Tohle je split deska dvou amerických kapel ze státu Colorado a to 99 Bottles (od kterých jsem zatím slyšel jen jeden song na kompilačce Voi!ce of America) a Total Annihilation, které můžete znát třeba díky albu Great Patriotic War, které vyšlo před lety na 4Subculture Records (ale od té doby o nich nebylo slyšet). Každá kapela je zde zastoupena dvěma písněmi. 99 Bottles zde mají Lost my Way a Skinhead Violence, Total Annihilation pak You Never Were a The Glory it Once Was od The Templars (album 1118 – 1312). 99 Bottles hrajou v pěti a kapela je mixka skinheadů a pankáčů (alá třeba Ruthless Pride). Jejich muzika je přímočarej nasranej a násilnej streetpunk, kterej ženou dopředu čvachtavý bicí a lehký vyhrávky. Jejich druhej song mi hodně připomíná australany Rust, hlavně teda hlasem zpěváka. Total Annihilation hrajou o něco klidněji a hlas zpěváka je hlubší. Kytara si taky hodně hraje…hlavně tedy v jejich songu You Never Were, který je věnovaný jejich kámošovi Jeremy Roscoeovi, který zemřel. Cover je zahranej skoro beze změn a zvuk Templars je v něm pořád slyšet. Došlo jen jako promo, takže nevím, zda jsou uvnitř nějaké texty nebo fotky, obal je udělaný standardně. Pokud se vám líbilo album od Total Annihilation tak ses vám bude líbit i jejich strana. Kdo má rád věci jako White Flag Down nebo All in Brawl, tak tomu sednou 99 Bottles. Fajn věc.

A Batalha je kapela z Portugalska, která hraje v klasickém čtyřčlenném složení a zpívá ve své mateřštině a toto je jejich debut. Na EPku najdete čtyři songy s názvy A Batalha, Tarrafal (vězení za Salazara pro politické odpůrce), A Guerra foi Declarada (Válka byla vyhlášena) a poslední A Cantiga É Uma Arma (Popěvek je zbraň), což je cover od portugalského písničkáře José Maria Brancy, ale nevím, jak moc se to shoduje nebo neshoduje s originální verzí, ale bude to asi nějakej těžkej protest song. Podle discogs se však kapela nepovažuje za RASH ani Redskin kapelu, ale jen Oi! bandu se silnými pro working class stanovisky. Každá strana má hrací čas cirka 6 minut. Bohužel portugalsky neumím, takže co se obsahu týče, mohu vycházet jen z názvů songů. Texty jsou sice umísteny uvnitř desky (limitované 200 kousky) a najdete zde i papír s vysvětlivkami, ale to je pro mě pořád španělská vesnice. V prvním songu zazní solidní sólovka a také uslyšíte přeřvávání celé kapely, která vždy začíná řádek sloky se zpěvákem, který ho dokončí. Druhý song je o něco temnější a pomalejší (hodně pasáží jen basa a bubny) a je primárně definován takovým zvláštním rytmem bicích, ale obsahuje hodně dobrý refrén (podpořený opět sólicí). Trojka je potom asi největší sypačka a je na pomezí Oi!/UK 82 stylu (sólová kytara je tam nazvučena hodně zajímavě a jinak než v jiných písních). Poslední věc je nejmelodičtější z celé desky, hlavně díky refrénu a je cítit, že je to cover. Jinak grafika desky je klasika, to už jsem zmiňoval nahoře, akorát si počtou asi jen ti, co umí portugalsky.

Mini CD/EP kapely z Hamburku obsahuje čtyři songy zpívané v němčině a to titulní Hammonia (což je latinský název pro jejich rodné město Hamburk), Wir spielen was wir wollen (Hrajeme to, co chceme), Skinhead Welt (Skinheadský svět) a Come on Listen (která obsahuje anglický refrén). Celkem má CD hrací čas cca 15 minut. Kapela hraje spíše rychlejší střední tempo, které někdy přechází do klasickýho německýho Oi! kolovrátku. Pomalejším pasážím hodně dominuje basová linka a celkově zvuk těch pomalejších částí je temnější. To je třeba případ první a třetí písně, kdy pomalejší začátek (respektive sloka) přechází do rychlého refrénu. Jinak textově se banda zabývá láskou a hrdostí na svoje město, dále tím, že budou říkat, co chtějí a to na plnou hubu, Skinehad Welt je o tom, jak se pomaličku stává z Oi! mainstream a všechno, co bylo zlé a pro normálního civilistu tabu, je najednou sluníčkové a poslední flák je nějaký to klasický nadávání na komouše. EPíčko je limitováno 333 ručně číslovanými kousky. CD je ve formě slim obalu, booklet jsou dvě stránky textů a pozadí taková koláž kérek, vzadu pak děkovačka (kde je i BB, takže dík). Toto je pro fandy klasické německé Oi! muziky a proti jejich demu, je toto určitě krok kupředu.

Toto je debut pětičlenné americké kapely, která pochází z Kalifornie (Orange County, jak napovídá i design obalu) a toto EP obsahuje pět songů (dvě na straně A a tři na straně B). Názvy válů jsou Modern Family, Destiny Calls Us Here, I´m Coming Los Angeles, Immaculate Perception a Life is Easier. Popravdě jsem podle názvu kapely očekával nějakou brickwall Oi!, ale jedná se spíše o pohodovější punk rock s chytlavými melodiemi a refrény (především poslední Life Is Easier, kde se zpěvák Ditch přeřvává s kapelou), lehkými sólíčky a zefektovanou basou. Hnedka první song vypovídá o tom, jak být dobrým nevlastním otcem, dvojka je vzpomínkou na Franka Ruffina, což byl člen China White (a jedná se asi o nejrychlejší song z desky), trojka je o tom, jak partička jede do LA a na konci songu zazní i kousek sloky od Warzone (se songu Don´t Forget the Struggle Don´t Forget the Streets), čtyřka je o tom, proč se nikdy nevrcet zpátky a jít pořád kupředu, i když v minulosti bylo samozřejmě všechno lepší a růžovější a poslední věc je o tom, jak je život jednodušší pokud si nevyskakujete a neděláte problémy a pro mě je to nejlepší song z desky. Za texty určitě palec nahoru. Jinak deska vyšla v počtu 500 kusů (300 černých, 100 oranžových a 100 zelených) plus 50 testpressů. Jinak uvnitř jsou texty, děkovačka a kód ke stažení, ale žádná fotka kapely. Parádní překvapení a určitě se budu těšit na další věci od Aggroculture U.S.

Still Here! je CD od portugalských Albert Fish, které obsahuje skladby z jejich EPka City Rats (čtyři songy, kde v Rotten Love zazní i dívčí vokál), potom song Hell z kompilačky Liga dos Ultimos, Draw the Line ze splitka s Klasse Kriminalle , Violence Free ze splitka se Sistemou, Fucked Up a The World is Ours Tonight se splitka s Grito! a dva nové songy (Here Today Gone Tomorrow – o beznaději a žití od nikud nikam a Running out of Time – o životě ve stresu). Kromě jejich EPka City Rats najdete na všecko recenzi na BB. Zrovna songy, které jsou z City Rats jsem neznal a hnedka titulka City Rats mně hodně překvapila a vlastně všechny čtyři songy ze zmiňovaného EP, hlavně skrze sborový refrén a střední tempo, protože ostatní songy, které jsou novější, mi přijdou rychlejší. Dvě kytary jsou skutečně slyšet (banda je pětičlenná), takže sólíček se dočkáte (třeba právě v novém válu Here Today Gone Tomorrow). Všechny songy jsou v angličtině a v bookletu na ně najdete texty. Fotky kapely jsou uvnitř také a obal je udělán v oldschool duchu. Oproti splitku z Belfegoi tu najdete ty dva nové songy, ale jinak to ve své podstatě zase jen, co už někde vyšlo, ale alespoň si to ti, co nemají gramec, budou schopni poslechnout vydané na jedné fošně a čas půl hodinky je tak akorát. Nechám bez hodnocení, detailnější popisky k songům najdete v předchozích recenzích.

Ku příležitosti společného koncertu v Kanadě vychází tenhle singl bristkých Angelic Upstarts a kanadských The Prowlers. Angelic Upstarts zde mají alternativní verzi songu King of the Rats, jenž můžete znát ze splitka s Crashed Out. The Prowlers zde mají vál s názvem Voisin de la terreur, který je na jejich poměry nezvykle zpívaný ve francouzštině. Původní verzi songu od Upstarts jsem teda slyšel pouze na youtube a zase tak jiná mi nepřijde. Jedná se o jejich klasický styl se zpěvným refrénem a pojednává o tom, jak se chová šéf zlodějů, hajzlů a zkurvysynů. U The Prowlers jsme zvyklí spíše na anglické songy, ale tenhle francouzský se jim povedl a je v něm cítit ovlivnění francouzskými kapelami z 80. let a není to tak tvrdé, jako je jejich anglická tvorba (melodická kytarová vyhrávka a opět zpěvný refrén). Název znamená něco jako Sousedé teroru a na vokálech jim zde hostuje Martin z kapely Impact. Celkem je desek vydaných 500 (a to 50 na černobílém vinylu se zlatými fleky a 450 na klasickém černém). Fajn počin, jedna nová věc, jedna předělaná.

Třetí EP počin této kapely z Magdeburgu vychází opět jejich vlastním nákladem, tentokráte v počtu 300 kusů na červeném vinylu a už z dálky ho poznáte díky specifické grafice, která je podobná jejich předchozím počinům. Na desce najdete čtyři songy (jak je zvykem) v němčině a to konkrétně Maschinenland (Krajina strojů), Schön bunt… (Nádherné barevné…), Der Ripper von Magdeburg (Rozparovač z Magdeburgu) a Immer nur der Leichte Weg (což je cover od Templars Easy Way Out). Anti Clockwise měli na předchozích albech vždy parádní texty, které měli hlavu a patu a nebyly z kolonky pivo, buřty a nenávist a ne jinak je tomu i tady, takže lidé, kteří se pomalu mění v neosobní stroje bez srdce díky moderní době, supermarkety a jejich chemicky „čerstvé“ potraviny, kriminální případ z kraje 70. let o jakésim čtyřnásobném vrahovi, který dostal trest smrti, ale později po revoluci byl omilostněn a poslední volně přeložená Easy Way Out, která je o tom, že pro svoji budoucnost musí člověk trošku bojovat. Kapela přidala do svých písní více vyhrávek a je to slyšet třeba hnedka v prvním songu a také přibylo více společných refrénů. Song Der Ripper von Magdeburg je hodně do Templars stylu a skvěle sedí právě k jejich coveru. Můžete si ho poslechnout i na youtube http://youtu.be/b8r6wIjkNyI. Deska byla nahrána v roce 2013 ještě v tříčlenné sestavě, ale vyšla až nyní, kdy kapela hraje (nebo alespoň před půl rokem ještě hrávala) ve čtyřech. Grafika je stejná jako u předchozích počinů – kreslený obal, uvnitř texty, vysvětlivky k nim a malá fotka kapely. Koukněte se po tom na německých distrech nebo napište přímo kapele na anti_clock_wise_md@yahoo.com (je to za 5 Euro plus nějaké poštovné). Pro mě zatím nejlepší věc od kapely.

Splitko britské klasiky ANL a Oi! kapely New Hampshihe vychází na Rebel Sound Music. ANL zde mají dva songy a to The Day The World Turned Gay a Adventures of Peter Vile. Damn Garrison zde mají dva songy The Real Ones a Pride and Honor. ANL zde prezentují svůj klasickej, špinavej, drzej a urážlivej rock´n´rollovej styl. První song naprosto vystihuje současný stav světa, kde je vše povoleno a normálnost se vytrácí a pokud se s tím neztotožníte, tak jste minimálně homofob (pokřik fuckin´ transvestite na konci ve mně vyvolal slušnej výtlem :)). Dvojka je v podobnym obscénim stylu, kterej podtrhuje zpěv pana Animal a do toho perverzní kecy nějakýho starýho magora. Krz tyhle dva songy měla kapela s Captain Oi! oplejtačky a album Kings and Queens z roku 2005 bylo nakonec vydáno bez nich, protože byly shledány moc obscéní a urážlivý pro minority. Druhá banda Damn Garrison je klasický americký Oi!s parádní dunivou basou v pozadí, jak už cover desky napovídá a hnedka první song mi přijde jak od Vanguard, co se zpěvu i muziky týče a refrén „we´re always be the real ones, we´re always be a skins, we´re always be the outcasts, we´re never give a shit“ je prostě dokonalej a když ho huláká celá banda tak je to super. Dvojka Pride and Honor je rychlejší a více řvavá a je o tom, že rozdíl mezi mnou a tebou je právě hrdost a čest. O vnitřku nic nevím, ale tahle deska mi posadila doslova a do písmene na prdel a jedu si jí pořád, i když kapely k sobě asi uplně nepasujou, ale obě hrajou parádně. Pro mě velký překpavení hlavně co se Damn Garrison týče.

Arch Rivals (neboli po našem Odvěcí rivalové) je nová kapela z Velké Británie (konkrétně z města Plymouth) a jejich čenové mají zkušenosti s hraním v HC kapelách. Toto je jejich debutový singl, který vyšel na Shout Proud Records v počtu 150 kopií - 50 žlutých s velkou dírou, 60 černých s velkou dírou a 40 černých s malou, a který obsahuje songy On Our Own a Social Hand Grenade (jež oba můžete najít na youtube, kde má kapela i další songy). Kapela hraje v klasické sestavě. První song je rychlejší streetrock ve stylu Argy Bargy nebo třeba Control, dvojka začíná ve ska rytmu a zhruba po dvaceti sekundách se rozjede, ale konec patří opět ska rytmu. Jinak druhý song je o něco melodičtější. Titulní song On Our Own vypovídá o tom, jak se i skinehadský kult stal módou a trendem a kde byli všichni ti skins, co nyní trsají na Bad Manners (ale nikdy neslyšeli o Cock Sparrer) před 10-15 lety. Social Hand Grenade je o členovy party, kterýho asi každá má. Klasickej potížista a všeználek, kterej všechny vysírá a stupňuje se to s vypitými drinky a pravděpodobně skončí časem v lochu a je nejvyšší čas, aby přešel na limonádu místo piva, ale ve finále zjistíte, že za to vlastně nemůže, protože má rozjebanej osobní život a žije na podpoře. Uvnitř najdete texty na oba songy a vzadu fotku kapely + je zde nálepka labelu a seznam další jeho vyaných věcí, které jsou ještě k mání. Další z kapel nové vlny britského Oi!, která zřejmě prožívá jednu ze svých nejlepších ér.

Další z celé řady Ariho projektů má tentokráte název Arska & Hakkapeliitat a vydává ho přímo Ari v koprodukci s This Means WAR. Tentokráte se jedná o stejnojmený singl, na kterém jsou dva songy a to anglický White and Blue Thunder a finsky zpívaný Fenno Viikingit (obě věci si můžete poslechnout na youtube, ale kromě nich je tam pod stejným obalem i pár dalších věcí, takže si myslím, že to není rozhodně poslední vydaná věc tohoto projektu). Oproti jeho ostatním projektům, jsou tady i slyšet klávesy (nebo spíše samply) a celé je to o dost epičtější. První Blue and White Thunder je taková pochodovka spíše, kde po většinu hracího času písně (kromě začátku a konce) jede vojenský virbl. Druhej song začíná hodně podobně (kytara je ve stejném rytmu), ale je vidět, že Arimu finština daleko více sedne. Bohužel název se mi nějak nepodařilo přeložit, ale podle textu, který je u videa na youtube to bude nějaká historická klasika (jelikož se tam objevuje termín Kalle Dussin, což byla přezdívka krále Karla XII). Obal je udělanej v duchu severské mytologie a celkem vyšla deska v počtu 300 kopií na černém vinylu + 10 testpressů. Komu se líbí Ariho viking rocková a metalová tvorba (Ironbird, Kareliaani nebo Kalevalan Viikingit), tak určitě ocení i tento další projekt.

Barking Irons je čtyřčlenná kapela (se dvěma kytarami), která pochází z Kalifornie a byla založena v roce 2012 Mikem z Lonesoldier (který ovšem v současné sestavě už nepůsobí). Vydání debutového EP se ujal Skinflint Music – deska s poetickým názvem Fuck You, vyšla ve 300 kusech (125 v barvě piva a 175 černých) a najdete na ní čtyři songy. Ty se jmenují Sovereign Nation, Backyard Brawl, Boots in your Face a Barking Irons. Kapela hraje takovej svižnější streetpunk, což je poznat hnedle v prvním songu. V songách je časté zrychlování a zpomalování rytmu. Druhej song obsahuje na začátku skvělý sólo a jakoby takovej pomalejší úvod, kde zpěvák má jinou polohu hlasu, ale pak se rozjede. Třetí vál Boots in your Face je asi nejtypičtější příklad amerického Oi! a mně se líbí z desky nejvíce (jednou pasáží mi to připomíná The Bruisers a jejich vál Iron Chin). Poslední song bude nějaká hymna kapely a jedná se také o velmi povedení song, kde uslyšíte i jisté drobné prvky HC (právě to zpomalení tempa nebo jakoby přeřvávání zpěváka se sebou samým) a zpěvák v něm má také jinou polohu hlasu. Fajn debut, akorát bude zřejmě k dispozici jen pro americký trh.

Na CD (digipack) a LP (gatefold, 2000 kopií) vychází druhé album kanadské kapely z východního pobřeží (Vancouver) Bishops Green s názvem Pressure. Kapela jede i nějak na jaře evropské turné (které bohužel po jistých problémech naší kotlinu nezasáhne), takže kdo nebude línej tak je může někde poblíž vidět (Drážďany třeba). Bishops Green hrají v pěti (tzn. dvě kytáry) a jejich členy můžete znát z kapel jako The Lancasters, Alternate Action, Subway Thugs, The Authorities, atd… Nová deska obsahuje deset songů, kterým dominuje Gregův příjemný zpěv, který není vůbec tvrdý, ba naopak (například v písních jako je pomalejší Rat Race, Tomorrow nebo v titulní Pressure). Hudebně to je pojato hodně klasicky, kytary bez výraznějšího booster effektu, basové vyhrávky a rychjlejší bicí s polototevřenou hajtkou, která tvoří kompaktní zvuk, skoro bez pauzy a do toho všeho občas lehká kytarová vyhrávka (Vacant State, Pressure nebo Silence). Taky je tu dost pasáží kde jede jen basa s bicíma a zpěvem. U některých songů pomáhá Gregovi ve zpěvu i bubeník Orville a kytarista Scott (třeba v Night Terror). V posledním songu Hell in A Handbag vypomáhá i Lars Frederiksen. Zatím mám album jen digitálně, takže co se týče textů, tak jsem něco zkusil oposlouchat – takže máme tu pomstu (Vengeance), potom klasickej protest song proti vláďě (Pressure), nějaký ty splíny na duši (Silence), rozdíly mezi pracujícími a šéfy (Gross and Net – hrubá a čistá mzda) nebo budoucnost, kdy bude líp (Tomorrow). Jsou v tom slyšet všechny možný kapely, na které si vzpomenete, ale určitě bych jmenoval The Clash nebo The Templars. Parádní songy jsou určitě Vacant State, Silence, Tomorrow a poslední Hell in A Handbag (kde jsou právě ty Clasháci a ten jejich duch slyšet slyšet asi nejvíce). Nemá chybu, vnitřek bude určitě parádně zpracován, za mě je to plnej počet a druhá 10 tenhle rok pro Rebellion/Longshot.

Black Ball je kapela, kterou založil kytarista z The Corps a Rust Bevynn a je to one man projekt, kde si obstaral veškeré nástroje. Ale při poslechu uslyšíte i jiné zpěváky z jiných australských kapel. V prvním songu na vás ve druhé sloce bafne Barry z Plan of Attack, dále je tu Al (Marching Orders, RazorCut), Garry z Rust, Alex z The Corps a ještě nějaká ženská. Ale i na ostatní nástroje mu pomáhali (třeba jeho kolega Kev z The Corps na kytaře). Na desce najdete celkem čtyři songy a to Coward Punch (která vám naznačí, jak bude deska vypadat hnedka od prvních tónů sólovky) a Lights On (s ďábelským sólem na konci) a straně A a First Love a Running from You (tam je právě ten ženský hlas) na straně B. Coward Punch je asi nejvíce přímočará a dělá to právě Barryho hrubší zpěv, Turn the Lights On je prozměnu nejvíce melodická. First Love je przměnu zase největí rockovka jak vyšitá od Rose Tattoo a opět musím pochválit sólovku na začátku a na konci songu. Poslední věc je asi největší halekačka právě díky společnému refrénu, kterému dá ženský vokál prostě parádní šmrnc. Jinak co říci k muzice je to prostě Austrálie jak vyšvihlá, která je charakteristická hlavně sólovou kytarou, která je prostě nezaměnitelná a objevuje se v této podobě v každém songu. Dále určitě zpěvnost a celá řada nápaditých hudebních variací, které dělají každý song jiný. O vnitřku nic nepovím, neb mám album zatím jen v digitální podobě, ale tohle má koule a nápady, jako většina věcí od protinožců. Supr.

Bloody Mary je relativně nová kapela, která pochází z města Brna a toto CD nahráli v červnu letošního roku ve čtyřčlenné sestavě s dvěma kytarami. Kapela má akorát teďka novýho bicmena (kterej bouchával s Bootboys Social Club). Celkem na CD najdete deset songů (z čehož Nesouhlasím a Fight Club Brno můžete znát z vidoklipů - http://youtu.be/_WXYeacubj0 a http://youtu.be/0MJefjbFqA8). Oba vály z klipu jsem slyšel jen na noťasu, kde je zvuk přecijen nic moc, takže po vložení CD do věže jsem byl překvapen, jaký je zvuk hutný (CD začíná právě songem Nesouhlasím). Jinak další témata textů jsou kérky (Rebel tetovaný), nějaký to popíjení s přáteli (Hospodská), ženský co si vydělávaj vlastním tělem (Šumavská), dále pár hororových témat (jako Motel Černá Hvězda, což je motiv jak z US béčkového filmu nebo Já Vím), láska k hraní v kapele (Bloody Mary) nebo třeba kraviny, který člověk udělá pod vlivem alkoholu (hlavně co se týče ženských – Noční hřích). Hudebně se jedná melodickej punk rock, kterýmu vládne Rorýskův hodně rock´n´rollem ovlivněný zpěv a dále střídání nebo společný zpěv v refrénech. Patrné je to třeba v hodně parádním songu Rebel tetovaný. Jinak téměř v každém songu je nějaká kytarová vyhrávka a třeba v songu Fight Club Brno je riff jak od Exploited. Ten song celkově trošku vybočuje z ostatních svoji sportovní tématikou :). Další super (až hardrockovej) riff je v posledním songu Šumavská. Největší žvýkačka je asi Noční hřích a Hospodská, která ale obsahuje pěkně vlezlý kytarový sólo. Kapele se moc poved jejich titulní song Bloody Mary, která má parádní refrén a celkově text. Hodně mně to připomíná album Oldschool Teenagers od Tattooed Bastards. Prostě punk rock/punk rock´n´roll jako prase. Jinak CD si kapela vydala sama a booklet je udělán se všim všudy, co k tomu patří. Jinak poslechněte další songy na http://bandzone.cz/_71267 a nebo kontaktujte kapelu přímo na jejich fb https://www.facebook.com/pages/Bloody-Mary/1417920765125659 a podpořte je. CD stojí 180 Kč a to se vyplatí, páč domácích kapel není nikdy dost.

Třetí album anglicko polské partičky fanoušků West Hamu je venku a můžete na něm najít celkem 12 songů (včetně k Only the Fools Get Caught, na kterou je i videoklip - http://youtu.be/6HtoYVkbQks). Proti původním albům je zde personální změna v sestavě – odešel Bart a Mario. Personální změny se ovšem nedotkly jejich muziky, která je prostě vybroušená k dokonalosti. Tolik chytlavých melodií jsem na jedný desce dlouho neslyšel (Leave them Alone, která je o tom, jak máte nechat kids dělat co chtějí, protože jsou znudění a frustrovaní, Waiting for Tomorrow s dokonalým refrénem, kterej je o tom, že i když místo, kde vyrůstáte, není zrovna pěkné, tak přesto je to váš domov nebo I Hope You Still Remember o klasickém problému, když se chlapík ožení a koncerty a kámoši už prostě nejseou na prvním místě, ale budiž mu přáno). V songu Cock and Bull Story uslyšíte i Watforda Jona (song je o jakésim kriminální případu). V posledním We Stick Together uslyšíte klasickej rock´n´rollovej rytmus a kterj vypráví o založení kapely. Ve zpěvu se střídají oba dva kytaristi (Mark i Liam) a musím říct, že to je naprostá paráda a jejich společné refrény jsou vskutku luxusní a opravdu to je v téměř každé písni od první Off We Go! až po We Stick Together. Témata dalších válů jsou koncerty a láska kapely k hraní na živo (Off! We Go), lháři a kecálci (One of Them), ženský zlatokopky (Julie) nebo o tom, nevzdat to, ani když je vše proti vám (Sick of You). Opravdu ani jeden song vás nudit nebude - to vám zaručuju. Deska je zabalená v parádním rozkládacím obalu, kde jsou texty, fotka kapely, hodně hodně velká děkovačka a i obrovský plagát kapely. Někdo bude pyskovat, že to není „true“ a „pure“ a „underground“ a já nevim co všecko, ale to mně soudit nepřísluší, osobně je neznám a do hlavy jim nevidím a asi to není ani účelem této recenze. Můžu jen říct, že je to naprosto parádní melodická muzika, která vás posadí na zadek a donutí si pobrukovat melodie při cestě do práce nebo do hospody.

Další věc, která vyjde na Lionheart Records je sedmisongové LP australské kapele Böxcutter Boys s názvem Coal River String Core. V názvu alba je uložen i styl muziky, která banda hraje. Jedná se o sedum songů, které jsou zahrány na banja a v bandě tuším zpívá Doug z Blood Red Eagle/Honky Tonk Knife Fight/Doc. Evil. Kapela má mimochodem už vydané EP na United Riot Records. Jinak boxcutter je název pro takovej ten vysouvací nůž na koberce. Popravdě nedovedu přesně určit, kolik lidí v kapele hraje, ale řekl bych, že minimálně tři páč slyšim banjo, mandolínu (asi) a basu. Mezi sedmi songy jsou tři, které složila kapela (Bad News, On and On a Playing Dress Ups) a zbytek jsou covery Coz I Love You (Slade), Love Will Tear Us Apart (Joy Division), Hungry Like the Wolf (Duran Duran) a Oh Adeline (The 357 String Band). Doug má fajn hlas a dává mu víc zabrat, než ve předchozích projektech a na banjo, také umí zahrát. Uplně standardní nahrávka to určitě není a já nemám, jak hodnotit, ale určitě kdo má rád folkové věci od Floggin´ Molly, Dropkick Murphys nebo třeba irský The Pogues a The Dubliners, tak si toto určitě rád poslechne.

Buddha Bulldozer je kapela z Quebec City v Kanadě a toto je její debutové album, které si vydává vinylem na svém labelu (200 kopií), ale zároveň ho dala i k dispozici na web (http://buddhabulldozer.bandcamp.com/). Kromě tohodle alba na webu ještě najdete jejich demo z roku 2006, které se jmenuje Beer Karma a některé songy z něj byly přehrány i na On the Docks. Celkem tu je 12 songů v angličtině, kterým vévodí brutální hlas zpěváka (zní hodně podobně jako Sylvain z The Prowlers). Jinak je to hrubej brickwall Oi! až streetcore, kterej hodně čerpá i z HC (třeba song Riot). Kytary (a že jsou dvě je opravdu slyšet) jsou hodně hutné, ale je zde prostor i na sóla (třeba v songu Lone Wolf nebo Quebec City). Hodně mi to připomíná kapely z první kompilace Worldwide Tribute to the Real Oi! jako třeba Awkward Thought, Tech 9 nebo Ryker´s. Prostě představte si brutální HC zvuk, kterým jsou zahrány melodické songy (třeba první On the Docks, Hard Hits nebo Liars). Zajímavej je poslední song Black and Tans, což je song na tradiční irskou melodii, ale text si upravila IRA a je o tajné policii, která operovala v Irsku ve 20. letech a nutno říct, že ten song je naprosto parádní a budete si ho broukat dost dlouho (hlavně refrén). Kdo má rád chraplák a brickwall Oi!, tak tohle je banda přesně pro něj. Určitě poslechněte nebo si stáhněte…je to dobrý a je to zadara :).

Buzz Off! je pětičlenná kapela z Německa, ve které tuším hrají člové bývalých Shaven Heads, jejichž zvuk je postaven na ženských vokálech zpěvačky Majo, která pochází původem z Argentiny. Kapela vydala svůj debut stylem DIY, což mi je nadmíru sympatické. Desek je celkem 157 kousků (z čehož je 25 plnobarevných a 132 černobílých). Na desce najdete čtyři songy v angličtině a to Come On, Growing Up, Antisocial a Forgetful. Kapela není nepodobná jejich švédským kolegům z Dead On´s nebo francouzským The Veros a jedná se o velmi podobný svižný punk rock/skinhead rock´n´roll, který je ještě okořeněn tamburínou, na kterou hraje zpěvačka Majo. Kytary (samozřejmě jen lehce boosterovaná) i basa jsou hodně hravé a borci doplňují Majo ve zpěvu (třeba v Growing Up, kde je bluesový začátek a kde Majo zpívá i hodně vysoko). Textově to není nic vážného a jsou tu texty o tom, jak je člověk zapomětlivý, jak nechce vyrůst a mít starosti a chce si užívat, o tom, jak je pro kapelu hraní zábava a stačí jim, když na ně lidé paří nebo o tom, jak nás nezajímá, co si o nás lidé myslí. Jinak deska je udělaná ve starém stylu, jen černý vinyl s velkou dírou uvnitř, k tomu rozkládací obal s celou řadou fotek z akcí plus texty na všechny čtyři songy a nálepku. Těžko vybrat slabý song, všechny čtyři se poslouchají sami, ale hitovka je určitě první věc Come On! a poslední Forgetful. Měl jsem to štěstí a viděl kapelu na živo a musím říci, že to byla naprostá pecka a nezbývá mi nic jiného, než se těšit na další singl nebo plnohodnotné album.

Po EP Spitting Blood přichází švédska banda z Göteborgu s dlouhým albem Kicking Ass For Working Class, které vydává americký label Rebel Sound Music. Na LP najdete 12 songů (včetně Flame of Fire, který může znát právě ze zmiňovaného EP). Kapela je čtyřčlená a hraje skinhead rock´n´roll s kytarou s lehčím boosterem (hnedka první dva songy vás o tom přesvědčí – Kicking Ass For Working Class a Gonna Ball), která je však hodně hravá (alá 45 Adapters) a občas to má hodně klasickej rockovej, kterej občas zaběhne až do funky kytary. V nějakých částech to zní jako Skrewdriver (Living Hell), někde jako Motorhead (City Saints). Další bandu, kterou tam slyší (hlavně teda díky zpěvu) jsou australští Rust (v songu Rude Boy Rock´n´Roll, kterej je hodně bluesovej a uslyšíte v něm i harmoniku, na kterou hraje zpěvák). Parádní song je Slippery Joe (podobnost z Argy Bargy od Sparrer určitě není pouze náhodná) a potom Strong and Proud, cože je hitovka jak prase a vy budete mít pocit, hergot, tohle jsem už někde slyšel. Ke konci je i akustická věc s názvem Sick Society. Textově jsou City Saints klasici – práce, zábava, skinheads. K LP je papír s textama, fotkou a děkovačkou. Kapela hraje hodně rockově a já asi nemám úplně bandu, ke které bych City Saints přirovnal. Album ale rozhodně nenudí, nebo alespoň ne mě.

Po pěti letech a albu Telling It Like It Is vydává tahle londýnská dříve narozená pětičlenná partička svým nákladem malou desku (500 kousků ručně číslováno – černý, bílý a červený vinyl) s názvem Beat the Burglar. Ta obsahuje dva songy – titulní Beat the Burglar a Hypocrite na straně B. První vypovídá o tom, jak by měl mít každý právo na to se bránit, když mu vninkne do domu lupič a pokouší se zničit nebo ukrást to, co dotyčný léta budoval, popřípadě ohrožuje jeho rodinu. Bohužel je tomu většinou naprosto obráceně. Dvojka je klasický text o pokrytcích, kteří říkají A, myslí si B a dělají C. Kapela si jede klasický ostrovní styl, který mně bohužel už moc neříká, protože všecko zní jak přes kopírák (alá starý Section 5, Breakout nebo novější věci co vydává MFS jako Bleed, Insane Youth nebo Citizen Keyne). Neříkám, že to je špatný hudebně, jen těch kapel, co si tohle jedou, je strašně moc (kór těch ostrovních) a zní to prostě všecko stejně. Desku si vydali na svém vlastním labelu, čemuž fandím. Texty na oba songy najdete na zadní straně obalu, kde je i děkovačka (bohužel ani jedna fotka bandy).

