Kapela 3:2 pro MH hraje (jak už název napovídá) poměrně dlouhou dobu a toto je jejich první ofiko album, které vyšlo na labelu a obsahuje 17 starších songů, které byly znovu nahrány. Kapela se za tu dobu poměrně trápila se sestavou, ve které docházelo k celé řadě změn. Toto CD bylo nahráno v sestavě Karlos na zpěvu, Spáč na kytaře, Matuš na base a Ivča za bicíma. Spoustu songů budete určitě znát ať už z jejich živých vystoupení, z alb a nebo ze Streetkids kompilaček. Takže najdete tu třeba hitovky jako Holý hlavy, Píča, Fízl, Nula, Hymrovi, MH song atd… Přiznám se, že předchozí alba doma nemám, protože jsem je jaksi nesehnal, takže kvalitu nově nahraných věcí nemůžu porovnat s původními verzemi. Textově se hodně točí okolo chlastání, fotbálku a životní cesty, po které hrdě kráčíme. Parádní song je určitě MH song, Píča, Hej ty tam (kde jsou i kytarové vyhrávka) nebo Fízl. No hudebně je to klasickej Oi!/punk, ze kterého je cítit upřímnost a náboj, protože kapela by určitě nehoblovala 17 let, když by je to nebavilo a nevěřili tomu. V songu Hymrovi hostuje na zpěvu bejvalej zpěvák Oiquellů Klička a basák Neparkovat Vjezd Čad. Booklety dělá Kabanos fajnový, takže textíky a fotky (hlavně ta úvodní a na zadní straně se moc povedla) jsou samozřejmostí. V ČR zase tolik CD domácím kapelám nevychází, takže být Vámi, tak bych se po tom určitě podíval (za 150 u Rabiáta viz odkaz dole). A na živo se na ně můžete těšit třeba v září v Pardubicích.

7er Jungs je německá kapela, která pochází ze severozápadu Německa a tvoří jí čtyři členové. Kapela má na kontě jedno regulérní album a k tomu celou řadu singlů a splitek. Toto album vyšlo na Rebellion Records v rámci sběratelské kolekce EPek jako šestý kousek. Obsahuje dva songy a to Great Days in Blitz a They Walked the Line, což je cover od Joy Division, ale kdo sleduje i jinačí hudební žánry, tak jistě ví, že tenhle song udělala i industrialovo/neofolkoví Von Thronstahl. EPko otevírá jejich vál The Great Days in Blitz, který je streetpunk ve středním tempu, který poměrně dobře odcejpá a text vypovídá o starých časech, kdy lidé drželi při sobě a přátelé si byli blíže, než bratři, ale i když jsou tyhle časy dávno pryč a mnoho lidí už s námi není, tak my pokračujeme v naší cestě, která má jediný směr a to kupředu. Cover je o tvrdší, než původní verze, ale přijde mi, že tempo zůstalo stejné nebo možná se i o kus zpomalilo a kytary jsou samozřejmě mnohem ostřejší a výraznější, než v původní verzi od Joy Division. Jinak EPek bylo vylisováno 500 kusů (červená, žlutá a černá verze) a je to snad první sběratelská edice, kde najdete texty (respektive teda text na jejich song). Kapelu jsem znal jen podle názvu a o její jinčí tvorbě toho moc nevím, ale tohle mě velmi pěkně překvapilo a určitě se po tom někde koukněte.

Skum je album od dlouho hrající (první věc vydali před 31 lety v roce 1982) punkové bandy Abrasive Wheels z Leedsu, které vyšlo původně v roce 2009 na Crashed Out Records a nyní vychází v limitovaném počtu 300 kousků (100 černých, 100 růžových a 100 zelených) na Rebel Sound. Kapela nebyla od půlky 80.let do roku 2002 aktivní, kdy se vrátili zpět. Album celkem obsahuje 12 songů. Muzika AW je celkem pohodovej a melodickej punk, kde svoje místo má kytara, která hraje lehké vyhrávky (Born Loser) a společné refrény (třeba v songu Class of 82´). Jinak kapela umí zahrát rychlejší věci jako třeba Survivals, ale i pohodový věci alá The Crack (třeba song Nothing to Lose), ale i typickou punkrockovou halekačku (Breadline nebo poslední Crashed Out and Wasted) nebo pomalejší věc (Skum). Jinak textově je to asi typickej punk (opět mám jen digi verzi), takže nějaký to popíjení, armáda a nechuť zemřít pro vládu nebo policajti. Kdo má rád kapely z 80. let, tak jemu se bude líbit i tohle, já na ty obnovený legendy moc nejsem, ale nezní to nejhůře.

Toto je vážení přátelé první vydaná věc Agent Bulldogg od roku 1995, kdy spatřilo světlo světa jejich album Ett Tusen Glas. EP si (pravděpodobně) vydala kapela sama a v překladu znamená Jsme zpět…Na desce najdete 4 songy ve švédštině, z čehož jsou dva nové (Den Jag Är – To, kým jsem a Karriärpolitiker – Kariérní politik), jeden je přehraná verze z Brewed in Sweden 2 (titulka Vi Är Tillbaks) a jeden cover od švédského folk punkera Per Perssona (Livet Jag Ålskar – Život, který miluji). Textově jsou songy o tom, že kapela je zpět a dále o lidech, kteří jí házeli klacky pod nohy. Dále o tom, jak Vaše životní cesta souvisí s tím, že pravděpodobně zemřete mladý. Dále o tom, že každý dělá chyby, které nejdou vrátit nebo o tom, jak povolání politika je výborná věc na to, jak zbohatnout. Vi Är Tillbaks se ke kapele hodí jak prdel na hrnec, střední tempo, lehká vyhrávka a Thomasuv zpěv. Livet Jag Ålskar je trošku poznat, že to je cover, je to rychlejší, melodické a více punkové. Den Jag År je perfektní song se skvělým textem a je vidět, že kapele skutečně začala hrát přesně tam, kde skončila, protože tenhle vál zní, jak z jejich nejlepších let. Karriärpolitiker má zvuk už ne tak sednoucí původním Agentům. U zpěvu se nyní střídá kromě Thomase i Robban a Radar (Antipati, The Righteous…, ale to určitě dávno víte), takže zpěv je více barvitý (viz právě song Karriärpolitiker). Jinak obal desky je černobílý a uvnitř najdete poměrně obsáhlou děkovačku, nějaký fotky a texty na tři songy (kromě toho coveru). Super věc a já se těšim na další věci od téhle obnovené legendy!

Splitko dvou známých kapel, které nemusím asi ani představovat vyšlo začátkem tohoto roku na Randale a Templecombe na černém a oranžovém vinylu (toho je jen 100 kousků). Na EPku najdete celkem 3 písničky a to Livsstil (Cesta životem) v anglické verzi, kterou nahráli The Templars již v roce 1994 (klasicky jen Phil a Carl) a podle popisku na papíře, který je přiložen k EP, měl tento song (a asi i celé splitko vyjít mnohem mnohem dříve). Proti originální verzi je to trošku jemnější (hlavně kytarový začátek). Agent Bulldogg tu mají songy dva a to Visions of Future, který je původně od The Templars z EPka Beauséant (samozřejmě ve švédštině) a nový song Strorebror (Velký bratr). Cover od Templars poměrně dobře odpovídá originálu a navíc je tu i saxofon, který tušim v originále není. Nový song Storebror je podle českého překladu zřejmě o novodobých praktikách sledování kamerami a i přesto, že z původní sestavy Agent Bulldogg jsou zde jen dva lidé a zbytek hraje v punkovějších Antipati, tak tento song poměrně dobře odpovídá tomu, na co jste u kapely zvyklí (ať už je to zvuk kytar nebo melodie). Na obalu jsou staré fotky, které pocházejí z Carlova pobytu ve Švédsku (vzadu je o tom i krátké povídání), uvnitř pak jsou texty jen u Agent Bulldogg, pár fotek a poděkování. Agent Bulldogg jsou zpět a určitě to bude lépe znát na jejich EPku s názvem Vi Är Tillbaks, na které se moc těším. Tohle jako ochutnávka postačuje a na coverech není moc co hodnotit.

Druhé album týhle japonský mlatičky vydal americký label Hostile Class Productions, kterému šéfuje Witek a to jak na CD, tak i na LP. Rok vydání je přecijen o něco starší, ale myslím, že to určitě stojí za recenzi. Celkem na albu najdete sedm songů (o jeden více než na Unshakable Determination) v angličtině (i když občas máte co dělat, abyste to poznali vzhledem k přízvuku a pokud chcete něco oposlouchat, tak musíte hodně pečlivě sledovat text) s rockovou a místy až metalovou kytarou. Kapela hraje v pěti a nutno říci, že muzika je fakt povedená a plná kytarových a basových sól a společných zpěvů, chorálů a jejich střídání. Členové bandy mají zkušenosti s hraním v kapelách jako Cannons, New Dawn nebo Strong Style, takže tomu, kdo sleduje japonskou scénu (speciálně kapely kolem SSS), nejsou tato jména rozhodně neznámá. Právě kapely kolem SSS jsou profláknuté svým hutným a skoro hmatatelným zvukem a Aggroknuckle na tom nejsou jinak. Jinak zde uslyšíte i trošku akustiky (v songu You Are My Nightmare, která se pak rozjede do parádní rock´n´rollu). Nejmelodičtěšjí je asi titulní song Battle Dressed in Black. Ostatní songy se jmenují Violence Nocturne ´13 (což je zřejmě odkaz na song od Ikazuchi), 28 (s perfektní kadencí bicích ke koni), Behold the Rising Sun Flag, We Resist Pressure a Union Song Part 3. Japonská společnost je hodně konzervativní a homogenní a je založená na tradičních hodnotách, což se pochopitelně odráží v textech kapely, takže máme tu hrdost na krev předků, která se nachází i v našich žilách (28), obrana Japonska před mocipány, kterým jde je o peníze (We Resist Pressure) a kteří dávno podmázli vládu a která se stává nebezpečnou pro vlastní lid (You Are My Nightmare) nebo třeba píseň o vlajce s vycházejícím sluncem, kterou má téměř každá japonská banda (Behold the Rising Sun Flag). SSS kapely jsou prostě hudební skvosty a Aggroknuckle mezi takové klenoty poprávu patří. Booklet je rozkládací a najdete v něm texty a fotky členů z koncertů. Za artwork je zodpovědný Yossy z The Hawks. Paráda, ale musíte být trošku fajnšmekr, protože tohle není nějaká tuctová muzika, u který se vypijete někde ve čtyřce s kámošema :).

Tohle je nové splitko portugalských Albert Fish s pro mě dosud neznámou maďarskou kapelou Belfegoi. To „nové“ je ovšem trošku zavádějící, protože Albert Fish zde mají jen věci, které už byly vydány a to konkrétně, jeden track z EPka City Rats, jeden z tributu pro kapelu Peste & Sida (který je jako jediný portugalsky), jeden ze splitka se SIStemou a tři z alba News from the Front. Albert Fish jsem poměrně dostatečně představil v předchozích recenzích a nebudu se opakovat, tím spíše, že tu není nic nového. Belfegoi zde mají písní sedm a zřejmě se jedná o předtím nevydané věci. Všech sedm písní je maďarštině, což znemožňuje byť jen minimálně odhadnout význam názvu písně, ale ještě že máme ten překaldač. Takže zde máme songy o lásce, každodenním boji, o tom jak každý stárne a po 30 že to stojí za prd atd…Hudebně je to střední tempo, muzika není nijak extra složitá a má to hodně 80´s zvuk a punkovou melodičnost a občas šmrnc rock´n´rollu (třeba v songu Skinhead Fitness), ake i ska (Mindennapos harc) a celkově se to poslouchá hodně pohodově a je z toho cítit, že texty nebudou asi nic moc vážnýho, spíš nějaký to pivečko atd…V bookletu je vše potřebné (texty, fotky, kontakty na kapely a údaje o nahraných skladbách). Albert Fish nechám bez hodnocení, protože zde nemají nic novýho, Belfegoi dávám 7.

Toto je split EP dvou portugalských kapel, které vyšlo spoluprací labelů Zeroworks a Bolhao. Strana A patří známým Albert Fish z Lisabonu, strana B potom novější kapele Grito!, která pochází z Porta. Obě kapely zde mají dva songy, Albert Fish anglické The World is Ours Tonight a Fucked Up, Grito! potom dva portugalské – Gajos do Porto (Kluci z Porta) a Invictus (Nepřemožený). Albert Fish hrají v pětičlenné sestavě a jejich muzika je rychlejší streetpunk s trošku uječeným zpěvem (hlavně v refrénu songu Fucked Up). V songu The World is Ours Tonight se prozměnu střídají dva zpěvy a song je mnohem melodičtější, než Fucked Up. Je to klasický protest song o rebelii v ulicích, zatímco song Fucked Up je o posraném životě, kde jen pár věcí dává smysl. Grito! hrají ve čtyřech a tuším, že tohle je jejich debut. Název znamená něco jako Výkřik. Kapela hraje krapet melodičtěji a je to více do Oi!, ale ne tvrdostí. V prvním songu Gajos do Porto je slyšet parádní singalongový refrén, ve kterém jsou i dívčí zpěvy. Druhej vál Invictus je o něco rychlejší a melodičtější a je to prostě větší halekačka. Jinak deska je limitována 200 kousky, obal je kreslený a uvnitř papír s texty a fotkami + seznam vydaných věcí od Zeroworks. Suma sumárum dobrá věc, kde si poslechnete nové songy od zajeté, ale i od zbrusu nové bandy.

Toto LP vyšlo jako pocta k dvaceti letům založení španělské kapely Alta Tension z Valencie, jinak se jedná o album z roku 2001, které původně vyšlo jen na CD verzi na Bronco Bullfrog Records (na které vyšla ale celá řada bonusů a má i jiný obal) a nebo v roce 1998 jako splitko s Backslash na Mad Butcher Records. Jinak má kapela na kontě ještě dvě alba, z nichž je nejznámější (nebo alespoň mně) La Historia Continúa. Na tomto LP najdete deset songů ve španělštině. Názvy songů se dají přeložit jako Město podvodů, Generace 77, Pakt se smrtí, Na ulicích, Antisocial nebo Naše krev. Kapela hraje ve čtyřech, ale melodičnost jim rozhodně nechybí (hlavně co se sólové kytary týče), což dokážou písně jako Ciudadano Engañado, En las Calles, Generación del 77 nebo Manifesto. Většina je v celkem normálním tempu, ale třeba Pacto Con la Muerte je v trošku rychlejším tempu, kterej je umocněnej kytarovou vyhrávkou po každém řádku sloky. Zpěvákovi v refrénech vypomáhají i ostatní členové kapely. Textově to bude podle názvů celkem klasika, ale tak songy byly nahrány v roce 1995. Deska vyšla ve 300 kopiích (200 červených a 100 černých) a uvnitř najdete papír s texty, fotkami a poměrně obsáhlou historií, ale bohužel jen ve španělštině. Pěkná reedice celkem zásadní kapely španělského Oi! 90. let.

Kapela Ani Krok Späť! je poměrně známá v našich luzích a hájích hlavně díky častým živým vystoupením. Toto je jejich zbrusu nová řadovka, kterou vydalo 4Subculture Records. Bohužel kapela si dává pauzu s hraním, takže je můžete vidět asi na posledních dvou koncertech do léta. Název desky se jmenuje Zrkadlo doby a najdete na něm osm nových písniček, z čehož je jeden v angličtině – Endless Nights a zbytek ve slovenštině. Názvy songů jsou třeba Trest smrti, Ctihodnost anonym, Rock´n´Roll, Odkaz predkov, Ten nejlepší atd… Hudebně je kapela hodně vyhraná (sólová kytara, ale i basička) a jede si to svoje, jako na předchozích fošnách, takže najdete tu tvrdší songy jako třeba hnedka Trest smrti, melodické věci jako Ctihodnost anonym nebo Ten najlepší, ale i balady vybrnkávačky Odkaz predkov (kde jsou slyšet i klávesy a parádní střídání hrubého a normálního zpěvu) a Motlidba nebo klasickej rock´n´roll song (kterej mi teda do jejich tvorby moc nesedí a přijde mi to taková trošku vycpávka, ale to je jen můj názor). Textově kapela vždy patřila spíše k tomu vážnějšímu a v tom pokračuje také, takže zavedení trestu smrti, církev, internetoví bojovníci, patriotismus a s ním spojené hodnoty, cílevědomost, ale najdete tu i chlastací klasiku (o jejich crů H.W.C.). Kromě toho je zde ukrytej jeden bonus a abych nebyl uplně taková kurva a prásknul to, tak vám řeknu, že stejnej cover mají i Stormwatch na posledním albu, takže vás aspoň donutim si přečíst recenze zpátky a pak si tipnout, jakej z těch dvou co tam ty amíci maj, to je. V bookletu najdete texty, koláž fotek a děkovačku, takže to je v klídu. Pár výhrad bych měl asi k obalu, kdybych kapelu neznal, tak bych to tipnul podle něj na nějakej anarcho/crust punk, ale kapele se to nejspíše páčí. Doufejme, že kapela si nedává pauzu na moc dlouho a bude nás obveselovat (nebo v jejich případě nutit k zamyšlení) zase za chvíli. Podpořte domácí kapelu a i vydavatelství a nakupte třeba přes odkaz níže, 150 Kč (nebo 6 Euro) skutečně není v dnešní době nějaká hoch cena a kolikrát si za to nedáte v putyce ani 4 piva plzeňskýho typu. Celkově to hodnotím kladně (kromě těch věcí co jsem psal výše).

Druhé EP od Magdeburgské kapely Anti Clockwise s příznačným názvem Vol. II. Deska je opět vydaná DIY stylem a její grafika je hodně podobná Vol. I. Na desce najdete čtyři písně v němčině a to Subkultur a Hey Arbeiter na straně A a Das Letze Stück Identität a China na straně B. Kapela hraje pořád ve stejném tříčlenném obsazení (někdo z kapely hraje tuším i v kapele Rampage). Kapela Anti-Clockwise hraje klasickej skinhead rock´n´roll jako třeba The Templars (takže lehkej booster na kytaře). Co je na nich parádní jsou především texty, které nezabíhají do klišé a mají hlavu a patu a věnují se i vážnějším tématům, než bývá u Oi! kapely zvykem. Dále je pod každým textem (bohužel zase jen v němšině) popsáno, proč daný text kapela napsala a co tím chtěl vlastně básník říci. Takže je tu text o tom, jak subkultura musí přežít, takže organizujte ve svém okolí pouštěčky, koncerty a postavte se na vlastní nohy za celej kult (tady je to kokrétně vztaženo na oblast v okolí Magdeburku). Songy Hey Arbeiter a China pojednávají o podobném tématu a to jsou práva dělníků, kteří kolikrát nemají už sílu bojovat za svoje práva a stávají se z nich otroci a Čína je toho jasným příkladem, kde se nemohu ani ozvat a říci svůj názor. Poslední věd pojednává o ztrátě identity lidí, kteří se stali závislí na televizních seriálech, internetu a všech možných globálních produktech jako je Cola, Mc Donald, MTV a dalších amerických produktech, kteří berou identitu Vaší osobnosti. Parádní je první song Subkultur, která má nádherný refrén. Parádní věc od srdce, na které je vidět, že kapela si jede DIY styl ať už v organizování akcí, tak i ve vydávání muziky a že věří tomu, čemu zpívá. Deska je limotvána 300 kusy a je na zeleném vinylu.

Čtvrté EP téhle švédské kapely vychází na jejich domácím labelu a jeho název by se dal přeložit jako „Čas ke spánku pro AntiPati“. EPko obsahuje tři songy – Skål För Er (Na zdraví Vám) a 800 Sen na straně A a na straně B Gnällig (což je vál od Agent Bulldogg z alba Ett Tusen Glas). Hnedka při poslechu prvního songu se nemůžu ubránit dojmu, že to je rozlučková nahrávka (i ten název trošku smrdí), ale doufejme, že ne. Pohodovej song, kde kapela připíjí všem, se kterými za ta léta zažila nějakou srandu. Druhej song je podle textu o něco vážnější (nějaká ekonomika a peníze mám ten pocit). V songu Gnällig schází oproti originálu saxík (ale zase je tam druhá kytara, která hraje saxofonovou pasáž), ale jinak je to celkově měkčí. Na Antipati je mimo jiné skvělý střídání zpěvům, protože všichni tři kytaristi i bubeník se hrnou do zpěvu. Pohodová muzika od lidí, kteří mají bohaté zkušenosti s hraním a jak říkám, snad nejde kapela na nějaký čas k ledu (i když jejich členové mají mraky jiných projektů). EPko je dělaný jako gatefold, takže rozkládací obal s obsáhlou děkovačkou (je tam i Batallion :)), textama, fotkama a CD s těmi samými písněmi a je limitováno 500 kousky. Vlastní deska je průhledná s černo-bílo-červenými fleky a vypadá fakt nádherně.

Asas de Vinganca (neboli Křídla pomsty po našem) je zbrusu nová kapela z portugalského města Faro a toto je jejich debutová věc, která vyšla na Bigorna Records (Bigorna znamená mimochodem v portugalštině kovadlina), jež se orientují na limitované kolekce malých desek. Nejinak je tomu i tady a deska je limitována 200 kousky (červený obal s červeným vinylem a zelený obal s černým vinylem + ještě každý rozdělen na dvě různé serie po 50 kouscích podle stříbrného nebo zlatého nápisu). Kapela hraje ve čtyřčlenném klasickém složení a zajímavý je fakt, že jim bubnuje zpěvák Faccao Opposta João. Kapela pochází z města Faro a celkem by mě zajímalo, jak to dělají, když je jejich bubeník z Lisabonu (276 km), ale asi to jde. Kapela nahrála na tohle EP tři písně (dvě portugalsky a jedna anglicky) a to Cruzada(Křížová výprava) na straně A a Os Dados Estão Lancados (Kostky jsou vrženy) a Skinhead Attitude na straně B. Texty se točí okolo klasických témat jako pomsta, pomluvy nebo nezlomnost Vašich postojů. Hudebně je to hrubší Oi!, které jde chvílemi až do HC (viz poslední song Skinhead Attitude) a připomíná mi to australskou Oi! Core kapelu All in Brawl. Nechybí klasické HC přechody z rychlejšího do pomalšího rytmu, kde se ze zpěvu stává spíš recitace (jak já říkám, zpěvák v tu chvíli „káže“). Singalongové refrény zase připomínají jejich španělské kolegy Ultimo Assalto z časů alba Nuestro Orgullo Pasado. Některé kytarová sóla (která jsou v každé písni) jsou jako od Warzone. Nechybí ani singalong refrény (Cruzada) nebo pasáže, kde jsou jen basa a bubny (Os Dados Estão Lancados). Cover desky je jak je u Bigorna Records zvykem udělaný nadmíru pěkně. Rozkládací obal, kde nechybí texty jak v portugalštině, tak v angličtině, fotka kapely, složení a děkovačka, maskáčový obal, do kterého je vložena vlastní deska a logo vydavatelství na jeho druhé straně. Dále samozřejmě plasticky vyvedené nápisy názvu kapely a labelu. Tvrdý, nekompromisní a super Oi!, těšte se na rozhovor.

Po singlu World of Pain vydává Wouter nové sestavě Badlands konečně plnohodnotné album s názvem Alexandrian Age. CD, stejně tak jako singl, bylo nahráno už v klasické sestavě (Badlands jsou čtyři, ale Victor u zpívání hraje i na kejtru, druhou kytaru pak obstarává kytarista Martens Army). Celkem je na albu deset songů a všechny v angličtině. Samozřejmě je tu i podíl čístě akustických songů vůči klasickému zvuku (akustické jsou čtyři - Cast Out, Nostalgia´s Treason, Ruler and Slave a Sorrow´s Companion, zbytek je normální). Ale i v těch normálních písních občas uslyšíte akustický vybrnkávačky (třeba Mastersinger of Thuringia nebo Oh Death). Byl jsem hodně nažhavenej singlem World of Pain, kterej obsahoval dvě fantastický písně, takže jsem se těšil i na toto. Normální písně mají dominantní sólovou kytaru, ze které si sednete na zadek, akustické mají zase parádní čistý zvuk (třeba flamengová Ruler and Slave, kde akustická kytara opravdu kouzlí nebo poslednií Sorrow´s Companion, která je zase ze smutnějšího soudku). Některé písně mají opět velice nostalgický tón (třeba Back Where I Belong, Wanderer on the Dark nebo už zmiňovaná Oh Death). Právě tyto nostalgické písně se mi líbí nejvíce. Už jen název alba Vám může napovědět, že texty budou minimálně klišovité a taky tomu tak je. I přesto, že je Victorův hlas čistej jak slovo boží, tak ne vše se dá odposlouchat a vzhledem k tomu, že zatím je pouze digitální verze, tak o tématech moc nepovím. Tak a teďka k hodnocení. Na první poslech se mi to moc nezdálo, protože skutečně musíte mít na Badlands náladu a prostor. Pustil jsem si to v práci a dělal něco jinýho a jako zvuková kulisa se mi to moc nelíbilo. Doma v klidu jsem si to pustil znova a na muziku se soustředil a přišel tomu na chuť. Takže pro mě to není moc odechová muzika, ale hudba, které se musíte naplno věnovat. Jo!

Tohle album původně vyšlo pod hlavičkou Soultamer – The Remedy Comes in Disguise a nazpíval ho Joost z Discipline. Tohle je původní nahrávka, kde byl vokál nazpíván Viktorem z Badlands (který nahrával i kytaru, Wouter z Razorblade potom basu) a Rebellion se rozhodl vydat to pod hlavičkou Badlands. Na desce najdete devět songů, které mají však přeházené proti původní verzi a nutno říci, že to prostě zní jinak než původní věc. Muzika, která zde je je zcela jistě ovlivněná každou původní kapelou zmíněých členů, ale výsledný zvuk je myslím naprostý unikát mezi streetrockovými počiny a to vše podtrhují hodně osobní a oduševnělé texty (třeba polemika jak by se krásně žilo, kdyby bylo možné vyměnit duši za srdce s kamene a být bez citů – song Heart of Stone). Za zmínku dále stojí zcela jistě parádní píseň Feel It se skvělou téměř nekončící sólovou kytarou, do které refrén sedne jako prdel na hrnec, rychlejší Rough Diamond (zřejmě nejrychlejší věc z alba), Soultamer (něco jako krotitel duší) nebo zcela akustická kytarovka Demon Crusade, kde je asi nejlépe vidět rozsah Viktorova hlasu. Jak je napsáno Viktorem, dá se to považovat za mezičlánek mezi alby The Killing Kind a When Angels Are Crucified. Jak jsem psal už u recenze na poslední album Badlands, není to muzika, která je jednoduchá na poslech a už vůbec ne co se textů týče. Celé je to zabaleno v pěkně tlustém digipacku (22. kousek z limitované serie – 300 kusů) s parádním obalem vně i uvnitř (jakési středověké bitvy a papežská mince), uvnitř je papír s jakousi Viktorovou zpovědí a mezi ní i texty na všechny songy. Šafy dal původní verzi před šesti lety plnej počet a já nemůžu toto hodnocení nezopakovat.

Holandská kapela Badlands vydává po akustickém Capital of Spirit singl s názvem Wolrd of Pain, kterej obsahuje už dvě klasické rockové songy a je to vlastně taková ochutnávka před deskou Alexandrian Age, která má vyjít nějak na podzim. Singl World of Pain obsahuje songy Open Road a Way of the World. Open Road, kterou najdete na straně A obsahuje hodně drhnutou kytaru, která je prokládána sólíčky a do toho všeho zpívá Viktorův jemný hlas plus singalongový chorály zbytku kapely (mimochodem kytarista je z Martens Army). Textově o tom, jak člověk musí najít svojí cestu mezi všemi těmi zkorumpovanými politky a systémem, kde vše stojí na prachách. Way of the World je hodně podobná, akorát je zde větší důraz na zpěv, který zde střídá několik melodií. Jinak kytarové vyhrávky zde najdete taktéž. Song vypovídá o neveselém světě, ve kterém žijeme. EP dorazilo zatím jen digitálně, takže o vnitřku Vám moc nepovím, grafika obalu odpovídá názvu desky. Badlands hrají jedinečný styl, který je pro ně charakteristický a touto deskou to jedině potvrdili. Je to jiné než předchozí alba, hudebně se to hodně posunulo, ale atmosféra a pocity, které máte při poslechu však zůstávají stejné. Jedna z top kapel současnosti je zpět a má co říct!

Další vydanou věcí na Skinflint Music je split CD skotských klasiků z Bakers Dozen a švédských nováčků Kombatants. No nováček není uplně přesné slovo, jelikož členové kapely mají zkušenosti s hraním v bandách jako S.O.T. nebo Heroes. Sestava Bakers Dozen se celkem dost často měnila, ale vypadá to, že se konečně ustálila (na basu hraje mimochodem týpek z On File). Každá kapela je na CD zastoupena šesti novými písněmi a všechny jsou v angličtině. Bakers Dozen mají za ty roky vypracován svůj specifický styl, kterého se drží a asi se od nich nedá očekávat nic jinýho. Potvrzují to songy jako Fantasist a nebo Storm Warning (která je z jejich části alba asi nejlepší). Další songy jsou Victim Mentality, Boots Round Bathgate, Company Man a Night of the Droogs. Kombatants hrají ve čtyřech, ale se dvěma kytarami a jejich muzika není určitě tak tvrdá v porovnání s Dozen a v jejich písních uslyšíte občas i náznaky ska (třeba Pirate Skins, což je zase pro mě nejlepší song od Kombatants a Salute) a také refrény jsou více singalongové. V posledním songu Kombatants Salute uslyšíte refrény ze songů Hurry Up (Sham 69), London Pride (Superyob) nebo Remember 81 (Evil Conduct) a song je jakáýmsi pozdravem kapelám, které Kombatants ovlivnili. Další songy Kombatants jsou Matchday, Evil and Suspect, Rapers a Stupid Little Cow. Zatím mám album jen v digitální podobě, takže komentovat můžu jen obal (kde je složená dohromady švédská a skotská vlajka na mapu Spojených států, plus skinheadi stylizování do vikinga a dudáka). Kdo má rád předchozí tvorbu Dozen, tak toto CD ho rozhodně nezklame, Kombatants jsou novou kapelou, která stojí za poslech (podívejte se i po jejich debutu Ruck´n´Oi! z letošního roku, na který je tu taky recenze). Fajn splitko.

