vydaných i víc písní (než jen 14 za deset let).

Nové album legendy amerického Oi!, které vychází po 16 letech na Pure Impactu. No to slovíčko „nové“ není v tomhle případě až zase tak úplně pravda. Na CD je 15 songů, ale uz toho 8 pochází z jejich starších alb a to dva vály z At War With Peace a šest z Right to Remain Violent (jestli jsem dobře počítal), ale songy jsou znovu kompletně nahrány, takže alespoň tak. Jedná se o profláklé songy jako At War with Peace, Born to Booze, Bottles Flying, Night Comes Down, Bring the Violence, It´s In Our Blood, Nothing but Trouble a Back to Our Roots. Dále zde najdete dva covery a to Nutter od spřátelených Condemned 84 a Where Have All the Bootboys Gone od ACAB. Takže nových songů od Stormwatch tu je vlastně pět. Sestava je, až na bubeníka, původní (zpěvák Sab, kytarista Tim a basák Lloyd). Hudebně je to klasický americký brickwall Oi! s hutným zvukem, sborovými refrény a kytarovými sólíčky, textově se zaobírající osudem válečných veteránů, popíjením, fackovačkama, násilím, potížemi, pomstou, oddaností skinheadskému kultu až do smrti i přes všechny, co Vám házejí klacky pod nohy, atd... Tempo se pohybuje od pomalejších válů jako třeba parádní At War with Peace nebo Back to Our Roots až po rychlejší vypalovačky jako Bottles Flying nebo It´s In Our Blood. Ale měl bych popsat asi nové věci…takže Till We´re Dead otevírá album a hnedka to do Vás napere takovym způsobem, jako kdyby snad kapela neměla tak dlouhou pauzu mezi nahrávkami…super song, And Then There Were None obsahuje parádní kytarové solo, Half Minute Hero je klasickej song o alkoholu a děvčatech balených po jeho požití a je to parádní melodickej punk rock, kde uslšíte i dívčí zpěv, We Still Stand je skinheadská hymna o tom, jak je důležité stát při sobě a poslední novinkou je song The Seventh Power, který pojednává o boji proti novodobému nebezpečí (když už jsme zmákli ty komouše) a to náboženskému terorismu. Booklet je udělán standardně, jak jsme u Pure Impactu zvyklí, takže všechny texty (i na covery), pěkné fotky kapely, děkovačka, ale i biografie kapely. Takže suma sumárum, super comeback jedné legendy a nutno říct, že si nemyslím, že by to byla záležitost prachů nebo oprášení zašlé slávy, nové songy působí stejně upřimně, jako ty staré a mně se album svoji koncepcí moc líbí. My chceme ale víc…plnej počet dávat nebudu, ale je to hodně těsné.

Stranglehold je další nová kapela z australského kontinentu a toto je jejich debutová věc. Kapela je čtyřčlenná (dva borci, které můžete znát i z Marching Orders a dvě holky), ale má dvě kytary – na kytaru hraje i zpěvačka Lisa. Na EP, kterých vyšlo 500 kusů (vínové, černé a flekaté) najdete 4 songy, z čehož jedno je cover od Stiff Little Fingers – Suspect Device. Na straně A najdete songy Never Hold Me Back a Bite the Bullet a na B straně Two Way Street a právě výše zmíněný cover. Lisa má celkem zastřený hlas a srovnání s Brody z The Distillers (hlavně v songu Bite the Bullet, což je parádní punková vypalovačka). Never Hold Me Back (což je pro mě asi nej song z desky) a Two Way Street jsou proti tomu pomalejší melodičtější songy. Deska má pěkný obal, ale opět postrádám papír s texty, což si myslím, že u EP není zase taková práce to udělat. Další nadějná punk rocková kapela od protinožců.

United Riot Records se dalo do vydávání zapomenutých demo nahrávek US Oi! a HC kapel jako například Frontline Soldiers, NY Hoods a nebo právě Strong Island Boot Boys a to dokonce ve formě EPek. Toto je pětipísňové demo kapely, které bylo nahráno v roce 2005 pod názvem Guilty a jednalo se taky o jediný počin kapely - jeden z jejich členů se pak odstěhoval do Chile. Ostatní se nyní motají kolem kapel Offensive Weapon, Fed Up! nebo Skin Disorder. Demo bylo nahráno ve třech, přičemž jeden člen (Al) nahrával kytaru i bicí. Desku otvírá instrumentální intro S.I.B.B. Stomp a na straně A pak najdete ještě songy Scared of No One a Guilty, na straně B pak United Skins a Pitbull Breed. Hudebně se jedná o klasické americké pojetí Oi! stylu, tedy brickwall Oi! s velmi výraznou basovou linkou kde se střídají rychlé pasáže s pomalejšími, takže určitě by měli zbystřit fandové kapel jako Stormwatch, Battle Cry nebo Oxblood. Nejvíce se mi líbí oba songy na straně B. Epko vyšlo v několika barevných kombinacích (ovšem ty byly jen pro ty, kteří si ho včas zarezervovali, takže já mám „jen“ černou verzi). Cover design je opět parádní práce od Muny, uvnitř je jen deska (žádné texty) a vzadu fotky všech tří členů bandy. Sympatická věc od United Riot Records a určitě ne poslední ztracená nahrávka tohoto typu!

Na Black Hole Records vychází splitko německých punkrockových Strongbow z Drážďan a amerických Dog Company z Dallasu v Texasu. Strongbow zde mají songy These Nights a Blind, Dog Company potom Not Dead Yet a Everybody´s Your Best Friend. Strongbow jsem poznal díky jinému split EP s americkými Razors in the Night a už tenkrát jsem jim mo chválil jejich zvuk, který je prostě neevropský a klidně bych si tipl, že i Strongbow jsou z poza velké louže a na tomhle splitku to potvrdili. These Nights je parádní halekačka o tom, jak rozjet noc, a začíná parádním kovovým zvukem kytar a basy. Druhý jejich song obsahuje parádní sólovou kytaru, která je tak chytlavá, že si budete říkat „jo tohle jsem kurva někde zaslechl“. Dog Company jsem znal jen z kompilačky Cashing In On Christmas, kde měli jakousi píseň o Snoopym. Dog Company hrajou to, čemu říkám žvejkačkovej punk rock a hnedka prvním songem Not Dead Yet to dokázali. Chytlavá melodie, zpěv, který není moc tvrdý a text zhruba o tom, že jsme sice mladí, ale už nejsme děcka, takže tam asi bude nějaká zodpovědnost. Druhý song je jednodušší, ale do škatulky žvýkačka furt zapadá a najděte v něm parádní kytarový sólo. Super udělaný je i obal desky, což je jen půlka celého obalu, který získáte tak, že si pořídíte splitko Glass Heroes s Mean Streets.Vnitřek nemůžu hodnotit, deska mi dorazila jen v digitálním formátu, ale doporučuju určitě těm, kteří mají rádi melodický punk rock s texty, která se moc nezabývají vážnými tématy.

Repress prvního singlu od Sydney Ducks, jenž si původně vydali v roce 2011 sami a nyní ho vydává Pirate Press na čirém vinylu v počtu 250 kousků, takže se obávám, že to bude zase pryč velmi rychle. Singl obsahuje dva songy a to titulní vál Stray Dogs na straně A a He Lives for Today na straně B, který můžete znát z dema kapely z roku 2009 (ovšem je nahranej v lepší kvalitě). První (a titulní) song Stray Dogs (Toulaví psi) je lyrickej song o svobodnejch typech co se motaj ulicema a jdou proti davu a najdete je právě tam, kde přespávaj toulaví psi, zloději a podobný typy. Druhej song je o člověkovi, co žije pro dnešek a je obdivován dívkami právě pro svoji bezprostřednost. Oba songy jsou skvělou ukázkou vyzrálého streetpunku, který navíc doplní zpracování obalu, který je koncipován jako plakát s mořem fotek a oběma texty, do kterého je zabalená deska s kódem pro stažení (ovšem oba songy si můžete poslechnout na http://sydneyducks.bandcamp.com/). Pěkná reedice singlu a já se moc těším na další počin Sydney Ducks, ať už ve formě singlu nebo regulérního alba, protože obojí bude určitě stát za koupi.

Tammerfist je nová skinhead kapela z finského města Tampere a toto je jejich debutovej počin. Ten vyšel díky spolupráci německého Skinhead Beat Records a francouzských Bords de Seine. EP je ručně číslované a limitované 305 kousky a ve čtyřech variantách (2 modré a 2 červené). Kapela hraje v pětičlenném složení a zpívá svoji mateřštinou, což je rozhodně zajímavé, protože i když znám nějaké Finské kapely, tak většinou zpívají anglicky (Prideful, The Wrongdoers, Dead´s On…). K EP je přiložené CD, což je super. Deska obsahuje 4 songy, z čehož je jeden finský cover písně Livsstil od Agent Bulldogg a jmenuje se Elämäntapa. Muzika je klasický Oi! středního tempa a třeba v songu Liero najdete riff jak ze songu SPG od The Exploited. Zvuk je celkem oldskůlový, ale kapela zní perfektně a zrovna bych je připodobnil asi k těm Agent Bulldogg. K Epku je papír s texty a pár fotkami a na vlastním obalu EP je pěkná fotokoláž. Před každým textem je krátký povídání v angličtině, o čem ten text je, takže tu máme song o lidech, kteří nemají respekt k ničemu, jen k honbě za ziskem, o tzv. „kámoších“, co si půjčí prachy a už je nevrací a nezvedají Vám telefony, o spravedlivém zfackování toho, kdo Vás provokuje a o skinheadské cestě životem. Zajímavá kapela, která se Vám bude určitě líbit. Časem s nima nahodim i rozhovor.