Combate 49 je latino Oi! kapela z New Jersey a její členové se motaj okolo Battalion 49 crew a kapel jako First Strike, Venganza Tatuada, Klase Dirigente nebo Lonewolf. Nějaké jejich songy můžete znát z kompilaček Werevolves of the Night nebo United Skins For Freedom of Speech. Na desce najdete osm songů z čehož je většina anglicky – osm a zbytek je španělsky. Kapela je textově hodně nekompromisní a s ničim se moc nemaže, na což vás můžou upozornit názvy songů jako Flag Burner, Somos Patriotas nebo Third World. Kytara je lehce šmrncnutá metálkem (v prvním songu Garden State, Underdog Uprising nebo Murder) a občas střihne slušný sólo (jako v songu Flagburner) a v posledním songu Beer or Death zazní i foukací harmonika (to je jedinej song z desky kterej mi moc nesedí, tempo je rychlý a zpěv mi do toho moc nesedne). Rychlej song je taky hnedka úvodní Garden State, ale tam ten zpěv jde (Garden State je mimochodem přezdívka pro New Jersey). Zbytek je ve středním tempu s hrubým zpěvem, jak už jsme u kapel tohodle ražení zvyklý (prostě brickwall) a ani názorově to nijak nevybočuje z americký klasiky – patriotismus, válka proti terorismu a komunismu (ale to vám je jasný už z náhledu na cover), hrdost a nějaký to pivo :). Jinak vinylové verzi předcházelo i CD, které si kapela vydala sama a které se dá asi ještě objednat. Parádní jsou určitě songy jako Flagburner, Murder, Third World a Underdog Uprising. Deska je omezená 200 kousky. Kromě toho poslední ho songu se mi to líbí sakumprdum – od muziky, přes názory až po obal!

Concrete je kapela z amerického státu Texas (konkrétně z města Austin) a tohle je rozšířená verze jejich pětipísňové desky We Are All Reapers Here, kterou vydal pro mě neznámý label Cadre Records. Nyní se toho chopili Rebellion, Rebel Sound a American Oi! a vydali tohle maxi EP znovu, obohacené o dva songy navíc (Subcluture Street Trooper a Born To Never Lose). Songů je tedy dohromady sedm a hrací čas cca 20 minut. Hudebně je to mixka poctivýho americkýho brickwall Oi! a hardcoru (hlavně teda po zpěvové stránce, protože zpěvák má parádní chraplák a celkem dominuje nahrávce) a kapela to do Vás napere hnedka prvním násilným songem Something Out of Nothing. Trošku mi to připomíná Hammer and the Nails a Stormwatch, ovšem je to o dost tvrdší. Další parádní vál je těžkotonážní Lionheart (o tom, že jsme tady pořád a jsme ready a rozhodně nevymíráme) a The Power, po jejichž poslechu budete mít pocit, že vás přejel parní válec nebo buldozer. Další songy se jmenují We´Are All Reapers Here (kde mi zpěv v refrénu nevim proč připomíná gotiku/horror punk Shadow Reichenstein) a Gallows. Kapela má taky hodně dobrou sólovou kytaru. Kapelu jsem vůbec neznal a musim teda říci, že mě to celkem dostalo. Kdo má rád tvrdou muziku, tak tohle je přesně věc, kterou ocení. Přes odkaz dole si můžete ještě objednat to původní maxi EP.

Split EP dvou amerických kapel vyšel na labelu One Track Mind, který byl pro mě zatím neznamý. Jedná se o kapely Concrete z města Austin v Texasu a Assault and Battery z Milwaukee ve Wisconsinu. Každá banda má na desce dva songy. Concrete zde mají vály Ubreakable Breed a History Turns to Rubble, Assault and Battery potom Sandy Hook (o střílení na americké škole v tomto městě) a Saturday. Concrete do vás hnedka od prvního tónu nasypou svůj těžkopádnej Oi! s HC vlivy ve středním tempu se surovým zpěvem a přeboosteroanou baskytarou (která je dobře patrná na začátku jejich druhého songu). Občas zazní nějaká drobná kytarová vyhrávka, která střední tempo kapely akorát zvýrazní. Témata obou songů jsou hodně pouliční a týkají se hrdosti a nezlomnosti. Assault and Battery nemají tak hutný zvuk a jejich hudba je o něco rychlejší. V jejich prvním songu je taky slyšet starý hardcore (hlavně díky rychlému zpěvu), dvojka Satruday je klasická hymna o tom, jak se v sobotu celá banda vyráží bavit do města a pěkně to u toho lítá a v songu jsou slyšet i vlivy rock´n´rollu. To, že to je větší sypec je umocněno tím, že songy Assault and Battery jsou mnohem kratší, než vály Concrete (1:30 max) a taky vám strana, na které jsou Assault and Battery nepoměrně rychleji uteče. Deska je limitována pouhými 100 kousky a vychází na průhledném vinylu. Obal je dělaný jako gatefold, uvnitř jsou texty, sestavy obou band a papírek s kódem pro stažení. Strana, kde jsou Concrete se mi líbí přecijen o něco více. Zkuste se po tom podívat, jestli se to ještě dá sehnat.

Split EP ruských Bystreet a britských Control se jmenuje Subculture Life a vychází díky společnému úsilí labelů Mangy Little Mut Records, což je ruský label, který vydává předveším domácí kapely a Tough Times Music, což je pražský label, kterej jedou týpci, co stojej za Tough Times distrem (http://www.toughtimesmusic.cz/) a toto je jejich debutový počin. Control zde mají songy Liberty a I´m Not Doing It, které jsou sebrány z jejich alba Ballad of The Working Man (a určitě jsou zmíněny v recenzi na LP), Bystreet zde mají vály Better Than Me a Beast Inside of Me, což jsou songy dosud nevydané a z názvů je patrné, že kapela zpívá v angličtině. Takže se trošku více zaměříme na Bystreet. Kapela hraje v pětičlenné sestavě se dvěma kytarami. První song vypovídá o tom, jak vás bývalá srovnávala se vším možným i nemožným okolo a pokaždé jste se byl horší, ale teďka je spokojená, protože má novýho hipsterskýho kámoše. Song je ve středním tempu se zajímavým zvukem kytar v mezihře mezi slokami, na konci se ovšem rozjede do kvalitního sypce. Beast Inside of Me je o tom démonovi ve vás, kterej vás nutí pít, zajímat se o holky pod 18 a hrát rock´n´roll. Song je ve sviřnějším tempu než jednička. V obou písních najdete pěknou kytarovou vyhrávku. Muzika Bystreet na této desce se dá těžko popsat, je to taková vyhraná směska punkrocku, hardcoru s vynikající kytarou a celkově zvuk kapely je naprosto profi, ale trošku mi tam chybí nějakej výraznej melodickej nápad, kterej by se vám usadil v hlavě, a vy si ho pak zazpívaly. Deska vyšla ve třech variantách a to ve žluté, průhledné a černé klasice. Uvnitř je papír s texty a fotkami obou kapel, obal je udělanej pěkně, kreslené momentky ze subkulturního života, které vypadají, jak z pohádky o Muminicích od Tove Janssonové :).

Court Street je americká kapela ze státu Illinois, která hraje ve čtyřčlenné sestavě s dvěma kytarami a tohle je jejich debutové EP (pod tímto názvem, ještě mají digitální album Better Days pod názvem Court St. Scrappers), které vydává holandský label Stratum Records. Na EP najdete čtyři songy a to tiulní Borrowed Time, Lost My Respect, Self Destruct a Payback. V současné době chystá kapela album Urban Decay (které je už snad elektronicky dostupné). Na vokálech se kromě bubeníka střídají a různě doplňují všichni ostatní členové. Ty dvě kytary jsou skutečné slyšet, protože každý song se hemží drobnějšími vyhrávkami, kde jedna kejtra doplňuje druhou. V každém ze zmíněných songů jsou slyšet i hardcore vlivy, hlavně teda v Lost My Respect (rytmus bicích) a v titulní Borrowed Time, která je asi nejtvrdší z celý desky (perfektní střídání zpěvů). Self Destruct je prozměnu hozená asi nejvíce do melodického streetpunku (hlavně kytarovou vyhrávkou na začátku). Payback je opět ve svižnějším rytmu s typickým US zvukem kytary. Zpěv je u všech songů sekanej a jeho barva a rytmus mi připomíná Joshe z Brigade 96. Celkem bylo vylisováno 300 kousků (modrý vinyl s černými fleky, 75 má potom obal dělaný technologií sítotisku) + 10 testpressů. Co se mi moc líbí, je cover desky, hlavně teda ten nápad s přesýpacími hodinami. Uvnitř počítám, že budou texty fotky, ale 100% to nevím. Album si poslechněte na http://stratumrecords.bandcamp.com/releases. Na fyzickou podobu desky si ještě chvíli počkáme. Ale za mě parádní věc.

Třetí album od americké kapely, která pochází ze Seattlu, se jmenuje So it Begins a vydává ho na desce španělský label This Means War Records. Na desce najdete 10 patrioticky laděných songů (kdo CC zná, tak určitě ví, o čem kapela asi tak zpívá). Kapela hraje ve tříčlenné sestavě a musím říci, že se s každým albem kurevsky zlepšuje a hnedka Vám musim říci, že mezi těmi 10 songy není ani jedna slabá. Kapela hraje ve středním tempu a má hodně výraznou basu (podobně jako u Toughskins basák hraje i vyšší tóny a jezdí nahoru dolů po celeém hmatníku, takže je vše pěkně slyšet), kytara si jede drobné vyhrávky a zpěvákovi ve zpěvu občas pomáhá i zbytek bandy. Jak už jsem řekl, je to hodně patriotické a proamerické (tak stačí kouknout na názvy songů jako třeba Land of My Fathers, Our Sake nebo American Heart), bojovné (Into the Fire), je zde i song o mytologii, konkrétěně o Odinovi, který v lidské podobě coural světem a nasával moudrost (Wanderer – pro mě jeden z nejlepších songů na desce s vynikajícím refrénem), dále o trestu smrti (Punishment), jejich crew (Legion 33, kterou jste mohli slyšet i v demo verzi na LP 33) nebo spravedlnosti (Righteous Hand). Desek vyjde celkem 500 (400 černých s tímto obalem a 100 šedých s obalem jiným) a já už se moc těším, až to Toni pošle, protože tohle je fakt parádní věc!

Tohle je dvanáctipalcové EP od čtyřčlenné americké kapely Crucial Change, jehož evropskou verzi vydává španělský label This Means WAR. Americkou verzi má na starosti Crowd Control Media a jejich verze má jiný obal. Na desce najdete tři zbrusu nové písně nahrané letos v únoru a to titulní Mourning in America na straně A a This Force a Who Laughs Last na straně B. Mourning in America začíná podobným rifem jako Es Por tu Nacion (respektive Wir ham noch lange nicht genug od Onkelz), akorát kytara je rychlejší – poslechněte na http://youtu.be/An7ZoTzH_LQ. Název znamená něco jako Smutek v Americe a je to o čekání na ten den, kdy rovnost a svoboda bude skutečně platit pro všechny a ne jen pro bohatý. Dvojka This Force je bojovej patriotickej song a poslední Who Laughs Last je vzpomínkou na všechny, kteří postavili své ideály výše než svůj život, bojovali za ně a zemřeli. Hudebně je to střední tempo, a jelikož má kapela dvě kytary, tak se nebojí lehkých podmanivých vyhrávek, které najdete v každém songu. Tylerův hlas je poměrně osobitý a všechny tři refrény ve zmíněých písních jsou neskutečně melodické (hlavně tedy první a poslední). Deska vychází v počtu 200 kopií na černém vinylu plus 10 testů s jiným obalem. Na zadní straně jsou texty, fotky a děkovačka (kde mě celkem překvapil pozdrav rapperovi Jdeemu z Da Lench Mob, kterej dřepí od roku 1993 v lochu, a jsou tam nějaký nejasnosti ohledně jeho viny, ale o případu více skutečně nevím). Naprosto pardání záležitost, kterou by si měl opatřit každý fanoušek kvalitní (nejen) americké pouliční muziky a podpořit skvělý label, který poslední dobou vydává věci jak na běžícím páse, ale kvalita zůstává pořád výborná!

Delikvence 11 je relativně nová kapela, která pochází z jihu Čech (Strakonice) a toto je jejich debutové CD, které si vydali vlastním nákladem. Kapela hraje v pětičlenné sestavě a určitě stojí za zmínku, že na vokálech najdete Martina, což je synátor zpěváka punkové legendy Telex (který ale zpíval i v novějších a více rnr orientovaných kapelách, jako třeba Lucky 4 nebo Carlos and his Howling Coyotes). Na CD najdete 8 česky zpívaných songů, jejichž styl se pohybuje od HC punku přes melodické streetpunk věci až po HC. Hodně mě překvapil zvuk kapely, popravdě jsem čekal nějakou garážovější nahrávku, ale zvuk je naprosto v cajku, kytary přeřvávaj jedna druhou a o sólíčka (Konec pohádky, Prázdnota) a metalovější riffy taky není nouze (Smečka, Osud). Ovšem najdete tu i melodický věci, třeba refrén v Osudu si za chvíli budete zpívat s kapelou anebo song Lék. Martinovi ve zpěvu pomáhá často i kytarista Wlk. Texty se točí okolo vážnějších témat, jako je třeba prohnilá církev a pedofilní faráři (Boží mlýny), bezmoc, ztracenost a zmatení (Konec pohádky, Osud, Prázdnota nebo Kdo jsem?), ale i lehčí témata typu páteční večer (Koloběh), špinavá politika (Lék) nebo třeba pouliční bratrství vaší partičky (Smečka). Jinak CD je regulérně lisované a booklet udělanej tak, že by se za něj nemusela stydět ne jedna známější kapela – všechny texty, fotky jednotlivých členů, fotky kapely z akcí a krátké poděkování. Delikvence 11 je zatím spíše lokální bandou, ale z muziky je cítit, že to kluky baví a hrát rozhodně umí, takže jim dejte šanci a poslechněte si to na http://bandzone.cz/delikvence11 a třeba je zkuste i na nějakou menší akci pozvat, já myslím, že budou rádi, protože kapel je u nás jako šafránu. Přes bandzone se dá určitě objednat i jejich CD. Velmi příjemné překvapení z našich luhů a hájů.

Splitko amerických The Uprisers a holandských Discharger vychází na Rebel Sound Music a každá kapele je zde zastoupena dvěma písněmi. The Uprisers můžete znát ze splitka s The Gonads, kde ovšem zpíval borec. Nyní je na vokálech ženská a změna to tedy rozhodně je. Mají zde songy Everybody´s Got a Reason a Ghetto Blaster (ne, nejedná se o cover od Superyob). Hudebně je to taková mixka klasickýho rocku a muziky jak ze 70. let s kvičivou kytarou, basička jede jak ve funky a do toho trošku sekaný zpěv, ve kterém vydatně pomáhá zbytek mužské části kapely. Je to trošku podobný věcem od 45 Adapters. Popravdě to není zcela můj šálek čaje. Discharger nemají na kontě tuším zatím žádné EP, takže tohle je v jistém smyslu prvotina. Mají zde známej vál Everytime We Drink (na kterej je i oficiální videoklip http://youtu.be/vbBR-1gypxI) a novej song No Place for Our Kind. Společné refrény, parádní Timův zpěv, kterej má svoji barvu, skvělou kytaru, basu i bicí a muziku, která parádně odcejpá, to je to co dostanete. Na kapele se mi vždy líbilo, jak umí kombinovat rychlé a tvrdé songy, ale napsat i akustickou věc, ze který si i ten největší drsňák sedne na prdel. Tady je to trošku vidět na začátku jejich druhého songu No Place for Our Kind, kde po akustice následuje kytara jak ze solem jak z westernu. Jinak obě songy se týkají popíjení. Uvnitř papír s texty…zajímavý splitko od kapel, které se k sobě hudebně až tolik nehodí (je to jen můj pohled), ale asi se to vyplatí mít doma.

Split CD australských Doc Evil a japonských Strong Blossom z Osaky vyšlo sice už minulý rok, ale mně se dostalo do ruky až teďka. Zpěvák Doug z Doc Evil má zjevně k japonským kapelám vztah, protože už jeho předchozí kapela Blood Red Eagle měla splitko s japonskými Aggroknuckle, které vyšlo taktéž na Hostile Class (stejně tak, jako více věcí od Doc Evil). Každá kapela je zde zastoupena šesti songy ve své mateřštině. Doc Evil tu kupodivu nemají žádný kotlíkářský cover, ale vše jsou jejich songy, japonci zde potom mají dva songy (ty poslední Chiri Yuku Onore No Jinsei Naraba a Kokoro) převzaté jako bonus ze 7´´, který má/měl vyjít také na Hostile Class, ale zatím se tak zřejmě nestalo. Obě kapely hrají v klasické čtyřčlenné sestavě. Hudebně jsou Doc Evil popsáni v předchozích recenzích…dominuje jim Dougův hrubý zpěv se spíše anglickým přízvukem (Doug mimochodem nahrával i nějaké kytary a basy) a občas se objeví nějaký to kytarový sólo (třeba v Man Who Cried Wolf nebo v Disconnect) a melodičtější věc (Section 32). Textově je to o rockovejch pozérských hvězdičkách, co si hrajou na punkery, nuda na malém městě, která se zahání chlastem, blázinec a chemická lobotomie mozku, která vás čeká, politika, kde se lidé střídají jako na běžícím pásu a slibují stále ty samé věci nebo třeba síla internetu a celkově moderní doby, která na vás tlačí. Japonci hrají o něco melodičtěji a jejich muzika je vyhranější a jen se hemží zpěvnými refrény (třeba hnedka v prvním Jyunshin Na Omoi, Kaku Taru Onore nebo třeba Chiri Yuku Onore No Jinsei Naraba) Názvy by se dali snad přeložit jako Srdce, Naivní myšlenka, Ze dne na den se smát nebo Hlas zapadajícího slunce. Jinak za grafickou stránku bookletu je zodpovědný člověk z Thunder Alley Tattoo a Gustavo Cartes. Booklet je fajn, oldskůlovej motiv na přední straně se mi moc líbí a vystihuje název alba (klokan bojující s godzillou), uvnitř jsou texty (u Strong Blossom jen japonsky) a fotky obou kapel. Fajn splitko s parádním obalem.

Desetipalec amerických punkrockerů z Texasů se jmenuje War Stories a najdete na něm devět songů včetně instrumentálního Intra. Kromě tohoto kousků má banda na kontě dvě regulérní alba a split EP se Strongbow. Kapela je čtyřčlenná (ale dvě kejtry) a na basu tam hraje brácha zpěváka a kytaristy ze Sniper 66. Kapela hraje hodně melodickej punk rock středního tempa, s čistým vokálem, kterému je perfektně rozumět a v každém songu je nějaká menší vyhrávka. Hnedka první song Elected Enemy vás přesvědčí o tom, že kapela umí zpěvné refrény, kde se zapojuje více členů. Dvojka For our Friends je typická pouliční odrhovačka, která začíná pouze zpěvem s kytarou a to já můžu, protože to většinou halekačku evokuje. Parádní věc je Combat Zone, která mi svojí kompozicí připomíná právě vojenské vyřvávačky do pochodu a obsahuje celou řadu pasáží jen s virblem. Not Dead Yet je parádní text o tom, že sice už nejste děti, ale nejste ani mrtvý, máte svoje pracovní a rodinný povinnosti, ale pořád se chcete bavit s přáteli, hrát v bandě a scházet se a pro mě je to asi nejlepší song z desky. Další songy jsou třeba Last Call (parádní singalong), Can´t Keep Me Down (s parádním textem o tom, že nic není černobílé a každý má v sobě dobré i špatné a je to asi nejrychlejší song z desky), The Printed Word nebo De-Evolution. Uvnitř je papír s texty a logem kapely (které připomíná znak speciálních jednotek – dýka, padák, křídla), vzadu je pak fotka bandy. LP je limitováno 500 kousky (ve čtyřech barevných variantách). Kdo má rád klidnější melodickou muziku, tak Dog Company je kapela přímo pro něj.

Singl Hordas e leigiões je v pořádí pátá věc, kterou vydal portugalský label Ravens Call Records a který se zaměřuje na limitované edice (111 kopií + 25 testpressů s jiným obalem). Dr Martins je kapela, která pochází z brazilského města Porto Alegre a názorově nevybočuje se silně nacionalisticky a protikomunisticky orientovaných brazilských skins/carecas. Na straně A najdete song s názvem Hordas e leigiões (Hordy a legion) a na straně B potom Fora Marxista (Pryč s marxisty). Oba songy jsou tedy portugalsky zpívané. Kapela nahrála svůj debut v pětičlenné sestavě, která se mám ten pocit, nezměnila. První song je starý dobrý ultranásilí ve večerním městě, kde každý překorčení pomyslné hranice mezi sídlišti nebo vstup do špatnýho nálevny znamená rvačku, které se následně chytnou media. Střední tempo s ústřední kytarovou vyhrávkou a křičeným refrénem “Hordase de Punks!, Legiões Skinheads!“, kde uslyšíte i dívčí vokál (bubenice mám ten pocit). Fora Marxista je svižnější a více melodická a uslyšíte v ní pasáž, kde si jede jen basa a bicí. Textově je to klasická nadávačka na všechny študáky a kavárenský socialisty, který se ohánějí marxistickými ideály o právech dělníků, aniž by kdy vlezli do továrny. Oba songy jsou parádní a pořádně vás nakopnou tam, kam slunce nesvítí. Uvnitř papír s textama a jejich anglickou verzí, což vždy ocením. Pokud máte rádi brazilský kapely alá Tropel nebo BDC, tak se vám bude líbit i toto. Tvrdý, nekompromisní Oi!.

Debutový počin labelu Terceira Facada, který vlastník zpěvák právě z Dr. Martins (toho času působící jako tatér v irském Dublinu, kde má hlavní stan i vydavatelství). EPko obsahuje tři songy nahrané v roce 2010 v původní sestavě kapely, které byly pak ovšem přehrány pro jejich debut Legado Sulista. Konkrétně se jedná o songy Pampa Livre (Svobodná pampa, která byla na výběrovce United Skins for Freedom of Speech), Marcas de Caim (Kainovo znamení) a Woodstock Não é Aqui (Tady není Woodstock). Poslední dvě jmenované nebyly předtím vydány (nebo alespoň ne ve verzi z roku 2010). V textech najdete témata jako tetování, rodné město, které zamořili hipíci během světového sociálního fóra a pak text, který se týká nezávislosti jižních států a který odkazuje na takzvanou válku otrhanců v 19. století (tzv. Farrapos). Z původní sestavy, která nahrála tento počin, zbyl v současné době jen zpěvák Vlad a kytarista Fred. Dr. Martins hrají solidní skinehead rock s fajn melodiemi a sólíčky, který se dobře poslouchá a detailní popis songů najdete v recenzi na jejich album Legado Sulista. Deska vyšla v počtu 250 kousků a uvnitř je papír s texty, které jsou přeložené i do angličtiny, což kvituju, protože na jejich albu byly pouze portugalsky. Suma sumárum jedná se o limitovanou edici EPka s písněmi, které můžete znát z CD, ale jejich starší verzi a sběratelský potenciál tam určitě je, ale pokud máte CD a nevlastníte gramec, tak o nic nepřijdete. Ale jinak prima věc. Nebudu hodnotit, protože se nejdná o nové songy.

Drug Shock je kapela složená se členů Iron Cross a Copyright Chaos a kromě několika válů na kompilačkách doteďka nic nevydala, takže Strength in Numbers je jeich vůbec první počin. Na albu najdete dvanáct songů brickwall Oi!, který je charakterizován společnými refrény a celou řadou zpěvných pasáží a songů, které se vám okamžije vryjí pod kůži a budete mít ten otravný pocit „jo tohle jsem někde kurva slyšel“. Songy se pohybují od rychlejších až po střední tempo, které je právě extra vhodné pro ty singlongy a vlezlý sólíčka (jako třeba Burn the Bastards, Choose or Lose, Detained on Arrival nebo 1976, kterou považuju za největší hit desky, která má parádní kytarový riff a vypovídá o zrodu punku). Kapela hraje ve čtyřech a musim říct, že kytara je teda hodně zdatná (alespoň na CD tomu tak je). Další parádní song je Speed Freak, který je o lidech závislých na rychlé a adrenalinové jízdě (nevzpomínám si, že bych o tom někde slyšel píseň, takže bod za originalitu), která je nebezpečná pro ně i okolí. Songy vypovídají o pouličním životě (On the Prowl, Choose or Lose, Detained on Arrival), prolhaný politici a jejich války (Burn the Bastards) nebo svoboda, která se stala fraškou (A Letter to Lady Liberty). Desek je 500 (200 černých, 100 červeno-oranžových s černými fleky, 100 zeleno-žlutých a 100 zelených s fialovými fleky). Obal je kreslenej a vypadá celkem pěkně, uvnitř texty na všechny songy, fotky kapely a děkovačka. Parádní překvapení, ale ve finále se asi není čemu divit, protože se jedná o zkušené muzikanty.

Epic Problem je kapela, která byla založena v roce 2010 ve Velké Británii a toto je jejich třetí počin. Na desce najdete čtyři songy s jednoslovnými songy Lines, Deny, Sink a Weak. Kapela hraje ve čtyřech lidech, ale mají dvě kytary (jednou z nich je Mackie z Blitz). Popravdě musím přiznat, že jsem znal pouze název, ale byl jsem moc zvědavej, co se z toho vyklube. První song Lines je super melodická věc, která zvukem spíše než anglické kapely připomíná kapely z poza velký louže. Dvojka Deny to je to samý…střední tempo, jemně zastřenej a jakoby posmutnělej hlas zpěváka. Trojka Sink je zatím rytmicky nejrychlejší věc z desky a je tam poměrně zajímavá mezihra s bicími bez činel a basovým sólem. Poslední věc Weak je nejtrvrdší a taky nejpřímočařejší (žádná vyhrávka nebo tak něco, jen poctivě dopředu hrnutej punk rock). Já v tom slyším kapely jako třeba Burning Streets a vůbec Bostonskou školu, Flatfoot 56, nebo třeba legendu jako Social Distortion. Díky v úvozovkách zastřenýmu a smutnýmu hlasu zpěváka mi to trošku připomíná švédy Dims Rebellion (ale bez kláves) a Saturday´s Heroes. Super věc je, že si oba kytaristi a basák vzájemně vypomáhají ve zpěvu, takže sbory, společné refrény, nebo střídání vokálů je naprosto běžnou věcí. Deska vyšla ve 4 barevných provedeních (600 kousků - modrá, černá, bílá a modrá s černými fleky). Uvnitř je papír s psace psanými texty a nějaká ta fotka. Příjemný překvapení pro fanoušky melodické a ne příliš tvrdé muziky.

Toto je CD verze ultralimitovaného LP (130 kousků) portugalské kapely, kterou vydalo v roce 2013 vydavatelství Bigorna Records. CD verzi vydává brazilský label Dunkel Records a oproti LP tu najdete i dva nevydané bonusové songy a to Mãos Atadas a Irreverentes (které byly nahrány společně se zbytkem a na LP se nedostaly). Ovšem na CD není song Somos a Resposta, kde se do vokálů zapojili zpěváci z Asas da Vinganca, Gume, Grito a Ultima Sacudida (i když v děkovačce, která je analogická jako na LP to je napsané). Obsáhlou recenzi na LP můžete najít v chlívku za rok 2013 a já se nechci moc opakovat, tak se pokusím zaměřit na ty nové songy. První song znamená něco jako Svázané ruce a je o něco pomalejší a já tam cítím vlivy starého HC (hlavně ve zpěvu, který je prostě mocný, hlavně v refrénu, kde je minimálně ztrojený). Jinak kytara se toho v tomto songu vůbec nebojí a nedělá vůbec ostudu. Název druhého songu by se dal přeložit jako Neuctivý. Song je rychlejší, než předchozí a je o něco přímočařejší (ale to neznamená, že zde nejsou nějaké vyhrávky) a v refrénu se střídá více lidí na zpěvu a je to takový přeřvávačka. Grafika bookletu je totožná s grafikou desky, akorát texty zde najdete jen v portugalštině (a nejsou zde texty na ty bonusové věci). Jelikož deska vyšla jen ve zmíněném omezeném počtu 130 kusů (ale ještě někde se dá pořídit), doporučuji toto všem, co desku nemají, aby si koupili toto CD, jelikož tohle je prostě kvalita. Tvrdé, melodické a nekompromisní Oi! Nechám ale bez hodnocení, jelikož jsou zde jen dva nové songy, to ale neznamená, že to nedoporučuji, ba naopak. Více v recenzi na LP.

Tahle Lisabonská partička má na svém triku split album, jedno regulérní a několik EPek. Toto EP, které se nijak nejmenuje, obsahuje čtyři songy z jejich splitka s Mao de Ferro, které nebyly vydány na EP Skinheads (tudíž jejich debut je dostupnej i komplet na vinylu, i když ten singl Skinheads bude asi dávno pryč, protože to bylo hodně limitované). Takže jsou to vály Dia de Jogo (Den zápasu), Faccao Opposta (Opoziční frakce), Rebeldes de Bairro (Rebelové z okolí) a Promessas (Sliby). Témata songů jsou poměrně zřejmá z jejich názvů, takže fotbálek, náš kult nebo plané sliby politiků. Muzika je ve středním tempu, tvrdší a nechybí ani společné refrény (viz právě ve Faccao Opposta nebo Promessas). Uvnitř obalu je papír s texty (jen portugalština) a poděkování. Deska je limitována 220 kousky. Není to nic nového, takže nechám bez hodnocení, ale kapelu mám rád a jejich hudební styl se mi zamlouvá, a fandům vinylů se toto určitě bude líbit.

Další vinyl od Italských FAVL vychází na Vinyl 4 Bootboys a jmenuje se Damned Streets. Oproti předchozím počinům se kapela rozhodla nazpívat všechny čtyři písně anglicky. Songy se jmenují Damned Streets, My Country, No Regrets a poslední Strutter je cover od Kissáků. FAVL hrají ve standardní čtyřčlenné sestavě. Titulka Damned Streets je o tom, jak se dotyční našli v pouličním životě a o tom, že nehrají pro slávu, dvojka My Country je plivanec na všechny bankéře, politiky a evropskou unii, kteří zruinovali kdysi slavnou krajinu a zaslouží si maimálně provaz, No Regrets je pak o tom, nelitovat, že se člověk kdy stal skinheadem. Strutter je zarhán o dost tvrději než originál (ale sólo je stejně přesvědčivé). Vůbec sólová kytara je ve všech čtyřech válech parádní (a může za to pravděpodobně nový kytarista, kterj podle vizáže bude rocker/metloš jak kjáva). Kapela opět dokazuje, že italské kapely nemusí znít všechny jako přes kopírák (i když nádherný kopírák), ale italština mi k nim sedne o něco více. Hudebně to hodně připomíná španělské Glory Boys. Nejvíce se mi určitě líbí druhej vál My Country, s parádně halekácím refrénem „We want capital punishment for those who killed my country, no one cane také away our love for the green, white and red“. Uvnitř pěkně udělaného obalu jsou texty (kromě coveru), krátka děkovačka, kontakt na bandu a koláž z fotek. Deska vychází ve 300 kopiích (200 černých a 100 bronzových). Zatím asi nejtvrdší věc co kapela vydala, ale mně se víc líbila ta italština.

Čtvrté album této tříčlenné italské mod beat/glam rock kapely, která pochází z města Cantu, se jmenuje Move Over a vychází v počtu 500 kousků. Celkem zde najdete deset songů v angličtině a hnedka úvodní Kids Are All Wild vyšel i jako single. Jakmile si desku pustíte, tak vás určitě napadnou starý Slade a jak se budete dále zaposlouchávat, tak uslyšíte bandy jako Sweet, Giuda, The Manics nebo The Spitfires. Ale ty Slade ty jsou tam slyšet asi nejvíce, hlavně díky kytaře a celkovému tempu většiny songů. Pokud máte rádi rockový songy od Last Resort (třeba Rubber Jenny nebo Waiting for a Friend, tak todle je podobné, ale je to živější). Názvy songů jsou například Can´t Stop Making Noise, Ready to Go, Back in Town, Telepath Baby nebo titulní Move Over. Jejich předchozí tvorbu neznám, takže nemůžu moc srovnávat, ale tohle je hodně svižné, rytmické a zpěvné a rozhodně se u toho nebudete nudit, ba naopak si myslím, že si budete alespoň podupávat nohou. Výborné jsou jednoduché společné refrény, které si rychle zapamatujete (třeba Working Class Teacher) a občasná kytarová vyhrávka (třeba v Telepath Baby nebo Let´s Get Around). Obal je udělaný dá se říct v dobovém stylu a stejně tak i logo kapely. Textově je o pubertální rebelii proti škole, učitelům, rodičům a vlastně většině autorit. Pro fanoušky zmíněných kapel a staršího zvuku určitě příjemné překvapení.

