První dvanáctipalec (ale i CD) od této americké kapely z New York city vychází opět na osvědčené spolupráci výše zmíněných labelů a najdete na něm celkem šest songů. Na kapelu asi nejvíce sedí jejich druhý song Vinyl Fetishists, protože všechny jejich předchozí věci vycházeli na deskách (EP) kromě jednoho CD, což byly vlastně všechny jejich věci z EPek. Ostatní vály se jmenují Don´t Grow Out of It, We Can Win, Patriots not Fools, Real Danger a I am Not Afraid. Kapela hraje v pětičlenném obsazení a jejich hudba je hodně hravá a zpěvná, zpěvy se různě střídají a doplňují, kytara i basa si jede drobný vyhrávky a název pro jejich styl – rhythm and boots skutečně sedí. Všechny songy jsou melodické v pohodovém trsacím středním tempu, hlas zpěváka čistý, přirozený a všemu je perfektně rozumět. Textově se kapela zaobírá tím, že nikdy nechce vyrůst ze skins časů, měnit se a brát kult jako nějakou teenage záležitost, Vinyl Fetishist nemá cenu asi popisovat a už vůbec ne tomu, kdo této manii propadnul, o tom, že chtít to nejlepší v životě a vyhrávat není nic blbýho, dále o tom, že se člověk nesmí bát a nebo třeba hitovka Patriots not Fools, která je o tom, že je fuk, zda volíte demokraty nebo republikány, protože ve finále se stanete pouhým nástrojem her politiků. Grafika je parádní a koresponduje s názvem alba (osel respektive slon jsou znaky demokratů a republikánů) a připomíná grafiku EPka od Toughskins – Anger Managment. Parádní je titulní vál Patriots not Fools a hnedka po něm se mi líbí poslední věc I´m not Afraid. Kapela vydala album nejdříve pouze elektronicky a tak jsem ho obdržel i já, takže o počtech desek a vnitřku nevím, ale vím, že to je parádní kousek!

Splitko německých Abtrimo z Hamburku a amerického jednočlenného projektu vychází na CD přes Oldschool Records. Každá kapela je zde zastoupena šesti písněmi v němčině a angličtině. Abtrimo hrají klasické německé Oi!/RAC středního tempa a nutno říci, že se vyhrávají s každou vydanou deskou (patrné je to například na druhém songu Treusten der treuen, kde je celou písní provází příjemná kytarová vyhrávka, posledním Adler nebo v Patrioten der Strasse). Prostě německý styl (typický hlavně v prvním songu Rebellischer Freigeist) pro fandy kapel jako třeba Rampage, Brachial, Kampfzone, atd... s klasickými tématy jako život na ulicích, násilí nebo zábava při bigbýtu. SOtP hrajou nasranej, rychlej a ukřičenej spikey hair drunk punk alá ranní Casualties a v textech se obouvají například do feministek nebo zrádců. Vyjímkou jsou songy Sons of Oi! a poslední love song My Only One. Cover je udělán ve stejném grafickém duchu jako předchozí alba Abtrimo. Booklet je jen dvoustránka s podobnou grafikou (skins a námořnický holky :)), jako přední strana alba a je zde víceméně jen poděkování. Z obou kapel se mi líbí více Abtrimo. Fajn splitko pro ty, co si nelámou hlavu s nějakým PC :).

Dlouho očekávané splitko švédských Agent Bulldogg a anglických Close Shave je venku v počtu 700 kusanců (plus 50 testpressů). Na desce najdete dva nové songy od Close Shave (Shout it Out a Music That No One Likes) a novou věc od Agent Bulldogg (Non Serviam) a znovunahranou pecku Staden Vaknar, kterou můžete znát z alba Ett Tusen Glas. Tentokráte tam ale nenaleznete ságo, ani klávesy a ani two tone zvuk. Je to hozené do normálního (i když hodně melodického) rytmu. U Close Shave je změna v sestavě proti jejich poslednímu albu Bad Reputation, kdy na zpěvu je Lurch (z alba Lone Riders) a na kytaře Rat (Section 5 v době alba Rejected, Wolf Bites Boy). První song od Close Shave Shout it Out je o historii kapely, kterou nejdříve promotéři oslovovali s nahrávkami, ale po průserech na koncertě od ní dali ruce pryč, ale kapela se za to rozhodně nehodlá omlouvat. Dvojka Music That No One Likes je o tom, jaké máte problémy, když hrajete Oi!, ať už to jsou rvačky na koncertech anebo vůbec uskutečnění akce. Jinak Lurch má více rockový zpěv (viz album Lone Riders), ale muzika je přímočará a melodická, přesně ve stylu Bad Reputation. Z původní sestavy Agent Bulldogg jsou zde jen dva lidé (zpěvák a basák), ostatní mají zkušenosti s celou řadou kapel (AntiPati, Avgå, Sabotage, …) a to se projevilo právě na melodičnosti obou jejich songů. Non Serviam má skvělej refrén (latinsky to znamená „Nebudu sloužit“ a souvisí to s odmítáním boha), Staden Vaknar je o probouzejícím městě. Jinak obal je z dílny JM Design, takže prvotřídní kvalita je zaručená. Uvnitř jsou texty a fotky obou kapel. Parádní nové věci od klasických kapel.

Alliance jsou pětičlenná kapela z kanadské provincie Ontario a toto je původně jejich demáč (který si můžete poslechnout na jejich webu http://allianceoi.bandcamp.com/releases), který vydal Wouter jako EPko. V kapele působí i členové jiné kanadské bandy True Grit, kterou můžete znát ze splitka s Traditionals nebo Warlords anebo z jejich sólo EP Men of Valour. Celkem zde najdete tři písničky a to Pride, Wrong Crowd a Sarah. Pride je o tom, že i když to kolikrát není v životě sranda a máte co dělat, abyste přežili, tak to děláte se zdvihnutou hlavou. Wrong Crowd je o něco svižnější kousek, hlavně v refrénu. Poslední Sarah je cover od Retaliator (z alba Against the Grain) a osobně si myslím, že Alliance jsou první kapelou (o které vím), kteří udělali cover od téhle britské kapely, která už bohužel není aktivní. Tempo a rytmus songu zůstal stejný, ale hlas zpěváka Bena není tak křičený, jako originál od Iana a i kytary nejsou tak nabroušené, jako u Retaliator. Jinak se jedná o brickwall Oi! a zpěvák má lehce zastřený hlas, kytara hraje čas od času nějakou menší vyhrávku a celé mi to trošku připomíná Prowlers v době Hair Today Gone Tomorrow. Cover je jednoduchý – jen název kapely psaný gotickým fontem. Deska fyzicky vyjde koncem září. Pro mě velký překvápko.

V pořadí čtvrté EP této kapely z Magdeburgu, které vyšlo opět nákladem kapely v počtu 300 kousků na šedivém vinylu a které je ve stejné grafice jako tři předchozí kousky. Oproti předchozím počinům přibrala kapela kytristu Maxe a hraje tedy ve čtyřech se dvěma kytarami. Na Vol. 4 najdete tři německy zpívané písně s názvy Rattenstadt (Krysí město), Wenn es nicht so traurig waere (Kdyby to nebylo tak smutné) a Bildungsbuerger (v kontextu něco textu něco jako žrout obrazů). První song je o životě ve městě, který nestojí občas za mnoho, ale na druhou stranu to zase není tak hrozné. Dvojka obsahuje trošku těch ska/r´n´r rytmů a kytarovou vyhrávku hnedka zkraje a je o spěchu denního života, kdy kolikrát neznáte ani svoje sousedy. Poslední a jediná píseň na straně B je asi nejmelodičtější z celé desky a nese se v pomalém rytmu podbarveném baskytarou Bastiho. Song je o kozumentech, kteří se s klidem dívají na válečné hrůzy z pohodlí svého gauče a srkají Coca Colu. Tenhle song se mi líbí nejvíce z celé desky. Jinak vnitřek je pořád stejný jako na předchozích EPkách a trošku se předběhnu - pátá deska, na níž recenze přijde co nevidět nebude jiná. Fotka kapely, texty v němčině společně s krátkým vysvětlením co a jak tím básník zamýšlel. Budu se opakovat ale závěr je pořád stejný – kapela, která má co říci, na nic si nehraje a je aktivní ve svojí scéně ať už hraním nebo „jen“ pořádáním koncertů.

Páté EP, které bylo vydáno současně se čtvrtým kouskem, který je recenzován výše obsahuje už songy čtyři. Ty se jmenují Hör auf dein Hertz (Poslouchej své srdce), Einfach raus hier (Pryč odsud), Belfast a Oi! in Machteburch. Všechny songy jsou opět v jejich mateřštině. První song je o tom, jak má člověk poslouchat hlas svého srdce a obsahuje pěknou basovou vyhrávku. Ve dvojce uslyšíte i saxofon (nebo jiný dechový nástroj) a je o nesmyslných životních situacích, se kterými se občas setkáte. Belfast je o situaci v Severním Irsku a poslední vál je o kouzlu malých koncertů, které lidé kolem kapely pořádají a o jejich výhodách proti velkým, anonymním akcím, jako je třeba rodinná atmoška, žádná ochranka, atd… určitě to znáte. Já sám musím toto potvrdit, protože akce v Magdeburku jsou fakt super a hrála tam již celá řada kapel od nás, co to může potvrdit. Parádní song je Belfast, kde uslyšíte trošku rock´n´rollu a neboosterovanou kytaru, ale vítězí určitě poslední Oi! in Machteburch a to jak textem, tak i muzikou. Jinak vnitřek je standardní jako u všech počinů kapely. Fotky uvnitř jsou tentokráte ze Streetkids v Brně. Jinak deska je na modrém vinylu a opět limitována 300 kousky. Opět k desce nemám co vytknout a o stupínek se mi líbí více než vol. 4 hlavně kvůli těm dvou výše zmíněným songům.

Po singlu On Our Own vydává kapela Arch Rivals plnohodnotné album s názvem One More Round, kde najdete celkem 12 songů a to včetně obou písní ze singlu (On Our Own a Social Hand Grenade). Album vychází na všech formátech (CD, LP a MC). Já osobně mám kazetu od Shout Proud (modrá edice, 50 kousků), CD, LP a červenou verzi kazety vydali Randale Records. Kapela hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a hraje melodický streetpunk (někdy až skoro punk rock) ne nepodobný jejich kolegům z Booze and Glory nebo třeba Seaside Rebels. Všechny songy provází melodické a vyhraná basová linka, která vám připomene Argy Bargy (ty jsou slyšet i ve vokálech, především díky přízvuku – třeba ve Wolf at the Door) nebo No Quarter a zpěvné refrény. V songu The Crowd uslyšíte i two tone kytaru a klávesy (trošku to připomíná Our Mates od Gundog) a taky parádní refrén o přátelství. Klávesy jsou slyšet i ve Wolf at the Door, což je song, který se mi z alba líbí asi nejvíce. Texty se podle názvů songů točí okolo klasických témat – no posuďte sami – Live – Work – Die (s parádním kytarovým sólem), Hooligans United, Politicians nebo Rules. Kytarová vyhrávka je přítomná vlastně v každém solu. Vnitřek obsahuje pár fotek kapely a refrény z každého songu. Vynikající album, které potěší určitě fanoušky melodické ostrovní muziky.

Po singlu z minulého roku vydává This Means WAR a Hakkapeliitat Rock LP Ariho dalšímu projektu Arska & Hakkapeliitat. Tentokráte na LP najdete osm písní, z čehož je jedna instrumentálka (první song Hymni Pohjolalle neboli Hymna Severu), tři jsou v angličtině (Rock for North, Pagan a Midnight Lion) a zbytek ve finštině. Názvy se dají přeložit něco jako Finská síla, Kalevský válečník, Přípitek nebo Finská dívka. Překlady ale berte krapet s rezervou, musel jsem nechat translator trošku kouzlit. Pokud se koukneme na anglické songy, tak je to hodně pohanské a o hledání vlastní identity a jejího zachování v rámci národních tradic nebo opěvování historie (konkrétně 30. letá válka). Jinak hudebně je to z jeho projektů asi nejpodobnější Kareliaani. Ochutnávkový singl, který vyšel v minulém roce poměrně dobře charakrerizuje muziku kapely. Střední tempo, kytara s vyhrávkami na hlubší struny (ale i metalovější sólíčka například v posledním válu Suomineito), recitovaný zpěv (ale jsou i zpěvnější vyjímky), častý použití virblu a vojenského marš rytmu a použití samplů/kláves/synťáku (patrné je to v songu Ukon Malja, který je spíše do akustické balady nebo v Kalevan Soturi či Rock for North). Deska je věnovaná Carlovi Axelu Gottlundovi, což byl sběratel finského folkloru v 19. století. Uvnitř najdete černobílý papír s texty a historickými obrázky, plus černobílý plagát. Trošku více experimentální projekt, než Ariho předchozí věci. Budu hodnit stejně, jako singl.

Dalším Ariho počinem po Pagan Europe je osmisongové LP s názvem Taisteluun! (což by se dalo přeložit jako Boj!) a tentokráte vyšlo ve spolupráci jeho labelu s Vikingarock France (jejich debutové vydané album). Z osmi songů jsou dva v angličtině (White and Blue Warriors a Scandinavian Nights), jedno je finsky zazpívaný cover od Völund Smed – Keiteleen Rannat (v originále Mälare Strand a obě se týkají nějakých jezerních břehů) a zbytek jsou původní songy Ariho a jsou rovněž ve finštině. Hnedka od úvodního songu Taisteluun! je tu vidět trošku posun, protože Ari se snaží více zpívat a text pouze nerecituje. To je slyšet i v songu Ylpeästi Suomalainen, který je v hodně pohodovém rytmu. Názvy ostatních songů by se daly přeložit třeba jako Srdce chobotnice (starý finský symbol), Hrdí Finové nebo třeba Matti Kurki, což je polomýtická postava z 13. století, která se proslavila souboje s nějakým podobným rusko-karelským válečníkem. Jinak opět tu je celá řada samplů a kláves, která do muziky parádně sedí a částečně evokuje i tradiční nástroje, jako třeba flétna a taky spousta vyhrávek na kytaru, které jsou však hrané na hlubší basové struny. Kytara je v některých písních i trošku do metalu (Finnit Tulevat!). Deska je limitovaná 300 kousky (k tomu vyšlo ještě 10 testpressů s jiným obalem) a uvnitř najdete papír s texty a plagát (podobně jako u předchozího alba Rock for North, které vyšlo na This Means WAR a které je zde také orecenzované). Pro mě zatím nejlepší album od Ariho a já mu přeju, aby pokračoval v podobně kvalitní tvorbě.

Další novinkou, která nás zasáhne hnedka na začátku roku 2015, bude singl tědlech Portugalců z města Faro a kterej vydá špaňělský label This Means WAR Recods. Asas da Vinganca vydali zatím jedno EP na Bigorna Records, které se mi líbilo. Kapela prošla pár změnami v sestavě – nejpodstatnější je asi fakt, že odešel zpěvák a kapela zůstala hrát ve třech a nyní zpívá kytarista Hélio (rodilá portugalština zůstala). Jinak není na škodu zmínit (i když to víte z předchozí recenze a rozhovoru), že na bicích je zpěvák z Faccao Opposta João. Jinak názvy songů znamenají něco jako Obnošené boty a Krimošská třída. Proti jejich debutovému singlu mi to nepřijde až tak do HC, přibylo i kytarových vyhrávek (které najdete v obou písních) a není to tak syrové a surové (no dobře, trošku vyměkli :)). Botas Gastas je více melodický song, který je ve středním tempu a je v něm parádně slyšet basová kytara, na kterou hraje Bica. Ve zpěvu pomáhají v refrénech všichni členové kapely. Druhej Classe Criminal je více přímočarý (hlavně díky svižnějším bicím) a zhruba po minutě a půl očekávejte změnu rytmu. Do zpěvu se opět v jistých pasážích zapojuje celá kapela. Jinak jak je zvykem u WAR Records, deska je těžce limitovaná (v tomto případě 150 kusy). Zatím je na světě jen digitální promo, takže žádný info o zadní straně nebo vnitřku. To nám ten novej rok pěkně začíná :). Dobrý.

Splitko DDC z Atlanty a Assault and Battery z Milwaukee vychází na desetipalci přes Rebellion a Manův label American Oi! Records. Obě zmíněné kapela mají za sebou zopár EPek (ať už sólových nebo splitek) a na tomto desetipalci ja každá banda zastoupena čtyřmi novými písněmi. Desku otevírají DDC se svými songy Bush League, Needin´ a Dentist (což je od Fatksins a kapele zde vypomáhá i jejich zpěvák, ale vlastně to je taková malá domů, protože kytarista a zpěvák DDC také hraje ve Fatskins), Fight Like Hell a Bitter End. DDC se mi na předchozích počinech líbili hlavně díky jejich hutnému zvuku, který je zde vidět zejména na posledních dvou písních (přičemž Fight Like Hell je hitovka jako prase a je o policajtech), kde si vyhrála hlavně sólová kytara. V Bitter End si zase prozměnu vypomáhá ve zpěvu skoro celá kapela. První song je trošku šmrnclej rock´n´rollem a je v něm parádní basová vyhrávka. Na druhé straně najdete Assault and Battery a jejich songy Truth, Liberty and Justice, My Life, Still Pissed a Cold Weather. Songy od Assault and Battery jsou více sypané, není to tak hutné a uslyšíte tam i vlivy starého HC (třeba ve Still Pissed, což je pomalejší song a zní podobně jako songy od Lion Fight) a v My Life dokonce slajdovou kytaru, což u kapely z USA není až zas tak obvyklé. Poslední song od Assault and Battery je asi nejmelodičtější (společné refrény, drhnutá kytara) a uslyšíte v něm slušný sólíčko na začátku. Songy Bitter End a Still Pissed si můžete dohledat oficiálně na youtube. Grafika obalu připomíná zase album od All in Brawl, prostě hospodská rvačka a osobně si myslím, že ho dělal stejnej grafik, jako obal k 7´´ Subculture Street Trooper od Concrete. Pokud bych to měl nějak shrnout, tak DDC je určitě melodičtější kapela, naproti tomu Assault and Battery jsou tvrdší a také jejich zvuk není tolik uhlazený. Pokud uděláme průměr, tak je to pořád velmi solidní 8/10.