Tech 9 je jedna z nejdéle hrajících holandských streetpunkových kapel (byla založena už v 80. letech) a toto je reedice jejich alba Scars on the Inside, které původně vyšlo v roce 1996. Kromě 12 songů obsahuje CD navíc jako bonus 8 songů nahraných z různých koncertů (mezi nimiž najdete i cover I´m Gonna Get a Gun který kapela nahrála pro moji oblíbenou kompilaci Worldwide Tribute to the Real Oi!, kde současné streetpunkové kapely přehrály klasické hity kapel starších, ale i jiné covery, třeba Pretty Vacant od Pistolí nebo Oi! Oi! Oi! od Cockney Rejects). Kapela do své muziky pere i HC prvky, takže je to spíš pro fandy tvrdší muziky (třeba Hate Box je nářez jako svině), ale Tech 9 je tak známá banda, že si nedělám iluze, že by o ní někdo alespoň neslyšel. Na CD najdete hitovky jako Survival (jak v normální, tak i v živé verzi), Braindead nebo Under the Gun. Grafika je nověji udělaná proti původní verzi, uvnitř najdete texty a pár starších fotek kapely. Album je koncipováno jako šesti panelový digipack a je limitováno 250 kousky.

Český label 4Subculture Records si kdysi vzal pod křídla belgickou celtic punkovou kapelu The Black Tartan Clan a vydal jim debutové album Boots, Kilts and Pipes a poté i double CD The Loyal Men. Nyní vydává CD single s názvem Standing Strong. Ten je zabalen jen v papírovém obalu alá promo CD (takže žádné texty) a obsahuje 4 nové songy – titulní Standing Strong (píseň o tom, jak je nutné stát za sebou - na oficiální video se můžete podívat zde http://youtu.be/rI8sa1KAa-4), Don´t Walk Alone, Finally Free (song, který je o Williamu Wallaceovi a další ofiko video je k němu zde http://youtu.be/Y7OnzJhM5i4) a No Stress. Kapela nijak nemění styl proti předchozím vydaným věcem, takže kdo má rád dudy a melodickou muziku, tak určitě ocení i tento singl za 65 Kč, který je navíc koncipován jako ochutnávka k plnohodnotnému albu, které se chystá. Příjemná věc.

Holandská kapela The Bruiseheads má za sebou album Wasting Away z roku 2009 a toto je jejich druhý počin. Za zmínku stojí také fakt, že jejich kytarista Michiel se přidal k Razorblade. Album obsahuje pět zbrusu nových songů a jako bonus šest songů z dema kapely z roku 2008. Zvuk dema a nových věcí se celkem liší, nové věci mají celkem náboj a je to o něco vyhranější, než songy z Wasting Away. Demáč je proti tomu celkem garážovka, ale není to tak hrozný. Textově je to o krásách, ale i těžkostech, které jsou spojeny s tím být skinheadem, takže rvačky, lidé, co pověsili boty na hřebík, nebo těžkosti po rozchodu. Texty na demo tu nejsou a moc jsem z toho neoposlouchal. Hudebně je to trošku rychlejší a jednodušší, kapela hraje jen ve tříčlenné sestavě, ale na to, že to je relativně mladá krev, tak to celkem jde. Jinak opět se jedná o CD z limitované sběratelské edice (10. v pořadí), takže opět digipack, uvnitř texty na pět novejch věcí a pod CD logo kapely. Já osobně jsem spíše na nové kapely, takže jsem si CD pořídil, tak pokud to máte také tak, tak neváhejte, protože je jich jen 200.

Čtvrtý plnohodnotný album tohodle australskýho válce se jmenuje Know the Code a najdete na něm devět songů. Dva z nich (Know the Code a Talk is Over) můžete znát ze čtyřsplitka s TOFC, Razorblade a Booze and Glory Oi! Ain´t Dead!, které vyšlo na Rebellion Records. Album vyšlo zatím pouze na desce, což kvituju, protože si ho nemůže kdekdo tak snadno stáhnout (500 kopií ve třech barvách). The Corps zůstávají v pětičlenné sestavě, což je jedině dobře, jelikož jejich muzika je skutečně koncipovaná pro dvě kytary a je to pořád stejná výbušná směska streetpunku s parádním zpěvem a australského hard rocku, ze kterého čerpají snad všechny tamní kapely. Desku otevírá pecková Talk is Over, kde v několika prvních sekundách uslyšíte hnedle slajdovou kytaru a zpěv, ve kterém zpěvák snad ani nedýchá a která je o pořádný barový fackovačce, která vznikne tehdy, když někdo přestřelí v kecech. Další song se jmenuje Fortune a je o tom, jak štěstí přeje odvážným a je to delší a více rockově laděná skladba se skvělou sólovou kytarou. Další songy na straně A jsou Bad Man – opět rockovka o zlobivcích, co přichází do Vašeho města a Wolfman o vlkodlacích, kde má zpěvák a začátku hlas položenej kurva vysoko. Stranu B otevírá Know the Code, která je o samorostech, co nepotřebují být součástí scény (nebo doufám, že jsem to dobře pochopil), následuje Draw the Line, která je o lidech, kteří nic nedělají a tím pádem ani nic nekazí, Bad to Worse je o tom, když se Vám „povede“ večer se trošku obout do chlastu a jste pak jak neřízená střela, Angry Young Man je o starších, ale stále nasraných chlapíkách, kteří hrají pořád stejně tvrdou muziku, takže v duši jsou pořád těmi nasranými mladíky a poslední The Chase o nočních ptácích, které noc a noční život přitahuje jak světlo můru a která je opět ve stylu jižanskýho/australskýho rocku. Uvnitř obalu samozřejmě papír s texty. The Corps tímto dalším albem opět dokázali, že patří mezi špičku současných kapel především proto, že mají svůj vlastní zvuk, který určitě vychází i z kapel jako Rose Tattoo, Angels nebo AC/DC a já nemůžu jinak, než dát plnej počet. U Marching Orders jsem ho nedal jen těsně, ale tady musím, protože já prostě novej zvuk můžu víc! Pro lidi s gramofonem je to určitě povinnost!

V dnešní době vychází v rámci skinhead scény velká spousta desek. Něco zaujme, něco jen tak profrčí jako vítr kolem uší a něco nestojí za řeč. A ne příliš často se objeví deska, co vás obrazně přibije k zemi, vyrazí mozek z hlavy a ještě k tomu nabije energií. A nabije tak, že máte chuť zase vstát, vyrazit do ulic a řádit. Klidně bez toho mozku, když už jsme ti tupí skinheadi :). Což je právě případ této americké kapely, tedy spíše dvoučleného projektu. Jeden borec, co obstarává zpěv, se jmenuje Scorch, a taky zpívá, mimo jiné v Empire Falls a Better Dead Than Red. Dříve hrál ještě na basu v Patriot, ale mám neblahé tušení že v dnešních Patriot hrajících na festivalech politicky korektních písní s Perkele, Krawallbruder, nebo jednou českou true 14 dní skinheads ambice nade vše kapelou, by si už nezahrál. A druhý, od pohledu přísný pán, co nahrál kytaru, basu a pravděpodobně i bicí (klobouk dolů, to umí málokdo) a složil veškerou hudbu, se jmenuje Josh a hraje jinak v dalším svým solo projektu 96 Brigade. No a oba pánové se sešli a stvořili tento skvost, který je tak dobrý, že je lepší než všechny jejich další výborné kapely dohromady. Hned od prvního válu cítíte neskutečnou sílu a energii, ruku v ruce s muzikanstvím na vysoké úrovni a vynikajícími nápady. Kytarové vyhrávky pod zpěvem jen dokreslují dokonalost. A zpěv, to je lavina energie, která zničí všechno, co se jí postaví do cesty. Zapneš to a už to jede, working class struggle oi! oi! oi! a ta síla je neskutečná. Naprostá paráda. Textově americká pravicová klasika, takže železná vůle, chraň svoji zem, skinheads, nesmí chybět komunistická zvěrstva a podobné laskominky. Chlapci mají zkrátka jasno. Já tak jasno nemám, ale tohle je prostě Amerika a já to beru, protože je to naprosto upřímný. Taky je tu třeba skvělej text o smutné realitě amerických měst - nevidět zlo, neslyšet zlo a neříkat zlo. A nakonec výbornej cover Face the Agression, však vy víte od koho. No nebudu vypisovat vály jeden po druhým, ale je jich celkem deset, takže ani moc, ani málo. Už na první poslech mě tohleto CD romantických písní velice zaujalo, ale na druhej, třetí, čtvrtej, pátej – je to prostě skinheadská lahůdka, kterou ochutnáte a pak už se nemůžete odtrhnout. Což mám ráději, než ty prvoplánově líbivý písničky, protože tohle jen tak neomrzí. Booklet se všemi texty a jednou fotkou pánů je celkem vkusně udělanej. Na obalu je jedna těžká bota, nevím proč ne dvě, ale co už. Hlavní je přece hudba a ta je zabijácká. Nenapadá mě výstižnejší definice tohoto CD, než jakou jednou použil Phil z kapely Templars (tedy když ještě nosil trička Brutal Combat a účelově nepopíral svoji zálibu v nekorektní muzice) na starý britský RAC - silná, čistá a přesvědčivá hudba. Tady jsme sice v Americe a o čtvrt století později, ale naprosto přesně to sedí. Takže, chceš-li 100% skinheadskou, silnou, čistou a přesvědčivou hudbu bez jakýchkoliv kalkulů a přetvářky, a chceš-li Oi!/RAC (bez rasismu) té nejvyšší kvality, sáhni po The Dirty Bunch. Nebudeš litovat. Žádný mainstreamový patetický halekačky pro MTV, ale vysoce kvalitní underground ostrej jako řemen, co má co říct. Tohle ber.