Splitko australských Doc. Evil a amerických Battle Cry vydal na svém labelu Witek a obal k němu dělal Teeun ze Short Cropped. Doc. Evil je znovuobnovená australská kapela, která byla aktivní v letech 1998-2002. Členové potom hráli v Blood Red Eagle, což byl více politický projekt, ale nyní po rozpadu BRE se kapela vrací znovu jako Doc. Evil a kromě tohoto splitka mají ještě na kontě splitko s krajany First Assault (Vital Sign Records) a album Lost Years Found Scars (taky Hostile Class). Doc. Evil zde mají dva songy a to D.S.P. (Democratic Socialsit Party) a Lost Highway, což je cover od americkýho kotlíkáře Hanka Williamse. D.S.P. je hudebně podobné starým anglickým kapelám a Dougův zpěv je hodně podobný Jonesymu. Píseň je o jakési politické straně, která vypadá, že jen vydělává na svých členech, což jsou hlavně mladí blbci. Lost Highway je klasickej song o psancovi silnic, kterýho k tomuhle dohnal hazard, chlast a ženský. Battle Cry jsou z New Yorku a mají za sebou taky pár alb a desek. Na desce mají taktéž dva songy a to Under Siege a All Seeing Eye. Hudebně je to tvrdší konzervativní protikomoušské americké Oi! s rychlejším zpěvem. Under Siege vypadá na hymnu kapely (hlavně teda refrén). All Seeing Eye je klasika o velkém bratrovi, New World Order, FEMA kempech, ilumináti, komouši, spiknutí, převeztí federální rezervy v roce 1913, atd…no milovníci konspiračních teoriíí ho zcela jistě budou mít v ruce. Song je to ovšem luxusní. Co je teda na pováženou, je fakt, že v obou písních je zcela stejná jedna sloka, která není úplně krátká a to mi teda přijde trošku znouzectnost. Obal je fajn, americká a australská vlajka (australská jen ve formě Eureka vlajky, což je historická vlajka z roku 1854 a obsahuje pouze Jižní kříž). Uvnitř je papír s texty, deska je limitovaná 565 kousky. Určitě nic pro moc PC jedince :).

Birds of Prey je kanadská kapela, kde působí Jenny Woo a můžete je znát právě ze splitka s Jenny, které se jmenovalo Marching On, kde měli song Don´t Wanna Be Like You a na kterém se podílel Franky Flame. Birds of Prey jsou tříčlenná banda, ale bubeník Jonathan nahrával na CD i druhou kytaru. Fajn je, že i zbytek mužské části kapely se podílí na zpěvu v refrénech (třeba v Crazy nebo v All for One). Na CD je celkem 10 songů, ale z toho můžete znát zmíněný singl a potom songy Sound of the Scene a Blue Collar Hands, které vyšly na splitku s Discharger (ale byly nahrány v jiné sestavě), takže nových songů je 7. Ještě můžete znát videoklip k songu Keep on Dancing (http://youtu.be/HZF8KHoGhdA). Birds of Prey nehrají rozhodně nějakou tvrdou muziku, hodně to připomíná bandy kolem Chickswick Records (třeba druhý song Heroes of the Night, Crazy nebo Looking for Trouble) a je v nich hodně dobře slyšet basa. Někde je v tom slyšet i trocha mod beatu (konkrétně bicmen vypad, že tomu fandí, páč hraje v kvádru) – třeba v pomalejším songu All for One….Jinak textově je to o životě v subkulturním světě, hlavně chození na drinky, tancovačky, dále o tom, jak si člověk umí užívat to, že ho ostatní nenávidí, pomsta, pracující třída, atd…Jinak album vyšlo jako CD (digipack), ale i jako LP. Booklet je v cajku, fotky jako pozadí pod texty a děkovačka. Určitě nečekejte žádnej velkej nátěr, ale muzika je poctivá a songy jako Sound of the Scene nebo All for One se Vám vryjí do palice. Dobrý hergot.

Bishops Green je další kapelou kde zpívá Greg Huff, kterého můžete znát z jeho působení v Alternate Action, The Lancasters, Glory Stompers a nebo Subway Thugs. Toto album vyšlo na LP v celé řadě barevných kombinací na labelech jako Rebellion, Longshot, Contra, Randale, Bords de Seine a nebo Bandworm plus jeho CD verze na Rebellionu. Na albu najdete šest songů (z čehož jsou dva covery od The Lancasters), konkrétně Tumbling Down (na který je i video http://youtu.be/X9BFiUAhz4U), Blinded a Senseless Crime na straně A a na straně B pak Alone, Stay Away a The Crow. Kapela Bishops Green hraje podobný styl jako výše zmíněné kapely, kde Greg působil, takže očekávejte streetpunk s lehce boosterovanou kytarou, hravou basou (třeba basové vyhrávky v songu Senseless Crime) celkově starší zvuk a hlavně jeho nezaměnitelný vokál. Kapelu dále charakterizují drobné kytrové vyhrávky, které skvěle podbarví daný song. Ani byste nepoznali, že dva songy jsou covery, protože jejich styl je stejný, jako styl, kteří hrají Bishops Green. Kapele to skvěle šlape a ani jeden z šesti songů není slabý ba naopak si klidně myslím, že songů by na desce mohlo být více. Nejvíce se mi líbí asi Senseless Crime a The Crow (která je tuším zrovna od The Lancasters). Co je trošku chyba, je absence textů. Uvnitř najdete papír s děkovačkou, logem a fotkami, ale texty nikde. Plus uvnitř najdete lísteček s kódem pro stažení. Vzhledem k tomu, že Gregovy předchozí kapely jsem měl hodně rád, tak Bishops Green se mi líbí také a určitě by Vám neměli chybět ve sbírce, ať už na LP nebo CD.

Bestofka německé kapely Bombeck, která mapuje jeich dvacetileté období hraní vychází jako CD s 19 písněmi z celé jejich tvorby (tj. čtyři řadovky a splitko s Test A) plus čtyři nové nevydané písně. Pokud si album koupíte jako LP, tak CD dostanete jako bonus a na albu ve formě picture discu jsou na straně A songy nové a na B songy ze splitka s Test A. Já mám akorát CD. Staré songy nejsou nijak chronologicky řazeny, nové songy prozměnu najdete uplně na konci. Co se týče bestof části, tak tam asi není mnoho co psát…průřez tvorbou kapely za jejich 15 let hraní v 19 sonzích, mezi kterými najdete známý hotovky jako Gift im Blut, Im Promille Takt, Schatten deines Lebens, skáčkovou Promille nebo anglickou You Get Me Down. Nové songy se jmenují Das Gute daran war das Böse, Kein Zurück, Zusammen a Meine Helden von gestern. Textově je to o časech, kdy byl člověk mladší, ulice patřili jemu a to, co mu kdo řekl, tak se na to mohl spolehnout, pak jakási hymna kapely, že tu byli, jsou a budou, o tom, jak nejsme žádný proroci, alchymisti nebo anarchisti, a žijem pouze rock´n´rollem a poslední věc o vašich hrdinech včerejška. Nejvíce se mi líbí asi Zusammen a Meine Helden von gestern (kde je slyšet opět ska kytara). Jinak booklet obsahuje fotky kapely od začátku až do konce (nové songy už nahrál nový bubeník), což je celkem sranda sledovat ten vývoj, nějakou koláž z plagátů (je zde i jejich pražský koncert z 2011) a dále texty na nové písně. Po dvaceti letech je asi čas na bestofku, ale nové songy jim šlapou, takže já spíše čekám nějaký nový počin.

Turn of the Lights je singl od téhle pětičlenné srbské kapely o kterém jsem v životě neslyšel a o to víc jsem byl zvědavý, jak bude znít deska s designem obalu alá Motörhead. Na straně A najdete titulku Turn of the Lights, na straně B potom song No Turning Back. Oba jsou teda anglicky. Turn of the Lights je song ve středním tempu a je to hodně rockové (včetně kytarového sóla na konci). V refrénu zpěvák poměrně zajímavě pracuje se svým hlasem (hlavně teda na konci) za vydatně nazvučený podpory ride činelu. Dvojka No Turning Back je o něco rychlejší (i když je tam i jedna klidnější pasáž, kde se vše jakoby zklidní) a mně se líbí o něco více, protože je to více streetpunk. Taky refrén je větší halekačka. Uvnitř není žádnej papír s texty, na zadní straně obalu je fotka kapely, takže i ta recenze je trošku neosobní, protože já vlastně kromě tědlech dvou písní nemám žádný jinačí info. Zahrané je to ale dobře.

Boot Boys je kapela, která byla založena v roce 1983 a která se rozpadla v roce 1985. Toto album nebo respektive kompilace vznikla z aktivity Nica BDS, který vydal tuhle kompilačku z nahrávek z roku 1984 (a plánuje vydávat další staré francouzské bandy). Opět vyšla jak CD, tak LP verze (mám jen CD). Jedná se o jejich demáč plus dvě živé nahrávky z Brestu (Haine & Violence a Johnny S´en Va en Guerre). Na CD je deset songů ve francouzštině, z čehož vál Skinheads se opakuje ve dvou verzích. Zvuk není žádnej zázrak, přecijen jedná se o třicet let staré demo nahrávky, ale určitě se najdou lepší a horší songy. Třeba začátek válu Ulster nebo Skins de France (Bleu Blanc Rouge je hitovka jak kráva) zní celkem ok. Song Skinheads v obou verzích zní jako stará klasika od The Last Resort. Demo je celkem profláká věc řekl bych a třeba song Mitterrand visí na youtube celkem dlouho. Je to střední tempo a typická francouzská škola 80. let, takže kdo má rád Tolbiac Toads, Snix, Skinkorps nebo Brutal Combat, tak si určitě přijde na své i při poslechu Boot Boys. Jinak názvy songů znamenají něco jako Poslední bašta (Dernier Rempart), Děti krize (Enfants de la Crise) nebo Johnny jde do války (Johnny S´en Va en Guerre ). Jinak uvnitř najde krátkou historii kapely ve francouzštině, pár přetisků rozhovorů ze starých zinů a celou řádku fotek. Komu se nelíbí francouzský zvuk, tak neocení ani toto, ale kdo má francouzské Oi! rád, tak bude zcela jsitě nadšen z této reedice. Je to ale vlastně jen demáč, takže nebudu hodnotit.

Chilská kapela Bootboys má na kontě album Reyes de Las Calles na německém labelu Working Class Skins a potom EPko Cervezas Por Todas Partes na Poink Records. Tato deska obsahuje 4 songy Ni Santos, Ni Heroes (Ani svatí, ani hrdinové), Rey de las Calles (Král ulice), Mis Botas Fueron Hechas (Moje boty stvořené pro…) a Rapado Incorrecto (Nekorektní pleška). Poslední můžete znát právě z jejich debutového alba a Mis Botas Fueron Hechas není nic jiného než cover známého songu These Boots Are Made For Walkin´. Kapela hraje v pětičlenném obsazení (což zjistíte podle jejich fotky na zadní straně obalu desky) a to je asi největší změna, jelikož EPko předtím bylo nahráno jen ve třech. Kapela je hodně melodická a určitě vám to připomene starou anglickou klasiku alá starší The Business nebo jejich kolegy z Argentiny Comando Suicida. Songům jsou společné kytarové vyhrávky a basa která si taky jede hodně pěkný věci. Těžko hledat nějakou slabší píseň…co se mě týče, tak Rey de las Calles a Rapas Incorectas jsou totální pecky, které obsahuje vše, co má Oi! skladba obsahovat včetně parádního singalongu. Stejně tak jako předchozí obal, i tento dělal Abu z Minsku. Uvnitř bohužel nejsou texty, ale zase najdete papírek s download kódem. Bohužel o textech se teda moc vyjadřovat nemůžu…ale bude to nejspíš klasika, protože se písně hemží slovy jako botas, clase obrera, cerveza, incorrecta, politica, cultura nebo fútbol. Komu se líbili věci, co vydali předtím, tak tohle je ve stejné lajně.

Druhý album týhle brněnský kapely je už delší, než jejich debut a najdete na něm celkem dvanáct songů (plus videoklip na song Ještě nepočítej 10, na kterej se můžete podívat tady http://youtu.be/Ivu_VjM4pnk). BBSC nahráli ve stejné sestavě, ale musim teda říct, že kytara se hodně zlepšila (třeba právě v songu Ještě nepočítej 10, kde je hodně sekaček a na závěr slušný solo a nebo titulní Bez pravidel, ale i další) a vůbec je to celý na vyšším levelu (třeba používání dvojšlapky v songu Politicky korektní šílenství nebo basa v songu Vykonavatel a nebo O ničem). Jinak bicmena mají teď už novýho. V úvodním songu Chtěli jsme (We Wanted) uslyšíte i violoncello a v posledním songu Město mafie uslyšíte hostovat zpěváka z Morčat na útěku. Jinak texty se točí většinou kolem vážných témat, třeba lidi co práskaj a přežijou tak za každýho režimu (Stool Pigeon) – textově asi nejlepší věc, konzumní život, který z vás udělá chodící mrtvoly – Letadlo (Plane), takzvaná spravedlnost – Justice (Justice), práce, která z vás udělá nemyslící stroj – Lidské zdroje (Human Machines) nebo poslední Město mafie (City of Mafia), kterej vypovídá o životě v Brně, kterej je občas postavenej pěkně na hlavu (v songu uslyšíte i kytaru na druhou dobu). Jsou tu i klasický pouliční texty o životě na sídlišti – O ničem (About Nothing), což je pro mě asi i hudebně nejlepší song z desky. Druhou písní, co se mi hodně líbí, jsou právě Lidské zdroje. Jinak hudba se těžce popisuje, je to hodně o sekaný kytaře (ale ne ve smyslu drhnutí, ale spíše rytmických seků), takže melodii si ne u každýho songu zahvízdáte. Jinak obal bookletu koresponduje se songem Justice, uvnitř jsou texty pouze v anglčtině, čemuž fandim, našinec texty oposlouchá z alba a vzadu je fotka kapely. Lepší jak první věc!

Bota Gasta je brazilská kapela (název znamená něco jako Obnošená bota), která má na kontě zatím dvě alba, které si vydávali sami a to Espiríto Do Oi! a právě Guerra Civil. Toto EP obsahuje 3 songy v portugalštině, z čehož právě dva můžete znát z Guerra Civil (a to právě song Guerra Civil a Bota Gasta), plus je zde ještě song Futuro do Brazil, který není ani na jednom albu (ale asi byl pravděpodobně nahrán ve stejné době jako ty dva ostatní songy a na album se nedostal, nebo vyšel na nějaké kompilaci, nevím). Desek vyšlo celkem 150, z toho je 50 na zeleném vinylu a 100 na vinylu černém. Kapela hraje v pěti a je to skutečně znát, muzika je v celku rychlá, podbarvená tvrdým zpěvem a sborovými refrény. Hodně mi to připomíná jejich kolegy Tropel, ovšem je to zahráno mnohem rychleji. Texty jsou (jak už tomu u brazilských Oi! kapel bývá) plné násilí, které je ovšem vyvolané po právu (v textu Guerra Civil, kde jsou popsány nepokoje v Brazílii, kdy lidé bojovali proti vykořisťování), oddaností a nezlomnosti kultu skinheads, který povstal na všech předměstích planety (Bota Gasta) a v neposlední řadě brazilská media, která vykreslují život na ulicích Brazílie poněkud jinak, než je ve skutečnosti (Futuro do Brazil). K obalu je papír s texty jak v portugalštině, tak v angličtině (i když tam by neuškodila troška korekce, přece jen Worm Boot je asi něco jinýho než Worn Boot, ale je to underground viď :)) plus pár obrázků z koncertů a plagát. Sice se nejdená o nové songy a v takové situaci většinou nehodnotím, ovšem tohle je situace poněkud jiná, jelikož se původní alba kapely dají těžko na originálním nosiči sehnat a kor v Evropě a proto kvituju snahu Pabla, že toto vydal. Tvrdý, nekompromisní Oi! ze zaprášených brazilských ulic naservírované na parádním vinylu.

Double CD Brassknuckle Boys, která pochází z amerického státu Kentucky vydal Rebellion jako další část sběratelské kolekce a tuším že vyšlo ku příležitosti evropského turné kapely. Na kolekci najdete chronologicky všechny písně z jejich řadovek American Bastard, Appalachian Industry a Songs about Fighting, pak celé EP Fighting Poor a splitko ze Stomper 98 a pár songů ze splitka s Deadline (Any Fate but Sumbission) a jeden song ze splitka s Riotgun. Vlastně myslím, že to je veškerá tvorba, protože některé věci by se dublovali (což se ale občas stalo tak jako tak, ale zřejmě se jedná o různé verze songů). Dohromady na obou CD najdete 45 songů (50 a cca 62 minut). Já měl jakž takž kdysi naposloucháno jejich album American Bastard a jinak jsem se o bandu nějak zvláště nezajímal. Kapela hraje ryhlejší streetpunk s občasnejma dotykama skinhead r´n´r (třeba song The Pilgrim a New Amendment z Appalachian Industry nebo Murder of Manslaughter z American Bastard), ale jsou zde i pomalejší věci (jako třeba Jimmy Coonan, Fire on the Plains nebo Our Little Secret), parádní halekačky (třeba Thousands are Sailing) a pár coverů – Voice (předělanej Voice of Britain) nebo Green Fields of France (v zatím nejrychlejší verzi, co jsem slyšel). Kapela má hodně silnou stránku ve zpěvnosti a singalong refrénech, které jsou pro US bandy tak typické. V digipacku najdete pár fotek kapely a menší profil jednotlivých členů i ex-členů (kde žijí a co dělají). Já od kapely neměl nic, takže je fajn mít všecko co vydali (kromě posledního singlu na Contra) na dvou CD, ale není to nic nového, takže bez hodnocení.

Zatím poslední počin od Brassknuckle Boys je tohle EP, které obsahuje tři songy a to zbrusu nový You Think You´re Happy a potom Manhood´s Only Kings, který můžete znát ze split EP se Stomper 98 z roku 2012 (ale tohle je tuším trošku jiná verze) a cover od Bee Gees New York Mining Disaster. Pokud si stáhnete album přes download code, tak tam navíc budete mít jednu nepojmenovanou píseň (instrumentálka s parádní kytarovým sólem přes efekt) a potom song The Pilgrim (kterej můžete znát z předešlé tvorby a což je hitovka jak prase). První song je v duchu jejich předchozí tvorby – skinhead rock´n´roll postavený na kytaře. Dvojka je více melodická a zabývá se klasickým tématem pracující třídy a nejasné budoucnosti dělníků, kteří musí živit svoje rodiny. No a ten cover od Bee Gees určitě tvrdší než originál, ale tak moc často se nestává, že by skinheadská kapela udělala jejich cover. Jinak deska je limitována 250 kusy (125 černých a 125 barevných). Uvnitř jsou texty na první dva songy a nějaké povídání od zpěváka, proč se deska jmenuje, jak se jmenuje (o tom jak seděl před dvaceti lety v Kentucké věznici a užíval drogu Sinequan, aby se mu ukrátil čas a o tom, jak první song z desky napsal pod jejím vlivem). Toto vězení najdete i na obalu desky. Suma sumárum to dává ale jen jeden nový song. Tak doufám, že se brzy dočkáme něčeho dalšího.

Po EP Valhalla Bound vydává americká thug rock kapela Bricktop stejnojmenné EP opět u Randale Records. Deska obsahuje tři songy a to Bound by Hate a Never Walk Alone na straně A a Two Faces of Fascism na straně B. Oproti Valhalla Bound jich jen už „jen“ pět. Album otevírá Bound by Hate, kde se ve slokách stříkají vokály a refrény jsou zpívány sborově, zatímco si kytara v pozadí hraje jižanský sólíčko. Song je o jednotě a síle, kterou Vám dodává Vaše crů. Dvojka je rychlejší a daleko údernější, hlavně refrén, kde se zpěvák parádně rozeřve a celkově je to více do klasickýho HC a to i textem – ulice, bratrství a společně proti společnosti. Poslední song je o tom, jak člověk může stát mimo politiku a přesto se stává terčem pro obě strany a to nejlépe jen na internetu nebo pomocí anonymů. Hudebně je to také rychlejší a opět dominuje sólová kytara a střídání vokálů. Sólice a právě to měnění hlasů jsou jednou ze silných stránek Bricktop. Uvnitř najdete papír s texty a děkovačkou, na obalu jsou pak fotky členů kapely. Deska vyšla v černém a modrém provedení. Kdo má rád mixku rocku, HC a punku, tak Bricktop jsou kapela přímo pro něj!

Tohleto jest americko-australské split EP kapel Bricktop a Slick 46, které se jmenuje Murder at 45RMP. Cover desky odkazuje na film z 50. let Dragstrip Riot (českej název neznám a ani nevim, jestli nějakej vůbec je), který je o nějakém přepadení civilistů motorkářským gangem. Každá kapela je zde zastoupena dvěma songy (obě kapely zde mají i nějaký cover). Bricktop zde mají vály No Life in Fear a Evil od 4 Skins, Slick 46 pak Don´t Ask Me a Teenage Kicks od The Undertones. U Bricktop opět vede sólová kytara a parádní střídání vokálů. Kapela hodně koketuje s motorkáři, což je vidět jak na nich, tak i na grafice desky. No proč ne, klasickej špinavej rock má určitě něco do sebe. Evil je zahranej bez nějakejch větších změn, akorát samozřejmě zvuk je daleko modernější. První song od Slicků je hodně melodickej a na ně relativně pomalejší (celkem mě to překvapilo, jejich předchozí věci byli spíš klasická punkovka). Kapela skvěle využívá dívčího vokálu v refrénech. Teenage Kicks je klasika, kterou dívčí vokál parádně oživí. Jinak uvnitř najdete pěknej papír s obrázky a obsáhlou děkovačkou, bohužel bez textů, což je teda škoda. Obě kapely mám celkem rád a musím říct, že se tohle splitko povedlo.

Další věcí, která vyšla na Shout Proud Records je LP řecké kapely z města Kavala, která se jmenuje Broken Glasses a název alba by se dal (snad) přeložit jako Freeman. Na albu najdete deset songů v řečtině (ale na obalu najdete i anglické ekvivalenty, takže alespoň podle názvu si budete moci představit, o čem kapela pěje). Kapela má na kontě už tři alba (včetně nějakého best of za roky 2009 – 2013). Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě a zajímavostí může být, že jim bubnuje holka (což není zase tak nic neobvyklého – viz třeba Bronco Army). Hudebně je to střední/rychlejší tempo s hodně oboosterovanou basou na Oi!, která tomu dodává celkem švih. Na vokálech se točí až na bubenici všichni a hlavně v refrénech se to výborně doplňuje. Názvy některých songů by se dali přeložit jako Pomsta před vítězstvím, Krize, Lži, Ozbrojení a nebezpeční nebo třeba Ulice patří vám. Hodně se mi líbí song Crisis, kterej patří zrovna mezi ty rychlejší nebo hnedka následující Just and Always, dále In the State of Ferment, která je hodně zpěvná a poslední Living in the Margins. Jinak deska je limitovaná 200 kousky (170 černejch, 30 šedejch) a je ručně číslovaná, jak je u Shout Proud zvykem. Na obalu je logo kapely, vzadu fotky a děkovačka. Papír s texty tu nenajdete, ale ono by to stejně asi většině lidí nebylo k ničemu (pokud by to nebylo v angličtině). Dirk se zaměřuje na méně známé kapely z různých koutů světa a to je jedině dobře, protože koupením si rozšíříte hudební obzory. Trošku to připomíná tvrdší španělský kapely. Za mě dobrý.

Bronco Army je hodně aktivnií kapela, která pochází z Brazilského Sao Paula a na svém kontě má jedno dlouhé album (4Subculture Records), dvě EPka (Shout Proud a Stratum Records) a čtyřsplitko (Skinhead Beat Records). Na posledním jmenovaném labelu vydává i svoje druhé dlouhé album, tentokráte s názvem You Know Who We Are. Tomuto albu předcházela ochutnávka v podobě EP od Stratum Records s názvem Young Warriors. O složení kapely si můžete přečíst v recenzi na singl. Hudebně je to jednodušší Oi! ve středním tempu, ve kterém se občas mihne nějaké to lehčí sólíčko, ale kytara není moc oboosterovaná. Kapela hojně využívá dívčího vokálu ve sborech, které jsou hodně zpěvné (třeba druhý song Resistance in Pride, který je sice jednoduchý, ale refrén se Vám okamžitě vryje do palice). Textově je to ortodoxně skinheadské, pocta a opěvování kultu a pouličního stylu života, což je celkem typické pro brazilské kapely (viz Voluntarios, jejichž každý druhý song má v názvu slovíčko Carecas). V songu One of a Kind, který je o skinhead girls zazní dokonce i piano. Názvy jako Are You With Us?, No Bullshit Just Oi!, Still Crucified nebo Skinhead Power Sao Paulo mluvím myslím za vše. V bookletu jsou kompletní texty a na jejich pozadí staré fotky britských skins a dále celá řada fotek členů kapely. CD je ručně číslované a limitované 500 kousky. Povedená věcička.

Po EPku Il Gossip Della Morte vydává italská kapela z Milána druhé regulérní album s názvem Finche c´e´ Birra c´e´ Speranza (tento poetický název znamená „Dokud je pivo, je i naděje“), tentokráte na Rebellion Records v rámci sběratelské kolekce CD. Na CD najdete 14 songů v italštině, z čehož poslední 3 jsou bonusy právě ze zmiňovaného EP, které vyšlo minulý rok na MFS. Názvy některých písní jsou taktéž velmi poetické, stejně tak jako název alba, takže tu máme vály s názvy Coglione (Blbec), Alcootest, Vaffancule (překlad u těchto není třeba), ale třeba i Falsi Amici (Falešní přátelé), Torno a casa (Zpět doma) nebo Catene (Řetězy). První CD Alla Faccia Vostra mi nějak extra nedostalo, zato jejich EP na MFS už celkem jo a tímto albem se kapela posouvá opět dál. Desku otevírá vynikající rychlejší halekačka Non c´é ne unos ano, která přesně splňuje všechny atributy italské Oi! hudby – zpěvnost, smysl pro melodii a singalong. Fajn je taky fakt, že se na vokálech střídá více lidí, takže zpěv se nestává nudným (i když mu nerozumíte). Nejinak je tomu u dalších písní z CD jako třeba Ora! (jasný vlivy r´n´r na instrumentálním začátku), pomalejší Coglione, zpěvné Alcootest a nebo Torno a Casa s country kytarou na začátku. Nové věci uzavírá Non Pasa Mai, kde je i two tone kytara. CD je opět digipack a bylo jich vyrobeno jen 300 kousků a asi jsou v něm opět texty a nějaký fotky (říkám asi, páč mám jen digitální verzi). Jedná z mála italských kapel, která je opravdu nepolitická a umí hrát! Kdo má rád jakoukoliv Itálii, tak se mu zaručeně budou líbit i Brutti e Ignoranti.

Cadence of Pride je kapela, která pochází z Ruska (Jekaterinburg) a má za sebou splitko s kapelou Keine Engel s názvem From Ural with Hate, který vyšlo také přes Ediciones Limitadas. Nyní kapela vydává další EPko (opět přes Ediciones Limitadas). Na něm najdete dva songy a to The Routine a Oi, narrow-minded!. Oba songy jsou v ruštině, ale já nevim, jak dostat názvy v azbuce semka do wordu :). K desce dostanete i CD v papírovém obalu s názvem …in the Cadence of Our Hearts, na kterém najdete osm songů (včetně dvou z desky a coveru Oi! Ain´t Dead od Condemned 84 a dvou songu ze splitka s Keine Engel – Glamorous Bitch a The Boys from The Ural). Je to vlastně demáč, kterej kapela nahrála v roce 2010. Další songy jsou No Job, The Verdict of Alienation a Children of Concrete Jungle. Kromě coveru jsou všechny v ruštině. Muzika je tvrdší, převládá střední tempo a je vidět, že kluci mají rádi tradiční britský styl. Jinak deska vyšla ve 250 kouscích (105 modrých, 105 oranžových a 40 černých). Uvnitř najdete texty (jak v azbuce, tak i v angličtině, což kvituju) a krátkou bandstory, ze které se dovíte, že kapela je v současnosti neaktivní (odešel bicmen a basák). Nejvíce se mi líbí z CD asi song Children of Concrete Jungle, která má parádní melodii i refrén. Pokud Vás to zajímá, tak se na jeden song můžete podívat na youtube (http://youtu.be/vf9IVUAHI0k) a pokud byste si chtěli desku objednat, tak napište na ediciones_limitadas@yahoo.es, ale pospěšte. Určitě zajímavá a sběratelská věc.

City Saints je kapela z Goteborgu a toto je jejich debutový počin. Banda je čtyřčlenná (ale má dvě kytary) a za bicími najdete původního bubeníka Perkele. Na desce najdete tři songy a to titulní Spitting Blood na straně A a Flame of Fire a Lies na straně B. Hnedka v prvním songu uslyšíte i foukací harmoniku (alá Saturdays Heroes, ale muzika City Saints je daleko přímočařejší). Spitting Blood je parádní skinhead rock´n´rollová skladba o tom, jak kapela ráda hraje na živo a jak potí krev na podiu. Dvojka je klasickej vál o subkulturním životě, ať už jste skinhead, pankáč nebo roker. Hudebně je to hard rock jako řemen a obsahuje i pasáž, kde jede jen zpěvák s bicíma. Poslední Lies je jak hudebně vystřižená od Skrewdriveru (a je asi nejrychlejší z desky) a je o tom, jak politika není nic jiného než jedna velká lež. Celkově má kapela hodně rockový/rock´n´rollový zvuk a nutno říci, že jí to pěkně odcejpá. Deska je limitována 250 kopiemi na čeveném vinylu, uvnitř papír s textama, fotky a papírek s mp3 kódem na stažení. Dlouhohrající album by mělo být na světě co nevidět.