Atlantes je dvoučlenný portugalsko-francouzský projekt, kde je Wattie z Lion´s Law a Rattus z Albert Fish a Faccao Opposta. Tak luxusní EP, které vyšlo na Bigorna Records (111 průhledných a 111 černých kopií) obsahuje dva songy (které se dají poslechnout i na youtube) a to Guerriers Atlantes (Atlantští Válečníci) a Civilisation Perdue (Zaniklá civilizace). Každej song má přes dvě a půl minuty. Z názvů písní (ale i z obalu) můžete uhodnout dvě věci – za prvé to, že zpěv bude ve francouzštině a za druhé fakt, že se oba songy týkají Atlantidy a její zašlé slávy a moře celkově (viz videa na youtube, kde je vidět Adamastor, což je jakési portugalské zosobnění oceánu), což je určitě unikátní téma pro Oi! kapelu. Nejblíže tomuto tématu měli asi Hetairoi se svými texty inspirovanými obdobím antiky. Tak muzika v prvním songu stojí na baskytaře, protože sloky jsou podbarvené hlavně basou a bicími. Kytara tam v dobrém smyslu jen občas zakvílí. Svého sola se pak dočká na konci songu. V druhém songu má kytara více prostoru, ale basa zůstává pořád dost výrazná. Díky refrénu je druhý song zpěvnější než první. Témata textů jsem trošku naznačil na začátku recenze, tak se to pokusím nějak rozvést – Atlantští válečníci a jejich neohroženost v dobývání oceénu a legenda o ztracené Atlantské civilizaci a jejich zlatu a jiných pokladech, která přitahují dobrodruhy a milovníky legend už téměř 9000 let. Obal je opět majstrštyk – offsetový tisk, animovaný vnitřek a texty ve francouzštině a portugalštině. Výborná muzika zabalená do ještě parádnějšího obalu. Koukněte ještě po pár distrech, ale myslím, že už je to téměř 100% vyprodané.

Avgå je streetpunková kapela ze Stockholmu, která hraje ve čtyřech (ale se dvěma kytarami a zpěvák/kytarista Arthur je brácha Roberta ze Sabotage/Agent Bulldogg a hraje zároveň taky na basu v Projekt 9). Bubeník mastí ještě v kapele Psykbryt, basák zase v kapele Straight Jacket. Toto je jejich debutový počin (ale hudebníci to jsou zkušení), který obsahuje tři švédsky zpívané songy a jehož název odkazuje na jejich domácí čtvrť, Skanstull. Názvy songy jsou Nu Ska Skiten Bort, #Yolo-Idiot (na straně A) a Hem Från Skanstull (na straně B). Hudebně se jedná o singalong streepunk, kterej ty švédský kapely prostě uměj, takže představte si Battle Scarred, kdyby zpívali v angličtině popřípadě jejich kolegyně z Körsbärsfettera, kdyby zpívali jako chlapi anebo Antipati. Hnedka od prvního songu vám budou v hlavě znít melodie a vyhrávky kapely (které jsou obsažené v každém songu a tvoří jeho kostru) a také refrény, kde Arthurovi pomáhá ještě basák Reine. Druhej song začíná podobným riffem jako hitovka Emergency a riff vás bude více či méně provázet celým songem a význam názvu má co dočinění se špulení huby na selfinách. V posledním songu uslyšíte i přechod do ska pasáže a je to asi nejmelodičtější song z celé desky. EP vyšlo ve 250 kopiích (z toho 100 zelených a 150 černých), uvnitř najdete download kód a na zadní straně obalu fotky všech členů kapely. Škoda, že u EPka nejsou texty. Parádní muzika, kde sice nerozumím a ani nic neoposlouchám, ale která valí dopředu a vy si po pár poslechnutích začnete broukat svoje vymyšlený slova s kapelou. Parádní překvapení a palec hore pro Switchlight Records.

Split EP dvou švédských punkovek Avgå a Lost Warning vychází na Switchlight records jako a je limitované 230 kousky na černém vinylu. Každá kapela je zde zastoupena dvěma songy – Avgå zde mají písně ve své mateřštině a to Trasigt Lik (Rozbitá těla - https://youtu.be/CU4c_y_IUao) a Jag Kan Ta Det (Já to přijímám). Lost Warning mají songy v angličtině a jmenují se Ratface (https://youtu.be/i0DUGn3srnE) a Election Year. Avgå je kapelou papírově mladší a v její sestavě najdete lidi z Projektu 9, Agent Buldogg nebo Straight Jacket (více v recenzi na jejich debutové EP). Kapela hraje přímočarý avšak melodický streetpunk, na který jste u švédských kapel zvyklí, takže melodická kytara (respektive dvě kytary), společné refrény, ale i překřikávání nebo chorály. Oba songy se nesou v podobném tempu a oba jsou stejně melodické, i když u mě vítězí zřejmě ten první. Lost Warning jsou kapelou zkušenější o jedno EP a v jejich sestavě jsou lidé z Royal Stakeaut, Oldfashioned Ideas, Vindicate This! nebo CDCP. Zvuk Lost Warning je trošku učesanější (i přes fakt, že hrají jen na jednu kytaru) a třeba v Ratface najdete i části, kde hraje kytara na druhou dobu. Názvy songů poměrně jasně napovídají, o čem songy jsou – takže zrádce, kterému není radno věřit anebo den voleb, kdy se politici mohou přetrhrnout v planých slibech, aby vás oblbli (a nutno říci, že song je to parádní a obsahuje fajn vyhrávku). Jinak obal je fajn – dva pankáči se znaky Stockholmu a oblasti Scania (Malmö a okolí) na křivácích. Akorát tu není žádný papír s texty. EP určitě potěší fanoušky melodických kapel.

B-Squadron hrají v klasický čtyřčlenný sestavě a pocházejí (nebo respektive pocházeli) z Leicasteru. Ten minulý čas je tam proto, že kapela po vydání tohoto debutu skončila. EPko obsahuje čtyři songy s názvem Saturday´s Soldiers, Means of Escape, Scratchcard Nation a B Squadron. Kromě těhle čtyřech písní stihla kapela nahrát ještě další dvě pro další díl kompilačky Oi! Ain´t Dead. Hnedka od prvních tómů úvodního songu jsem se cejtil jak při poslechu kazety 4-Skins z éry jejich debutu The Good, The Bad and The 4-Skins a songů jako třeba Wonderful World nebo I don´t wanna Die. Syrový zvuk ve středním tempu, kde jsou všechny nástroje (včetně zpěvu) hodně neotesané, ale občas je tu jakýsi náznak vyhrávky a celé vás to kopne 30 let dozadu do časů, kdy staďáky byly jen k stání a nikde nebyly kamery. Témata textů jsou poměrně jasná z názvů písní. Takže máme tu nějakej ten fotbálek, únik před realitou, který zajišťuje Oi! hudba a právě ten fotbálek, nezaměstnaní lidé, kteří žijí ze sociálních dávek, i když je stát na hubě anebo hymna kapely. Grafika obalu je přesně v duchu hudby, kterou kapela hraje. Deska bude fyzicky venku začátkem řijna a já si na ní velmi rád počkám, protože tohle stojí za to.

Osmé album holandské HC kapely Backfire vychází na Strength Records, jmenuje se Where We Belong a obsahuje sedm songů v angličtině (nutno říci, že perfektní). Od prvního alba Rebel 4 Life kapely uplynulo bezmála 20 let. Kapela hraje syrovej HC s táhlym vokálem, kterej ze sebe texty pomalu souká (třeba konec prvního válu I´ll Do It Anyway nebo hnedka druhá Give it Back). Ve třetím songu Lighten the Burden se tempo i vokál rapidně zrychlý do klasickýho HC sypce. Ten je ostatně slyšet i v pátém Money Talks. V tomhle songu a ještě v Now it´s My Turn je slyšet fajn střídání rytmů a také vokálů, které se překřikují, doplňují, atd... Poslední dva vály se jmenují Issues a Where We Belong (který je asi nejhutnější z celé desky, a oficiální video k němu najdete na https://www.youtube.com/watch?v=_X3GU61-v8U). V písních uslyšíte hodně pasáže, kde hraje jen samotná těžkotonážní kytara svoje riffy bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů. Kapela jde určitě zařadit vedle raných Discipline, Tech 9, Ryker´s nebo třeba Awkward Thought. Klasika holandského HC, která se mi ale těžko hodnotí, protože já na to HC prostě moc nejsem.

Druhé plnohodnotoné album kapely z Detroitu vychází na East Grand Records (kde vyšlo i jejich split EPko) a jmenuje se On Trial. Najdete na něm dvanáct songů a v některých najdete hostující zpěváky - Lars Frederiksen (On Trial) a Jay Navarro z kapel jako Suicide Machines, Hellmouth nebo Break Anchor (v songu Motor City Violence, která patří k nejtvrdším z alaba) a nutno říci, že v obou písních je to sakra slyšet. Ještě tam hostuje kdosi z Cycle of Violence, což je zpřátelená kapela. Kapela je pětičlenná (což je změna proti debutu Spirit of Detroit) a dvě kytary jsou v muzice Bad Assets celkem slyšet (třeba v písních jako Yesterday Hero, Broken, On Trial, …). Jinak je to střední tempo na pomezí klasického a brickwall Oi! zvuku, ale například hlas zpěváka je přirozený a není tam nějaká umělá hrubost a tvrdost. Témata songů se zobírají válečnými veterány a jejich návratem do civilní společnosti (Yesterday Heroes), PC parta, která nechápe vtipy (P.C. Police), mrtvý kamarádi (Wish You Were Here), fotbalové utkání a zábava s ním spojená (Match Day), nezaměstnanost (Fuck You, I Quit), rodné město které je vykořisťené a zlomené, jak po stránce průmyslu, tak i po stránce obytných zón (Broken) nebo víkendové zábavy (Weekend Offender). Obal CD je ve formě digipacku a je udělanej podle názvu alba. Zadní strana je dokonce ve formě jakéhosi úřednického formuláře. O papíru s textama nic nevím, ale pokud si CD pustíte v počítači, tak vám texty skáčou do přehravače. Doufám, že se album chystá i jako vinyl. Dobrá práce.

Šesté studiové album skotské partičky, kterou vede Jon Scott a kde hraje na basu Gordy z On File vyšlo loni v listopadu na polském labelu Olifant Records a já se teda dost těšil, co můžeme čekat, protože patřím k fandům kapely už od jejího začátku. Celkem zde najdete 13 songů exkluzivního britského nasraného Oi!. Vokalista Jon má fajn hlas, který do muziky parádně pasuje. Jinak hudba Bakers Dozen se přes změny v sestavách na jednotlivých albech příliš nemění. Je to nasraná muzika v rychlejším středním tempu, kytarista se nebojí sólíček (parádně se předvede třeba hnedka v prvním Vilified, Dead Wrong, Ambassadors nebo Schedule One), které jsou v každém songu. Kapela se nikdy nebála otevřené kritiky justice a policie ve svých textech a z tohoto neustoupila, takže tu máme zkorumpovaný švestky (Dead Wrong), policejní razie v baráku (Dawn Raid), propuštění násilníci, kteří hnedka udělají další průser (Only Ourselves to Blame), případně kteří se nastěhují hnedka vedle vás (Schedule One). Kapela se dále v textech zamýšlí nad stavem scény, kdy anonymní telefonisté volají do klubů a ruší akce, případně očerňují kapelu anebo chtějí vysvětlovat všechny vaše koncerty a akce (Take the War to Them, Vilified a Now the Screaming Stars), kapelami, které propadli penězům a slávě a stydí se za akce, které hráli s Vámi na začátku jejich kariéry (Short Memory), stárnoucí punks, kteří ale pamatují začátky v 77´ (Another Year Older, která je trošku pomalejší v porovnání s ostatními) nebo song věnovaný všem, co podporují skutečné kapely (Those Opposed). Pak je tu klasickej song o politicích (Ambassadors), britských vojácích a jejich smutným návratům domů (One Fine Day). Nejlepší song z alba je ale určitě Marching Through Gorgie, který je věnován všem skins, kteří podporují klub Heart of Midlothian FC. Další skvělé songy jsou určitě úvodní Vilified, pak Short Memory a poslední Those Opposed. Jinak Olifant se vytáhl i s bookletem – pěkný obal, který koresponduje s moderními hony na čarodějnice, pokud nejdete s mainstreamem scény, dále 16 stránek s texty, celou řadou fotek a děkovačkou. Jinak playtime alba je trošku delší, ale v tomto případě to vůbec nevadí, protože muzika nenudí. Opět skvělá věc od kapely, která vás prostě nepřekvapí. Určitě si pořiďte a já jen doufám, že bude i vinyl :).

Třetí album téhle kanadské partičky nese název A Chance to Change a hnedka na prvné pohled mě zaujal jejich obal, který plně koresponduje s názvem (Šance na změnu) a určitě je o 100% lepší, než obal minulé desky Pressure. Kapela zatím drží laťku co rok, to jedno album (2013 – s/t, 2014 – Pressure a nyní toto). Na LP najdete celkem 12 songů stylu, na který jste od kapely zvyklí. Střední tempo, které podbarvuje basa se stupnicovými vyhrávkami (hnedka začátek Lost Geenration, Caged nebo Can´t Walk Away) a Gregův vokál, kterému je parádně rozumět a občasné kytarové sólo (třeba v Specter, We´ve Got Nothing nebo Dead and Gone). Kapela opět kritizuje současné poměry v jejich zemi, které jsou dány prolhanou vládou (Government Lies, což je po hudební stránce jeden z nej songů na desce, hlavně refrén, kde jede zpěv jen s bicími a na jehož kousek se můžete podívat zde https://youtu.be/6iqYoeuxx5c) dále jsou songy o vrozeném právu odporovat, který má každý z nás, ale jen někdo ho využívá ve své existenci (Resistance) nebo svoboda, která vás čeká po tom, co rozboříte klece, které vás svazují (Caged, což je další parádní song). Super je také předposlední píseň Can´t Walk Away ,která je v nostalgickém pomalejším rytmu a moc se mi líbí její instrumentální závěr před posledním refrénem a poslední Soldier, která má hodně zpěvný refrén. Parádní, avšak stále klasický streetpunk, který se vyznačuje texty, které mají smysl a nejsou jen plkáním o ničem. Určitě se po tom podívejte, jen co to vyjde (17. dubna 2015). Za mě super kapela, která vás rozhodně nezklame.

Zpěvy vran jsou po šesti letech novým počinem od této švédské kapely, která alba nahrává ve dvou lidech, ale naživo vystupuje v plné sestavě. Kråkornas Sång je čtyřpíšňový singl, kde najdete i cover od anglických Conflict (!!) Sången är död (což je původně The Serenade is Dead), který je ve švédštině stejně tak jako ostatní tři skladby Kråkornas sång, Hjältarnas väg (Cesta hrdinů) a Döda blickar slitna skor (něco o smrti a botách, to jsem přeložit neuměl). Na CD písně přechází od úvodního typického vikingrocku s kytarovými vyhrávkami, přes ska melodie v coveru od Conflictů a v posledním válu až po poloakustickou pomalejší a smutnější folkovku, kde uslyšíte i housle. Zpěvák má parádní hlas, což je slyšet hlavně v Hjältarnas väg a jejím refrénu. Desku zvučil Thomas Krohn z Ultima Thule. Jinak CD vyšlo ve slim obalu, ale najdete tu všechny texty ve švédštině plus fotku kapely a i pozadí s parádní vikingsky laďěnou grafikou (stromy, vrány, atd…). Hudebně naprosto vyzrálá věc a já všem doporučuji.

K dlouhému albu Saints and Heroes, které vydává Knock Out a které je šestým plnohodnotným albem kapely vychází i tento ochutnávkový singl, přičemž song Whiskey Nation je z alba a Gotta Revolution se dá poslechnout jen tady. Singl vyšel ve třech barevných verzích, ale parádní je obal, který obsahuje jak jinak než lebku, kterou má kapela ve znaku, ale ta prý ve tmě svítí! Jinak k singlu není přibalen žádný leták s textem, ale jen kod na stažení. Vzadu je pak fotka kapely z koncertu. Styl Bonecrusher se za těch 21 let, které uplynuly od vydání jejich debutu Word of Pain moc nezměnil. Tvrdý, ale přitom melodický a nasraný streetpunk, který nejlépe vystihuje refrén Whiskey Nation, kde Raybo zpívá svým chraplákem a do toho ho podpruje zbytek kapely sborem. Gotta Revolution začíná vice zpříma, ale jak začne zpěv, tak tento pocit trošku zmizí (ale přecijen je to více punkové, než je první song). Oba songy obsahují kvalitní kytarové vyhrávky a přesně zapadají do puzzle, které tvoří zvuk kapely už dvě dekády. Určitě stojí za to si to pořídit, nebo alespoň těm, kteří sbírají kousky asfaltu. Nic víc a nic míň než klasika.