Druhé plnohodnotné album německé kapely The Granits, která u nás několikráte hrála, ať jako The Granits nebo Donars Groll (což dokazují i fota v bookletu, které jsou většinou z koncertu v Motoráji a nebo v Českých Budějovicích). Kapela ve svých písních střídá angličtinu s němčinou a nutno říci, že jim jde obojí zhruba stejně dobře. Zvuk je super a na to, že kapela hraje ve 3 tak je to skutečně šupa a nemám, co bych vytknul. Na CD najdete 12 songů, z čehož je jedno cover – Be My Baby, potom jednu instrumentálku s názvem Instrumentalintro a dva kratší songy – úvodní Noten aus Granit (kde zazní i klávesy) a Die Arbeitswoche. Musím říci, že proti prvnímu albu i proti singlu kapela trošku přitvrdila a zvuk je hutnější, což je vidět hnedka u druhého songu Stay True (který je o tom, jak důležitá je svoboda projevu a jak se Vás ostatní snaží zastavit, protože mluvíte pravdu), v songu Nicht zähmen noch bezwingen kapela rozjíždí trošku melodickou notu, jakou od nich známe a song po ní A Band of Brothers, to je Oiařina jako prase alá američtí Patriot s parádním singalong refrénem. Kapela šáhne i do tvrdších stylů - viking rocku a to songem Walhalla is Calling a nebo Fight the Apathy (výbornej text o tom, jak mocní lidé ničí přírodu v zájmu profitu, ale zbytek se o to nezajímá). Ostatní songy jsou o lásce a rozchodech, těšení se na víkend, nebo pravidla a regule, kterými Vás „svobodný“ stát svazuje. Booklet vypadá podobně, jako u prvního alba – texty a na pozadí fotky z koncertů plus uprostřed promo foto kapely a krátká děkovačka. Nemám moc věcí, co bych vytknul, a poku máte rádi kapely, které se nebojí sociálně kritických textů, ale najdete i klasické srandy, tak The Granits jsou tu právě pro Vás.

Split EP dvou německých kapel a to The Granits, z Horní Lužice a Selbsteller z města Riesa z oblasti Míšně (porcelán viď cyve). Jak Horní Lužice, tak Meissen jsou částí spolkové země Sasko. Obě kapely zde mají dva songy, The Granits oba v němčině – Ein Teil von mir a Nicht zähmen, noch bezwingen, Selbsteller pak anglickou Nu H a potom Zurück nach Haus v jejich mateřštině. Pro Granits je to teprve druhý počin (když nepočítám věci od Donars Groll), Selbsteller jsou kapelou zkušenější. Strana kde jsou Selbsteller je více do street rock´n´rollu, hlavně první song, který je o nebezpečnosti moderního věku, dvojka je melodický song o tom, jak by bylo nejlepší poslat vojáky, kteří bojují mimo zpět domů. Od kapely jsem toho předtím mnoho neslyšel a příjemně překvapila melodičnost jejich písní a hlavně fakt, že hrají jen ve třech (zpěvy se střídají, to mám rád). Granits hrají taky ve třech a Vy jste měli možnost je vidět u nás v ČR. Proti tvorbě Donars Groll jsou oba songy v duchu pohodového streetpunku, který svižně odcejpá, žádné složitosti, jen příjemné melodie a singalongy. V kapele hraje na basu dívka, takže příště bych ji asi více využil ve zpěvech a chorálech. Oba texty se týkají hrdosti na krajinu, která je chtě nechtě Vaší součástí a svobody, za kterou je třeba bojovat. Epko vyšlo jako limitovaná série 333 ručně číslovaných kousků a obsahuje po jednu fotku od každé kapely a texty. Tyto 4 songy vyšly i na CD (jen jako slim CD s obalem bez textů, ale CD je normálně lisované) a to je jen za 2 €, takže pokud máte rádi kapely a nemáte gramofon, tak toto je možnost. Patrioticky laděné splitko jenž ocení hlavně ti, co mají rádi příjemnou melodickou muziku bez zbytečné tvrdosti jak v hudbě, tak ve zpěvu.

The Lowlifes jsou kapelou, která pochází ze Stockholmu a byla založena v roce 2004. Tento materiál byl nahrán v letech 2008/09 a původně se uvažovalo o tom, že čtyři z celkem dvanácti songů vyjdou jako EP, ale to se nikdy nestalo a vyšel až nyní na labelu Club Underground. Dva songy z těchto dvanácti ale můžete znát z kompilace Chaos in Sweden (Skitsnack) nebo Oi! the Support (Jag Finns Inte Alls). Kapela nyní hraje v pozměněné sestavě (hraje basák Arthur místo původní basačky Ronji). Z dvanácti songů jsou čtyři švédsky a osm anglicky. Sestava je čtyřčlenná v klasické formě a hudebně se jedna o rychlejší lehce uřvaný punk rock/streetpunk, za ktrerej by se v jistých songách nemuseli stydět ani The Casualties nebo starší The Exploited (třeba song Du Är nebo False Unity) a občas se tu objeví nějakej ten oooo refrén. Ještě v tom slyším raný Major Accident. Textově kapela nijak extra nevybočuje, násilí, nezájem o honbu za kariérou, kterou klasický ovce tak budují, scéna plná lží a pokrytců, televize jako striktní zlo a vymejvárna mozků nebo fakt, že jsme stejně jen figurky ve hře mocných. Album je zvukově i hudebně vyrovnané a ocení ho asi lidi, co mají rádi přímočařejší punkovou muziku. Booklet je jednoduše, ale přehledně udělaný, s texty, koláží fotek uprostřed a děkovačkou na závěr.

The Manics jsou novou kapelou ze švédského Norrköpingu a zpívá v nich Peter, který zpíval v Clockwork Crew. Oproti Clockwork Crew se kapela orientuje spíše na mod beat, což je poznat i z obalu a ohozů členů kapely. Takže zvuku vévodí kytara, která je hodně lehce zboosterovaná a nepostrádá rock´n´rollovou hravost a sólíčka. Dále melodický hlas Petera, kterej se už perfektně hodil do Clockwork Crew. Kapela umí zahrát songy, které v jejich stylu budou označeny za „agresivní“ jako třeba hnedka úvodní I Don´t Need You nebo ultramelodické Just Be There a Everybody Knows, ale i pomalý romantický song (třeba Oh, Jules). Celkově je to zní hodně „poppy“, ale už Clockwork Crew nebyl žádnej extra nářez a na hudbě je poznat, že je dělána s láskou a od srdce. Na albu najdete celkem 10 songů v angličtině. Zajímavý je fakt, že všechny songy byly nahrány ve studiu „na živo“ (až na vokály a pár kytarových partů), což není nic moc jednoduchého (aby to nějak znělo). Jelikož mi dorazilo „jen“ promo, tak nemůžu hodnotit booklet, ale prý je to šestipanelový digipack. V pořadí se jedná o 13. kousek ze sběratelské edice, který je limitovaný 250 kousky. Kdo má rád Secret Affair, The New Chords, ale i třeba Templars nebo raný Skrewdriver, tak tomu se budou dozajista líbit i The Manics. Opravdu vydařený debut!

Další split EP téhle US kapely je venku a opět na domácím labelu Randale Records a jako druhá kapela je nyní na placce holandská klasika Evil Conduct. The Old Firm Casuals zde mají song For the Love of it All a Evil Conduct potom singl Working Class Heroes, který vyšel i na stejnojménem album, jehož recenzi tu najdete taky. Na tenhle song existuje i video, na které se můžete podívat na http://youtu.be/tnsDK5XVFq4. Working Class Heroes opěvuje všechny pracující jedince, kteří vybudovali tuto zem, válčili za Vaši svobodu, ale nikdy se jim nedostalo ocenění. Pokud bych mělo z kompletního stejnojmenného alba singl, pak by to skutečně byl tento song. The Old Firm Casuals zde prezentují pomalejší song s drhnutou kytarou ve slokách, která se rozjede až v refrénech. Nechybí tu ani kytarová sóla. Song vypráví o tom, jak člověk věnuje vše tomu, co miluje a věří tomu a nikdy toho nelituje a může se sám sobě podívat do očí. EP má fajn obal, kde uvidíte 6 pokérovanejch floutků. Uvnitř pak najdete texty na obě písničky. Na tomhle singlu dostanete přesně to, co od obou kapel očekáváte.