Další reuninon klasiků nám připravili Close Shave a během něj o sobě dali vědět živým albem Made in Brum. Bad Reputation je regulérní studiovka (12 nových válů, v tom 3 covery – Can´t Stand Northern Soul, You´re Wondering Now a Bad Reputation), která ale nekončí tam, kde kapela skončila v 90. letech (poslední řadovka Lone Riders), ale naopak se vrací spíše ke svým kořenům a k více oiovému nežli rockovému zvuku. Na kytaře je mlaďas Jedd, kterej hraje i v No Quarter a sem tam vymrskne pěkný sólíčko (třeba Kid Breeder nebo v The Pubs of Brum). V songu You´re Wondering Now uslyšíte i two tone kytaru, aby taky ne, dyt je to taky two tone cover). To je ostatně slyšet hnedka od prvního The Real Oi! nebo dvojka Who Made You the Voice od National Conscience, kde kapela v obou sonzích popisuje víceméně svůj zvuk, pohled a postoj. Následuje I Can´t Stand Northern Soul (což je cover od Anti Nowhere League s pozměněným textem, s kterym víceméně souhlasim :)) a podle reakcí na youtube tenhle song nasral celou řadu lidí - a to je dobře. Další texty jsou třeba o tom, jak si lidé dělají kopec dětí, jen aby je živil stát (Kid Breeder), potom o tom, že kapela dělala chyby ve své historii, ale pořád brala koncerty jen jako koncerty a ne jako politickou sešlost, ale rozhodně se za to nehodlá nikomu omlouvat (Won´t Say Sorry), o smrti kamaráda (My Brother Mark), patriotismus a hold válečným veteránům (The British Land a A Sappers Tale). Songy jsou hodně povedené a je vidět, že Close Shave jsou zpět v plný palbě. Jediná výtka je trošku k bookletu, kde jsou jen bíle psané texty na černém pozadí a jedna fotka kapely v pozadí (to samý i vlastní obal). Muzika ovšem parádní a rád je uvidím na živo!

Coldside je HC kapela, která pochází z východního pobřeží Spojených států, konkrétně z Floridy a i když je to kapela nová, její členové nejsou žádní nováčci. Konkrétně v ní hrají členové z kapel jako Wardogs, Vietnom nebo CBS/Lita Grey. Kapela je pětičlenná (dva zpěváci). Celkem na albu najdete 10 songů poctivýho hardcoru z těžkopádnými riffy, pasážemi, kde je jen kytara bez ostatních nástrojů, střídání vokálů a rytmů. Na song Hooligans, který najdete na tomto CD existuje i videoklip, na který se můžete podívat na tomto odkazu http://youtu.be/4DB5SaFG7eU. Pak existuje ještě video na This is our Time, kde je parádní sborový zpěv obou zpěváků. Na to se můžete podívat tady http://youtu.be/dDVpfHLX7aE. Většina z 10 songů je poctivej NYHC, ale najdete tu i melodičtějěší věci, jako třeba 20 Years s parádní singalongovou pasáží a nebo poslední song Alcohol, což je klasickej špinavej rock´n´roll, jak poznáte po pár tónech kytary. Jinak k obalu toho moc neřeknu, opět to dorazilo jen digitálně. Nějakej extra odborník na HC nejsem, takže recenze není žádná sláva. Můžu ale říct to, že Coldside se mi celkem pozdávaj, není to klasický oldschool a členové určitě ví, jak hrát. Ale nechám bez hodnocení, na to se fakt necejtim.

Contemptuous (což znamená Opovržlivý) je švédská kapela, která hrála v letech 2003-2006 a působili v ní osvědčení muzikanti jako Robban a Radar, které můžete znát třeba z The Righteous, Antipati a nebo Agent Bulldogg. Deska, která je limitovaná 500 kousky (250 bílých a 250 oranžových) vyšla díky spolupráci MFS a Pretty Shitty Town a najdete na ni 20 písní z LP For the Lot of You, výběrovky Brewed in Sweden, splitka s Royal Stakeout a tři nevydané věci. Kapela hrála se dvěma kytarami (super vyhrávky jako třeba v Evicted nebo From the Ashes) a v Sick Of It uslyšíte i klávesy, v Hang´em High uslyšíte prozměnu saxofon a v posledním From the Ashes mandolínu. Kromě songu Nagel I Ditt Öga (což znamená to něco jako Hřebík do oka) a Paragraf 13 jsou všechny songy v angličtině. Původně jsem myslel, že to je kompletní diskografie, ale některé songy ze splitka z Royal Stakeout zde nejsou. Contemptuous zajisté hrají kvalitní muziku a jejich songu produkoval i Carl s Templars při svém pobytu ve Švédsku. Textově to nijak nevybočuje z průměru – pracující třída, pivo, hraní pro radost, pozéři, zbohatlíci a střední třída, kteří se snaží hrát ne pouliční rebely, trest smrti pro dealery, znásilňovače nebo stupidní hry politků, za které platí pouze civilisté a to dokonce někdy i svými životy. Jinak muzika je hodně podobná Righteous a vůbec kdo má rád kapely ze Švédska, tak se mu bude líbit i toto. Kromě rychlejších songů umí kapela zahrát i pomalejší (třeba A Personal Fuck You). Jinak uvitř desky je papír ve formě plagátu, kde je z jedné strany fotka kapely a z druhé všechny texty, rozpis z kterého alba je jaký song a krátká děkovačka. Výborná věc.

Reedice prvního (a dle mě nejlepšího) alba téhle polské chuligánské kapely z Wroclawi, které vyšlo původně v roce 2003 DIY stylem. Olifant pozměnil obal (lebka furt zůstala, ale je to graficky více profi – třeba použití trikolóry v barvách klubu), je to nádhernej rozkládací digipack a proti původní verzi zde najdete devět bonus songů. Z původních deseti válů je osm původních, dva jsou převzaty od Adamovy předchozí kapely, o které zcela jistě víte (jsou to songy jako fotbalový Wszyscy sptokamy sie na dworcu a hospodskej SobotniWieczór w Mieście). Protože počítám, že nejste žádní nováčci a kapelu trošku znáte, tak přejdu rovnou k věci. Je to klasická fotbalovka alá Foienoord, kteří měli celou řadu známých coverů hozených do fotbalový tématiky (tady je to třeba Superstar od Bully Boys s názvem Wisla Superstar). Další covery jsou od ACDC, Rezystencje a Ramzes and the Hooligans. Jinak, kdo vlastní tu původní verzi, tak si určitě pamatuje parádní vály jako Respekt i Honor, Wroclawski Klub nebo akustickou Dla Mnie Bylas Piekna a poslední Flacha za Flacha, kde jsou i klávesy. Jinak co se těch bonusů týče, popravdě ani nevím, odkud jsou posbírané (ale zřejmě z kompilaček alá Polska Gola nebo Muzky dla Mas). Uvnitř digipacku jsou texty na těch deset základních songů a na poazdí fotky kapely z živého vystoupení. CD vyšlo tuším 400 kousků. Já je můžu…super reedice.

Třetí dlouho hrající album týhle britský party, ve který můžete najít lidi z bývalých Beerzone. Album vyšlo jak na CD, tak i na LP u Randale Records a vy na něm můžete najít 15 songů. U kapely se mi na předchozích albech líbil jejich agresivní zvuk a hlavně nekompromisní přístup k tématům, o kterých se nechce ve společnosti moc mluvit. Kapela poslala jako ochutnávku před timhle albem do světa videoklip k songu Tattoos (http://youtu.be/a8y3EFuy0Fc), kterej jste určitě viděli a ve kterém si zahrála celá řada známáých ksichtů ze scény. Kapela na tomhle albu trošku upustila od agresivního zvuku a je to více do punk rocku (songy jako Simple Song, Knuckle Down nebo I´m Not Doing It) a někdy uslyšíte i baladu (třeba Feeling the Pain nebo začátek Back in the Day). Někdy to zní skoro až jako Dropkick Murphys (hlavně díky použitým folkovým nástrojům, třeba harmonika v Simple Song). Agresivní songy tu najdete také, ale ne v takové míře, jako na dřívějších albech – třeba Another Country Gone Wrong (tady je konečně poznávám podle zvuku), Tribal, Forgotten Generation nebo Trouble. Hodně zajímavej je song Revenge, kterej začíná skoro jak znělka seriálu Odpadlík. V mnoha písních se parádně střídají dva vokály a je to doslova přeřvávání (ale v dobrym slova smyslu). Sólova kytara je taky parádní (hned v prvním songu třeba). Jinak textově to pojednává o pracující třídě, tetovačkách, špatnách možnostech sehnaání práce, i když máte třeba vysokou školu a titul, na hlavu postavená společnost (děti, kteří si myslí, že žijí v Bronxu, šílené talentové soutěže a nebo zákony, na kterých je bita akorát oběť zločinu), vzpomínky na mládí, váleční veteráni, nebo rvačky po fotbale a jejich důsledky, když Vás čapnou. Deska vyšla v šedé, oranžové a černé variantě, uvnitř je papír s texty a děkovačkou a celkově je obal udělán moc hezky. Nejvíce se mi líbí songy Knuckle Down a Tribal, to jsou fakt hitovky. Je to měkčí, než předchozí alba, ale vůbec to není špatný.

LP verze alba 33, které vyšlo v roce 2009 na Dimu pouze na CD. LP má proti CD verzi jiný obal a také obsahuje bonusový song Legion 33 (který byl nahrán až tento rok ve zkušebně ve sejné tříčlenné sestavě jako ostatní věci z 33). CD verze prozměnu obsahovala navíc celé jejich debutové album American Made. Desek bylo celkem uděláno 266 (z toho 66 černých a 200 na flekatém červeno-bílo-modrém vinylu). Recenzi na CD můžete najít někde na BB. Takže celkem je tu 14 věcí s názvy jako Patriotic Price, Tree of Life, Wings of Raven nebo Politically Correct. Také je tu cover Stolz od Böhse Onkelz. Takže tématicky opět proamerické, nějaká ta severská mytologie, patriotismus, pracující třída, hrdost atd…Na to, že kapela hraje ve třech, tak je muzika hodně vymazlená a i jejich tempo je přesně tak akorát, zpěv není tvrdej a všemu je skvěle rozumět a nechybí samozřejmě ani nějakej ten singalong. Novej song má tvrdší a hrubší zvuk, což má pro mě větší atmosféru a obsahuje parádní sólo a singalong refrén. Samo se těšim, ža vyjde v normální studiový kvalitě, což může bejt třeba na splitku s Orgullo Sur, který se chystá. Jinak uvnitř najdete texty a pár fotek kapely. Kapela dle mýho gusta a já jsem moc rád, že mám jak CD tak i LP verzi. Seženete na odkazu dole nebo na http://warhq.bigcartel.com/.

Druhým počinem na Vinyl 4 Bootboys Records je desetipalec téhle americké kapely DDC (Drink and Destroy Crew), která pochází z Atlanty v Georgii. Deska obsahuje šest songů s názvy jako Fist of Fury, Stride, F.U., Carry On a I don´t Care a byla nahraná ve čtyřčlenné sestavě. První song (a i titulní song) je pěknej sypec o rvačkách. Stride je už melodičtější, kde se skvěle střídají vokály a je to o tom, jak se na vás většinová společnost dívá a pro něž jste jen pokérovanej zkurvysyn, přitom i vy máte svojí rodinu, makáte a musíte je živit. F.U. je halekačka o tom, jak vyrážíte s přáteli do města a o tom, že to bude asi pěknej bugr. Carry On je prostě o tom pocitu být skinhead, nepověsit svoje boty na hřebík a o tom pocitu, být volný a svým pánem, ke kterému Vám nepomůžou peníze nebo bohatství. Asi nejmelodičtější a nejlepší píseň z desky se skvělým singalongem (kterej ty americký kapely prostě umí) a skvělým sólem. I don´t Care je o tom, jak Vás lidi na ulici přesvědčují, abyste dělali to, co oni chtějí, ale vy to máte těžce někde. Tenhle song je poctivej street rock, kterej stojí na parádnim vokálu a basičce co si jede smyčky zezhora dolů. Poslední Rise Above Billy je o tom, jak člověk prostě musí vstát po přijmutý ráně a jít dál. Nejtrvrdší z desky je asi hnedka první song, ten zbytek je parádně melodickej. Uvnitř jsou texty a pod nimi koláž z fotek. Obal je kreslenej. O kapele jsem předtím neslyšel a nutno říct, že tohle album se vskutku povedlo a vy se po tom koukněte podívat, protože vyšlo jen 250 kousků.

Dead End Street je italská kapela, která vznikla původně jako projekt v roce 2011 a působí v ní lidé z kapel jako Colonna Infame nebo Payback. EP obsahuje čtyři songy v angličtině – One Beer, Two Shots; Dead End Street na straně A a Outlaw a Can You Hear Me na straně B. Hnedka od prvního songu je vidět, že členové kapely mají mnohaleté zkušenosti s hraním jinde. Čistej zvuk a parádní street rock s vynikající sólovou kytarou a dravosí alá The Corps nebo Rose Tattoo. Text dle názvu je jasné o čem vypovídá. Dvojka je pomalejší vál s drhnutou kytarou a s takovym tim srdcovym hrubym zpěvem, jehož základ tvoří silná a podmanivá melodie. Opět na konci songu zazní parádní sólová kytara a skvělej singalong. Outlaw to hrne dopředu a já tam slyšim Discipline s příchutí klasickýho rocku. Poslední song má asi nejvíce klasický Oi! zvuk a i textem je nejvíce pouliční. Jinak desek vyšlo 340 kusů (20 oranžových a zbytek černých). Obal vytvořil tatér z Psycho Tattoo. Hodně příjemný překvapení od kapely, kterou jsem neznal a po které se určitě podívám. 100% doporučuju všem fandům kapel, který mají drive, takže výše jmenované. Opravdu parádní věc a já musim říct, že jsem si z toho sednul na prdel!

Další limitované EP z dílny Pride and Passion Records je tentokráte finská streetpunková kapela Dead On´s, jíž vévodí zpěvačka Hanna. EP je tentokráte limitováno 128 kousky (z čehož je 100 na černém obalu s portrétem zpěvačky a 28 na bílém obalu obšlehnutém od Blitz). EP obsahuje 4 songy a to When? a Hey Boy na straně A a Goodbye a Lost Cause na straně B. Bohužel všechny songy jsou známé i z jejich CD Letters from…, které vyšlo na Street Beat Records v roce 2011. Mimochodem s Dead On´s zde můžete najít i rozhovor. Jinak kapela hraje v klasickém čtyřčlenném složení. První song When? pojednává o tom, jak člověk ztratí svoje názory a o věčném boji mezi rozumem a srdcem, ve dvojce Hey Boy uslyšíte jasný vliv Skrewdriveru. Goodbye je pomalejší song o životních rozhodnutích, které se týkají jen vyšeho života a Lost Cause je o životě, který probíhá stylem krok dopředu a dva zpět. V tomhle (taktéž pomalém) songu uslyšíte i klávesy. Kapela je vynikající a její styl se mi moc líbí, bohužel tohle EP nepřináší nic nového co byste neznali z jejich debutového a zatím i jediného alba, takže pro sběratele určitě fajn věc, ale kdo má CD, tak o nic nepřijde. Každopádně se těším na další novou věci od nich, proože kapela má co nabídnout. Nebudu hodnotit.

Jak jistě víte, Doc Evil je původní kapela Douga, který zpíval třeba v Blood Red Eagle, Honky Tonk Knife Fight a nyní ještě hraje na banjo a zpívá v Boxcutter Boys (láska ke kotlíkařině se projevila i v coverech, které najdete zde) a Trollfront. Na CD najdete osm songů (z toho tři, které předtím vyšli na splitku s First Assault - Touched by Angel, Another Town a Misspent Youth). Dále tu jsou vály Unemployment, Raver, Welcome Home Spaceman, Disappear on the Down Line a Junkie Dreamworld. Z toho jsou dva covery a to Disappear on the Down Line od amerického muzikanta J. B. Beverlyho (což je člen amerických Murder Junkies, kterej ale má i country, rockabilly, bluegrass projekty, prostě takovej white trash :)) a pak Another Town od Steve Earla (což je taky americkej, byť o něco starší, kotlíkář a folkař). Jinak kapela hraje ve čtyřech, ale nějaké kytary nahrával i Doug. Texty se točí okolo témat, jako jsou úchylný faráři, beznaděj, která vzniká, když je člověk nezaměstnaný, drogy a jejich uživatelé anebo promarněné mládí, kdy se necítíte ani staře ani mladě. Hnedka prvním songem Touched by Angel to do vás kapela nasype a Dougův zpěv zde zní hodně podobně jako Jonesy (a tak je tomu i po většinu jejich dalších songů). Jinak kapela umí zahrát i melodický věci (třeba to Misspent Youth je song dobrej jako prase s melodickym sólíčkem). Covery jsou samozřejmě hozené do rychlejší podoby, než originály, ale melodičnost a country duch v nich zůstali. Mimochodem právě Jonesyho label Greyzone Records teďka vydává kapele EP That Was Then This Is Now (kde najdete songy Raver a Unemployment, každou ve dvou verzích). Jinak booklet CD je na pěknym kříďáku, grafika v oldskůl stylu plus klasicky texty (kromě coverů), fotky a děkovačka. Kdo má rád tvrdší přímočarou muziku, ale zároveň má rád dotyky americký křupanský country, tak se mu tohle bude líbit.

Splitko dvou profláklých kapel současnosti vychází na Contra/Longshot a každá kapela je zde zastoupena jedním songem. Holanďani Evil Conduct zde mají song Yesterday Rebellion, což je poměrně zajímavý song o tom, jak se téměř z každé undergroudnové muziky (ať už punk nebo rock´n´roll) stala časem móda a rádiová záležitost, zatímco skins tu jsou pořád a pořád stojí v undergroundu a rozhodně se z toho nestala nějaka nostalgická včerejší revolta. Hudebně jsou to prostě Evil Conduct, to asi stačí k charakteristice. Marching Orders zde mají song Worth the Fight, který je o tom, jak každý den pro vás chystá nová překvapení (ať už příjemná nebo nepříjemná) a i když se zdá, že veškeré naděje a sny jsou pryč, stůjte s hlavou vztyčenou a držte se až do konce, potože stojí za to bojovat. Marching Orders stojí hlavně na Alově zpěvu a na pasážích, kde kytara doznívá svoje sólíčko a zpěv pokračuje do ztracena s bicími a basou, kterí já mám strašně rád. Obal je ve stylu split singlu, na každé straně fotka kapely a název songu, uprostřed pak text a na pozadí logo kapely. U těchto kapel vás máloco ať už dobře nebo blbě překvapí, což je na druhou stranu dobře, protože nekupujete zajíce v pytli, ale jen klasicku, kterou máte rádi a ne jinak je tomu i u této desky.

F.A.V.L. jsou kapelou, která pochází z italského města Viterbo nedaleko Říma a skládá se z lidí, kteří se motají okolo Strength Thru Oi! distra. Po debutu Cemento e Folia vydávají EP Il prezzo da pagare (Cena k zaplacení). EP vychází na holandském labelu Stratum Records (limitováno 250 kousky) a jeho CD verze vyjde u domácího 4Subculture Records. Na EP najdete 4 songy a to Occhi Solitari (Osamělé oči) a Impavido (Nebojácný) na straně A a Hated and Proud a La Strada…Maestra (Vládce silnic) na straně B. Všechny jsou italsky (ale nechybí anglický refrén v Hated and Proud a Impavido). Jak už jsem psal v recenzi na jejich debutové album, F.A.V.L. vybočují ze škatulky „italské Oi!“, jelikož hrají trošku tvrději, než jsme u kapel z Apeninského poloostrova zvyklí a nejinak je tomu i u této desky. Muzika je spíše ve středním tempu, zpěv je na Itálii celkem hrubý (občas uslyšíte i nějaký sborový refrén, třeba v Hated and Proud) a kytara jede svoje krátké, ale podmanivé vyhrávky (což je slyšet hlavně v Occhi Solitari a Impavido). Textově to podle názvů písní bude asi klasická záležitost. Uvnitř obalu najdete papír se všemi texty, fotkou každého člena kapely a k tomu krátkou děkovačku. Pěkně udělaný je i grafický design obalu. U mě dobrý.

Další portugalská zásilka dorazila a v ní byl tenhleten skvost. První LP vydaný na Bigorna Records (celkově tedy jejich čtvrtý počin) a vůbec první LP Faccao Opposta z Lisabonu. LP se jmenuje Lendas Urbanas (Městské legendy). Kapela prošla pár změnami v sestavě a nejpodstatnější je asi ta, že přibrali druhého kytaristu. A je to kurva znát, kapela hrála předtím tvrdší Oi!, to hraje stále, ale ten zvuk je prostě zcela někde jinde (třeba instrumentální song Celtiberos, což byla kultura z oblasti Pyrenejského poloostrova z doby před naším letopočtem nebo História Do 12). Kapela zpívá v portugalštině a na albu najdete 11 věcí. Názvy songů se dají přeložit jako třeba Portugalsko, Odsouzeni k zániku, Falešnost vlády, Nová krev, Půl slova je až dost, Identita… Jedná se o střední tempo s parádníma kytarovejma vyhrávkama a občas zazní i nějaký méně obvyklý nástroj (asi housle v Celtiberos). Celá ta atmosféra nahrávky je hodně temná a skvěle jí dokresluje Rattusova basa v pozadí. Texty se točí o lásce k rodné zemi (Portugal), otrocké práci, která vám ale pomáhá platit dluhy (Condenados ao Fracasso), internetový pisálci, co jen pomlouvají a osočují kapely (Esqueme), prolhaná vláda (Falsidade Governante), nová krev, která nechce stát mezi ostatními ovcemi se svěšenou hlavou (Sangue novo), naše součastné životy a působení civilní okolí (Lendas Urbanas), pomsta (Fora de Controlo) nebo chuligánství (Historia do 12). Za mě nejlepší je zcela určitě titulní Lendas Urbanas (s parádním refrénem podkreslenej neméně parádní kytarou), pak instrumentálka Celtiberos a chuligánská Historia do 12. Zajímavej je i song Somos A Reposte (My jsme odpověď), kde hostují zpěváci z kapel jako Asas da Vinganca, Grito!, Ultima Sacudida a Gume. Přidejte k tomuhle všemu limitovanou edici (130 kusů), těžkej vinyl (180 g), nádherně zpracovanej obal (jako Contra a Maré), texty anglicky/portugalsky a nějaká ta fotečka. Jo je to drahý, ale je to skvost a je vidět že i DIY underground jde dělat ve velkym štýlu, jen se tomu štěstíčku musí jít trošku naproti. 100% support 100% skins kapela.

Kapela Faul pochází z polské části Slezka a toto je jejich druhé album (které vyšlo 6 let po jejich debutu Nikt Nie Gra Fair Play) s názvem Prostacki Punk. Kapela je tříčlenná (ale jejich muzika je i přes to na velmi vysoké úrovni, hlavně co se týká sólové kytary – viz song Biedronka, Razem, Strach w Oczach nebo Ślonsk) a na albu najdete 14 songů v jejich mateřštině. Hudebně se to hodně podobá ostatním polským kapelám (možná je to občas o něco rychlejší). Takže určitě chytlavé melodie a společné refrény (třeba song Duma je naprosto parádní). Tady skoro platí pravidlo jako u kapel italských, které prostě chtě nechtě zní podobně, ale dobře. Textově to taky nějak nevybočuje z klasiky – vlastenectví (Ślonsk, Duma), politika (Zawśe Źli a Bez Polityki), trendy punk rock, který ale kapela rozhodně nehtaje (Prostacki Punk), agresivita (N jak Nienawiść – to je hodně rychlá a tvrdá píseň), nudný život, kterým na vás vaše okolí tlačí (Rynsztok) a tak dále. Booklet je udělaný tak, že se dá rozložit a najdete v něm většinu textů a děkovačku. Fotka kapely je pod CD. Jinak teda obal by dle mě mohl být udělán trošku lépe, přecejenom kapela má svoje hudební kvality, které podle obalu nepoznáte, ale přeci jen je to první dojem. Komu se líbí polské bandy, tak ať po Faul rozhodně sáhne.

Split italských FAVL z Viterba s Lion´s Law z Paříže vydal na EP německý label Contra Records. Obě kapely asi nemusím představovat - rozhovory i recenze na jejich předchozí tvorbu tu najdete. Latinský název alba znamená něco jako „Buď najdu cestu a nebo jí vytvořím“ a je připisován Hanibalovi, když přecházel na slonech Alpy. Každá kapela je zde zastoupena jedním songem. FAVL zde mají Signo Viterbium II (první část je na prvním albu Cemento e Folia) a je v italštině. Lion´s Law potom anglický vál False Gestures. FAVL hrajou pro taloše hodně atypický styl, který je charakterizován středním tempem s tvrdší kytarou a tvrdším zpěvem a hudebně to vychází z klasik alá Condemned 84. Jinak společné singalongy tu pochopitelně najdete. Lion´s Law svojí písní na této desce znějí jak první věci od Perkele z Voice of Anger nebo No Shame a je to hodně dáno i přízvukem zpěváka, který zpívá podobně jako Ron. Ještě bych to přirovnal k věcem od Alternate Action. Deska vyšla v počtu 500 kousků, obal je standardní, vzadu fotky kapel a kód ke stažení. Bohužel texty tu nejsou. Pěkná věc od dvou současných kapel. Pro mě vítězí asi FAVL, protože jejich tvrdší zvuk mám raději. Tak doufám, že je někdy uvidíme/uděláme

Kapela First Strike pochází z New Yorku a tohle je reedice jejich desky, která vyšla původně v roce 1998. V tříčlenné sestavě z té doby byl například Taj, kterého můžete znát také z kapely Vibram 94. Nevém jak moc byla kapela aktivní do současnosti, ale každopádně nové čtyři písničky jí vyšli minulý rok na kompilaci Werewolves of the Night taktéž na WAR Records a z původní sestavy zůstal jen kytarista a zpěvák Rich. LP vyšlo 300 kusů (75 šedých a 225 bílých). Na LP najdete celkem 12 songů rovnoměrně rozložených na obou stranách. Hudebně je to přímočarej Oi! se sekanym zpěvem (nic hrubýho) a občas zazní nějaký to solíčko (jak na kytaru, tak na basičku). Textově je to hodně konzervativní a patriotické (jako celá řada amerických Oi! kapel z New Yorku). Takže tu máme texty o válkách, ve kterých umírají mladí američtí vojáci, potom rudí, kteří se oblékají jako skins, trest smrti pro pedofily nebo hodně zajímavý a vážný text o Stepanu Banderovi, což byl ukrajinský politik, který bojoval stejnou měrou proti komunistům a nacistům za svobodnou Ukrajinu a byl zabit agenty KGB v 50. letech, dále politika a její kritika (hlavně prezidenta Clintona), špatně prácená práce, do které ovšem musíte nebo synáčkové bohatých, kteří si hrají na punks. Kdo má rád kapely typu Battle Cry, Red White and Blue nebo třeba Best Defense, tak tomu se budou určitě líbit i First Strike. Jejich muziku nejlépe vystihuje jejich slogan, který je uveden na desce a to „No Metal, No Hardcore and No Fake British Accent“. Jinak obal desky je stejnej jako kdysi a uvnitř jsou všechny texty plus z druhé strany fotky kapely a jejich kámošů. Klasika. Seženete na odkazu dole nebo na http://warhq.bigcartel.com/.

Toto je v pořadí třetí album od švédské kapely Gatanas Lag, která pochází (stejně tak jako Kombatants) z města Borås. Kapela hraje v šestičlenném složení slušně pokérovanejch floutků (kromě kytar i saxík – super a pro mě jasná paralela s mými oblíbenci z Dims Rebellion) a název alba by se dal přeložit jako „Z oslavy rovnou do vězení“. Deska vyšla v 500 kopiích (200 červených a 300 černých) a obsahuje dvanáct švédsky zpívaných písní (z čehož je poslední Gör Det Med Stil je švédsky zpívaný cover od Veros Do it with Style). Oproti singlu Boråspolisen Blues ubyl ženský zpěv. Názvy songů by se dali například přeložit jako Žádná budoucnost, žádná naděje, Hadi, Dnes v noci, Turista, Lví srdce a dva názvy mě teda zaujali a to Život je příliš krátký pro smutné písně a pak Nechte mě zůstat v nebi tři dny, až ďábel zjistí, že jsem zemřel...tomu řikám kurva název :). Muzika Gatans Lag je těžká pohoda a je plná pozitivních melodií a tónů, u kterých si dáte nohy na stůl a zaposloucháte se do toho, i když nebudete třeba uplně rozumět textům. Některé songy jsou rychlejší (třeba Lejonjärta a Livet Är För Kort För Sorgliga Sånger) jiné zase spíše pomalé (třeba hnedle první Från Fest Till Arrest, Ikväll nebo Låt Mig Stanna Tre Dagar i Himmeln) a někde i two tone vlivy (Norrby Soul). Vlastní deska je v obalu, na kterém jsou texty (jen švédsky ale) a koláž z placek, boxerů, plagátů, chlastu, žvár a nožů. Předchozí singl se mi moc líbil a nejinak je tomu u tohodle alba.

Splitko německé kapely Halbstarke Jungs a anglických The Warriors vyšlo na LP přes holandský labeu Aggrobeat Records. Němci jsou zde zastoupeni čtyřmi songy, The Warriors pak šesti, z čehož jsou ale pouze dvě novinky a to Bankrupt Britain a Keep it Real. Ostatní věci od nich (Bad Guy, Buddha of the Backstreets a dva covery Violence in Our Minds a Watch Your Back). Ovšem staré songy jsou nově nahrány. Němci mají tři songy v angličtině a jeden v němčině (Spielverdeber). Halbstarke Jungs hrajou tvrdší Oi! švihlé streetcorem alá Toxpack (se kterými několikrát hráli). Schulle z Toxpack jim zde dokonce hostuje v songu Spielverdeber. Mají dvě kytary. Další jejich songy se jmenují Cheer Up, Dashes on the Wall a Never One of Us. The Warriors jsou poměrně dobře zavedenou kapelou, která má na kontě celou řadu alb (proto jsou zde taky přehrané písně z Bad Guys nebo A Cross to Bear). Je to klasické britské Oi!, i když starší songy jsou zahrány o něco tvrději, než původní verze (hlavně teda Buddha of the Backstreets a Violence in Our Minds). Uvnitř je papír s děkovačkou, fotkami, ale texty tu jsou jen na dvě nové songy od The Warriors. Pro mě jen lehkej nadprůměr.