Po mp3 albech a singlu Guera Civil (recenzi tu najdete) vydává tato brazilská kapela se Sao Paula konečně plnohodnotné album s názvem Todo Dia!!! (Každý den) na brazilských labelech The Frim Records a Rotten Records. Na cca půl hodině najdete celkem 12 songů (z čehož je 11 portugalsky a 1 anglicky – Only Sex). Mezi těmi 11 je i cover New Age od The Blitz pod názvem Nova Era!, který album otevírá. Jinak kapela je pětičlenná, takže čekejte sólíčka a vyhrávky. Songy by se daly přeložit třeba jako Ruční spravedlnost (Justica Pelas Mãos), SP v nenávisti (Ódio em Sp), Psychopatický vrah (Assassino Psicopata), Smrt (A Morte), My jsme menšina (Somos Minorita), Proti Míru (Anti-Trégua) nebo Conan. Kapela hraje hrubší, těžkopádný styl s hrubým zpěvem, který je typické pro kapely z této oblasti jako třeba Tropel (i když v některých písních jsou rychlejší) a nejvíce je to asi slyšet v písních jako Assasino Psicopata, Conan (s mluveným slovem z filmu na začátku songu a metalovou kytarou), titulní Todo Dia!!!, nebo Justica Pelas Mãos (se společným refrénem a s krapetem ječenějším vokálem). Najdete tu i melodičtěšjí věci (Merlim, Anti-Trégua, kde je vyhrávka Óda na radost nebo Pro Bar, která zní jak od starých klasických kapel alá Cockney Rejects). Jinak v bookletu jsou všechny texty, vlajky brazilských regionů a fotky jednotlivých členů kapely. EPko se mi moc líbilo a toto CD je minimálně ve stejně kvalitě.

Další kazetou, která je vydaná v limitovaném počtu 100 kousků na Terceira Facada Records je tříčlenná partička Botas De Aço (což znamená něco jako Ocelové boty) a najdete na ní čtyři songy v portugalštině. Banda pochází opět z oblasti kolem Rio Grande do Sul (město Guaíba) a s tím bude zřejmě souviset i název alba (na obalu je terčík v barvách republiky Rio Grande). Konkrétně se jmenují Confederados, Nossas Tradicoes, Calcando suas Botas (což je cover od Tumulto 64, kde hrál na kytaru a zpíval Toni z Bronco Army a je to vlastně Pulling on the Boots) a poslední Hooligans. Obě strany kazety jsou zaplněné těmito čtyřmi písněmi, takže nemusíte otáčet, přetáčet a vůbec špekulovat, jak se vlastně s kazetama zachází. Jinak zvuk je hodně syrovej a myslím, že toto bylo vydáno původně asi jen jako demáč. Basa je hodně vosolená a společně s bicíma tvoří právě jádro syrovýho zvuku. Trošku to připomíná latino kapely z New Jersey alá Combate 49 nebo Klase Dirigente, ovšem s daleko hrubějším zvukem. Nejvíce se mi líbí asi druhý song Nossas Tradicoes, což znamená něco jako Naše tradice a poslední Hooligans. Jinak obal je udělanej jednoduše a kromě seznamu songů, sestavy a detailům k nahrávce se moc nedozvíte. Tohle bych doporučil spíš milovníkům raritek, zkuste si o to napsat, stojí to jen 4 éčka.

Brewdriver je kapela z Finska (konkrétně z vesničky Otava), která leží v provincii Etelä Savo a byla založená někdy v půlce 90. let a po odehrání pár akcí se rozpadla. Dohromady se dali v roce 2011 a loni začali hrát koncerty. Tyto songy byl nahrané v roce 2012. Jedná se o promo CD, takže jen CD-R a měli by na něm být dva songy Hirvijahti (o nějaké sradnovní příhodě při lovu losů) a Turpa Kinni (což je něco jako Good Night Any Side). Na desce jsou ovšem songy tři, ale ten třetí a to nevím, o čem je. Jediný co o něm můžu povědět je fakt, že trošku vybočuje z řady, jelikož nemá oboosterovanou rnr kytaru a zní přesně ve stylu Skrewdriver/Perkele/Templars. Dvojka má zase začátek přesně jak kapely 80. let a já tam slyším Work Together od The Oppressed. Na první song, který je dle mě naprosto parádní (lehká vyhrávka a drzost jak od Cockney Rejects) se vztahuje asi i obal, kde je luk s šípem. Jinak kapela hraje v klasickém čtyřčlenném složení. Deska je udělaná ve styli DIY, takže pálený CD bez obalu a k tomu vytisklý info a kapele a právě ten obal s lukem a šípem. Kapela zní perfektně, je to našláplý a i když teda rozumím prdu, tak melodie jsou jasné a přímé. Určitě jsem zvědavý na to, co kapela vymyslí, protože mně se to líbí, ale hodnotit nebudu a počkáme si na regulerné nahrávku.

Třetí album této partičky pokérovanejch ožralů z Milana vychází právě teď (ale zatím jen na CD) a název by se dal přeložit jako Bláznivé věci (tomu odpovídá i obal, kde jsou borci z kapely vyfoceni ve svěracích kazajkách). Celkem najdete na albu dvanáct italsky zpívaných věcí a pokud se vám líbilo jejich předchozí album, tak tohle budete milovat. Kapela hraje střední tempo, zpěvákovi pomáhá zbytek členů kapely (třeba v Padre Nostro), do toho přidejte melodické kytarové vyhrávky, které songu dodají patřičný šmrnc a které jsou téměř v každém songu a samozřejmě halkací refrény. Songy se jmenují například Železná panna, Játra, Nezaměstnaný, Práce, Náš otec, Nezákonný nebo třeba Zeptejte se sami sebe proč. Parádní jsou určitě halekačky jako Chiediti Perche, Le Luci Del Biscione nebo Esopo. Celkem mě překvapili poslední dva songy Male Alla Spina a Lavoro, které jsou akustické nebo poloakustické. To jsme na předchozích počinech kapely neslyšeli a je nutné poznamenat, že kapela umí zahrát i písně v tomto tempu. Závěrem lze říct jen to, že kapela zraje jak víno a s každým novým počinem je lepší a lepší. Parádní věc.

Německá kapela z města Borken, ve které působí argentínská zpěvačka Majo má na svém kontě dvě těžce limitovaná EP (Pride and Passion Records) a dale dva songy na výběrovce Swieźa Krew vol. 2 (Olifant Records). Olifant si je zřejmě vybral proto, že jejím přítelem je polák Przemek. Mini CD obsahuje všechny jejich vydané songy (všechny anglické), takže tu máme Come On, Holidays, Growing up, Antisocial, I´m Forgetful a Carry On. Na jejich první EP z roku 2014 zde najdete recenzi (4 songy). Kapela je postavena na melodickém ženském vokálu (alá Dead On´s), na basové lince, neboosterovaných kytarách s vyhrávkami a použití tamburíny, na kterou hraje během zpěvu Majo. Prostě Chickswick jak vyšitej, případně The Rezillos. Všechny ty songy jsou pěkně svižné a nutí vás kroutit zadkem (snad jen začátek Growing Up, který je do blues nebo poslední Carry On, který trošku vybočuje svoji melodií) a na živo je to velká paráda. Texty jsou dost odlehčené, takže rock´n´roll a zábava, prázdniny, přání nikdy nevyrůst a nebýt zodpovědný, zapomětlivost, pýcha a hrdost, kterou dává kapela najevo přes své songy, které se však nestanou komerční anebo klasika antisocial chování. Jinak booklet standard – texty, fotky a obsáhlá děkovačka, ve které nechybí The Riot, se kterými hrála kapela v Magdeburku. Nechám bez hodnocení, protože všechny songy se dají sehnat jinde solo, ale dobrý pro ty, co se nedostali k EPkům (speciálně to z tohoto roku je omezeno 10!! kousky).

Codi de Silenci je katalánská kapela z města Lleida, hraje v pětičlenné sestavě a toto je jejich debutová nahrávka, která vychází v počtu 150 kousků (50 černých s CD a 100 průhledných modrých) na Shout Proud Records. Deska vychází jako LP, kde hraje jen jedna strana (songy mají dohromady něco málo pod 20 minut, což je na čtyři songy celkem slušná porce a na EP by se to ani nevešlo, tam je tuším 7 minut strop na jednu stranu, takže mohlo to vyjít ještě na 10´´, ale kapela možná chtěla něco neobvyklého, tak zvolila toto). Songy na straně A najdete čtyři, jsou zpívané v katalánštině a jmenují se Surt Al Carrer (Venku na ulici), És El Moment (To je ten moment), Estelada (to je neoficiální katalánská vlajka, která je symbolem svobody a nezávislosti) a Som Un Poble (Jsme lidé). Na ten poslední song se můžete podívat zde https://youtu.be/CU70FCJP4Gw, což je video, které amatérsky vytvořila kapela. Určitě se zde nabízí srovnání z jejich kolegy Reconquesta, kteří také nedávno vydali svoje debutové počiny. Muzika Codi de Silenci je pomalejší (pomalejší až střední tempo) a je vyhranější co se týče kytarových sólíček. Naprosto parádní je třetí song Estelada, který má silně vlastenecké poselství a kterej začíná jako vybrnkavána balada a plynule přejde do rockové verze a strašně mi připomíná věci jako By the Grace of God nebo Epitaph od Retaliator. Prostě hrubší zpěvy a silné společné refrény do jemnější muziky, která pak zesílí jako příboj a do toho parádní sólová kytara i baskytara. Kapela hraje na živo i cover od Enharjarny (Moder Svea) a vikingrockové inspirace jsou v jejich muzice určitě cítit (hlavně teda kytara, třeba v És el Moment). Není tu jediný slabý song a já jsem se do muziky okamžitě zamiloval a kapelu si oblíbil. Nejvíce z těch čtyřech počinů se mi líbí první Surt Al Carrer a třetí Estelada. K desce, na jejímž obalu je zobrazena nějaká historická bitva (takový obaly mám prostě rád, viz Razorblade, Coup de Masse, Paris Violence…) a uvnitř najdete papír s texty. Parádní překvapení a plnej počet pro kapelu a Shout Proud Records, že si jich všimli. Zkuste se po tom podívat, ale po tomhle se jen zapráší, to se vsadím.

Coldside je HC kapela z Floridy (Miami) a toto je jeich druhé album (debutové vyšlo v roce 2013 a jmenovalo se We´ve Had Enough a recenzi zde samozřejmě najdete). K titulnímu songu byl natočen i videoklip (http://youtu.be/-gPHQQKCMIw), kde se do zpěvu kromě dvou zpěváků Coldside zapojili i Roger Mirret a Freddy Madball. Celkem zde najdete 11 songů pořádnýho sypce ve stylu jejich předchozího alba. Mezi těmi 11 songy je i cover od Darkbuster – Skinhead (na originál se můžete podívat tady http://youtu.be/lQ9mEVx1aq4) a kupodivu není ani moc překopanej do nějakýho HC stylu a uslyšíte v něm i ženský vokál a pak živou verzi profláknutýho Crucified, kde opět hostuje na vokálech Roger Mirret. Další songy z alba se jmenují například Burn the Ashes, We Bring the Streets, Siege, Step the Fuck Up, Cold World nebo The Truth Means Nothing. Naprosto parádní věcí jsou ty dva zpěvy, které se jak doplňují, tak přeřvávají a skutečně dávají zvuku parádní rozměr. Jinak je to prostě nasranej hardcore jako řemen s dunivou basou, ostrými kytarami a typickými tématy textů, což jste si určitě všimli, pokud jste už zkoukli videoklip nebo koukli na názvy songů. Já nejsem nějakej extra HC odborník, ale jejich debut se mi líbil a tohle je taky povedený (nejvíce se mi líbí asi vály Siege a Burn the Ashes). Nechám bez hodnocení, protože nemůžu moc srovnávat, ale určitě povedená věc a parádní HC start roku 2015.

Complaint (Stížnost) je holandská skinhead HC kapela, jejíž původní myšlenka byla vydat pár songů jako EP, ale nakonec vydala tohle jedenáctisongové minialbum. Album je skutečně mini, jelikož hrací čas nepřesáhne 19 minut a čas na jeden song tedy vychází pod dvě minuty (ale jsou zde vyjímky, třeba první We´re Right, která je ultra krátká, nebo poslední Never Run, která má zase přes dvě minuty). Kapela je čtyřčlenná (klasická sestava) a všechny songy jsou v angličtině. Hudebně je to pěknej sypec třeba ve stylu australských kapel All in Brawl nebo Impact Zone, ale najdou se i melodičtější songy jako třeba Shadowwalkers (což je podle mě nejlepší song z desky a zpěvák mi zde hlasem připomíná Loughieho ze Skint z časů alba Firing Line, konkrétně song From the Shadows), Killing Time anebo právě poslední Never Run. Ty sypací songy jsou třeba On the Floor (klasickej song o to mjak se najebat), Bullshit, Deadbeat nebo třeba Loyalty. Pro představu si na youtube můžete poslechnout song All the Same (https://youtu.be/GUA10tKNXaM). Zvuk kapely je nasraný, syrový a přímočarý (nečekejte žádný metalcore) a rozhodně nečekejte nějaké lovískovaté nebo sXe songy ba naopak, tohle je násilí, chlast a hardcore. O bookletu nic moc nevím, jelikož album fyzicky vyjde až na konci dubna 2015. Komu se líbí starý skinhead HC z 80. let, tak tohle je kapela přesně pro něj.

Convict je HC/punk kapela z Belgie, která hraje poměrně dlouho (jejich první album vyšlo v roce 1999) a toto je jejich čtvrté plnohodnotné album, které vyjde v lednu 2015 na Strength Records (kde vyšly třeba věci i jejich kolegům z Hard Resistance). Věci předtím vycházeli na I Scream Records. Bohužel já v tomhle stylu trošku plavu a moc ho nejedu, takže ani kapelu neznám, ale přesto se pokusim něco vyplodit. Takže desky obsahuje 10 anglicky zpívaných písní, kterým šéfuje melodický zpěv zpěváka Berta a hnedka v prvním songu The Voice that Speaks vám to dá najevo a určitě to není nepodobné například Ignite nebo třeba H2O. V Burn the Flags se prozměnu střídá melodický a táhlý zpěv se sypaným křičeným refrénem (to si vybavuju třeba u Earth Crisis) a ve Feed the Fire se střídá na začátku zpěv Berta se zpěvem všech ostatních…to zní poměrně zajímavě. Jinak songy jsou si dost podobný, nebo mně to alespoň tak připadá (říkám, tenhle styl skoro vůbec nejedu a myslím, že to je hlavně stejným tempem a rytmem bicích) a žádnej vysloveně nevyčnívá nebo nezapadá. V paměti mi utkvěl předposlední Going for Gold, hlavně díky drhnutý kytaře na začátku a pak během slok a poslední Joint his Death, kde se zajímavě střídaj pomalý a rychlý pasáže plus ve zpěvu jsou různé echo a hall efekty. Jinak obal je kreslenej a o vnitřku klasicky vim prd :). Na song Our Values byl natočen i oficální videoklip, na kterej se můžete podívat na následujícím odkaze https://www.youtube.com/watch?v=QDQcP1_NRHs. Kapela určitě umí hrát, ale můj šálek čaje to rozhodně není, ale poslechněte si to a udělejte si obrázek sami. Já to nechám bez hodnocení.

Další novou kapelou z Velké Británie jsou Crown Court a toto je jejich druhé EP (po jejich demáči Trouble from London skočili Contra Records, ale vyšel i na kazetě a můžete si ho poslechnout na http://crowncourt.bandcamp.com/). Kapela hraje v klasickém čtyřčlenném obsazení. Po jejich další nahrávce šáhl Rebellion Records a opět se bude jednat o třípísňovou věc. Konkrétně na desce najdete songy s názvem 3 Stretch, Style Identified a Away (Gilpin Rock). Hudebně se jedná o skinhead rock´n´roll s rychlou kytarou s lehkym boosterem, která je dopředu hnaná rytmem bicích, kterej udává ještě rychlejší hi hatka. Určitě víte, co myslím – stačí, když si pustíte song Breakdown od Templars. Hodně podobně (avšak zrychlenej a s více garážovym zvukem) zní první vál 3 Stretch. V songu Style Identified je zase celá řada pasáží, kde jedou jen bicí s basou. Poslední song zní zase jako od Cockney Rejects nebo Hard Skin. EP je limitováno 300 kusy (100 průhledných a 200 černých) a obal je udělán v oldskůl stylu – černobílá fotka z fotbalových riotů a o vnitřku opět nic nevím (EP se teprve chystá). Pokud jste příznivci klasického Chickswick zvuku, tak toto bude určitě pro Vás, takže sledujte distra, až se objeví. Po Last Crusade další parádní překvapení ze starého Albionu.

Na Rebellion Records vychází třetí EPko britské kapele Crown Court z Londýna. Tentokráte se jedná o singl, kde najdete songy No Paradise, Jack Jones a We Made You. Protože se minulé EP Ruck´n´Roll (limitované 300 kopiemi) prodalo (ale bude dolis), chystá se tato deska ve větším nákladu a to 700 kousků. Stejně tak jako jejich debut, tyto songy jsou hodně chytlavé. V hlavě vám bude určitě znít rytmus bicích u songu Jack Jones, případně song z B strany o riotech v pátek večer. Hudebně se jedná o to, na co jste zvyklí z předchozích EP – rychlejší skinhead rock´n´roll s lehce oboosterovanou drhnutou kytarou, která si jede v každém songu svoje jednoduché vyhrávky a v pozadí zní přesný rytmus bicích. Crown Court hrají muziku, která vás pořádně nakopne a jejich muzika by neměla určitě chybět při startu jakékoliv zábavy/pitky/grilovačky, protože skutečně jejich hudba umí vyvolat parádní vřavu a nenechá vás sedět na zadku. Fyzicky vyjde deska na začátku září. Pokud máte zájem, je možné tuto desku objednat v předprodeji přes Rebellion. Paráda.