The Patrons je mladá kapela z Holandska (tuším, že Rotterdam), jenž má na kontě mini album Pride and Dignity, které vyšlo taktéž na Mother Fuckin´ Sounds v roce 2009. Tohle je už regulérní CD, které obsahuje 11 songů, z čehož je 9 anglicky, 1 holansky (Oi! in je smoel) a 1 je instrumentální vál (10 P). Kapela je tříčlenná a hraje hrubší punkovější Oi!, což zjistíte i v prvním songu, kde se Vás kapela ptá, jestli jste připraveni na pořádnou dávku skinheadského punku. Hlas v některých písních připomíná rané Razorblade a i muzika je trošku podobná – jednoduchý, přímočarý, úderný, prostě žádný sraní a dotoho občas nějakej ten hrubější singalong. I textově je to přímočarý, Rotterdamská Crew (Noi!se for Rotterdam Boys), nová krev v kultu (New Breed), rodinnej usedlej život, kterej kapela nechce akceptovat (Not Like You, kde je i kytarový solo a ten song je asi nejmelodičtější z celého alba)), násilí v ulicích měst (City of Violence, což je další hitovka), přímočarost a neústupnost skinheads (We Shall not Be Moved), ale i třeba nespavost (Insomnia). Takže texty trošku klišé, ale třeba se to časem vypiluje. Dalším super songem je vál Part of It, který vypovídá o nezaměstnanosti. Kapela je sice mladá nebo jí tvoří mladší ročníky, ale za svoji kariéru stihla koncertovat s kapelami jako The Firm, Get Out, Discharger, Condemned 84, Tech 9 nebo Splodgenessabounds. U MFS je samozřejmostí i pěkný obal (CD vyšlo i jako digipack), kde jsou fotky kapely, texty a koláž z plagátů. Recenzi na prní album psal Šafy a popravdě já z toho jejich debutu tolik odvařenej nebyl, ale tohle je pro mě lepší (ale hodnocení to má horší, než předchozí deska, tak se s tim nějak vyrovnejte). Suma sumárum – mladá kapela, co se toho vůbec nebojí, hraje si svůj styl a já pevně doufám, že jí to vydrží.

The Prideful je další z novějších Oi! kapel z Finska a poprvé jste o nich mohli slyšet prostřednictvím kompilačky For the Love of Oi!, která vyšla začátkem roku 2012 na Skinhead Beat Records, kde se představili čtyřmi anglicky zpívanými písněmi. Koncem roku 2012 vydali prostřednictvím labelu This Means WAR EPko limitované 250 kousky, kde najdete 4 songy v angličtině a to United Voice a Act of Ultraviolence na straně A a Kings and Queens (ta je i na tom For the Love of Oi!) a Treading the Path (což je cover od Loyalty z jejich CD Take No Prisoners, s pozměněným textem, který se místo anglické fotbalové repre týká reprezentace finské). Hudebně se jedná o lopaťácké, ale upřímné Oi! středního tempa hrané v klasické sestavě kytara, basa a bicí, jehož texty se točí kolem témat pracující třídy, mechanického pomeranče, hrdých skins a renees a fotbalu a co je zajímavé – chvílemi se jim to moc nerýmuje. Nejvíce se mi líbí song Ultraviolence, který je právě inspirován Mechanickým pomerančem. Obal je graficky zpracován v oldschool stylu alá singly od Bleach Boys nebo první věci od Evil Conduct. Uvnitř je papír s texty a fotkou kapely. Upřímná muzika na ještě upřímnejším formátu.

The Revilers jsou další z mnoha kapel z Bostonského podhoubí a toto je jejich debutové album, jehož CD verze vychází na našem domácím labelu 4Subculture Records. Předtím ale kapela vydala split EP na Contra se španělskou kapelou Bulldozer. Revilers hrají ve čtyřčlenném složení a v hlavním zpěvu se točí oba kytaristé i basák. Bubeník je doplňuje v refrénech. Na CD najdete 13 svižnejch písní (z toho je jedna End of the Road, což je cover od Jerry Lee Lewise, z čehož se dá usoudit, že kapela bude mít ráda klasický rock´n´roll) ve kterých se poměrně vyrovnaně mísí prvky Oi!, hardcoru, rock´n´rollu, ale i klasickýho špinavýho rocku jako Motorhead. Silnou zbraní kapely jsou především rozdílné zpěvy, dále kytarová sola, která hlavně napomáhají k dokonale kompaktnímu zvuku kapely a basová linka, která je hraná na vyšší tóny (takže to spíše dokresluje kytaru, než duní v pozadí). Hlavně to jsou ale silné melodie. A poznáte už během prvního a druhého songu Bullshit Reactor a Revision. Témata songů se věnují nebezpečí terorismu (Fifth Column), frustrace (Frustration), nespokojenost z prací, kde Vás šéf jen jebe za to co děláte blbě a pochvaly za to dobré se nedočkáte (Quit my Job), o tom, jak se životní příběhy lidí opakují (All Ages), atd… Textově to nijak nevybočuje z témat street kapel. Stopáž má asi půl hodiny, ale uteče to pěkně rychle a nudit se u Revilers rozhodně nebudete. Nejlepší songy pro mě určitě 1860, což je parádní singalong, Sick of Being Sick and Tired, která je ve středním tempu, ale je krapet tvrdší a dále pak All Ages, kde budete mít pocit „kurva ten refrén jsem někde už slyšel“. Kapela skvěle zapadne mezi Bostonské kapely jako Hammer and the Nails, Tommy and the Terrors nebo Razors in the Night. Nabízí se i srovnání s The Bridgeburnes ze St. Louis. I obal alba je povedený (mám rád tyhle historické výjevy) a ke zbytku nemám moc věcí, které bych vytknul. V bookletu jsou všechny texty, pár fotek a obsáhlá děkovačka. Poslechněte kapelu na http://www.myspace.com/revilers a neváhejte s nákupem, za dvě stovky to určitě stojí.

Lionheart Records vydali posmrtně pětipísňové EP švédské kapele The Righteous a stejně tak, jako u Olde York to jsou už kdysi vydané songy (můžete je najít třeba na albu 9 Days We Hung). Konkrétně se jedná o vály Pay Day, Parasites a When You´re Young na straně A a Time Has Come a When You´re Young s Carlem Templarem na straně B. Celá deska je limitována 200 kousky (konkrétně tenhe obal 165 kousky a ten další 35). Jinak členy The Righteous můžete znát z dalších band jako třeba Contemptuous, Agent Bulldogg nebo Antipati. Tak těďka něco k písním Pay Day je klasika o tom, jak se člověk těší na výplatu, aby jí prolil v nejbližší putyce, Parasites je o klasických příživnicích, kteří parazitují na penězích pracujících, Time Has Come (pro mě jedna z nejlepších skladeb od kapely vůbec, víc se mi snad líbí jen song The Saga, kterej tu ale není) je vážnější text o tom, jak lidé ničí svoji rodnou planetu a míří k tomu, že vyhladí sami sebe a When You´re Young je o ztraceném příteli. Pay Day a Parasites jsou celkem sypačky v rychlejším tempu, zbývající dvě naproti tomu pomalejší a nostalgičtější skladby. Všechny songy jsou ale melodické a obsahují silné refrény. Kapela je (nebo respektive byla) čtyřčlenná, ale zpěvák Robban hraje i na kytaru. Obal je udělaný pěkně a je k němu papír s texty (což je fajn, protože na tyhle songy v bookletu u alba 9 Days We Hung texty nebyly) a fotkou kapely. Dobrá věc, ale opět nic novýho, takže nechám bez hodnocení a těšim se na demáč od Marching Orders, kterej se mi povedlo urvat.

Nová kapela z holandského Rotterdamu se jmenuje The Stealers a toto je jejich debutové album. Ve Stealers hrají členové Razorblade, Cenobites a Aggro Culture a to v klasické čtyřčlenné sestavě. Jejich album obsahuje 10 songů v angličtině a hudebně se jedná o mixku špinavýho rock´n´rollu, glam rocku, hard rocku a streetpunku. Po prvním poslechu Vás napadnou určitě The Bones, Motorhead, The Corps (někdy mi ten hlas zpěváka přijde, jak kdyby to zpíval právě Alex), Nashville Pussy, ale i starší pecky jako třeba Dead Boys nebo The Who. Skutečně hodně pestrá směska a u těch deseti fláků se rozhodně nudit nebudete. Album mám pouze v elektronické podobě, takže nemohu mluvit o bookletu a moc rozpitvávat texty. Skoro v každym songu najdete obstojný kytarový sólo. První song Pretty City vypovídá o „krásách“ typu kriminalita na ulicích ve Vašem rodném městě a nutno říct, že to je celkem solidní start alba a ukazatel toho, co máte od Stealers čekat. Dvojka Life I´m Living je jak vystřižená od The Corps. Hey je pak ve stylu mod beatu s krapet tvrdším zpěvem, Slow me Down je rock´n roll, Solfor Ryan je pomalejší rockovka a takto to pokračuje až do konce desky. Různorodý zvuk, ale vysoce kompaktní songy. Nejvíce z celé desky se mi líbí songy Jezabel a hnedka po něm následující Piece of Action. Kdo má rád výše zmíněný kapely a songy, které nejsou všechny jak přes kopírák, tak ať se po tomhle albu určitě podívá.