Hammer and the Nails je kapela, která pochází z Bostonu a dala o sobě vědět nejdříve svým maxi EP a potom singlem Rome is Burning/Product of Modern Age, které obě vyšli na Rock´n´Roll Disgrace Records. Butcher Boys je kapela z Austrálie, kde na vokálech najdete Alexe z The Corps (který zřejmě kreslil i logo kapely) a je to jejich debutová věc. Hammer and the Nails zde mají songy Kept Alive a Justice (což je cover od Straw Dogs). Butcher Boys potom songy jako Only the Strong Survive a Dice Are Thrown. Kept Alive je o soudním procesu, kdy si obžalovaný přeje zemřít, ale naopak bude umožněno žít a každý den bude trpět (jestli to dobře chápu, v textu je zmíněn i jakýsi článek 32, který se tohodle týká). Cover od Straw Dogs se týká také justice a její nespravedlnosti, když jsou násilníci propuštěni, ale vy to odserete, protože Vás soudce nenávidí a píseň je zahraná o něco tvrději, než je originál. Jinak je to jejich střední tempo s nápaditou kytarou a pokud se Vám líbili jejich předchozí počiny, tak tohle se bude líbit také. U Butcher Boys jsou uvedenni jen dva členové (druhej je Will, který hraje basu u The Corps a THUG), tak nevim jak je to tam s živým hraním nebo jestli je to jen studiovka. Hudebně je to klasická Austrálie postavená na rock´n´rollové kytaře alá Rose Tattoo (se slušnym sólem v druhém songu). Alex zpívá o něco melodičtěji, než v The Corps a neřve tam tolik. Na jejich songy texty v bookletu nejsou. Deska vyšla ve dvou verzích (červená a bílá) celkem ve 250 kouscích. Uvnitř je papír s textem na Kept Alive, a s pár fotkami jak HatN tak i Butcher Boys plus kód na stažení.

Mini album od HC válce z Belgie vyšlo (stejně tak jako jejich předchozí počin) na Strength Records a jmenuje se Euphemism, což je jak známu mírnější výraz pro drsnou skutečnost. Mini album obsahuje 5 songů a je komplet v angličtině. Jak již z názvu alba (ale i z názvu songů jako Indoctrination, Chaotic Worldwide Insanity, Suffering in Silence, Paranoid Perplexity a Phoenix Rising) vyplývá, bude to asi pěkně ostrá kritika moderního světa i společnosti, ve které žijeme, kdy politici a mocní u vesel zjemňují drsnou skutečnost našeho bytí pomocí mozek vymívající televize, legálních drog atd…, ale kapela si rozhodně servítky nebrala ani na předchozím albu. S tím souvisí i obal CD, který se této problematiky dotýká. Hudebně mi to přijde ještě o něco víc brutální, než jejich předchozí věc Lawless and Disorder. Prostě špetka starýho HC, okořeněná rychlejma bicíma a místy a thrash metalovou kytarou s rychlým, agresivním a hrubým vokálem. O textech hlouběji psát nemůžu, opět jen digitální formát a z vokálu toho moc neodposlechnu :). Tohle určitě ocení fandové jak klasického HC tak i modernějšího metal coru, opět nechám bez hodnocení, potřebuju nějakýho HC odborníka.

Hateful jsou vynikající (avšak nedoceněná) skotská streetpunková banda a tohleto je je jejich tuším čtvrté album. Kapela perfektně kombinuje punk rock a rock´n´roll s takovou energií a melodií, že to je až skoro neskutečné. Na albu je celkem dvanáct songů. Kapela staví na vyhrané kytaře a hlavně na singalongu, což může být mnohdy těžší než hrát nějakou super vychytanou technickou muziku. A Hateful se to povedlo (téměř kažedj song je hitovka, některé dokonce obsahují jen pasáže, kde jede zpěv bez ničeho). Vemte si třeba Social Distortion, kteří jsou ultramelodičtí a trošku byste je opepřili, zpěv trošku přiostřili a šmrncli drzostí a máte zhruba Hateful. Kytarových vyhrávek se zde také dočkáte. Nebo vemte Argy Bargy a uberte jim na agresivitě (třeba song Nice Day for a Mischief je jak od nich). Do toho si částečně bere inspiraci od The Clash a občas je tu experiment až z reggae kytarou (třeba v songu Never Enough). Z uvedených kapel si můžete udělat cca obrázek, jak kapela zní. Nechybí ani balada s pianem, která se jmenuje Heart Attack a která se rozjede. Opět mám jen digi verzi, takže o bookletu ani ň. Nejlepší songy pro mě určitě Push, potom The Naked and the Dead nebo poslední All in Together. Určitě doporučuju fanouškům singalongů a melodických věcí, tady nemůžete šáhnout vedle.

Druhý počin téhle ortodoxní skinhead kapely z Německa se jmeuje …pro violence a opět vyšel vlastním nákladem kapely (tentokráte v počtu pouhých 100 kusů a se šálou). Složení kapely se oproti prvnímu EP nezměnilo, takže tříčlenná sestava pokérovanejch floutků, který mají zkušenosti i z jiných kapel (Backstreet Firm, Rampage, Brachial, Sorry No!, atd…). Jednoduchá grafika obalu, oldskůlově udělaná deska s velkou dírou a tři songy, to je co dostanete, pokud si tohle koupíte (jestli to jde ještě sehnat). Na straně A najdete Intro (Anti Red, Pro Violence) a Piece of Trash (o pozérech), na straně B pak Skinhead Revolution (o tom, jak na ulicích vládnou skins s pokérovanejma tlamama). Jedná se opět o jednodušší, ale poctivou Oi! muziku a ve všech písních zazní saxofon (takže je zde vidět inspirace starou, nejen francouzskou klasikou jako třeba Brutal Combat nebo Evil Skins) a dívčí vokál. Tempo je střední až pomalejší a zvuk je hodně temnej a ponurej (což dělá hlavně basová kytara a to ságo). Hodně to připomíná třeba starý Criminal Class. Sympatický DIY přístup a ortodoxní postoj – to je to co dostanete, pokud si koupíte tohle EP. Já mám pro ty kapely se saxofonem prostě slabost. Objednat se dá ještě přes adler-versand a když by EPo už nebylo, tak všechny skladby jsou na youtube.

Ironbird je další one man projekt Ariho, kterého můžete znát z Kalevalan Viikingit, Kareliani nebo Skinboiss. Na EP najdete celkem šest songů, z čehož jsou tři instrumentálky a tři jsou ve finštině. Název je odvozen od středověkého jména pro jižní část Finska a znamená něco jako východní země. Názvy songů by se dali přeložit jako Železný věk, Pomsta nebo třeba Azyl. Song Kosta (Pomsta) je jakýsi fisnký tradicionál. Intro jsou jen jakési zvuky války, ržání koní a vůbec temno. Tempo ostatních písní je střední až pomalejší, Ari moc nezpívá, spíše recituje, kytary jsou hodně temný a celý zvuk je hodně metalový (někdy až trošku do blacku, ale ne zase tak extrémně – hlavně třeba sóla v songu Etsijä). Nechybí ani čistě akustický song Keitele. Je to prostě taková mixka viking rocku, metalu, tradicionálů a punku a asi to není muzika, kterou každý ocení. EPek vyšlo 330 kusů, z toho je 110 zelených čirých a 220 černých. Grafika EP odpovídá severské tématice songů a to jak přední strana obalu, tak i vnitřek. Tam najdete i texty. Věc spíš pro sběratele.

Poslední počin finské kapely je toto EP, které vyšlo spoluprací chilského labelu Southerner Records a španělských WAR. Na desce najdete 4 songy a to Fennoman (což bylo politické hnutí ve Finsku 19. století, které mělo za úkol propagovat a vyučovat finštinu a národní tradice – asi něco jako české obrození) a Halla (Mráz) na straně A a Mytologia a Excalibur of the North (jediná anglicky zpívaná píseň na desce) na straně B. Deska byla kromě posledního songu nahrána ve dvou lidech, poslední song pak nahrával kompletně Ari. První song je typickej viking rock, který začíná houpavým středním rytmem, ale přejde rychlejšího tempa s perfektní metalovou sólovou kytarou, která těch sol vymrskne za trvání songu skutečně dost. Dvojka je pomalejší, ale kytara tam opět dělá divy (ne že by to byla nějaká složitá muzika, ovšem zvuk vyhrávek je perfektní) a na začátku zazní perfektní basová linka. Mytologia je asi nejpomalejší song z desky (ale je i nejdelší) a obsahuje i akustické pasáže a Ari v něm asi nejvíce zpívá (co se týče rozsahu hlasu). Poslední song je naopak asi nejrychlejší a nejmetalovější. Toto je pro mě zatím nejlepší počin od KV a také bych řekl, že i nejtvrdší. Deska je limitována 200 kousky, obal je udělán jednoduše a odpovídá názvu desky. Já říkám, jen tak dál pánové.

Splitko australských RUST s anglickou kapelou Keyside Strike, které vyšlo díky spolupráci několika labelů. Celkem tu najdete pět songů – dva od Rust a to Send My Love from England a Concrete Jungle, kterou složil Roddy Radiation a která vyšla na prvním albu The Specials v roce 1979. Keyside Strike zde mají songy tři a to Back from Hell, Knives (napsala kapela SHSC) a Youth (Y2K) (což je od Blitz). Rust si jedou svůj nasranej streetpunk/dirty rock´n´roll a jejich song vypovídá o zážitcích z Rebellion Festivalu v Blackpoolu. Concrete Jungle je samozřejmě zahraná s parádnim rockovym drivem na rozdíl od původní ska verze. Keyside Strike je trošku větší nářez, i když ta podobnost v tom dirty rock´n´rollu asi zůstává a obě kapely mají stoprocentně mezi oblíbenými kapelami Motorhead a je vidět že jedou spíše HC punk. Jejich song Back from Hell začíná jak od Nashville Pussy a je to rokec jako prase. Knives je pomalejší skladba v rytmu těžkopádného rocku no cover od Blitz není třeba asi představovat (ale je zahranej z větší tvrdostí a dravostí). Obal je udělanej pěkně v oldskůl tradici – námořnická tatuáž, uvnitř jsou texty na vlastní tvorbu a celá řada fotek (hlavně teda u Keyside Strike). Fajn věc, ale na můj vkus moc coverů.

Klase Dirigente je kapela, která pochází z New Jersey v USA, ale její členové jsou původem z Latinské Ameriky a motají se ještě kolem crew Battalion 49 a kapel jako Venganza Tatuada s Combate 49. Marcando la Historia (Tvoření historie) je jejich poslední nahrávka, která vyšla stylem DIY. Obsahuje osm španělsky zpívaných songů, z čehož song Fuerza Nacional a Sombras můžete znát jak z kompilačky Werewolves of the Night, prvně zmiňovaný vyšel i na jejich debutu 100% Latino Oi! Hudebně je to násilné a tvrdé Oi!, které mi hodně připomíná carecas kapely z Brazílie, akorát místo slova carecas se hodně objevuje u kapely slovo Cabezas Rapadas (neboli holé hlavy). Zpěv je hrubý, tempo střední až pomalejší a celkově to působí hodně temně a ponuře. Nejlepší songy jsou určitě Tacticas de Asalto, Fuego Total a nebo Fuerza Nacional. Album je volně stažitelné na odkazu dole i s celým bookletem, kde jsou texty, fotky i děkovačka. Textově mi to taky připomene carecas kapely – násilí, alkohol, patriotismus, pracující třída atd…Stáhněte a poslechněte. Doporučuju hlavně fanouškům tvrdšího, lopaťáčtějšího Oi!.

Kombatants je nová čtyřčlenná kapela ze Švédska (Borås) a toto je jejich debutové album. Kapela hraje se dvěma kytarami a na albu se nachází 15 songů, z čehož je 14 v angličtině (včetně coveru Skinhead Girl od Symaripa, které začíná jako reggae, ale postupně se zrychlí do ska) a 1 švédsky. Jmenuje se Era käkar ska få lida a znamená to „Vaše čelisti budou trpět“. V bandě hrají 3 plešky a jeden rocker, což se podepsalo na zvuku, kdy občas uslyšíte klasickej rock´n´roll, ale jsou tu slyšet i ska vlivy (two tone kytara a basa hrající v pozadí stupnice – třeba song Bratz nebo War 24/7). Jinak jejich zvuk je celkem oldskůlový, neboosterovaná kytara, občas nějaká vyhrávka a střední tempo. Někdy je to celkem i pomalé a řekněme skoro poloakustické, někdy zase do ska. Chvílema to připomíná kapely jako Righteous, Templars nebo Skrewdriver. Textově nečekejte nic převratnýho, ACAB, rvačky po kopané, hrdost na skins, popíjení a vzpomínání na lepší časy, trsání při muzice, šéfové, kteří si neuvědomují, jak svými rozhodnutími o zavírání továren ničí celé rodiny, fackování prachatých spratků, atd…Nejvíce se mi líbil song Footprint in Your Face a Hooligan Law které obsahují parádní kytarový riff a potom rychlá a svižná Dirty Max. CD je opět udělané jako digipack, v bookletu jsou texty a celá řada fotek (ať už kapely, nebo tématické k textům). Fajn věc, která Vás svým zvukem posune trošku do minulosti.

Další splitko kanadským Legitime Violence vydal US label Hostile Calss Productions a tentokráte je to z jihoamerickými Orgullo Sur. Každá kapela je zde opět zastoupena dvěma songy a stejně tak, jako na splitku s Offensive Weapon, jeden song je od nich a ten druhý je cover. Legitime Violence zde mají svojí Anti-RASH Action (ke které je i videoklip http://youtu.be/PbwRz-bBV0I) a Bords de Seine od L´Infanterie Sauvage. Samozřejmě oba songy jsou francouzsky. Orgullo Sur zde mají svůj vál Skinheads a Back With the Bang hádejte od koho. Anti-RASH Action je totální vypalovačka s parádní kytarou, a Rafovým zpěvem. Textově je to o tom, jak každá akce vyvolá reakci a song vznikl potom, co se místní levandule začali srát do kapely. Bords de Seine nemá asi cenu komentovat, protože song je to hodně známý a je plný nostalgie, i když je to samozřejmě zahráno mnohem tvrději, než originál z 80. let (neobsahuje třeba akustickou kytaru). Orgullo Sur otevírají svojí část songem Skinheads, který je přesně v linii jejich skinhead rock´n´rollu a ke konci uslyšíte fajn solíčko. Proti Legitime Violence je to samozřejmě muzika mnohem měkčí, hlavně co se vokálu týká a zrovně tenhle song vám připomene určitě celou řadu italských kapel. U dvojky se počítám nemusím ani zastavovat, protože ať chcete nebo ne, Back With the Bang je prostě nesmrtelná skinheadská hymna. Tady kapela nahrála krapet jiný kytarový sólo, než je v originální verzi. Obal je pěkně udělaný, vevnitř jsou texty, ale žádnej obrázek kapely. Deska, co mám já, červená (ještě je černá a bílá verze) a celkem je celé EPko limitováno 500 kusy.Obě kapely mám rád (a jsou s nimi i rozhovory na BB) a budu se těšit na jejich další tvorbu.

Likedeelers je kapela která pochází ze severu Německa (Hamburg) a můžete je znát z jejich split EP Norddeutschen Untergrund Vol. 1 s jejich kolegy z kapely Abtrimo. Na CD najdete celkem 14 songů, z čehož je jeden anglicky (Revolution) a zbytek je v němčině. Kapela hraje ve tříčlenném obsazení a mám pocit, že zpívá jejich basák. Na to, že kapela hraje ve třech, tak je to hudebně hodně v klidu a kytara si chvílema celkem vyhrává (třeba v songu Oi!, Auf Asche nebo Bierbulimie) a stejně tak je to i se zpěvem (kterému je parádně rozumět). Jsou tu i změny v rytmu (rychlý/pomalý) a v použití kytarového boosteru. Textově se je to klasika, ovšem texty jsou (někdy až nezvykle) dlouhé, ale nenudí to. Takže máme tu klasickou představovačku kapely v songu Likedeelers, dále se dozvíte co je Oi! a co rozhodně ne, potom Auf Asche I, II a III o výletech kapely do Belgie, Itálie a Uelzenu na koncerty nebo festivaly, o popíjení v oblíbené hospodě, která je domovem ztracených duší – Haus verlorener Seelen nebo o tom, kž má někdo pivní bulimii a musí do sebe nalámat 20 kousků (Bierbulimie). Dále o tom, jak jsme trnem v zadnici společnosti – Stachel, o výhodách bekovky (song Schiebermütze můžete znát už ze splitka s Abtrimo), nebo poslední píseň o ztrátě kamaráda – Das letzte Lied. Parádní song je například Mastbruch s parádní kytarou nebo anglická Revolution. V bookletu je vše potřebné – texty, fotka kapely ze zkušebny a děkovačka. Rozhodně příjemný překvapení tahle kapela, dobrá muzika, dobrej zvuk a dlouhý texty, co mají smysl, ale hlavně undergroundový postoj a opravdovost.

Lion´s Law je nová Oi! kapela, která pochází z Paříže, ovšem její členové mají zkušenosti s hraním v kapelách jako Komintern Sect, Maraboots, Street Kids a Burning Heads. Toto je jejich debutové EP, ovšem jeden song (Lionheart, který byl asi nahrán v tu samou dobu, jako zbytek pro toto EP) uveřejnili na výběrovce La Force Dans La Oi!, na kterou najdete recenzi o něco pozdějí. EP Watch´em Die obsahuje 3 songy v angličtině a to Watch´em Die a Tell the Boys na straně A a City Streets na straně B. Pokud si myslíte (a někdy tomu tak skutečně je), že francouzské Oi! musí být charakterizováno lopaťáckým zvukem, tak na to u Lion´s Law zapomeňte. Kapele to slušně odcejpá a v jejich písních se snoubí tvrdost s melodií, drhnutou kytarou (která ovšem umí a přechází do sólíček a celkově vzato je hodně nápaditá a je vidět, že kytarista Louis hrát rozhodně umí a zajímalo by mě, jak to zní na živo, když hrají jen ve čtyřech) a zpěvnými sborovými refrény. Zní mi to jako směska Blitz (hlavně začátky písní), Condemned a Oxymoron a to vše s modernějším zvukem (koukněte na youtube, jsou tam myslím všechny songy z tohoto alba). Textově to je celkem klasika…zkorumpovaný politici, kteří vydělávají jen na obyčejných lidech, dále o tom, že Oi! není mrtev, ale je zpátky v plné síle nebo o šedých ulicích, jímž vládne násilí a kriminalita (nejvážnejší song z desky a je to poznat i na muzice, která v tomto případě trošku ubere na tempu, ale to není vůbec na škodu). Parádně udělaný je obal desky (jakási historická bitva), uvnitř texty, fotky, kontakt na ně a děkovačka. Pro mě příjemné překvapení a rozhodně se je pokusim zlanařit na rozhovor.

Maddog Surrender můžete znát zdíky jejich album Bethlehem Steel, jehož evropskou verzi má na svědomí domácí label 4Subculture Records. Kromě toho má kapela na kontě ještě dvě split EP (s Urban Riot a s The Offenders). Toto album vychází díky spolupráci amerického labelu Skinflint Music a britských MFS (takže se můžeme možná opět dočkat jak americké, tak evropské verze, jenž budou mít rozdílné obaly – jako splitko TMF a Offensive Weapon). Kapela hraje typický americký brickwall styl, kterému dominuje hrubý, hluboký a zastřený hlas zpěváka, kterej bezvadně podtrhují singalongy zbytku bandy. Občas se kytara vytasí s nějakou tou vyhrávkou (třeba v Among the Mindless nebo Soul Survivor). V něčem mi to připomíná Bonecrusher, akorát je to o něco pomalejší, někde slyším The Brusiers. Songů na albu najdete deset. Nejvíce se mi líbí Move You Bastards, což je halekačka a já si celkem dobře umim představit, jak jí hrajou třeba Dropkick Murphys (v jejichž poddání by to bylo samozřejmě mnohem měkčí), Soul Survivor a hlavně Nagasaki Bang. Názvy dalších songů jsou třeba Grapes to Wine, Take No Rules, Rip Down nebo Leech. Album mám zatím jen digitálně, takže o vnitřku opět moc nepovim. Fandům hrubších kapel mohu jen doporučit a slibuju, že si to pořídim i normálně, až to bude venku.

Toto je pětičlenná kapela, která pochází z Californie a toto je jejich debutové EP, které vydal Spirit of the Streets. Deska obsahuje čtyři songy a to Bombs Away, North 1st and Clay, 10 to 1 a Berserk. O kapele toho příliš nevím, tak přejdeme rovnou k muzice. První song Bombs Away je rychlejší streetpunk s parádně nasranym, ale ne příliš hrubým hlasem a vypráví o tom, jak nás bohatí posílají bojovat do svých válek, ale my se vzbouříme a nakonec se vše obrátí proti nim. North 1st and Clay je ve středním tempu a je více do melodického punk rocku a vyznačuje se drhnutou kejtrou po celou její délku. 10 to 1 je klasická píseň o vykořisťování pracující třídy, které je na úrovni novodobého otroctví. Song je opět pomalejší a zpěvákův hlas tady nezní vůbec nasranej (ba naopak) a zní tu dost singalongů (na kterých krom bubeníka pomáhá zbytek kapely). Poslední Berserk je o tom, jak skinheads vidí většinová společnost, která čerpá jen lživé informace z medií, aniž by kdy znala někoho osobně, jak na nás plive, ale ve finále se obyčejně bojí. I přes bojovný název je song v celku klidný a jako nejtvrdší vál tedy zůstává úvodní věc Bombs Away. Jinak zvuk kapely, to je prostě Amerika jak vyšitá. Deska je na červeno/zeleném flekatém vinylu, uvnitř pak papír s texty, fotky jednotlivých členů a kód na stažení do mp3. Kapela, o které jsem neměl ani páru a vcelku příjemně překvapila. Na youtube jsou nějaký videa z koncertů, tak na to koukněte a dejte jim šanci.

Druhé plnohodnotné album od jedné z pro mě top kapel současnoti a to Marching Orders z Austrálie. Po Days Gone By, které vyšlo v roce 2011 a tak rychle se po něm zaprášilo, že se musel dělat dolis, přichází tahle banda s albem Living Proof. Album obsahuje 11 písní (jako poslední je zde single Songs of Yesterday, který kapela před časem poslala do světa na EP) jejich typického stylu, který mám tak rád. V songu Spirit of 84´ uslyšíte na vokálech Iaina z Control. Marching Orders mám rád právě a především proto, že jejich muzika je šíleně opravdová a upřímná. Není to nějakej extra nářez, slyším v nich Cock Sparrer, The Clash nebo staré Red London a Red Alert. Jejich projev je ale tak důvěryhodný, že u nějakých songů máte pomalu slzy v očích. Zajímavej je song Hand of Fate (která je o tom, když vám zemře kamarád), kde nejsou vůbec bicí ani basa, ale jen elektrická kytara se zpěvem. Další věcí je, že témata jejich songů nejsou nijak extra veselá – drogy a jak dopadnou lidé, co je užívají (The Party´s Over), obvinění bez důkazů, které vás staví na úroveň pravomocně odsouzeného (Guilty by Suspicion), o člověkovi, kterého vychovala ulice (Living Proof), děti ulic, kteří nemajíc co ztratit a jdou proti světu (Nothing to Loose – jedna z nejlepších písní na albu), popřípadě poslední Songs of Yesterday, který znáte ze singlu. Deska byla vydána v nákladu 1000 kusů (ostatně proč ne, když Days Gone By byly hnedka pryč) ve třech barevných variantách – černá, průhledná žlutá a tříbarevná flekatá (bílo-šedo-oranová). Vlastní LP je vloženo do obalu, na jehož vnější straně jsou všechny texty a pod nimi jako pozdaí celá řada černobílých fotek s tématem pracují třídy a chudinských čtvrtí. Z druhé strany je pak velká čb fotka kapely. Kapele v nejbližsí době vyjde na Lionheart Records jejich demáč z roku 2002 a musím říct, že už se moc těšim, až se deska bude točit na gramci. Nechám stejný hodncoení, jako u Days Gone By, protože toto je prostě dokonalost!

Jako jubilejní desátý počin německého labelu Lionheart Records vychází EPko s demo nahrávkou jedné z nejlepších kapel současnoti – Marching Orders a to z roku 2002. Deska vychází v limitovaném nákladu 250 kousků (z čehož 10 a 35 s jinčím obalem, než vidíte nalevo od recenze). Na desce se nacházejí tři písně a to Marching Orders a Parasite, které jsou dílem kapely (a které vyšli na mini albu Last Drinks z roku 2005) a cover od Combat 84 - Poseur. Parasite a Poseur jsou na straně A a Marching Orders na straně B. Songy jsou samozřejmě nechány v původní kvalitě a není to nijak upravované. Kapela tenkrát hrála pomaleji a jen s jednou kytarou, ale songy dozajista poznáte (i když je to trošku větší dupárna). EP je mimochodem věnované jejich bývalému basákovi Gavovi, který zemřel roku 2008. Uvnitř najdete texty na jejich songy, celou řadu fotek lidí kolem kapely (takže Skins a Sharpies z Melbourne) z roku 2002 (tedy před několika lety a hlavně kily), stručné povídání od Ala o časech, kdy byla deska nahraná a pár slov od Lionheart Records k jejich desáté vydané věci. Nechám bez hodnocení, ale určitě doporučuji všem sběratelům, i když už je asi pozdě.

Tohle je deska anglických Menace, která vyšla původně na CD v roce 2011 jejich nákladem a teď vychází na LP na americkém labelu Rebel Sound s bonusem One Two One Two (který je z desky z roku 2008). Menace asi nemusím představovat, určitě znáte jejich hitovky jako Screwed Up, G.L.C. nebo I´m Civilised. Tohle album je nahráno ve třech lidech (zpívá basák Charlie), jelikož původní zpěvák se věnuje již jen Resistance 77. Na desce je celkem 10 válů v klasickém 77 stylu (zrovna ten bonus je jak vystřiženej ze začátku jejich kariéry), ale zazní i dotyky ska/two tone (třeba v songu My Very Good Friend). Občas uslyšíte i nějakou tu vyhrávku (třeba v Too Many Punks Are Dead nebo v Get Out There) a v poslední nostalgické We Are the Boys zazní i akustická kytara (ale to kapela umí, to víme třeba z alba Crisis a songu C&A) a také je v něm skvělý společný zpěv. Jinak se kapela věnuje poměrně klasickým tématům jako je alkohol (Party Animal), války, kde jsou nesmyslně zabíjeni mladí lidé (United), smrt přátel (My Very Good Friend, kde zazní i ženský vokál), zaprodání duše rock´n´rollu a ne bohu nebo dáblu (hnedka úvodní song Thank´s God I´m Atheist), o nutnosti vypadnout, kor když děláte za minimální prachy (Get Out There), vzpomínky na mládí (We Are the Boys) nebo pocta mrtvým punks jako třeba Johnny Thunders, Dee Dee Ramone, Joe Strummer, Ian Curtis, atd… (Too Many Punks Are Dead). LP vyšlo na pětistech kusech (černý, červený a bílý), v bookletu je celá řada fotek, takže máte možnost vidět, jak borci vypadají teďka a jak vypadali za mlada. Tohle asi ocení fanoušci starších 77 kapel.

No Quarter je zbrusu nová mladá britská Oi! kapela z Birminghamu, ve které působí mladej kytarista Jim, který hraje i v Close Shave. Neplést tedy ze stejnojmennou kapelou/projektem No Quarter, kde hráli lidé z Celtic Warrior. Název No Quarter znemaná to, když vítěz po bitvě odmítá ušetřit životy poražených. Na limitovaném EP (210 kusů) najdete dva songy a to Fight for the Moment na straně A a Hipster Kids na Béčku. Kapela je čtyřčlenná a hraje v klasické sestavě. Song Fight for the Movement je parádní pecka, která Vás nakopne a obsahuje vše, co má správnej song mít. Melodii, tvrdost, agresi, dunivou basu a parádní kytarovou vyhrávku. Song je o nutnosti se spojit a začít bojovat poslední bitvu, dokud neporazíme všechny nepřátele. Dvojka je o fémonu hipsters, které dnes skutečně potkáte na každém rohu, takže třicetikilový borci s falešnejma brejlema, co vypadají všichni jak přes kopírák. Jinak tenhle song se mi už tak po hudební stránce nelíbí, jako nakopávající jednička. Jinak deska ve stylu Lionheart – jen razítko, ale uvnitř obalu barevné fotky kapely a texty na oba songy. Na obalu je hodně známá fotka, která pochází z války o Falklandy. Nová krev britského Oi! je tady a z debutového počinu je vidět, že se velmi hlasitě hlásí o slovo.

Americká kapelka Noi!se vyměnila bubeníka a vydala tohle LP s názvem Rising Tide, které obsahuje sedm songů (z nichž dva jsou přehrané verze starších hitovek – konkrétně se jedná o song Blame a Brothers in Arms plus parádní akustická verze songu On the Outside). Album otevírá titulní song Rising Tide (na který je i video http://youtu.be/bTj3je1othc) a jasně ukazuje silné stránky kapely, kterými jsou především dva rozdílné basáka zpěvy Matta a kytaristy Natea, které se parádně střídají i v dalších písních, ale v téhle je to asi nejvíce slyšet. Song pojednává o těžkých časech pro pracující lid a uměle vyvolaných krizích. Další nové songy mají názvy False Foundations, Time Heals All Wounds a How the Deck i Stacked. A nutno říci, že jsou všechny naprosto parádní, ale u mě vede asi nejvíce (kromě titulního hitu) Time Heals All Wounds, kterej obsahuje naprosto dokonalý kytarový sólo (kromě 100% pravdivýho textu). Ostatní texty taky nejsou zrovna plné optimismu například o falešných lidech, ale i třeba o přátelství až do smrti. Deska, kterou mám, je červená (těch je tuším 200). Ještě vyšla v modré barvě (100 kopií) a v bílé (400 kousků). Uvnitř najdete papír s texty a velkou fotkou kapely plus navíc kód na stažení mp3. Tohle se Noi!sákům opět povedlo (ostatně jako veškerá jejich tvorba), a pro mě zůstávají jednou z top US kapel současnosti a já pevně doufám, že bude nějaký turné po Evropě, protože je to pecka.

Po debutovém albu Original Punk, které si vydali sami a CD/LP splitku s německými Spy Kids z Weimaru (recenze na jejich EP a splitko s Anti-Clockwise tu bude co nevidět) nahráli pražští Normals?! Album Punk mit uns a vydal jim ho Kabanosův label Rabiát Records. Kapela prošla pár personálními změnami (jinej bicmen a jen jedna kytara) oproti předchozím počinům. Na albu najdete 13 songů (včetně intra a outra), které jsou zpívány v češtině. No a od desky dostanete přesně to, co od ní čekáte. Melodický singalongy a halekačky (Príma den, Nemůžu za nic nebo Víno), texty který jsou o životě (a životních moudrech obzvláště), chlastu, dluzích, snech, problémech, fackách ale i radostech. Kytarista Marian se hodně zlepšil a i nahrávka (byť je jen z jednou kytarou, ale asi zdvojenou) má větší koule, než obě předchozí. Zvuk kytary je i celkem rozmanitý (někde zní jak z westernu – třeba v songu Cínový vojáček). Parádní song je Průser (včetně optimistickýho refrénu, že „bude líp“ a uslyšíte zde i obsatojný kytarový sólo), potom oddychovka Kovboj (kde si kytara taky slušně hraje), Nemůžu za nic (o tom, jak je každej svého štěstí strůjcem) a nebo Nás nedostanou (o tom, jak lidi co mají plnou hubu keců stejně odpadnou a vy si pořád pojedete to svoje). Booklet je v cajku, texty (jen čeština), fotky a děkovačka.