Dead Generation je nová kapela, která pochází z Brna a toto je jejich debut, který vychází (zřejmě) na jejich vlastním labelu Hope Records a album obsahuje 8 skladeb (celkem solidní na hrací čas přes 30 minut) včetně instrumentálního intra s názvem Bestie a coveru od slovenské kapely Nástup Nová Generacia z alba Memento Doby. V bookletu je jednou fotka kapely ve čtyřech a jednou v pěti (ale hrajou v pěti) a podle zvuku kytar je to znát. Kapela sama na svém bandzone (http://bandzone.cz/deadgeneration, kde si můžete poslechnout i pár songů z tohoto alba) označuje sama sebe jako punk/crossover a lépe bych to asi nenapsal, protože se zde střetávají vlivy punku, metalu (některá kytarová sóla jsou skutečně brilantní – třeba v Život běží dál, kde je mimochodem slyšet na začátku písně i harmonika), moderního rocku (různé efekty ať už na kytaře nebo zpěvu, například ve válu Špinavá hra) nebo HC (bicí). Taky uslyšíte pasáže, kde se střídá melodický zpěv se křičeným a tomu odpovídá i hudba (markantní to je hlavně v songu Back to the Underground nebo v dalším songu Špinavá hra). Zazní tu i akustické a poloakustické věci, jako třeba song Hořící mosty (který má krapet psychedelický začátek, který ale přejde do rockového songu s moderním zvukem, kde uslyšíte i dívčí vokál a i recitativ). Texty jsou klasicky protisystémové (Pajonir) o tom, jak nás vaše pravidla nezlomí a my vždy povstaneme, pozérství a faleš (Lidi jako ty), kritika politiky EU (Špinavá hra), o útěku před moderním světem plným lží a a drzosti (Back to Underground!), vaše partička, na kterou nedáte dopustit (Život běží dál) anebo pocta pro mrtvého kamaráda (Hoříci mosty). Jinak bookletmá všecky atributy, co má mít – fotky, texty a citáty k nim. Nejlepší songy jsou pro mě asi Život běží dál a Pajonir. Za mě dobrý a já se těšim na nějaké živé vystoupení. Poslechněte a neškatulkujte.

Death Squad je punková kapela z Bretaně a toto je jejich debutové maxi EP, které obsahuje pět písní, zpívaných v angličtině. Názvy songů jsou Collective Blindness, Return to Hell, Feel the Darkness, Fuck a Nun a Rich Mans Fall. Kapela hraje v pěti a jedná se většinou punk isnpirovaný kapelami z 80. let s temnějšími tématy (viz názvy písní), které se týkají zkorumpovaného systému (v tom mi připomínají třeba Defiance nebo Uproar). Vyjímkou může být třeba pomalejší Return to Hell (který je o návratu do práce po víkendu) a v kterých prozměnu slyším streetpunkové Braindance (kteří jsou moji oblíbenci). Ti jsou osatně slyšet i v posledním Rich Mans Fall. Kytara si hraje svoje vyhrávky společně s basou, která je hodně výrazná a není pouze v pozadí. Další témata songu jsou o důsledcích chlastu (Feel the Darkness), proti křesťanství (Fuck the Nun) anebo fakt, že prachy někdy nejsou vše (Rich Mans Fall). Booklet obsahuje celou řadu černobílých fotek, všechny texty a děkovačku kámošům a kapelám. Kapela si za svou kariéru zahrála s Infa Riot, Bishops Green, 999 nebo třeba s Peter and the Test Tube Babies. Celkem se jedná o třetí věc, kterou Primator Crew vydává. Spíše pro fandy klasického punku.

Degeneration je Oi! kapela z amerického Minneapolisu, která už nějaký ten pátek hraje (první věc vydali v roce 1996), ale pro mě byla vcelku neznámá. Mají na kontě dvě alba a celou řadu EPek (včetně splitka s The Palookas). Toto je jejich poslední EP, které se jmenuje Fever Pitch a na kterém najdete čtyři songy – Fever Pitch, Jay Mac (Something to Do), On the Internet a Guilty. Banda hraje v klasické sestavě kytara, basa, zpěv a bicí a hrají hrubší styl s neboosterovanou kytarou, kterou doplňuje melodický zpěv se singalong refrény, které jsou tak typické pro americké Oi! kapely. Fever Pitch je o šílenství před fotbalovým zápasem, kdy občas padne nějaká ta facka, Jay Mac je o tom, jak se jejich kámoš chystá jít ven, On the Internet asi nepotřebuje komentář a Guilty je variace na One Law for Them, kdy vás švestky otravujou na ulicích a v hospodách jenom kvůli tomu, jak vypadáte a jen to vás činí automaticky vinnými. Jinak určitě si to získá fandy klasického amerického stylu alá Templars nebo Combat Ready. Obal je překreslení známé fotky z 80. let, kterou najdete i jako pozadí uvnitř. Tam je velká děkovačka a texty na všechny čtyři songy. Deska je limitována 500 kousky (300 flekatých, 100 černých a 100 bílých). Fajn věc.

Toto je páté album Dischargeru, které můžete znát minimálně ze tří koncertů, které proběhli v naší kotlině. Na albu najdete celkem 13 nových songů v angličtině. Kapela se stává lepší a lepší každým albem, přičemž za jejich vrchol osobně považuju The Sword of our Ancestors. Toto album opět nabízí mixku tvrdších kousků s HC/metalovými vlivy (Equally Useless, There Will Be Blood), melodických streetpunkových písní s parádní sólicí a refrény (Still Angry, Us Against the Rest, Intoxicated Soldiers, Provide to be Exploited) až po akustické a poloakustické songy, které jsou inspirovány Timovým solo projektem a celtic punkovými věcmi (Heroes, Until We Die nebo Don´t Know Where We´re Going, což je kotlíkárna jak prase :)), kde uslyšíte třeba mandolínu nebo harmoniku. Tim je bezpochyby vynikající zpěvák a umí si pořádně zařvat, ale i skvěle zazpívat melodickou baladu. V songu Intoxicated Soldiers někdo z kapely nebo host podpoří Tima ve zpěvu svým brutálním hlasem. Jinak deska vychází fyzicky kolem půlky prosince a na song Still Angry se můžete podávat na následujícím odkazu https://www.youtube.com/watch?v=S8tOistky-k. Naprosto parádní album, které je hodně různorodé a to je právě jeho největší síla. Discharger opět nezklamali.

Dalším počinem od Greyzone Records je Epko Doc Evil, na kterém najdete dvě písně – Raver a Unemployment. Songy a jejich rozložení na stranách desky celkem koresponduje s názvem, protože na straně A (That Was Then) najdete jejich staré demo verze (vydané v roce 1999 na kazetě) a na straně B (This Is Now) potom regulérní verze, které můžete znát z alba Lost Years Found Scars z roku 2013 (Hostile Class Productions). Demo kvalita je přecijen o dost horší a čtrnáct let mezi songy je fakt znát a to jak na schopnostech kapely, tak i na zvukové stopě. Doug má hlas, který se do této muziky pěkně hodí díky své nasranosti a přízvuku. V prvním songu dominuje baskytara a její drobné vyhrávky. Texty jsou o novodobých hippies a o tom, že bejt na podpoře a nezaměstnaný není žádná hitparáda, protože není co dělat a jen koukáte doma do stropu. Deska opět vyšla v 500 kopiích (150 bílých, 150 černých a 150 hroznově černých) a každá kopie je ručně číslovaná. Na přední straně obalu je dobová fotka kapely (tj. zřejmě rok 1999) a vzadu potom texty a fotky kapely z koncertů plus přebal demo kazety. Tuto edici nechám bez hodnocení, protože album, kde se oba songy nachází není zase tak staré a dá se bez potíží sehnat. Určitě je ale zajímavé porovnání verzí songů z roku 1998 a 2013. Fajn věc a jsem zvědavej na další věci od Greyzone Records.

Driák je pětičlenná punková partička z východu Čech a zajímavostí je určitě fakt, že mimo klasických nástrojů (2 kytary, basa a bicí) v jejich tvorbě uslšíte i tahací harmoniku (takže se určitě bude nabízet podobnost se „Ségrama“), na kterou hraje zpěvák. Celkem zde najdete 12 songů v češtině, jejichž témata se pohybují od sranda věcí (jako třeba Holky český, Zakázaný ovoce, Orbis Pictus) přes ty vážnější (Veselé Vánoce, Poslední vlak, Do jednoho pytle, Děti a hrdinové), až po seriózní témata (Všeobecnej strach a hlavně Noční můra). Hudebně je to vesměs rychlejší střední tempo, ale objeví se tu i pomalejší songy v pohodovějším rytmu (třeba Noční můra, kde mi to tempo k vážnosti songu – Milada Horáková moc nesedí a Poslední vlak) alá slovenská kapela Cenzúra, což je dáno právě použitím akordeonu, který zastane klávesy. Tomu je přizpůsoben i zpěv, kterej se mění podle tempa songu od křičenějšího až po pohodovej. Jinak tím, že má kapela dvě kytary, tak je muzika vcelku vyhraná (třeba solo v Všeobecný strach zní jak část Sexual Favours od Exploited a podle mě je to určitě nejtvrdší song z desky nebo začátek Dětí a hrdinů). Témata textů jsou třeba zneužívání sociálních dávek, pověry, nebezpečí islámského terorismu, americké zvyky, které jsme nuceni přejímat, Milada Horáková, tetování, kidsandheroes.com (kteří se asi nějak nevybíravě vyjádřili o kapele), ztracená láska, hraní v kapele a sranda s tím spojená nebo třeba krása českých holek (sorry borci, ale tenhle text mi přijde fakt debilní proti ostatním a myslím si, že kdyby song na albu nebyl, tak se nic nestane, takže na dalším albu čekám text o BB ;), muzika je ale v cajku). Celkem mě překvapili (a příjemně) právě tydle songy, které jsou o nějakém vážnějším tématu (i když samozřejmě nic proti vylejvání se v hospodě :)). Jinak booklet je na pohodu – texty a tématické fotky k nim plus děkovačka. Fotka na obalu je z 2. světové války a vyjadřuje radost rakouského chlapce, který dostal nové boty. CD od víceméně lokální kapely, která si ale díky organizaci větších koncertů zahrála i s většíma kapelama a já jim držím palce v další tvorbě. Songy si můžete poslechnout na http://bandzone.cz/driak.

Split CD dvou amerických kapel, které hrají pohodovou mixku bootboy rock´n´rollu a mod beatu a obě z nich mají na kontě jedno EP. Duffy´s Cut tu mají dvě věci s názvem Milk Cow Blues a Ten Steps Back. V obou písních jsou slyšet klávesy. Hnedka v prvním songu uslyšíte poslední EPko Clichés Bovver Boots a to hlavně díky kovové znějící kytaře, ale i díky celkovému klasickému rock´n´rollovému soundu. Určitě je tam podobnost i s 45 Adapters a italskou Guidou. V obou písních najdete výraznou basovou linku, která melodii příjemně podbarvuje. The Idle Gossip zde mají vály s názvem All I Wanna Do a Baltimore Foxtrot. Hnedka první jejich věc obsahuje fajn vyhrávku a zvukem mi to připomíná třeba The Manics. Jejich zvuk je o něco jemnější, což je dáno jak tempem, tak i vokály zpěváka a jejich strana desky se mi líbí přecijenom o něco více. Jinak deska je limitována 500 kousky (ve třech barevných variantách – černá, vínová a flekatá). Tohle je pro fandy klidné a příjemné muziky.

Eastfield je anglická kapela, která byla založená v roce 1996 a na kontě má 8 alb a 7 EPek (a split EPek). Tohle je kolekce neuvěřitelných 33 (!!!) songů, které jsou poskládany z prvních tří alb (Roverbrain, Fanaticos Para Trenes a Experess Train to Doomsville) a věcí z EP One Wrong Can Move A People And A Wronged People Can Move The World. Sestava kapely se pohybovala od tří do čtyř členů, kdy skoro vždycky byla nějaká dívčí podpora na vokálech. Kompilace má podtitulek „A Rail Punk Collection“ a i z fotek je vidět, že zpěvačka má nádražáckou uniformu a ve znaku kapely je rozbitý znak britských železnic :-). A vlaky jsou jedním z hlavních témat písní. Více infa se dá určitě vyčíst z oficiální stránky kapely http://www.eastfieldrailpunk.co.uk/. Hudebně je to jedodušší, ale zpěvný a chytlavý punk s většinou textů, které jsou psány s nadsázkou a humorem alá Toy Dolls nebo třeba The Adicts (třeba Sharks against Surfers, God Plastic Railway, …), ale najdete tu i vážnější počiny jako třeba Aspartame, což je náhražka cukru v potravinách o které se vedou spekulace o dopadu na lidské zdraví. Ženskej zpěv skvěle doplňuje ten mužský a mnohdy ze songu, kterého byste si ani nevšimli, udělá hitovku. Jinak je to bestofka čemuž odpovídá nejen počet songů, ale i zpracování bookletu, kde je vždy uvedeno jaké songy jsou z jakého alba, sestava v které byly nahrány a dobová fotka. Kapelu jsem vůbec neznal i přes to, kolik alb má na kontě (slušnej underground), takže bestofku určitě vítám, ale hodnotit nebudu. Pro fanoušky klasických punk rocků, které jsem zmínil nahoře.

Šesté regulérní album této vikingrockové kapely, kde působí Bisson, si vydala kapela sama vlastním nákladem a jmenuje se The Great Heathen Army (Velká pohanská armáda). Na albu najdete celkem 12 songů, z čehož je půlka ve švédštině a půlka v angličtině. Opět nechybí vlivy metalu, které jsou slyšet především v kytarových vyhrávkách a ve využití dvojšlapky u bubeníka (to bylo patrné už na předchozím album Ressurection v intru Ride of the Valkyries, tady je to třeba v Blood of the Vikings). Hudební kumšt kapely je také poznat z délky písní, kdy jen dvě jsou pod 4 minuty. Bisson má parádní hlas, ale to už dávno víte a ze všech jeho projektů je to právě v Enhärjarně nejvíce patrné (třeba v písni Blot, kde jedou jen bicí a to na kotel a do toho Bisson zpívá nebo Vendel Warrior). Převládá střední tempo, ale jsou tu i pomalejší songy (jako třeba táhlá Runes). Jinak CD se hemží parádními melodiemi, ale to vy určitě už dávno víte, protože předchozí deska Ressurection byla našláplá jak blázen (i když strana B byla pro mě trošku slabší než strana A). Švédské songy se jmenují poměrně jasně (Lodbrok, Valhall, Bifrost, Oden, Blot a Nordisk Sed), anglické potom Runes, Thunder (se zpěvným refrénem), Son of a Viking, Vendel Warrior, Blood of the Vikings a Brothers in Arms. Jinak booklet není nic moc, je to jen dvoustránka s přehledem a obrázky vydaných věcí kapely, plus nějaké lesní fotky a úryvky z textů. Zatím je to venku jen na CD, ale doufám, že se nějakej label pochlapí a pošle to do světa na desce, protože toto si vinyl určitě zaslouží. Jinak parádní muzika, ale bod dolů za ten booklet :).

Entre od Vandalos je kapela (nebo spíš projekt, který se zaměřuje na covery), které vede zpěvák Douglas 84 ze Sindicato Oi!/Belfast. CD obsahuje celkem deset cover songů (angličtina a portugalština) od starších, ale i současných světových Oi! kapel, ale i songy od kapel Brazilských, které třeba tak známé nejsou. Takže tu máme Revoltu (hozenou do portugalštiny), New Age, Caminhos Incertos (Vírus 27), Nunca Se Renda (Rompendo O Silencio), Questao de Honora (Bandeira de Combate), Teenage Slag, Saida de Jogo (Contra Ataque), Quem Voces Pensam (Histeria Oi!), Loyalty Confirm (Bakers Dozen) a Para Sempre Skinhead (od Orgullo Sur, taktéž hozený do portugalštiny). V některých písních (Revolta, Caminhos Incertos, …) zazní i piano, které cover hodně oživí. Jinak songy byly nahrávané v rozmezí let 2014 a 2015 a s jinými lidmi na nástrojích, takže zvuková kvalita není na stejné úrovni. Jinak booklet je jen seznam songů a fotka zpěváka. Dva songy se objevili i na kompilačce Brasil Oi! Vol. 2 (Revolta a Caminhos Incertos) od Firm Records, která vyšla tento rok, song Quem Voces Pensam… potom na tributu pro Histerii Oi!, kterou vydal Arcabuz Records v roce 2014. Jinak portugalské songy sedí Dougovi přecijen více než angličtina. Nechám bez hodnocení, protože to jsou jen covery, ale možná se do budoucna dočkáme i nějakých jejich písní.

Pětipísňový debut nové německé kapely (Hamburg a okolí) obsahuje německy zpívané songy I sleep till Brooklyn (parafráze na Beestie Boys), Uhrwerk (Strojek), Freund oder Stasi (Kámoš nebo Stasi) a Der ideale Platz (Ideální místo). Jako pátej vál tu je jakýsi bonus, o kterém není v bookletu ani zmínka a pokud je to nějaký cover, tak já jsem ho nepoznal. Banda hraje ve čtyřech, ale basák Olli nahrával i kytary. CD je jen výpalek (ovšem limitovaný 250 kousky) a celé to je zabalené do slim obalu. Bicí jsou hodně dupavé, ale třeba hlas se střídá v několika polohách (ať už od metalového vtahováku, tak po normální pozici, to je slyšet hnedka v prvním songu). Určitě mě zaujal třetí vál Freund oder Stasi, který je o špiclování ze strany státu, které se hodně legitimizuje. Jinak je tu i dvoustránkový booklet s texty, děkovačkou a fotkami jednotlivých členů bandy. Evil Blood mají klasický německý zvuk, ale nechám bez hodnocení, jelikož to není regulérní album.