Jednostranný singl od Templars, který byl původně nahrán v roce 1994 v Acre Studiu v New Yorku (v klasickém složení Carl – kytara, basa a zpěv a Phil na bicích a vokálech) a v roce 2012 byl remasterován a hozen na toto EP. Jedná se o předtím nevydanou verzi songu. Jedná se o speciální limitovanou edici (666 kousků), z jedné strany je píseň a z druhé je vylisováno logo Templars. Kromě toho je k dvěma stům kusů přiložena nášivka právě s logem kapely. Co očekávat od kapely, která je tak notoricky známá…Střední tempo v typickém rytmu The Templars s výraznou kytarou a text, který vypovídá o těžkostech, když máte shánět práci a nemůžete jí sehnat, což kolikrát skončí pěknym průserem, protože se snadno dáte na dráhu zločinu, jako právě hrdina této písně. EP má cover udělaný v poměrně oldskůlovém stylu a je tu i text plus nějaké to poděkování. Fotka zde není žádná. Tohle EP je asi spíše pro sběratele, než pro nějaké široké masy.

The Toughskins je kapela z kalifornského města Los Angeles. Kapela vydává po dlouhé odmlce EP s názvem Anger Managment. Nutno říci, že já jejich předchozí tvorbu moc neznám, vím jen, že mají venku normální album Raised in Anger (které vyšlo jako LP na Vulture Rock Records a jako CD pak na Dimu) a split EP s Broken Heroes na Headache Records. Tohle jsou ale všecko celkem staré věci (1995 a 2004). Z původní první sestavy tu zbyl pouze Danny, který přesedlal z basy na zpěv. Jeho hlasem jsem byl celkem překvapen, protože jsem čekal něco hrubšího. Takže po 8 letech tu máme nový počin, který vyšel na Randale Records. EP obsahuje čtyři songy a to titulní Anger Managment a Toughest Kids na straně A a Let´s All a The Beast na straně B. Kapela je čtyčlenná, v klasické sestavě, ale kytary na CD nahrál jiný kytarista, než je uvedený v sestavě. Celé to má hodně punkový zvuk s výraznou basou, který bych klidně připodobnil k pomalejším Toy Dolls (ale ne s tolika vyhrávkami), akorát témata textů jsou (z větší části) vážnější. První song je o tom, jak pracující třídu někdo neustále stahuje o jejich těžce vydřené prachy, ať už to jsou kapitalisti, kteří podporují bohaté nebo socialisti, kteří by to chtěli cpát chudým. Dvojka je pak o tom, jak si občas pustíme hubu na špacír nebo se chováme drsně i když víme, že asi inkasujeme. Třetí song je o alkoholu a oslavách a poslední potom o tom, jak Vás lidé nazývají zrůdou kvůli tomu, že se občas zlejete nebo jdete do bordelu, ale jak se má potom tedy říkat těm, co vraždí a znásilňují? Moc povedený je i cover desky, kde je komixově nakreslený skinhead, jak drží pod krkem slona (symbol republíkánů) vedle nějž stojí osel (symbol demokratů). Skínovi jde od huby bublina, která směřuje k oslovi s textem: „Čemu se směješ, si další na řadě!“ U Randale je nezbytností papír s texty a na druhé straně obalu najdete i fotku. Bohužel nemohu srovnat s jejich předchozí tvorbou, protože od nich nic nemám, ale mně to nějak nic extra neřeklo.

Toto je ochutnávkové mini CD, které přichází před posledním albem Ultima Thule, které se bude jmenovat Třicetiletá válka. Mini CD vyšlo na osvědčené spolupráci Ultima Thule Records a Dimu a obsahuje 5 songů, z čehož jeden (ale nevím jaký) by měl vyjít pouze a jen na tomto CD. Songy na CD nesou názvy jako Storm i natten (Noční bouře), Den värld som icke är (Svět, který není), Förkastad och förnekad (Zamítnuto a popřeno), Förändringarnas frö (to se mi jaksi nějak nepovedlo přeložit) a Frihetssång (Zpěv svobody). Ve songu Förkastad och förnekad a Frihetssång uslyšíte ženský zpěv, ale krom jiného i vokál původního zpěváka Ultima Thule Bruno Hansena (kterého můžete znát z projektu Karolinerna). Storm i natten je skvělá věc, která přesně zapadá do tvorby Ultima Thule z posledních let a mně se osobně líbí nejvíce z celého CD. Kromě klasických viking rockových songů zde najdete i akustické a poloakustické písně (jako Förkastad och förkenad nebo Frihetssång), ve kterých nechybí ani klavír (poslední Frihetssång). CD je zabaleno v papírovém obalu, který se ale dá rozložit, uvnitř jsou texty (jen švédsky) a pod CD je nové logo kapely ku příležitosti třiceti let od jejího vzniku. CD vyšlo 2500, což se může zdát jako slušná suma, ale myslím, že u kapely typu Ultima Thule se po něm jen zapráší. Také doufám, že co nevidět vyjde i EP verze. Těm, kterým se Ultima Thule líbí, se bude líbit i toto CD. Ti, kteří Ultimě nemohou přijít na chuť, tak těm se to nepovede ani po poslechu 30 Årige Kriget. Já je mám rád a mně se to páčí a jsem moc zvědavej na celé poslední album.

Tak vážení máme zde první recenzi na album z roku 2012 vůbec a jedná se o trojsplit, který vyšel pod názvem For the Love of Rock´n´Oi! a najdete na něm celkem 12 songů – 4 od Bronco Army z Brazílie, 4 od Shaven Heads z Německa a 4 od The Prideful z Finska. Všechny tři bandy můžete znát z disku 2 výběru United Skins, kde mají songy ze svých demo nahrávek. Bronco Army, kteří otvírají splitko mají zatím vydané split EP (silně limitované a asi už vyprodané) s Bulldroogs na Shout Proud Records. Kapela je tříčlenná a všechny písně jsou zpívané anglicky. Kapela je hodně patriotická a v prvních dvou písních oslavuje Sao Paulo, vlast a předky, kteří vybojovali svobodu v roce 1932 v konstitucionalistické revoluci. V dalším songů nadává na hipíky a nechybí ani trošku násilí. Angličtina kapely je čistá a dobře pochopitelná, zpěv není hrubý a muzika je střední tempo s občasným lehčím kytarovým sólem a jednoduššími bicími. Druhou bandou jsou němečtí Shaven Heads, které hrají taktéž ve tříčlenné sestavě. Kromě prvního songu (který je napůl anglicky a napůl německy a je asi nejlepší songem od nich a jmenuje se Kein Aufgeben/No Surrender) jsou všechny v jejich mateřštině a kapele to celkem slušně odcejpá a hrají typické německé Oi!, zvukově v lajně kapel z konce 80. let (hlavně teda amerických, nebo mně to tak alespoň připadá). Nechybí ale ani pomalejší pasáže (jako třeba úvod songu Auf den Kampf). Textově je to o neuhýbání ze svých postojů, boj, který je každodenně sváděn s medii a většinovou společností a životní cesta. Poslední kapelou splitka jsou The Prideful, jejichž členové působí třeba ve Skinboiss nebo v Dead On´s. Hudebně je to asi nejjednodušší banda z celého alba (alá právě zmínění Skinboiss), ale stejně tak jako ostatní kapely dává do muziky to nejlepší ze svého srdce. Všechny texty v angličtině se točí kolem skinheadského kultu popřípadě hry politiků s životy obyčejných lidí. Nejlepší song od nich je určitě poslední vál Kings & Queens, který je o elitě, která vládne ulicím. Obal CD je ve stylu koláže, která mi stylem provedení připomíná tvorbu plakátů, kdy ještě nebyly počítače – vystříhat obrázky, nalepit je na papír a pak to sjet na kopírce. Texty a celá řada fotek ve dvoustránkovém bookletu nechybí a celé to má jistý punc undergroundu, který ale určitě účinkující kapely zastávají. CD je limitováno (500 kousků) a ručně číslováno. 3 ortodoxní skinheadské kapely na jednom CD.

Debutovým počinem německého labelu Poink Records je kompilace s názvem This is Oi! not a Fashion, na které najdete 17 kapel z celého světa, jmenovitě Saint&Sinners (CZ), Uchitel Truda (RUS), Bronco Army (BRA), Keotik (INDO), The Black Marias (UK), Scumheads Königsberg (RUS), Bristol Bulldogs (AST/SPA), Bleach Battalion (USA), Moonstomp (INDO), Broken Glasses (GRE), The Skunx (CAN), The Dilligafs (FIN), Bootboys(CHI), Breakout (INDO), Shaven Heads (RUS), Oldfashioned Ideas (SWE) a Vindicate This (SWE). Na kompliačce je určitě pozitivní fakt, že celá řada songů určitě zatím ještě nikde nevyšla (jako například songy od Oldfashioned Ideas – Don´t care about you, bonusovka od Vindicate This z chystaného EP nebo Royal Thugs od Bronco Army). Dále je nutné říct, že až na pár vyjímek mi názvy kapel byly celkem neznámé, takže máte šanci poznat nové kapely, které se Vám mohou zamlouvat. Konkrétně třeba britská kapela The Black Marias, The Dilligafs z Finska nebo Bootboys z Chile (kterým Poink Records chystají i EPko). Co je standardní nevýhoda takovýchto kompilací je fakt, že každá píseň je nahraná v jiné kvalitě, takže něco je hlasitější, něco je tišší, takže musíte neustále štelovat volume. CD je baleno jako digipack, uvnitř najdete skládací booklet s texty (některé neanglicky zpívající kapely zde mají text přeložené do angličtiny). Plus zde najdete plán labelu do brzké budoucnosti (například diskografie Brazilců Bota Gasta, tribute pro Templars nebo chystané EP All Bandits). Sympatické je, že label chce vydávat alba jak na CD, tak i na LP. Koho zajímají méně známé kapely posbírané z celého světa, tak ať si určitě pořídí tuto kompilaci.