Starší album německých Notlöhsung vyšlo před třemi lety na Aggressive Zone Records, obsahuje celkem 14 songů v němčině (včetně instrumentálního intra Angeli Caesi, outra Sancta Ira a skladby Neuland). Kapela hraje v klasické čtřčlenné sestavě a nutno tedy říct, že jí to kurevsky šlape. Muzika je tvrdá, ale melodická a temná určitě v ní uslyšíte vlivy metalu, tvrdého Oi! (alá Last Riot nebo Gudaňa) případně i streetrock a deutsch rock (Onkelz a Vogelfei, i když samozřejmě v mnohem tvrdší formě). Melodie jsou hutné, kytara vyhraná a zpěv tak akorát hrubý (i když třeba v Zimmer 237 se střídá v několika parádních polohách) a někde je dokreslen i přes efekt. Kromě tvrdých songů (za které bych vyjmenoval asi Musik ohne Maulkorb, Hirntod nebo Nonkonform) tu najdete i pomalejší a částečně akustické věci s vybrnkávanými melodiemi (třeba Verloren in Bildern, Ende, Tag Eins). Jinak texty jsou mimo klasických témat (chlast, ulice, atd…) hodně položeny i do osobní roviny. Další známkou toho, že banda ví, jak hrát je hrací čas CD – přes hodinu, což je přes 4 a půl minuty na song. Jinak booklet je prima, celá řada fotek členů kapely anebo z koncertů a texty. Parádní starší věc, po které se určitě podívejte.

Další věcí z Portugalska je tahle chuligánská partička ze Sportingu Lisabon. Ta má za sebou limitované EP z roku 2011 nazvané Sporting Hooligans. Tahle deska Má Onda (což by se dalo přeložit něco jako „Bacha problémy“), vyšla v 99 kusech a dvou variantách obalu. Na jedné je skinhead (59 kousků) a na druhé chuloš (40 kousků). O kapele toho jinak moc nevím (fotky, počet členů, atd…). Hudebně to je tvrdé a hrubé Oi! s tvrdým a hrubým vokálem a připomíná to svým syrovým zvukem brazilské kapely nebo americké Klase Dirigente. Pomalejší, težkopádné tempo s občasnou pomalou kytarovou vyhrávkou (v Má Onda, Ultra Violencia nebo poslední Ternura Dos 27, kde zvuk je hnanej přes kvákadlo). Na začátku titulního songu Má Onda zazní i klávesy. Celkem jsou na EPku čtyři songy a to Ultra Violencia, Porco Moutinho (o hráči Joau Moutinhovi a asi to nebude nic lichotivého, protože porco je prase), Má Onda a Ternura Dos 27. Co znamenají, se někde dá odhadnout, někde jsem nebyl chytrej ani při použití překladače. Obal je kreslený, jak už jsem psal dříve, uvnitř je fotka pěkný ekipy a papír s portugalskými texty, na jehož pozadí je oldskůlová fotka choreografie ze stadionu. Koukněte na myspace.com/nucleoduro2010 a nebo se kapele ozvěte na nucleodurooi@gmail.com pokud chcete vědět něco více. Pro fandy hrubší syrovější muziky.

Split EP dvou z nejaktivnějších kapel poslední doby, které pocházejí ze severoamerického kontinentu. Offensive Weapon je kapela z New Yorku, která má na kontě pouze jedno album, Legitime Violence jsou z Quebec a mají na kontě pár malých desek a také jedno celé album. Recenze na jejich předchozí tvorbu, ale i rozhovory samozřejmě najdete na BB. Každá kapela je zde zastoupena dvěma písněmi (jednou svoji a jedním coverem). Offensive Weapon zde mají svůj vál Nothing to Prove a cover Razorblade Nightmare od britské Oi!/RAC kapely Die Hards. Legitime Violence zde mají svůj song Pour les Tiens a cover od legendárních Komintren Sect Les Années d´Acier (parádní singalong). Kapely se drží svého hudebního stylu jak klíště, což je jedině dobře, protože obě mají co nabídnout. Offensive Weapon dominuje zpěvák Lee, jehož hlas je více křičený, Legitime Violence prozměnu Raf, který má hlas hrubší. Obě kapely mají dvě kytary, což jejich muziku výrazně zhutňuje. EP vyšlo ve třech verzích, já mám černou (tuším, že 500 kousků celkem a uprostřed desky se nachází vždy logo kapely (ať už je to pitbul od Legitime Violence nebo kobra u Offensive Weapon). Obal EP pochází opět z dílny JM design a zatím se mi nestalo, že by Muna zklamala. Vynikající věc, které už moc kousků nezbývá, tak buďte rychlí. Chybí jen papír s texty.

Oiskank je francouzská kapela z města Lyon, která byla založena v roce 1985 a tohle je kompilace, která vyšla loni. Najdete na ní songy z jejich alba Combat Urbain (vyšlo na Pit Records), z kompilaček (třeba Choeurs de Lyon 2 a Lugdunum Oi way of life) a na CD verzi i tři bonusy, které nevím, odkud jsou. Album vyšlo jak na CD, tak i na LP (kde je songů jen 12) a všechny songy jsou francouzsky. Nutno říct, že Pit Records a ani ostatní kapely na zmíněných kompilačkách se s tím moc nesrali. Oiskank poměrně vybočují z řady ostatních kapel používáním piana (třeba instrumentální a hodně veselý song Offenburg Ska). Ska rytmy uslšíte i třeba v písních Un Jour Meilleur, Cette Fille nebo Le Tourbillon. I přes použití ska rytmů je zvuk kapely celkem temný. Někde bych řekl, že to jde až do pomalého ponurého reggae. Kapela ovšem umí zahrát i tvrdší kousky, na které jsme u frantíků zvyklí (třeba Revanche nebo Jamais) nebo i rychlejší pankovky (Libre Expression nebo Generation 80 – tam je slyšet i saxofon). Poslední tři bonusové songy byly nahrány zřejmě až v dnešní době, jelikož zvuk je krapet modernější. Kapela poměrně experimentuje z různým zvukem kytar a bicích a celkově s rytmikou. Hodně bych to přirovnal k Warrior Kids, kteří přešli k temné straně síly :). Jinak CD získáte jako bonus k desce, která je limitována 250 kousky, uvnitř texty, fotky a i nějaké info o jednotlivých písních. CD má také jinačí obal než deska. Zajímavý a rozhodně stojí minimálně za poslech. Francouzskej Oi! asi není zcela pro každého a tahle kapela je hodně specifická.

Old Glory je kapela z amerického města Reno v Nevadě a já mám pocit, že toto je jejich debutová věc, která vyšla jako druhej kousek na holandském labelu Stratum Records, což je taky nový label, který se zaměřuje na limitované vinylové edice (jen víc takových labelů). Jejich EP se jmenuje Battle Born a obsahuje 3 songy – Battle Born a Leave Me Be na straně A a Enough of You na straně B. O kapele toho moc nevím, snad jen pár slov…hrajou v pětičlenném složení (dvě kytary jsou vždycky lepší) a jak možná sami víte, Old Glory se říká americké vlajce. Jejich muzika není zcela klasický Oi!/streetpunk, ale uslyšíte v ní vlivy klasického a hard rocku alá Thin Lizzy, Rose Tattoo nebo AC/DC. Rockové vlivy jsou slyšet hlavně v prvním songu, který mi připomíná jejich kolegy z The Bridgeburners. Cirka v půlce se změní rytmus songu do stylu skinhead rnr alá Templars. Druhej song je už v duchu muziky Templars. Poslední song je opět rokec, jak z Jihu. Uvnitř nejsou žádné texty, jen fotky a děkovačka. Komu se líbí zmiňovaní Bridgerburners, Bricktop, The Templars nebo The Corps tak ocení i Old Glory.

Další EP od švédských Oldfashioned Ideas z Malmö, tentokráte ale první věc, kterou vydávají čistě v jejich mateřském jazyce. Názvem EPka by se dal přeložit jako Naděje a zoufalství. Písně zde najdete čtyři a jmenují se Nån Jävla Ordning, IPA, Sverige a Amex Gold. S překladem jsem celkem na štíru, takže kromě Sverige a Amex Gold (kreditka) vůbec netuším, co songy znamenají. Nån Jävla Ordning to do Vás hnedka pořádně napere, jelikož se jedná skutečně o song plný energie a dravosti, ale hlavně parádní melodie. Zkušenost říká, že kapely většinou znějí ve svém domácím jazyce tvrději melodičtěji a nejinak je tomu i v případě Oldfashioned Ideas. Hodně mi to připomíná zrychlený Agent Bulldogg. Kapela hraje pořád ve třech a klobouk dolů před tím, co předvádí a jejich hlavní motorem jsou parádní bicí. Skutečně ani jeden song není špatný a všechny mají melodické refrény a nechybí ani kytarové vyhrávky. Jedině snad Amex Gold vybočuje z řady díky sekané kytaře a zpěvu ve slokách. EPko je uděláno jako krásný picture disc, kde na jedné straně je fotka z obalu a na druhé je fotka kapely. Normálně picture discy moc nemusím, ale hlavně teda proto, že většinou u nich nejsou texty. Tady jsou texty na zadní straně obalu. Pretty Shitty Town vydali tohle EP v edici Swedish Streetpunk Collective Series (jako třeba EP The Clichés, Gatans Lag nebo Antipati). Jedním slovem paráda!

Jack the Ripper je název nového mini CD od německé kapely Open Violence, který vyšlo na Aggressive Zone Records, ale jen na CD. Kapela se rozhodla vydat ho i jako dvě EPka a to právě Jack the Ripped a Urlaub in der Sonne, na které bude recenze o něco později. Deska Jack the Ripper obsahuje dva songy a to titulní stejnojmenný Jack the Ripper a na straně B Kalte Stadt. Open Violence hrají ve tříčlenné sestavě a jejich muzika je tvrdá a ostrá jako břitva. Riffy a kytarový vyhrávky alá ranní Exploited (ostatně kapela má na předchozí desce Rock´n´Roll Blitzkrieg i jejich cover Dead Cities). Slyšet je to hlavně na začátku a na konci songu Jack the Ripper, kterej je o Jackovi Rozparovačovi a jeho teroru v předminulém století. Kalte Stadt je pomalejší věc, ve které dominuje hlavně basová linka a kytara zaznívá jen na některé doby. Song vypovídá o životě v železobetonové džungli, kde se depresivnost prostředí přenáší i do povahy lidí. I v tomhle songu zazní kytarová vyhrávka. Kdo má rád německé Oi!, které je hodně švihnuté tvrdším punkem (jako právě zmiňovaní Exploited) tak Open Violence je kapela přesně pro něj. Uvnitř obalu jsou oba texty a uprostřed desky na každé straně i obrázek k příslušnému songu. Deska je ručně číslovaná a limitovaná 250 kousky. Super věc, co má koule.

Druhá část z CD Jack the Ripper, která také vyšla na limitovaném EP (250 kousků) se v překladu jmenuje Dovolená na slunci a obsahuje 3 songy. Je to Make War not Love na straně A a Urlaub in der Sonne a I Still Remember (což je cover od The Templars) na straně B. Jak už jsem psal v předchozí recenzi, tyhle songy společně s písněmi s Jack the Ripper můžete najít na stejnojmenném mini CD Jack the Ripper. Make War, not Love je klasická násilná halekačka ve středním punkovějším tempu. Urlaub in der Sonne je o tom, jak lidé jezdí na dovolenou do turistických destinací vyžírat se a chlastat a zatím se pár kiláků od nich válčí nebo tam lidé nemají co do huby. Song se mi líbí více než předchozíí, hlavně kvůli kytaře. Cover od Templars je o tom, když se cesty přátel rozdělí a po letech, když se znovu setkají, tak si lidé nemají co říci. Asi to každý zažil. Na konci je parádní kytarové sólo. Obal je dělaný jak u Jack the Ripper, takže rozkládací a s texty + jednoduchá, ale barevnější a více punková grafika. O kapele se dovíte v předchozích recenzích. Jejich standardní výkon.

Nové album psycherů Pitbullfarm vyšlo jak na CD, tak i na LP a nese název Glory Hole Hallelujah. Na desce najdete 13 songů (z čehož je jeden ve švédštině – jedná se o poslední Muumipeikon Kyrpä, kde zpívá Jockeho manželka a je to prostě klasickej vrtivej rock´n´roll), z čehož 3 jsou ze singlu Welcome to Pussyville (stejnojmený song, Switchblade Casanova a White Trash Gigolo), na kterej je tady někde zahrabaná recenze. On Yer Bike najdete jen na CD verzi. Takže dohromady 10 nových válů, což je super. Jejich muzika je rychlejší cvakavý psycho, který Vás přiměje si klepat nohou do rytmu. Obsahuje hodně dobrou sólovku (Jocke prostě umí) a celou řadu společných refrénů (třeba v songu Midnight Hour – cover od Slapping Suspenders nebo Happy Ending). Na začátku United Pimps of Pussyville zazní kytara na druhou dobu, ale song se pak parádně rozjede. Další songy se jmenují třeba Rubber Sexmachine (jak si týpek objedná nafukovací pannu z pornočasopisu poštou domů), Moscow (cover od Blitz), Psycho Monkeys (velká hitovka s parádní kytarou), Calzone Beach (romantika o sexu na pláži), Love after Death – Love Song pt. II (pohled na lásku z pohledu oběšence, co se kývá sem a tam, který svoji lásku zabil a pro mě jeden z nejlepších songů na desce a opět skvělá kytara po celou dobu písně) nebo See you in Hell. Vinyl je červený, grafika obalu odpovídá stylově názvu a žádnej papír s texty nebo fotkami tu nenajdete (ale pokud umíte anglicky, tak se to dá poměrně dobře oposlouchat). Paráda!

Repress desky Pitbullfarm, která vyšla poprvé jako picture disk taktéž na PST Records, ale už v roce 2012. Tohle je verze normální, vyšla na modrém vinylu na 333 kouscích. Deska obsahuje čtyři kousky a to Welcome To Pussyville, On Yer Bike (což je původně od Frankyho Flamea), White Trash Gigolo a Switchblade Casanova. Kapela Vám určitě není neznámá, takže se zdržím komentářů kdo tam hraje a proč už nehraje tam kde hrál a tak dál a budeme se soustředit jen na hudbu. Kapela hraje ve tříčlenný sestavě, což je u psycho kapel poměrně běžná záležitost. První song Welcome to Pussyville začíná jako westernová/country klasika, ale postupně se to rozjede do slušný cvakačky s parádně žvýkačkovým refrénem a hodně mi to připomíná zvukem album P. Paula Fenche The F* Word. Frankyho song byl v jeho podání založen hlavně na klimpru, kterej zde tedy uslyšíte taky, ale basa zde prostě dominuje. White Trash Gigolo je romantická pomalejší písnička, která vypovídá o tom, jak sbalíte holku a ve finále se z ní vyklube borec, kterej Vám ho pěkně foukne do prdele. Poslední Switchblade Casanova je asi nejrychlejší (nejpunkovější) song z alba a je o největším švihákovi z města Pussyville, kterým jste pochopitelně vy. Obal desky se moc povedl (JM Design jak jinak), uvnitř kresba s předchozího picture discu a z druhý strany texty (krom coveru). Jinak jsou lidi co maj psycho rádi, jsou lidi co ne, tohle je hodně do punku, takže koukněte na youtube a poslechněte (všecky songy tam hodil přímo Jocke), protože je asi vyprodáno.

Splitko dvou italských kapel, které se motají kolem Tuscia Clanu vyšlo na italském labelu Hellnation. Obě kapely mají za sebou už pár počinů, které tu jsou samozřejmě někde v té hromadně recenzí. Plakkaggio hrají mixku HC/metalu a streetpunku, ale ty dvě písně, co zde mají (Ragazzo Malato a Red Rose) jsou parádní halekačky, kvůli kterým máme italské kapely právě tak rádi. To mi právě bylo divný, kam se poděl ten HC a metal, tak jsem se v tom trošku šťoural a nakonec jsem objevil, že to jsou čistě náhodou písně Gli Ultimi, které přehráli. Ti na oplátku zcoverovali songy Mentalita a Granito a jejich vliv je tam slyšet, protože přecijen oni hrají hlavně streetpunk bez nějakých vlivů HC a metalu. Všechny songy už někde vyšly, takže je to jakási pocta jedné kapely pro druhou. Deska je limitována tuším 300 kousky. Myslím, že kapela si vybrala od té druhé písně, které je zrovna charakterizují, ale přidala do nich něco svého (Plakkaggio tvrdost a hutnost, Gli Ultimi zase prozměnu zpěvnost a melodii). Toto mám opět jen digitálně od borce z Plakkaggia, ale 4Subculture to bude mít co nevidět. Jinak to nechám asi bez hodnocení, protože všechny čtyři songy už někde vyšli a nedá se to brát jako regulérní EPko. To ale nemění nic na tom, že se to dobře poslouchá.

Tak po celkem dlouhé době vydává tahle australská kapela, kde působí bývalý zpěvák ze Skint Barry, regulérní dlouhé album. Kapela to zahájila mini albem All or Nothing z roku 2009, pak o ní nebylo čtyři roky moc slyšet a nedávno vylezla s ochutnávkovým singlem Brisbane Oi!, jenž najdete komplet na tomto albu. Celkem zde najdete 12 songů (včetně coveru All the Lessons, který je od Rose Tattoo a který byl i na singlu). Kapela v prvních čtyřech písních jede dopředu jak hovado (dva ze čtyř songů jsou zbývající songy ze singlu). Pátej song Bullshiters and Backstabbers trošku zvolní, ale nahradí to singalongem a sólíčkem/riffem který připomene Ace of Spades. Po ní následuje pro mě nejlepší song z alba s názvem Glass Half Fucked, která obsahuje v refrénu věčnou otázku, jestli je sklenice poloprázdná nebo poloplná. Další songy mají klasické poetické názvy jako Work is the Curse (samozřejmě že of the Drinking Class – třetí kapela co vim, že o tom zpívá), sypačka Hangover, Pissed and Proud se zvukem jak z osmdesátek, Us Against Them, což je song o boji proti politkům a korpucpi nebo Same Old Story. Musím vyzdvihnout sólovou kytaru, protože ta skutečně parádně válí v téměř každém songu. Suprově je udělán i obal (alá Hate Edge EP od TMF). O vnitřku zatím nevím, jelikož zatím je jen digi forma, ale mě 100% přesvědčila a těším se na LP.

Po mini CD (respektive desetipalci) se po delší odmlce (4 roky) dostavují australští Plan of Attack se singlem Brisbane Oi! Kromě toho chystají i dlouhé album, které by mělo vyjít na Rebellion Records s názvem Stick to your Guns. V kapele hraje celkem solidní skvadra známých ksichtů, takže kytarista Victor (Mouthguard), kterej pochází původně z Čech nebo zpěvák Barry (kterej hrál na kytaru a zpíval ve Skint). EP vyšlo jako spolupráce výše zmíněných labelů, což jistě zajišťuje kvalitu. Deska obsahuje 3 songy a to Stick to your Guns na straně A a Used to Be a All the Lessons (což je cover od koho jiného než Rose Tattoo) na straně B. Stick to your Guns bude samozřejmě i na chystaném dlouhém albu. Muzika se na vás hrne přesně ve stylu songu Back from the Dead a hodně stojí na Barryho zastřeném zpěvu a sólové kytaře (která se ukáže na konci songu). Used to Be na mě působí o něco tvrdším dojmem a Barry jede v songu skoro bez pauzy a opět vynikající sólice na konci. Poslední song je cover od Rose Tattoo, který je zahrán tvrději než originál, ale se stejným glancem, který je australským kapelám vlastním. Album mám zatím jen digitálně, takže o vnitřku nemůžu nic moc říct. Podstatná je kvalita muziky a ta je vysoká. Kombinace tvrdosti, melodie a sólové kytary je přesně vyvážená a už aby bylo EP někde po Evropě v distrech. Super.

Pound Dogs U.L. je kapela, která pochází z Horní Lužice (Upper Lusatia v jejich názvu) a toto je jejich debutové mini CD. Zároveň se jedná i o první recenzi na počin z roku 2013 a je fér říct, že ho vydal domácí label 4Subculture Records. Kapela je pětičlenná. Hudebně se jedná o streetpunk, ve kterém jsou slyšet i vlivy HC (v songu Pack and Family) a všech 6 songů je zpíváno anglicky (je tu i cover od The Staggers – Last Man on Earth). V textech kapela zpívá o tom, jak je člověk hnedka od malička zotročován společností (Never Rest in Peace), o tvrdém každodenním životě, ve kterém se musíte rvát jako psi (Pack and Family), o tom, jak je důležité se nikdy nevzdat a neopustit svoje životní sny (What Life Really Means), o lásce k dívce která je o třídu jinde než vy (Out Of My League) nebo o tom, jak Vás dívka opustí kvůli pracháčovi (Jack). Hudebně je to o něco tvrdší hlavně asi díky zpěvu a kytaře navíc a uslyšíte zde i parádní sborové refrény. Opět mám takovou připomínku a to je nevyužitý ženský vokál basačky (krom songu Jack). V černobílém bookletu jsou veškeré texty a vzadu i pár (taktéž černobílých) fotek – jednoduchý, ale dostačující. U mě dobrý.

DVD z třetího ročníku jarního festivalu, který se koná ve Stockholmu a zašťitují je labely Pretty Shitty Town a Kjell Hell Records. Na tomto festivalu v dubnu loňského roku vystoupili kapely jako Agent Bulldogg, Guttersnipe (obojí za domácí Švédsko), Superyob, Section 5, Anti Nowhere League, The Last Resort, Cockney Rejects a 4Skins. Celkem zde najdete 26 songů na více než 90 minutách DVD záznamu sestříhaném z několika kamer s profesionálním zvukem. Nechybí zde ani nějaké bonusy v podobě třeba solo vystoupení Frankyho Flama na klavír nebo zpívání lidovek v backstage v podání Agent Bulldogg. Ti byli vlastně zastoupení i na minulém DVD z druhého ročníku festivalu (zde mají jiné songy a to 1000 Glass a Den Jag Är – což je novinka). Ostatní kapely neá cenu abych představoval songy, které jen zmíním, si určitě zařadíte k dané kapele, takže tu jsou hity jako Machine Guns and Alcohol, Every Staurday, We Shall Rise Again, So What, Violence in our Minds, Rebels with a Cause, The Power and Glory, Oi! Oi! Oi!, Yesterday Heroes, Chaos (kde se u refrénu sejde celá řada lidí z ostatních kapel) a celá řada jiných…skutečně ke každé kapele byly vybrané songy, které jí charakterizují a všecko to jsou osvědčené hitovky. Na trailer k videu se můžete podívat na odkaze http://youtu.be/2LBtHDxF4G8, kde je zcela jistě vidět jak zvuková, tak obrazová kvalita záznamu akce. Nebudu to hodnit, protože songy jsou profláklé, ale kdo má rád DVD (já třeba moc ne), tak si tohle zcela jistě užije.

Trojsplitko tří německých kapel Punkfront, Hammerstroke a Smart Violence s třemi písněmi. Punkfront zde mají novou Jugend in Bewegung, pak tu najdete demáč od Smart Violence s názvem Rebellen aus der Arbeiterklasse a poslední věc, kterou hrají Hammerstroke spolu se Smart Violence je cover od brazilských Bandeira de Combate Vida Careca. Všechny tři songy jsou v němčině. Na straně A máme Punkfront a jejich song znamená něco jako Mládež v pohybu. Obsahuje poměrně dlouhé intro a textově je to o tom, jak se vytratili kulturní hodnoty a byly nahrazeny telenovelami a celkově o úpadku dnešní společnosti. Song začíná i končí pěkným sólíčkem a má fajn refrén, kde se střídá více členů kapely. Jinak se jedna o klasickej rychlejší punk, který zpomalí právě v refrénu. Na straně B jsou zbývající songy…Vida Careca je cover, který byl hozen akorát do němčiny a v refrénu je Vida Skinhead. Text je klasika o kultu a jeho síle. Zpěv je hodně křičený a k songu se hodí. EP uzavírají Smart Violence, jejichž song je jen tklivá vybrnkávačka na akustickou kytaru se zpěvem. EP vyšlo ve 218 kopiích a v rozkládacím obalu najdete texty na Vida Careca a Jugend in Bewebung a na pozadí jsou fotky členů kapel. Fajn věc.

Queensbury Rules je kapela, která byla založena v roce 2012 v Bristolu a toto je jejich deubotvé EP, které vyšlo na německém labelu Lionheart Records. Kapela je čtyřčlenná (klasické obsazení) a na desce najdete čtyři songy. Jmenují se Bridge the Gap a Red Tape na straně A a Britain 2013 a Youth (což je cover od Blitz) na straně B. Textově se banda zabývá problémem toho, že pracující nejsou dostatečně zaplaceni, že kolikrát nemohou živit ženu a děti, dále byrokracie, která se zabývá nesmyslnými zákazy, které mají údajně chránit zdraví jedinců, ale jedná se jen o nesmyslné příkazy a Británie současné doby, kde neplatí již to, co jste se naučili jako děti a život se rovná občas přežití v divočině, kdy vás kolem všichni chtějí obrat. Hudebně je to typické britské Oi! jako hrají nové kapely jako Code 1, Skinful nebo Citizen Keyne. Nejrychlejší je asi song Red Tape, jinak Bridge the Gap je klasický střední tempo a Britain 2013 je v takovém tom houpavém tempu a je v ní i kytarové sólíčko. Cover od Blitz je klasika o tom, že mládí má dycky pravdu, která nejde popřít. K desce je papír s texty a děkovačkou. Deska je vydaná opět ve 250 kouscích (190 a 60 s jiným obalem). Tohle je pro fandy klasického ostrovního zvuku.

Toto je kapela, která pochází z Finska a najdete v ní zpěváka a basáka s kapely The Prideful. Pro mě nevyslovitelný název znamená v překladu Penalta (nebo Pokutový kop, což je to samé) a již podle graficého zpracování obalu desky a právě názvu je zřejmé, že se bude jednat o partičku orientovanou na kopanou. Hrají ve čtyřech. Na desce najdete čtyři songy v jejich mateřštině a to Me Ollaan Rankkari, Taccchinii Ja Daksii, Puolustus On Aivan Sekaisin a Hiekkarannalle. Poslední song znamená v překladu něco jako Písečná pláž, zbytek se týká fotbálku (tuším, že něco o obraně, co neumí hrát a střílení pokutových kopů). Hudba běží ve středním tempu, kytara hraje s lehkým boosterem a v prvním a třetím songu uslyšíte i nějaký to sólo. Nejvíce se mi líbí asi poslední song Hiekkarannalle. Deska vyšla ve dvou různých verzích (190 kousků a dalších 60 s jiným obalem) a uvnitř je papír s texty ve finštině. No mě to nějak extra nechytlo.

Po EP Combative Attitude vydávají Razorcut desetipalec/mini CD, na kterém najdete šest písniček a album vydává opět Rebellion Records. Kapela prošla malou personální změnou (nebojte, ženský na kytaře a base zůstali, alespoň na nahrávce). Zpívá jim teďka totiž Al z Marching Orders (zpěvák Owen odešel). Ten má hodně osobitý vokál, takže kapela se tímhle přiblížila právě Marching Orders, ale to vůbec nevadí, protože to jsou moji oblíbenci. Plusem co mají Razorcut právě proti nim jsou ženské vokály, kterých není moc (což nějak osobně zrovna nemusím), ale skvěle to oživí muziku. Vzpomeňte třeba na staré Gundog a jejich písně, kde si singalong střihli společně s Liz. Tady je to vidět v písních jako třeba No Loyalty, Not Responsible nebo Saving Grace. Parádní song (a pro mě nejlepší z celé desky) je Marching On, který je o oslavách Anzac Day na 25. dubna, kde se vzpomíná na válečné veterány z první světové války. Další songy se jmenují, You´ll Get Yours a No Country for Fat Old Men. Deska mi zatím přišla jen v digitální formě, kde je jen obal a pár fotek kapely, takže ani nevím, jak vypadá vnitřek. Muzika je výborná, australani prostě umí, takže objednávejte!!

Rien Ne Vas Plus je kapela, která pochází z Magdeburgu a má na kontě kromě demo CD i dvě split EPka (s Last Riot a Anti-Clockwise). Už demo CD znělo hodně povedeně, hlavně co se týče citu pro melodii, která i přes demo zvuk byla velmi dobře hmatatelná a já v recenzi psal, že se těším na jejich další počiny. Jejich debutové plnohodnotné album vydal label Aggressive Zone a to jak na CD, tak i na LP. Na albu najdete 10 songů v jejich mateřštině, což při čase cirka 40 minut dává pěkné čtyři minuty na song, což je slušný. Není to úplně typické německé Oi!, jelikož zpěv není tvrdý a ani to není nějakej extra nářez (převládá střední tempo, ale jsou tu i tvrdší songy jako třeba Auf der Strasse). Například songy jako Verlorene Generation (Ztracená generace), Schütz die Bewegung (Chraňte hnutí) nebo Von der Strasse seid ihr nicht (Na ulicích nejste), které obsahují skvělé kytarové sólo nebo vyhrávku. Další věcí, která se mi na Rien Ne Vas Plus líbila, byly inteligentní a dlouhé texty, které nebyly jen o pivu a jitrnicích, ale měli něco do sebe. Ne jinak je tomu i zde, například text na Von der Strasse seid ihr nich o kapelách, které hrají na velkých festivalech svoji Oi! hudbu pro děti a nejsou nic jiného, než hvězdy v těžkých botech, nebo Schütz die Bewengung, který je o tom, jak chránit kult, který patří nám a nenechat ho zničit ostatními, nebo depresivní Verlorene Generation. Jsou zde ale i klasiky jako poslední Skinhead Power, která začíná poetickým výkřikem na policajty Oi! Oi! du Fotze (Oi! Oi! ty kundo :)) nebo pomsta (Tag X). Na to, že je nahrávka pořízena ve zkušebně zpřátelených Nothlösung je zvuk naprosto v cajku. V bookletu jsou texty, děkovačka a uprostřed koláž z fotek kámošů kapely. Trošku mi chybí nějakej kontakt na kapelu. Jak už jsem psal, kapela nikdy nebude nějakou velkou hvězdou (a to je dobře, protoýže myslím, že sama to nechce), ale jejich muzika, DIY postoj (který byl vidět i na koncertě v Magdeburku, kde jsme měli možnost hrát), upřímnost a opravdovost tohoto alba z ní dělá velmi kvalitní věc, kterou doporučuji každému fanouškovi poctivé hudby.