Faz Waltz je italská kapela, která hraje mod beat/glam rock a toto je singl, který přecházel vydání alba Move Over, které jsem slyšel dříve a který vyšel ve třech barevných variantách (oranžový, červený a černý). Kapela je tříčlenná a zpívá kytarista Faz. Na straně A najdete song Kids Are All Wild, na béčku potom song Change, který vyšel jen a jen na tomto singlu. Kids Are All Wild má parádní oldskůl zvuk alá Slade a song obsahuje i drobnou vyhrávku a jak si je třeba zařádit po práci nebo škole a najdete ho právě na zmíněném albu Move Over. Changes je trošku pomalejší song a je to více slaďák (hlavně díky společnému refrénu) a taktéž zní jako z radia 70. let. Jinak deska je udělaná taktéž po staru, obal vypadá jak přes krasohled, vzadu je jen seznam songů a sestava kapely, žádnej papír nebo kód na stažení (na co taky, to v sedmdesátkách nebylo :)). Jak jsem psal nahoře, trošku na prd, že jsem singl dostal pozdějc, než to celý album, kde jsem kapelu představil (viz recenze z roku 2014). Kdo má rád starý zvuk kapel, které hráli tento styl a které třeba nejsou dnes už tolik známé, určitě se podívejte po tomto, tahle kapela vás kopne zpátky. Určitě stejně dobrý jako album.

First Assault je kapela, která pochází z Nového jižního Walesu v Austrálii a toto je jejich první vydaný 7´´ vinyl. Kapela předtím vydala demáč na kazetě a splitko s jejich kolegy z Doc. Evil (kde hraje na kytaru i jejich kytarista James). Kapela hraje v klasickém čtyřčlenném obsazení a na EPku si můžete poslechnout čtyři songy a to Pride of the Nation, Our Way, Corporal Punishment a Town of Hate. Ve zvuku kapely jsou slyšet starý britský Oi!/RAC kapely, takže určitě první věci od Condemned 84 (album Battle Scarred), English Rose, Straw Dogs nebo Sudden Impact. Prostě jedná se o hrubší Oi!, které stojí hlavně na hlase zpěváka a kytaře, která tam v každém songu pošle lehčí sólo vyhrávku. Nejvíce se mi líbí asi druhej song Our Way se skinhead rnr kytarou alá Skrewdriver. Textově je to podobné jako výše zmíněné kapely…násilí v ulicích měst, opěvování skinheadského kultu a poměrně zajímavý text má Corporal Punishment (což znemaná něco jako Tělesný trest) a dožaduje se obnovení těšlesných trestů za zločiny (například použití biče za drobné krádeže). Tenhle text je jak vyseklej od First Strike. Jinak EP vychází v počtu 200 kousků (obal zobrazuje australskou lehkou jízdu alá Fortress – Into Legend) + 10 testpressů s jiným obalem. Uvnitř je papír s texty a jednou fotkou z živého vystoupení kapely a s oldskůl grafikou opět alá Rock´o´Rama nahrávky. Pro milovníky výše zmíněných kapel a kapel bez jakýchkoliv kompromisů je tohle naprostá povinnost. Z nahrávky zvuk osmdesátek přímo kape a mně se tohle moc líbí!

Repress prvního EP americké kapely First Strike, které vyšlo původně v roce 1997, vydává letos This Means WAR a Rolling On! Jako dvanáctipalec a oproti původní verzi je zde i bonus Police Car, který kapela nahrála pro tribut pro Cockney Rejects. Jinak sestava je tříčlenná a basu zde nahrával Taj, kterýho můžete znát z Vibram 94. Kromě zmiňovaného coveru zde najdete songy Let the Rich Go to War, Counter War a On the Dick. Kapela už podle obalu (který je stejný jako původní verze, akorát je zde přidáno pozadí v podobě maskáčovýho vzorku „Vietnam Tiger“) působí hodně konzervativně a patrioticky a tak je tomu i v jejich textech – třeba On the Dick, kde se kapela vysmívá těm, kteří berou anglický životní styl skinheads za svůj, i když žijí na druhé straně oceánu, tak proč nerespektovat svoji zemi a vlajku. Dále Counter Revolution, což je klasická anti PC píseň, která nadává na ty, kteří oslavují komunismus a plivají na svoje válečné veterány. Název úvodní Let the Rich Go to War mluví asi za všecko, pošlete do války ty, kteří vysávají naší krajinu. Songy jsou spíše v pomalejším středním tempu a Tajova basa v pozadí za Richovou kytarou duní svoje lehké vyhrávky a celkově je zvuk kapely hodně temný a ponurý. Uvnitř najdete papír s texty, fotkami kapely a koláží fotek z války ve Vietnamu. Kdo má rád konzervativní americké Oi! alá Counterattack nebo třeba Boot Party tak tohle bude milovat. Celkově desek vyšlo 294 (100 černých a 194 zelených). Pro mě perfektní věc a díky za repress!

Po dlouhých letech a ochutnávkovém singlu Katyn (což je i úvodní song tohoto alba) přicházejí First Strike s druhým plnohodnotným albem Second Wave Of Assault. Kdo vlastní singl Katyn tak určitě zjistí, že přebal desky je stejný a vydavatelé též. Na desce najdete osm songů s názvy Katyn, Working Class Style, Liar, Vengeance (ty jsou ze strany A) a Boots, Braces, No.1 Slut, Ted Hall, Wage Slave a poslední Legion XVII-XVIII-XIX. LP je limitováno 500 kusy (250 černých, 150 červených a 100 šedých s červenými fleky) a uvnitř je papír s texty. Jinak First Strike si jedou pořád stejný styl, jaký hráli před šestnácti lety, takže neučesané Oi! bez jakýchkoliv dalších a pro někoho parazitních vlivů (třeba metal, HC…), ale občas zazní i nějaká ta kytarová vyhrávka (třeba Working Class Style, Vengeance nebo Wage Slave). Většinou se jedná spíše o pomalejší tempo, ale třeba Boots, Braces, No.1 Slut je poměrně solidní rokec. Nahrávka obsahuje i dalo by se řící že historické texty (o masakru polských důstojníků v Katyni, prohře Římanů v Teutoburgském lese nebo o Tedu Hallovi, což byl americký fyzik, který dělal špióna pro Sovětský svaz a naprášil jim plány atomové bomby „Fat Man“, která zničila Nagasaki), ale i klasický násilí a pomstu, problémy pracující třídy, kurvy převlečený za skingirls nebo pomluvy a lži. Takže relativně klasické skins texty, plus nějaká ta proamerika během studený války a nadávání na komouše. Osobně se mi nejvíce líbí poslední song Legion XVII-XVIII-XIX a Vengeance (která je vystřihnutá jak z 80. let). Jinak uvnitř papír s texty a oblíbenou sochou (zřejmě) neznámého vojáka. V děkovačce najdete kapely podobného ražení alá Klase Dirigente, Combate 49, Offensive Weapon, Venganza Tatuada, Oxblood nebo Lonewolf NYC. Klasický styl a nekompromisní postoj. To je to, co dostanete, pokud si objednáte desku First Strike, která má vyjít někdy koncem listopadu. paráda

Ochutnávkový singl před plnohodnotným albem Second Wave of Assault vychází americké kapele First Strike na This Means WAR a Rollin´ On Records a obsahuje titulní píseň Katyn na straně A a na straně B potom najdete song z demáče z roku 1999 s názvem In My Country (kde hrál na basu ještě Taj z Vibram 94). Song Katyn začíná vybrnkávanou kytarou, ale asi po půl minutě přejde do klasického tempa kapely. Song vlastně můžete znát z výběrovky od Oi! Ain´t Red, kde je ale jen demoverze. O čem je, to snad název napoví. Druhej vál je více do skinhead rock´n´rollu a je rychlejší a je o systému, který vám nedává moc šancí. Song nebyl nikdy předtím vydán a byl vyhrabán speciálně pro tuto desku. V obou písních najdete kytarový sólo. Deska je limitována 200 kousky a obal je stejný jako bude mít regulerní album (akorát s nápisem Katyn). Vzadu je fotka jakéhosi válečného pomníku a sestavy kapely v daných letech (pokaždé tříčlenná). Texty ani fotky zde nejsou, ale předpokládám, že na Katyn bude text až na regulérním albu. Kapela opět potvrzuje svůj nekompromisní postoj ke komunismu a celkově pevnost v názorových (konzervativních) kramflecích. Jako ochutnávka je to super věc a já se moc těším na plnohodnotné album Second Wave of Assault.

Foreign Legion je poměrně dlouho hrající clockwork punk kapela z Walesu a toto je album z roku 2013, které vyšlo na CD u KB Records a nyní se dočkává LP podoby na Rebel Sound/Aggrobeat Records a najdete na něm 12 songů. Jinak kapela patří spolu s The Adicts a Major Accident (s kterými měli i splitko) k hlavním představitelům clockwork punk rocku. Hudebně je to pohodvá věc, která si neláme nijak hlavu s nějakými zásadními tématy (snad kromě songu Miners, Market Trader a 3 Years), jejich muzika je veselejší svižnější punk 77 s přirozeným hlasem zpěváka. Mezi nejchytlavější songy patří určitě Hey Girl!, Georgie Best, Miners nebo poslední Phoenix from the Flame. Texty jsou o tom, jak Vás pronásleduje šílená ženská (Stalker), o tom, jak rodiče co chlastaj a zanedbávají své děti (3Years), o lidech, kteří museli vzít rizikovou a zdraví škodlivou práci hroníků, aby uživili svoje rodiny (Miners), netolerantní rodiče, kterým se vymstí chování ke své dceři (Jenny), chlastací Drunken Heroes nebo lament malého obchodníka, kterého ničí velké řetězce (Market Trader). Obal je udělán stejně, jako obal CD, uvnitř je papír s textama a fotkami z koncertů. Vinyl vyšel v čistě zelené a v zelené flekaté verzi a je celkem 500 kousků (250 pro Evropu a 250 pro Státy). Pohoda.

GAN je nová kapela z polského města Štětín a toto je jejich debutové album. Tak nejprve název chvíli jsem koumal, co to může znamenat a po vyslechnutí CD a tématů písní (všechny jsou o válce) mi došlo, že se kapela (a vlastně i název alba) pojmenovala podle slavného polského vojáka Rafala Gana Ganowicze, který se proslavil partyzánskými akcemi proti komunistickým režimům v Kongu a Jemenu. U toho poslechu a při prolejzání bookletu jsem také zjistil, že na vokálech je zpěvačka Mucha, kterou určitě znáte z jejího působení v The Junkers. Celkem je na albu 12 songů, z čehož Rozsrzelana Armia je původní text od písničkáře Andrzeje Kolakowskiho, Hymn Do Baltyku je vojenská píseň o polských námořnících od Stanislawa Rybky-Mariusa z 20. let, Rzeź Wolyńska CZ. 1 od Anjy Kilmister a Blada Balada od Henryka Jerzyho Stellmaszyka. U těch posledních dvou se mi nepodařilo najít, o koho jde. Tak kapela hraje ve čtyřech, hudebně je to více rockové (Motorhead tam slyšet prostě jsou), ale najdete zde i čistě akustický fláky (kousek songu Balda Ballada nebo Rzeź Wolyńska CZ. 2). Textově je to vážnější, než byli The Junkers, témata jsou hlavně tedy válka nebo historie s válkou spojená, takže tu najdete pro mě nejlepší song z desky General Maczek I Jeho Pancerni o veliteli tankové divize za 2. světové války, nebo Slowiański Temperament, který popisuje historii polských válek a povstání a temperament, který nikdy nezhasne, titulka Gan o životě Rafala, Rzeź Wolyńska o utlačování polských obyvatel ve Volyni během 2. světové nebo o náměořní bitvě o Westerplatte. Určitě se to dá textově přirovnat k jejich krajanům Horytnica nebo k švédským Sabaton, kteří opěvují slavné okamžiky válek, hudebně je to potom streetpunk/rock´n´roll, kde si kytara občas celkem vyhraje (třeba Westerplatte nebo Gan). Jinak booklet klasika, texty a fotky plus děkování. Výborný překvápko a určitě doporučuju všem, co se zajímají trošku o historii a nestačí jim v textech jen kurvy, chlast a chlebíčky.

Garage 16 je kapela, která pochází z německého Torgau a hraje v ní bývalý bubeník Vogelfrei. Toto debutové album vyšlo jako CD i LP ve spolupráci labelů Street Justice a Elb Power Records (na kterých vyšel například vinyl našim Oiquellům). Na desce s hracím časem okolo necelých 40 minut najdete 11 songů v němčině. Paralela ke zmíněným Vogelfrei se zde po poslechu prvních tónů vyloženě nabízí (ale uslyšíte zde určitě Freiwild a Onkelz)…takže celé je to takové krásně melancholické, melodické, nenásilné a hrozně příjemně se to poslouchá. Najdete tu i akustické části (třeba Eine Träne) a parádní sólovou kytaru, která má vyhrávku v téměř každé písni. Od prvního songu Garage 16 až po poslední Unbelehrbare Idioten se nese albem hmatatelná chuť, radost z hraní a láska k hudbě. Opravdu se to poslouchá samo. Není to nijak uspěchané ani křečovité, naopak z projevu kapely je cítit velká přirozenost. Textově určitě převažují osobní a pocitová témata nad nějakým klišé, ale najdete tu i vtipné texty (jako třeba Echte Männer, který je o tom, co všechno by měli praví muži dělat). Asi nejtvrdší songy jsou Hertz aus Gold a poslední Unbelehrbare Idioten. Booklet je udělanej celkem jednoduše, jen texty a zelenočená grafika s puzzle. Bohužel tu není žádná fotka kapely a ani její sestava. Kdo má rád kapely, které jsem zmínil výše, tak si určitě na tomto CD pošmákne, protože je to kvalitka.

Grade 2 je hodně mladá (i věkem – podle fotky bych tipoval tak 17 let :) ale to není žádná záruka kvality nebo nekvality muziky) tříčlenná kapela z Velké Británie (konkrétně Isle of Wight) a toto je jejich debutová deska, která se jmenuje Broken Youth. Najdete na ní čtyři songy a to Broken Youth, Day after Day, From the Shadows a Who Rule the Streets. Zvuku kapely dominuje basa, která jede poměrně vyšší linky, takže vynikne a čistčí zpěv (s nezaměnitelnym anglickým přízvukem), ve kterém se střídají a podporují všichni tři borci. Celá deska mi zní hodně lehce a přirozeně a nevím, jak jinak bych to popsal, nic tam není tlačené přes koleno. První song Broken Youth je asi nejrychlejší z celé desky, dvojka je prozměnu asi nejvíc halekací (refrén „No One Says it Was Easy for You to Live this Life“). Parádní je song From the Shadows, která připomíná Pressure 28 a je o násilí v ulicích měst a na jejím konci zazní poměrně solidní kytarový sólo. Who Rule the Steets vypovídá v podstatě o podobné problematice jako ta předchozí a má parádní refrén, který vám vleze do hlavy a opět sólíčko na konec. Grafika desky je standardní a pro mě je to velké překvapení, jak věkem borců, tak i tím, že muzika není typické britské lopaťácké Oi!, ale že se kapela snaží hrát trošku jinak. Jestli jim to vydrží, tak to bude banda, o které ještě uslyšíme.

Hard Evidence jsou mladou čtyřčlennou kapelou, která pochází ze St. Louis a tohle je jejich osmisongový debut, který vychází rovnou na Rebellionu/Longshotu. Už z toho se dá usuzovat na kvality kapely. Jejich deska se jmenuje Last One Standing a grafika jejcih loga je udělaná ve stylu adidasu a i obal tomu odpovídá (tenisky, hurá :)). Co mi teda hnedka sedlo po puštění desky je zpěv, protože první song Long Days se skutečně povedl. Kdo má rád starý anglický kapely, který ale zpívaly/zpívají melodicky a ne tvrdě jako třeba Cock Sparrer a nebo spíše ještě The Crack (protože hlas je opravdu alá The Crack, hlavně v posledním songu Propaganda, kde song My World prostě slyšim). Další songy jsou All the Answers, Criminals and Outcasts, Spoiled Rotten, Last One Standing, Can´t Save Me a Rising Sun. V každém songu dominuje sólová kytara, která si jede svojí vyhrávku, za ní duní basa a do toho trošku utopenej hlas zpěváka. Geniální je druhá píseň All the Anwers, o hledání pravdy s chytalvým refrénem. Další songy jsou třeba o kriminalitě v ulicích (skvěle vyhraná basa mimochodem), o tradicích (titulní Last One Standing se skvělým singalongem), nebezpečí propagandy atd... Přišlo jen promo, takže ne všechny témata jsem oposlouchal. Geniální je taky song Rising Sun, kde má zpěvák trošku tvrdší hlas, a refrén je hodně křičenáý (čímž ten song vyčnívá z ostatních). Hudebně je to parádní hybrid mezi starším melodickým Oi! z britských ostrovů okořeněným americkým zvukem ze středovýchodní oblasti. Desek vyjde 500. Pokud chcete mít představu o jejich muzice, tak se podívejte na video http://youtu.be/nsGVJ3B085k a usuďte sami. Za mě plnej počet, protože tohle je šupa!!

Jubilejním stým počinem, který vydává Rebellion (v tomto případě jde o nahrávku, která je vydaná ve spolupráci s Longshotem) je split EP Hard Evidence ze St. Louis (najdete tu recenzi na jejich debut i rozhovor) a australských Butcher Boys (kteří mají na kontě splitko s Hammer and the Nails, recenze tu taky je), kde zpívá Alex z The Corps (ten dělal mimochodem i grafiku k obalu). Hard Evidence tvoří ostřílení matadoři St. Louisské oi!/streetpunk scény a a jejich první album byla absolutní pecička. Mají zde songy Forgotten a Bled Dry. Oba songy jedou v tempu, kterým skončil poslední vál z Last One Standing. Melodickej zpěv a refrény, chytlavá kytara s rock´n´rollovým dotykem. První song je melodičtější a je to větší halekačka, druhý o něco tvrdší (více křičený zpěv třeba), ale zase obsahuje parádní sólíčko. Butcher Boys hrajou rychlejší styl ovlivněný určitě věcmi od Chickswicku, ale přecijen třeba v refrénech a sólech je zvuk modernější a garantuju, že jejich muzika vás nenechá v klidu sedět, i když je to něco zcela jinýho, než právě The Corps. Songy mají názvy Just Us a Garbage Man. Desek vyšlo 600 kousků (100 černých, 300 hnědých a 200 vínových) a 20 testpressů. Obal je oldskůl stýlo – orel a had. O vnitřku zatím nic nevím, ale muzika je naprostá šupa od hudebně skvělých kapel. Poslechněte promo na http://youtu.be/FwtbR0ZCu0E. A Wouterovi popřejeme alespoň dalších 100 vydaných věcí.

Hawkins Thugs pocházejí z Baskitska a toto je jejich debut, který vyšel na Contra Records. Na EP najdete 4 songy – My Own Path, Never Forget (koukněte na ofiko video http://youtu.be/HAa0FZ1aqEE), Old Time Hooligan a Pour La Glorie (což je cover od Camera Silens). Banda hraje ve čtyřech, ale kromě bicmena se na vokálech střídají ostatní členové. Hudebně je to klasickej Oi! bez jakýchkoliv vlivů metalu, HC a dalších stylů (což je poznat i z klasické vyzáže borců z videoklipu). Prostě kytara s lehkym boosterem alá věci od Chickswick Records, The Templars nebo The Veros, která si občas střihne nějakou tu vyhrávku. Celou dobu jsem čekal, jestli uslyšim saxofon, páč do tohodle stylu by se fakt moc hodil a přátelé, on přišel. V posledním songu ho uslyšíte. Jinak textově to je klasické, v prvním songu uslyšíte v refrénu „where have all the bootboys gone“. Nejvíce se mi líbí Never Forget a Old Time Hooligan. Na obalu je Joe Hawkins a na pozadí kapitola s knížky o něm. Bohužel mám jen digitální podobu, takže nevím, jestli tam jsou texty nebo nee. Celkem vyšlo 500 kousků. Určitě se bude líbit fandům klasického zvuku ať už z Británie 80. let nebo z Francie. Fajn.

Staršímu kousku, který vydali Lionheart Records, zůstaly nějaká volné kopie bez obalů (jmenovitě 15) a Christian se rozhodl poslat je ještě do světa. Hired Goons pocházejí z kanadského Ontaria a toto jsou vlastně jejich dva demáče z roku 2013, které vyšli pouze na kazetách hozené na vinyl a obohacené o song Alination, který na kazetách nevyšel (a ani nevím, kdy byl nahrán, protože zvuk mě přijde trošku jinačí). Kromě toho kapela ještě participovala na kompilačkách We Breed Ugly (song Mania, který zde není, s kapelami jako Lovely Lads, Revillers nebo třeba Hammer and the Nails, což jsou kapely podobného ražení) nebo Bootleg 15 (Vigilante Song). Celkem zde tedy najdete 10 songů. Na obalu prvního demáče jsou sice vyfoceni čtyři členové, ovšem podle informací bylo jak toto, tak i druhé demo nahráno jen ve třech (kdy kytaru a basu nahrával jeden člověk). Obal desky byl zvolen podle druhýho demáče (rioty v ulicích ze starších dob). Hired Goons hrají temný, těžkopádný Oi!/HC, kde není moc prostoru pro nějaké extra vyhrávky (i když zrovna v prvním songu něco zazní a na druhé straně pak taky a většinou se jedná o vyhrávky na nižší struny) a pro nějakou extra hrací dobu (songy kolem dvou minut, ale spíše méně). Názvy songů jsou například Crushed, Life in Hole, Lost Cause, Bearer of Plagues (což je asi nejtěžkopádnější song z celé desky) nebo Way of Life (což je pro mě asi nejlepší věc z desky s parádními baskytarovými vyhrávkami). Druhá strana desky (což je demo II), mi přijde o něco kvalitnější a ani songy nejsou už takový nářez, jako na áčku. Asi nejvíce mi to připomíná nevybroušené Concrete nebo kapely/projekty kolem Brendana Radigana. Za mě parádní věc, hlavně pro fandy tvrdší muziky, která se dá ještě splašit třeba přes discogs.

Tohle je splitko dvou amerických kapel a to konkrétně Immoral Discipline (pětičlenná kapela, dvě kytary)), kteří jsou z Washingtonu D.C. a byli aktivní v letech 86-89 a nyní zažívají reunion a Dead on the Streets (čtyčlenná klasická sestava), což je nová Oi! kapela z Pitsburghu. Každá banda je zastoupena dvěma songy – Immoral Discipline zde mají songy Rif RAF a Stay At Home Skinhead, Dead on the Streets potom Early Grave a America Today. Oba songy Immoral Discipline pojednávají o tom, jak se anonymně pomocí internetu dají rušit koncerty, osočovat kapely, ale na druhou stranu i naštudovat vše o skins, aniž by dotyčný byl někdy venku nebo na koncertě (což kapele, která byla aktivní koncem 80. let, musí přijít opravdu na palici). V jejich muzice najdete i vlivy HC (hlavně asi v hrubším hlasu zpěváka, který vévodí oboum songům). Oba songy taky obsahují celkem povedené kytarové solo. Dead on the Streets hrají rychlejší, typicky americký Oi! s drzým vokálem zpěvaka a refrény, které zpívá celá banda (hlavně teda v prvním songu Early Grave). Oba songy od Dead on the Streets pojednávají o životě pracující třídy v USA, který není zrovna jednoduchý (a většinou se udřete k smrti do předčasného hrobu), protože ze svojí výplaty platíte nejen Vaše šéfy, ale i zahraniční válečnou politiku Států. Ve druhém songu America Today je parádní pasáž, kde se střídá kytarová a basová vyhrávka. Obal desky dělal Craig Holloway a přesně vystihuje song Early Grave, uvnitř najdete papír s texty, obsáhlou děkovačkou a fotkami obou kapel. Za mě parádní věc, kterou musí mít každý fanda americké Oi! hudby doma, otázkou je, zda se EP nějakým způsobem dostaneme do dister v Evropě.

Impact Zone je sXe HC kapela, která pochází z australského města Melbourne a toto je jejich sedmipalec, který je venku na Lionheart Records. Kapela hraje pěknej sypec, což se dá zjistit už jen z toho, že na malé desce najdete 8 songů (každej song je cirka minuta a půl, ale jsou zde i kratší vály – třeba Drop Out, kterej má cca 40 sekund). Některé z nich kapela nahrála minulý rok jako demáč. Jinak sestava je klasická – kytara, basa, bicí a zpěv. Jak už jsem říkal zvuk je hodně hrubý a syrový a převažuje rychlejší sypačka tempo (kromě songu jako třeba Bloodsucker a začátek Sick to Death, který jsou v houpavém HC rytmu). Rozhodně nečekejte žádný metal core jako celá řada nových sXe kapel, naopak vše v rytmu oldschoolu alá ranný Agnostic Front, Warzone, SSSP nebo třeba jejich kolegové z All in Brawl. I přesto, že se jedná o sXe kapelu, tak je to spíše skinhead HC (borci mají trika YDL, Slapshot, Agnostic Front, ale třeba i Rose Tattoo). Mně se nejvíce líbí druhej song Attitude Adjustment a poslední sypačka Victoria Street Mayhem. Jinak co se grafiky týče, tak je to klasika Lionheartu – 250 kusů (175 normoš a 75 sítotisk) + razítka. Posledních pár kusů se dá sehnat ještě přes Lionheart (odkaz dole), který mimochodem udělali i nějaký trika, která tam jsou snad ještě taky. Lionheart vydává takovou vyrovnanou mixku Oi! kapel a HC věcí. Já do HC moc nejsem a ani mu nějak extra nerozumim, ale tohle je nasraná muzika od nasranejch lidí, tak to zkuste poslechnout.

Druhou nahrávkou, která vychází na tomto labelu je limitovaná KAZETA brazilské kapely Império Sulista (viz nedávný rozhovor na BB), která pochází ze státu Santa Catarina. V popisku recenze je uvedené CD (to tedy vyšlo také, ale jen nákladem kapely a asi nebude v Evropě k dostání). To proto, že před lety jsem jaksi netušil, že se kazety vrátí do kurzu. Takže kazeta je limitována 100 kusy a najdete na ní celkem čtyři písně v portugalštině a to De Pai Para Finho (Z otce na syna), Leis Vermelhas (Rudé zákony), Besta Socialista (Socialistické zvíře) a Ultimo Chamamento (Poslední výzva). První tři věci si můžete poslechnout na youtube a umístila je tam sama kapela. Songy jsou rozhozeny rovnoměrně 2 na straně A a 2 na straně B. První tři songy jsou v klasickém tempu (střední až rychlejší tempo a první je dost švihnutej rock´n´rollem), ale poslední song Ultimo Chamamento začíná pomalu v baladovém stylu (alá Shores of Vinland od Marching On, která mi zde vytanula hlavně díky basovým vyhrávkám a různému jinému hučení na začátku) a pomalu přejde do rockovější pomalé skladby se společným refrénem (na zpěvu pomáhá kytarista Lucas). Také v tomto songu je zpěv posunutý trošku výše než v ostatních skladbách. Jinak kapela akustickou kytaru využívá i v songu Besta Socialista. Jinak podle infa na kazetě působí kapela v klasické čtyřčlenné sestavě. Pokud byste měli zájem o produkci zmíněného labelu, tak napište na 3facadarecords@gmail.com. Jinak na kazetě není místo na texty, takže ale typuju, že to bude nezávislost jihu, předávání odkazu předků z rodičů na děti atd…Za mě super věc, i když teda kazetám moc nefandím, nebo jsem před lety přestal :) a musel jsem si trošku oprášit fakta, jak se vlastně kazeta používá. Kvalitní hudba.

Iron Chin je nová kapela z New Hampshire, kde působí Dan Connors, kterého můžete znát z The Bruisers, kde také bubnoval. I název Iron Chin je vlastně odvozen od kapely (jedná se o jejich song, kterej v našich luzích a hájích zlidověl hlavně díky coveru od The Protest). Toto je jejich debutové sedmisongové CD, které si kapela vydala sama a všechny vály si můžete poslechnout na https://ironchin.bandcamp.com. Mezi nimi je i cover Bomber od Motorhead. Tam si můžete objednat i CD. Čtyřčlenná sestava s dvěma kytarami je vcelku klasika pro kapely z US a stejně tak i fakt, že se na vokálech střídá celá banda. Cover od Motorhead evokuje rockovější zvuk a skutečně tomu tak je, hlavně teda co se sólové kytary týče (songy jako Hard Luck Chuck anebo Live Free or Die, který patří mezi pomalejší věci a pro mě je určitě nej songem z desky a k jeho konci je i parádní sólo na basovku). Ostatní songy se jmenují Daily Aftermatch, Survivor, Before the First Punch a Slideways. Hlavní zpěvák má trošku zastřený hlas, ale parádně se to hodí do muziky, jakou hrají Iron Chin. Třeba v druhym songu Survivor, nebo ve třetím Hard Luck Chuck, se ve sloce vokalisté parádně střídají řádek po řádce. CD si můžete objednat ve dvou variantách přes ten odkaz nahoře a to buď s nášivkou, nebo bez ní, ale k oboum dostanete čtyřstránkový booklet. Určitě tam uslyšíte právě The Bruisers, ale třeba i Bonecrusher. Celkem na CD najdete cirka 23 minut kvalitní muziky, která se bude líbit nejen fanouškům amerického brickwall Oi! Díky za poslání!

Pětičlenná kapela z amerického Pittsburgu vydává na Rebellionu svoje druhé album (jak CD tak LP verzi jako maxi EP), tentokráte pojmenované Armoured Saints. Na CD najdete celkem osm songů (z toho In the Dirt je přehranej song z prvního alba, Never Heard je taky na prvním albu a Unemployed a Foreign Invaders najdete jen na CD verzi) americkýho brickwall Oi! jako řemen, kde dominuje hrubej zpěv a singalong refrény. Patrné je to hnedka na prvním songu Armored Saints nebo v songu Fight (kde je i parádní metalový sólo ke konci písně). Většinou převládá střední tempo, ale jsou tu i zde rychlejší melodický věci, jako například rock´n´rollovější Never Heard (opět metalový sólo na závěr). Dalším parádním songem je Let´s Break the Law Tonight, která zní jak od Bonecrusher nebo Maddog Surrender. Jinak zatím došlo pouze elektronicky, takže nějaké větší info o textech nemám, ale tak podle názvů se to dá celkem odvodit – hymna kapely, rioty v ulicích, nezaměstnanost a problémy s ní, rvačky, atd…CD verze je limitovaná 250 kousky, LP potom 300 (dvě barvy). Fanouškům amerických kapel se bude líbit i tahle fošna.

Po splitku s The London Diehards a East End Badoes vydává tahle partička, která se točí okolo kytaristy Ciarana (kterého možná pamatujete z časů Retaliator), první plnohodnotné album. Zbytek muzikantů zůstává zahalen rouškou tajemství (nebo já o nich aslespoň nevím a vypadá to spíše na studiový projekt). Na desce najdete celkem deset songů na celkem slušném hracím čase kolem 35 minut. Už na minulém splitku platila tahle banda za tu tvrdší a hnedle první dva songy vám to potvrdí (obzvláště rytmus bicích v druhém songu Talking Heads and Suit Full of Nothing, kde již název napovídá obsah textu). Hudebně kapele zcela jistě čerpá i z jiných vod, než je streetpunk (ale třeba song Working Class Pride nebo We´ve Got he Power jsou parádní brickwall hymny) a kytara je postavená hlavně na špinavym tvrdym rokecu (třeba poslední až metalová sypačka Kill Yourself) nebo hard rockových riffech (Bye Bye, Carry On nebo Rich v The Poor, kde je v některých částech i hard rockový zpěv). Uslyšíte také celou řadu nápaditých sól. Celkově je zvuk kapely hodně ucelený, hutný a kompaktní. Další parádní věcí jsou texty, které jsou hodně dlouhé a hlavně smysluplné. Zabývají se například vymýváním mozků ze strany politiků, náboženství nebo medií, o tom, jak se člověk musí držet a pokračovat dál, i když je vše proti němu, špatný rozchod s přítelkyní, který vás ve finále posílí, hrdost na svoje rodiče, kteří dřeli jako koně, abyste se měli dobře, o věčném rozdílu mezi bohatými a chudými, kult osobnosti, kteří vytváří televize pro různé pochybné herce, zpěváky a rádoby celebrity nebo politici a jejich prázdná slova. V bookletu jsou všechny texty a jako pozadí tématické obrázky, trošku škoda, že tam není žádná fotka (kromě Ciaranový pěsti :)). Parádní tvrdší muzika a já doufám, že se někdy dočkáme třeba i živého vystoupení.