Další novinkou na Rebellion Records je čtyřsplitko amerických The Old Firm Casuals, holandských Razorblade, australských The Corps a anglánů Booze and Glory. Album vyšlo jak jako LP, tak i jako CD. TOFC album otvírají třemi zbrusu novými songy a to You Better Start Runnin´, I Remain a Love Street Kid. Nutno říct, že tyhle 3 songy se OFC skutečně povedly a jestliže to předtím sázeli jak Baťa cvičky a jednalo se spíše o kvantitu, tak tady očekávajete kvalitu. Taky se jedná o první věc, co OFC vydali na CD vůbec po celé řadě sedmipalců. Druhou bandou jsou Razorblade a ti zde mají Fighting the System z posledního alba Days of Glory a dva další songy – Demolition Man (song, kterej je věnován holandskéhu MMA zápasníkovi Alistairovi Overeemu) a Back Ones More. Třetí bandou na albu jsou The Corps, jenž zde mají titulní vál k novému albu Know the Code a Talk is Over (song, který to album má otevírat) plus dva další songy, nahrané speciálně pro tohle album a to Making Enemies a Burning the Candle (geniální song). The Corps se s tim opět nemažou a je to celý jeden neskutečnej válec, kterej vás semele, zpěvák jakoby se snad mezi songy ani nenadechoval a pere to do Vás horem dolem, do toho slajdová kytara a inspirace Rose Tattoo, AC DC nebo The Angels. Album uzavírají Booze and Glory se čtyřmi songy z vyprodaných nebo minimálně těžce sehnatelných sedmipalcovek a nebo bonusy z LP (splitko z Warriors nebo bonus z LP Trouble Free) a to Friends (tak tenhle song nevím odkud je), England Will Never Change, Working Hard, Dressing Smart a It Was Our World. Suma sumárum 7 zbrusu nových věcí nahraných extra pro tuhle kompilačku a 7 starých songů nebo songů, které vyjdou i jinde. Uvnitř CD najdete texty i fotky a i cover je velmi pěkně udělán. Pokud hledáte kvalitní různorodou muziku, tak se podívejte určitě po tomhle, protože každá kapela hraje jinak. OFC zde mají svůj US streetpunk, Razorblade tvrdost a hrubost, The Corps ovlivněný hard rockem a Booze and Glory, jejichž melodie si okamžitě zapamatujete. Mně se to moc líbí.

Určitě si pamatujete na výběrovku The Worldwide Tribute to the Real Oi! 1 a 2, kde nové HC, Oi! a punk kapely předělávali staré Oi! hitovky. Tak tohle je vlastně něco podobnýho, akorát se nejedná pouze o Oi! předělávky (klasiky od Blitz, The Business, The Last Resort nebo Cockney Rejects), ale i punkovky (GBH, DRI, Ramones, The Clash, Misfits, Bad Religion, Chelsea nebo UK Subs, Social Distortion nebo Discharge) plus covery od Madball, Bruce Springstena, Fear, The Jam nebo třeba Negative Approach. Výběrovku opět kompletoval Onno Cromag a Roger Mirret a najdete na ní 33 songů od kapel jako Agnostic Front, Coldside, Street Dogs, Terror, Dropkick Murphys, Pro Pain, Misconduct, Wisdom in Chains, Beowulf, Russ Rankin, Peter Pan Speedrock, Ringworm, Flatfoot 56, The Crimson Ghost, No Turning Back, Rancid, Hard Resistance, Napalm Death, Razorblade, The Bones, The Other, All Bat and The Insurgence, Generators, The Old Firm Casuals, The Unseen, Biohazard, Bonecrusher, Freddy Madball, Deafness by Noise, Hudson Falcons, Death by Stereo, Red Alert a Maddogs. Booklet je naprosto luxusní – 36 stránek s fotkami kapel a pár slovy o tom, proč si daná kapela vybrala ten a ten cover. Parádní výběrovka ideální na dlouhou cestu autem nebo autobusem, každá kapela zní jinak a jen tak Vás to neomrzí. Zvuk je opravdu různorodý (jak je vidět ze složení kapel) od poppy soundu až po pořádnej nátěr. Komu se líbily zmiňované Tributy pro Real Oi!, tak toto se mu bude líbit minimálně stejně tak.

Druhý díl fotbalové kompilace vydané ku příležitosti Eura 2012, které shodou okolností hostilo Polsko vyšlo před dvěma lety na Olifant Records a obahuje celkem třináct songů od dvanácti kapel – Contra Boys (ti zde mají songy dva), All Bandits, The Gits, The Junkers, The Sandals, Od Jutra, Skunx, I.V.C., Odsiecz, Dewastators, Choirak i Heroi (od nich je to snad jedinej song, co se mi z kompilace nelíbí) a Bachor. Většina jsou celkem profláklá jména, ale něco jsem neznal tedy vůbec. Většina songů jsou ultra melodické fotbalové halekačky, v jejichž názvu se opakují slova jako orel, Polska, Euro nebo bialo czerwoni. Hodně mě překvapil song od Od Jutra, cože je hardcore kapela a vymrskne tu žvýkačku jako prase Bialo Czerwoni. Dewastators, Bachor a I.V.C. vlastně jen zhudebnili už používaný chorál. Jinak určitě Vás nezklamou The Junkers (ještě s Muchou v sestavě a svým songem Cena Zwyciestwa) a The Sandals (Euro 2012). CD je jen v papírovém obalu, což u kompilace ani v nejmenším nevadí. Polské kapely jsou znamé svým citem pro melodii a dokazují to téměř všechny i na této kompilaci. Tématicky zaměřená kompilačka, kterou oceníte třeba do káry nebo k nějakému popíjení, protože songy k tomu přímo vybízí, ale nehodnotím, furt je to jen „kompilace“ byť pravděpodobně s písněmi složenými přímo pro toto CD.

Podtitulek této kompilace má název Raw Oi! Banned from the City a obsahuje 4 ameircké kapely, které si nedělají moc hlavu s PC záležitostmi. Na straně A najdete dvě kapely pocházející z New Jersey a to Combate 49 a Klase Dirigente (kteří zpívají španělsky a můžete je znát z EPka, které jim vydal Dirk ze Shout Proud Records). Na B straně najdete kapely z New Yorku a to Venganza Tatuada (zpívají jak anglicky, tak španělsky a mají společné členy s Klase Dirigente) a First Strike (asi jediná kapela, kterou jsem trošku více znal). Všechny kapely zde mají po třech písních, výjimku tvoří First Strike, kteří zde mají písně čtyři. LP je limitováno 300 kousky a celá serie vyšla na černém vinylu. Combate 49 je hodně hrubá Oi! banda, ale kytarista se snaží a Politics of the Street je jejich nejpovedenější věc. Klase Dirigente hrají také hruběji, ale jejich zvuk je čistší a je vidět, že s nahráváním mají asi větší zkušenosti a přiopomínají mi první album od Ultimo Asalto. Vengeanza Tatuada zní hodně podobně, a líbí se mi u nich střídání španělštiny s angličtinou. First Strike hrají s neboosterovanou kytarou, takže fandové Chikswick kapel nebo Templars to jistě ocení (mimochodem kytara hraje super sola – třeba to v songu Days of the Past nebo Hipster Skin). Suma sumárum 13 songů od kapel z prostředí amerického undergroundového Oi!, které se nebojí říkat, co si myslí, stojí za Spojenými státy, jejich historií a jsou patrioti. Po grafické stránce je obal pěkně vyvedený (mimochodem když se na něj pořádně podíváte, tak jeden z obchodů na ulici, kterou ničí vlkodlaci je Under Armour, což je značka funkčních hadrů, ale proč to tam je, to nevim) a vevnitř najdete texty a fotky kapely. Undergroundové LP, které asi bude brzy fuč, tak se po něm podívejte.

Čtvrtý díl kompilace Cashing in On Christmas (popravdě nevěděl jsem ani o předchozích třech, kompilačky moc nesleduju) vychází na LP na Black Hole Records (o kterých také slyším poprvé). Kompilace obsahuje 16 kapel z celého světa a jejich písně o Vánocích a Santovi. Takže najdete tu The Authority, Blessed Muthas, Broken Heroes, The Dirty Shirleys, Dog Company, Explosive Heads, The Flyswatters, The Gonads, Guitar Gangsters, Hateful, Jenny Woo, Mad Pigs, Missile Toads, Plan of Attack, Splodgenessabounds a Toughskins. Nutno říct, že o nějakých kapelách také slyším poprvé, takže já si díky týhle kompilačce celkem rozšířil hudební obzory. Hudebně se kapely pohybují od tvrdšího Oi! (Broken Heroes zde mají geniální vál New Tradition nebo Plan of Attack) přes punkrock alá Ramones (The Dirty Shirleys s dívčím vokálem nebo Blessed Muthas), melodickej streetpunk (Dog Company a jejich Snoopy´s Christmas nebo Hateful) až po chaos punk (Mad Pigs a jejich vál City of Nightmares, kterej kupodivu není až zase takovej náser). Zajímavej je i cover od The Oppressed Ultra Violence, kterej Missile Toads pojali vánočně a nazvali ho Ultra Christmas. Hodně kapel využívá ve svých vánočních písních rolničky a další parádní nástroje (mandolína, akustická kytara, piano), což je celkem sranda. LP má parádní obal i vnitřek, kde je fotka každé kapely a kontakt na ně. Pokud se chcete vánočně naladit pomocí streetpunku, tak si pořiďte tento výběr.