Další australská kapela, která vydala singl je RUST (projeďte BB, najdete tu s nimi rozhovor). RUST mají na kontě zatím jedno album a splitko s On the Job ze Švédska a toto je opět po delší době nějaká novinka. Konkrétně se je to EPko, které vydala ta samá kombinace labelů, jako jejich kolegy Plan of Attack. Oproti nim jsou tu písničky čtyři a to Curse of Rock´n´Roll a A Shadow on the Pier na straně A a She´s Got Something to Sell a Boots and Buckles. Opět to mám (zatím) jen digitálně, takže o vnitřku mluvit nebudu a budeme se soustředit přímo na jejich muziku. RUST mi přišli vždycky nejvíce ovlivněni klasickým aussie rock´n´rollem ze všech těch streetových kapel jako The Corps, Marching Orders, Slick 46, Razorcut, Stranglehold, atd…Minimálně v písních na straně A uslyšíte Angels, AC/DC, Rose Tattoo, ale v prvním třeba i Chucka Berryho a Johnny B. Goode (a dokonce v textu jsou vyjmenované kapely, co je ovlivnili – odposlechl jsem Ramones, Lynyrd Skynyrd a GG Alina). Ve druhém se mi moc líbí koncová pasáž, kdy se střídají kytarové vyhrávky se zpěvem (jak ACDC). V songu She´s Got Something to Sell uslyšíte na začátku dívčí vokál. Poslední je asi největší punkovice věnovaná dětem ulice. Ďábelská směska punku, hard rocku a rock´n´rollu – to je to co dostane, pokud si pořídíte tohle EPko. Za mě dobrý, ale já mám rád klasickej hard rock i rock´n´roll, ale kdo to nemusí, tak tohle není nic pro něj.

Ruthless Pride je francouzská kapela, která má na kontě dva demáče (2006 a 2008) a toto je jejich první oficiální album, které vychází na našem domácím vůdčím albelu 4Subculture Records. Na demáč z roku 2008 tu najdete receni na staré verzi Battalionu, kde dostali 8/10. Od té doby kapela ztratila slečnu, která s nimi hrála a hraje jen v tříčlenné sestavě. CD obsahuje 11 anglicky zpívaných songů včetně intra (které je z parádního filmu Četa). Ruthless Pride hrají těžkopádný pomalejší Oi!, kterej je hodně švihnutej metalovou/hard rockovou kytarou alá Motorhead (třeba song Underground Aggression je parádní špinavej rock´n´roll), která má solo téměř v každém songu. Určitě tam jsou slyšet i Exploited (třeba Leave Me Alone je jako z Horror Epics) a jejich mix punku, Oi! a metalu (ne ale ve zpěvu, ten není tak ječivej jak Wattie, ale v nástrojích). Zpěv je hluboký, ale není nijak výrazně hrubý. Mezi těmi 11 (respektive 10 songy) je i cover od GG Alinna and Murder Junkies Shoot, Knife, Strangle, Beat and Crucify. V tomhle songu (kterej je proti originálu hozenej více do HC rytmu, je rychlejší a nemá ženské vokály) hostuje na vokálech nějakej jejich kámoš. V posledním songu Never Forget uslyšíte i akustickou kytaru. Textově kapela zpívá o tom jak je fajn, být vyčleněn ze společnosti (Outside) a jak jim to dát patřičně najevo (They Don´t Care About Me and You), politici (No Trust), pomsta (Sweet Vengeance), odpor k mainstreamové hudbě a trendům (Underground Aggression), ale třeba i historie, konkrétně dobytí hradu Montlaur hugenoty (Bloody 1622). Určitě bych je chtěl vidět na živo, hlavně to, jak kytarista seká sóla a do toho zpěv. Booklet je udělanej parádně, celá řada fotek ať kapely, nebo tematických k songům (jedna je dokonce z filmu Taxi Driver a týká se songu No Trust). Obal a i některé texty na mě působí celkem depresivně a kapela celá jede hodně FTW přístup k životu. Parádní songy jsou určitě Sweet Vengeance, They don´t Care, ale pro mě hlavně Underground Aggression, což je pro mě hitovka alba s parádním nihilistickým refrénem Fuck Peace We Are the War. Už demáč kapely se mi hodně líbil (hlavně songy Troublemaker nebo Violence). Tohle je podobné, akorát zvuk je kvalitnější a sakra hutnej. Mám moc rád kapely, které nejsou známé (nebo lépe řečeno nedoceněné), ale jejich zvuk a um Vás zmastí jak papír od sekaný a tohle je přesně ta kapela! Poslechněte si ukázku na http://www.youtube.com/watch?v=8R3A6rppULM.

Nová kapela/projekt ze Švédska (Stockholm), kde najdete lidi z Antipati, Agent Bulldogg, Vindicate This! nebo Frontlash a toto je jejich debutové EP s názvem, který se dá volně přeložit jako Meditace z plotu (respektive z hrany – viz dále). Tak kapela je tříčlenná a kytaru a basu nahrávala jedna osoba (Erik, který hraje ve Vindicate This!), ale v současné době již sehnali regulérního basáka, takže se v budoucnu můžeme dočkat i vystoupení na živo. Zpívá Robban, kterého znáte právě z kapel Agent Bulldogg, Antipati, Contemptuous nebo Righteous. Bubeník Matte je z Frontlash. Na desce najdete tři švédsky zpívané songy a to Färdiga Doktriner (Aktuální doktríny) a Bättre Utsikt (Lepší výhled) na straně A a Inget Tack (Ne díky) na straně B. Hudebně je to jedna velká pohoda, která se nese v duchu The Clash a jiných starších klasik. Dominují klidné kytary (lehký booster a pomalejší vybrnkávané sólo) a zpěv, který nikam nespěchá. Hodně mi to také připomíná jejich kolegy ze STHLM United. Rozhodně je na nahrávce znát rukopis všech kapel, ve kterých členové hráli, ale hudebně je to asi nejvyzrálejší a ne vždy musí platit, že to co není tvrdé, že není dobré. Na youtube se podívejte právě na song Bättre Utsikt, který má moc fajn text o tom, proč se má člověk přiklánět k té či oné straně, když si může v klidu sedět na vršku a smát se všem, co pobíhají jako ovce pro tu či onu frakci. Jinak obal je udělanej poměrně jednoduše, deska vyšla v 500 kopiích na červeném flekatém vinylu, uvnitř je papír s texty ve švédštině. Pro mě překvapení jako prase a další důkaz toho, že švédské kapely stojí opravdu hodně vysoko. Super. Nové songy se budou nahrávat co nevidět včetně coveru od Templars se švédským textem.

Sans Sursis je francouzská kapela, ve které hrají dva členové z rozpadnuvších se Haircut a toto je jejich debutové album (vychází jak jako LP, tak jako CD) a obsahuje sedm songů. Teď přijde ten zajímavej fakt, všechny songy (až na poslední) jsou vlastně adaptace songů od švédských Oi!/punkových kapel, kde je pozměněn akorát text a poslední song není nic jiného než Du gamla du fria (tu zpívaj kluci švédsky). Takže těch šest songů můžete v jinačí podobě znát od kapel jako Ultima Thule (Ravens), Swankers PMS (Ant Oi!), Tredje Könet (Spindeln), Perverts (Ronka), Köttgrottorna (Hjälp till hjälplöshet) a Rolands Gosskör (FBU). Většina z těch předělaných songů pochází z 80. let, takže zvuk se hejbe od rychlého punku alá druhej song Crever En Douce přes melodické věci jako Cynthia (kde je i ženský vokál nebo pomalejší věci – Pluse Rien, až po viking rock – úvodní song Sans Appel. Musim teda říct, že kromě švédský hymny a předělávky Ravens ostatní covery neznám, ale můžu říct, že kapela je zahrála přesvědčivě a kdyby tam nebylo napsáno, o co jde, tak to těžko poznám (starej švédskej punk není zrovna nějaká věc, kterou bych sledoval). Deska je udělaná celkem olskůlově s nalepeným obalem na čtvrtku, vevnitř jen pár fotek a děkovačka. Celej náklad je limitován 250 kousky. Jako kapela určitě umí hrát, ale tohle zatím hodnotit nebudu a počkám si na jejich tvorbu, ale je to dobrý.

Mini LP obsahující šest písniček od téhle mladé švédské kapely vyšlo na Bandworm Records v limitovaném nákladu 250 kousků. Od kapely mám zatím vše (CD Set to Sail a EP Backyard Troubadour) a musím říct, že se mi jejich melodický styl ovlivněný kapelami jako Street Dogs, Burning Streets nebo Dropkick Murphys nadmíru líbí. Deska obsahuje šest songů a to Living in Vain, Make Ends Meet a Tear it Down na áčku a Along the Road, Weak Man´s Course a The Streets Tonight na béčku. Hnedka první song je ultramelodickej vál o tom, že nemáte žít nadarmo a bojovat za věci, kterým věříte a uslyšíte v něm jejich oblíbenou foukací harmoniku. Dvojka začíná pomalejší kytárkou, která se rozjede a s parádním refrénem, který přesně symbolizuje styl, který kapela hraje a to jak po textové, tak i po hudební stránce a je o tom, že kolikrát si na nějaké životné křižovatce říkáte, jestli vás tahle cesta dovede zase tam, kam chcete a kde budete šťastni a budete se bavit. Poslední ze strany A je o tom, jak Vám brácha slušňák píchne, když budete zdrhat z vězení (parádní ooooooo zní v pozadí druhé půlky refrénu). Along the Road je zatím nejpomalejší věc, ke které se při poslechu dostanete a je o tom., že když nevíte co s žiotem, který vám proplouvá rukama a o věcech, které byste chtěli dělat, jen kecáte, tak prostě sedněte do auta a běžte je realizovat a vypadněte z tohodle nudnýho města. V následující Weak Man´s Curse zase uslyšíte ďábelsky rychlou akustickou kytaru a tím tento song zapadne nejvíce asi do celtic punk žánru. Poslední vál The Streets Tonight je o tom, že i když jste obklopeni mamonem a nespravedlností, tak neustále budete mašírovat ulicemi kupředu. Jinak devíza kapely je točení všech hudebníků ve zpěvu je naprosto parádní a jak se mi to líbí u jejich kolegů z Antipati, tak tady je to přesně to samé. Jinak banda hraje ve čtyřech, ale s dvěma kytarama a pro mě je to naprostá špička co se týče melodického punku a každým svým dalším počinem to naprosto jasně dokazuje. Uvnitř papír s texty a fotkami plus papírek s kódem na stažení.

Shameless je nová francouzská Oi! kapela z Lyonu, která hraje ve čtyřčlenném obsazení, ovšem toto album (které opět vyšlo jak jako LP, tak jako CD) bylo nahráno v sestavě tříčlenné. Deska obsahuje 10 songů, CD pak krom toho ještě dva bonusy a nezvykle na francouzskou kapelu je všecko v angličtině. Hnedka po prvních tónech a prvních dvouch písních (Guilty a Friday Night Losers) jsem měl celkem jasno, že tohle dlouho nevyndám z věže. Skinhead rock´n´roll kterej Vás kopne zpátky do osmdesátek, kdy jely kapely jako Snix, Skrewdriver nebo Red Alert a hitovky jako Ces Annes La, Antisocial a třeba In Britain. Ještě v tom jsou slyšet The Veros, ale to je skoro stejný jako ty Snix. Kromě vypalovaček umí kapela zahrát i pomaleji a zpěvněji jako třeba v 30 Years Tomorrow popřípadě We Are the Boys. Další názvy songů jsou třeba Oi! For My Nation, Men With Ties, Disapointing Friends, Fashion Week (spolu s předchozím jmenovaným songem nejlepší věci z desky) nebo třeba Bastard. Z toho je vidět, že textově to bude asi hodně klasický. Hodně dělá taky basa, která si jede v pozadí jednoduchý vyhrávky alá Evil Conduct. Na obalu desky se podílel Abu z Minsku, kterej dělá obaly třeba pro Poink nebo Contra Records, vzadu jsou fotky členů kapely + děkovačka a ke každé desce je i CD verze a uvnitř ní fotky jejich kámošů, ale i plagát a nálepka. Bohužel texty zde nejsou, což je škoda, i když angličtina zpěváka je poměrně jasná. Deska je limitována 500 kousky a já musim říct, že to je skutečně parádní věc.

Shock Waves ze Španělska vydávají po dříve recenzovaném singlu plnohodnotné album s názvem Night of Music opět na Spirit of the Streets a kromě songu Proud of Your Past tu najdete celé EP (songy Another Girl a Working Class Heroes). Celkem je tu 12 songů v angličtině nahraných v klasické čtyřčlenné sestavě. Jak už jsem psal v recenzi na EP, Shock Waves nehrají žádnej nátěr, ba naopak jejich hudba je uhlazená, zpěvákův hlas jemný a hodně to určitě připomíná Badlands, Evil Conduct (hlavně drhnuté konce kytarocvých riffů) nebo Vanilla Muffins. Texty se točí především okolo tématu pracující třídy a doživotnímu údělu být její součástí (Until I Die, Working Class Heroes, One Step Beyond), prachatých kids (I Don´t Want), politici a jejich mamon (Nobody Says Can Hear), láska k muzice (Night of Music) a speciálně k Oi! žánru (For met he Oi!) nebo třeba rioty v ulicích (All Ready for Action). I když kapela hraje ve čtyřech, tak kytarista svůj nástroj určitě ovládá (viz třeba solo v One Step Beyond, Night of Music nebo I Don´t Want). Mně se nejvíce líbil titulní song Night of Music a dále Fucking Hope nebo rychlejší All Ready for Action. Jinak deska je limitována 250 kousky v modré barvě, uvnitř je obal, na kterém jsou texty, krátká historie kapely a její logo, plus popis alba. Žádnou fotku tam borci nenacpali. Tohle ocení hlavně příznivci ne moc tvrdých kapel.

Sistema je portugalská punkovka z města Cascais a na kontě mají zatím split EP s Albert Fish z roku 2011. Na to tu najdete pozitivní recenzi, protože kapela mě na první poslech dostala. Rattus ze Zeroworks mi poslal promo balíček s jejich zbrusu novým CD Caos, tak jsem byl zvědavej, jak to bude znít. Na albu je 11 songů v portugalštině. Kapela hraje tvrdší hybrid streetpunku a rocku (respektive špinavýho rnr) s chraplavym zpěvem a obě kytary si se svými hudebními party pěkně hrají (třeba sólo v songu Outra Estrada nebo hnedka v následující Que Vou Fazer, ale i titulní a asi nejtvrdší vál Caos). Vlastně nějaký sólo je v každém válu a podle mě za to může ten metloš, co jim na první kytaru hraje a třeba v songu Perdido No Mundo je to pěkná divočárna, jen co je pravda. Banda taky umí pěkně zapracovat na zpěvných refrénech. Názvy songů se dají přeložit jako třeba Uniformovaný hrdina (Heroi Ferdado), Život má smysl (Vida Tem Sentido), Otrocká práce (Trabaldo Escravatura), Nyní (Agora) nebo Lúcifer. Na obalu najdete chaos star, v bookletu jsou všechny texty (jen portugalština), děkovačka a celá řada fotek kapely (černobílé hozené ještě přes nějaký filtr). Tohle je pro fandy rychlejší a tvrdší muziky, zkuste se po tom někde podívat.

Toto je bootlegová kopie jediné desky, kterou vydala skotská kapela Skin Deep, která pocházela z města Falkirk a která původně vyšla na Enemy Records v roce 1985. Obal zůstal (až na jednu fotku vzadu) úplně stejný, jako původní verze, akorát je hozenej do modra. Kapelu podle obalu i fotek tvořila směska pankáčů a skinheadů, kteří si občas na fotbale do někoho bouchli (a v děkovačce najdete i Falkirk Firm) a i názvy písní jsou celkem výmluvné (ale jsou přesně v duchu dané doby), takže Football Violence a Count the Dead na straně A (respektive AA) a Boots on his Feet na druhý straně. Původní verze desky by se sháněla asi velmi těžko, takže v roce 1997 vydal Captain Oi! CD Oi! the Rarities 3, kde všechny tři písně najdete. Nyní se dočkala (byť neoficiální) reedice i deska. Bohužel z původních členů kapely jsou na živu jen dva (basák Ritchie se zabil na motorce a zpěvák Jacob zemřel na mozkový nádor), ale zpátky k muzice. Kapela vám naservíruje pomalejší, syrový Oi!/punk, který sedí do půlky 80. let jak prdel na hrnec, takže na místě je určitě srovnání s kapelami jako Antisocial, Criminal Class nebo The Last Resort (sloky ze songu Football Violence zní přesně jak oni, v refrénu se zapojuje jiný vokál). Count the Dead je rychlejší punková sypačka a poslední Boots on His Feet je nejdelší píseň z desky a je hodně podobná věcem od Criminal Class (Jimmy Kelly, Soldier…). Deska vyšla jako limitovaná edice 300 kousků na černém vinylu a tím, že není zashováno do obalu, tak na vás vskutku dýchne kus historie. Pro fandy kapel z osmdesátek.

Šestipísňové minialbum od Skinboiss z Finska, což je další z Ariho projektů (tentokráte ale dvojčlenný). Album obsahuje šest songů, z čehož jsou čtyři v angličtině a poslední dva ve finštině. Názvy songů jsou Hangin´ Out, Skinhead Troops, Skinhead Beat, Northern Pride, Raiskaajat (Násilníci) a Yksin (Sám). Podle názvů songů je zřejmé, že to bude textově celkem klasika – popíjení, vlastenectví, násilí, hrdost, atd... První song Hangin´ Out začíná jak New Age od Blitz, v Skinhead Troops zase uslyšíte parádní sólíčko, Skinhead Beat je zase poloakustickej song s akustickou kytarou a basou v pozadí, kterej plynule přejde do klasickýho zvuku, Northern Pride je pomalejší song, které dominuje kytarová vyhrávka a pomalý recitovaný Ariho zpěv. První song ve finštině Raiskaajat je rychlejší (v porovnání s anglickými) a je asi i nejtvrdší z celé desky. Yksin je zase halekačka s lehkým šmrncem rock´n´rollové kytary v refrénu. Booklet jsou jen dvě stránky, ale jsou zde všechny texty a pár fotek kapely, plus kolem dokola vikingské propletence, které najdete i na přední a zadní straně obalu. Mně se to líbí více než jejich debut Skinhead Action, protože se po hudební stránce určitě zlepšili, texty jsou pořád stejný. Celej tenhle počin se dá sehnat před odkaz dole za 75,- Kč, takže koho to zajímá, tak si to objednejte. Cena je v tomhle případě fakt zadarmo.

Toto je album od řecké kapely Soberphobia, která už bohužel není aktivní (zemřel jim baskytarista Dima a toto album je mu věnováno). Album bylo tuším umístěno i na internet volně ke stažení, ale Michal se rozhodl ho vydat ofiko. Celkem je zde 13 songů (z čehož jsou 4 v řečtině a zbytek v angličtině) a poslední dva jsou ve formě bonus songů (podle zvuku byly asi nahrány nejdříve). Hudebně se jedná o rychlejší Oi!/punk, který je relativně melodický a jak tomu většinou je, tak kapele více sedí jejich mateřský jazyk. Anglické songy zase kapela umí vyzpívat do melodičtějšího singalongu. Z anglických songů je slyšet, že si kapela ráda přihne (Drunk Again, Work is the Curse of Drinking Class, Hold My Beer, Brews and Bruises…), dále problémy pracujícího člověka, nasranost a vztek na systém, který vás akorát vysává, rvačky, ale i text o šukačce v taxíku na zadnim sedadle. Song Heartfull of Hatred připomíná svýh kytarovým riffem rychlejší verzi Fighting the System od Criminal Class. Kytara si umí hrát a basa taky v pozadí parádně duní. V songu Trouble uslyšíte i hospodský piano, který připomene starou anglickmou klasiku jako Business. V songu In a Taxi uslyšíte klasickej zvuk kláves Hamond a celej vál je hozenej do ska rytmu. Obal je udělanej v klasickym stylu a odpovídá i názvu alba. Uvnitř jsou texty na anglické texty a jedna fotka kapely. Z Řecka moc kapel neznám, takže jsem rád, že se mi zase rozšířili obzory a že to labelu šlape. Za těch 150 Kč je to zadarmo!

The Solution je Japonská kapela, která má na kontě toto album, plus tři singlovky (které najdete jako bonus na CD verzi tohoto alba, které je ale přihozené k LP, takže je vlastně uslyšíte skoro vždy). Bonusy už byly kdysi na BDS vydány (na LP Wall of Hits v roce 2004). Celkem je tu teday neskutečných 23 songů (z čehož tedy 12 je nových a dalších 11 jsou bonusy). Mezi tím jsou i covery a to Skinhead Times od The Oppressed, Maybe Tomorrow od Chords a Come on Feel the Noize od Slade. Kapela hraje ve čtyřech, ale má dvě kytary, co si jedou ve středním tempu a jejich zvuk je měkčí, ale hodně melodický (až téměř mod sound, což evokuje trošku i obal – skůtřík a mod terčík) a taky dávám body za angličtinu, protože je tomu celkem rozumět (což nebývá u Japonských kapel zvykem) a hlavně zpěv je naprosto čistej. Těžko vypíchnout nějaké lepší songy, protože zvuk je celkově dost kompaktní, ale určitě titulka Then Now Always, Change Your Ways, případně poloakustická balada Stay Young a No Freedom. Slyším v tom i starší bandy jako třeba Chelsea (Take back Your Pride). Starší bonusy se od novější tvorby nějak zásadně nelyší. CD udělané jen jako papírová kapsa s bookletem uvnitř, který obsahuje jen fotky, co je u LP to nevím. Poměrně zajímavá kapela z Japonska, která svým zvukem vybočuje z tamní klasiky.

Po splitku se spřátelenými Anti Clockwise přicházejí Spy Kids se zbrusu novou malou deskou s názvem S.K.S. One. Najdete na ní čtyři songy a to S.K.S. (což je jejich poměrně známej song, kterej ale ještě nenahráli, byl totiž už na jejich myspace a hráli ho v Motoráji před lety), potom cover Chip on your Shoulder od Cock Sparrer, Freund oder Feind a Tattoo Song. V kapele hrají dvě holky a to zpěvačka Anika (kterou můžete znát už se splitka s Anti Clockwise) a basačka Zdenka původem z Čech, ale to všecko dávno určitě víte, protože čtete BB. Jinak se teda jedná v pořadí o jejich třetí EP. Tak co se týče songů, tak S.K.S. (Spy Kids Skinheads) je hymna kapely, o tom, kde banda stojí a že jí pravice a levice může políbit prdel, protože to je nezajímá a kapela si jede svoje. Chip on your Shoulder není třeba představovat, Freund oder Feind je klasickej song o „kamarádech“ a poslední song Tattoo Song je o tom, jak po návštěvě studia chcete víc, od hlavy až k patě. Kapela hraje příjemnej oi!/streetpunk s lehkejma kytarovejma vyhrávkama (třeba v S.K.S., kde je na konci i riff, který mi trošku přimpmíná Chaos od 4 Skins) a paráda je, jak se střídaj ženský ve zpěvu. Freund oder Feind je asi nejtrvrdším a nejpřímočařejším songem z desky. Tattoo Song je halekačka jako prase – immer mehr, immer mehr. Deska vyšla ve 206 kouscích (50 s jiným obalem alá Cock Sparrer). Uvnitř je papír s texty, na pozadí fotka kapely. Ta je ostatně i na zadní straně obalu. Přímočarost a upřímnost, to je to co od Spy Kids dostanete a ostatně přiďte si je v září poslechnout do Pardubic.

Toto je slit dvou německých kapel, které jsou poměrně dobře zapsané na české půdě – Spy Kids z Weimaru (splitko s Normals?!) a Anti Clockwise z Magdeburgu (koncert na Streetkids 2012). S oběma kapelami je možné najít samozřejmě rozhovor na našem webu. Spy Kids prošli poměrně razantní změnou na postu vokálu, kde místo zpěváka nastoupila zpěvačka Anika. Anti Clockwise působí pořád ve stejné tříčlenné sestavě. A teďka k muzice. Každá kapela je azstoupená dvěma songy. Spy Kids zde mají You Make Me Sick a Shaved for Battle od Stars and Stripes. Anti Clockwise potom Generation Null bock a Oi! Musik. Kytara u Spy Kids má takovej hodně garážovej nádech, i když u sólíčka Vás vyvede z omylu. Parádní věcí u jejich songu je střídání dvou dívčích zpěvů v refrénu a v singalongách. Text je o tom, že my nepocházíme z bohatých vrstev a musíme stát na vlastních nohou a i přesto nás ostatní nazývají špínou. Shaved for Battle nemá cenu asi představovat. Anti Clockwise mají oba songy v jejich mateřštině (ale v bookletu je pod textem vysvětlení, proč byl song napsán, ovšem opět v němčině ,tak se s tim zkusim nějak poprat). Jejich první song je o ztrátě identity mladých lidí, kteří podléhají módním trendům, internetu a televizi. Druhej song je o tom, jak se člověk těší z práce domů a po únavném dni si pustí svoji porci Oi! hudby, protože v práci z rádia vyhrávají jen sračky. Hudebně se jedná o skinhead rock´n´roll na slušný úrovni (přihlédnuto k tomu, že kapela hraje ve třech) ve středním tempu. Spy Kids jsou na tomto EP rychlejší. Uvnitř jsou texty i fotky (ty jsou i vzadu). Jinak deska je limitována 160 kusy. Dobrý!

Stamford Bridge je sólo projekt Carla z The Templars, který zklouzává spíše do měkčích oblastí muziky (glam rock, mod beat, …). Tuším že Solstice (Slunovrat) byla Carlova kapela, se kterou nahrál nějaké demo nebo pár songů, takže tohle asi zcela nespadá pod Stamford Bridge, ale on se to rozhodl vydat pod tímto názvem (info je z rozhovoru pro stillcrucified.com). Název je odvozen od bitvy z roku 1066 v Anglii, kdy Norská vojska porazila angličany. Kapela vydala dvě split EP a toto je chronologicky jejich nejstarší počin (demáč z roku 1995). Podle názvů songů a obalu desky to bude hodně o severské mytologii (i když tuším, že to bylo nahráno ještě před Carlovou cestou do Švédska, ale ruku do ohně bych za to nedal). Takže komu se po textové stránce líbí jeho další projekty jako Wodnes Thegnas nebo Ukkos Jumala, bude se mu líbit i toto. Takže na straně A song The Longships, na straně B pak The Mighty Thunderer a Fimbulwinter. Muzika je hodně měkká a melodická. Jedná se o pomalejší až střední tempo s lehkou kytarou, která má občas zdůrazněné akustické vybrnkávání. Taky Carlův zpěv není nijak násilný, spíše melancholický a pěkně koresponduje s muzikou. EP vyšlo v 500 kusech (červený vinyl) na Carlově labelu Hammersmith Records, bohužel texty tu nenajdete. Jinak obal je udělanej pěkně tématicky, písmo alá runy, propletence a obrázek vikinga. Zajímavá a raritní věc pro ty, co mají rádi spíše klidnější muziku.

Kapela Stranglehold je další z australských kapel, která má ve své sestavě zastoupeno slabší pohlaví (tentokráte dokonce ve dvou kouscích – kytarista a zpěvačka Lisa a kytaristka Brod). Na basu tam hraje Ben z Marching Orders (který je nějakým způsobem spřízněný s kytaristkou Brod). Jak už jsem psal kdysi v recenzi na výběrovku Cashing on Christmas, Lisa nemá rozhodně nějaký vysoký hlásek ba naopak (jak po flanděře vodky :)) a rozhodně ho můžeme srovnat třeba Brody Dalle z The Distillers. Na desce najdete šest válů (je v tom i song Stranglehold od UK Subs, kterej je především díky hlasu zpěvačky zahraný o dost tvrději). Další vály jsou Stepping Stone, Institution, Walking Death, Burn the Radio a Knock Me Down. Muzika kapele pěkně odcejpá a jedná se o spíše střední až rychlejší tempo. Album pěkně otevře Stepping Stone, což je pro mě ve finále i jedna z nejlepších písní na desce, především díky kytaře (alá Marching Orders). Parádní je taky krátká sypačka Walking Death o tom, jak společnost kde žijeme, není nic jiného, než oživlá mrtvola. Další parádní věcí je Knock Me Down. Deska vyšla v nákladu 600 kousků v několika barevných variantách (já mám stříbrnou). Škoda je, že tam není žádej papír s textama. Jinak dobrý.

Toto album s pro mě nepřeložitelným japonským názvem původně vyšlo v roce 2008 na Jukebox Records v CD verzi a pět let později se vinylu chopili němečtí Shout Proud Records. Po tomto album vydali Strong Style ještě dvě alba a a nějaké ty singly. Strong Style hrají relativně dlouho a vznikli na troskách rozpadnuvší se kapely Cannons v roce 1992 a někteří z jejich předchozích členů hrají nyní v kapele New Dawn. Všechny kapely se motají kolem SSS, takže kdo má rád hodně tvrdý metalový zvuk, tak tohle LP je určitě pro něj. Jinak kapela hraje v pěti členech, což značí dvě kytary. Celkově je na albu deset songů v japonštině a potom, co jsem to prohnal translatorem, tak můžu říct, že některé songy se jmenují třeba Můj přítel, Otevřete dveře, Co říhá ve tmě nebo třeba Padlý vlk. Strong Style hodně stojí na solový kytaře, (která je hnedka dobře patrná v prvním songu 未知なる力 nebo třeba v 落ちた狼) a ve střídání vokalistů. V songu俺で在るために hostuje i japonský rapper Ganxta Cue. Hodně parádní je například poslední song na straně A 闇に潜むもの (což je zrovna ten „Co číhá ve tmě“). Jinak desek bylo vylisováno 200 (80 bílých a 120 černých), texty ani fotky tu tentokrát nejsou, ale obal je hodně povedený (ale stejný jako obal původního CD, ale to nevadí). Pro fanoušky japonských kapel alá SledgeHammer, Shishimaru nebo třeba Empi a celkově neobvyklých kapel a vinylu vůbec je tohle povinnost (nebo respektive byla, protože pár kousků se dá koupit ještě na linku dole, ale jinak je to fuč) a pro Dirka to musela bejt asi pěkně těžká domluva tohle uskutečnit.