Joint he Rejects je Oi! kapela z Valencie, kde hrají i členové z Glory Boys a toto je jeich druhý počin. Basák kapely hraje nyní v HC kapele Poder Absoluto. Po mini LP The Real Oi! from La Costera, které vydal Crowbar přichází banda taktéž s mini LP s názvem Your Place, které vydává Vinyl 4 Bootboys. Na desce, která je limitována 150 černými kusy plus 10 testpressů v barvě, která bude překvapením, najdete šest songů. Z toho jsou tři anglicky (Boot Boys, Your Place a Smash the Hard Reality) a tři španělsky (Bajo Riesgo – Nízké riziko, Fuera de Control – Mimo kontrolu a Viejas Glorias – Stará sláva, kterou můžete znát už z debutu). Hnedka prvním songem Vám dá kapela najevo, co můžete čekat…jedná se o Oi! ve stylu Glory Boys (ne tak tvrdý) nebo Mercancias. Co mě upoutalo, je basová kytara, která si jede vyhrávky téměř od první vteřiny písně a hlavně končí klasickým pianem. Druhý song obsahuje od první chvilky prímovou kytarovou vyhrávku. Třetí song je první anglický a trošku mě tam překvapil přízvuk zpěváka, přecejen si myslím, že rodná řeč mu sedne o něco lépe, ale na hudební stránce anglických songů to poznat není. Ve Vijas Glorias se parádně střídají a doplňují hlasy kapely a podle recenze na jejich debut se mi tento song líbil už před lety. Your Place je hodně melodická věc se společnými refrény a hodně rychle utíká kupředu a je určitě po zásluze titulní písní alba. Poslední Boot Boys je cover od Condemned 84 (který byl nahrán pro jakýsi nevydaný debut). Obal je poměrně klasicky udělaný a uvnitř budou bezpochyby texty i fotky, jak je u V4B zvykem, stejně tak jako vysoký standard nahrávek, z kterého tato bohudík nevybočuje.

Justice Blocc je americká kapela, ve které hraje na bicí Sebastien, kterého můžete znát z kapely 99 Bottles z Colorada (více o nich v recenzi na jejich split EP s Total Annihilation). EP by mělo vyjít co nevidět a zatím je k dispozici jen elektronicky. Deska obsahuje tři songy a to 86´d, It´s Nothing New a Time. Kapela hraje příjemný skinhead rock´n´roll postavenej na společných a střídavých zpěvech a neboosterované kytaře s hodně americkým zvukem a jejích sólech (hlavně v prvním songu 86´d, který je asi nejrychlejší z celé desky). Banda je pětičlenná, takže dvě kytary. Druhej song má hodně melodickej halekací refrén a vypovídá o tom, že se časy moc nemění a ulice a báry jsou stále plné násilí. Poslední píseň je nejpomalejší z desky, ale to neznamená, že nemá hitovkový ambice, ba naopak a má hodně melancholickou a nostalgickou atmosféru danou hlavně sólovou kytarou (a její jakoby slide zvuk) a opět skvělej refrén. Kdo má rád americké Oi!, tak tohle je přesně pro něj, jsou zde slyšet jejich kolegové z Broadsiders, Templars, ale třeba i staří Patriot. Na fyzickou kopii desky si budeme muset ještě chvíli počkat, ale pro mě je toto naprostá povinnost a určitě se po tom podívám. Hodně velký překvápko a to mám rád!

První regulérní album Ariho projektu Kareliaani vyšlo minulý rok jako CD na Dim Records (na CD byly i čtyři písně z EPka Patriot). Letos vydává album Patriotic Force This Means War Records na desce. Celkem je tu devět songů (je v tom instrumentální a tajuplné intro s názvem Mythologia Fennica, kde jsou slyšet i smyčce a tři songy z jejich stejnojmenného debutu limitovaného 100 kousky, které jsou ale podle zvuku nově nahrány – song Free North, Torsten Stålhandske a Kustaf Horn – ta je jen na vinylu). Podle názvů písní je vidět, že se kapela hodně motá kolem finské historie (jména patří finským vojákům, kteří bojovali ve třicetileté válce na straně Švédů). Další dva songy se týkají prozměnu historických bitev – Breitenfeld (další instrumentálka) a Bomarsund. Ostatní songy jsou Patriotic Force, Finnish Lions a Rauta Salama (Železný blesk). Celkem tedy pět anglických songů na dva finské. Muzika je spíše pomalejší a táhlá a temná, i když jsou zde i o něco rychlejší kousky (jako třeba Rauta Salama). Zvuk kytary je celkem nápaditý (uslyšíte to například v titulním songu Patriotic Force nebo v songu Breitenfeld, kde na Vás skutečně dýchne atmosféra středověké bitvy). Obal desky je naprosto parádní, alespoň pro mě, protože á tyhle historické momentky mám moc rád. Jak už jsem psal v recenzi na jejich EPko Patriot, jejich muzika se mně osobně líbí více než Ariho ostatní projekty a tahle deska to jenom potvrzuje. Tohle se Arimu opravdu povedlo.

Knock Out jsou novou kapelou, krterá pochází z města Madrid a název jejich debutové EP znamená něco jako „Tak hvízdá gilotina“. Kapela hraje v klasické čtyřce a všechny čtyři songy na desce jsou ve španělštině. Jmenují se Guillotina, Golpes (Údery), Viejas Costumbres (Staré zvyky) a Vidas Peridas (Promarněné životy). Poslední věcj je cover od Emergency se španělským textem. Hnedka jejich první song mi připomíná Ultimo Asalto z jejich poledního alba (hlavně vokál), kytary nejsou tak tvrdé (respektive nejsou tolik oboosterované – v některých písních až skoro do skinhead rock´n´rollu) a tempo není tak těžkopádné, ale najdete zde i pomalejší pasáže (třeba začátek Golpes). Parádní je solová kytara (třeba v songu Golpes nebo v Viejas Costumbres). Vokály se parádaně doplňují a chvíli zpívá více lidí dohromady, někdy zase jen někdo doplní zpěváka štěknutím nějaké věty. Jinak textově to vypovídá o tom, jak dostat moc zpátky do rukou normálních lidí a všechny politiky a zlodějský bankéře pěkně o hlavu zkrátit, dále o tom, že život není vždy sranda a občas vám zasadí pár úderů, ale důležité je nevzdávat to a překonat se, klasická opěvovačka pouličního násilí a potom ten cover, který vypovídá o tom, že úspěch v pracovním životě nemusí ještě nutně znamenat úspěch v osobním žití. EP je limitováno 250 kousky (125 červených a 125 bílých), grafika je naprosto dokonalá – fotky členů, koláže středověkých poprav, texty ve španělštině i s anglickým překladem a pár vět o tom, komu je ta gilotina vlastě určena. K desce je i download kód, jak je u SoS zvykem. Kapelu jsem neznal (a ani druhý label Crom Records), takže příjemný překvápko. Zkuste poslechnout třeba na youtube (kde je i klip na nový song Orgullo en la piel - http://www.youtube.com/watch?v=BFLcX9sQuSg).

Krawal Banda pochází z polského města Ustroń (které se nachází hnedka za Českým Těšínem) a kapela je to čtyřčlenná (klasická sestava). CD bylo nahráno ve studiu v Jablunkově. Na toto albu, kde najdete 11 songů, si však pozvala ještě dva hosty a to saxofonistu a klávesistu, kteří hrají určitě v polovině písní. Jinak songy jsou v polštině a jedná se o debutové album kapely, které vyšlo na Olifantu (jako většina polských kapel). Hudebně se jedná o mixku punku, oi!, rock´n´rollu (Rock´n´Roll is Shit) a ska (Pane Polityku nebo Doktor Martens) a najdete zde třebas cover od Eddie and the Hot Rods (s názvem Prywatka). Mezi nejlepší songy patří pro mě Miasto Aniolow (o dětských obětech válečných konfliktů) a Sen o Wladzy (který je o opojení mocí, nad kterou sní i ten poslední sluha). Jinak další témata songů jsou bukvice (Wyliczanka), domácí párty (Prywatka), uměle vytvořené hvězdy šoubyznysu (Gwiazdeczki) nebo botky (Doktor Martens). 100 kousků vyšlo jako digipack a 400 v klasickém obalu. Booklet je udělanej standardně (jako vždy u Olifantu) – texty, fotky, děkovačka a pocta mrtvému kamarádovi. Kapela to má na hranice ČR zhruba 20 km, takže pokud jim někdo z Moravy chce udělat koncert, tak určitě neváhejte, je to kousíček. Pro ty kdo mají rádi melodické polské kapely víceméně povinnost.

Pan Schultze a pan Holm se do toho opřeli a po singlech s Open Violence, které vyšly minulý rok, vydávají plnohodnotné album svého druhého streetrockovějšího projektu Last Riot s názvem Stolz und Unbequem (Hrdý a nepohodlný). Album vychází jak na CD (111 kousků je v DVD boxu a ručně číslovaných), tak i na LP (343 ručně číslovaných kousků). Celkově se jedná o třetí dlouhé album kapely. Schultze opět obstarává zpěv, kytaru, basu, klávesy a klavír, Holm sedí za škopkama. Celkem najdete na albu 10 německy zpívaných písní a nutno říci, že kapela to do vás napere pěkně zkraje a celá první strana je naprosto bezchybná (songy X, Nachts wenn der Tag beginnt – Noc, kdy začíná den, Wir stehen allein – Stojíme sami, Schande – Ostuda a Hässlich – Nenávistný). Celá strana A obsahuje rychlejší songy s parádními kytarovými riffy hlavně ve válech Nachts wenn der Tag beginnt a Schande…to jsou prostě parádní tvrdé kousky a mezi ně se zařadí ještě melodická Wir stehen allein. Na straně B najdeme taktéž pět songů, ale jsou mezi nimi i nějaké ty cajdáčky, takže máme tu titulní Stoltz und Unbequem, Deutschland (která je částečně akustická a začíná pěknou vybrnkávanou kytarou), Freund oder Feind (Přítel nebo nepřítel), Hab mein Leben im Griff (Mám svůj život pod kontrolou - ta je také pomalá) a poslední Einsamkeit – (Samota). Textově se to dá opět rozdělit na vážnější témata (pracovní život od nevidim do nevidim a ještě bídně zaplacený, sexuální násilníci, kteří se po pár terapiích vrací zpět mezi normální lidi a patriotismus) a na ta lehčí (jako je hrdost na skinheadský kult nebo třeba vzpomínky starého zbrojnoše na mládí, kdy člověk neměl žádné starosti). Jinak uvnitř křídovej papír, na kterém jsou všechny texty a několik fotek členů kapely. V případě CD verze je to stejné, akorát tam jsou navíc tématické fotky k jednotlivým textům jako pozadí. Pro mě zatím nejlepší věc co kapela vydala, opravdu zde není ani jedna slabá píseň, i když strana A trošku vítězí v tvrdosti a to já můžu. Za plnej.

Dalším sedmipalcem na Vinyl 4 Bootboys je EP od kapely Last Stand, která pochází z Edingburhu a hraje od roku 2011. Kapela hraje v klasickém čtyřčlenném obsazení a její členové pochází z Polska a Itálie. Na desce najdete pět songů s názvy jako Crucified, Fighting for Survival, Good Night Both Sides, Just a Noi!se a Night Out. První song má hodně hravou kytaru s rock´n´rollovejma prvkama (hlavně refrén, který je i sborový). Dvojka Fighting for Survive je asi nejlepší song z desky a hudebně mi připomíná kapely z Japonska (hlavně hlasovou polohou zpěváka). Ve tvorbě kapely se objevují i HC prvky (třebas refrén v Good Night Both Sides) nebo špinavej rokec alá Motorhead (Just a Noi!se), kde je i fajn kytarový sólo a začátek alá Ace of Spades. Poslední song mi hudebně připomíná zase Skrewdriver (opět hlasem zpěváka, hlavně v refrénu) a je nejpomalejší z desky. Textově je to o nepochopení společností (Crucified), o tom, jak vás oba politické extrémy snaží využít a přechytračit Vás (Good Night Both Sides), problémy s nezaměnstaností (Fighting for Survival) a víkendová zábava při muzice a pití (Just a Noi!se a Night Out). Vinyl vychází (jak je zvykem) opět v limitované edici, tentokráte 200 kousků na černém vinylu + 10 testpressů. Obal je v cajku – kapela má pěkné logo, na zadní straně jsou fotky, uvnitř texty a pěkné poděkování. Grafiku dělal kytarista z GAN Maks (se kterými i hráli ve Skotsku). Určitě zajímavá kapela, která nehraje typicky ostrovní zvuk, což je dáno právě výše zmiňovaným složením.

Lazy Class je nová streetpunková kapela, pocházejí z polského hlavního města Varšava a toto je jejich debutový počin. Sestavu kapely tvoří muzikanti z kapel jako Good Old Days, The Damrockers, BDK, Core Ball, Wounded Knee nebo Warsaw Dolls. O žádné z kapel jsem předtím neslyšel, což je dáno asi faktem, že se jedná o HC bandy a to já tolik nesleduju. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě kytary a oba kytaristi se střídají na vokálech (to je parádně slyšet v první písni) a někdy zpívají společně (druhej song). CD obsahuje čtyři songy, z toho tři v angličtině (Better Life, Violent World a He´ll Never Return) a jeden polský (Kiedyś). Textově je celkem poznat, že kapela vychází spíše z HC scény – takže soustředění se na rodinu a přátele nebo svět plný násilí, kde solidarita je prázdným slovem a kde vládne zákon džungle. Dále zbytečnost válek, kde umírají pouze normální lidé pro zájmy politiků anebo vzpomínky na život na ulici, kde jste si jako prckové donekonečna čutali s míčem. Hudebně se jedná o melodický streetpunk ve středním tempu, kterému nechybí šmrnc, který je daný kytarovými vyhrávkami (které jsou v každé písni) a dunivou basou v pozadí. Nechybí ani pasáže, kde hraje samotná kytara. Nejvíce se mi líbí asi předposlední song He´ll Never Return (kde mi přijde poměrně jasná inspirace od Booze and Glory a jejich songem Never Return, který zpívá o tom samém tématu). Jinak CD je vydáno jako digipack, kde jsou texty a fotka kapely. Kapela by ovšem chtěla toto vydat jako EP, takže pokud by nějaký label měl zájem o Lazy Class, tak nechť píše na mail rocknriot@o2.pl a nebo si najde bandu na fejsu. Dobrý!

Zatím poslední vydanou věcí na Oi! Ain´t Red Records je tahle francouzská skupina ze Strasbourgu (což jsem odhalil podle fotbalového songu Racing, věnovaný místnímu fotbalovému klubu) a její jádro tvoří tři floutci. Stejnojmenné CD obsahuje 41 (!!!) songů nebo alspoň 41 stop (některé jsou jen mluvené slovo nebo jaké si vsuvky a komentáře mezi songy), takže CD je nacpané k prasknutí. Jedná se o poměrně zajímavou mixku Oi!, rock´n´rollu, ska, reggae, rocksteady a tradičních songů (nejspíš armádních, ale některé znějí jako ze středověku – A qui nul ne pooit resister). Další zajímavou věcí, že kapela používá francouzštinu, angličtinu, ale někde i němčinu. Tu a tam se objeví i ženský vokál. V názvech songů se objevují občas i slovanská slova, což je asi vysvětleno v bookletu, ale ten je jen ve francouzštině. Tak v muzice kapely uslyšíte celou řadu dechových nástrojů, akordeon, klávesy, akustickou kytaru, celou řadu dubových efektů. Basák hraje na kontrabas. Popravdě já se při poslechu toho CD trošku ztrácím, jelikož soustředit se na všechny songy celou dobu to fakt nejde. Určitě mě zaujal song Vieux Drapeau (saxofon a sólová kytara), potom Mefiator Tango (což je skutečně zahraná píseň v rytmu tanga), klasickej rokec Rock´n´Roll a la campagne. Většina ostatních songů je v rytmu reggae. Celá řada songů je jen instrumentálních. LP verze vyšla na Bords de Seine (250 kopií), toto CD je limitováno 500 kopiemi (a je ručně číslováno). V bookletu je koláž z fotografií a pak jaké si dlouhé poděkování všemu možnému i nemožnému, které se táhne přes celý booklet. Těžko připodobnit k nějaké kapele, ale asi se nejvíce nabízejí jejich kolegové z Oïskank.

Lion Fight je další z celé řady australských kapel, která pochází z města Melbourne a hrají v ní 3/4 kapely Stranglehold (bez bicmena Leaseho) a pak je tam někdo z All in Brawl. Celkem je banda šestičlenná (dvě kytary, dva zpěvy). Tohle je jejich debutový desetipalec s devíti songy o celkové délce cirka 22 minut. Určitě ale nečekejte něco podobného jako Stranglehold nebo RazorCut. Jednak hlavní vokály zpívá chlap (respektive vokalisté jsou dva – jeden hrubej vokál a druhej více ječenej a perkfektně se doplňují nebo střídají, kdy jeden odjede půlku sloky a druhej jí doplní – třeba v songu Face the Day) a taky muzika je podstatně tvrdší a temnější než to, co hrají zmíněné kapely. Jedná se o hardcore s hrubým zpěvem, který se střídá a kapela si do pár songů pozvala si hosty - třeba v songu Reclaim, který se hodně povedl, tak tam hostuje Dimma z Grim Reality a song je to naprosto geniální a pojednává o tom, jak si máme vzít zpátky naší kulturu, která se pomalu stává trendem bez srdce a duše nebo song Undefeated, kde hostuje prozměnu Doug ze Bulldog Spirit. Tempo se pohybuje od pomalejších tahaných songů (Lion Fight) až po slušný sypačky (Spit nebo Invictus). Občas mám problém poznat, zda se jedná o ženskej nebo chlapskej zpěv, jelikož kytariskta Lisa, která zpívá ve Stranglehold, taky umí pořádně zařvat (viz recenze na Stranglehold). Daší songy se jmenují Strength of Ten, Friend to Foe a Still I´ll Rise. Už z názvů je poznat, že texty budou ovlivněné právě pouličním hardcorem, takže nevzdávat se, i když prohráváte a stojíte proti všem, pomoc anebo naopak zrada přátel nebo umění urvat si od života to, co potřebujete. V rozkládacím obalu najdete texty, které jsou bohužel ale psaný takovou tou slitou formou, což moc nemusím, jelikož se v tom blbě orientuje a bohužel žádná fotka. Grafika a zpracování obalu jsou ale jinak v cajku. Komu se líbí právě All in Brawl, Bulldog Spirit nebo starší bandy jako třeba Vicious Circle, tak se bude líbit i toto. Já teda HC uplně extra nemusim, ale tohle má nápad a nemotá se to v jedné lajně.

Split EP dvou amerických kapel vyšlo na United Riot Records a najdete na něm čtyřčlenné Lonewolf NYC (podle názvu z New Yorku) a pětičlenné The Wolverines z Pensylvanie. Obě kapely můžete znát z vlkodlačích kompilaček od WAR, Lonewolf NYC pak z Boots on the Streets a Wolverines mají jedno EPko venku. The Wolverines zde mají songy RAF Anthem a Way of Life, Lonewolf NYC potom 211 Skinheads a Public Housing System. Podle názvů songu je vidět, že se s tím obě kapely vůbec, ale vůbec nemažou, takže kavárenský socialisti žijící z peněz rodičů, kteří ale ví nejlépe o právech dělníků, klasickou ódu na kult, kde vás vždycky podrží kámoši, dále óda na 211 Crew (jak jinak :)) a dále o tom, jak se z New Yorku (respektive z jeho některých čtvrtí) stalo opět místo násilí a chudoby a zatímco politici nahoře neustále bohatnou, váleční veteráni na ulicích nemají co jíst. The Wolverines hrají rychlejší střední tempo a v prvním songu mi přijde zpěv ve slokách i v refrénu více hardcoreový než v jejich ostatních válech, ale i song je celkově tvrdší – pasáže, kde jen doznívá kytara a basa, zatímco zpěvák „káže“ dál. Jejich druhá věc už je více melodická, hlavně v refrénu, kde se zapojuje i zbytek i kapely. Styl Lonewolf NYC je surovější a syrovější a i zvuk mi přijde více garážový, ale to může být záměr. Lehké sólo najdete v obou jejich písních. Deska vyšla ve 300 kopiích (50 černých, 100 průhledných s červenými fleky – ten mám já a 150 na fialových) a jen prvních 250 obsahuje papír s texty a fotkou každé kapely. Plus k tomu dostanete nálepku. Design obalu dělala opět Muna, ale osobně musím říci, že třeba design prvního EPka Wolverines se mi líbil více (toto mi připomíná Vetřelce nebo Predátora, ale proti gustu…). Kapely kolem 211 crů mám rád a tohle splitko se povedlo, akorát pokud to budete kupovat tak cena bude asi trošku víc, protože mám pocit, že to je jen pro US trh.

Lost and Found pochází z města Wernigerode, které se nachází v Sasku-Anhaltsku a hraje ve čtyřčlenném obsazení, ovšem se dvěma kytarami a zpívá basák. Jejich debutové CD vyšlo na Feindkontakt Prodkution (Feindkontakt je i zine) a vyšlo v počtu 300 kusanců (se dvěma různáými obaly). Jinak na CD najdete 14 fláků (s intrem) zpívaných v němčině. Rozhodně nečekejte nějaký mainstreamový Oi!, tohle je underground alá Anti Clockwise, Rien Ne Vas Plus, Spy Kids, Open Violence atd…, o čemž svědčí i společné bigbíty s těmito kapelami. Po otevření bookletu mě překvapili celkem dlouhé texty (právě jako u Anti Clockwise a Rien Ne Vas Plus), které mají hlavu a patu (jako třeba Strassen dieser Zeit – Dnešní ulice, Verraten und Verkauft – Zrazeni a prodáni nebo Aufruhr – Povstání). Dvě kytary jsou tu sakra znát (třeba v Kopf ab! – Hlavu vzhůru!, Aufruhr nebo v Hass und Zorn – Nenávist a Hněv nebo vlastně ve většině songů je nějaká ať už jednoduší nebo složitější vyhrávka). Občas tu je i akustický začátek (Strassen dieser Zeit, což je asi největší hitovka kapely). V Mittel zum Zweck uslyšíte i kytaru na druhou dobu. Jinak je to spíše v rychlejším tempu. Texty jsou o provokaci, o tom, jak vás vidí společnost, o ulicích dnešních měst, kde je násilí na denním pořádku, o velkých festivalech a kapelách, které ztrácí punc opravdovosti a mají kult jako kšeft, o cestě kupředu, kterou stále razíte i přes problémy, které s kapelou máte (policie scény, rušení koncertů, atd…), justice, osobní faleš, hrdost, atd… Jinak booklet je perfektní – 16 stran s texty a fotkami a na konci koláž fotek s plagátů. Kdo má rád německé Oi! kapely, které jsem zmínil výše, tak se budou líbit i Lost and Found. Sympatická mladá kapela. Na teaser k albu se můžete podívat na http://www.youtube.com/watch?v=48uk8iJipcw.

Lost Warning pocházejí ze švédského města Malmö a jejich debutová deska obsahuje pět songů v angličtině s názvy jako Jail the Banksters, Civil-Eye-Sation, Question Everyone, Get Up, Get Out a Never Surrender. I když je kapela nová, tak v sestavě najdete ostřílené borce z kapel jako třeba CDCP nebo Oldfashioned Ideas. Kapela hraje rychlejší punkrock a hnedka v Jail the Banksters a Civil-Eye-Sation je parádní přeřvávání jednotlivých členů kapely ve sloce a refrénu. Tohle střídání hrubšího a vyššího hlasu mě prostě bude vždycky bavit. V některých sonzích zazní i trošku rock´n´rollové kytary (Get Up, Get Out nebo Never Surrender), začátek Question Everyone je jak od Motorhead a poslední Never Surrender obsahuje klasickej rockovej riff a začíná další mojí oblíbenou hudební kompozicí a to jen halekací zpěv s kytarou. Celkově má deska něco kolem deseti minut, což je známka toho, že songy celkem rychle odcepaj. K desce není žádnej papír s texty, ale něco lze oposlouchat, takže první song, to asi nemá cenu komentovat…bankéři, co si dál vesele bohatnout, zatímco normální člověk končí bez práce na ulici a po uši v dluzích, o tom, jak je důležité se nevzdávat, i když už dávno jste byli ukřižováni za cizí hříchy, o tom, jak nevěřim kravaťákům nebo třeba moderní společnost, která se sice tváří civilizovaně, ale pořád v ní platí oko za oko. Jinak grafika obalu desky je celkem vtipná a mě tedy pobavila. Deska je limitována 250 kousky (100 zelených a 150 černých). Kdo má rád věci jako Vindicate This, Oldfashioned Ideas nebo Double Knockout, tak semu bude líbit i tohle, protože Švédsko je prostě Švédsko.

Na Contra Records vychází EP francouzské fotbalové/hools/ultra kapely z Marseille s názvem Bonne Mére, což by se dalo přeložit jako Šťastná matka. Kapela je podle promo fotky pětičlenná a vlajku klubu, tam drží nějaká maskovaná ženská a na EP najdete tři franouzsky zpívané songy – Bonne Mére, Vélodrome (což je název pro staďák, kde hraje Olympique Marseille a song je tomu i věnovaný podle fotbalových chorálů v pozadí) a P.A.S.T.I.S. To je asi vše, co se o kapele dá říci, protože na fotce jsou v maskách. Ještě je tu jakési info, že někteří jejich členové hrávali v oi! kapele P38, kteří měli například splitko s Templars a jejich alba vycházela na Disagree Records a třeba na Helen of Oi!. EP je limitováno 300 kusy (50 černých v sepiovém obalu a 250 černých v modrém obalu). Kapela hraje jemnější styl s minimálně zkreslenou kytarou, ale ta si jede drobné vyhrávky. Taky uslyšíte oooo vokály (hnedka v úvodním songu Bonne Mére, který začíná i vybrnkávačkou nebo v druhém Vélodrome s parádním halekacím koncem). První song je určitě nejmelodičtější z celé nahrávky, poslední pak asi nejpřímočarejší. Určitě příjemná věc na poslech nejen pro fanoušky kopané.

Midnight Tattoo je tříčlenná belgická kapela (hlavní zpěv je basák) z Antwerp a toto je jejich druhé EP, které obsahuje tři anglicky zpívané songy – Kings without a Crown, Street Rock a Road Trip. Kapela pro mě byla neznámá, tak jsem byl zvědavej, co předvedeou, protože belgický kapely mám fakt rád. Kings without a Crown je asi nejvíc Oi! song a vypovídá o subkulturách skins a punks. Dvojka Street Rock je už rychlejší a melodická a obsahuje více singalongů (ale zase je dost krátká – hrací čas kolem jedné minuty). Road Trip je popis cesty na koncert (což si každý, kdo hraje v kapele anebo ji jen jede podpořit, umí představit jak to asi vypadá v autě narvanym pleškama a chytrou vodou) a je to asi nejlepší song z desky, kde jsou slyšet určitě kapely jako Evil Conduct, Booze and Glory a nebo jejich krajané Agitators (především v hlavní vyhrávce a singalongu), ovšem v poněkud syrovější verzi. Obal desky je udělanej pěkně (teda líbí se mi ta fotka, ty poskládaný písma z novin už mi přijdou moc klišé). Tohle ocení fanoušci výše zmiňovaných kapel. Nemohu srovnat s tou jejich debutovou deskou, protože jsem to neslšel (kdyby to někoho zajímalo, tak vyšla loni na Bar Mondial Records).

Split EPko jabloneckých Muerti a pražských Crossczech nese název letní hity a najdete na něm čtyři songy v češtině (dva od každé kapely). Muerti zde mají songy Kámoš a Návod na přežití, Crossczech potom Kérky a Svátek. Obě kapely jsou celkem zkušený a mají pár let hraní i alb za sebou a v jejich muzice se to určitě odráží, i když věechny songy byly nahrány mám pocit s jednou kytarou. Muerti hrajou melodickej rychlejší streetpunk a v songu Kámoš dokonce zazní vypůjčené sólo od Freiwild. Témata songů jsou poměrně jasná z názvů písniček, takže přátelství, které vás vyseká téměř z každé zoufalé situace a potom co se stane, když uvíznete v bludném kruhu života a nevíte kudy kam. Crossczech hrají tvrdší muziku, která je přímočarejší, ale singalong a sóla tu najdete taky. Témata se dají poměrně snadno také odečíst z názvů – barevný obrázky na kůži a fotbálek o víkendu, kterej vás zbaví stresu. Jinak deska má kreslený letní obal a ve stejném duchu je udělaný i vnitřní papír, kde jsou texty a fotky obou kapel. Vydat v našich podmínkách vinyl českým kapelám je trošku sázka do loterie, protože nemůžete vědět, jestli si s tím za pár let nevytapetujete pokoj, ale tohle se myslím povedlo.

Murderer´s Row pochází z města Troy ve státě New York a toto je jejich sedmé album (hrají od roku 2000). Banda hraje v klasický čtyřčlenný sestavě a já nevím proč, ale celou dobu jsem měl za to, že je to nějakej hroznej nářez. Proto jsem byl po poslechu tohodle alba příjemně překvapenej, protože se jedná o hodně rockem ovliněnej oi!/punk. Na kapele určitě zanechalo stopy poslouchání bandiček alá Motorhead a nebo Rose Tattoo (třeba u songu Our Struggle nebo Looking for Aggro je inspirace naprosto zřejmá) a je to slyšet téměř v každém songu. Jediná větší pankovka je snad akorát song When the Day Comes.Na tomhle albu najdete deset songů středního tempa s klasickými tématy jako kriminalita vašich šéfů, která je mnohem horší, než to co vyčítají vám, starý dobrý ultra násilí, skinheads, tetovačky nebo pracující třída a její potíže. Na to, že kapela hraje jen s jednou kytarou, tak zvuk je parádní a sóla v písních Our Struggle nebo Oxblood Steel Toes jsou skutečně mistrovská (ale najdete je i v dalších válech). Zpěvák má krapet ječenější hlas, ale to vůbec nevadí. Parádní song je předposlední Slum Nation, který je asi i nejtvrdší z desky. Poslední Alleyway má zase kytaru jak od Sex Pistols. Obal dělal Craig Holloway, jehož díla můžete znát z nejednoho plagátu nebo obalu desky. Album mám jen digitálně, takže nevím o vnitřku, každopádně muzika perfektně vhraná, ale bohužel nemohu srovnávat s předchozími alby.

Split EP dvou kapel pocházející z ostrova Jáva (konkrétně město Malang) vydává Aggrobeat společně s německými Poink Records. No Man´s Land je poměrně známá kapela, která hraje 20 let, jejich kolegové The Young´s Boot jsou poměrně mladší (kapela založena v roce 2009). EP je vydáno i jakási pocta ke stoletému výročí jejich rodného města Malang a každá kapela zde má dva songy. No Man´s Land zde mají Death and Taxes a Forgotten in Life, The Young´s Boot pak Death or Glory a Malang Skinhead. Death and Taxes poměrně slušně odcejpá, rychlejší střední tempo a řekl bych, že je ojediných jistotách v životě a to smrti a daních. Forgotten in Life je pomalejší a melodičtější věc. The Young´s Boot hrají o něco melodičtěji nebo mi to tak alespoň zní a na to, že to je jejich debut, tak to zní velmi dobře. Death or Glory má halekací refrén a Malang Skinhead to je prostě hymna. Deska je limitována 500 kousky (250 červených na Aggrobeatu a 250 černých na Poinku). Uvnitř jsou fotky a texty. Pro obě kapely je to i debutový počin co se týká vinylové nahrávky.