Čtyřsplit, který mapuje současnou US Oi!/streetpunkovou scénu. Pro její popis zvolili Contra a Longshot kapely Noi!se, Razors in the Nigh, The Broadsiders (všechny zde mají rozhovor) a Sydney Ducks. Všechny kapely mají společné to, že mají dvě kytary. Kromě Sydney Ducks, jejichž song Brannan´s Fall najdete i na demu kapely zde najdete kompletně nové songy. EPko otevírají Noi!se ze svým songem Idle Action (na kterej je i čerstvě natočený videoklip na který se můžete podívat přes následující odkaz http://www.youtube.com/watch?v=CQTSWfuPH_Y). Song vypovídá o pokrytectví těch, kteří si hrajou na pracující třídu, popřípadě ji obhajují a přitom to jsou právě oni, které systém nejvíce pohltil a jedná se jen o pózu. Song je naprosto geniální…vynikající singalong refrén na konci, kterému předchází basová vyhrávka a navazuje na něj perfektní kytarové sólo. Razors In the Night předvádí svoji typickou mixku Oi! a HC – prostě rychlejší muzika, kde se střídají melodičtější i nátěrovější pasáže a jak je jejich zvykem, tak si na nahrání sborů pozvali početnou partu kámošů a kámošek. Text je o tom, že můžete být frustrováni okolním světem, který pro Vás nikdy nic dobrého neudělal, ale Vaše hodnoty, přátele a zásady Vás podrží. The Broadsiders otevírají stranu B se songem The Good Men Do a je to rychlej vál s neboosterovanou kytarou, která Vás hodí o pár let zpátky, kdy Perkele vydali svoje, podle mě nejlepší, album Voice of Anger. Song pojednává o potížistovi, který směřuje sým životním stylem do hrobu. Desku uzavírají Sydney Ducks se znovunahraným songem Brannan´s Fall, který vypovídá o nějaké postavě z období zlaté horečky v 19. století v San Franciscu. Muzika Sydney Ducks je založená taktéž na kytaře bez boosteru, ale je pomalejší a melodičtější. Ke čtyřem parádním songům přidejte obal od Muny, papír s texty, fotkami kapel, děkovačkou každé zvlášť a papírkem pro stažení mp3 Dohromady dostanete parádní EP, které Vám ukáže současnou US scénu v plné parádě.

Poslední ze splitek od Randale Records, které se mi dostalo tento týden do rukou. Jedná se o double EP a čtyřsplit, na kterém najdete kapely jako Control a The Chosen Ones (na první desce) a On File s The Old Firm Casuals (na desce druhé). Každá kapela zde má svůj nevydaný song. Dvě kapely jsou zpoza velké louže, tedy z USA a dvě z Britských ostrovů. Control zde mají song Tribal, The Chosen Ones Lafayete, On File Just Another Yob a TOFC We Don´t Bury Our Dead. Control otvírají čtyřsplitko songem, který je o kriminalizaci fotbalového násilí, jako největšího společenského problému, přitom když je domluvená fackovala po zápase, tak to těžko ohrozí chod společnosti, ale pálku natvrdo za to můžete dostat pěknou (text obsahuje pěkné anglické spojení a to pozápasový „ding-dong“, což bude zcela jistě znamenat fackovanou, takže jsem rád, že jsem zase o něco chytřejší). The Chosen Ones jsem vůbec neznal a song Lafayete je o pobytu ve věznici a o tom, jak tam čas plyne jinak, než venku (pravděpodobně osobní zkušenost nebo zkušenost někoho blízkého kapele). On File zde prezentují první nový song od alba z roku 2010 Breaking Rules. Jedná se o jejich klasický styl a vypráví o tom, jak život na sídlišti v paneláku vychová z člověka dalšího pracující ovci. TOFC zde mají další „singl“, který se opět zaobírá tématem pouličního života a rvaček. Desky jsou uloženy v rozkládacím obalu, kde najdete texty a fotku každé kapely a obal je tak trošku vykrádačka Close Shave. Fajn věc s nevydanými věcmi, která dozajista potěší každého fanouška muziky na asfaltu.

Kompilace čtyř amerických Oi!/streetpunk kapel z jihozápadní oblasti spojených států. Popravdě jsem znal akorát Toughskins, trošku Bricktop (z včerejší recenze) a další dvě bandy - The Warlords a All City Bootboys jsem v životě neslyšel, takže jsem byl zvědavej, jak moc si rozšířim obzory a jestli to bude stát za to. The Warlords jsou z LA a otevírají album písní Aggro – parádní zvuk, jak vystřižený od kapel z kraje 90. let s chytlavým refrénem o starém dobrém násilí. Neznámá kapela a super zvuk. Bricktop zde mají song Walk Away, kde opět uslyšíte střídání dvou vokalistů a hravou kytaru. Stranu B otevírají The Toughskins s jejich songem Numb. To je střední tempo a zatím nejpomalejší (nebo spíše nejklidnější) song z desky. Desku ukončují All City Bootboy a song Sleeping Where We Fall. Ten se vrací zpátky do rychlejších vod, má hodně vyhranou baskytaru a křičený refrén. EP je červené. Obal je udělaný černobíle a jednoduše a uvnitř není ani ň (popis kapel, kontakt, text ani fotky), což je myslím škoda, ale jako představovačka méně známých kapel (alespoň pro mě) to funguje skvěle. Nechám bez hodnocení, protože je to vlastně výběrovka, ale rozhodně doporučuji!

Výběrové EP, které představuje čtyři současné francouzské kapely a jejich (nebo alespoň myslím) nevydané písně. Stranu A otevírají Maraboots se songem Jamais (Nikdy), kde uslyšíte i Jenny Woo. Druhý song na áčku je od kapely Larcin (vůbec neznám) a jmenuje se Mauvaise habitude (Zlozvyk). Stranu B otevírají Lion´s Law s anglickým songem Lionheart a na béčku najdete i The Fanatiques a jejich vál No Turning Back (taktéž v angličtině). Song od Maraboots je ultramelodický a podtrhuje to použití saxofonu a zpěv Jenny, který se střídá s mužským zpěvem. Požitek umocní určitě i střídání angličtiny a francouzštiny. Larcin Vás naproti tomu kopnou zpátky do Francie 80. let – jednoduchý rytmus a muzika, ale zpěvné chorály v refrénu. Lion´s Law najdete recenzovaný o pár desek více. Jejich song pojednává o tom, jak si děláte, co chcete, když je Vám 16. Muzika je tvrdší než u Maraboots, ale opět zde najdete saxofon a určitá paralela z Maraboots tu je, aby taky ne, když mají společného člena. The Fanatiques hrají ve středním tempu, zpěv není vůbec tvrdý a asi bych to přirovnal ke starším Sparrer nebo Business. Uvnitř EP najdete booklet, kde je představena každá kapela, u některého songu najdete text, u některého ne, ale třeba jejich pohled na skins (to je u Larcin, ale pouze ve francouzštině bohužel). Parádní je i grafický zpracování obalu desky, skinhead jak venčí kohouta. Rozšiřte si obzory o méně známé kapely tím, že si kupíte tuhle desku, já toho rozhodně nelituju, ale hodnotit nebudu, je to přeci jen něco jako výběrovka, ale rozhodně doporučuju.

Liga dos Ultimos je čtyřpísňová fotbalově zaměřená kompilačka portugalských kapel, která vyšla spoluprácí třech labelů na fialovém průhledném vinylu v počtu 300 kousků. Kompilačka obsahuje kapely jako Acromaníacos, Faccao Opposta, Albert Fish a Canhoes de Guerra. První a poslední kapela mi vůbec nic neříká a o to jsem byl zvědavější, s čím se vytasí. Stranu A otevírají Acromaniacos se songem Discontrolado, což je cover od legendární portugalské punkovky Crise Total. Následují Faccao Opposta se svojí piosenkou Carne para Canhao, která se nenachází na žádném z jejich počinů (ať už je to splitko s Mao de Ferro nebo na single EP). Na jejich poměry středního hrubšího Oi! je tento song relativně rychlý. Albert Fish, který otevírají stranu B zpívají jako jediná kapela na EP anglicky a hudebně je to celkem slušnej žvejkačkovej punk a mně tady zní jako staré věci od Offspring. EP uzavírají Canhoes de Guerra, kteří mají ukřičený zpěv a je to hodně punkově přímočaré a kytary občas připomínají svými vyhrávkami Dead Kennedys. Na obalu desky je vyobrazen portugalský fotbalista Fernando Chalana, který zářil v 80. letech jak v Benfice, tak v portugalskym nároďáku. Uvnitř jsou kontakty na kapely a jejich fotky. Nebudu hodnotit (je to kompilačka), ale jsem rád, že kompilačku mám, rozšíří to obzory.