Split skotských External Menace a amerických Droogettes vychází na Rebel Sound. External Menace byli založeni roku 1978, pak chvíli hráli, rozpadli se a dohromady se dali až v roce 1995. Od roku 1998 je toto jejich první nový materiál. The Droogetes můžete znát z rozhovru nebo z recenze na jejich mini CD, které vyšlo na Creep Records. External Menace zde mají dva songy a to Playing God a Rights Now. Hudebně jsou External Menace tvrdší než 77 kapely, ale není to zase takový nátěr jako kapely 82. Kytara trošku experimentuje v obou písních s druhou dobou, ale i s rockovými sóly a oba songy jsou ve středním tempu. První song Playing God obsahuje táhlej rockovej refrén a připadá mi to, jako kdybyste vzali první věci od kapely Vendetta a trošku to zpomalili (i když možná je to tím, že banda má song Killing God a mně se to trošku spojuje). Druhej song zase začíná riffem jak z amerického Jihu. The Droogettes zde mají songy Girls at the Milk Bar a Antifa Roller Skating. Holky mastěj styl, kterej vychází z anglických klasických kapel 80. let, akorát je to více sugar a poppy :) (hlavně díky zpěvu) a v obou písních najdete vyhranou basičku a lehčí kytarovou vyhrávku. První song vychází z jejich clockwork orange image, takže nepruďte do nich, nebo bude rvačka, dvojka je pak o tom, jak si jdou holky zabruslit, když se nuděj. Jinak k obalu, fotky a děkovačka. EP vyšlo v 600 kusech (200 černých, 100 fialových, 100 oranžových, 100 oranžových s černými fleky a 100 zelených). External Menace jsem nějak extra neznal, ale jejich dva songy se mi vcelku líbí, u The Droogetes je to zvuk, na který jste zvyklí, pokud máte jejich CD. Pohoda.

Zatím poslední EPko od Arizonských Fatskins vyšlo na Crowd Control Media ve čtyřech různých barevných verzích (žlutá, červená, bílá a černá celkem v 500 kouscích). Na desce najdete čtyři songy a to Cr-ISIS, Never a Victim, Only Came Here to Fight a My Revenge od Templars (z Dans Les Catacombs), kde s nimi zpívá i Carl Fritscher. V kapele hrajou i členové Drink and Destroy Crew a Oxley´s Midnight Runners a banda hraje v pěti. Songům dominuje vyšší hlas zpěváka, který je trošku křičený (hlavně v prvním songu) a skvěle se doplňuje s ostatními z kapely (v Only Came Here to Fight). Hnedka první song je kopačka do koulí k současné problematice, jak dlouho to bude ještě trvat, než se proti nim tvrdě a nemilosrdně zasáhne. Píseň má parádní ústředné kytarový riff, který se mění ve vyhrávku na vyšší struny. Dvojka je o něco pomalejší a téměř celým válem vás bude provázet kytarová vyhrávka, která se v závěrečné části songu stupňuje. Only Came Here to Fight má zase parádní refrén, který si za chvíli budete zpívat s kapelou a opět příjemnou ústřední vyhrávku. V posledním songu se po první sloce a refrénu zapojí do zpěvu Carl a po jeho štěku a sólu se zpěv vrací zpátky do režie Fatskins. Cover je samozřejmě udělán v daleko tvrdší verzi, než je originál. Obal desky dělal jakýsi tatér. Fajn věc, kterou ocení nejen fandové americké Oi! muziky.

Kapela FAVL, která pochází Viterba v Itálii a která hraje cca 6 let, se rozhodla vydat sbírku svých singlů na CD. To tedy obsahuje písničky z EPek Il Prezzo da Pagare, Damned Streets a ze splitek s Lion´s Law, Suncity Skins a Faccao Opposta plus nově nahraný song Fino all´ultima goccia (kterou můžete znát z jejich alba Cemento e Follia a která si myslím nebyla ještě v této verzi zveřejněná). Celkem zde tedy najdete 13 songů (z toho 9 v italštině a 4 v angličtině). Songy jsou zařezené chronologicky od prvního k poslednímu singlu a je zde celkem vidět vývoj kapely od tvrdších začátků ve středním tempu přes čtyři anglické songy, kde se už objeví vyhraná sólovka až po italsky zpívané poslední věci z letošního roku (splitko se Suncity Skins a Faccao Opposta). CD je zabalené jako digipack a uvnitř bookletu najdete některé texty, koláž z plagátů a koncertů plus obrázky jednotlivých EPek a info k nim (kolik kopií v jakých barvách, atd…). Pro majitele singlů, které vycházeli (vyjdou) na Vinyl 4 Bootboys, Bords de Seine nebo Stratum Records to není nic nového (mimo toho splitka s Faccao Opposta, které se fyzicky teprve chystá, ale zrecenzované na BB už je, jakožto všechny ostatní počiny a je tu i rozhovor z roku 2011), ale je příjemné mít všechny jejich dosud vydané věci z desek na CD. Fajn věc, ale nebudu hodnotit, protože to není nic novýho.

Split singl italské kapely FAVL a portugalských Faccao Opposta vychází na francouzském labelu Bords de Seine a je limitováno 300 kousky. Italská banda zde má song Dentro Te (Uvnitř Vás) a vrací se na ní zpátky ke své mateřštině, což kvituju. Faccao Opposta zde mají song s názvem O Tempo Passa (Čas letí). Název alba je v latině, z které vychází oba mateřské jazyky kapel a znamená to Troufat znamená činit. Obal je ručně nakreslen nějakou italskou tatérkou (ze studia Torino Ink) a odkazuje na mořeplavbu, jež mají oba národy v krvi. Song od FAVL začíná příjemnou kytarovou vyhrávkou, která se změní v průběhu songu v solidní kytarový sólo. Jinak italština kapele sedí daleko více než angličtina, takže song je zpěvný, ale tvrdý zároveň a dobře je patrné na refrénu, který je křičený, ale hnedka následuje zpěvná část. Opět tu nechybí moje oblíbená pasáž, kde jede jen basa, bicí a zpěv. Faccao Opposta mají zvuk o něco tvrdší a kytara hraje svoje vyhrávky na hlubší struny (ale je tu i klasické sólíčko) a v refrénu je slyšet pod hlavním zpěvem podbarvené hučení zbytku kapely a jsou i zde přeřvávací pasáže. Oba songy mají něco přes tři minuty. Jelikož deska ještě fyzicky nevyšla a já mám pouze přední stranu obalu, tak nemohu hodnotit vnitřek ani zadek, ale pouze muziku, která je na top úrovni a s oběma kapelami si zde můžete přečíst rozhovor, případně najít recenze na jejich předchozí počiny. Už se nemůžu dočkat, až to bude venku! ukázku si poslechněte zde https://youtu.be/-EyRTcps8_c.

Další Ariho projekt se jmenje Fennoman a vychází na jeho labelech. Proti ostatním projektům je největší změna taková, že se jedná vesměs o akustickou věc, která je hlavně do folkové a tradiční finské muziky, ale uslyšíte i náznaky ambientu, neofolku nebo martial. Název alba by se dal přeložit jako Písně severské identity nebo tak něco. Na CD, které je limitované 300 kousky najdete celkem 13 songů ve finštině (z čehož jsou Kannuksen Pyörä - Oktagram, Hiidenkirnu – jakési útvary ve skalách, kterým se říká Obří hrnce, Rautayöt a Jatunlintarha – Labyrint pouze instrumentální). Některé by se dali přeložit jako Pochodeň (Soihtu), Bitva kultur (Kulttuurien Taistelu), Kořeny (Juuret), Les (Metsä), Balada o Finsku (Balladi Suomelle), Mladý voják (Nuori Sotamies) nebo Pochod otců (Isäin Maa). Song Onneliliset (Šťastný) je od finského skaldatele Oskara Merikanta (přelom 19. a 20. Století) a hnedka z kompozice je jasné, že to neskládal Ari a že se jedná o starší melodii. Hudba je čistě akustická a postavená na klasické kytaře, doplněné různými dechovými nástroji, samply, píšťalami, xylofonem a středověky znějící loutnou. Do toho všeho přidejte ještě různé hučení, šplouchání vody, ržání koní nebo řinkot mečů. Jinak v bookletu jsou texty, grafika je hozená do tradičních finských motivů. Pokud se Vám líbí akustické vály od Ultima Thule (speciálně třeba poslední bonusové CD Svenska Klasiker) nebo třeba folkové věci od SOT, tak toto se bude líbit i Vám. Pro tuctové posluchače to ovšem není.

Split EP Foreign Legion z Walesu a The Shame z amerického města Tulsa. Každá kapela zde má dva nové songy, které se jmenují Nowhere Left to Hide a Our World Today (ty jsou Foreign Legion) a Crossing the Line a Faded Glory (to jsou vály od The Shame). U Foreign Legion je jediným původním členem zpěvák Marcus a je zřejmé, že on tvoří jádro muziky, protože ta se i přes změny v sestavě téměř nemění (melodickej clockwork punk). První song je o tom, jak se člověk nemá kde ukrýt a schovat před příbojem, který symbolizuje celosvětové průsery, jako třeba přírodní katastrofy. Dvojka je zamyšlení nad současným světem a plýtváním prostředky ze strany vlády. Takže relativně vážná témata, která jsou ale zabalená do poměrně chytlavé muziky s fajn sólovou kytarou a oba songy jsou na stejné úrovni. The Shame přidali proti albu Tulsa Old School dalšího kytaristu. Jejich zvuk je takový lehce oboosterovaný streetpunk alá Brassknuckle Boys s rychlejší basou, která si jede v pozadí svoje stupnice. Tady rozhodně vede jejich druhej song Faded Glory (on teda asi vede celkově z desky), který je myslím o tom, jak se dneska bude slavit a znovu se zažehne plamen ztracené slávy zašlých dnů a který má předpoklady stát se halekací hymnou. První song Crossing the Line je rychlejší a více přímočarý. Obě kapely chystají tento rok nové počiny – Foreign Legion nové album Always Working Class a The Shame EPko Roughneck (Roughnecks je mimochodem název fotbalového klubu, který sídlí v Tulse). Deska vyšla v 500 kusech (250 modrých pro Evropu a 250 červených pro USA). Fajn počin a zřejmě ne poslední v International Streetpunk Lize :).

Dirk ze Shout Proud se po Strong Style a The Hawks rozhodl vydat reedici alba další japonské kapely. Tentokráte se jedná o kapelu Ga-en a reedici jejího alba z roku 2013, které si tato pětičlená banda vydala sama. Na single sided desce limitované 150 kousky (100 červených a a 50 černých) je pět písní v jejich jazyce a jmenují se 桜吹雪, 船出, 継続こそ我が力, 白虎 a poslední věc 希望を胸に. Z pomocí google překladače jsem odhalil, že některé songy se jmenují Cesta pryč, Bílý tygr (který je i na obale desky) nebo něc ve smyslu Vydržet to, v čem jste silní. První song začíná pianem a akustickým vybrnkáváním, ale po pár vteřinách přejde do normálního rocku. Tempo je svižnější a není to tak těžkopádné jako klasické japonské bandy i když zvuk bandiček kolem SSS je tam určitě slyšet. Sólová kytara je hravá (viz hnedka třeba první dva songy) a zpěv není nijak extra tvrdý. Jinak vnitřek obsahuje všechny texty, ovšem jen v japonštině, takže o čem jsou songy konkrétně vám neřeknu. I obal je udělanej s typickou japonskou grafikou – tygr a květiny. Nejvíce se mi líbí asi čtvrtý song, kde zpěvák předvádí svůj rozsah. Pátej je potom v rytmu vojenského marše. Po desce se jen zaprášilo a je již vyprodaná, takže kdo si jí neobjednal od Shout Proud může jedině litovat Velká paráda a vzácnost.

Glory Days jsou novou polskou kapelou z Varšavy, která hraje ve tříčlenném složení. Jako první se tu nabízí srovnání s jejich koley z Lazy Class a to proto, že i Glory Days zpívají anglicky a také pro to, že jejich členové mají zkušenosti z působení v HC kapelách alá Government Flu, Reality Check, Last Item nebo Identity. Názvy songů jsou Reality Check, Glory Days, The Line a Out of Sight (všechny tyto songy vyšly na demokazetě kapely v roce 2014). Hudebně se jedná o streetpunk, který jede ve středním tempu a vychází z klasik alá Blitz, akorát zvuk kapely (hlavně kytary a její drobnější vyhrávky) není tak syrový jak v osmdesátkách. Zpěvák má zastřený hlas a nejlépe je to asi slyšet ve sloce druhého songu Glory Days, kde je i nějaké to přeřvávání nebo v The Line. Na to, že je to nahráno ve třech, tak klobouk dolů. Texty kapely nejsou klišovité a dotýkají se například vzrůstajícího politického radikalismu (The Line). Za nejlepší považuji asi poslední song Out of Sight, kde jsou určitě slyšet HC kořeny kapely, hlavně v závěrečných těžkopádných tónech písně. Deska vychází v počtu 300 kousků (150 černých a 150 červených). Kapela chystá na léto split singl s italskými Dead End Street. Muzika na úrovni, ale nějak mi chybí nějaký výraznější nápad, aby to to více zaujalo.

Splitko mladé (jak založením tak věkem) britské kapely Grade 2, která pochází z Isle of Weight a pražské party Saint and Sinners se jmenuje Die With Our Out Boots On a vychází na Contra Records. Obě kapely už za sebou mají nějaký ten počin a některé jsou recenzované i zde na BB. Každá banda je zastoupena dvěma písněmi – Grade 2 tu mají Nothing to Lose a Till the End, Saint and Sinners potom Alcoholic Anthem (kde hostuje Tim s Discharger a který song i složil) a For Cowards. Grade 2 hrajou ve třech a přes tento fakt a jejich věk hrají solidní muziku, která obsahuje kytarový vyhrávky. Témata songů od Grade 2 jsou internetový hrdinství a pak dvojka, která je vážnější a je o nesmyslnosti válek a umírání v nich. Tento song se mi od nich líbí nejvíce, předveším kvůli refrénu. Saint and Sinners začínají songem Alcoholic Anthem, kde je zcela jistě znát Timův rukopis, hlavně co se týče použití akustické kytary a drobných country/blues vyhrávek. Téma songu je z názvu poměrně jasné. Dvojka For Cowards zní jak od Perkele, hlavně díky refrénu. Obal je humorný a uvnitř najdete všechny texty a fotky kapel. Za mě dobrý splitko mladejch kapel současnosti s trochou toho klišé v textech.

Hardknocks jsou pětičlenná kapela, která pochází z LA a toto je jejich debutové plné album. Banda hraje od roku 2010 a stihla vydat demáč, EPko na Vinyl4Bootboys a nyní to je CD/LP přes Crowd Control Media (250 kusů, 100 modrých a 150 černých). Na albu najdete celkem 12 songů (včetně coveru Till the End od The Bruisers z Cruisin´ for Bruisin´, kde hostuje i Jordan z HC bandy Down for Life). Kromě toho uslyšíte ještě Mika z Fatskins v songu Only the Strong. Podle grafiky obalu a stylu ohozu kapely (šátky přes obličej) bude určitě banda ovlivněna i trošku HC a latino oblastí Kalifornie. Hudebně je to neskutečnej násilnickej smasher, kde dominuje dunivá a tvrdá baskytara (Memphis Street, Brotherhood,...) a k tomu melodická sólice (Tradition, Anti Social). Názvy songů jsou tedy Tradition (o kultu a cestě životem), American Heroes (patriotický song pro všechny válečné veterány s akustickým intrem), Anti Social (chlast, rvačky a sraní na společnost), Dead End Street (o lidech, co se k vám otočí zády kvůli drogám), A Friend You Won´t Remain (takzvaní kámoši, co vás zradí), Memphis Street (zřejmě ulice v LA, kam se chodí pít), Only the Strong (což je jakási hymna pouličního bojovníka), Bitter End (opět trošku chlastu při sobotním večeru), Hardknocks Crew (o partičce, která podporuje kapelu nejen na koncertech), Brotherhood (přátelství v časech dobrých i zlých) a Battle Scarred (společně proti světu). Jinak songy střídají tempo od rychlejšího po pomalé střední tempo. Nejvíce se mi líbí asi vál Only the Strong Survive, s parádním těžkopádným začátkem a vyhrávkou, potom Bitter End, která je asi nejmelodičtější a hnedka úvodní Battle Scarred, která vás uvede do obrazu, jak budou ostatní vály vypadat. Obal LP je moc fajn, více se mi teda líbí jeho zadní strana s motivem lva než ta přední fotka, uvnitř potom najdete papír s texty, fotkami hostů a děkovačkou. Já osobně tam slyším starý Patriot, Stormwatch, The Damn Garrison nebo Condemned 84 (vemte si jejich vály Riot Squad nebo Gang Warfare a prožeňte to steroidama). Parádní americké Oi!, které má všechny atributy, pro které máte US bandy rádi. Super.

Pětičlenná kapela z Baskitska (město Mondragon) vydává své druhé EPko, opět na Contra Records. Najdete na něm čtři songy Lager Lads, Best Memory, Never Belive a Respect for my Soul. Na titulní Lager Lads byl udělán i videoklip, na kterej se můžete podívat tady https://youtu.be/Dym-c2JZGjE. Pokud si stáhnete elektronickou verzi pomocí přiložené kartičky, tak najdete navíc i pátý song 21 Guitar Salute, který je původně od americké oi! kapely The Press, ale cover udělali i třeba Dropkick Murphy´s. Songy jsou klasický skinhead rock´n´roll alá the Clichés, Perkele (v době Voice of Anger), Templars, the Legionnaires, atd… Neoboosterovaná výrazná kytara s rnr rytmy a melodickým zpěvem. EPko je limitováno 500 kousky (tři barevné verze). Pokud se podíváte na obal, který jak vystřižený z 80. let, tak si zvuk kapely určitě dovedete představit. Klasická jsou i témata songů – těžká práce v továrně pod vedením debilního šéfa, vzpomínky na ty, kteří už nejsou mezi námi a které nikdy nezapomeneme, lži politiků, maskované za všeobeecné dobro nebo respekt pro vaši duši, kterou si zasloužíte jinak, než nějakým falešným spasením. Nejmelodičtější songy jsou asi song Never Belive a Respect for my Soul, kde uslyšíte i kytarové vyhrávky. Uvnitř najdete papír s texty, děkovačkou a kontaktem na kapelu. Parádní věc na poslech!