No Resistance je kapela z Houstonu a byla založena v roce 2009. Za tu dobu vydala dvě alba a split EP s SSSP (vše vyšlo jen na amerických labelech). Tohle je jejich první počin, vydaný pro starý kontinent. Banda je čtyřčlenná (ale dvě kytary a na jednu hraje holka, kterou uslyšíte i ve společných vokálech) a na téhle desce najdete osm songů, ale vlastně se jedná o znovu nahrané věci z jejich předchozí tvorby (včetně coveru Situations od Slaughter and the Dogs), což ale vůbec nevadí, vzhledem k tomu, že v Evropě toto k mání nebylo. Jejich zvuk je celkem oldskůlový (což potvrzuje i cover od Slaughterů), melodický a klidný s lehkými dotyky glam rocku (třeba song Hope That Works Out For You nebo All I Know) a lehkými kytarovými vyhrávkami, které jdou někdy i přes sebe (právě v All I Know). Vokál je přirozený a je mu rozumět (nic hrubého nebo křičeného) a bicí jedou v tempu, které je dáno rychlou hihatkou (třebas poslední Vada Retro Satana). Určitě tam jsou slyšet i počátky Slade nebo The Crack a někde i 45 Adapters a sólové projekty Carla z Templars. Nejvíce se mi líbí asi song Gentlemen Prefer Bombs, kde je parádní ústřední kytarový riff. Jinak CD vychází opět jako limitovaný digipack v počtu 250 kousků. Pro fanoušky klidnější muziky a staršího zvuku rozhodně zajímavá věc a pro mě velmi milé překvapení od kapely, kterou jsem vůbec neznal.

Nya Given je švédská čtyřčlenná kapela z Norrköppingu a její název by se dal přeložit jako Nový úděl. EPko si vydali sami minulý rok a to obsahuje čtyři švédské songy nazvané I kårens trygga famn (V rukách odborů), Duh ar fel (Nemáš pravdu), Bonus a Ansiktsvåldtäkt (Obličejový znásilnění, což je song o facebooku). Kromě klasické sestavy zde uslyšíte i jakýsi druh foukací harmoniky, na který hraje zpěvák. Hudebně je to rychlejší a syrovější, a mně to přijde asi tak, jako kdybyste vzali Agent Buldogg a trošku je zrychlili, přitvrdili a ubrali na sólech. Muzika ale zůstává pořád melodická (hlavně songy I kårens trygga famn a Ansiktsvåldtäkt). Artwork desky připomene kapely jako Life Trap, Hired Goons nebo All in Brawl. Uvnitř desky najdete papír s texty ve švédštině, krátkou děkovačku a kontakt na kapelu. Jinak deska je limitována 200 kousky a je to kus poctivého undergroundového počinu, kterých bych asi těžko objevil, nebýt doporučení od kluků z Urban Savage a Oldfashioned Ideas. Na youtube najdete všechny jejich songy plus nevydanej vál Marinella (https://www.youtube.com/watch?v=bTW4YofDCNA). Pro mě neznámá kapela, která určitě stojí za poslech. Koukněte na to a za mě je to 7 bodů.

Toto je čtyřčlenná partička z Lodže/Opoczna a jejich debutové album z roku 2014, kde najdete 12 songů v polštině včetně coverů Kto powiedzal, že Oi! nie žyje od The Gits a Obraz po Rewolucji od MWK. Kapelu můžete znát z kompilačky Polska Gola 2 z roku 2012, kde měly song Polska Dzisiaj Gra (ten najdete i tady, ovšem v nové verzi z roku 2014) nebo ze Swieza Krew 2, kde má banda tři songy, které jsou také zde (JP, Twoja Moc a právě ten cover od Gits). Na kompilačku se recenze chystá taktéž. JP je mimochodem zkratka Jebač Policje. Kapela hraje rychlejší střední tempo s hodně výraznou baskytarou. Kapele to šlape od prvních songů Twoja Moc a Pijacka Brać. Textově se kapela pohybuje v typických oi/punkových vodách, takže tady máme sebevědomí a vlastní síla (Twoja Moc), popíjení (Pijacka Brać), policajti (JP), těžký život obyčejných pracujících na předměstí (Trudne Žycie), fotbálek (Dzisaj Polska Gra!), pouliční kult punku a oi!(Podwórkowi Chuligani, Muzyka Oi!), volby a plané sliby (Wybory), nebo punk rock, který zůstane v srdcích i když zestárnete a usadíte se (Na Zawsze!). Nejvíce se mi líbí JP, která má chytlavý halekací refrén, potom Wybory a potom poslední Na Zawsze!, která má fajn solovou kytaru. Jinak booklet se povedl, celá řada pěkných upravených profi fotek, texty a děkovačku. Kdo má rád polské mělodické kapely (Sandals, Bachor, atd…), tak toto je další, která se mezi ně zařadí. Určitě bych si poslechnul naživo a pro organizátory koncetů inspirace pro pozvání nové kapely.

Druhé CD této kapely z New Yorku se mi dostalo do pracek až nyní, takže pojďme na to. Na CD najdete celkem 11 songů, z čehož čtyři můžete znát se splitek s Legitime Violence (Razorblade Nightmare od Die-Hards a Nothing to Prove) anebo TMF (Legion of 76´ a Change the Law). Obě tyto desky jsou zde recenzované, takže detailní popis songů je tam. Kromě toho je tu i zabijáckej cover New Glory od Youth Defense League. Kapela je tvrdá, nekompromisní a charakteristický je pro ně křičený hlas zpěváka a kytarové vyhrávky. Jinak v sestavě je Alex z Oxblood, Darryl (Sons of Liberty) nebo Chris (Lonewolf NYC), takže zkušenosti muzikantům rozhodně nechybí. Tématy songů je rušení koncertů na základě anonymních udání (Hasta La Vista), nějaká ta mytologie (parádní song Einherjar s halekacím refrénem), naštudované rozumy o skins (PG – 13 s fajn basovou linkou), odmítání politických organizací pro hraní, ale i slávy a peněz, které jsou s tím spojené (The Nightmare Returns), skins jako veřejní nepřátele číslo 1 (Public Enemy) a jako osina v zadku všem (We´re Still Here). Album vyšlo jako CD (normal a digipack verrze), tak i jako LP Uvnitř jsou fotky, texty a děkovačka, takže standard, grafika je opět z dílny JM Productions, což je záruka kvality. Parádní věc!

Oi!dium je kapela, která byla založena v roce 2006 původně ve městě Stendal (Sasko-Anhaltsko), ale nyní zkouší v Berlíně. Sestava je čtyřčlenná, ale zpěvák Äxl hraje zároveň na kytaru. Toto je jejich debutové album, na kontě má kapela předtím dva demáče (z roku 2008 a 2011). Muzika je poměrně veselý a melodický Oi!/punk rock a na německou kapelu to není až tak tvrdé a je to hodně zpěvné (jako třeba Iron Fist), také díky zapojení ostatních členů do zpěvu (třeba Meine Stadt). Celkem tu je čtvrnáct songů (včetně Intra) v jejich mateřštině. Textově se témata zaobírají každodenním životem, ale najdeme i texty s jistou dávkou ironie. Je to střední tempo a v mnoha písních mi to připomíná Endstufe z posledního alba Feuer Frei (třeba song Gummi kterej je poetickým válem o gumové paně nebo třeba Ja du Weisst…, která je o skinheadském kultu.). V songu Kneipe zazní i ska rytmy a podle názvu si zkuste tipnout, čeho se song týká. Podobným tématem se zabývají i vály jako Komakrieger nebo Prinzessin Vodka. Jinak mezi vážnější patří třeba W.s.n.d.A. (Wir schliessen nicht die Augen – My nezavíráme oči o tom, jak je těžké pro mladého člověka v životě odolat svodům politických ideologií, ale i alkoholu a drogám) nebo Plata o Plomo (což je nějaké ustálené spojení ze španělštiny a znamená to něco jako stříbro nebo olovo) případně Verdammte Axt (o tom, jak na vás nahlíží společnost a dává vám sežrat to, co jte si vybrali, jako vaši životní cestu). Nechybí ani song, který vám představí kapelu (Wir). Jinak parádními songy je například Engel (jak by zpěvák chtěl být andělem a dělat si co chce), pomalejší Prinzessin Vodka a W.s.n.d.A (ta je asi nejlepší). Název alba znamená latinsky mléko. Jinak booklet je v pohodě, pěkně přehledně vše, co potřebujete a na zadní straně obalu fotky jednotlivých členů (zajímavé, že mají všichni brýle, ale to je jen tak na okraj hehe). Kapelu jsem předtím neznal a můžu říct, že se do jejich muziky dá celkem solidně zaposlouchat. Kapela shání kocnerty, takže se jim určitě ozvěte. Myslím, že to bude OK.

Třetí album od Švédů z Malmö se jmenuje Don´t Belive a Word They Say a už podle grafiky obalu poznáte, že to je jejich. Vyskytuje se tu totiž obligátní punková kočka, jako na předchozích albech a i fonty a barva jsou zvoleny stejně. Banda hraje pořád ve stejné tříčlenné sestavě, ale muzika jim (jako vždycky) parádně odcejpá od prvního songu Punks and Skins až po poslední On and On (která začíná akustickou kytarou, což je celkem nezvyk u Oldafshioned Ideas). Songy jsou všechny v angličtině (vlastně banda měla jen jednu švédskou malou desku) a musím říci, že anglina jim sedne trošku víc (alespoň ve smyslu, že to není tak tvrdé). Kapela se mi vždy líbila, protože songy byly postavené na zpěvnosti a jednodušších a snadno zapamatovatelných melodiích a ne jinak je tomu i tady (třeba geniální věc Always Forward, která je v klasickém středním tempu a refrén budete po deseti kouscích zcela jistě hulákat, Still Belive in Unity, která je těsně před ní nebo Holidays). Mezi další pecky patří Loyal to my Crew, Bringing Down the System nebo Stand Out From the Crowd. Celkem je zde 18 songů, což se může zdát dost, ale hrací čas je cca 40 minut, což je akorát a i podle názvů si můžete udělat obrázek, o čem to textově bude (zatím došlo jen elektronicky). Všechna jejich předchozí alba se mi líbila a ne jinak je tomu i u tohoto. Skutečně velmi kvalitní věc.

Po čtyřech letech od alba Breaking Rules vydává tahle skotská partička EPko s názvem Pogo in my Heart. Na desce, kterou vydalo Randale Records (černá a modrá verze) najdete tři songy a to titulní Pogo in my Heart, These Are My Streets na straně A a na béčku potom Happy Hooligans of Scotland. On File byli vždy charakterizovaní Hedgyho zpěvem (který občas trošku tahal za uši :), ale co, je to pankovka). Kapela hraje pořád ve stejném klasickém čtyřčlenném obsazení, jako na posledním albu. Jejich muzika se trošku posunula a už se tu vyskytne občas i nějaká ta vyhrávka (v každém songu něco je), ale jinak je to pořád jejich styl, kde Hedgymu pomáhají ve sborových refrénech ostatní členové kapely nebo se přeřvávají. První song se týká toho, že i když se člověk ožení, navlíkne kvádro, porodí děti, musí se starat o rodinu anebo se třeba vyseká na motorce a pomalu už klepe na nebeskou bránu, vylíže se z toho a má jiné starosti, tak se pořád bude snažit alespoň někdy dostat mezi kámoše na koncert a dál si bude pogovat alespoň v srdci. These Are My Streets je o tom, jak se změnilo okolí, ve kterém jste vyrůstali, hospody už nejsou, co bývaly, ale staly se součástí nějakého řetězce, každý na vás kouká jak na vraha a všude jsou feťáci a mladistvé matky. Poslední song je věnovanej fotbálku a výhře Skotska nad Anglií 2:1 v roce 1977, kterej skončil vlítnutím fanoušků Skotska na plochu. Uvnitř najdete papír se všemi texty a na zadní straně obalu pěknou fotku kapely z hospody. On File a jejich klasický pojetí Oi! mám rád a tato deska do této škatulky přesně zapadá.

Třetí dlouhé album této švédské kapely, která pochází z města Karlskrona se jmenuje White Collar Thugs a vychází na Contra Records. Kromě dlouhých alb má kapela na kontě ještě celou řadu splitek třeba s Jenny Woo, Stamford Bridge, Rust nebo Booze and Glory (k jejichž zvuku se kapela chtě nechtě blíží). Na albu najdete 14 songů (z čehož je 12 v angličtině a dvě ve švédštině – jmenují se Rastlós, což znamená něco jako neposedný a Generation Bortskamd – Zkažená generace). Deska je limitována 500 kousky (400 červených a 100 černých). Z jejich předhozích alb mám doma jen Bag Full of Brew a pak nějaké ty EPka a pokud porovnám jejich současný zvuk s jejich předchozím zvukem, tak je určitě o něco uhlazenější, vyhranější a zpěvnější (třeba The Hunter and the Hunted, Generation Bortskamd, Bullshit Detector nebo třeba Saturday). Zpěvák má příjemný hlas, kterej se mění song od songu (opět platí to, že kapela je více tvrdá ve své mateřštině, což dokazuje poslední Rastlós, ale třeba v Compared to You zpívá zpěvák tvrději než v ostatních válech) a zbytek kapely mu hojně pomáhá v refrénech, dále bych vyzdvihnul basu, která si jede v pozadí stupnicové vyhrávky (třeba v titulní White Collar Thugs) a kytara si jede drobné vyhrávky ve středním tempu alá Evil Conduct (třeba Grow Up). Z alba trošku vybočuje song Down on the Upbeat Street, kde je slyšet trošku ska, ale i mod beatu. Jinak songy jsou klasický – volný víkend, pracují třída versus šéfové, media a lži, lidé, kteří vás serou nebo třeba fakt, že život, který žijete, je jen váš a nikdo do něj nemá co mluvit. Jinak grafika alba je povedená a líbí se mi i název, kterej vypovídá o tom, že kolikrát výše postavení lidé jsou ve finále pěkní gauneři. Celkově je to hodně povedená věc, a jak koukám, tak jsem jejich minulému albu dal 8, takže tomudle musím dát víc.

On Trial je americká kapela z Pensylvanie, která hraje ve třech a na BB si můžete přečíst rozhovor. Toto jsou věci, které byly nahrány v roce 2012 a nyní je vydává španělský label This Means WAR jako EP s názvem American Standard v počtu 200 kousků na černém vinylu (plus 10 testpressů). Na desce najdete čtyři songy a to Nationalist, Drop the Bomb, Traitor a We Own Tonight. Už podle obalu, který je udělanej ve stylu ROR nahrávek z 80. let, se dá usoudit, jak kapela hraje. Jedná se o syrový nekompromisní skinhead zvuk bez jakýchkoliv příkras a kudrlinek, s křičeným zpěvem a refrény, ve stylu kapel z přelomu 80. a 90. let alá Arresting Officers, Best Defense, Backslash, YDL nebo Kicker Boys. 100% pro americké texty, podpora vojáků na zahraničních misích, atd…to je to co můžete od kapely čekat. Hnedka první song Nationalist zní jak od Arresting Officers a je to o parazitech sociálního systému. Dvojka Drop the Bomb je válečná věc o tom, jak je třeba eliminovat nepřátele země, Traitor asi nemá cenu komentovat a We Own Tonight je klasická opěvovačka kultu. Nejvíce se mi líbí Nationalist a Traitor (u obou je hodně výrazná basa). K 50 deskám je přoložen papír s texty (ale těmito kopiemi disponuje pouze kapela), u ostatních nic není. Kdo má rád americkou klasiku, tak se koupí této desky rozhodně nespálí. Za mě super, 100% skinhead zvuk a postoj bez jakéhokoliv kompromisu.

Zatím poslední album prozření od Operace Artban se dočkalo po dvou letech i vydání na LP a to na novém českém labelu LL Productions, který se má údajně specializovat na vydávání patriotických alb od Českých skins kapel v limitovaných edicích (tato deska vyšla v počtu 200 kousků na červeném vinylu). Hned na první pohled Vás trkne rozdíl v obalu proti CD (byť od stejného kreslíře). Dalším rozdílem proti CD je fakt, že zde najdete jen 11 songů (na vinyl se toho více nevejde) a chybí tu vály Klá a Loutka na drátkách. Jelikož je tu už recenze na CD, od Boba a Urbyho, tak já se moc rozepisovat nebudu, elikož v podstatě vše bylo řečeno. Desku otevírá podle mě nejlepší věc s názvem Kult, další parádní věcí je Poslední bojovník. Zajímavé je určitě i variace na lidovku s názvem Když jsem já měl po robotě (kde uslyíšte i housličky). Jinak kytara je metalovější, ale na to jsme u Operačky zvyklí, ale někde zazní i akustika (Relativnost nebo Hrdinové a Zrádci), Kabanos se občas ve zpěvu prostřídává s Udavačem a v některých písních (třeba Skinhead Girl, Nasraný Chlapy, Hrdinové a Zrádci nebo Dejavu) uslyšíte i ženské vokály. Jinak vevnitř najdete texty jak v češtině, tak i v angličtině. Fotky zde nejsou, ale kreslený obrázek kapely. Nechám bez hodnocení, protože jde jen o vinylovou verzi něčeho starší, ale také dodávám „jen víc lokálních věcí na vinylu“ a přeju hodně úspěchů novému labelu.

Dlouho očekávané album Chilských skins Orgullo Sur nakonec vychází, ale na LP (které má zajišťovat tuším This Means WAR) si budeme muset ještě počkat. Takže na CD je dvanáct španělsky zpívaných písní, z čehož Leyes con Intereses můžete znát ze split EP s Prideful (ale v nemasterované verzi), Cerveza je nově nahrána verze songu z prvního EP Dias de Gloria a song Emigrante je od Ocho Bolas, což je chilská stará Oi! kapela (jejichž album vyšlo třeba na Dim Records). Sestava kapely se ustálila na čtyřech lidech, ale zpěvák hraje na kytaru. Na basu hraje i slečna, která je slyšet ve společných vokálech, což muziku vždy parádně oživí. Názvy songů by se dali přeložit třeba jako Hrdý na svoji zem - Orgulloso de mi Tierra, Svoboda a spravedlnost – Justicia y libertad, Jižní, venkovský a brutální – to je titulka Sureňo, Rural y Brutal, Cerveza (což není nutné překládat) nebo třeba Starý bar – Viejo bar anebo Zasraný policajti - Malditos Policias (kde uslyšíte i refrén ACAB, ale ve španělštině). V songu Dale Puerto Montt uslyšíte na začátku fotbalový chorál, takže song bude pravděpodobně o kopané. Songy se pohybují od pomalejších a táhlých songů (jako třeba Patria s parádním sólem nebo Dále Puerto Montt) po svižnější střední tempo (jako v prvním Orgulloso de mi Tierra, Internet Warrior, Viejo bar případně Leyes con Intereses). Komu se líbili Orgullo Sur na prvním album případně na singlech, tak vězte, že banda si jede pořád to svoje – tzn. normálně položený zpěv, kterému je rozumět, zpěvné refrény a předvším melodie (které na tomto albu doplní často i sólová kytara, která má občas i celkem netradiční zvuk – Malditos Policias). Takže suma sumárum jsou to pořád ti Orgullo Sur, na které jsme zvyklí vylepšení o tu sólovku. Jinak booklet standard – texty, fotky v pozadí a stránka fotek lidí, co podporují kapelu plus děkovačka. Kdo chce CD, tak si může začít pomalu objednávat, my, co chceme LP, tak si ještě chvilku budeme muset počkat. Jinak pár songů už je na youtube, takže si to můžete poslechnout sami a udělat si svůj názor.

Další kousek od WAR Records je splitko Chilských Orgullo Sur a finských The Prideful. Každá kapela je zde zastoupena dvěma vály, Orgullo Sur zpívají španělsky a mají zde songy Oi! Oi! Music a Leyes con Intereses (která vyjde na albu Sureňo, Rural Y Brutal a název znamená něco jako Zákony a zájmy). The Prideful zde anglické songy Suburban Troops a Get Your Colors On. Oba songy byly nahrány v roce 2011 (zřejmě jako věci pro jejich debut United Voice). Orgullo Sur hrají ve čtyřech a pokud se vám líbili jejich předchozí věci, tak tohle budete mít rádi také. Melodická muzika se zpěvem, který není hrubý a s refrény, které se vám vryjí pod kůži a i když neumíte španělsky, tak si budete broukat alespoň melodii. V Leyes noc Intereses je výraznější basa. The Prideful hrají hrubší lopatáčtěšjí Oi!, ale tyhle dvě věci mi přijdou o něco lepší, než jejich debutový United Voice. První věc Suburban Troops je o nahánění trendy punks a hippie skins po vašem okolí. Get Your Colors je patrioticko fotbalová píseň, o tom jak má člověk nosit barvy, na které je hrdý (v tomhle případě modrou a bílou). Obal je udělanej dobře a přesně vystihuje název alba, na zadní stránce najdete fotku každé kapely a celá deska je limitována 300 kousky na černém vinylu (plus 15 testpressů). Kapely hrají po hudební stránce každá poněkud jiný styl, ale názorově si určitě rozumí (100% skins). Práce This Means WAR se teďka rozjela jako svině a já nemůžu říci ani prd, protože každá vydaná věc, je parádní a z prací labelu se můžu 100% ztotžnit – DIY underground, vinyl a i limitované edice.

Out of Order je kanadská kapela (Montreal), která existuje už 13 let, ale popravdě pro mě byla kapelou naprosto neznámou. Tohle album bylo nahráno tento rok a Vinyl 4 Bootboys se rozhodli ho vydat na desce. Na desce najdete celkem jedenáct songů, a ač je kapela z francouzsky mluvící provincie, tak zpívají anglicky (původně totiž pochází z Halifaxu). Jinak banda hraje v klasický čtyřčlenný sestavě. Hudebně je to streetrock (třeba Bad Reputation), ale najdete tu i více punk rockové songy (jako třeba Goodbyes nebo The Forgotten), ale i věci, které jsou spíše do HC (třeba Riot). Americký zvuk a drive je samozřejmostí, stejně tak jako společné refrény a chorály (třeba Keeping Score) a sólova kytara (namádkou songy jako Better Days nebo Jackals). V songu You´re So Bad zazní i akustická kytara. Skutečně téměř každý song je jiný, co se týče tempa, melodie a někdy i stylu. Album mám zatím jen digitálně, takže texty jsem zkusil odposlechout, takže určitě válka a padlí vojáci, kult skins a špatná reputace, která ho provází, násilí nebo třeba o loučení, která jsou vždy bolestná. Jedná se vůbec o první dvanáctipalcové LP, které bylo vydané na Vinyl 4 Bootboys, které hodně vydává méně známé kapely z poza velké louže a to že má cit pro kvalitu, potvrzuje i tato deska.

Splitko dvou ortodoxních skinheadských kapel ze Států je na světě a vydává ho Skinflint Records, který zatím pouští do světa samou perlu. Tak splitko otevírá kapela Para Elite, kde zpívá zpěvák z White Flag Down a na bicí hraje Cliff Warby, kterej kdysi hrával s Condemned 84. Total Annihilation známe o něco více, především díky jejich albu Great Patriotic War, které vydal český label 4Subculture Records. Každá kapela je zde zastoupena pěti songy (Para Elite zde mají i cover Skinehads od Condemned 84). Para Elite pustili před časem parádní ochutnávku Hang the Bankers, která se dá najít na youtube. Ostatní songy jsou v pomalejším rytmu – třeba první Battle Cry mi zní jak od Sabbathů, dvojka I don´t Wanna Hear je parádní melodickej song, kterej vás kopne do 80. let a obsahuje fajn solo a čtvrtá Patriot je opět trošku utahanější, ale v dobrém slova smyslu. Total Annihilation hrajou rychleji a mají basu, která by klidně obstála ve funky stylu díky jejím vyhrávkám, ale i kytara je hodně šikovná (Put in the Boot, Death of a Nation). Jejich zvuk je krapet garážovější, ale opět ne ve špatném slova smyslu. Je to prostě více syrové. Jejich úvodní vál In Beds with Reds si opět můžete dohledat na youtube. Zpěvák Jimi má hodně specifický hlubší hlas, který se proti jejich CD albu moc nezměnil. Jinak kapela je 100% konzervativní, proamerická, patriotická atd…a názvy songů jako Dead of a Nation nebo Criminal Invasion to potvrzují. Zajímavý je i song Scene Slut (což je takovej houpavej rock´n´roll) o všech těch holčičkách, který za napsání na guestlist při koncertě udělají cokoliv. Takže suma sumárum pro mě parádní počin od kapel, které by se dali zařadit do stejného soudku jako třeba First Strike, Battle Cry, Werevolf NYC, Wolverines nebo Vanguard. Já todleto můžu.

Čtyřpísňové EPko, které jehož název by se dal přeložit jako Nebojácný a věrný vydává German Oi! Records, což je pobočka Street Justice Records. Na desce, která vyšla v počtu 250 kousků (95 na modrém vinylu s plagátem a nášivkou), uslyšíte songy jako Alles Was Mir Heilig War, Heimatstadt, Fight Club a Hier Fängt Sie An (všechny jsou v němčině). Kapelu nemusím moc představovat, několikrát v našich luzích hrála. Banda je pětičlenná a má dva hlavní zpěváky, což není v Oi! příliš obvyklá věc a určitě je fajn slyšet střídání zpěvu řádek po řádku. Jinak i kytara je poměrně zdatná na to, že je jen jedna (třebas hnedka první song Alles Was Mir Heilig War). Textově to je celkem jasné – ulice rodného města, šedá zónička, která je napadána zleva i zprava, nějaký to násilíčko, který spustí adrenalin nebo nezlomnost skins. Moc se mi líbí kytara v Hier Fängt Sie An a potom song Heimatstadt (obzvláště refrén). Hier Fängt Sie An je zasepoměrně slušná halakečka (hlavně ke konci). Jinak EP je uděláno solidně, texty, fotky, poděkování a pozdravy. EPko si můžete celé poslechnout na youtube https://www.youtube.com/watch?v=HMVUXEbeGl0 na ofiko kanálu kapely. Dobrý

Finská fotbalová kapela z Tampere vydává svoje druhé EP a opět na Lionheart Records a na desce najdete opět čtyři songy v jejich mateřštině. Názvy songů jsou Lippatukat ja pukuäijät, Lähiöunelmia, Hymy hyytyy a Paskakoskelle a musim říct, že ani google translator si s tim moc neporadil, takže o čem to je, to vám nepovím. Kapela je čtyřčlenná a hraje v klasický sestavě (v bandě hrají dva členové z The Prideful, ale to jsem zmiňoval už v předchozí recenzi). Jejich první počin mě moc nebavil, byla to taková lopatička, ale kapela šla hodně dopředu - zrychlila tempo, kytaru více zboosterovala a přidala i nějaké lehké vyhrávky (třeba v prvním válu) a zní prostě mnohem lépe, než na svém debutu. No podle obou obalů počítám, že se texty budou točit opět okolo kopané a legrace s ní spojené. Celkem vyjde 250 kopií a to 175 s normálním obalem a 75 s adidas verzí (kterou jsem si objednal já), která je tištěná technologií sítotisku. Prostředky desek jsou ručně orazítkované. Proti debutu hodně velkej krok kupředu a já jsem zvědavej, kam se banda šoupne dál, protože tohle je prostě dobrý.

Sedmé album holandské a evropské stálice v jako svině tvrdém skinehad rocku vychází opět na jejich domácím labelu Rebellion Records. Po trošce experimentování s němčinou na Gegen die Masse a více melodickém Days of Glory se kapela vrací ke svým kořenům poctivého brickwall Oi! a hnedka první songy to do vás pořádně naperou (Warriors a My Name is Vengeance). Jinak Wouter se věnuje už jen zpěvu - jako na minulém albu. Melodie se ovšem nevytratila – třeba takový Daily Grind (fotbalovka) nebo The Battle of Wught mají všechny atributy melodičnosti a tvrdosti (něco jako třeba Bonecrusher). CD začíná jakýmsi středověkým kostelním zpěvem (prý Templáři), které plynule přejde do songu My Name is Vengeance. Na song Feel the Rage najdete na youtube i videoklip (http://youtu.be/ifIvxgKFqqw). K Warriors (kterej vás kopne zpátky do doby Spreading Fear a Skinheads Are Back) existuje taky nějaké ofiko video http://youtu.be/UMDcKOUcy-M. Songy jsou komplet anglicky a nechybí jak klasická témata – Who Are You? (která je jak od 4Skins) nebo Never Fade Away (halekačka jako prase – Razorbalde Foreverer Forever Razorblade) ani historická témata – The Battle of Wught (která je nejspíše vyobrazena i na obalu desky), My Name is Vengeance nebo Under Siege (kde je parádní kytarová vyhrávka). Celkem (včetně Intra) je tu deset songů s časem lehce přes dvacet minut – prostě žádný sraní. Jsem mo rád, že se kapela vrátila k původnímu zvuku. Jestli mi přišlo Days of Glory tvrdší, tak tohle je naprostá brutalita a pro mě důkaz toho, že návrat k něčemu nemusí být vždy krokem zpět. Tady je tomu přesně naopak. Album vychází jak na CD, tak i na LP ve třech barevných verzích (500 kousků). Tohle z přehrávače dlouho nevyndáte a to se vsaďte.

Singl Battles australské kapely RazorCut vyšel na německém labelu Bootboys Cove Records, které sedí v Berlíně a na svědomí má zatím toto EPko a potom ještě singl Dance All Night, taktéž od australského interpreta Shandyho. EP RazorCut vyšlo ve čtyřech různých verzích – 333 kousků celkem, z toho 50 černých a 200 bílých s normálním obalem, 50 černých ve trvrdém obalu a 33 černých v obalu alá kniha. Na singlu najdete dva vály a to Battles (které můžete znát z debutu Combative Attitude, akorát nyní je přehraná a nazpívaná Alem) a pak Another Rich Man. Battles, která album otevírá, je o něco rychlejší a více přímočará a má suprový refrén, kde v chorálu uslyšíte vokály, které má na svědomí dívčí část kapely a „ohohoho until the battle is won“ vám určitě bude znít hlavou. Song na druhý straně je pomalejší a kapela v něm právě ty dívčí vokály využívá o něco více a ne jen na to ohohoho a je v něm více instrumentálních pasáží. Jinak grafika obalu je fajn – kohoutí zápasy, ale uvnitř nejsou ani texty ani fotky. EP je děláno s velkou dírou uprostřed a každá deska je ručně číslovaná. Další label, kterej si libuje v limitovaných nákladech, ale přitom to nestojí bambilion eur, takže já jsem za. Dávám jen 7, protože je tam vlastně jen jeden novej song, ale určitě label sledujte. Ten Shandy je už kompletně pryč, tohle se ještě asi sehnat dá.

Druhý pořádný album bostonský party, kterou jste měli možnost vidět i před lety v ČR (Budějice a Praha) vydává opět osvědčená spolupráce výše zmíněných labelů. Na desce je celkem třináct songů, z čehož Alcoholist a Hate L.A. jsou ze splitka se Strongbow, Frustration je z A Better Tomorrow a Basement Brigade vyšla v rámci Under One Flag (a po jejím poslechu musím říci, že si singl fakt zasloužila, páč je to šleha jak prase). Zbytek (tedy 9 songů) je nových. Banda si opět jede svojí mixku HC a Oi! stylu, ale první půlka mi přijde taková uhlazenejší než předchozí album. Jo je to tvrdá muzika, ale rozhodně to nejsou takový nátěry jako Hipster Holocaust z Carry On!, i když v druhé půlce už to pěkně sype (třeba FTW), taky je tady víc kytarových vyhrávek (třeba v Out of Touch) a taky pasáží, kdy Troy zpívá jen s kytarou bez bicích. Další věc, kterou na kapele žeru je používání dívčích vokálů v hromadných sborech (By Your Side, Verbal Pollution, Basement Brigade, atd …) a celkově použití hromadných sborů a chorálů téměř v každém songu (největší halekačka je asi These Streets). Nezvyklé je taky použití akustický kytary v songu Out of Touch a By Your Side, to jsem fakt nečekal. Textově jsou to hodně pouliční témata takže držení při sobě, pomluvy a špinavé kecy, chlastání, rvačky, frustrace a nebo ten pocit, že se prostě nikdy nevzdáte a nepodvolíte se společnosti. Jinak je zde pár změn v sestavě oproti předchozím albům (tuším, že je nový kytarista a bicmen, ale ostatní tři původní členové zůstali). Jinak obal, tak to je lahůdka – je rozkládací a uvnitř všechny texty a bohatá koláž z fotek (včetně jejich evropského turné). Já jsem teda moc spokojenej. Tvrdý a melodický zároveň a kdo navštívil jejich koncert, tak poslech tohodle alba mu vyvolá celou řadu fajn vzpomínek. Tolik energie jsem na jednom LP dlouho neslyšel.