Subrockers jsou novou pub rockovou kapelou z Holandska a toto je jejich stejnojmený debut, který vychází na Wouterově labelu Rebellion Records. Kapela je sice nová, ale působí v ní členové, kteří mají zkušenosti s hraním v bandách jako Antidote, Disturbance nebo I Reject. CD obsahuje 7 anglicky zpívaných songů, takže je to spíše mini a vyšlo v limitovaném nákladu 250 kousků v rámci sběratelské edice (takže zase šestipanelový digipack). Songy mají názvy jako Taxi Driver, Controlling the Mashine, Sexual, Full Moon Rocket, Subrockers, Nightime Action a Playing Games. Kytary Subrockers jsou směsicí punk rocku a rock´n´rollu, což asi nejlépe dokumentuje druhej song Controlling the Mashine. Některé songy jsou naopak hozeny více do klasicky rockového rytmu, jako třeba Full Moon Rocket, některé zase do 77 punku až mod beatu. Je to prostě celkem obstojná směska všech možných sub žánrů rocku a název kapely je skutečně celkem odpovídající. Taky je fajn střídání zpěvů a používání singalongů. K textům toho moc neřeknu, opět dorazilo jen jako promo v digitálním formátu, obrázek na obalu tvoří jen jednoduché logo kapely. Zajímavá věc, kterou ocení milovníci kapel, kteří se nevyhraňují jen na nějaký úzký styl muziky.

Taxi Driver je francouzská kapela, která byla aktivní v letech 1985 – 1990. V té době nahrála pár demo věcí a i plnohodnotné album (11 fláků), ale to bylo vydáno až v roce 2000 vydavatelstvím Recidive Records. Bords de Seine v rámci jejich Vintage Series vydala toto album s názvem Tout est effacé par le temps (něco jako Vše bude smazáno časem) jak na CD, tak i na LP (které má jiný přebal), což si myslím kapela zaslouží. Na CD je celá řada (konkrétně 9) bonusových songů a CD dostanete zdarma, když si pořídíte LP. Takže na CD najdete dohromady 20 songů (z čehož se některé opakují – demo verze vs. ostrá verze, atd…). Všechny songy (kromě části coveru One Law for Them a instrumentálek) jsou ve francouzském jazyce. Hudbu hrají hodně klidnou a někdy až pomalou (třeba titulní Effacé par le temps, která je naprosto parádní nebo další pecka Journal D´une Victime), která je postavená na solové kytaře a vyhrané base, která si jede svoje vybrnkávání téměř v každém songů a na to, že hráli ve třech tak klobouk dolů. Snad jen song Mourir je o něco rychlejší než ostatní. Asi to nejde přirovnat přímo k nějaké kapele, protože jejcih zvuk je skutečně unikátní a je slyšet, že kluci byli opravdu vynikajícími hudebníky. V některých písních zazní i two tone rytmy (Moonstomping nebo Dans cette ville). Názvy songů se dají přeložit jako Zemřít, Život nebo smrt, Den nenávisti, Už nikdy, V tomto městě, Doly, Kruhy, Schody nebo Rebel. Obal CD je udělaný hodně nostalgicky a atmosféra doby na vás přímo dýchne, uvnitř pak najdete koláž fotek z 80. let (je tam i mladej Micky Fitz) a band story (ale jen ve francouzštině). Skvělá věc a další důkaz toho, že tvrdost v muzice nemusí být vždy vše. Perfektní!

Nová tříčlenná punk rocková kapela z Bratislavy a sami o sobě prohlašují, že hrají arrogant rock´n´roll (tomu fandim :)). Kapela se do povědomí (alespoň mně) dostala díky klipu k titulnímu songu Žijem v realite, na který se můžete podívat na této adrese http://youtu.be/V_b4Gb9ElSY. Jinak CD obahuje 10 slovensky zpívaných písní (zpívá basák Ragazzo) a nutno říct, že kapele to zatraceně šlape a hudebně se jedná o rychlejší melodický punk rock (někdy až žvejkačkovej). Kytara je celkem schopná (třeba song Žijeme v realitě, Všetko je inak, Šou nekončí… nebo Intriga). Hlas není nijak tvrdý a všemu je parádně rozumět. Dále je zde hodně pasáží, kdy kytara i basa přestane hrát a jedou jen bicí. Textově se kapela vyjadřuje k tomu, jak je důležité žít v realitě a nevěřit nesmyslům, co vám vykládá televize, církev a nebo ženský, dále hymna kapely, která se do radia asi jaktěživ nedostane, ale i přesto se snaží hrát koncíky, muzika, která je často jedinným únikem před nudným životem, grázlové, který většinou ale šéfujou světu, ženský zlatokopky, který za pár šlupek udělaj cokoliv, outsideři, kteří stojí proti modernímu světu a serou na trendy, atd… Hitovkou je určitě Žijem v realite, pak vážnější Máš na výber, Autsajder a poslední Sliepka s kabelkou. CD je uděláno jako digipack, ale bez textů a fotek. Určitě super debut a rád bych si kapelu poselchl někdy na živo.

Druhý album týhle slovenský punkrockový partičky na sebe nedalo dlouho čekat a vychází opět na jejich DIY labelu Je Mi Z Vás Zle Records. Album se jmenuje Welcome to Zem, trvá cirka půl hodinky (respektive playtime je přesně stejnej, jako u prvního CD) a najdete na něm 10 slovensky zpívaných válů (mezi nimi i Zbláznená, na které exituje videoklip, na který se můžete podívat na následujícím odkaze http://youtu.be/XOB25gIWCw4 a potom cover Čo píšu noviny, což je původně Undefeated od Guitar Gangsters). Jinak kapela hraje pořád ve stejném tříčlenném složení. Názvy ostatních songů jsou Politik (o tom, jaký kurvy si volíme), Lieky (jak je celá řada lidí závislá na lékách a práškách, které Vám nic nedávají), Dysharmonia (o tom, že svět není moc fér a pěkný místo pro život), Tetovanie, Rock´n´Roll ti život osladí (o tom, jak Vám muzika pomůže i když máte zrovna nějaký životní průsery), Realityshow (klasickej výplach mozku, pro ovce, který čuměj na tyhle ptákoviny), Práca (o tom, jak nezdravý je makat), nebo Dnešné ženy (klasická zlatokopkárna). Jinak hudebně je to stejný jako jejich debutový CD, příjemnej melodickej středně rychlej (někde až žvejkačkovej) punk rock s klasickejma textama, kterej se dobře poslouchá, sem tam nějaký to sólíčko (Dysharmonia nebo Rock´n´Roll ti život osladí) nebo skapunková kytara (Realityshow), popřípadě lalala refrény alá Ramones (od kterých si kluci vypůjčili i čás riffu v songu Dnešné ženy). Určitě se tu objevuje srovnání se Zónou nebo s Princema (i když tohle je přeci jen o něco tvrdší). Jinak obal je dělanej jako první album – kreslený digipack bez bookletu. Kontaktujte kapelu na cdaverzia@gmail.com, mně se to páčí!

Třetí album od belgické celtic punkové kapely The Black Tartan Clan je venku a opět na jejich (i našem) domácím labelu 4Subculture Records. Tomuto albu předcházel čtyřpíšňový CD singl s názvem Standing Strong, který vyšel v srpnu 2012. Z tohoto singlu zde najdete dvě písně a to titulní Don´t Walk Alone a Finaly Free (ovšem v mnohem pomalejší verzi než na singlu). Na albu najdete celkově 12 songů na cca 40 minutách (vlastně 13, je tu ještě instrumentální bonus), což je ok. Kapela zařadila mezi své hudební nástroje i banjo, bouzouki a i klávesy a celkově tedy vystupuje v šesti lidech. Na albu najdete klasický rychlý vypalovačky, které Vás donutí minimálně poklepávat nohou nebo do sebe lejt pivo po litrech (jako třeba první Toora Loora, 5 Minutes nebo Walk Away no More), pomalejší fláky (jako třeba Chilli Time nebo Code of the Clan - tady právě zazní zmiňované klávesy), ale i zcela instrumentální věci (jako The Water is Wide). Kapela si nedělá moc hlavu s nějakými složitými věcmi, a nejpodstatnější věci je pro ně zábava a o ní je také většina jejich textů. Další jsou třeba o krásách Skotska (Loch Lomond), o těžkostech života a důvodech s nimi bojovat (Walk Away No More), volání k bitvě (To Battle) nebo o skotské historii (Finally Free). Booklet je parádně zpracován a nechybí v něm jak texty, tak detailní fotky členů kapely plus celá řada fotek z koncertů, pitek nebo nahrávání. Kapela nemění svůj styl (osobně myslím, že to ani moc nejde), ale každé jejich album je trošku jiné a působí na Vás jinak. Pohodová muzika, hlavně na nějakou párty nebo k pivu, ale bacha, protože pokud si to pustíte, garantuju Vám, že neskončíte u jednoho drinku.

Kapela The Bois pochází ze Singapuru a na kontě má tři plnohodnotná alba (poslední vydané roku 2010) a dva split singly. Toto je dá se říci taky split singl, protože na straně B najdete song s názvem United We Stand, který zpívá Roddy Moreno z The Oppressed, ale zbytek nástrojů (kromě jedné kytary, na kterou hraje Roddy) obstarávají muzikanti z The Bois. Tento hudební projekt se jmenuje The Oppressed Lion City Skinheads. Na straně A pak najdete song Till I Die od The Bois (kteří normálně hrají v pětičlenné sestavě se dvěma kytarami). Asijské Oi! kapely, obzvláště ty z oblasti Malajského poloostrova, měly vždy něco do sebe (vpomeňme třebas na ACAB nebo Roots and Boots). Song The Bois kytarově hodně ACAB připomíná, hlavně metalovějším zvukem (vyhrávka a sólo téměř od začátku do konce) a také hlas je celkem podobný (hlavně svojí hloubkou). Textově je to o tom, proč jste se rozhodli až do smrti být skinheadem a co to obnáší. Song na straně B přeci jen zní trošku více evropsky, hlavně díky zpěvu a pro mě nemá takový koule, jako ten song na straně A. Od The Oppressed mám rád akorát Music for Hooligans. Textově je celkem podobnej, o tom jak se budou skins sjednocovat od Východu až po Západ. Jinak deska vyšla v limitované verzi (počet kousků bohužel nevím), uvnitř je papír s texty i celá řada fotek. Kdo má rád exotiku a má gramec tak ať neváhá.

Druhé EP španělské kapely The Corrigans, která hraje mixku mod beatu, power popu a punku je na světě a jmenuje se Keep On! Tříčlenná kapela Vám zde představí čtyři anglicky zpívané songy – Punks in Parkas (na oficiální video se můžete podívat zde http://youtu.be/bIgPkkmqZ0U), No More Loving, Walking Down Carnaby Street a I don´t Know Why. Od Corrigans můžete čekat odlehčené texty o procházení ulicemi, letním období a zevlování na pláži, o čekání na tu pravou lásku, o dívce, která vaši pozornost neopětuje nebo o lásce zhrzené. Muzika je pohodovka ve středním tempu, která je postavena na společných refrénech (a všem tom yeah yeah yeah), příjemný kytaře (která v No More Loving pošle i slušný sólíčko). Moc současných kapel tenhle styl nehraje, ale pokud patříte k fandům The Manics nebo Guida, tak se vám budou líbit i The Corrigans. Obal EPka má podobnou fotbalovou tématiku jako jejich předchozí počin Try. Uvnitř papír s textama a fotkou. Deska je limitovaná 500 kousky a jen na černém vinylu (který je udělán pěkně ve starém stylu, žádné barevné prostředky nebo tak něco).

The Enemy jsou typický představitel UK82 punku a byli založeni v roce 1980 v Derby. Na svém kontě mají dvě dlouhá alba (hlavně je známé Gateway to Hell s parádním obalem) a pět singlů. Kapela skončila v roce 1984, ale obnovila činnost v roce 2012. Na začátku roku 2013 si sami vydali CD/EP Lie to Me, kde byli tři songy. Nyní toto vychází jako regulérní EPko na Rebel Sound a je k němu přidán zbrusu nový song (All Guns Blazing). EP vychází limitované 300 kousky (černý, bílý a červený asfalt). Ostatní tři songy se jmenují Lie to Me, Little Big Man a You the People. Album bylo nahráno v pětičlenné sestavě (dvě kejtry). Cover EPka je v typickém punkovém duchu – lebka. První Lie to Me je punkovka ve středním tempu jako vystřižená z 80. let s parádní vyhranou kytarou, která vás bude provázet celej song…připomíná to fláky od Slade zkřížený s One Way System. Dvojka All Guns Blazing je podobná, akorát vás vyhrávka neprovází celým songem, ale jen pauzama bez zpěvu a sloka je zpívaná rychleji. Little Big Man má začátek jak od Cockney Rejects, akorát zpěv není tak odrzlej a obsahuje skvěle melodickej refrén. Poslední You the People je celá v hodně houpavym rytmu. Parádní věc pro fanoušky klasických věcí, jako jsou výše jmenované kapely. Pokud bude k mání na evropskym trhu, tak se po tom určitě kouknu.

Black Hole a Skinflint Music vydávají split EP anglických The Gonads, kde zpívá Garry Bushell a americké kapely The Uprisers z New Hampshire (kde působí i členové Bruisers nebo The Radicts). Každá kapela má na EP dvě písničky, The Gonads zde mají Harry May´s Revenge a The Streets Are Ours. The Uprisers potom Just Like Me a Angel Eyes. The Gonads hrají klasický přímočarý Oi!/streetpunk jako v 80. letech s výraznou basou a občasným kytarovým sólem (které najdete v obou jejich písních). Oběma songům dominuje hlas Garryho a je to vidět hlavně na Harry May´s Revenge, což je parádní song (akorát se mi nepovedlo zjistit, kdo to ten Harry May je). The Uprisers hrají ve čtyřčlenné sestavě, ovšem s dvěma kytarami a myslím, že toto je jejich debutová věc. Jejich muzika je taky celkem přímočará a hudebně je to o něco rychlejší, než The Gonads a poznáte to hlavně v druhém jejich válu, kterému dominují společně zpívané části slok a refrénů. V EP najdete papír s texty na všechny písničky, obal na straně The Gonads je podobně udělaný jako Suburban Rebels od The Business, na straně The Uprisers pak najdete logo kapely. Kdo má rád klasickou anglickou muzikou 80. let, tak jemu se bude určitě líbit strana od The Gonads, The Uprisers hrajou americký punk rock.

The Jacklads je kapela, která pochází z finského města Lahti a toto je jejich debutové CD. Písně byly nahrané na přelomu let 2011/2012, ale CD vyšlo až teďka. CD obsahuje 10 anglicky zpívaných songů nahraných v klasické čtyřčlenné sestavě, složené s relativně starších ročníků (35 a výš). Zvuk nahrávky je hrubší (hlavně teda zvuk kytary je trošku garáž) a chvílema mi připomíná třeba Glory Boys ze Španělska (třeba hnedka první vál Doing Aggro), akorát to není asi tak uplně vyhrané. Některý songy připomínaj zase starý anglický kapely (třeba Somebody Stole My Salary je jak od 4 Skins). Spíše je to střední/rychlejší punkové tempo. Kytara si střihne i v některých válech jednoduché solo (třeba v Never Trust a nebo v songu Last Time). Textově je to jedna velká klasika – násilí, falešní chuligáni, kteří mají jen značkový hadry, popíjení, plat, který vám nestačí na pokrytí základních potřeb, vzpomínky na mládí nebo kult skinheads a jeho síla. Parádní songy jsou Like a Razorblade, což si myslím, že bude tak trošku hymna kapely, dále pak třeba Last Time nebo Next Time. Booklet má jen dvě strany, ale jsou v něm všechny texty. CD bylo vydaných jen 250 kopií. Kdo má rád tvrdé a hrubé Oi!, tak toto je přesně pro něj. Kapelu najdete na facebooku i na myspace a nebo jim přímo napiště na vaaribchc@hotmail.com.

Třetí album po reunionu týhle kultovky a legendy Oi! 80. let (respektive druhé řadové) se jmenuje This Is My England a najdete na něm 13 písniček. Recenzovat tyhle klasiky je pro mě strašně těžký, protože mám osobně mnohem raději nový kapely, i když nepopírám, že jsem na starší muzice vyrostl. Každopádně minulý album You´ll Never Take Us se mi moc líbilo, tak jsem byl zvědavej na tohle. Tak v první řadě je zde parádní obal (JM design jak jinak). Dále kapela o sobě dala vědět videoklipem k druhému songu Never Get a Job (odkaz je tady, ale určitě jste ho už viděli http://youtu.be/0AJ0mBp-a-w). Zvuk kapely je samozřejmě mnohem modernější než na prvních skinhead anthems, ale střední tempo a jejich typické riffy podbarvené Roiovým hlasem tu najdete (viz třeba právě Never Get a Job nebo Knucklehead – parádní song, ve stylu Rubber Jenny z prvního alba se skvělou melodií a refrénem a pro mě nejlepší song z desky). Textově kapela vypovídá o Anglii, která vypadá tak jak vypadá, o společnosti, ve které je těžké sehnat práci, pokud se do ní uplně nevčleníte, klasickej noční riot v ulicích, nízký tresty za těžký zločiny, práce, kde musí bejt člověk i přečasy a sotva mu to stačí na uživení rodiny, neúcta k válečným veteránům, kteří musí prodávat svoje metály, aby vyžili, atd…(podobné songy byly i na You´ll Never Take Us – jako třeba String´em Up nebo A Land Fit For Heroes). Najdete tu i Resort Bootboys II, kde se na textu podílel i Arthur Kitchener z první sestavy (s melodií stejnou jako má původní song). LP vyšlo v černé, zelené a bílé kombinaci, uvnitř najdete booklet, do kterého je zabalená deska a jsou tam všechny texty, fotky a děkovačka každého jednotlivého člena kapely plus plagát s motivem z coveru. Výborné songy (kromě Knucklehead) jsou určitě We´re Coming for You, Taking Back the Streets (parádní sólovka) a Ballad of A Working Man (tak se jmenuje mimochodem i nové LP od Control). Minulému albu jsem dal plnej počet, toto se mi zase tak tolik nelíbí, ovšem neznamená to, že to je špatné. 8 bodíků.

Split tří kapel, které pocházejí z Londýna, a kromě posledních zmíněných jste o nich zcela jistě slyšeli. The London Diehards Vám na albu představí tři nové písně, East End Badoes také tři (z toho jeden cover 1 2 3 od The Proffessionals) a Johnny Asbo and the Young Guns čtyři songy (v tom ovšem cover od Stigmy Hard Livin´ což je slušnej hard rock a Aggro Trouble and Strife od Retaliator), takže suma sumárum deset songů na album. Kapely jsou sice tři, ale lidi se v nich celkem točí, hlavně teda zpěvák Tel a kytarista Ciaran. Songy od kapel jdou na přeskáčku, takže já osobně jsem musel jet podle bookletu a seznamu písniček, protože zvuk kapel je v celku podobný. Johnny Asbo and The Young Guns je kapela s nejtvrdším zvukem ze všech tří a dokáže Vám to už na prvním songu Crown of Thrones, která vypovídá o diktátu Brusselských úřadů a v songu This is England Vám to jedině potvrdí. Další kapelou jsou East End Badoes, ve které hraje původní roadie Cockney Rejects Skully a služebně jsou nejstarší z těchto tří kapel. Mají zde songy Ronnie and Reg, který vypovídá o bratřích Krayích, kteří šéfovali organizovanému zločinu v 50. a 60. letech v East Endu, pak ten cover a nakonec The Way Its Got to Be, která vypráví o tom, jak se na vás lidé dívají, když jste černá ovce scény. The London Diehards zde mají parádní song Warrior Nation, který je o tom, jak vláda ničí tuto zemi a pošlapává vše, co bylo vybojováno našimi předky, pak This is London, což je klasická pocta rodnému městu, ale zároveň i místu, které dalo vzniknout skinheadské scéně Oi! a muzice a v neposlední řadě song o přátelích, kteří jsou na úrovni rodiny - Band of Brothers. CD je baleno jako digipack a v bookletu jsou fotky, texty, obsáhlá děkovačka a pár slov o každé kapele. Deset songů, ideální stopáž CD a já musím říct, že mě to neskutečně baví. Do budoucna se chystá i vinylová verze. Určitě si to sežeňte!

Třípísňové limitované EP kapel, které spojuje zpěvák Tel obsahuje dva nové songy od The London Dieahards (Sell Out a Sex Case), kteří hrají svůj promakanej tvrdší Oi!/streetpunk a The East End Badoes se svým cockney zvukem, který uslyšíte v jejich novém válu Where Have All The Dockers Gone?. Deska vyšla jako debut labelu Rock´n´Roll Blitzkrieg Records ve 300 kouscích (100 černých a 200 červených). The London Diehards mají vyhranější a více rockovou kytaru (vliv Motorhead?), zatímco The East End Badoes jsou více zpěvní. Sell Out je song o kapelách, které se zaprodali, ale přitom Vás stále svými texty přesvědčují, jak jsou opravdové, Sex Case je klasika proti pedofilům a vůbec sexuálním násilníkům, kteří si nezaslouží nic jinýho než provaz. Where Have All The Dockers Gone vypráví o časech, kdy byl East End místem, které žilo díky námořnímu průmyslu a dělníkům, kteří po práci zašli na pár kousků, ale nyní to nahradili anonymní kancelářské budovy a kravaťáci, kteří neví, jaké toto místo mělo historii. Bohužel smutná realita mnoha průmyslových čtvrtí a měst (viz recenze na The Traditionals). Uvnitř je pěkná koláž fotek členů kapely a londýnských doků plus texty (obal na EP jak ze žurnálu). Top kapely z Anglie, které nezní jak přes kopírák a já Vám toto můžu s klidným svědomím doporučit, ovšem obávám se, že už je to vyprodané.

The Manics je švédská kapela, která vznikla na troskách Clockwork Crew, která hraje mod beat a na kontě má album z roku 2012 s názvem Please Panic... CD se mi celkem líbilo, a proto jsem byl rád, že vychází i EPko a to v limitované edici pro sběratele (250 kousků). Bohužel EP obsahuje tři songy, které můžete znát právě z debutového alba (což o to, songy jsou to dobré, ale přijde mi trošku zbytečný to vydávat znovu jak singl). Konkrétně se jedná o vály jako Just Be There, Gonna Have Love a I Don´t Need You (který jsem v recenzi na původní album celkem vychváli, nebo alespoň ty první dva zmíněné). Posledním songem je cover One Ugly Child od Larryho Brighta, což je rockabilly/rock´n´roll průkopník z 60. let, takže jeho song je klasickej rokec. EP je uděláno fajně, zase ve stylu „kapsy“ s pěkně stylovými promo fotkami kapely, vinyl je bílý. Nebudu hodnotit, protožese vlastně opět nejedná o nic nového, ale pro mě jen jakýsi „best of“ z CD na malou desku. Pokud chcete vědět více, koukněte po staré recenzi (2012).

The Pillage je americká patriotická Oi! kapela z Jihu (Atlanta), která má na kontě jedno dlouhé album We Bear Arms z roku 2009, které vydal německý label Dim Records (opět tu najdete jak recenzi, tak i rozhovor se samotnou kapelou). Po čtyřech letech přichází kapela z EP, které vydává pro mě zatím neznámý label Vinyl 4 Bootboys. Deska se jmenuje Until I Hang a už na první pohled je vidět, že obal dělal stejný grafik, jako We Bear Arms. Na desce, která je limitována 250 kousky najdete dohromady pět písní a to Pillage Theme, Bloody Attack (cover od Bloody Sods) a Big Bottom Broads na straně A a Until I Hang a Vengeance na straně B. V prvním songu Pillage Themes, který je v rytmu skinhead rock´n´rollu se Vám kapela představí, takže zjistíte, co si tyhle empatický kucí myslej o veganech, feministkách nebo panu Che. Cover od Bloody Sods bohužel nemůžu porovnat s originálem, protože ho neznám, ale vypadá to na slušnou chlastací hymnu. Big Bottom Broads začíná velmi pomalu s romantickým singalongem o tlustejch holkách, který se točej ve světě rock´n´rollu. Cca po minutě se song zrychlí do parádní halekačky, kde se parádně střídají hlasy členů kapely. Titulní Until I Hang se zabývá krásami pirátského života (další z US kapel, který tomu fanděj, jmenovitě třeba Bonecrusher nebo The Old Souls) a uslyšíte zde i typické johoho (akorát bez těch chlapů na rakvi, co pijou rum). Poslední song je asi nejrychlejší a začíná křičenou slokou bez nástrojů. Texty vypovídá o pomstě a o přátelích, kteří za vámi budou stát, i když bude průser. V textu se objevuje i kus z Poeovi básně Havran – „quote the raven Never More“. Jinak v bookletu najdete pěknou koláž fotek z koncertů plus texty (kromě Big Bottom Broads). Kdo má rád rychlejší pukovější tempo střihnuté singalongem, který je tak typický pro americké kapely, tak tohle je věc přesně pro něj. Seženete přes odkaz dole cca za 7 éček nebo přes 4Subculture.

Tato čtyřčlenná kapela pochází z polského města Rzesow a hraje od roku 2001 (nutno ovšem podotknouti, že já o ní slyším poprvé). Možná to bude taky tím, že to je vlastně jejich první ofiko desky, když nepočítám asi tři dema a nějaké songy na kompilačce. Kapela je sice čtyřčlenná, ale má dvě kytary a na tomto CD najdete celkem 10 songů v polštině. Hudebně se jedná o příjemný punk rock alá třeba Anti Dread, ale zazní i songy v rytmu reggae (Plonie Gandzia), i když text je vlastně o tom, že punk rock jsou kořeny kapely (reggae taky přejde časem do klasickýho rytmu). Kapela má i ofiko klip k songu Pozytywny Przekaz na http://youtu.be/WDkp-qR27tk a v songu je slyšet i hra na dobro a třeba v songu Nie Mow Ze To Desczcz jsou slyšet i klávesy. Textově to je celkem klasika a ne moc vážná témata – láska k punk rockové muzice a dívkám, virtuální svět, kterým spousta lidí žije, sobota, jakožto volný den, o tom, proč jste si vybrali tuto cestu životem nebo o tom, jak je důležité být optimista, i když všechno kolem se sere. V bookletu najdete všechny texty a poděkování, vzadu pak pár upravených fotek. Polské kapely jsou zpěvné a melodické a přesně tohle je případ týhle bandy s názvem The Sabala Bacala.

The Shame je americká kapela a podle názvu bychom mohli usoudit, že pochází z města Tulsa v Oklahomě a jejich členové jsou trošku dříve narození a mají zkušenosti s kapalemi jako Brother Inferior, Bring Down The Hammer a Assembly of God. Tohle je vlastně výběr jejich diskografie, která vyšla na EP (Profane Existence Records, který vydává spíš crust) a nějaké kompialce. Celkem tu najdete 9 songů na cca 24 minutách. Banda hraje ve třech a hudebně to poměrně odpovídá názvu. Duch 80. let jet tam opravdu cítit. Vynikající je baskytara, která si skutečně hraje v každém songu a jede nahoru dolů jednoduchý věci alá Evil Conduct. Jinak je to hodně přímočarý, ale má to koule a já tam slyšim halekačky podobný třeba Antipati nebo Banner of Thugs. Každopádně na to, že je to hraný ve třech tak je to slušný. Textově to zavání klasikou - Football and the Pints (americkej a nebo evropskej :)?), Daytime Drinking, Song of the Streets, World is Out (Tonight), The Kings of Midwestern Plains…takže nějaký to pochlastávání a hrdost na oblast, ze který pocházíte. Velkej singalong je poslední song Sam´s Army, ale sbory jsou i v jiných písních. Album je limitováno 300 kousky a je tam osmistránkový booklet s fotkami a texty. Kdo má rád přímočarý kapely, který nad ničim moc nepřemýšlí, tak todle bude přesně pro něj.

Po stejnojmeném plnohodnotném albu vychází na Rebellionu i singl týhle all star kapely s ex-členy Razorblade, Cenobites a Aggro Culture. Na singlu najdete dva songy a to titulní Breakout a Pretty City (což je úvodní song z jejich debutového alba, které vyšlo v minulém roce). Cover singlu je přizpůsoben názvu Breakout (což je útěk z vězení), takže na něm jsou pilky, pistole, pajsr, šroubovák a další propriety nutný k realizování útěku. Breakout obsahuje rock´n´rollovej kytarovej riff alá Bye Bye Bitch od Motorhead se sólíčkem na konci a je o tom, že byste si měli dávat majzla, pář Stealers vyrážej do ulic. Pretty City je o „krásách“ rodného města jako štětky, fetky, krimoši a další lidi, co obohacujou Váš život. Riff je podobnej, prostě špinavá verze rock´n´rollu. Koho to zajímá víc, ať si projede starší recenze (2012). Single určitě povedený a doporučim fandům kapel jako Motorhead, Nashville Pussy, Corps, Rose Tattoo atd…však vy víte co si pod touhle směskou asi představit.

The Urgent Kicks je pětičlenná punkrocková kapela z Barcelony a tohle jejich druhé EP obsahuje pět songů – Life Goes On, In the Wrong Place, Nerd Now, Tractor a Slap Your Mammy. Kapela hraje hodně klidnej, ale rychlej styl s vlivy rock´n´rollu - třeba In the Wrong Place je naprosto parádní věc se suprovým sólem na konci a mně to připomíná klidnější Nashville Pussy. Nebo hnedka další rokec Nerd Now s lehkým boosterem. V songu Tractor uslyšíte prozměnu zase psychobilly pasáže s ďábelskym sólem na konci. Slap Your Mammy je nejrychlejší a taky nejkratší věc z desky. V některých písních zazní i v pozadí dívčí vokál. Celkově to má takový starší nádech i přesto, že se jedná o relativně novou kapelu a určitě zde jsou i lehké dotyky mod beatu. Deska je limitovaná 500 kusy (100 bílých a 400 černých) a bohužel tu nejsou žádné texty nebo fotky bandy. Jinak cover je udělanej poměrně jednoduše a stejně tak i grafika vlastní desky (něco jako dřívěji recenzovaní The Corrigans). Tohe bude pro fandy pubrockových kapel z půlky 70. let, který míchali rokec s ranným punkem.