Split EP (jak už název napovídá) dvou německých punk rockovýcch kapel, které mají za sebou celou řadu počinů. High Society pár EPek (v tom i splitko s Oldfashioned Ideas), Cheap Stuff pak dvě plná alba a dvě EPka. Každá kapela je zde zastoupena dvěma songy v angličtině, High Society zde mají věci Circle vs. Line a Here are Your Enemies, Cheap Stuff pak Nine Fingers Boy a Kiss the Clouds. Obě bandy hrají v pětičlenné sestavě se dvěma kytarami. Obě kapely znějí celkem podobně, i když mi přijde, že Cheap Stuff jsou trošku rychlejší a jejich zpěv hrubší a ukřičenější. Taky v obou jejich písních zazní basa s efektem (co si jede sama) a nějaká její vyhrávka a Nine Fingers Boy je skutečně hitovka (a má na konci recitativ). High Society zase do obou svých písní nacpali kytarovou vyhrávku a jejich charakteristické refrény jsou výraznější (třeba přeřvávačka v Circle vs. Line nebo halekací refrén v jejich druhém songu). Obal je udělanej ve stylu oldschool kérky a to je tak všecko, co k tomu můžu říct, protože mám jen digitální promo verzi. Kdo má rád melidckej punk rock/streetpunk, tak toto jsou kapely přímo pro něho.

Hippie Raus pochází taktéž z města Gdaňsk (jako label), hrají ve třech a toto je jejich stejnojmené dvanáctisongové debutové album, kde jsou všechny písně v polštině. Muzika je vzhledem k sestavě více přímočará, ale kde se nedostává kytarám, tak tam se melodie vyzpívá vokálem, na kterém se střídají kytarista i basák. Je to střední tempo hrubějšího ražení, které připomíná třeba rané Condemned 84 (ty například slyším v písních jako Ostatni mecz nebo Do Pana Generala). Občas se objeví nějaká kytarová vyhrávka (třeba hnedka první Hippie Raus! nebo Do Pana Generala). Názvy některých songů jsou třeba Wampir, Nasze serca, Szubienice, 40 milionow frajerów, Karykatura (o lidech, kteří chtějí hraním oi!/punku vydělávat a ne se jen bavit s partou kámošů), Ten sam, Nadzieja nebo Piosenka Niepoprawna Politycznie. Témata opět vyplývají z názvů písní a já nemám možnost jak to zkontrolovat, protože texty zde nejsou. Kapela se rozhodně nějak nemaže s politickou korektností a to dává najevo i ve svých písních (viz poslední vál Piosenka Niepoprawna Politycznie). Jinak obal desky je udělanej poměrně jednoduše – jen dvoustránka s fotkami. Logem kapely je i pokérovaný lev ze znaku svobodného města Gdaňsk. Za mě dobrý.

Třetí plnohodnotné album téhle kapely, kterou každý asi ne uplně musí je venku a jmenuje se Based on True Story. Najdete na něm 14 songů, z čehož poslední Not Forgotten je z jejich EP. Opět zde uslyšíte skvělou melodickou muziku, která je v některých písních (Remember Lionhearts nebo Our Town) doplněna saxofonem. Muzika I.C.1 stojí na společných halekačkách, kde zbytek kapely doplňuje Andyho parádní vokál (nejvíce patrné asi v Identity Code Number One nebo refrén v Light Up the World). Další věc na které banda staví ja basová linka, která je sice jednoduchá, ale hodně podmanivá (jako třeba v rozpadnuvších se Evil Conduct). Nechybí ani kytarová sóla (Politician, Living the Dream). Jinak kapela v textech opět vzpomíná na staré dobré časy (We Are the Bois, Remember Lionhearts), kritizuje velkého bratra a politiky (You´re Never Walk Alone, Politicans), webové hrdiny (Web Warriors), zbohatlické kavárenské socialisty (Red Alert, který má hodně podobnej text jako Suburban Rebels od klasiků Business), dále se zaměřuje na změnu města, ve kterém vyrosli (Our Town a Our Life Today), ale nechybí ani song o tom, jaká je to sranda hrát v kapele (Living the Dream). Na minulých albech byl vždy jeden song, který se mi vryl okamžitě po prvním poslechu do hlavy (Where You Belong z prvního a Best of Times z druhýho alba). Tady je to třetí píseň Light Up the World, kterej u mě vede. Booklet je standardní – texty a fotky kapely. Tohle je naprostá paráda, stejně jako jejich předchozí počiny.

Ironhead Division je tříčlenná kapela, která pochází z Austinu v Texasu a tohle je jejich první EPko. Mimo to mají ještě venku EP Hammerwolf, které vyšlo na Last Punkrockers Records. Jak jsem říkal, kapela je tříčlenná a jsou v ní členové z Oxblood, Beltones, Lower Class Brats nebo Vanguard. Zajímavé je, že basák hraje na kontrabas. Ovšem určitě nečekejte nějaké rockabilly nebo psycho. Tohle je nátěr, kde se spojuje to nejlepší s punku, oi!, špinavýho motorkářskýho rock´n´rollu a metalu (na živo hrajou třeba In League with Satan od Venom). Deska obsahuje dva songy – Ride Like Hell a Evil (není to cover od 4Skins). Trošku mi to evokuje Bricktop (i vnitřní grafikou obalu desky, hudebně zde je akorát jen jeden zpěv a kontrabas) nebo holandské The Pagans. První song to do vás pěkně nasype a téma je poměrně jasné – rychlá jízda. Evil je potom v pomalejším tempu a i refrén je více melodický. Jinak uvnitř je jen obrázek, vzadu pak fotka kapely. Podívejte se na youtube, kapela zde má celou řadu nevydaných songů (tyhle dva jsem tam nenašel), takže si uděláte obrázek, jak hrajou. Vyšlo 333 kopií (z toho 200 černých a zbytek v různých barvách) plus pár testpressů s jiným obalem. Je to zlý, má to nápad a to je dobře.

Jack the Lad je britská kapela, která hraje dva roky a na začátku fungovali jen jakási cover kapela, která hrála klasické covery z osmdesátek. Tohle je jejich debutový single, který obsahuje dva songy – You Can Have It (což je uplný název ´av it!) a Get Up. V kapele zpívá basák Condemned 84 Glen a ostatní členové určitě mají z 80. lety také osobní zkušenost :). V přesně duchu 80. let se nese i muzika kapely, takže Cock Sparrer, Cockney Rejects, The Crack, East End Badoes, atd. Halekací společné refrény, chytlavá kytara a nějaká ta vyhrávka. První song je o kapelách, které se za prachy zaprodali a scénu opustili anebo se k ní navrací právě kvůli penězům. Dvojka Get Up je asi o něco melodičtější a rytmičtější, což dělá hlavně použití ride činely v refrénu. K tomu všemu je tu klasický obal, kde nechybí Union Jack. Fyzicky album vychází začátkem prosince. Tohle se prostě parádně poslouchá, protože to zní jako kapely, na kterých jste vyrostli a které si vždycky rádi poslechnete a budete si s nimi zpívat do rytmu, i když to bude hrát třeba jen v jukeboxu v putyce. Dobrý.

Ariho projekt Kareliaani se dočkal premiérového vydání CD verze (Patriotic Force byla vydaná na Dimu až po LP verzi na This Means War). Vypadá to tak, že Kareliaani mají také sestavu, která je schopná odehrát dokupy živý koncert (viz nedávná akce s Njord) a nejen Ari se podílel na tvorbě songů na tomto albu. Na cca půl hodině hracího času najdete dohromady celkem 12 songů, z čehož jsou čtyři čisté instrumentálky (Karelia, Trad. 1, Trad. 2 a Pagan Europe) a pak song Schauman (což je vlastně Jeanne od Bunker 84 a která je zahrána s větší pompézností). Dva songy - Metal Vikings (který je uveden jako bonus track) a Nordic Pride World Wide jsou v angličtině. Opět zde uslyšíte celou řadu samplů a kláves (třeba v Niilo Grabbe, což byl jakýsi hrdina ve válce proti Dánsku nebo v Viimeinen Taistelu, která je věnovaná památce padlých v boji), akustických prvků anebo středověky znějících nástrojů - Trad. 1 a 2 – kterej zní jak hospody a uslyšíte v něm brumle nebo Pagan Europe, která obsahuje motivy alá Shores of Vinland od Marching On (jakési hučení a basové prvky). Jinak celkově ty tradiční melodie jsou zmodernizovány a zní jako album Nu Grönskar Det od Ultima Thule, snad jen s hrubějším zvukem. Ostatní songy by se dali přeložit třeba jako Lovcova píseň, Padlí bitvě nebo Karoliinit (což je asi nepřeložitelný název vojáků ze 17. století). Celé CD je hodně patrioticky a historicky laděné (překvapilo by mě, kdyby nebylo) a najdete zde obrázky finských vojáků ze zimní války anebo dívky držící finskou flagu plus fotka kapely z Kuggnas Festivalu. Kareiliaani si drží stejnou laťkou a kdo má rád jejich předchozí věci, tak todle se mu bude líbit také. V obalu jsou i texty.

Kombatants jsou pětičlenná kapela, která pochází ze Švédska a na kontě má jednu řadovku a splitko s Bakers Dozen. Až do této chvíle na všech svých počinech zpívali anglicky. Dirk ze Shout Proud se jim rozhodl vydat EP limitované 150 kopiemi, (z toho 100 černých a 50 oranžových), na kterých najdete čtyři švédsky zpívané songy a to Guldgrävaren (Zlatkopka), Tomma Blickar (Prázdné oči), Termiter (Termiti) a Huliganens Lag (Chuligánský zákon, jenž můžete znát z alba Ruck´n´Oi! v anglické verzi jako Hooligans Law). Mezi členy kapely najdete lidi, kteří se motají kolem Heroes a SOT, ovšem žádnej viking rock od toho nečekejte. Od prvního songu to je melodický Oi!/streetpunk a v Guldgrävaren uslyšíte i náznaky ska rytmu (v refrénu se zpívá něco o limuzínách) a určitě by se za ní nestyděli AntiPati nebo jiné švédské kapely. Dvojka Tomma blickar je rychlejší a nejdete v ní solidní kytarový sólo. Termiter je o bohatejch a mocnejch lidech a vrací se do veselejšího rytmu prvního songu desky. Huliganens lag je potom rnr song s prvkami mod beatu, který je zroku 2012. Uvnitř najdete jen velkou fotku kapely, vzadu pak detaily k pressu a songům. Obávám se, že barevná verze už bude fuč, takže zkuste kontaktovat Shout Proud o tu černou.

Kriegs Legion je nová kapela z Detroitu, která vydává svoje debutové album na Streetrock Records a to jak na LP a CD. Kromě toho má banda ještě k dispozici demáč Signature Strike. Jinak kapela je pětičlenná a kromě jednoho kytaristy (což je Bill z Rogues/Rival…) a bicmena to jsou vlasáči a fousmeni a nutno říci, že tomu odpovídá i styl jejich hudby…mixka hc punku, thrashe a poctivýho špinavýho rock´n´rollu alá Motörhead (třeba song Free Shit Army zní jak od nich). Na desce najdete celkem devět songů a na song No Monopoly on Violence se můžete podívat i v klipové verzi (https://www.youtube.com/watch?v=ktd2Ao7MfCU). Textově to jsou celkem solidní protestsongy o tom, jak nebýt idiodem, který jen tupě sleduje televizi a kýve na každý krok vlády (Patridiot), protivládní věci (Statist Control nebo No Monopoly on Violence), nějaká ta hororová zombíkárna (Against the Wall) nebo třeba osamělí vlci terorismu (Internal Menace). Jinak musim vychválit především sólovou kytaru, která je prostě boží téměř v každé písni a celkově muzika je parádní nátěr, kterj bych doporučoval třeba k běhu nebo k cvičení, protože tohle je muzika která vás skutečně kopne do řepy. Deska je limitována 500 kusy (200 zlatých, 200 šedých a 100 černých) a její hrací čas je něco kolem půl hodiny. Uvnitř najdete papír s texty a fotky členů bandy plus kód na stažení. Kresba na obalu je parádní (a je za ní zodpovědnej zpěvák), vzadu pak najdete fajnovou hvězdu chaosu s lebkou. Nečekejte od toho žádný Oi!, nebo nějakej pohodovej streetpunk, tohle je striktní zlo, který drtí lebky a koule a určitě se to bude líbit fandům třeba Bolt Thrower, West Wall, Motorhead a nebo hc punkovek z 80. let, kteří zvuk Motörhead ještě dohnali dále k tvrdosti. Za mě super, ale není to pro každýho.

Lamia Reno pochází z města Gdaňsk, je aktivní od roku 2011 a hrají v ní dva členové Lumpex 75 (Cinek a Kula). Název je odvozený od postavy z polského filmu Sexmise. Kapela má na kontě jedno stejnojmené album, které si vydala sama. Toto je neprodejné promo CD v papírovém obalu s vánoční tématikou, které obsahuje tři songy, z čehož jeden je nevydaný (Ida Swieta, což znamená něco jako Vánoce přicházejí) a potom Lamia Reno a Tereska právě ze stejnojmeného alba. Hudebně je to celkem vymakaný, aby taky ne, když má banda dvě kytary, členové mají bohaté zkušenosti s hraním a všichni kytaristi si pomáhají ve zpěvech (ale hlavní vokály si jede Cinek). Je to melodické, zpěvné a texty (nebo alespoň ty z tohoto proma) jsou celkem odlehčené – pornohvězda Tereska, co točí film za filmem, Lamia Reno a její úžasné křivku z filmu, které nedají kapele spát a čas Vánoc, kterej je taky spojenej s ženskejma – viz obal. Určitě chválim vyhranou sólovou kytaru (kterou vede také Cinek) a kterou uslyšíte v každé písni. Někde jsou slyšet i vlivy r´n´r (první Ida Swieta) nebo střední tempo (Lamia Reno). Jinak CD je podle potisku vydané v roce 2044, což je tuším právě rok, ve kterém se hrdinové filmu Sexmise vzbudí :). Nevím, jak k CD přijít (pravděpodobně stačí objednávka od Olifantu), ale já se rozhodně podívám i po prvním albu kapely, protože toto mě přesvědčilo.

Po EP verzi jejich dema vydává tahle kapela se sídlem ve Velké Británii plné album. Kytarista a zpěvák Karl se odstěhoval zpátky do Kanady, takže toto je vlastně bohužel jakési posmrtné album. Album obsahuje celkem 9 songů, z čehož Morally Bankrupt a Deadbeat znáte z EPka, potom je tady cover od Kanadských Subway Thugs (Who the Fuck Are You). CD verze alba obsahuje ještě navíc bonus song Cycle of Terror, který je taky z EPka. Takže celkem 7 nových věcí. LP vyjde 700 kousků (300 černých, 300 červených, 100 bílých – průsvitných a k tomu 40 testpressů). Song Nowhere to Go si můžete poslechnout na https://youtu.be/6fMph04wgmo. Songy jedou v převážně středním tempu s kytarou lehce zbroušenou boosterem a do toho druhá kytara hraje svoje vyhrávky a zní hromadný zpěv refrénů a částí slok. Všechno je v dokonalé rovnováze. Nutno říci, že cover od Subway Thugs (což je mimochodem kapel zpěváka z Alternate Action a Bishop´s Green) jim k jejich muzice sedí jak prdel na hrnec. Dále Vám to určitě připomene Templars (hlavně teda druhej song Sick Society) a zpěvem mi to chvílemi připomíná Skint (respektive Plan of Attack). To hlavně v posledním songu Survive nebo v Morally Bankrupt. Najdete tu i Looking Back s pomalejším začátkem, o které budete přesvědčeni, že jste jí už někde zákonitě museli slyšet. Stopáž alba je akurátní a songy nezačnou nudit ba naopak a album spíše pustíte ještě jednou. Ostatní songy se jmenují One of Us a Vengeance. Cover alba je podobný EPku – fotka členů kapely. O vnitřku nic nevím, protože mám jen digitální kopii, ale pouštim si jí už poněkolikáté za sebou a stále nemám dost. Škoda toho rozpadu. Jinak paráda.

Last Crusade je nová britská Oi! kapela, která v roce 2014 vydala toto čtyřpísňové demo, které ovšem znělo tak skvěle, že se to chytil Wouter z Rebellion Records a rozhodl se ho na začátku roku 2015 vydat jako limitované EP (300 kusů – 200 černejch a 100 průhledných). Kapela hraje ve čtyřčlenném obsazení, ale má dvě kytary a na EPku najdete čtyři songy. Perličkou může být, že oba kytaristi původně pocházejí z Kanady. Z toho jsou tři původní (Deadbeat, Morally Bankrupt a Cycle of Terror) a jedno je cover od Warrior Kids (Personne), který je zpíván ve francouzštině (zřejmě díky kanadskému původu zpěváka a kytaristy). Songy jsou hrány ve středním tempu a vévodí jím hrubý hlas zpěváka a občas nějaké to sólíčko (třeba v Morally Bankrupt). V songu Deadbeat pomáhá v refrénu i zbytek kapely. Hodně mi to připomíná Templars (Cycle of Terror) z časů alba The Horns of Hattin´ nebo Coup de Masse a celkově zvuk není uplně typicky britský, ale je to spíše brickwall Oi!, což vůbec nevadí. Určitě v jejich muzice uslyšíte ovlivnění francouzskými kapelami z 80. let. Tak je pojat i obal, který je černobílý (nebo alespoň úvodní fotka). Vnitřek ještě asi není stvořen, protože EP bude k mání až po novém roce. Není zde ani jeden slabý song a já se Rebellionu vůbec nedivím, že po demu skočili a vydali ho, protože tohle je kvalitka, která se bude líbit každému milovníkovi tvrdší muziky a pro mě je to velmi příjemné překvapení.