Reconquesta je kapela, která pochází z Katalánska z města Sant Sadurní d'Anoia (což je poblíž Barcelony), hraje ve čtyřčlenné sestavě (ale s dvěma kytarami) a toto je jejich první singl, který vychází na mě neznámých labelech. Singl je limitován v počtu 300 kousků (100 červených, 100 černých a 100 černých s jiným obalem) a obsahuje dva songy v jejich mateřštině – Gloria a Reconquesta. Ještě mají demáč z roku 2012 Dvě kytary jsou v jejich muzice opravdu slyšet, třeba v songu Gloria, kde jsou solové pasáže, ale i části, kde hraje samotná basička. Druhej song Reconquesta je o něco tvrdší a obsahuje suprovou závěrečnou pasáž, kde zpěvák začíná zpívat potichu a postupně stupňuje razanci hlasu až do křiku (jedná se o refrén Re-noc-ques-ta!). Hlas zpěváka v tomhle mi připomíná hlas Bobana z Ritam Nereda. Na obalu desky najdete logo kapely (pero a meč). K dostání by měla být deska v červenci, ale zatím nevím, kde to objednat. Super věc a pokud Vás kapela zajímá, tak si zatím přečtěte rozhovor http://lonerider.skinhead.cz/interviews/reconquesta.htm.

Toto je LP verze alba které vyšlo před 20 lety na CD na Rock´O´Rama Records této americké kapele která pochází z Detroitu. Rival jsou (nebo respektive byli) spjati svými členy s kapelami jako Almighty Lumberjacks of Death a hlavně s Rogues (jejichž album Zero Street považuju za jedno z top klasických US Oi! nahrávek vůbec) a jo, je to kapela která stála na hraně RAC/Oi! a toto album je určitě „političtější“ než jejich debut z roku 1992 We got the Right a jejich postoj a texty by se dali přirovnat ke kapelám jako třeba Best Defense nebo YDL. Zvuk je hodně podobný Rogues (včetně použití kláves třeba v songu Border Patrol nebo piánko v titulní Backstreet Violence), aby taky ne, když společnými členy byl zpěvák a bubeník v jednom Jim (v Rogues pouze bubny) a kytarista Bill (v Rogues basa). Obal desky je původní verzí, který neprošel cenzurou a LP verze obsahuje taky bonusový song - cover Government Action z All Skrewed Up. Album otvírá parádní song Backstreet Violence přesně v duchu amerických Oi! kapel 90. let – vyhraná kytara, melodické a přitom tvrdé. Sólová kytara je vůbec vychytaná u většiny písní (třeba Fence, Blind Justice nebo 10 to 1). Secret Army a Side by Side jsou parádní melodické věci hodně připomínající ústředním riffem staré britské kapely alá Red London nebo The Crack. Uvnitř najdete papír s texty a s fotkokoláží, která původně byla zadní strana k CD verzi alba. Bezesporu kontroverzní kapela, za muziku ovšem jednička s hvězdičkou. Tohle je Oi! hudba v plné parádě (i když teda Rogues a jejich Zero Street je o malej stupínek výše).

Další LP věc od Rebel Sound je tentokrát kapela Runnin´ Riot, která pochází z Belfastu a konkrétně se jedná o jejich poslední album Boots and Ballads z roku 2009. Kapela má na kontě čtyři řadovky (včetně této) a split EP. Obal zůstal stejný jako u CD verze. Na desce je 11 (respektive 12 songů, protože poslední On the Dole obsahuje i bonus Oi! Oi! Angel) songů. Kapela umí zahrát parádní melodický songy (hnedka dvojka That´s When the Boots Fly In nebo On the Dole), ale i pomalé věci (jako Ode to Working Man). Ballad of the Gluesniffer připomíná Drinking and Driving od The Business. Kytara je hodně rocková/rock´n´rollová, což mám rád (třeba Double the Pain, který mi svým zpěvem připomíná Until the End od Booze and Glory, i když tohle je mnohem starší že jo, King of the Swig nebo právě That´s When the Boots Fly In). Textově kapela vzdává tribut klasickým kapelám (Lost Generation), neosobnosti komunity, kde žijeme, kde se člověk musí bát, že mu i jeho soused vykrade nebo zapálí auto (The Estate), pocta všem pracujícím (Ode to Working Man), důsledky chlastu, který sice může krátkodobě pomoct, ale pokud to přeserete tak přijdete o rodinu (Double Pain), pocta všem kámošům, kteří už nejsou mezi námi a kterým stojí za to připít (Tribute) nebo o životě na podpoře (On the Dole). Jinak uvnitř papír s textama a standardní děkovačka a pár fotek z Belfastu na pozadí. Dobrá reedice od kapely, která byla (nebo si myslím) vždycky trošku nedoceněná.

Rust je australská kapela, která celkem solidně mixuje punk rock se špinavym rock´n´rollem alá Motorhead a má na kontě jedno regulerní album s názvem Lean Mean Street Machine a pak jeden živák. Kromě toho vydala celou řadu EPek (tuším, že jedno svoje a tři splitka). Na kytaru tam hraje stejnej kytarista jako v The Corps. Všechny písně z desek najdete i zde (je jich 8, ale jsou řazeny zpřeházeně), k tomu jsou zde dvě nové věci (Sailors Grave a Azaria) plus dva živáky (Spirit of the ANZACS a Memory Lane) vzáné právě z živého alba. Recenze na desky (kromě živáku) najdete všechny na BB. Jak už jsem psal hudeba je hodně švihlá dirty rock´n´roll zvukem což je vidět hnedka u prvních songů Ex-Girlfriends nebo Curse of Rock´n´Roll (o mrtvejch rokerech). Ale k novejm písním. Sailors Grave je sypačka jak prase (kde basa v pozadí má téměř kontinuální zvuk) a je to klasická pirátská halekačka. Azaria je potom o případu z 80. let, kdy bylo malé dítě sežráno psem dingo. Jeho matka si ale odseděla tři roky za vraždu, protože tato verze se zdála soudu nepravděpodobná. Takže suma sumárum jen dvě nové věci, ale fakt je, že ne každej fandí EPkům, ale tohle vyšlo zase jen na desce, takže není-li gramec, tak máte smůlu. Uvnitř jsou všecky texty a pár fotek kapely. Nechám bez hodnocení.

Debutové album téhle Oi! kapely z Berlína obsahuje 14 songů v jejich mateřštině a najdete na ní i čtyři přehrané songy z dema, které vydal Shout Proud Records jako EPko (Herzlich Wilkommen, Das Netz Vewrgisst Nicht, Overkill a Rebellion im Bauch) a detailněji o nich si můžete počíst v recenzi na něj. Kapela hraje ve čtyřčlenné sestavě a zahímavostí může být to, že bubeník je manželem zpěvačky ze Spy Kids Aniky. Jinak songy jsou v klasickém tempu, které je typické pro německé kapely, kromě songu Antizpeziesistische Aktion, kterej je ve veselém rytmu a je to sranda song o nějakých mezidruhových vztazích (třeba mezi Justinem Biebrem a chameleonem, Celine Dion a jezevcem nebo Björnem-Torbenem a lamou) a zní jak dechovka k pivu šmrnclá diskotékou 80. Let nebo poslední halekačka Zur Pfettigen Pfanne, která je o dobré kuchyni v jedné hospodě. Kapela umí zahrát jak tvrdé (Overkill, Jagt sie Raus – což je pěknej sypec, alespoň v refrénu nebo Vergifteter Verstand) tak i melodické věci (třeba Der Rubel Rollt a Wahre Natur, kde se všichni zapojí do refrénu nebo Das Netz vergisst nicht, kterou můžete znát z EPka). Kapela umí taky pěkně dlouhé texty, které nejsou uplně o hovně (a to se mi líbí) a vyjadřují se pěkně ostře k současné situaci a problémům, třeba o vykopání bastardů z vašeho města, ve kterém se normální člověk nemůže pomalu ani dostat v centru do normálního podniku, dále lidé, pro které jsou telvize a její plytké příběhy ze seriálu a reality show denním chlebem a krácením nudy nebo trest smrti pro těžké zločince, kteří nezřídka končí na psychiatrii a po terapii se dostávají ven (nás ale jejich těžké dětství a porucha, která s tím souvisí, skutečně nezajímá). Booklet je udělanej fajnově, texty, fotky, tématické obrázky a děkovačka. Parádní banda od našich sousedů, která má co říct a to jak hudebně, tak i textově.

Osmnáctý počin německého labelu Shout Proud Records je domácí kapela SchuldSpruch, která pochází z Berlína a jedná se o vinylovou verzi jejich mini CD z roku 2013 Der Hammer Fällt. Deska vychází v limitovaném počtu 200 kopií (110 černých, 52 hnědých a 38 olivových) plus 15 testpressů a jako bonus je k desce přiložena nášivka. Jedná se vůbec o první německou kapelu, kterou Shout Proud vydali. Deska obsahuje klasicky 4 songy, všechny jsou v němčině a jmenují se Herzlich wilkommen, Das Netz vergisst nicht, Overkill (ten je k poslechu i tady http://youtu.be/Mp8RA_CVtB0) a Rebellion in Bauch. Banda hraje v klasické čtyřčlenné sestavě. Hudebně to do vás kapela pěkně sype, jedná se o tvrdší německý Oi!, které ale obsahuje skvělou sólovou kytaru (a na to že, kapela hraje jen s jednou, to zní opravdu skvěle – viz song Overkill a Herzlich wilkommen) a parádní společné zpěvy. Osobně tam slyším trošku od Endstufe (hlavně v prvním songu), Kampfzone (Overkill) nebo Iron Fist (druhej song, který je asi nejmelodičtější z celé desky). Textově kapela zpívá o tom, jak se nebojí zpívat o čemkoliv a neexistuje pro ní žádné tabu, o tom, že internet nezapomíná a cokoliv tam uveřejníte se neztratí a vy to budete mít jednou pěkně na talíři, o takzvané rebelii pozérských skins a punks nebo o tom jak by bylo na světě krásně, kdyby všichni bankéři, politici, novináři a celá EU šla hezky pěkně do kytek. Všechny texty najdete uvnitř obalu, fotka zde žádná není, ale jinak je obal zpracován pěkně – soudcovské kladívko a vzadu socha spravedlnosti. Jako veškeré věci od Shout Proud, tohle je kvalitka.

Po velmi zdařilém debutu Guilty, který vyšel na Bords de Seine, Lion Records a Last Rockers Records přichází tahle partička z Lyonu s třípísňovým EPkem, které vychází na německých Lionheart Records. Kapela trošku nezvykle na francouze zpívá většinou po anglicku (první a poslední song) a songy na desce se jmenují Charity Gangster, Virage Nord (což je cover od starší kapely Urban Gones) a Something In My Pie. Kapelu jsem viděl na živo v Bedfordu na Main Eventu a oproti první desce hrají již ve čtyřech (přibrali jednu kytaru), ale nevím, v kolika lidech byly nahrány tyto songy. Jinak songy jsou v duchu první desky, kapelka je melodická, zpěvná a singalongová. No prostě jim to šlape. Jejich songy jsou spíše sranda, než něco vážného a kromě toho je tu i jedna fotbalovka (právě ta Virage Nord) plná pasáží z různých chorálů. Občas je tu lehká vyhrávka, která podpoří už tak silnou melodii. Všechny songy jsou poměrně vyrovnané a žádná nijak nevyčnívá (i když mně se nejvíce líbí ta poslední). Deska vylša opět ve 250 kusech a to 175 normoš a 75 s obalem vytvořeným sítotiskem. Ruční orazítkování desky je u Lionheartu už samozřejmostí. Komu se líbilo Guilty, tak se mu bude líbit i toto třípísňové EP.

Další věcí od Ariho Skinboiss je EP vydané na spolupráci labelů Rolling On! a Sangre Y Acero (což jsou bývalí Southerner Records). Songy jsou čtyři, jsou finsky a jejich názvy jsou Ei Ylpeyttä (Bez Hrdosti), Skinit Rulaa (Skins Rule), Woimaa (Síla) a Kaljaa Koneeseen (nějaký stroj na pivo či co). Songy jsou v pomalejším rytmu, Ari při zpěvu příliš neintonuje, ale spíše recituje a jeho hlas je hodně hluboký (hlavně v prvním songu) a na konci naleznete solidní kytarové solo. V songu Skinit Rulaa uslyšíte two tone kytaru, saxofon a celkově mi to hodně připomíná druhé EPko od Insidious Skins. Takovej ten temnější zvuk. Titulní Woimaa (v pořadí třetí na desce) obsahuje parádní metalovější riff. V posledním songu zase uslyšíte společný refrén s použitím echo efektu. Téměř v každém songu naleznete nějakou ústřední kytarovou vyhrávku, který se opakuje téměř po celou délku songu. Mám EP zatím pouze elektronicky, takže se v textech ani případném papíru s texty nemůžu moc pídit, ale info je takové, že vyšlo 300 kopií s třemi různými obaly. Komu se líbí Ariho projekty, tak asi nebude váhat s koupí, mně osobně potěšil ten saxík.

Skinful je banda, která pochází z Coventry a toto je jejich druhé plnohodnotné album. Na kontě kromě toho mají splitko s Bakers Dozen a single British Bootboys. Na této desce najdete celkem 14 songů včetně intra a outra a songu Hass Bar, což je hospodský cover na House of the Rising Sun o jednom oblíbeném báru v Coventry. Jinak názvy songy jsou celkem výmluvné (Skins don´t Run, Bootboys, Patriots, Warrior, Head Kicked In, Bulldog Breed, Erdinger – to je pivo, atd…). Tempo je střední, ale je slyšet, že se kapela od prvního alba vyhrála. Jedná se prostě o typické ostrovní Oi! s typicky britským hlasem a přízvukem zpěváka. Osobně se mi hodně líbí druhý song Who Will Speak for Me, kde zazní i lehká vyhrávka a parádní jsou i společné vokály (které zní jako ženské, ale nevím to jistě). Kapela si dala v sonzích více záležet na melodiích – třeba Erdinger, Warrior (která popisuje cestu válečníka od Kolosea až po moderní boj v kleci), pomalejší Patriots se skvělým sólem, která mi připomíná US projekty Bryana Scorche (ať už hlasem zpěváka, muzikou nebo textem), Bootboys je rockovka, která mi ve slokách přijde jak poslední věci od Brutal Attack, v refrénu to zase zní jak Last Resort (Resort Bootboys), When Will I Learn (což je pro mě druhý největší hit z desky, hnedka po Who Will Speak for Me) nebo poslední Good Intentions…Bad Ideas, která je rovněž skvělá a vypovídá o historii kapely za posledních deset let a má skvělý refrén: “No regrets, we stand side by side, no regrets, we´ve nowhere to hide, no regrets, stay together till the end, no regrets, I will do it all again.“ Vychází na LP i CD a já pevně doufám, že LP pujde sehnat v Evropě (CD můžete objednat třeba na Dim Records), protože má i skvělý obal (vnitřek jsem tedy neviděl, ale věřím tomu, že to bude ok). Parádní věc, Skinfull se skutečně zlepšili a ne nadarmo jsou pozváni na příští rok do New Yorku na koncert.

Sniper 66 je čtyřčlenná punkrocková partička z města Austin v Texasu, která má dvě kytary a hraje parádní streetpunk hodně ovlivněný tvrdším rock´n´rollem alá Motorhead. Toto je počin nahraný původně v roce 2012 (vinyl vychází až nyní), ale kapela chystá co nevidět zbrusu nové CD s názvem Caput Lupinum. Celkem mě pobavil ten název, amíci jsou na to asi trošku ujetý (viz třeba kapela Soldier 76, atd…). Na téměř půlhodinové stopáži najdete celkem jedenáct songů, které jedou přes tvrdší skladby (What´d You Say – což je klasickej sypec nebo Emergency) přes klasickej rokec (Firecracker) až po parádní melodie a singalongy (jako poslední vál Let´s Go Have a Drink, My Brother s parádní vyhrávkou, kterou kopíruje zpěv refrénu). To samý se týká i vokálů, které jsou někde ječené (Rise Up, kde se vokály i parádně střídají) nebo naopak zpěvnější a melodické (jako třeba právě Firecracker). Vemte si Oxymoron, Braindance, One Way System a další starší punkovky, přidejte trošku prasáckýho rokecu od Nashville Pussy a modernějšího zvuku a máte přesně zvuk Snipera 66. Mně se více líbí ty melodický věci (které se nějak množí spíše ke konci desky a já tam slyšim starší věci od Patriot z dob Another Dead Generation) a asi nejvíc I Know It´s True (o věčném přátelství) s drhnutou kytarou a melodií, kterou si hnedka zapamatujete (ofiko video k ní najdete tady http://youtu.be/eN6PGYEKRCM) a pak hned halekačka Let´s Go Have a Drink. Cover je jednoduchý, ovšem logo kapely, který je vzadu je super (alá Vulture Rock Records, akorát fógl je tentokráte v okovaném křiváku a s pivkem v ruce). Vnitřek nevím, mám to jen digi, ale po originálce se určitě kouknu, protože jak už jsem kdysi psal, nejlepší je to, když vás zcela neznámá kapela posadí na prdel - a to Sniper 66 udělali.

Solitary Way (neboli Osamělá cesta) je nový akustický sólo projekt Viktora z Badlands, který vydal pro mě neznámý label Fester Records, ale distribuuje to Rebellion. Je to tedy hodně podobné akustickým songům od Badlands, akorát to není vše tak melancholické a smutné (i když i takové songy tady jsou – třeba titulní Solitary Way, dále True to Yourself nebo City Streets), ale jsou zde i veselejší melodie (jako třeba první optimistická Lionheart, rock´n´rollová Man Become One With Gods nebo třeba rychlejší My Life). Těžko se popisuje čistě akustická muzika, ale tak Viktor je bezpochyby vynikající hudebník (třeba kytara v You Did Not Belive In Me a v protiválečné Too Young to Die), zpěvák a především neotřelý textař (což dokázal nejen v Badlands, ale pro mě hlavně v Soultameru), jehož texty jsou z drtivé části postavené na osobních pocitech a ne na nějakejch obecných klišovitých žvástech (stačí jen názvy jako třeba The Greatest Sacrifice, The Soil Doesn´t Bear My Name, Soul and Form, nebo třeba Dream Within A Dream). Jinak songy jsou všechny v angličtině a je jich čtrnáct. Obal evokuje zřejmě právě ty osobní emoce, o vnitřku nic říci nemůžu. Tohle je určitě muzika, na kterou musíte mít náladu a především alespoň půlku mozku, takže určitě to není pro každého. Mně se to líbí, i když zcela jistě to není akustický Oi! nebo streetpunk, ale prostě dobrá akustická muzika, která má hlavu a patu.

Kapela Sorry No! pochází z Německa, hraje ve čtyřech (na kytaru Schlick a na base je tuším borec ze Schusterjungs) a její hlavní devízou je ženský zpěv. CD vyšlo na brazilském labelu Dunkel Records, ale exituje i LP, které vydal francouzský label Bords de Seine. Celkem tu najdete třináct písní, které jsou zpívané v angličtině (včetně dvou coverů a to What I am od Skinflicks a Dr. Skinhead od Evil Skins). Zpěvačka má podobný hlas (i přízvuk) jako Rianne (takže vyšší hlas, což může být pro někoho trošku nesnesitelné :)), která kdysi pomáhala na vokálech v Les Vilains. Zvuk je klasické německé dupavé Oi! (přesně ve stylu kapel, z kterých pochází jejich členové – Rampage, Schusterjungs, Brachial, Backstreet Firm, Insidious Skins…), které ženou dopředu rychlejší bicí a které je zvláštnější ženským vokálem. Občas je tu i kytara na druhou dobu (Dr. Skinhead, Mr. Reggae nebo Stand Up). Taky jsou tam songy se skoky z kytary bez boosteru do boosterovaného zvuku (třeba Viva Veritas). Jinak textově to taktéž nevybočuje z klasiky – media, tetování, pozéři, štětky ve scéně, celosvětová skins scéna, která stojí na vzájemném přátelství a důvěře (je zde zmínění pozvání od Bronco Army do Brazílie), pivo anebo třeba song proti skins, kteří berou jen skinhead reggae jako svoje kořeny a Oi! a punk už ne. Názvy songů tomu také odpovídají – Skinhead Times, Oi! Oi! Oi!, Ink, 1, 2, Fuck You nebo Money. Booklet je taktéž v klidu – texty, tématické obrázky a fotky kapely. Kdo má rád standardní německou Oi! muziku, tak bude nadmíru spokojen i se Sorry No!

V přehrávači mám druhé album Starých Pušek, vydané tentokrát u Cecek Records , balené jako Digipack a najdete na něm 13 písní. Tahle partička složená ze členů Degradace a Proti Směru je v Punkové komunitě buď bezmezně milována, nebo opovržlivě nenáviděna a díky bohu, patřím k té první skupině, která vnímá jak moc je tohle vše upřímné, od srdce, profesionálně zahrané, nahrané, jak je to plné retrospektivního entusiasmu a nakonec, jak moc Vás to vrátí zpátky do hluboké minulosti. Co se mě týče, krom Pušek se to žádné kapele ještě nepodařilo a poslech obou jejich alb mě navozuje pocity, kdy jsem byl malej kluk, lítající mezi paneláky, místní sámoškou a stavbama s jeřábama a maringotkama. Pocitově tedy obě alba k nezaplacení a rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co má mnohatisícová sbírka desek obsahuje. Zkrátka, buď jste mladý pozér plivající na vše jiné, netvrdé a neafektované, nebo to s ohledem na věk, vezmete za své a pak se nebudete stačit divit, co s Vámi texty a hudba Starých Pušek udělají. Při poslechu se dost možná dostaví úsměv, slzy, nostalgie, euforie i obyčejná radost ze života. Tak to prostě je, tedy pokud máte nějakou duši a dokážete se oprostit od punkových klišé tří akordů s texty o pivu, žádné budoucnosti a negace všeho a všech za každou cenu. Pokud sledujete tuhle kapelu, jistě Vám neuniklo několik videoklipů na youtube, zpracovaných tak, aby plně korespondovaly s texty a hudbou kapely. Pohled na ně Vaše emoce ještě umocní, takže budete zírat s otevřenou pusou na vše, o co v nich běží. Rád bych nalezl nějaký špatný nebo alespoň průměrný, ale lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že našel. Je to zkrátka až příliš dokonalé. Možná tak moc, že chápu antagonismus některých lidí v Českých luzích a hájích. Závist je všude, Punkovou scénu nevyjímaje. K druhému albu. Očekával jsem návaznost na první desku a nebyl jsem zklamán. Právě ji slyším zhruba po dvacáté a stále ji beru jako volné pokračování prvního dílu. Ale je samozřejmě jiná. O kus uhlazenější, najdete tam prvky hudby sedmdesátých let, uslyšíte v přeneseném slova smyslu folk, country, náznaky jazz rocku a dokonce se může stát, že budete vnímat paralelu mezi Puškama a Vladimírem Mišíkem a jeho ETC, alespoň co se lyriky a emočního vnímání týče. Tahle deska není hudebně Punk Rock, ale má punkovou duši, je hraná punkovými lidmi, je upřímná a často bolavá. Je na jednu stranu odlehčená a veselá, na druhou stranu strašně smutná a vážná. Vyberte si. Pokud nebudete ignoranti, určitě Vás zasáhne jak amorův šíp a nebude to jedno z alb, na které se Vám bude v poličce prášit. Člověk si více než slova pamatuje pocity, jaké při poslechu měl a u téhle desky je jich opět nespočet. Věřím, že starší ročníky můžou mít podobné vnímání jako já, ale věřím i tomu, že to chytne i ty mladší, nezkažené, upřímné a trochu empatické lidi, kterých je tady v této rychlé a ukvapené době spousta. Nemá cenu recenzovat jednu píseň po druhé, bylo by to nekonečné čtení plné přirovnání k již dávno zapomenutým umělcům a především, každá je tak jiná. Ale vždycky poznáte, že to jsou Staré Pušky, kapela, která posunula hranice v punkové hudbě u nás. Vřele a s úctou k nim doporučuji. VLÁĎA 10

Nejnovější počin australských Stranglehold je sedmipalec Spitting Blood, který obsahuje 4 písně, kterým dominuje Lisin charitmastický, hrubý a tvrdý vokál. Stranglehold hrají ve čtyřech, ale Lisa hraje i kytaru. Songy se jmenují Spitting Blood, Runaway, Stil I´ll Rise (jo je to stejná píseň, jakou mají nahranou Lion Fight, ale popravdě nevím, kdo to měl dřív, ale jedna věc je jistá, verze od Stranglehold je mnohem měkčí) a Filed and Forgotten. Spitting Blood, je asi nejtvrdší song z alba, kde Lisa refrén parádně řve (furt nemůžu dostat z hlavy jejich song Another Night z nějaké vánoční kompilačky, kde jsem sotva poznal, že jde o ženský zpěv :)). Runaway je melodičtěšjí (co se týče kytar) a pomalejší. O Still I´ll Rise jsem už popsal a kdyby mě netrkl název, tak bych asi ani nepoznal, že jde o stejný song. Kytara je v něm hodně podobná jako v Runaway. Poslední vál Filed and Forgotten je asi nejpomalejší a Lisin hlas v něm asi nejvíce vyniká, hlavně na jeho začátku. A právě ten se mi líbí asi nejvíce (vypovídá o tom, jak se na vás podepíše to, když uděláte nějakej průser a odsoudí vás). V kapele hrají dva členové Marching Orders a celkově se tahle banda lidí motá kolem kapel jako RazorCut, Lion Fight, atd…, takže se to někde zákonite musí projevit a já to hlavně slyším v Brodově kytaře (ale já mám Marching Orders rád, takže mi to neva). Počty desek, ani barvy z hlavy nevím, ale já mám průhlednou s bílými fleky. Je zde přirožen ještě papírek s kódem na stažení, ale jinak uvnitř není žádný papír s texty (což je škoda) a ani na obalu žádná fotka kapely. Za mě paráda.

Toto je reedice EPka Akashi od japonské SSS kapely Strong Style, které vyšlo původně jako EP a CD v roce 2002 na Jukebox Records. Nyní to vychází jako maxi EP a jsou na něm čtyři songy (v roce 2002 to byly 2+1 jiný na CD a 2+1 jiný na CD, takže tady jsou všechny pohromadě) a jak u těchto kapel bývá zvykem, jsou všechny v japonštině a jmenují se například Vycházející slunce nebo Cestovatel. Třetí song je cover od Cannons Rising Sun, což je trošku sranda, protože po rozpadu Cannons v roce 1992 někteří jejich členové založili právě Strong Style. Dnes je z původní sestavy, která nahrávala před 13 lety toto EP v kapele už jen zpěvák Taguchi. Že je kapela hodně vyhraná, o tom svědčí i fakt, že každej song má alespoň tři a půl minuty. Všechny songy jsou hodně melodické a není to až zas tak metalové, jak bývá u SSS kapel zvykem a hodně to stojí na sólový kytaře a zpěvném vokálu. Deska vyšla v počtu 300 kousků (200 bílých a 100 bílých s červenými fleky a plagátem) plus 20 testpressů. Já mám zrovna tu verzi, kde plagát není a ani žádný papír s texty. Grafika normální verze je dělána podle původního EP, grafika testpressu pak podle CD verze. Po tom, co Shout Proud Records vydal jejich album , je toto další luxusní zářez evropského labelu. Byť je to „jen“ reedice tak je to super, protože japonské kapely jsou na našem kontiněntě těžko sehnatelé. Za mě parádní věc, která asi pěkně rychle zmizne.

V pořadí čtvrté album německé kapely Strongbow, která pochází z Drážďan, ale podle jejich muziky byste je typli někam do San Francisca nebo Kalifornie, protože se jedná o punk rock jako řemen s parádním US zvukem. Bohužel jejich tvorbu zase až tak detailně neznám, mám jen jejich split EP s Razors in the Night a Dog Company. Na desce najdete třináct válů v angličtině a skutečně je těžko uvěřitelné, že takhle kapela je z města, kterej hnedka za kopečkama. Je to prostě melodickej zpěvnej punk rock s parádní sólovou kytarou a hlasem, který umí zpívat melancholicky (jako třeba v začátku songu Breathing), ale umí i rychlejší věci (třeba Curse them All). Určitě se připravte na zpěvné refrény, halekačky a chorály a další věci co máte rádi na US kapelách (třeba From the Heart of Bouncing Soul, Ocean Bound nebo These Streets – na ní je i klip https://www.youtube.com/watch?v=syclShSt6yA). Převládá střední tempo, ale není to nějak utahané a vše pěkně odsýpá kupředu. Připodobnil bych to k bostnoské škole punk rocku, takže určitě Street Dogs, Burning Streets, ale v jistých písních jsou slyšet třeba i věci od Social Distortion (třeba Cold s parádním blues efektem u sólovky nebo Other Side). Kapela to ovšem umí i s akustickými nástroji (song The Light nebo začátek titulního Chained, kde uslyšíte i dívčí zpěv, ale i klávesy). V mnoha písních je moje oblíbená pasáž, kde jede jen basa se škopakama (třeba v True Bloods). Na grafice obalu se podílel grafik Pete MacPhee, který dělal obaly například pro Dropkick Murphys. Vnitřek mám opět nezmapován, protože mám jen digitální promo. Kdo má rád kapely, které jsem zmínil výše nebo třeba švédské pardály Saturday´s Heroes, tak ten si Strongbow 100% zamiluje.

Po stejnojmeném plnohodnotném albu z roku 2013 vydává tahle holandský skvadra azura složená se členů Disturbance, I Reject a Antidote singl s názvem Telephone. Na Epku najdete dvě skladby a to titulní Telephone na áčku a Rock this City na straně B. Jejich album se mi celkem líbilo, protože na něm byla mixka různých stylů od punk rocku přes rock´n´roll až po klasický rockový zvuk, takže jsem očekával, že tomu tak bude i tady. Titulka Telephone je pomalejší a více „poppy“ skladba s flegmatickým zpěvem a kytarovou vyhrávkou, která trvá téměř celou délku písničky a hlavně ta basa pánové, no to je paráda. Rock this City je už tvrdší věc, ale rukopis kapely z předchozího songu je v tom slyšet pořád (hlavně co se týče kytary a basy). Obal je udělán jednoduše ve stylu jejich předchozího počinu (takže jen černobílý jednoduchý nákres), EPo dorazilo jen digitálně, takže nevim nic o vnitřku, ale pokud se Vám líbilo jejich předchozí album, tak tohle budete mít rádi také. Není to nic tvrdého, ale z muziky je cítit zkušenost hudebníků.

Suede Razors jsou čtyřčlená kapela, krterá pochází ze San Francisca a hrají v ní členové kapel jako Harrington Saints, Hounds and Harrots nebo třeba Sydney Ducks. Toto je druhé EP kapely (o prvním toho bohužel nic moc nevím, kromě toho, že vyšlo na Pirate Press Records) a obsahuje dva songy. První je Rubies and Pearls a na straně B je to My City. Hnedka první song Vás hodně chytne, teda pokud máte rádi Rose Tattoo, glam rock nebo mod beat. Protože přesně jako kříženec tědlech stylů to zní, hlavně díky rockové kytaře která si ve slokách jede svojí linku. V refrénu se zpěvák přeřvává se zbytkem kapely a efekt je tedy parádní. Dvojka My City je více do streetpunku, ovšem opět začátek s hodně rockovou kytarou (ale v tomhle případě spíše vyhravkámi, než hlavní linkou). Refrény jsou v tomto songu zpívány společně. Celkem deska vyšla v 600 kusech (černá, bílá a modrá, 200 kousků od každé). Mám jen promo, takže o vnitřku nic nepovím, ale pro mě příjemný překpvaní, i když vlastně všechny kapely, se kterých členové pochází, nehrají vůbec zle. Podívejte se po tom, v Evropě je za to zodpověedný Rebellion, ve Státech pak Rebel Sound Music.

Suncity Skins je kapela z mexického města Hermosillo a toto je jejich debutový počin. V Mexiku neznám žádnou Oi! kapelu, ale o tom, že tam plešky jsou, svědčí například turné Haggis, které tam proběhlo. Kapela hraje ve tříčlenném obsazení (zpívá kytarista Alonso). Na EPku najdete mimo instrumentálního Intra tři španělsky zpívané písně a to Tu Realidad (Vaše realita), La Vieja Escuela (Old School) a Frente en Alto (Hlavu vzhůru). Název alba by se dal přeložit jako Stará hrdost, nová sláva. Kapela hraje relativně melodickou rychlejší muziku a songy Tu Realidad a La Vieja Escuela jsou postavené na hodně rockové kytaře (riffy a vyhrávka po dozpívání verše sloky) a bicí to hrnou parádně dopředu. Poslední Frente en Alto je asi nejmelodičtější vál z desky. Zpěv je poměrně proměnlivej – od ječenějších pasáží pro normální rozsah. Každopádně na tři lidi v sestavě slušná kvalitka. Kreslenej obal ukrývá papír s texty, fotkami a děkovačkou (kde najdete kapely jako Orgullo Sur, Badera de Combate, ale i americké věci jako The Warlords nebo třeba Bricktop). Deska vychází ve 300 kousích (100 černých a 200 zlatých) plus nějaké testpressy. Prima věc, kterou stojí za to podpořit, už minimálně pro to, že moc kapel z Mexika asi doma mít nebudete.