Čtyřsplitko na dvou malých deskách, které vydaly americké labely Pirate Press a Longshot. Najdete zde kapely Harrington Saints a The Old Firm Casuals (za USA) a Argy Bargy s Booze and Glory (za Británii). Harrington Saints zde mají song Slogans on the Wall, který můžete znát z desky Pride and Tradition (recenze tu samozřejmě jest). To je také jediná kapela, která zde má song, kterej se už někde objevil. The Old Firm Casuals pak novej vál D.M.D.P. (Doc. Martens Dental Plan). To je celkem sranda, protože song s podobnym názvem mají Bound for Glory a muzika a ústřední kytarový riff zní jak If the Kids…od Shamů. Uslyšíte v něm také piano. Argy Bargy zde mají novou věc No Good Reason. Ti si jedou svůj styl, kterej stojí na tvrdším zpěvu s nezaměnitelným přízvukem a sólové kytaře. Desku uzavíraj Booze and Glory a jejich song Maybe, kterej obsahuje známej refrén „Maybe it´s because I´m Londoner…“ z velmi známého songu ze 40. let. Song je o těžké situaci pro pracující, kteří musí žít na podpoře a nebo na dluh. Jinak obal je rozkládací, jsou v něm kontakty na kapely a fotky. Texty zde nejsou. Celkem fajn počin, kterej asi mraky ortodoxních skíňáků zavrhne, protože to moc velkej underground už není, ale mně se deska líbí a songy jsou povedený. Je to ale v podstatě výběr, takže nehodnotím.

Kompilační EP, které dává dohromady tři kapely, jejichž společným jmenovatelem je kytarista Robban a to Agent Bulldogg, Contemtuous a Antipati. Rovnou napíšu, že se nejedná o žádné nové vály, jen o léty prověřenou klasiku hozenou na EP (které vyšlo ve třech variantách). Od Agent Bulldogg zde najdete klasiku Stockholm Skinheads z Livstill, Contemtuous zde mají vál Nagel i ditt öga (což znamená něco jako Hřebík do oka a je to třeba z kompilačky From the Ashes 2003-2006 nebo z kompilačky Brewed in Sweden) a Antipati s jejich písní Så Jävla Svensk (něco jako Jsem kurva Švéd a je to z jejich druhé řadovky Frågor Som Rör Det Allmänna). No Stockholm Skins nemá cenu asi vůbec komentovat, to je prostě hymna generace švédských skins z přelomu 80. a 90. let. Nagel i ditt öga se parádně vystřídají dva hlasy zpěváků. V Så Jävla Svensk zase uslyšíte parádní ságo, na který já jsem prostě ulítlej. EPko je s velkou dírou uprostřed, já mám černou verzi bez ničeho (k nějakým verzím byl plagát a nějaké nálepky). Nebudu hodnotit, protože se nejedná o nic nového pod sluncem.

Vibram 94 je americká kapela z New Yorku, která existovala mezi roky 94 a 96 a hráli v ní členové kapel jako například Templars, First Strike, Cut Throat nebo Broken Heroes. Kapela vydala během své existence pouze EP Fight to Win na Helen of Oi! Records, ale ostatní skladby z nahrávání měly být vydány až na tomto vinylu, na který kapela čekala skoro 18 let. Vinyl je vydán v počtu 400 kousků (300 černých a 100 červených). Na desce jsou 4 skladby a to You´ll Never Take Us, Old Breed, Put in the Boot a Vibram 94 (což je jen chorál). Kapela hraje přímočarý rychlejší americký Oi! s výraznou basou a čas od času se zde objeví i nějaký to solíčko (aby taky ne, když má kapela dvě kytary). Zvuk je ale totální oldskůl ve stylu dřívějších nahrávek z Acre Studios. Textově se songy týkají toho, jak nás námi sice společnost opovrhuje, ale nikdy nás nezískají a nepřemůžou, dále klasická hospoda, která je únikem před nudnou prací, ale i tom, že i když se časy mění, tak naše zábava zůstává pořád stejná. Nejvíce se mi líbí asi druhý song Old Breed. Uvnitř desky (ale i na její zadní straně) najdete trošku historie nejspíš od vydavatele, ale i od zpěváka Bohdana, texty a i pár fotek kapely. United Riot Records opět předvedli svoji specializaci na starší kapely a vydávání jejich nevydaných věcí, nebo případné reedice. EP se bude líbit fanouškům starého stylu, protože samozřejmě pokud to srovnáte se současnou tvorbou, tak je to lopata, ale neopakovatelně to vystihuje atmosféru doby.

Kapela Vindicate This pochází ze Švédska, konkrétně z města Malmö a po 3 letech od svého debutového alba Stronger Than Yesterday (které jsem díky této desce znovu oprášil) o sobě dává vědět EPkem Hard Feelings. Kapela hraje ve čtyřčlenné klasické sestavě a za zmínku stojí také fakt, že jejich bubeník bouchá i v Oldfashioned Ideas. Červené EP obsahuje 4 anglicky zpívané písně a to Another Set of Rules a No Friend of Mine na straně A a This Endless War a Always on the Same Side na straně B. Kapela hraje přesně ten styl muziky, kterej mám rád a kterej se vyznačuje jen lehce zboosterovanou a do rock´n´rollu hozenou kytarou s občasným solem a hrubším zaastřenějším vokálem. Kromě prvního songu jsou všechny songy pomalejší a melodické a třeba refrén No Friend of Mine Vám uvízne pěkně dlouho v hlavě. Song Another Set of Rules můžete znát i z výběrovky This Is Oi! not a Fashion od Poink Records. K EP není žádný papír s texty, což je škoda, protože jinak je EP po grafické stránce pěkně uděláno a na zadní straně je fotka členů kapely. Další kapela která potvrzuje kvalitu švédské scény a já se budu moc těšit na další, teď už snad dělší, počin.

Toto je čtyřpísňové EP kapely Wellington Arms, která pochází ze Spojených států (Chicago) a zpívá v ní Eric Scott, který vydával (vydává) zine Brew and Honour. Na EPku, které vyšlo v počtu 114 kousků se třemi různými obaly, najdete songy s názvy I can´t Take Anymore, International Lover, Were Young a Gotta Change the World. Kapela je čtyřčlenná, ale Erik kromě zpěvu hraje i na kytaru. Muzika je o něco rychlejší a je parádně kořeněná rockově/bluesovou kytarou (nebo hodně zajímavě zboosterovanou), která se nebojí sólíček a vyhrávek (to je vidět hlavně v prvním a posledním songu) a do toho Vám duní basa, která si jede spíše na vyšších tónech. Textově kapela pojednává o tom, jak je problém přežít, když není práce, což většinou skončí průserem a Vy v lochu, mladá krev skins nebo o světě, kde je nezaměstnanost, ale politici se stále ohání tím, že práce je dost a o tom, jak by se to mělo změnit. Tato deska je druhá v pořadí, která vyšla na Pride and Passion Records a je udělaná ve stejném duchu jako předchozí Shaven Heads, tj. jednoduchý černobílý obal, papír s texty a děkovačkou a jednoduchý EPko bez potisku jen s razítkem a ručním číslováním. Za 6,5 € parádní cena a pospěšte si, protože nebudou, nebudou.

Reedice LP od Vulture Rock Records, které vyšlo původně v roce 2005 a obsahuje kompletní studiové remixované věci od kapely (9 songů), ale i původní verze songů (4 věci). YDL byla založena v New Yorku v roce 1986 a jednalo se o Oi!/HC kapelu, která odehrála mnoho koncertů s legendami žánru jako Agnostic Front nebo Warzone. Činnost ukončili v roce 1989. Název kompilace je odvozen od jejich upraveného songu Voice of Britain od Skrewdriveru. Z toho je i zřejmé, že kapela si nikdy moc nelámala hlavu s politickou korektností a jejich songy jsou orientovány hodně patrioticky a antikomunisticky (Soliders of Fortune, Turncoat, New Glory) a celkově byla kapela hodně konzervativně zaměřená. Další písně vypovídají například o skinheads nebo o pracujícíc třídě (Skinheads 88, Blue Pride, The Boys…). Je nutné ale zmínit, že bubeník kapely Rishi (hrál i ve Warzone) měl kořeny na blízkém vychodě a Crazy Jay (taktéž hrával ve Warzone) byl žid, takže můžeme asi pouze spekulovat nad tím, jak moc byla „kontroverznost“ kapely a hraní pod bannerem Rock Against Communism (společně třeba právě s Warzone) brána jako provokace nebo skutečná věc. Nutno také říct, že polovina 80.let byla ve znamení studené války a výchova v US mohla být skutečně taková, že komouši byli viděni za každým rohem a USA byli považováni za strážce celosvětového pořádku a demokracie. Těžko říct, každopádně YDL měli takovýhle pohled na svět té doby a pokud si pořídíte tuto desku, tak dostanete na vinylu většinu tvorby jedné z nejznámějších a nejkontroverznějších kapel NY scény. Deska je zeleno-bílá a na obalu najdete texty songů a pár fotek z koncertů kapely. Kult!