Po debutovém CD/EP Better Life vydává tahle polská kapela první delší věc a to buď jako 10´´ (s 6 písněmi v angličtině) nebo CD (kde najdete i 3 bonus songy, kdy jeden je jiná verze We Are Lazy Class a druhý z toho je v polštině, kde se na zpěvu střídá více členů kapely). Album se jmenuje podle britsko-francouzské námořní bitvy v roce 1806 (Napoleonské války), kde britové zvítězili. Jejich písně pokračují přesně v duchu, kdy jejich předchozí věc skončila, takže čekejte parádní melodický streetpunk. Z toho vyčnívá song Voice of Oi!, ve kterém jsou slyšet klávesy a kupodivu nepůsobí nijak rušivě. Jinak parádní jsou určitě věci jako hymna kapely We Are Lazy Class s parádním refrénem a kytarovou vyhrávkou, dále Gotta Find a Way, která je více do rocku/rock´n´rollu nebo Hell of San Domingo (kterou si můžete poslechnout tady https://youtu.be/BLn8Q9lfnTc). Dále musím pochválit baskytaru, která je perfektně vyhraná v každém songu. Album vyjde opět až na začátku září 2015, takže mo vnitřku víc nevím. Grafika obalu odpovídá názvu alba a zachycuje bitevní vřavu. Kapela se vám svými šesti (respektive devíti) songy okamžitě zavrtá pod kůži. Na polských kapelách mám většinou rád to, že polština je hodně melodická a zpěvná (a i tady se to ukazuje v songu Stracone Pokolenie), ale Lazy Class to zmáknou i s angličtinou.

Legion 76 pochází z Philadelphie a je to projekt členů Thunder and Glory (konkrétně obou kytristů a bratrů Erika a Chrise), Dive in Box a The Boils. EP vychází na Vinyl 4 Bootboys v počtu 250 kousků (100 zlatých a 150 černých + 10 testpressů na červené desce s extra obalem). Hudebně je to však rychlejší než Thunder and Glory, kteří mají takový temnější Oi! zvuk. Vinyl obsahuje celkem tři songy, z čehož první dva (Life Hits the Ground a Another Way) jsou z demáče a dají se poslechnout zde http://legion76.bandcamp.com/. Kvalita zvuku však určitě přesahuje standardní demáč. Song na straně B je nový a nezveřejněný a jmenuje se Dead City. V songu uslyšíte příchutě ska, především díky zvuku Hammond kláves a basovým stupnicím v pozadí. Trošku mi připomíná Plastic Gangsters of 4 Skins a je z desky asi nejměkčí (ale to vůbec nevadí). Kapela je čtyřčlenná, ale zpěvák Erik hraje zároveň na kytaru. Jinak je trošku poznat, že songy na straně A jsou nahrány v jinou dobu, než Dead City, ale to vlbec nevadí. Hnedka první song Life Hits the Ground obsahuje skvělý zpěvný refrén a i kytarové sólo. Trošku mi to právě zpěvem refrénu přimomíná Plan of Attack a Bonecrusher. Dvojka je rychlejší a pro mě je to nejlepší song z desky a opět hlavně díky skvělé kytarové vyhrávce. Kdo má rád (nejen) americké Oi! kapely a má gramec, tak neváhejte!!

Další věcí od Hostile Class Productions, která se mi dostala do rukou relativně dlouho po svém vydání je toto album Légitime Violence. Na CD najdete 11 songů včetně Pour Les Tiens a Les Années D´Acier (od Komintern Sect) ze splitka s Offensive Weapon a Anti Rash Action a Bords de Seine (od L´Infanterie Sauvage, kde část jejich původní verze uvádí song) ze splitka s Orgullo Sur. Plus tu máme instrumentální intro (jakési reportáže z médií o kapele), takže celkem je zde nových 6 songů (které ale vyšly také na split albu s The Hawks). Jinak kapela změnila proti prvnímu albu (a proti zmíněným singlům) sestavu, což je uvedeno na konci, kde je napsáno, kdo se podílel na jakém songu. Všechny nové (i staré písně) jsou ve francouzštině, a aby také ne, když kapela pochází z města Quebec. Jinak změna je hodně je slyšet na basových vyhrávkách (třeba Wrecking Crew, Non Jamais, kde je teda i fajn kytarové sólo nebo Red Season), které jedou vysoké tóny na vrchní struny. Po intru na vás vlítne titulní song Rock Haine Oi! s parádním rnr riffem a společnými refrény, další songy jsou třeba Sale Traitre (Špinavý zrádce) nebo Quebec Stompers. Na song Non Jamais (Nikdy), který se týká nebezpečí islámského fanatismu, existuje i oficiální video https://youtu.be/DGRK1MbN328. Témata songů jsou poměrně jasná z jejich názvů a nemusíte být nějaký extra francouzštinář, abyste je pochopili. Jinak booklet opět jako Offensive Weapon – texty, fotky a děkovačka, ve které za ČR nechybíme a to vše na lesklém křídovém papíře. Pro mnohé trošku kontroverzní kapela, která má ovšem zabijácký sound a na tomto album to opět potvrzuje.

Lion´s Law je kapela, kterou asi není třeba představovat a která má na kontě tři EPka (z toho jeden split) a toto je jejich druhé dlouhé album (nebo spíše minialbum), které vyšlo jako digipack CD (na Contra) nebo jako deska (UVPR). Na CD (které je opravdu luxusně zabaleno), najdete celkem 8 songů (včetně instrumentálního intra) v angličtině. Kapela je pětičlenná, což je známka dvou kytar a na BB si můžete přečíst dva roky starý rozhovor, kdy sestava byla ještě jiná. Na desce najdete songy Knock´em Out, Rollin´, Skinhead, In Your Veins (k tomu je video https://youtu.be/15lcc1wSPQc), Out of My Way, Laced Up a Open Your Eyes. Hnedka první song Knock´em Out je naprostá paráda, a udá hudební směr dalšího pokračování desky. Střední tempo, kytarové vyhrávky, čistý zpěv a společné refrény, které si snadno zapamatujete a budete si je zpívat s kapelou po pár posleších desky a skutečně se to týká téměř každého songu. První song má parádní text o tom, jak je třeba si s vrahy a násilníky poradit po svém –„ Knock´em Out, Kick´em Out before they get in your home, with a baseball bat against psychopaths, we´ll do justice on our own“. Dvojka je o tom, jak rychlá jízda po opuštěné dálnici parádně pročistí palici. Trojka je klasická óda na skins a o tom jak tvrdí jsou, ale je i o vzpomínkách, kdy si poprvé oholíte šišku a necháte se pokérovat. Tenhle song obsahuje i sólo na basu. In Your Veins je o drogách a závislosti, Out of My Way o pisálcích, kteří rozšiřují pomluvy (a společně s prvním songem je to asi nejlepší song z desky), Laced Up o botách, kteří nikdy nepřestanou mašírovat a poslední Open Your Eyes je o tom, že byste se měli probrat a začít myslet, protože svět e chtě nechtě řítí do sraček. Obal desky je udělán naprosto parádně – krásný digipack s texty a fotkou kapely. Hudebně jsou Lion´s Law dozajista na výši a jejich hudebníci umí parádně hrát a deska jim dala ve studiu dozajista moře práce (protože zvuk je fakt naprosto špičkovej), ale já se jen nemohu ubránit trošku klišovitým tématům v písních, ale na druhou stranu lidi právě tohle chtějí slyšet a to je určitě jedno z tajemství úspěchu Lion´s Law. Za mě dobrý, ale asi nic pro underground pure anti PC skins :) (však víte jak to myslím ;)).

Tříčlenná partička ze South Bay z LA představuje svoje debutové šestnáctipísňové LP Nothing´s Clean na Crowd Control Media. Z těch 16 songů na albu je jeden ve španělštině – Algun Dia a taky je tam cover od Chucka Berryho na melodii Johnny B. Goode s názvem Robbie. Kapela hraje takovou mixku psychobilly (které uslyšíte hnedka v prvním songu The Hater´s Circle), skočnýho ska punku (třeba 10 Times Worse nebo On the Wall), rock´n´rollu a rychlejšího punk rocku (Downtown Nights nebo Fight Fire with Fire). Na to že kapela hraje ve třech, tak muzika je naprosto parádní a vévodí ji šikovná a hravá kytara a společné vokály v refrénech. Parádní songy jsou zcela určitě melodický Broke, Bumming Gigs nebo Denver Ave. Pokud máte rádi Operation Ivy nebo starší Rancid, tak Los Brigands vám tyhle kapely v nejednom songu připomenou. Obal desky, která je limitovaná 250 kusy dělal zpěvák Patriotu a tatér Eddie Oakes. Hudebně určitě dobrý, ale já na todleto moc nejsem :).

Make Your Mark pochází z města Des Moines, které najdete v Iowě a je to čtyřčlenná kapela, kde zpívá kytarista Jordan. Kapela vydala v roce 2013 album, které se také jmenovalo What We Belive, kde byla i píseň Make Your Mark od Templars plus split singl k časáku Smeared In Ink (na které m je song New Radio). Na LPíčku najdete celkem 12 songů. Kupodivu kapela nezní jako Templars i když by se tak z jejich názvu dalo celkem logicky usuzovat. Jedná se o rychlejší střední tempo s melodickým vokálem, který se i střídá s ostatními v kapele (kterří mají větší ječák) a patrné je to třeba v songu New Radio anebo The Game a s lehkými vyhrávkami, které ho podporují. V pozadí duní basa a přidá také nejedno sólo. U Make Your Mark se to jen hemží parádními melodiemi, například v songu Franciscan, který se jim opravdu povedl nebo třeba hnedka první What We Belive a dále třeba Turn it Up, což je klasická halekačka. Jinak témata songů se týkají skůtříků, pracují třídy nebo pivka (25 Pounds of Beer). Příjemná muzika, která se pěkně poslouchá.

Toto je čtrnáctipísňový živák britské kapely z dubna roku 1987, který se odehrál na univerzitě v Brunelu. Nv živáku najdete průřez jejich tvorbou, takže songy jsou ze všech jejich třech studiových alb, které měli do té doby vydány. CD je jakýmsi tributem jejich basákovi Colinu Dreddovi, který zemřel v dubnu tohoto roku. Živák je hodně klidný, rozhodně nečkejte nějakej nářez ve stylu UK 82 punku, spíše mi to připomíná The Clash (hlavně díky občasné kytaře na druhou dobu jako třeba v songu Newtown People nebo Living with Unemployment) a trošku i postpunkové (ale bez kolikrát zbytečné elektroniky a synťáků) a mod beatové věci jako Secret Affair. Je tu i cover od B. E. Kinga Stand by Me. Je to rychlejší, ale kupodivu to není až tak zprasený, jak byste od punkový kapely čekali. Hudba je klidná, melodická a kolikrát nejde ani poznat, že jde o živák, protože zvuk je perfektně vyčištěný. Najdete tu jejich známý fláky, jako třeba Living with Unemployment (kterej převzali The Oppressed), Fighting Times nebo Keep the Faith. Fajn věc udělaná jako vzpomínka na zemřelého člena kapely, ale kdo se o kapelu zajímá, tak pravděpodobně bude všechny songy znát, takže bez hodnocení.

Asi nejdéle hrající Indonézská Oi!/punk kapela z ostrova Jáva vydává šesté dlouhé album, které vydává (jak už je zvykem v posledních letech) holandský label Aggrobeat Racords. Na desce s názvem No Way Back Home najdete celkem dvanáct songů v angličtině a na písně Taken Back (hodně zpěvná záležitost) a 20 Years of Oi! můžete shlédnout dokonce vidoklipy (https://youtu.be/ciKmTpc8xZU a https://youtu.be/cskaWJKbZq8). Kapela se poměrně vyhrála a už od prvního songu United Oi! je slyšet parádní melodická kytara a doteky klasických kapel 80. let (třeba ve druhé písni Don´t Know Why nebo v Malang Nominor, což je singalong jako prase). Některé songy jsou tvrdší, ale to tvrdší berte prosím rezervou (třeba No Way Back Home), rozhodně to není žádná sypačka, jen vokál zpěváka se trošku změní. Určitě je v tom slyšet první album Roots and Boots Working Class Heroes, jinde to zase riffama připomíná Evil Conduct (BB Punk), jinde slyšíte Hard Skin, Slade (já je teda slyším hlavně v songu Degeneration) nebo Cockney Rejects. CD vychází v klasickém obalu, ale o bookletu vám toho moc nepovím, jelikož jsem obdržel jen promo verzi. Popravdě musím říci, že toto album mi chytlo asi nejvíce ze všech jejich počinů, co jsem měl možnost slyšet.

Holandský label nás poměrně dlouhou dobu zásobuje tvorbou kapely No Man´s Land z Indonesie (ostrov Jáva, město Malang) a nyní nám přináší jejich EP s názvem The Way We Feel. Recenze na jejich předchozí věci s podrobnějším popisem kapely si můžete na BB dohledat. Na tomto EP najdete tři nové songy a to The Way We Feel, který je nahraný ve staré sestavě a obsahuje jemnější ženské vokály ve většině songu a také je nejmelodičtější z celé desky. Na video k němu se můžete podívat na https://youtu.be/QmTITU2RR3A. Zbývající dva songy Lion´s Roar a Practise What You Preach na straně B jsou už v klasickém duchu kapely, která je hodně inspirovaná britskou streetpunkovou klasikou 80. let, takže uslyšíte Business (kapela plánuje vydat jejich song Freedom pro jakousi kompilačku s Old Firm Casuals, Blind Pigs a Dead End Street), Cockney Rejects nebo Cock Sparrer a to především ve společných refrénech. Deska je limitována 300 kopiemi a vnitřek obsahuje texty i fotky. Standardní věc od zajeté kapely.

No More Lies je italská HC kapela, kde hrají členové band jako Payback (zpěvák), Southern Drinkstruction nebo Disgusto. Na placce Nessun Rimorso (Bez výčitek), kterou si kapela vydala sama, najdete devět songů v italštině (všetně Intra a Outra, která ovšem nejsou instrumentální). Pokud to srovnám s Payback, kde působil zpěvák Fabrizio, tak toto je větší sypec a Fabrizio zpívá mnohem brutálněji než předtím. Není to úplně čisté HC a určitě tam jsou slyšet i vlivy metalu, punku a Oi! (americké věci šmrnclé právě HC a nejvíce je to patrné v songu Brucera Questa Citta, které má bicí v normálním rytmu, ale zpěv je pořád hrubý a obsahuje brutální basovou část) a to především tvrdších kapel těchto žánrů. Takže taková mixka Exploited, Warzone a nebo raná Vendetta (v časech Terror Nation a Demolition). Názvy songů jsou třeba Ancora Vivo (Stále naživu) – což je asi nejrychlejší vál, Brucera Questa Citta (Spalme toto město) – to je cover od Souther Drinkstruction, Sara Rivolta (Vzbouříme se), Perdente (Ztroskotanec) což je asi nejlepší song pro mě, hlavně díky dvoušlapce, Lacrime & Samgue (Slzy a krev) nebo Potere Nelle Stade (Moc v ulicích), což je cover od Nabat (samozřejmě notně překopaný). Určitě Vám to připomene jejich kolegy z Plakkaggio HC, kteří stírají hranice mezi styly. Hnedka od Intra to do vás kapela celkem slušně nasype a na to, že hraje v klasické sestavě, tak klobouk dolů, protože o tudle zvukovou hradbu se pěkně rozbijete. Opět mám jen elektronicky, ale s obalem si kapela vyhrála. Pokud máte rádi HC, který se ale nevzdává svých oi/pukových kořenů, tak toto je pro vás.

No Parole je kapela, která pochází z New Jersey a toto je jejich debutové EP. V pětičlenné kapele hrají ex členové band jako Criminal Intent nebo třeba Altered Boys a na desce najdete čtyři songy – No Parole, Real Life, Rumor Mill a Grey Skies. Jinak neznal jsem ani label, ale jedná se o vydavatelství, které jede už cca 14 let. Název kapely znamená něco jako bez šance na propuštění z vězení a hnedka první text připomíná život pracující člověka k životu vězně bez možnosti propuštění. Song je ve svižnějším tempu. Ve dvojce kapela nadává na zbohatlické dětičky, kterým rodiče vše platí až do dospělosti, zatímco obyčejný člověk se musí od mlada ohánět, aby vydělal. Song je pomalejší a táhlý a obsahuje kytarovou vyhrávku. Trojka vypovídá o drbech a pomluvách, které když se jednou spustí, tak vytvoří mlýn, který nic nezastaví. Tenhle song je nejkratší z desky. Poslední song vypovídá o následcích chlastání, které mohou být někdy fatální. Songy jsou relativně krátké (maxmimálně dvě a půl minuty) a zvuk kapely je takový temnější a občas uslyšíte HC vlivy, což je dáno hlavně taky zastřeným hlasem zpěváka. Tím temným zvukem mi to připomíná bandy jako třeba Hammer and Nails z Bostonu nebo Cycle of Violence z Detroitu. Vlastní EP je černé, uvnitř najdete texty a logo kapely, vzadu pak fotku jejích členů. Fajn debut a aby také ne, když sestavu tvoří zkušení pardálové. Poslechněte na https://noparole.bandcamp.com/.