Supporting je další projekt Rattuse (Faccao Opposta, Albert Fish, Pulhas, ….), který se tentokráte zabývá fotbalovou tématikou, konkrétně jejich klubem Sporting Lisabon. Celkem na CD najdete 11 songů v portugalštině (včetně intra) a video na píseň Geracao 70. Na to se můžete podívat i zde https://www.youtube.com/watch?v=T_GI1qfwcDU. Jinak názvy songů jsou třeba 12° Jogador (12. hráč), Forca Brutal (Brutální síla, což je portugalská verze Fields of Athenry), Alma da Bancada (Duše ochozů, což je Veď mě dál cesto má), Bracos no Ar (Ruce ve vzduchu, což je zase skoro reggae song a jsou v něm i klávesy), Voto Solene (Slavnostní slib, což je zpívané celé a capela), Sporting como tu não há igual (Sporting nemá konkurenci) nebo třeba Rapazes de Verde e Branco (Chlapci v zeleném a bílém, která má až funky začátek). Z toho je poměrně jasné, že songy se budou týkat především kopané a všem věcem okolo, jako je fandění, klubová čest, atd… Celá řada písní jsou určitě covery, protože nějaké melodie jsou vskutku vemi známé, ale já jsem to nepoznal. Jinak CD vychází v papírovém obalu a uvnitř je jen jakási karta s popisem, kdo hraje na co a děkovačkou. Jinak asi to nemám uplně k čemu přirovnat, určitě je celá řada čistě fotbalových kapel, které se soustředí na chuligánství a ultras aktivity, ale tohle je něco trošku jinačího, vím, že kdysi byla takové album s písněmi pro Lazio Řím (ale nevím název). Tohle je něco podobného a tak nechám bez hodnocení.

Další splitko, kde figuruje indonézská kapela No Man´s Land je venku opět na Aggrobeatu (tentokráte ve spolupráci s FFC Productions a Rusty Knife). Jejich sparing partnera jim tentokráte dělá tříčlenná britská kapela Surgery Without Research. Ta byla založena v roce 2000 (ale já o nich teda víc nevím) a hraje rychlejší UK 82 punk (dělali předkapelu například Anthraxu). Mají zde tři songy Things not to Like, Power Unpower a Deform Not Conform. První dvě jsou rychlejší krátké sypačky, přesně ve stylu UK 82 s ječeným zpěvem (dvojka je klasickej protest song). Trojka je relativně melodickej a pomalejší song, kde je i nějaká ta kytarová vyhrávka a z první strany semi líbí asi nejvíce. Pro fandy kapela alá Sick on the Bus. No Man´s Land zde mají songy dva a to Living in a Den of Thieves a Opportunistic Politicians. Jejich hudba je uplně jiná, je to melodický Oi!/streetpunk ve středním tempu s vyzpívávanými refrény, které uslyšíte v obou super písních. Kapela v současné době pracuje na novém album s názvem No Way Back Home. Jinak deska vyšla na bílém vinylu v počtu 500 kousků a uvnitř najdete fotky obou kapel. Trošku nesourodé splitko a protože já ten sypanej punk zase tolik nemusím, tak za mě jen šest.

Syndrome 81 pochází z francouzského města Brest a na kontě mají toto EP (vydané v několika verzích ať už jako EP, tak jako kazeta na labelech jako třeba Derrick Hunter Records, Backwash Records, Emerge nebo třeba Brain Abuse Records) a split EP s post-punkovou kapelou Litovsk, která pochází taktéž z Francie. EP bylo nahráno ve dvou sestavách a to v pětičlenné a tříčlenné a obsahuje šest francouzky zpívaných songů (je v tom i cover od Negative Approach Nothing pod názvem Que Dalle). Názvy některých songů (na některé jsem krátký) by se dali přeložit jako Život pro nic za nic (Une vie pour rien), Zotavení (Recouvrance) nebo Ocelová rakev (Cercueil d´acier to je o nějaké armádní ponorce). Další songy jsou Brest La Grise, A coup de gégéne (což má nějakou souvislost s nějakým elektrickým generátorem, který používala nejen francouzská armáda při mučení během vyslýchání zajatců) a nebo zmíný Que Dalle. Členové kapely mají zkušenosti s hraním ve tvrdších kapelách, takže dá se říci, že mě zvuk Sydnrome 81 celkem překvapil, protože v něm je slyšet klasický francouzský Oi!/punk 80. let alá třeba Taxi Driver, LSD nebo Camera Silens, ale i tvrdší bandy, jako třeba právě ty Negative Approach. Melodické jsou hlavně songy Une vie pour rien (s parádní kytarou a přeřváváním v konečném refrénu) a Recouvrance (se smutnější vyhrávkou na nižší tóny). Zbytek je poněkud hrubší. Artwork desky je hodně depresivní a odráží atmosféru šedého přístavního města. Uvnitř najdete texty, děkovačku (psané jakoby na psacím stroji) a na pozadí pár fotek kapely. Kdo má rád syrovější a zároveň melodický zvuk, tak zkuste si poslechnout kapelu na http://syndrome81.bandcamp.com/ (kde jsou i další songy). Dobrá věc.

Desetipalec kapely z Montrealu, kde hrají ex členové kapel jako Street Troopers nebo třeba Gutter Demons vychází na Vinyl 4 Bootboys (ale songy si můžete poslechnout i na tomto odkazu http://tailgunnermtl.bandcamp.com/) a název alba je shodný s jedním z posledních alb od Red London (pravda z roku 2002). Songů na desce je celkem šest – Beer, Bottles and Broken Homes, My City, Soundrack of Our Lives, Street Rock´n´Roll, Trust (která je částečně akustická) a Streets of Montreal (což je právě cover od Street Troopers). V bookletu najdete, že kapela hraje v šesti s třemi kytarami (jak Iron Maiden!!!) a kromě bicmena se všichni střídají na vokálech. Kapela měla myslím chvilenku pauzu (tyto songy byly nahrány v únoru 2013), ale nyní je zpět v plné síle a opět koncertuje (a já doufám, že se dočkáme nějakého výletu do Evropy). Hudebně se jedná o pohodovej punk rock s normálním vokálem a celou řadu singalongů a drobnějších i mocnějších kytarových vyhrávek (třeba v Trust, My City nebo Street Rock´n´Roll). Basa je taky hodně sólová. Tempo je střední až rychlejší a třeba titulka Soundtrack of Our Lives a Trust jsou parádní hitovky. Textově je to o muzice, která tvoří soundtrack našich životů a tři akordy nás budou provázet až do smrti, láska k rodnému městu i přes to, že kapela zde moc nehrajete a na hodně míst máte stopku, styl, co kapela hraje, který nikdy nebude PC, nikdy nebude na MTV, ale je to realita, ve které kapela žije nebo chaotický život, který sice vedete, ale i přes to všechno máte svojí hrdost, čest a hodnoty. Desek vyšlo 250 kousků (100 černých a 150 s žlutočervenými fleky) a celé album je věnováno jejich kámošovi, který před rokem zemřel. Uvnitř všechny texty plus koláž fotek a děkovačka. Jsem rád, že kapela je zpět (abych citoval „to play punk rock for the working class“) a že tyhle songy vyšly i ve fyzické podobě. Komu se líbilo první album, tak nebude rozhodně zklamán ani z tohoto.

Split EP dvou kapel z americké Atlanty je právě venku na Rebel Sound Music. Antagonizers ATL jsou trošku zkušenější (split CD s Empire Falls a Main Street Saints, jedno ofiko EP a jedno EP ke stažení), DDC mají jen desetipalec od Vinyl 4 Bootboys). Každá kapela zde má dva songy, The Antagonizers ATL Pressure a The Crew F.U. (kde vypomáhají na vokálech lidé z DDC) a DDC pak songy Victory a Hated. V The Antagonizers ATL zpívá Bohdan, kterého můžete znát z Vibram 94 nebo z Cut Throat (ne, nejsou to ty, co myslíte). The Antagonizers jsou ve čtyřech a hrajou určitě měkčí muziku než DDC, první song Pressure je punk rock jak má bejt a je o tom, jak všude kolem vás je stres a tlak. Dvojka je potom větší halekačka (dáno určitě tím, že tu na vokálech pomáhá víc lidí), která opěvuje bandu, jejíž součástí jsou zřejmě obě kapely. DDC hrají brickwall styl, který je zesílený dvěma kytarami (s parádní sólovkou v obou válech). Victory je song o zrodu svobodného státu, který se vymanil z tyranie. Song má parádní refrén, kde se zapojuje více členů kapely. Hated, jak už název napovídá, je typickej „hate song“ o mnoha důvodech k nenávisti a proč být nenáviděn. Zpěvák Shane v tomhle songu parádně ječí. Jinak desek vyšlo 600 kopií (200 černých, 200 červených s černými fleky a 200 napůl černých napůl červených). Jinak uvnitř obalu najdete papír s texty na všechny songy a vzadu je fotka sestavy každé kapely. Typická Amerika.

V pořadí čtvrté album belgické celtic punkové bandy vychází opět na 4Subculture Records a tentokráte nese název Scotland in our Hearts. Na albu najdete dvanáct songů, z čehož je jedna instrumentálka (The Hero), jedno je skotská lidovka (Go Lassie Go) a jedna s francouzským textem (We Are the Clan). Zbytek je v angličtině. TBTC hrajou v šesti (klasická sestava plus banjo a dudy) a line up je stejný jako na předchozím albu Don´t Walk Alone. V songu The Artist zazní i tahací harmonika. Muzika TBTC se moc nemění, melodickej svižnej punk rock, který vás zaručeně rozpohybuje. Na tomhle albu mi ale přijde, že je více písní s vážnějšími tématy. Třeba hnedka první Piper Bill, což je vzpomínka na skotského vojáka Billa Millina, který hrál na dudy při vylodění v Normandii, The Factory o marnění života ve fabrice nebo historickou Ye Jacobites by Name. Jinak samozřejmě nechyběj srandovní songy o zábavě (Belgian and Drunk, Until I´m Drunk Enough s akustickým začátkem), koncertování (Friends Until the End, což je asi nejpovedenější song z desky) nebo o tom, jak najdete červi ve svém haggis (Maggots in my Haggis). Jinak grafika bookletu je zatím nejlepší ze všech čtyř CD, které vydali, takže parádní titulní obrázek, texty, tématický obrázky za nimi, fotky kapely. Věc, která nevybočuje z hudebních standardů TBTC.

The Butchers je další kapela, kde působil Carl Fritscher z Templars a hrával v ní, když pobýval v Seattlu a kapela má na kontě splitko se Subway Thugs a Fatskins (to vyšlo ale až později, v roce 2014). Tohle je jejich starší počin z roku 2013, který vyšel pod Under One Flag a v roce 2014 to vyšlo ještě regulérně s obalem od JM Design. Deska obsahuje čtyři songy a to Learning the Ropes, Suicide, Another Day a Hard Lovin´ Woman (což je cover od Deep Purple!!!). Banda hraje v klasické sestavě a Carl zde hraje na kytaru a jede jen doprovodné vokály. Pokud čekáte něco jako Templars nebo jinou „Carlovinu“, tak to vás trošku zklamu. Tohle je klasickej rock/hard rock jako například Rose Tattoo, který jsou určitě slyšet hnedka v prvním songu. Jinak druhej a třetí song tam mně to moc nebaví. Neříkám, že to je nějak blbě zahraný, ale je to prostě něco, co jste už slyšeli a nějak mi tam chybí nějakej výraznější nápad. Poslední song to trošku rozptýlí, ale to je tím, že to je cover. Jinak jak jsem psal, je to dobře zahraný, kytara si nějaká ta sóla odbyde (třeba v Another Day nebo právě v coveru Hard Lovin´ Woman), ale mimo prvního songu mi tam prostě chybí nějaký ty nápady, který vás přimějou k tomu, abyste si kapelu zapamatovali a jejich songy si třeba pískali. Obal desky je dělanej v JM studiu, takže opět exkluzivní práce, uvnitř je jen papír s fotkama, děkovačkou, antiděkovačkou a sestavou kapel. Bohužel neznám ty jejich ostatní počiny, takže nemůžu srovnávat, jak se kapela vyvíjí nebo nevyvíjí, ale za tohle jen lehkej nadprůměr.

Další z mnoha EPek této zavedené švédské kapely z Nörrkopingu se jmenuje Bovver Boots a jedná se o singl. Názvy songů jsou Bovver Boots a Riot. Oba songy jsou (jak je u kapely zvykem) v angličtině. EP je mixka Oi! a glamu a je to slyšet hlavně v titulním tracku, kde uslyšíte lehce oboosterovanou rock´n´rollovou kytaru a do toho lehkou vyhrávku podpořenou lehkým rytmem bicích. V druhém tracku Riot, který má podobný zvuk, je dokonce slyšet i hospodské piano a určitě to navodí kapely alá Superyob (především pohodovým refrénem) nebo staré Slade a song je o něco svižnější než Bovver Boots. Nechybí opět jednoduchá kytarová vyhrávka ke konci songu. Jinak kapela hraje normálně ve třech a muzika tomu odpovídá, je to melodické a svižné, ale nečkejte žádné kytarové orgie. Album bylo nahráno poměrně zvláštně, kdy jeden člověk nahrál všecko, další jen zpěv a poslední piano. Oba songy jsou v hodně houpavém rytmu. Deska vyšla v oranžové a černé verzi a vepředu i vzadu najdete staré fotky skins z Anglie. Jinak žádný papír s texty nebo s nějakým detailnějším infem tu není, což je myslím škoda, ale textům se dá poměrně solidně rozumět, protože zpěv je hodně čistý. Fajn.

Droogetes je kompletně dívčí kapela z americké Philadelphie a toto je jejich šestipísňové album. Název, grafika obalu i image holek je odvozena z Mechanického pomeranče a může tu vyvstávat podobnost z již neexistující kapelou Devotckas. Ovšem Droogetes hrají v pomalejším až středním melodickém tempu, zatímco Devotckas hráli pěkně rychlej sypec. Holky hrajou v klasický čtyčlenný sestavě. Na desce najdete celkem šest songů, z čehož jsou dva covery a to It Ain´r Right od The Oppressed a Hero od americké HC kapely Ruin. Ostatní songy se jmenují We don´t Love You, Montreal, House Arrest a At the Brighton. Zpěvačka Jenn má parádní a trošku zastřený hlas, kterému je ovšem parádně rozumět. První song (We don´t Love You) začíná hodně podobně jako Get a Rope od Cock Sparrer, další songy jsou v rytmu sugar Oi!, ale je to pomalejší než Vanilla Muffins. Třeba v House Arrestu se parádně překrývají vokály zpěvačky a basačky, kde každá zpívá něco jiného. Nejrychlejším songem je asi At the Brighton. Kapela chystá split EP s External Menace a příští rok by jim mělo vyjít i solo EP na Shout Proud Records, které má být prý o něco rychlejší a tvrdší. Uvnitř jsou fotky a děkovačka. Zajímavej počin pro fandy dívčího zpěvu a méně agresivních kapel.

The Hairdryers je punkrocková kapela ze španělské provincie La Costera, hraje ve čtyřčlenné sestavě s dvěma kytarami, má na base holku a také má některé společné členy s kapelou Joint he Rejects. Toto je jejich debutové šestipísňové album, které vychází jako desetipalec na Common People Records. Na desce najdete šest songů v angličtině s názvy Setting Accounts, Heat Guns, Save the Vinyl, One More Lie, Moments of Pain a Obsessions. Songů je vlastně jen pět, protože první Setting Accounts je mluvené slovo (asi z nějakého filmu). Hudebně je to oldskůlový zvuk z počátku prvního punku 70. let plus pozdější Oi! vlivy (třeba v Moments of Pain což zní jak taková mixka prvního Skrewdriveru a Red London a pro mě je to asi nejlepší song z desky). V songu Heat Guns (který si můžete poslechnout tady http://youtu.be/s2tBc_imK6Y) uslyšíte i piano/klávesy. Kytara je v nějakých písních hodně vyhraná a má hodně kovový zvuk (hard rock, rock´n´roll a blues – třeba v Heat Guns nebo začátek Save the Vinyl, kterej zní trošku jak od AC/DC). Poslední Obsessions mně svým začátkem připomíná zase klasiku Sweet Home Alabama :). Zpěv je klidný, měkký a přirozený a trošku připomíná Badlands (hlavně v songu One More Lie, který je zřejmě o mediích a jejich hladu po senzacích ať už jsou pravdivé nebo ne, aby bylo o čem psát). Uvnitř desky najdete papír s texty. Kdo má rád klidnější muziku (kterou Common People vydávají – třeba The Urgent Kicks) tak tomu se tahle věc bude určitě líbit. Za mě paráda.

The Hardknocks je čtyčlenná kapela (dvě kytáry) z Los Angels a toto je je jejich čtyřpísňové EP, které vychází na Vinyl 4 Bootboys. Na desce najdete songy s názvy jako Confrontation, Brothers in Arms, Our City a Never Forget. Každý song má něco kolem dvou minut hracího času. Kapele dominují hrubší vokály obou kytaristů a basáka, které se střídají a parádně doplňují (třeba v titulní Confrontation, která je parádně křičená).Brothers in Arms už je pomalejší a melodičtější, hlavně díky kytarovým vyhrávkám (jeden riff zní podobně jako zrychlená ústřední vyhrávka v Terorist with a Guitar od BDTR). Refrén je singalongová halekačka, na jakou jsme u US kapel zvyklí. Our City začíná vyhranou baskytarou a už jedná se o rychlejší song s ooooo refrénem. Poslední Never Forget se vrací do tvrdších kolejí jako Confrontation (opět hlavně křičeným hlasem), melodičnost kytar zůstává stejná a jedná se asi o nejlepší song z celé desky, který je věnován všem kamarádům a kamarádkám, kteří už mezi námi nejsou. Obal je kreslený a opět se dá říct, že to je přesně v lajně americké Oi! školy – vlajka, rvačka, policajti, vězení, boty. Uvnitř najdete stránku se všemi texty a na druhé straně fotku kapely + její logo. Kopií bude celkem 250 (100 černých, 150 vínových) a k tomu 10 testpressů. Super věc a pro fandy americké Oi! muziky povinnost. Songy si můžete poslechnout na tomto odkaze http://thehardknocks.bandcamp.com/.

Dalším počinem od This Means WAR je opět japonská SSS kapela. Tentokráte se jedná o The Hawks a jakousi kompilaci z jejich demáčů, kazet, singlů a živáků. Takže na LP, které je limitováno 300 kousky (opět 200 bílých a 100 bílých s červenými fleky) plus 20 testpressů, je celkem devět songů. První tři na straně A jsou z demo nahrávek (1996 a 1999), čtyřka a pětka (živák z Osaky) je z kazety Don´t Give Up Right Way (1998). První tři z Béčka jsou ze sedmipalce Requiem (podle něj je udělaný i obal) a poslední potom z nějakého promo CD singlu. Takže dá se říci celá řada zapadlých a nesehnatelných válů. Z těch devíti songů jsou dva v angličtině (Rock´n´Roll Band a Runaway i když je to prostě ta japonská angličtina, takže z textů ani z podání mi není moc jasné, co tím kapela myslela) a zbytek je v jejich mateřštině, ovšem japonské kapely rádi hodí třeba do refrénu nějakou tu anglickou frázi a nejinak je tomu i tady (songy Triumph, Hana, Don´t Give Up Right Way nebo Drop Out). Hudebně se jedná o střední tempo a celé je to hodně zpěvný a kvalita demo nahrávek je určitě srovnatelná s normální studiovkou. Uvnitř najdete čtvrtku s fotkami a texty, v kterých si Evropan (kromě těch dvou zmíněných) moc nepočte. Nechám to bez hodnocení, i když kompilace je to nepochybně skvělá, především díky dostupnosti kapel z těchto končin.

The Prowlers je Montrealská kapela, která hraje poměrně dlouhou dobu, ale plnohodnotné album mají tuším jen jedno (Hair Today, Gone Tomorrow), pak mají nějaký split alba, mini CD a nějaký to EP. Popravedě já od nich znám jen to plnohodnotné album a musím, říci, že to je fakt skvělý. Hrubej zpěv, chytlavý refrény, drobné kytarové vyhrávky a hutný zvuk, který vytvoří neproniknutelnou zeď, takže jsem byl celkem zvědavej, co předvedou na tomhle desetipalcovém LP. Kapela hraje pořád v pětičlenné sestavě, akorát nevím, jak moc se tam členové točili. Takže songu tu máme sedm (vše angličtina, což je celkem nezvyklé v oblasti kolem Montrealu) včetně coveru od jejich kolegů Street Troopers (Oi! Against Racial Prejudice), kterej ale nemůžu srovnávat, protože originál neznám. Song One Life, který otvírá desku a Badlands, je přesně ve stylu, který jsem popsal, ale třeba na End of the Week mi přijde, jakoby Sylvain zpíval hůře a že se tam zpěv vůbec nehodí. Fury of Glory, Lost and Drunk (asi nejlepší song z desky) a Ghost from the Past se vrácí zase do časů Hair Today Gone Tomorrow (parádní singalong refrény ve všech písních a v Ghost from the Past skvělá basová vyhrávka). Celkem deska vyšla v 500 kusech na třech různých barevných vinylech (200 kusů pro Kanadu, 200 pro Evropu a 100 jde do Států). Tahle deska navazuje přesně na to jejich jediné full album a pokud jste měli rádi album, které vydali před 13 lety, tak toto se Vám bude líbit též. Mám jen digitálně, ale artwork desky je prý udělán dobře.

Konečně mám v ruce dlouho a s napětím očekávanou desku kapely Riot. Kapela má za sebou kratší dobu temna a změny v sestavě. Dan se nám od mikrofonu přestěhoval za bicí, kytary zůstaly stejné, basu vzal zdejší šéfredaktor Peddy a mikrofon převzal starej harcovník Wolf. Nutno říct, že v této sestavě to klukům šlape jako prase. Tak teď už k asfaltovému výlisku. Mně se dostala do ruky jedna ze sedmi růžových kopií s číslem 004/150. Ještě je k sehnání 43 červenejch a 100 černejch. Na EP kluci nacpali 4 songy. Strana A: Moderní fotbal, podle kterého se jmenuje celé EP. Jasná věc song o tom do jakých hoven se ubírá českej i světovej fotbal. Všichni víme, o čem je řeč. Skinhead Girl, song o kráse skinheadgirls. Velká škoda, že jich stále ubývá. Strana B: Old school, to je anglická pecka o pomatenej mládeži co neví co se sebou a podle toho vypadá. Což se někdy přenáší i do skinheadského hnutí. No a poslední věc je Comedy Bois. Song o tom, že když je chuť a zapálení pro věc, všechno jde a žádná vzdálenost není dost velká, aby se nedala překonat. Závěrem: Deska má všechno co od EP čekám. Obal s fotbalovím motivem ala remake jednoho starého obalu jedné staré kapely, booklet s textama, nějaká ta fotka a děkovačky. Za mě parádní českej počin a dávám 10 z 10. Přeju, ať to klukům takhle šlape dál.

The Terraces je nová australsko/anglická kapela, ve které zpívá zakladájící člen a basák One Way System Gary a na basu hraje Kingy, který basoval v Rose Tattoo. Na desce je 12 songů (je v tom i cover od The Clash – Complete Control). Zvuk kapely vás kopne zpět do 80. let, kdy vládli Cockney Rejects (Gary zpívá podobně odrzle) a je to určitě šmrncutý právě Rose Tattoo (ještě jsem snad neslyšel australskou kapelu, který bych si z nich něco nevzala). Převládá střední/pomalejší tempo (třeba song The Union je pomalá věc, která má ale neskutečně silnou melodii). Někdy to zní jako Superyob – třeba hnedka první song The Internationals a chorálový refrén na konci songu. V některých sonzích zázní i klávesy (klasickej Hamond ska zvuk) – jako třeba v písni Care About Nothing. V songu Billy je prozměnu solovka jak od Twisted Sister. Témata textů jsou pracující třída, pozornost, kterou věnujete dívce a která jí neopětuje, o přátelství, které trvá přes dvacet pět let nebo třeba muzika, která vám pomůže odfrknout si od šéde práce a nudného obyčejného života. Na desce nenacházím slabější song, parádní věci jsou určitě 25 Years, The Hustler, Billy a nebo Union. Deska vyšla v nákladu 500 kousků (tři barevné varianty). Obal je udělán rozkládací a nechybí nostalgické fotky, fotky kapely a texty. Pro fandy klasičtějšího zvuku 80. let je tohle přesně kapela, která je přesně pro ně.

Rebel Sound pokračuje ve vydávání starších alb na LP a toto je další příklad, takže pojďmě na to. Tohle je jejich album, které vyšlo na CD v roce 2011 na německém labelu Impact Records. Na desce najdete 13 songů typického brickwall Oi! stylu, který stojí na hrubším hlasu zpěváka a basové lince, která si jede celkem pěkná sólíčka. Mezi těmi songy jsou i covery od The Oppressed (Ultra Violence) a Sham 69 (Borstal Breakout). Kapela pochází z Pittsburgu, což je (nebo spíše bylo) hodně průmyslové město (ocelárny jestli se nepletu), takže kapela má celkem sociálně kritický texty, který se týkaj pracující třídy (At the Bottom, Revolution is Here nebo Sold Us Down the River, kde kapela vyčítá rozprodávání města a zavírání fabrik, na kterých je většina obyvatel finančně závislá a jedná se o asi nejlepší song z desky). Nechybí ani klaika o těšení se na víkend (Weekend is Here Again, která začíná sirénou ukončující směnu), dále je parádní text C.I.A., která je o tědlech šťouralech, problémech s šéfy (Problem With Authority), atd… Obal je stejný, jako mělo CD, co vnitřek, to nevím, mám jen digipromo. Povedená reinkarnace starší věci.

Dalším projektem, kde zpívá Al (Marching Orders, RazorCut) je tříčlenná kapela The Transitions a toto je jejich debutové EP (kapela hraje od roku 2012), které vydává americký label Rebel Sound Music. Al zároveň hraje i na kytaru. Tak hnedka první věc, rozhdoně nečekejte něco hudebně podobného, jako výše zmíněné kapely (jediná podobnost je možná tak barva a tón hlasu). The Transitions hrají post punk/new wave styl hodně ovlivněný kapelami, jako třeba The Skids, Damned nebo Joy Division (i grafika obalu alá technickej výkres tak nějak sedí do té doby). Na desce jsou čtyři songy Waiting for the Man, Shouting at Silence, Live Fast, Die Young a No More Yesterday. Zvuk je temnější, monotóní a depresivní a vlastně i názvy songů tomu hodně napovídají (hlavně tedy Shouting at Silence). Celá deska je v pomalejším středním tempu a Alovu zpěvu je parádně rozumět a v tomhle projektu dává více důrazu na intonaci a melodie než v jiných kapelách (což je vidět třeba na konci prvního songu, kde se střídá recitovaný vokál se zpívaným). Za nejlepší věci považuju určitě Shouting at Silence a poslední No More Yesterday (se skvělou baskytarou v pozadí). EP vyšlo v počtu 500 kusů (200 černých, 200 vínových a a 100 zelených průhledných). Kdo má rád výše zmíněné kapely a nezabředl jen do jedné hudební škatulky, tak si tohle určitě rád poslechne, protože je to prostě něco jiného.

Další singl od anglických The Warriors vychází na holandském Aggrobeat Records a americkém Rebel Sound Music v počtu 500 kousků (250 žlutých a 250 červených a asi to bude opět rozdělené USA/Evropa) a obsahuje vály Dead to Me a No One Provokes Me. Dead to Me jede v pomalejším až středním tempu a ústřední vyhrávka a hlavně Saxbyho zpěv mi připomíná song Pull No Punches od Pressure 28. Na konci songu je celkem fajn kytarové sólo. Textově to moc nechytám, ale myslím, že to je o nějakym kámošovi, co se vykašlal na ostatní. No One Provokes Me je rychlejší a přímočařejší, ale vejde se to pořád to středního tempa a ústřední riff je klasická punkovka. Textově je to o tom, že nikdo, kdo vás bude provokovat, neujde trestu. Jinak obal ukazuje asi právě ty bejvalé kámoše, kteří se na vás vysrali a jsou z nich jen panáci v obleku. Jinak co je uvnitř nebo vzadu, to nevím. Tohle se The Warriors povedlo a já tam osobně cítím návrat ke starším věcem alá Cross to Bear.

The Zapoy! je skinheadská kapeal z Moskvy, která hraje ve čtyřech, ale má dvě kytary a toto je album, které vydal rakouský label Anachronism Records. Na desce najdete celkem 16 songů (11 regulérních plus 5 živáků, kde je i ruský cover od Tempars – Pride). Některé songy tu jsou jak v regulérní, tak v živé verzi. Z toho celku jsou tři songy anglicky (Way of Life, Saturday´s Night a I don´t Belive) anglicky, zbytek je rusky. Hudebně mi to celkem překvapilo, solidní Oi!/streetpunk/skinhead rock´n´roll s lehkým boosterem, celou řadou vyhrávek, bicíma s rychlou hajtkou (alá Perkele z Voice of Anger nebo Templars, který jsou slyšet v geniálním songu Music for the Shaved) a trošku garážovej a streetovej zvuk, kterej ale dodává na autentičnosti. Dalším parádním songem je Freedom, kde se kluci skvěle doplňují ve zpěvech (a zrovna tenhle song je tu zastoupen v obou verzích) nebo Till the End, který patří nejmelodičtější songy z desky. V živáku Saturday´s Night zazní na začátku i kytara na druhou dobu. Jinak booklet je skutečně velmi povedený, fotky, obrázky (třeba grafika od Abua), texty v angličtině i v ruštině a obsáhlá děkovačka. Texty se točí hlavně okolo skinheadského kultu, patriotismu, lásce k rodnému městu, rvačky, atd…, zkrátka nic neobvyklého. Jinak CD vyšlo v limitované a číslované edici 309 kousků. Příjemný překvapení od neznámé kapely.

Those Unknown je poměrně dlouho fungující kapela (cca od konce 80. let) a byla zaožena v New Jersey. Cca po deseti letech se zpěvák a kytarista Owen přestěhoval do Kalifornie, kde kapelu obnovil s novými členy. Nyní má kapela čtyřčlennou sestavu a hraje se dvěma kytarami. Na kontě má banda dvě alba a s tímto počinem pět singlů. Na tomto singlu s názvem Contribution najdete písně Building a Prison a Getting While the Getting is Good. Kapelu popravdě znám jen podle názvu, takže nemohu nijak srovnávat vliv sestavy ze západního a východního pobřeží států. Hudebně se jedná o takovej popovějí Oi!/streetpunk, kterému dominují pomalejší a lehčí kytarové vyhrávky (které jsou patrné hlavně na konci prvního songu) a zpěv Owena, který není nijak násilým hnaný do tvrdé roviny, ale naopak je pěkně přirozený a trošku připomíná zpěv starých anglických kapel alá Cock Sparrer. V prvním songu je parádní pasáž, kde je jen zpěv a kytara a to já teda můžu. V obou songách jsou i parádní basové vyhrávky, které doplňují kytaru. Oba songy jsou vskutku propracované a je vidět, že kapela má lecos za sebou (ať už v jedné nebo druhé sestavě a předpokládám, že právě Owen je zodpovědný za tvorbu muziky). Fajn hudba.