The Wolverines je pětičlenná kapela z Pensylvanie a toto je jejich první oficiálně vydaný počin. Deska obsahuje čtyři písně a to Witch Hunt a Justice Served na straně A a This is America a Real American Oi! na straně B. Kapela hraje nekompromisní americké oi!, které útočí na všechny pozéry, komouše, teroristy, krimoše a další živly, kteří se nějaký způsobem snaží soudit Vás nebo nějak poškozovat USA. První song Witch Hunt je přesně o lidech, kteří Vám říkají, co si myslet a na jaké straně stát a razí klasickou politiku kdo nechčije s námi, chčije proti nám. Dvojka Justice Served je o přiměřenosti sebeobrany a o právu bránit se i tak, že to útočník odsere na životě. This is America je patriotický song o těch, co vykřikují, jak nenávidí USA a přitom tam žijí a využívají jejich svobody projevu. Poslední Real American Oi! je o těch, co nás nazývají šedou zónou, přitom my víme, kde stojíme – nad všemi těmihle kecálky. Hudba je střední až rychlejší tempo (hlavně teda Witch Hunt, kde se parádně střídají vokály v refrénu a poslední American Oi! s bicími, které mají ve sloce skvělou kadenci), ale objeví se i singalong refrén (celkem žvejkačkovej je v Justice Served, ale i v This is America je parádní). Jinak desek vyšlo 300 kusů (76 bílých, 80 červených s tečkami a 144 čistě červených). Jinak obal od JM Design – no jednim slovem nádhera, skinhead rosomák jak leze na zvon svobody s americkou vlajkou. Uvnitř texty, děkovačka a fotka kapely. Pro fandy ortodoxního amerického Oi! alá kompilačky Southland Skinheads, Offensive Weaopn, New Glory nebo YDL určitě povinnost a pokud na to někde natrefíte, tak po tom skočte. Jinak kapela má tuším na youtube všecky songy plus další čtyři s EPka This City, co si vydali sami.

Šest songů od finských raubířů z Helsinek, které měli být původně určeny pro splitko s Pressure 28 (které ale nevím, zda je odpískané nebo jestli skutečně vyjde) vychází ve spolupráci Alive and Kicking Records a This Means WAR. Jejich předchozí album se dočkalo reedice, toto mini vychází ve 300 kopiích (150 bílých a 150 modrých). Na necelých 17 minutách tu kromě pěti jejich vlastních songů (v angličtině) najdete ještě notoricky známý cover They Walk the Line (od Joy Divison, kterej ale můžete znát třeba i od 7er Jungz nebo Von Thronstahl) zahranej samozřejmě mnohem tvrději a rychleji než originál nebo zmiňované covery. Jejich songy se jmenují I don´t Give a Fuck, Helsinki Skinhead Elite, Cradle to the Grave, Day To Day a Unity. Kapela udělala změnu na místě basáka, kde místo Tomppy nastoupil Tommi (ale nevím, jestli nahrával už toto album, ale myslím, že ne). Oproti prvnímu albu se hodně zlepšila Santtuova sólová kytara (ale možná to je jen osobní pocit) a přibylo vyhrávek – třeba hnedka v první I don´t Give a Fuck nebo v Cradle to the Grave. Jinak je to pořád přímočarý a nekompromisní Oi! s chytlavejma refrénama, jako třeba Cradle to the Grave nebo Helsinki Skinhead Elite (což jsu obojí hitovky jako prase a druhá jmenovaná asi i hymna kapely a obahuje parádně chytlavej riff u refrénu). Parádní je taky Unity, která je o tom, jak by měli skins držet při sobě bez ohledu na to, z jaké jsou země nebo města. Jinak je to rozhozený rovnoměrně 3 a 3 songy na každou stranou desky. Uvnitř obalu je papír s textama a fotkou kapely. Věc, která už je asi pryč, ale pokud to náhodou někde uvidíte, tak po tom šáhněte, protože to je dobrý jako blázen.

Thumbscrew (což mimochodem znamená palečnice) je nová kapela ze Španělska a toto je jejich debutové EP, které vyšlo na MFS. Bohužel nějaký jinčí info o kapele nemám, snad akorát, že hrajou ve čtyřech. Na desce najdete 4 anglicky zpívané songy a to Drunk and Disorderly, The Day Has Come, Forever Young a Skinhead. Hudebně je to střední tempo s občasným sólem a textově se točí kolem klasických skinheadských témat, jak je už z názvů songů patrno. Takže popíjení, rvačky, vzpomínky na mládí, které se ale nemusí vytratit, protože člověk zůstává mladý v srdci, kult skinheads a nebo den, kdy všichni sráčové, co akorát pomlouvají na netu budou ztrestáni. Já osobně tam slyšim kapely jako Skinflicks, Glory Boys nebo Headcase. Strana B je proti straně A o něco pomalejší a songy mají parádní zpěvné melodie (konkrétně teda songy Skinhead a Forever Young – což je pro mě nejlepší song z desky). Naproti tomu vál The Day Has Come je jako vystřižený od nějaký britský kapely 80. let, hlavně teda kytarový riff a zpěv během sloky. Desek bylo vylisováno 250 kousků v červené a bílé barvě, obal je kreslený ve stylu první verze EP Endstufe Schenk noch einen Ein, uvnitř je papír s texty, fotkou kapely a kontaktem na ně (thumbskrew@hotmail.com nic jinýho jsem o nich nenašel, zkusim je zlanařit na rozhovor). Vždycky mám rád to, když vás kapela, kterou absolutně neznáte překpvapí a tohle se tedy Thumbscrew povedlo na plný čáře, takže určitě se po tom koukněte, ale zatím je jen EP.

Solo projekt zpěváka z Discharger Tima, který si vydal sám. Album obsahuje deset anglických songů v pohodovém rytmu s akustickou kytarou ve stylu country, folk a dřevní rock´n´roll (třeba song At Least I´m Being Honest, kterej je jak od Chucka Berryho). Je to asi něco podobného, jako když Mike Ness ze Social Distortion udělal solo album Cheating in Solitaire nebo P. Paul Fench se svými Southern Boys nebo jako některé songy od Dorian Gray Orchestra. Převládá akustická kytara, (asi) velká basa a občas zazní i foukací harmonika. Na song This One´s for Us se můžete podívat i na youtube (http://youtu.be/n15ajWjziC4) a zjistíte, jak asi album zní. Kapela si CD vydala sama a vlastně jde jen o CD pálené a booklet zde není. Některé songy jsou samozřejmě rychlejší, některé pomalejší (třeba The Weary Kind). Tim umí skvěle zpívat, což určitě znáte s Discharger, kteří umí vyseknout parádní nářezovou skladbu, ale i baladu. V tomhle projektu má myslím více prostoru, jak využít svůj hlas a asi i proto ho založil. Nejlepší songy se těžko vybírají, ale určitě In the Gutter, This One´s For Us a Run Billy Joe. Kdo má rád i jinačí muziku než punk/Oi! a ocení kvalitu textů i muziky, tak tohle je věc přímo pro něj. Těžko bych to však hodnotil, takže to nechám bez čísla.

Split EP britských TMF a americké kapely Offensive Weapon vyšlo na US labelu Skinflint Music. Každá kapela je zde zastoupena dvěma písněmi. TMF zde představují Welcome to the Greyzone a Fuck Off and Die, Offensive Weapon zde mají svojí hitovku Legion of 76 a Change the Law. TMF na posledních albrch prezentoval ispíše kvantitu proti kvalitě, nebo mi to aslespoň tak přišlo, takže jsem byl zvědavej, s čím přijdou po delší pauze. Zatím mám EP jen v digitální podobě, kterou mi poslal label, tak se o textech (který jsem nenašel na webu) nemůžu moc rozepsat a vlastně zatím ani nevím, jestli je u EP nějaký papír, kde ty texty jsou. Welcome to the Greyzone je song o tom, jak na vás většina lidí nahlíží stylem: kdo nechčije s námi, tak chčije proti nám. Fuck Off and Die bude zcela jistě oduševnělá píseň, to jde poznat z názvu. TMF se mi na splitko líbí a osobně si myslím, že jim pauza ve vydávání jedině prospěla. Legion 76 je hitovka, která vypráví o tom, jak společnost ztratila své tradiční hodnoty, za které bojovali naši předci, ale my se postavíme a dáme to zase do pořádku. Songu dominuje perfektní Leeho křičený zpěv. Change the Law je rychlejší song, kde Lee seká zpěv ještě víc než v předchozí písni. Na tuhle jsem text nesplašil. Bohužel Vám nemůžu říct ani moc o obalu, protože mám jen scan první stránky. Desku mám fyzicky objednanou, ale zatím jí má kámoš, kterýho uvidím bůh ví kdy. Po hudební stránce je to super, ale osobně se mi líbí více strana Offensive Weapon.

Toholl´s jsou francouzská kapela z Paříže, která nahrála v roce 2011 demo CD a toto CD se rozhodl Dirk ze Shout Proud Records vydat jako double EP. V kapele můžete najít členy z West Side Boys (tuším že jejich zpěvák Jibé zde basuje a kytarista Ulysse se chopil mikrofonu), Cran de Fer nebo Basanes 75. Double EP vyšlo ve 200 kouscích (z čehož je 70 modrých a 130 černých) a mám pocit, že už je v prdeli jak sláva Indiánů. Dohromady najdete na deskách celkem 7 písní ve francouzštině. Hudebně to nění žádnej nářez, naopak jedná se o střední až pomalejší tempo a klidné melodie a určitě zde najdete podobnost právě se zmíněnými West Side Boys nebo případně Warrior Kids a jiné kapely 80. let. Občas zazní i ženský vokál. Názvy songů znamenají v překladu Chlap v povazkách (??!!??), Skinhead roku 2010, Jussieu (to je asi jméno), Anarchistka a na další jsem z translatorem krátkej. Grafika obalu je parafrází na Tolbiac Toads, kterými se kapela určitě taktéž inspirovala ve své hudbě. Vevnitř najdete všechny texty (jen francouzsky) doplněné o srandovní kresby alá z kreslených vtipů a celou řadu fotek členů kapely ať už z koncertů tak i z pitek. Nejvíce se mi líbí druhý song Skin des annes 10 a poslední L´élastique. Určitě doporučujím všem fandům francouzské Oi! hudby, ale i jiným sběratelům limitovaných edic, tohle se Shout Proud Records fakt povedlo a já se budu těšit na další jejich vydanou věc, protože zatím nezklamali. Dole najdete link, kde se dá deska ještě pořídit, tak neváhejte…

Čtyřpísňové EP amerických Toughskins vychází pro americký trh na tamním labelu Rebel Sound a pro evropský na německých Randale Records. Kapela se dala znovu dohromady v roce 2010 a minulý rok vydali EPko Anger Managment. Na desce jsou čtyři songy a to Too Young To Care a Keep the Faith na straně A a Black and Blue a Crack Some Skulls na straně B. Hnedka první Too Young To Care je suprovej rychlejší skinhead rock´n´roll s parádní pasáží ke konci, kde si sólíčko vystřihne střídavě jak kytara, tak bicí, tak i basa. Keep the Faith je pomalejší a více melodická píseň, které opět vévodí sólová kytara a v pozadí basička, která je nalazená relativně vysoko, nebo basák hraje na vyšší tóny, takže je vše čistě slyšet. Silnou stránkou tohoto songu je bezpochyby parádní refrén. Black and Blue začíná kytarovou vyhrávkou jak od Blitz a je to asi nejpřímočařejší song na desce a nějak mně připomíná další klasiky žánru Cockney Rejects. Poslední věc je násilná halekačka, která zde nemůže chybět. Předchozí EP mě nějak extra neoslovilo a ani jsem neměl s čím srovnávat, protože jejich předchozí tvorbu jsem neznal, ale tahle deska je určitě mnohem lepší než ta předchozí. Jinak samozřejmostí je jiný obal pro Evropu a USA (tohle je ten americkej, protože Rebel Sound poslali digi promo), akorát o vnitřku obalu nevím nic. Jinak desek bylo vylisováno tuším 1000 kousků. Jako tohle jo!

Druhé pokračování kompilačky od Oi! Ain´t Red je tentokrát pouze jedno CD, na kterém najdete 17 songů od nyní již známějších kapel, než před lety a to konkrétně od Legitime Violence, Freigänger, Skinboiss, The Firm (ti zde jediní mají dva songy), Alte Schule, Last Riot, Orgullo Sur, Punkfront, Straight Jacket, Lemovice, Abtrimo, Open Violence, Likedeelers, I don´t Like You, Notlöhsung a Bronco Army. Songy jsou zde jak nové (oba od The Firm, Skinboiss, Abtrimo, I don´t Like You…), tak i songy, které můžete znát z řadovek (například Legitime Violence, Open Violence, Orgullo Sur, Last Riot…). Ne u všeho jsem si uplně jistý, takže je možné, že jsem se někde seknul. Ze seznamu kapel je vidět, že převládají německé, kterých je 10, pak tu máme Holandsko, Kanada, Chile, Finsko, Brazílie a Francie. Mě osobně potěšili nové songy od The Firm, které už nejsou taková sypačka jako první album a Skinboiss, ale potom i věci, které znáte jen z desek, jako třeba Troubles od Last Riot, nebo Traidores od Orgullo Sur a Pour les Tines od Legitime Violence. Booklet je jen dvoulist s fotkou, grafika coveru je udělaná podobně jako u minulého CD. Poměr nových a přehraných songů bude asi o něco horší vzhledem k novým, ale výběr je to povedenej, i když kapely asi bude z většiny znát.

Další výběrovka s indonézskými kapelami vychází tentokráte na Aggrobeat Records. Na CD najdete dohromady 25 songů od kapel jako Dom 65, No Man´s Land, GlorypoinT, Firecrackers, Skinlander, Self Revolution, Sta-Press Boys, Spirit of Oi!, Full Time Skins, The Young´s Boot, United Blood, Moonstomp a The NagNagNag (kteří zde v porovnání s ostatními kapelami mají pouze jeden song). Musím říct, že kromě No Man´s Land pro mě byly ostatní kapely naprosto nové a neznámé. Kapely jako Dom 65, The Young´s Boot a GlorypoinT příjemně překvapí svojí melodičností a sóly (třeba v songu 8 to 8 nebo I Want a Better LDR). Firecrackers stojí na hodně silném vokálu a jejich song Muda Bangga je naprosto parádní. Skinlander a Full Time Skins hrají jednodušší Oi! jak z 80. Let, Self Revolution je spíš žvejkačkovej styl, hlavně teda zpěvem. Sta-Press Boys je taky jak z 80. let, ale takovej ponurejší a temnější styl. Spirit of Oi! zněj jak Vanilla Muffins. United Blood jsou spíše do HC, ale přijde mi, že se tam moc nehodí hlavní hlas, který není řvaný. To Moonstomp je už sypačka už se všim všudy. Poslední kapela The NagNagNag má ženský vokál. Většina z 25 songů je v angličtině, ale najdou se i písně v indonézštině (tuším, že jich je kolem pěti). Některé kapely hodně příjemně překvapily a kdo má rád exotiku, tak si určitě přijde na svoje. Nehodnotím, je to výběrovka.

Pátej díl týhle vánoční kompilačky opět obsahuje celou řadu kapel a jejich poctu nebo fakof na Vánoce. Tentokráte zde najdete 19 songů od kapel jako Harrington Saints, Suckered In, Hooligan, Lion´s Law, obnovené Immoral Discipline, Roadside Bombs, Chem D, Maddog Surrender, Sniper 66, Stranglehold, BOY, On the Job, Bad Engrish, Monkish, Bishops Green, Splodgenessabounds, Prins Carl, Angry Snowmans (jejichž song North Pole není nic jinýho než Borstal Breakout) a Evil Conduct. Z tohodle seznamu je vidět, že kompilačka je skutečně celosvětová (Evropské, Americké a Australské kapely) a obsahuje jak zvučná jména, tak i méně známé kapely. Minule jsem takhle na čtyřce objevil parádní kapelu Dog Company s jejich hitovkou Snoopy´s Christmas. Styly kapel jsou skutečně rozsáhlé – od akustických songů (Suckered In – Whiskey and Keilbas nebo Monkish – Santa´s on the Register), přes tvrdší a hrubší Oi! bandy (Immoral Discipline – Fuck Your Christmas nebo Maddog Surrender - All I Want for Christmas is the Stanley Cup) přes streetpunk (Evil Conduct – Silver Bells nebo Stranglehold – Another Night Alone, kde zpívá ženská s parádně vypitym hlasem) až po čistou žvýkačku (Chem D – The Twelve Steps of Christmas nebo Roadside Bombs a jejich Christmas in California). Ne všecky songy se zaobíraj jen veselým aspektem Vánoc – třeba Another Night Alone od Stranglehold je o opuštěných lidech bez rodiny, na které to občas padne a chtěji si to hodit, Prins Carl a jejich Cut the Wire (o chudých lidech, kterým nikdo nepomáhá ani o Vánocích) nebo Christmas in New York od Bishops Green (Vánoce během hladomoru v roce 1828). Jinak obal je udělán ve stylu alba Troops of Tomorrow od The Exploited (bonusový CD ve stylu Punk´s Not Dead), na papíru uvnitř najdete zase seznam kapel a kontakty na ně. Pro mě lepší jak Vol. 4, ale nehodnotím. Ale neomrzí, protože je to hodně různorodé.

Americko-dánsko-australská kompilace na dvou EPkách, kterou dali dohromady tři labely a to Black Hole Records, Pug Music a Aggrobeat Records a najdete na ní kapely jako The Revilers, The Guv´nors, Cracks and Scars a Rust. U všech kapel by se mělo jednat o zbrusu nové písně, které nemůžete od nikud jinud znát. Na první desce najdete Rust a The Guv´nors. Australští Rust hrají svojí verzi špinavýho rock´n´rollu alá Motorhead, hlavně teda jejich druhej song Suicide Sunday. Dánšští Guv´nors hrajou příjemnej punk rock, ve kterém zazní i foukací harmonika a oba songy (Punk Rock a Downtown Boogie) mají takový příjemný redneck kouzlo. Amíci Revilers otevírají druhé EP a jejich první song Don´t Tell Me je velká singalong paráda s parádní rnr kytarou a sólíčkem, jejich druhý song 8 Second Society je již tvrdší. Kompilačku uzavírají Němci Cracks and Scars, kteří jsou asi nejtvrdší kapelou z celé desky a mají zde songy Goin´ Nowhere a Light and Darkness. Obal je fajn, uvnitř sice nejsou texty, ale každá kapela zde má po fotce a je zde uveden kontakt na ně a jejich sestava. Kdo má rád vinyl, tak si určitě toto čtyřsplitko pořídí, myslím, že to stojí za to a vybrané kapely se k sobě hodí.

Druhý díl EP kompilačky Voice of America od Oi! the Boat Records, na kterém tentokráte najdete kapely jako Noi!se s jejich songem False Foundations (který je z alba Rising Tide), potom The Shame a jejich Take the Day, 99 Bottles s Bound by Strength a The Bad Engrish s Oi! is… Tentokráte se jedná o kapely ze severozápadu Spojených států. Celkem bylo vylisováno 300 kopií (200 černých a 100 průhledných) a mám pocit, že už jsou pryč. The Shame pocházejí z Tulsy v Oklahomě a hrají ve třech a mají za sebou vydané nějaké singly. The Bad Engrish pankáči z Denveru, kteří hrají ve tříčlenné sestavě. Hudebně je to melodický Oi!/77 punk alá Slick 46 nebo Blanks 77 a jejich song Oi! is… je parádní halekačka. 99 Bottles jsou z Colorado Springs a ti hrají ve čtyřech a jedná se o typické americké rychlé jednodušší Oi! Noi!se jsou nejznámější kapelou z desky a ty představovat tedy nemusím. Jak jsem pochopil, bude následovat ještě Vol. 3 a 4, takže až pak dáte všechny obaly k sobě, tak Vám to vytvoří mapu USA s logem Oi! the Boat uprostřed. Kromě Noi!se jsem ani jednu kapelu neznal. Z jedničky se mi líbí nejvíce The Warlords, tady vedou Bad Engrish, takže určitě se podívám po dalších dílech kompilačky až budou. Tohle je myslim vyprodané.

Stealeres a Cenobites za Rotterdam a Brutti e Ignoranti a Ligera 73 za Milán a všechny kapely zde mají zbrusu nový song. Obě holandské kapely zpávají anglicky (songy se jmenují Run You Down a Wednesday Night), obě italské pak svoji mateřštinou (Giammai – Nikdy a Piramidi – Pyramidy). Styly co kapely hrajou, jsou poměrně různorodé, takže deska vás neomrzí. Stealers to do vás naperou svým špinavým rockem, Cenobites hrajou cvakavý psychobilly (a mám pocit že obě tyto kapely mají minimálně jednoho společného člena), Brutti e Ignoranti klasické Oi! italské středního tempa a využívají hodně střídání vokálů no a Ligera 73 to je prozměnu rychlejší punk rock s hravou kytarou a vyšším hlasem zpěváka. Na vydání desky se podílelo šest labelů, z čehož čtyři byly pro mě zcela neznámé. Obal je udělaný ve stylu nějakého road movie a k desce není žádný papír s infem, což ovšem nevadí, protože na tomdle nosiči dostane čtyři poctivé, nové a hlavně různorodé songy od současných kapel a to se vždycky počítá, ale je to výběr, tak nebudu hodnotit.

Vanilla Muffins byla kapela, která pocházela ze Švýcarského města Basileje a tak před dvanácti/třinácti lety ste je mohli vidět tuším dvakrát v ČR a svého času (cca 1993 – 2003) vytvořila fenomén s názvem sugar Oi! The Drug is Football je název jejich posledního řadového alba, které vyšlo v roce 2003 na Knock Out Records. Lionheart Records z tohoto alba vybrali čtyři songy a vydali o deset let stejnojmenné EP. Vybrané songy jsou The Drug is Football a Mexican Radio na straně A a Brigade Loco a No Punkrock in My Car na straně B. Všechny songy jsou tuším notoricky známé, takže asi nemá cenu je nějak více představovat. Kapela hrála ve tříčlenné sestavě a skutečně zpěvnější věci byste hledali těžko a od rozpadu kapely můžu říci, že celá řada jejich písní takřka zlidověla. Ze čtyřech vybraný těkžo vyberete nejlepší, ale pro mě jednoznačně vítězí strana B, protože Brigade Loco i No Punk Rock in My Car to jsou prostě totální šlehy a já ke kapele mám vynikající vztah, protože jsem na jejcih muzice vyůstal, sice na přehranejch kazetách, protože samozřejmě nebyli prachy na originálky a o to víc jsem rád, že mám alespoň toto EP. Jina desek vyšlo 150 kusů, z toho 40 se zlatým obalem a 110 se stříbrným. Uvnitř je papír s texty (jen Mexico Radio chybí) a celý to má undergroundovýho ducha, jak je u Lionheart Records zvykem. Skvělej výběr a pro mě připomenutí starejch dob, ale přeci jen to už někde vyšlo…ale do sbírky za 100%.

Victory jsou nová americká kapela, ve které hrají cápci z kapel jako Subversives, Eightysixed, The Virgin Whores a Pist & Broke a toto je jejich debutové EP. Najdete na něm celkem 4 písně a to titulní Laced Up (koukněte na ni http://youtu.be/R3qAvSpKbM4) a American Nightmare na straně A a Glory Days a Real Heroes na straně B. Texty Victory se točí o tom, jak skinheads vládnou ulicím, dále tomu, že život ve Spojených státech není žádný sen, naopak je to spíše noční můrou, hlavně pro pracující třídu, dále o slavných dnech let minulých, které opět znovu přijdou (zajímavá je poslední sloka této písně, kde se kapela odvolává na bandy jako Oxymoron, Business, Lower Class Brats nebo Dropkick Murphys) a nebo o válečných veteránech, kteří zemřeli v boji za mír. Kapela hraje v pětičlenném složení a na jejich zvuku je to vcelku poznat (například sólová kytara v prvním nebo druhém songu nebo vyhraná baskytara na začátku trojky). Ze zvuku je také poznat, že členové mají zkušenosti s hraním někde jinde. U kytar taky nejsou nějak extra vytažené boostery a i když je v bookletu napsáno, že se o vokály stará pouze Dan, tak si myslím, že v nějakých písních jsou vokály na střídačku. Abych to k něčemu připodobnil, tak muzika v některých písních připomíná Templars, někde The Business a jde od středního (Laced Up) k pomalejšímu tempu (Glory Days). Desek bylo v prvním pressu uděláno 300 (100 žlutých, 200 černých) a jen se po nich zaprášilo, takže se chystá druhý press (ale s jiným obalem). Jinak uvnitř rozkládacího obalu jsou texty a děkovačka a zezadu pak i fotka kapely. Pěknej debut.

Druhá deska americké kapely, jenž se představila čtyřpísňovým EP Laced Up!, které vyšlo ve dvou edicích (první byla téměř okamžitě vyprodána), se jmenuje Twin Cities a obsahuje dva songy – Built to Last na straně A a Spirit Within na straně B. Deska vyšla ve 300 kopiích na černém vinylu a je ručně číslovaná. Built to Last vypovídá o obyčejných pracujících lidech, kteří se snaží uživit rodinu a být s přáteli, i když celý svět se snaží jít proti nim. Kytary jsou jen lehce oboosterované (v songu na straně A si 1. kytara střihne ke konci i sólíčko) a v pozadí si jede basa svoje vyhrávky. Spirit Within je o tom, jak se člověk vyráží bavit do města, pozdvedhnout sklenice a připít si na staré časy, kdy bylo lépe. Hudebně je v podobném duchu jak na straně A, akorát je o drobet rychlejší. Je to alá Templars popřípadně rychlejší songy od Perkele z časů Voice of Anger nebo No Shame. Hlas zpěváka není vůbec tvrdý a všemu je dobře rozumět. Uvnitř najdete texty a nálepku labelu, ale žádná fotka kapely tam není. Obal je přesně ze škatulky US Oi! a tento patriotický motiv můžete nají i na triku (které kapela nebo spíše její label prodával dohromady s deskou). Super věc, která určitě bude (nebo už je) brzo fuč.

Vindicate This! ze Švédska mají na svém kontě jedno plnohodnotné album Stronger Than Yesterday a EP Hard Feelings. V ruce držím zbrusu nové EP od německého labelu Poink Records (limitováno 299 kousky) a světe div se, EP se již vejde do obalu :)! EP obsahuje čtyři songy v angličtině (jak je u kapely zvykem) a ty se jmenují Just a Few More Years, Who Are You, All Bosses Are Bastards (ne, není to cover od 4Skins) a Crime City Bullshit. Sestava je mám pocit stejná jako na předchozích počinech (včetně bicmena z Oldfashioned Ideas). Texty kapely jsou o tom, jak se prodlužuje důchodový věk, takže i když makáte jako dělník 40 let, tak nejspíš ještě pár let budete muset makat, dále o tom, jak se mění lidé, kterým jste věřili a klidně vám vrazí kudlu do zad, o šéfech, kteří jsou zmrdi a o městě s vysokou kriminalitou, kde i děti nosí zbraně. Hudebně je to klasická švéďárna – lehkej booster na kytaře, střední (ale v prvním songu spíše pomalejší) tempo, občasné sólíčko (hlavně v posledním Crime City Bullshit nebo v Who Are You, což jsou pro mě asi nejpovedenější songy desky). Na obalu desky najdete most, který spojuje Švédsko s Dánskem, uvnitř potom samozřejmě papír s texty a fotkou kapely. Jednoduše uděláno, ale naprosto dostačující. Koncepce labelů, kteří vydávají EP v menším nákladu za rozumný prachy se mi líbí a Poink tohleto přesně splňuje, takže jeho další produkty si určitě seženu. Tohle je standardně dobré.

Split EP amerických Warlords z Los Angels, které můžete znát z prvního dílu EP kompilačky Voi!ce of America a kanadských True Grit z Toronta, o kterých jsem doteď neslyšel. Splitko vydal holandský label Stratum Records jako svůj čtvrtý počin. Na desce najdete od každé kapely dva songy, ale je zde i karta na stažení mp3 formátu a tam je navíc ještě po jednom songu od každý kapely. Takže čtyřčlenní Warlords zde mají songy jako Johnny Munich, We Know Our Rights a jako bonus We Known Our Rights v akustické verzi (ale je zde nahraná i druhá kytara od jejich kámoše). Pětičlenní True Grit potom Scum, I´ll Say a jako bonus Empty Bottles. Johnny Munich je song věnovanej jejich kámošovi, kterej se podle textu s ničim moc nemaže. We Know Our Rights je potom celkem singalong o tom, jak by lidé měli povstat proti lžím a mamonu politiků a bojovat za svoji svobodu. Obě verze jsou dobré a po songu Johnny Munich, což je klasická hospodská halekačka, se Vám ani nebude chtít věřit, že to je stejná kapela. True Grit mají více garážový zvuk, alespoň v prvním songu Scum, který je o tom, jak se vypořádat s nepřáteli. Dvojka I´ll Say je o vojácích, kteří bojují ve vzdálených zemích a je to taky více melodické, než jejich první song (hlavně co se týče sólové kytary, ale i zpěvu zpěváka). Jejich poslední Empty Bottles začíná jen kytarou a zpěvem, ale pak se trošku rozjede. Tady to stojí na drhnutý kytaře a zpěvu, kterej je celkem melancholickej, ale do songu sedí. EP je limitováno 300 kousky (200 černých, 100 zlatých), uvnitř obalu jsou fotky každé kapely a texty na songy (kromě bonusů). Stratum vydává relativně nové a neznámé kapely a to je dobře!

White Flag Down je kapela z Los Angels a toto je LP, které obsahuje jejich dvě debutové EP Never Surrender (to si vydala kapela sama) a Outlaw (to vydal label United Against Society), které jsou obě pryč a plus dva nové songy Deadtown a Malcontent Killing Machine. Celkem je zde 10 songů. Kapela hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a její zpěvák je celkem slušně pokérovanej (včetně ksichtu – například tetování alá nalepovací řasy z Clockwork Orange). Že má banda ráda Clockwork Orange i vlastně vidět i z designu obalu a hlavně podle fotek z koncertů. Hudebně je to dost originální a punková tvrdost a přímočarost se tady potkává s rock´n´rollovou melodií a je to slyšet například v songu Long Day nebo Rock´n Roll. Někdy to jde až do žvejkačkovýho punku jako třeba Easy is her Name, což je hitovka jak blázen. I když kapela hraje s jednou kytarou, tak zvuk je parádní a jsou zde i sólíčka (třeba ve Watch Yourself nebo zase Rock´n´Roll). Mám zase jen digitální verzi, takže o nějakém bookletu toho moc nepovím no. Názvy ostatních songů jsou (kromě výše zmíněných) ještě Burn it Down, White Flag Down, Outlaw a We Turn Our Backs. Pro mě super překvápko a rozhodně se po tom podívám, až bude deska někde v evropských distrech. Výborný a podívejte se třeba na youtube.