Thug Boot je pětičlenná kapela z města Houston v Texasu a toto je její čtyřpísňový debut. Vlastně banda má na kontě pětipísňové demo s názvem Elite Breed (které si můžete poslechnout zde http://thugboots.bandcamp.com/) a které má podobný zvuk, jako tato ofiko nahrávka. Za zmínku ještě stojí fakt, že na kytaru tam hraje holka. Ale zpátky k tomuto debutu. Názvy songů jsou Steel Cap Thunder, Foreign Policy, Brother a Brickwall Battalion. Textově je to americká klasika, takže první a poslední song o magorech v těžkejch botách, kteří vytvářejí pouliční spravedlnost a čistí ulice od perverzáků, pak je to předčasná smrt jednoho z nás (Brother) anebo o zahraniční politice, nad kterou by se měla vláda zamyslet (Foreign Policy), takže proč posílat nějakou pomoc někam daleko za hranice, když ve vlastní zemi existují rodiny, které nemají co do huby a kdy válka probíhá na ulicích měst Států. Kapela si určitě vzala část inspirace pro svůj zvuk z HC/Oi! kapel a Ryanův zpěv je hodně zastřený a na můj vkus trošku utopený. Jinak ty dvě kytary jsou občas slyšet (třeba vyhrávka v Foreign Policy) a stejně tak se občas ozve kytaristka (třeba společný křičený refrén v Brother). Jinak songy jsou relativně krátké (kolem minuty a půl), nejdelší je song Brother, nejkratší pak poslední Brickwall Battalion, což je taky největší sypačka. Celé je to zabalené do pěkného gatefold obalu s texty a fotkou kapelou. Celý EP je věnováno nějakému kámošovi kapely, který zemřel v roce 2014. Pokud máte rádi Oi! kapely, které se nebojí rychlejšího zvuku a čerpají ze starého hardcoru a pokud se vám líbí klasická proamerická témata textů alá třeba YDL, tak tohle je banda přesně pro vás.

Thunder and Glory je nová pětičlenná kapela z Philadelphie a toto je jejich první počin (nepočítám-li dvoupísňové demo Bring the Thunder – k poslechu zde http://thunderandglory.bandcamp.com/), který vydal holandský label Stratum Records. Na desce najdete čtyři songy a to To Kill and to Conquer, Attack and Kill (asi nejlepší song z desky), Out Of the Night a Soldier 76 (cover od stejnojmené kapely z Kalifornie). Jejich demáč měl grafiku ve stylu japonských kreseb, což je u US kapely poměrně neobvyklé, takže jsem byl sám zvědav, jak kapela vlastně zní. Jinak v kapele jsou nějací členové s The Boils (tuším, že zpěvák Greg). Když se kouknete na názvy válů, tak všecko zní hodně militantně (nic proti tomu) a při poslechu to i militantní je, takže abych citoval „pomodlete se k bohu, v oku bouře, padněte na kolena a proste o milost“. Muzika se nese ve středním tempu, Gregův hlas celkem dominuje a třeba v prvním songu najdete i pasáže, kde zpívá čistě on. Sólová kytara se taky hodně povedla (taktéž vál As the Ocean Churns nebo Attack and Kill). Všechny tři vlastní songy od kapely jsou parádní a nemám nic, co bych vytkl. Vinyl vyšel ve 300 kouscích (200 modro-žlutých s jedním obalem – znak Philadelphie a 100 černých s jiným – orel s katanou). Frank ze Stratum poslal promo digitálně, ale já si to určitě pořídím, protože jejich tři vály i cover jsou zvládnuty naprosto parádně (ostatně si je můžete poslechnout tady http://stratumrecords.bandcamp.com/releases).

Jonesy založil nový label s názvem Greyzone Records (který se tuším zaměřuje jen na vinyly) a jejich první počin je jaho vlastní kapela TMF. Jedná se o singl, kde na straně A najdete song Fuck the System a na straně B potom vál I Hate You and You Hate Me. Grafika je pěkně udělaná (na molotovu není co zkazit). Ciaranova metalovější kytara TMF šoupla hodně dopředu a já tam prostě slyším novější Exploited. První song je o tom, jak je nutné nikdy nepodlehnout a neohnout se systému, kde platí jiná pravidla pro vás a pro ty nahoře. Dvojka není tak vyhraná jako první (je i o něco pomalejší) a líbí se mi o něco méně a jejím tématem je klasická nenávist. Oba songy budou na albu, které kapela chystá a které se bude jmenovat Straightjacket Symphonies. Deska vyšla v počtu 500 kousků (černá, červená a žlutá varianta) a je ručně číslovaná. K desce není žádný papír, texty jsou na zadní straně. Jako ochutnávka určitě prima věc a Fuck the System je prostě boží a já se budu těšit na další věci z produkce tohodle labelu.

Topnovil je poměrně dlouho fungující (od roku 1997) punk rocková kapela z Austrálie (z města Wollongong, které leží jižně od Sydney) a na albu Blast the Stereo najdete dvanáct songů příjemného melodického punk rocku, který vychází z 77 tradice. Kapela je čtyřčlenná, ale zpěvák Dee Dee hraje na kytaru a dvě kytary se v muzice Topnovil skutečně odrazili, protože téměř v každé písní je parádní solo. Toto album vyšlo minulý rock na CD a toto je tedy jeho LP verze (500 kopií, 100 černých, 200 zeleno-černých a 200 zeleno-černě kropenatých). V muzice Topnovil je poměrně jasná inspirace od Rancid, hlavně v použití two tone/ska, ale někdy i reggae kytarových prvků (třeba v songu Ride, kde jsou snad všechny a podle použitého kytarového rytmu se mění i Dee Deeho hlas a kde uslyšíte i klávesy). Jinak spíše převažuje punk rocková drhnutá kytara a basička, která doplňuje vše v pozadí svými vyhrávkami. Nesmí samozřejmě chybět společné refrény, které ostatní členové Topnovilu doplňují o to ohhhh a aaaaaah, které máme na tomhle stylu tak rádi (třeba songy Warfare, Stereo, Jackie nebo Enemy). Za největší hitovku alba považuju osobně song Lone Wolf, se skvělým refrénem. O vnitřku vám toho most neřeknu, mám jen digitální kopii, ovšem doporučuju všem, kteří mají rádi melodický a zpěvný punk rock.

Urban Savage pochází z města Malmö a hrají směsku UK 82 punku, Oi! a HC a jejich členové mají bohaté zkušenosti s hraním v jiných kapelách (třeba jako Agnostic Flint, Madbald, Reepalu SS, Angry People, atd…). Let Thunder Roar je jejich debut, který vyšel na LP na jejich labelu Savage Records v počtu 518 kusů a najdete na něm 10 songů v angličtině. Někde se sem tam objeví i švédsky zpívaný refrén (třeba v prvním songu, kde jsou vyjmenovávány města, kde došlo ke zvýšení nezaměstnanosti). Hudebně je to temnější a syrovější a po textové stránce hodně kritické a vymezené k současné společnosti a rozdílů mezi high/middle/working class (stačí se kouknout na názvy songů jako třeba Minimum Wage – Maximum Slave, Thieving Bastards nebo poslední Let the Thunder Roar). Patrné je to i v songu When the Day Comes, kde kapela volá po dni, kdy se svoboda a spravedlnost stanou realitou a nebudou jen prázdnými pojmy v ústech politiků nebo v songu I Got Nothing to Say, kde kapela zpívá o tom, že právo je jen pro boháče. Stačí se kouknout i na obal, kde je zobrazen blesk, jak šlehá do Královského paláce ve Stockholmu. Najdete tu i melodičtější songy (jako třeba Those Who Go and Those Who Stay, No Cure for a Sick Society nebo When the Day Comes, kde je vyhraná basička a rock´n´rollový rytmus), ale právě i temnější vály, které vycházejí z metálku, protože basák je slušnej fousmen (třeba Wolves nebo poslední Let Thunder Roar). V některých refrénech se se zpěvákem překřikuje zbytek kapely. Určitě se to dá zařadit do stejného boxu jako třeba Shipwrecked, Battle Ruins nebo třeba Rival Mob. K desce dostanete papír s texty, a malé vizitky s recenzemi z různých zinů nebo webů. Parádní kapela, která má co říct a rozhodně není klišovitá ať už co se týká muziky, tak i co se týká textů.

Třetí část polské kompilačky od Olifantu, která mapuje současnou polskou Oi! scénu vyšla začátkem roku 2014 a najdete na ní celkem 23 songů od 18 kapel jako Skunx, Contra Boys, Junkers, Lumpex 75, Faul, Hippie Raus, Stalag, Komando Bimber, Kastracja, Prawy Prosty, The Gits, All Bandits, Krawal Banda (ex – Rezystencja), Dewastators, Halabarda, Midgard, Gan a Motor Dead. All Bandits a Stalag tu mají cover od Awantury (Czerwone zkurwysyny a Technokultura), Contra Boys pak kromě svého nového songu Nie widzisz przyslosci také cover od Awantury (Zasady źycia) a stejně tak i Prawy Prosty (co zcoverovali Pokolenie nienawiści a mají tu k tomu svůj song Honor i duma). Tak nutno říct, že jsem o nějakých kapelách nikdy neslyšel (takže Midgard, Stalag, Halabarda a Motor Dead). Ostatní kapely to tu mají tak půl na půl, třeba Faul, Gan nebo The Gits tu mají songy ze svých novějších alb, The Junkers (ti tu mají songy dokonce dva), Lumpex 75 a třeba Komando Bimber zbrusu nové písně. Dále tu je asi celá řada kapel, které zde mají úplný debut a nebo ukázku z chystaného alba – třeba Hippie Raus, Midgard, Halabarda, ale i Krawal Banda (kde uslyšíte i ságo, ovšem o ska se nejedná). Je to celkem směsice různých stylů od pomalých melodických Contra Boys nebo Halabardu (tenhle song je pub rock jak vyšitej s klávesama), přes Hippie Raus, což je sypačka jako blázen, klasický streetpunk alá Junkers a jejich Serce chuligana nebo kapela Kastracja s jejich Pamietaj o przyjazni, tvrdší Prawy prosty, kde zpívá někdo ze zinu Hate Speech, vikingrockový Midgard, ale i styl který se nedá dost dobře popsat (třeba Komando Bimber a jejich W petli czasu). Jinak obal dělal Abu z Minsku, uvnitř je jen složení kapel a kontakty na ně a případně jejich web. Prima kompilačka, díky které poznáte průřez současnou polskou scénou.

První počin brazilského vydavatelství The Firm Records je kompilačka devíti brazilských kapel. Každá banda je zastoupena dvěma písněmi. Takže máme tu bandy Bronco Army, Belfast, CWB Oi!, Tamborellos, Sindicato Oi! (společní členové s Belfast), Mao de Ferro, Mugshots, MMDC a Grito de Rua. Ze zmíněných band jsem znal pouze dvě (Bronco Army a Mao de Ferro a všechny jejich písně už předtím někde vyšli), takže jsem byl vcelku zvědavej na ten zbytek. U těch ostatních nejsem schopen určitě, zda se jedná o nové, nebo již někde vydané, písně. Kromě Bronco Army zpívají všechny ostatní portugalsky. Kapely pocházejí z provincií Paraná, Sao Paulo Central a Rio Grande do Sul (což můte poznat podle malinké vlajky jednotlivých provincií, která je vzadu u každé kapely). Budu teda psát jen o kapelách, co jsem neznal, takže CWB Oi! se svojí melodickou muzikou, kde je slyšet i ženský vokál (v songu Men Lugar). Tamborellos je hodně svižnej halekací punk rock s vyhranou basou, a lehkejma kytarovejma sólama a se střídáním na vokálech. Sindicato Oi! a Belfast hrají hodně podobně (ale to je dáno třemi společnými členy včetně vokalisty Douglase). Sindicato má navíc i jeden song ve ska rytmu (Apenas mais Um). Mugshots z Porto Alegre hrajou zase styl hodně švihlej špinavym rock´n´rollem a punk rockem. MMDC tu mají i poloakustickej song (Sao Paulo) a jinak hrají punk hodně ovlivněnej britskejma 80. létama. Grito de Rua hrajou asi nejhruběji a nejrychleji ze všech kapel na kompilačce. Jinak v bookletu je vždy fotka kapely, logo a sestava, bohužel mi tam chybí alespoň kontaktní mail, pokud bychom jim chtěli třeba napsat. Super věc od kapel, ke kterým se až na vyjímky málokdy dostanete.

Kompilace čtyř kapel z celého světa vychází na novém americkém labelu Streetrock Records. Najdete tu Doc. Evil z Austrálie, což je bývalá kapela lidí okolo Blood Red Eagle, kteří jí obnovili, Beyond Hate z Japonska, No Quarter z Británie a Lonewolf z USA. Každá banda je tu zastoupena třemi songy. Doc. Evil je hrubší Oi!, kterej dopředu žene Dougův nasranej zpěv, kterej mně v některých fázích připomíná Jonesyho za mlada. No Quarter mají zatím vydaný jen singl u Lionheart Records a hrajou Oi! se zvukem typickým pro Britské ostrovy. Nasraný je to skoro jako Doc. Evil a textově se kapely celkem shodují například v nadávání na internetové válečníky. Beyond Hate zpívají v japonštině (až na pár anglických slov v refrénech) a je to klasický Japonsko, to znamená metalovější kytara a riffy a hodně hutnej zvuk (třeba Blood and Flag). Lonewolf je banda složená z borců co se motaj kolem 211 Bootboys a na bicí jim hraje týpek z Klase Dirigente. Textově i hudebně je to hodně ortodoxní záležitost pro fandy kapel jako Wolverines, First Strike atd… Booklet obsahuje texty a na zadní straně obalu jsou fotky všech kapel. Parádní kompilačka nevyanejch songů od kapel, co se s tím moc neserou. Za mně super věc.

Kompilace nevydaných songů od nových britských kapel vydává společně Rebellion Records a 100% British Oi! Productions. Celkem zde najdete 16 songů od čtyřech kapel (ano, každá zde má čtyři vály) a to Queensbury Rules, Adverse Society, No Quarter a Steel Comb. Všechny kapely jsou poměrně nekompromisní a rozhodně vás svým postojem a přístupem k muzice kopnou zpátky do 80. let, kdy Oi! vládlo ulicím britských měst. Queensbury Rules hrají rychlejší střední tempo a určitě bych vyzdvihnul jejich songy jako New Breed Rising, Return to Agincourt (místo středověké bitvy v roce 1415) a jejich poslední věc We Are Skinheads (což má tendence být hymnou jako Singalong a Shave). Adverse Society hrajou ve třech, muzika má punkovější šmrnc a nejvíc se mi od nich líbily songy Baby Machine a We Are the People. No Quarter je pro mě asi nejlepší kapelou z desky, mají temnej zvuk jak starý věci od Condemned (Darkness Inside) a Ain´t What I Call Oi! je největší hitovka z desky proti všem trendy kapelám. Song Rat zní zase jako raná tvorba od Exploited (USA). Steel Comb pocházejí ze Skotska a hrají asi nejklasičtější styl z prezentovaných kapel (třeba song We Know the Truth nebo Skinhead Girl jsou jako vystřížené z 80. let). Za mě parádní kompilace, mapující novou vlnu Britské Oi! muziky, která určitě stojí za to.

Toto je výběrovka, na které participují čtyři německé kapely konkrétně tu najdete po dvou sonzích od Bombecks - Durynsko, Lost and Found – Sasko-Anhaltsko, Prolligans – Badensko-Württenbersko a Oi!dium – taky Sasko-Anhaltsko (o nich slyším poprvé). Nejdříve jsem myslel, že se jedná o nevydané songy, ale určitě v případě Lost and Found se jedná o věci z alba Verloren Geglaubt. Na CD najdete oproti LP verzi (která je na picture discu) ještě jeden song od každé kapely, který byl ovšem někdy předtím vydaný i u ostatních kapel. Všechny zmiňované bandy zpívají v němčině. V pár songách zazí i náznaky ska rytmu (hlavně tedy v bonusových věcech na CD), ale je tu i akustická věc Immer noch dabei (od Oi!dium, která je věnovaná Oire Szene). Jinak témata ostatních songů jsou fotbálek a výhra Německa v Brazílii, ulice a život na nich, hrdost na vaše město, popíjení nebo třeba komercializace kultu. Jinak kapely jsou spíše melodické, největší sypec je asi Verraten und Verkauft od Lost and Found. Nejmelodičtější věcí jsou asi Prolligans, což je dáno i dvěma zpěvy (hlavně tedy jejich Heimatstadt). Oi!dium jako pro mě neznámá kapela překvapili a za pár dnů se můžete těšit na recenzi na jejich albu Lactis V bookletu najdete texty a fotky kapel a jako pozadí příslušný znak spolkové země. Pěkně udělaná výběrovka s některými nevydanými songy a pro mě s neznámou kapelou. Ale výběrovka, takže bez hodnocení. Recenze na ostatní kapely je na BB samozřejmostí, takže jen zapátrat.

Arcabuz Records je label, který vlastní borci z Bandeiry de Combate a koncem minulého roku se rozhodli, že vydají tribut pro jednu ze zásadních brazilských Oi! kapel, Histeria, která má na kontě LP z roku 1988 Meninos do Brasil (Kluci z Brazílie) plus nějaké další songy na různých kompilacích z 90. let. Na tributu participovalo celkem 8 kapel, z nichž každá j zastoupena dvěma songy. Najdete tu bandy jako CWB Oi!, Aequitas, Entre os Vandalos (kde je zpěvák ze Sindicato Oi! a Belfast Douglas), Dr. Martins, Villipendium, Bronco Army, Expulsos do Bar a Bandeira de Combate. Ti zde mají i song, který není od Histerie, ale je jim věnovaný a jmenuje se Histeria Oi! a je to zabijárna jako prase (koukněte na něj na http://youtu.be/dTzTXXdRoU8). Když se kouknete na seznam kapel, tak se jedná o zavedené bandy, ale i o kapely, o kterých slyším poprvé. U takových kompilaček je občas problém s nevyrovnaným zvukem a i zde se to trošku podepsalo, protože některé kapely mají zvuk více garážový (třeba Aequitas), některé naopak více profesionální (BDC, Dr. Martins). S tím se bohužel nedá nic dělat, každá banda nahrává v jiném studiu a každá má svůj styl, takže celkový zvuk CD trošku kolísá. Uvnitř bookletu najdete profil každé kapely s fotkou, sestavou a děkovačkou v portugalštině, text na song od BDC, plus v angličtině zde najdete historii Histerie a navíc velkou děkovačku věnovanou ABC Paulista crew a Carecas do Suburbio. Určitě zajímavá kompilace, která mapuje tvorbu jedné ze zásadních brazilských kapel, jejichž tvorba se dá nyní asi těžko sehnat a určite zajímavá věc pro mladší generaci skins po celém světě, které třeba o kapele vůbec neví. Parádní kompilace se skvělou grafikou, kterou ale hodnotit nebudu, ale podívejte se po tom.

Po kompilačce Swiaza Krew Vol. 1, která vyšla v roce 2006 a která představovala devět nových kapel, vychází druhý díl této kompilačky. Nyní se jedná o double CD celkem z 15 kapelami a dohromady 52 písněmi (26 songů na každém CD a na minutu téměř plné). Na CD 1 najdete bandy jako The Baugans, Johnny Stutman, Last Stand, Kill the Rich, Odsiecz, Kontroler a Szewska Pasja. Na CD 2 potom Headshot, Las Melinas, Ska Petarda, Buzz Off (německá kapela, která ale vydala na Olifantu své CD, ostaní bandy jsou polské), Londyn70, Kuba Rozpruwacz, Stalag a Marass. Některé z kapel jsou samozrjmě zkušenější, některé vydali album až po této kompilačce (je přecijen dva roky stará) a některé mají věci jen zde (Londyn70, Ska Petarda, Johnny Stuntman, Kill the Rich a Kontroler). Každá kapela je zde zastoupena dvěma až čtyřmi písnemi. V popisu se budu soustředit hlavně na ty kapely, které jsem neznal a na které si nemůžete přečíst recenzi tady na BB. Styl kapel na obou CD poměrně slušně varýruje od zpěvných oi!/punků (The Baugans, Kill the Rich, melodičtí Kontroler s rnr vyhrávkami, veselí Szewska Pasja, znovuobnovení Londyn70 s jejich doteky rnr a psycha, Kuba Rozpruwacz se svými společnými zpěvy, hrubý a nasraní Stalag a nenávistní Marass) přes špinavej rokec (Johnny Stutman, u kterých není poznat, že pocházejí z Polska) až po ska (Las Melinas), ska-core (Ska Petarda s drzými texty alá Viva szowinisci) a tvrdší kousky (HC/punk Headshot). Část kapel zpívá polsky, část anglicky. V bookletu je každé bandě věnovaná stránka, kde je kratší či delší popis kapely, dále potom jejich sestava, fotky nebo logo a kontakt. Určitě parádní kompilace s novými kapelami, která vám může posloužit při výběru kapely, kterou byste chtěli pozvat na koncert.

Druhej díl kompilačky vydané díky osvědčené spolupráci evropských Rebellion a amerických Longshot vychází opět jak na CD, tak i na LP a najdete na něm čtyři kapely, každá zastoupena dvěma songy. Jsou zde kanadští Bishops Green (songy Gross and Net a Night Terror, které oba můžete najít i na jejich nové desce Pressure – viz recenze v následujících dnech), holandské Razorblade (singl Warriors a Dead On Arrival – jo, je to cover od Straw Dogs, který vyšel i na Under One Flag Series), frantíky Lion´s Law (Our Generation a Hanging on the Corner, které jsou tuším uplně nové a dosud nevydané) a austraské Razorcut (Fighting Fit a Locked Up, které jsou také dostupné skrz singl vydaný pod Under One Flag Series). Myslím, že ani jedna kapela není tak neznámá, abych ji musel představovat. Nejtrvrdší jsou určitě Razorblade a song Warriors je návratem k jejich klasičtějšímu zvuku, na jaký jsme zvyklí z dřívějších dob. Bishops Green hrají styl, který můžete znát od Gregových předchozích kapel jako Alternate Action nebo Subway Thugs. Lion´s Law mně hlavně svým druhým songem připomínají Perkele (ten zpěv mi prostě připomíná Rona, hlavně přízvukem a třeba se z toho poserte :)) a oba songy jsou hodně melodické (druhý je o něco pomalejší) a v prvním je vynikající basová kytara, hrající vyhrávku na vysoké tóny. RazorCut s Alem na vokálu zní jako Marching Orders, což mi ale vůbec nevadí, protože tu kapelu mám rád. Suma sumárum kromě Bishops Green (řadovka) a Lion´s Law (snad nové věci) se jedná o songy ze singlů a kdo se nepídí po Under One Flag věcech, tak je asi jinde neuslyší. Fajn věc, ale kompilačka, takže bez hodnocení.

Druhej díl této vlkodlačí kompilace má podtitulek Public Enemies of the NorthEast a vychází opět na This Means WAR Records. Deska má trošku větší zpoždění oproti plánovanému datu vydání, protože kapelám trošku trvalo poslat songy a další věc je, že každá kapela nahrávala v jiném studiu, takže se musely dělat nějaké finální úpravy, aby se alespoň trochu sladil celkový zvuk a každý song nebyl na jiné zvukové hladině. Tentokráte na nich najdete sedm kapel, které se tu prezentují jedním nebo dvěma songy – celkem jich je na desce 12. Najdete tu jak veterány z Battle Cry a First Strike, kteří už hrají nějaký ten pátek, tak i kapely novější jako Lonewolf NYC, The Wolverines a latinos bandy Combate 49, Venganza Tatuada a Klase Dirigente (poslední dvě zmíněné zpívají španělsky a mají zde songy 100% a Buitres de Acero, což znamená něco jako Oceloví supi). Členové kapel se dost prolínají nebo prolínali (třeba bubeník Klase Dirigente hrával s Lonewolf NYC a hraje tuším i ve Venganza Tatuada, kde zase hrával nebo hraje na kytaru Rich z First Strike, atd…). Kapely hrají poměrně různé styly od melodičtějších Wolverines (songy Corrective Action a Resist, což je asi nejmelodičtější vál desky), přes klasické Oi! v podání First Strike (2nd Amendment a Skins), Lonewolf NYC (Sounding the Death Knell) nebo Battle Cry (American Nightmare), dále pak přes dupárnu Venganza Tatuada (100% a Prison Battleground, která je v angličtině) až po těžkopádnější a tvrdší Klase Dirigente (Buitres de Acero) nebo Combate 49 (Evil Seed a We Are Right). Z názvů je patrno, že se jedná o poměrně nekompromisní záležitosti, jejichž společným jmenovatelem je americký patriotismus, antikomunistické konzervativní postoje, právo vlastnit zbraně, atd…, ale to vás zcela jistě nepřekvapuje, jelikož pokud čtete BB pravidelně, tak jste jistě o těchto kapelách slyšeli. Všechny kapely se také motají kolem 211 Bootboys. Grafika obalu je podobná jak o na split EP Pridefull a Orgullo Sur, vzadu jsou fotky kapel a uvnitř potom papír s texty. Parádní kompuilačka kapel, které si neberou žádné servítky a říkají věci na plnou hubu.

Díky spolupráci dvou Španělských labelů vychází tento španělsko/švédský čtyřsplit, kde najdete kapely jako Glory Boys, Thumbskrew, Pitbullfarm a Battle Scarred. Španělská strana obsahuje nevydané songy od obou kapel a to Democracy (Glory Boys) a Fallen Soldier (Thumbskrew). Švédská strana obsahuje remasterovanou verzi Rubber Sexmachine s jiným intrem (od Pitbullfarm) a jinou nahrávku Molotov Coctail (Battle Scarred). Všechny vály jsou tedy v angličtině. Rubber Sexmachine je o tom, jak se zamilujete do nafukovačky z pornočasopisu a je to klasický cvakavý psycho, Molotov Coctail je o zradě kámoše a na Battle Scarred je to pomalejší song nebo alespoň mi tak připadá a původně je z alba Oi! Oi! Musíc, Football and Beer. Democracy od Glory Boys mi přijde krapet tvrdší, než jejich předchozí věci a hlavně o něco těžkopádnější (pomalejsí tempo než jsem u nich zvyklý) a já bych teda snad ani nepoznal, že se jedná o jejich song (byl nahrán v roce 2013 ve čtyřčlenné sestavě) a vypovídá o překroucené demokracii, kde bankéři a prachy vládnou a jediný řešení je, je pěkně zhoupnout. Fallen Soldier od Thumbskrew vypovídá o padlých hrdinech ve válkách, kteří by měli být ctěni. Song byl nahrán v roce 2012 (zřejmě s ostatními, které vyšli na desce, kterou vydali MFS). Jedná se o střední tempo s drobnými vyhrávkami. Celé EP je limitováno 500 kousky (200 červeno-žlutých, 200 žluto-modrých, 100 černých a 30 testpressů). Uvnitř je papír s texty, fotkami kapel, jejich sestavami plus info o datu pořízení nahrávky. Pěkně je udělaná i grafika obalu klasické verze (španělská galéra a švédský drakar), tak i obalu testpressu. Za mě vítězí španělská strana, hlavně kvůli songům, které nikde předtím nefigurovali, ale nechám bez hodnocení, je to kompilačka.

Třetím pokračování této Oi! Ain´t Dead serie, která vychází na Rebellionu je její třetí díl, který vychází na EP. Tentokráte najdete na straně A jen americké kapely (The Old Firm Casuals a Noi!se) a na straně B pak kapely z Holandska (Razorblade a Badlands). Každá banda je zastoupena jedním songem v angličtině. Americkou stranu otevírají OFC se svým American Dream a následují Noi!se s Two Faced. Razorblade zde mají song Annihilation a Badlands potom vál s názvem Banner of Hope. Pokud zmíněné kapely znáte (a já tedy předpokládám, že ano minimálně z předchozích kompilaček Oi! Ain´t Dead), tak vás jejich pojetí zvuku rozhodně nepřekvapí…The Old Firm Casuals a Noi!se reprezentují typický americký melodický streetpunkový zvuk a Noi!se tu mají skutečně podařený flák s parádním střídáním hlavních zpěvů, které mají perfektní například v songu Idle Action. Razorblade vás usadí svým tvrdým zvukem, podpořeným lehkým sólem a Badlands, ti si prostě jedou to svoje (akorát nevím, zde se jedná o song nahraný speciálně pro kompilaci anebo nějaká starší nahrávka, nahraná třeba s Alexandrian Age). Podobně jako předchozí díly, na obale je stará fotka ze skins časů. Nechám bez hodnocení, ale řekl bych, že kombinací zmíněných kapel po hudební stránce zcela jistě nic nepokazíte.

Tak tohle je pro Dirka se Shout Proud Records zcela jistě parádní úlovek. Vánoční EPko legendárních Vice Squad se čtyřmi písněmi tématicky zaměřenými na Vánoce a jejich období – Santa Claws Is Coming to Your Town, Merry Xmas Everybody, Rockin´Around the Christmas Tree a I Wish It Could Be Christmas Every Day. EPko vyšlo ve spolupráci s labelem Last Rockers Records, což je label kapely. Jedná se vlastně o jakýsi Best Of Vánočních hitů, protože kapela od roku 2009 vydávala vždy jakési Vánoční CD/EP a toto je výběrovka za poslední 4 roky a obsahuje po jednom songu za každý rok (od 2009). Tyto CDEP byly taky pěkně limitovány (50 kousků v roce 2009 až 500 v roce 2012), takže nevím, jak moc se dají sehnat dnes. Nejinak je tomu i u tohoto EP - vyšlo 150 kopií, z toho 50 zelených a 100 černých. První song je punková variace na song od Sinatry, dvojka cover od Slade, trojka pak překopávka od Brendy Lee a poslední věc je od Wizzard. Všemu dominuje Beckyn křičenější vokál. Trochu je škoda, že uvnitř není nějaká fotka, ale jen prázdný papír, ale tak o textech se zde asi uvažovat ani nedá. Sběratelská věc, a pro Dirka určitě parádní šťouch, ale hodnotit nebudu, protože to jsou vlastně jen covery s upravenými texty, ale vánoční atmošku udělají, speciálně ten první song, to je paráda!

Wellington Arms je kapela, která pochází z Chicaga a na basu tam hraje a zpívá Eric, kterej vydával zine Brew and Honour a deska obsahuje deset jejich songů (z nichž tuším osm můžete znát z EPek Living in America a I Can´t Take Anymore, které vydal WAR Records a Pride and Passion nebo z kompilačky United Skins, popřípadě z demáče Valencia a Stahlhelm Demos). Kapela hraje ve tříčlenném složení a na vokálech se střídají všichni tři členové. Hudebně se jedná o rychlejší oi!/streetpunk, kterému dominuje neboosterovaná kytara a basička, která je celkem výrazná a jasně uslyšíte její vychytávky. Parádní songy jsou určitě Gotta Change the World s perfektním začátkem v podobě sólice a Wellington Arms, kterej pro změnu pěkne rychle odcejpá. Dále určitě I Hear the Lion´s Roar, kde je kytara opět v plný palbě. Ostatní songy se jmenují Living in America, Got to Belive, International Lover, Boredoms a Drag, I Can´t Take It Anymore, We´re Young a Valencia. Na demáč I Can´t Take it Anymore je tu někde i recenze (vydáno 2012 a jsou zde detailněji popsané songy). Eric psal, že demáč je zatím pouze ke stažení, ale že se jedná o nějakém vydání, takže třeba se ho dočkáme i ve fyzické podobě. Taky psal něco o tom, že by snad mělo bejt venku u regulérní album, přecijen kapela natočilo už demáčů až až a doufejme, že se i tato sestava ustálila, protože si myslím, že si regulérní album rozhodně zaslouží. Nebudu hodnotit, páč je to „jen“ demáč.

Wits Dead End je další z projektů Roye z Orange County, kterýho můžete znát z The Old Souls, Tri City Trashed, Evil Inside a nebo političtějších věcí alá Powerhaus. Ovšem název alba vypovídá poměrně dost jasně o obsahu desky. Nyní se opět jedná o melodickej punk rock, kterej je ale ochucenej o celou spoustu dalších stylů jako blues, klasickej rock anebo třeba i metal. Na desce najdete celkem čtrnáct válů, které právě Roy otextoval a složil a nahrál k nim muziku (a to že je geniální hudebník a skladatel, tak o tom se snad nemusíme vůbec bavit) a album je postavené především na jeho sólové kytaře a vokálu. Taky je zde hodně songů, kde kytara jen vybrnkává a plynule přechází z rychlejšího tempa právě do pomalých baladových pasáží. Hudebně se songy pohybujou od rychlejšího HC punku (All Aboard!) přes pohodovej punk rock (You, This Town, There was, Fading Away a Time nebo Legend) až po vysloveně rockový a bluesový skladby (třeba Negligent Procrastination, kde je parádní pasáž, kde jede jen kytarový sólo, High and Dry, která je spíše do balady nebo Life on the Line). Nemůžu si pomoct, ale mně to připomíná rané The Offspring (především zpěvem a muzikou). Těžko vybírat nějaký nejlepší songy, každopádně za mě určitě This Town s parádním refrénem a klávesami, There Was a Time, poslední Fading Away nebo právě zmiňovaná bluesovka High and Dry, která má ambice na to, bý hraná v regulérních mediích. Deska je limitovaná 300 kusy a seženete jí například přes Pure Impact. O bookletu vám nic nepovím, mám jen elektronickou verzi. Vynikající věc pro hudební fajnšmekry, kteří nezabředli u jednoho stylu.