Po EPku a pár písních na kompilaci New Breed of British Oi! a Boots on the Streets vydávají No Quarter konečně dlouhé album. Najdete na něm celkem 11 songů, z čehož No Quarter, Stand for England a Ain´t What I Call Oi! můžete znát právě z těch zmíněných kompilaček, Fight for the Moment je z jejich EPka a pak tu je cover od Johnnyho Cashe (Ring of Fire) a Another Man´s Poison (Man Enough). Takže opravdu jejich nových songů je tady pět (vlastně čtyři, protože poslední věc je od jakéhosi Jakoba Morrissey), ale řekl bych, že všechny jsou nahrány znovu. Kapela hraje ve čtyřech, ale s dvěma kytarami a v jejich písních je to skutečně slyšet, jelikož vyhrávku najdete víceméně v každém songu. Pokud znáte text k jejich songu Ain´t What I Call Oi!, tak vězte, že kapela skutečně nemá nějaké sranda texty o chlastu a kérkách, ale zabývá se a vyjadřuje se k aktuálním nebo historickým tématům pěkně po svém. Album otevírá parádní nekompromisní vál Fight for the Moment, což je parádní útočnej song o tom, jak se nemáme vzdávat a uslyšíte v něm parádní basovou kytaru. Song Justice for the Birmingham 21 zní jako mixka Skrewdriveru a Combat 84 a vypovídá o bombových útocích v jejich rodném městě z roku 1974 a faktu, že útočníci nebyli nikdy potrestáni. Další dva songy (Slaughtered Hero a Monster) vypovídají o nebezpečí muslimských fundamentalistů a o lidech kteří zavírají oči před nábožensky motivovanými vraždami, které se dějí v jejich zemi a které by měly být trestány nejvyšším trestem. Najdete tu i songy, které se týkají válek (No Quarter z textem z doby války o Krym) nebo poslední Welcome Home o těžkém osudu válečných veteránů, o které se jejich země po jejich návratu nepostará. Najdete tu i ryze patriotický text Stand for England, pak song o psychyických poruchách a vidinách In Your Head a jejich hitovku Ain´t What I Call Oi! To je song, který charkaterizuje tvorbu kapely a toto album je přesně podle jeho textu…nekompromisní texty i muzika, které se nebojí toho, že by se mohl někdo cítit uraženě po jejich poslechu. Co se týče bookletu, tak ten je udělán poměrně jednoduše, ale efektivně – texty, pár fotek vzadu, krátké děkování a obal s vojáky, tentokráte s 1. války. Za mě paráda a určitě doporučuju všem a dávám plnej počet, i když některé songy pro mě nové nebyly. Tohle je parádní ucelené a kompaktní album s ideální stopáží a se songy, která vás určitě nebudou nudit.

No Resistance pocházejí z amerického Houstonu a toto je jejich desetipalec, kde najdete čtyři zbrusu nové songy. Kapelu můžete znát z alba V.I.T.R.I.O.L., které obsahovalo vybrané a znovu nahrané songy dané dokupy a které vydal opět Rebellion. Kapela hraje ve čtyřech, ale má dvě kytary a na jednu z nich hraje děvče, které je slyšet ve společných refrénech (Let´s Hear it). Ve pár písních, které se jmenují Downtown (ten si můžete poslechnout na https://youtu.be/a8tNXlVQa3Y), Let´s Hear It, Alarming a In the Morning, uslyšíte i klasické piano, zvuk kapely značně obohacuje. Kapela vám na čtyřech písních ukáže, že umí zahrat od rychlejšího streetpunku, který je hodně říznutý melodickým glamem a mod beatem (třeba hnedka první Downtown), až po popovou pomalejší baladu (In the Morning). Občas mi t připomíná rychlejší věci od The Manics nebo Buzz Off. Zpěvák a basák v jedné osobě Scott má celkem slušnej hlasovej rozsah (od normální hlasové polohy v Alarming až třeba po vejšky v Let´s Hear It). Každopádně všechny čtyři songy se poslouchaj naprosto parádně a rozhodně vás to nebude nudit.

Debutové EP řecké HC kapele vychází na Lone Wolf Productions (taktéž debut pro toto vydavatelství) v počtu 200 kousků (125 kousků a 75 s jiným obalem) plus 10 testpresů. Deska obsahuje celkem pět anglicky zpívaných písní – More than this, Wannabe, Stupid Mistakes, No for an Answer a Athens by Night. Členové kapel mají zkušenosti s hraním v bandách jako třeba Soberphobia, Ten Beers After nebo Smoking Barrels a v tomto projektu hrají asi 5 let. Hudebně je to střední až rychlejší tempo s hodně temným zvukem, zpěv je sice křičený, ale není hrubý, takže je mu poměrně dobře rozumět. V některých písních (třeba Athens By Night nebo Wannabe) pomáhají zpěvákovi ve zpěvu i další členové kapely a právě ve Wanabe je to pěknej singalong. V tomto songu taky uslyšíte fajn vyhrávku. Jinak najdete tu měnění tempa během jednoho songu právě ze středního po sypec a obráceně (třeba v songu Stupid Mistakes) a třeba první song nezní na začátku ani moc hardcorově, ale v jeho průběhu se mění rytmus bicích. Songy si můžete poslechnout na stránce kapely https://onelastround.bandcamp.com/releases a objednat se dá na odkazu dole. Songy mají cca od 1:15 do 2:30 minut. Hudebně je to tvrdší počin, ale zase nečekejte uplně nějaký neposlouchatlený nátěr.

Páté album brněnské kapely Operace Artaban vyšlo na jejich domácím labelu Rabiát Records, jmenuje se Vlastizrada a obsahuje celkem 12 songů v češtině. Sestava se oproti minulému albu nezměnila a vypadá to, že se ustálila na třech osobách, plus hosté (ženské vokály a housle). V celé řadě písní zde zazní mimo jiné i akustická kytara (Vlastizrada, Nejlepší věk, Morava má, Hrdinům…) a je tu i předělávka lidové písně (Nezlomný). Hnedka první dvě písně (Vlastizrada a Odpouštím) jsou šmrncnuté viking rockem/metalem, což je slyšet hlavně v kytarových riffech a vyšší poloze Udiho zpěvu. Další song Morava má je svižnější v tempu, ale zpěv je pořád výše, než jsme z Prozření zvyklí. Do normální polohy se dostaneme v songu Naivita?, který je i hudebně tvrdší nebo Pijavici, kde se střídá normální poloha s vyšším refrénem (který je v tomhle songu hodně zpěvný) a basovými vyhrávkami. Většinou převládá střední tempo, ale zazní i dlouhé poloakustické songy (Nejlepší věk, který má přes 7 minut), kde v refrénu prostě slyším klasickou kotlíkárnu od táboráku. Na song Korekce byl natočenej i videoklip, ale to už určitě víte (https://youtu.be/wufQS4MaNS8). Další song s refrénem, který si zapamatuje je Hrdinům. V posledním songu jsou fajn pasáže, kde se střídá Udiho zpěv často s Kabanosovým a vzniká efekt „přeřvávání“. Jinak textově songy vypovídají o rušení továren a protěžování humanitních studijních oborů, zrada takzvaných přátel, které dotáhnete do party, krása rodné země, hrdinové, jimiž jsou mladí kluci, kteří padají ve válkách za vyšší cíle, Orwellovo 1984, které se pomalu státá realitou, chorá společnost dneška, kde vládne kult peněz, newspeak současnosti, který se stále vyvíjí a přejmenovává jasné věci, vývoj člověka s věkem a životní zkušenosti. Každý song má 3 minuty. Obal dělal zase Tony a najdete v něm texty (i v anglině) a fotky kapely. Na začátku jsem si nemohl moc zvyknout na ten Udiho vyšší zpěv, ale po pár posleších to bylo OK. Standard od OA a Rabiátu.

Dalším počinem od Orgullo Sur je čtyřpísňové EP, které však vychází na velké dvanáctipalcové desce (ovšem hrající jen na jedné straně) a obsahuje čtyři songy ve španělštině, které se jmenují Financiados (Financovaní), Partido Comunista (Komunistická strana), Ruinas de Elstado (Ruiny státu) a Patriotic Voice (kde je i anglický refrén a v poslední sloce zde hostuje zpěvák Nessuna Ressa ve svojí mateřštině – italštině). Songy mají dohromady něco kolem třinácti a půl minuty. Hudebně se Orgullo Sur nějak moc nemění, příjemná melodická muzika se zpěvnou španělštinou v podání zpěváka (a kytaristy) Willyho. Jinak vypadá to, že se sestava ustálila na čtyřech lidech (dvě kytary jsou znát a nějaká vyhrávka se najde v každém songu). Proti jejich poslednímu albu tu není slyšet moc ženských vokálů, což je myslím škoda (postřehl jsem je pouze v Patriotic Voice). Nejlepší písně z desky jsou pro mě poslední dvě a to Ruinas de Elstado (obsahujeparádní pasáž, kde jedou jen bicí se zpěvem) a Patriotic Voice. Témata songů jsou myslím poměrně jasná z názvů písní (třeba první je o financování komoušů a celkově politických kampaní z financí daňových poplatníků nebo poslední, který je o chilsko-italském přátelství). Jinak uvnitř desky (která je limitovaná 131 kousky) najdete všechny čtyři texty, fotku kapely a děkovačku labelům a spřáteleným kapelám. Jelikož mám Orgullo Sur i limitované edice rád, tak jsem si tuhle parádu pořídil. Kdo má Orgullo Sur také rád, tak tato deska neklesne pod nastavenou laťku těch minulých. Cajk.

Outburst byla aktivní kapela v půlce 90. let, která pocházela z města Great Yarmouth v Británii. Tvořilo ji pět členů – Daz, Rob, Troy, Pete a Paul. Po jejím rozpadu část jejich členů založila Retalitor (basák Pete a kytarista Rob). Pete v sestavě vydržel až do rozpuštění, Rob nahrál EPko Feel the Power a dvě alba Order of Chaos a Against the Grain. EP obsahuje dva songy nahrané v roce 1996 – Crusade a Shoot to Kill. Tyto songy vyšli původně na demo kazetě a pak ještě na kolekci singlů a raritek od Retaliator z roku 2010, která vyšla na 84 Records. První song Crusade popisuje bitvu a její vítězství, dvojka Shoot to Kill je o tom, že v případě teroristů (IRA) nemají cenu řešení s gumovými projektily, ale je třebá pálit rovnou ostrýma. Hudebně to připomíná právě ty první alba Retaliator především díky neučesané metalovější kytaře (zřejmě práce kytaristy Roba). Jinak EP vyšlo v nákladu 500 kousků ručně číslovaných (100 černých, 200 žlutých a 200 hnědých). Vnitřek obsahuje texty, fotky kapely z nahrávání songů a zkoušek plus krátkou story kapely. Grafika obalu je udělaná pěkně a koresponduje s názvem EPka. Uvnitř ještě najdete info o tom, že Greyzone Records schání podobné raritné a nevydané materiály, které by chtěli vydat na desce. Pro mě, jako velkého fanouška Retaliator, velká paráda.

Čtvrté album téhle italské partičky, pro kterou se mění význam crossover, protože tohle je skutečně mixka melodických oi!/streetpunkových skladeb až po brutální metalové nářezy. Kapely, které inspirují kapelu si můžete poslechnout vyjmenované v songu NWOBHMOi! – New Wave of Black Heavy Metal Oi! :)) Na albu najdete jedenáct písní (včetně instrumentálního akustického intra Piombinara), které jsou nazpívány v italštině. Z muziky zmizely HC vlivy, ale zůstaly metalové vlivy, které se projeví hlavně v kytarových vyhrávkách a tvrdším zpěvu (například v titulní skladbě Ziggurath, která se v jednu chvíli zpomalí až do akustickcé verze a celkovou svoji koncepcí přesně charakterizuje tvorbu kapely). Akustické vlivy jsou slyšet i v dalších písních (třeba Proto Indo Europa nebo I Nostri Ani). Hnedka první song Sacriporto ukáže směr celý desky – melodické kytary (jak sóla, tak i drhnutí), které jsou podpořené rychlými bicími a zpěvné refrény, kde se členové kapely navzájem doplňují. Zazní tu ale i parádní streetpunkové melodie, jako třeba Missione Disagio nebo Il Vascello, které připomínají jejich kámoše z Gli Ultimi (se kterými mají mimochodem split EP). Je strašně těžký muziku Plakkaggio charakterizovat, je to prostě od všeho něco, ale jedno říci můžu, je to melodický jako prase a asi to ocení spíše ti, kteří se rádi pustí i mimo stojatější vody klasického Oi!/punku. Za mě super.

Singl kapely vyšel vloni na labelu (pravděpodobně) vlastněném kapelou v počtu 300 kouků na šedém vinylu s kódem pro stažení. Singl obsahuje song On these Streets na straně A a In Defiance na straně B. Kapela hraje pomalejší střední tempo, ale umí zabrousit i do hodně pomalých věcí (viz předchozí songy jako Pull No Punches). První song vypovídá o těžkém životě na ulicích, který ale má své kouzlo a ve své čtvrti znáte každý kout. Na těchto ulicích jste se narodili, žijete a také zde zemřete. Song je pomalejší a houpavější s výraznou basovou linkou a zpěvák Kev zde také více zpívá. Druhý song je více přímočarý a je o tom, jak se člověk má postavit proti kecům, které se o něm šíří a které jsou lživé. Oba songy se dají dohledat na youtube. Jinak EP je věnováno Andymu Holdenovi, který zemřel v prosinci 2013. Na zadní straně desky najdete texty a fotku kapely z koncertu. Pokud se vám líbila předchozí tvorba kapely (hlavně tedy asi album Unified), tak toto oceníte také.

Po dvou řadovkách vydává tahle švédská streetpunková partička z města Västerås sedmipalec s názvem Wake Up. Ten obsahuje čtyři anglicky zpívané songy s názvy jako Power in the Union, Fight Them All, Don´t Want to Be Your Friend a A.L.S. Hnedka první song vám určitě navodí vál Riot Squad od Cock Sparrer, především díky kytarové vyhrávce. Fight Them All pokračuje v nastolené melodické lajně a to především v refrénu. Don´t Be Your Friend zase začíná vyhrávkou, která mi připomíná Paint it Black, jak díky melodii, tak i kvůli zastřenosti kytary. A.L.S. je nějaká zkratka, ale já nevím čeho a song je nejpomalejší z desky, ale mně se líbí asi nejvíce, protože je takový ponurý, třeba díky sólové kytaře, která své vyhrávky hraje na hlubší struny. Jinak to pěkně odsýpá a v každém songu zazní nějaká drobná vyhrávka. Podle obalu, ale i názvů a témat songů se kapela hodně identifikuje s dělnickou třídou a jejími společenskými problémy (to se odráží hlavně v prvních dvou písních). Já mám od kapely jen jejich první album New Order a to se mi celkem pozdávalo a stejně tak se mi líbí i tato deska. Deska vychází ve 250 kusech na červeném vinylu. Za mě dobrý.

Druhé album pardubické kapely vychází jako LP na Tough Times Records v počtu 300 kousků (100 bílých, které měly být původně bílé s fleky a 200 černých). Celkem na albu najdete deset česky zpívaných písní. V minulé sestavě kapely hráli víceméně borci ze Streetmachine, plus zpěvák Petr. Kapela dlouho sháněla bicmena, protože na živých vystoupeních vystupovali s automatem. Nyní zůstal Petr a kytarista David (který v Streetmachine už nepůsobí) plus další dva borci, kteří se taky motají spíše kolem HC. Proto je možná většina kytar v takovém sekanějším a drhnutějším rytmu (ale takhle podobně znějí i některé songy od například Konec Hry) plus celá řada sekaček a riffů (které mi někdy přijdou až moc překombinované) a to samý i bicí. U těch si nejsem jistej, zda by občas normální rytmus nešel do muziky lépe, než právě ten hraný – hácéčkový. Jinak samozřejmě, že kytara je vyhraná (patrno třeba v songu Černej den nebo klasický rnr rytmus ve Vespa Song a Street Rock´n´Roll). Jinak témata songů jsou od těch méně vážných jako třeba Černej Den, Vespa Song a Street Rock´n´Roll přes více vážná jako třeba Svoboda (Freedom o vykořisťování dělníků) až po vážné jako třeba tvoje Zlost (o rozkrádání vlastní země politky), Poslední Boj (o působení československých letců v RAF). Na youtube se můžete podívat na song Kamarádovi (https://youtu.be/PoonsjdfmtI). Jinak LP se pouští trošku nezvykle na 45 otáček. Uvnitř parádně udělaného obalu najdete papír s textama a pozdravama. Parádní sběratelská věc od Tough Times a já doufám, že deska hodně rychle zmizí.

Projekt 9 je pětičlenná kapela ze Stockholmu, kde hrávali bráchové Robert a Arthur (Agent Buldogg, Sabotage, Anti Pati, Avgå, atd…), ale už tam hraje jen Arthur. Pak je tam ještě Erik (Frenzy Four), Opoku a Ville (oba z The Lowlifes) a ještě kytarista Johan. Takže hudebníci se zkušenostmi (asi proto se jmenuje kapela i Projekt). Debutová deska vyšla tentokráte pouze v černé barvě a v počtu 300 kousků. EPko obsahuje čtyři švédsky zpívané songy a to Storebror (Velký bratr), Ingenting är glömt (Nic není zapomenuto), Politiker a Clockwork Orange Horrorshow (ani jedno asi není třeba překládat). Projekt 9 hrajou typickej švédskej Oi!/streetpunk, kterej míchá zpěvnost (hlavně ty společné refrény), agresivitu a melodii (fajn kytarové vyhrávky) v přesných poměrech, které tvoří parádní celek. Druhá strana desky, kde jsou songy Politiker a Clockwork Orange Horrorshow se mi líbí trošku víc. Uvnitř obalu desky najdete texty, a na pozadí fotky kapely a jejich kámošů. Navíc je tady i kód na stažení. Pokud máte rádi kapely, které jsem zmínil výše a kde členové Projektu 9 působili (působí), pak není co řešit a tohleto si určitě pořiďte. Švédská klasika.

Po dvou albech vydává švédská partička ze Stockholmu Psykbryt vydává po dvou plnohodnotných albech své debutové čtyřpísňové EP, jehož název vypovídá něco o stěžujících si lidech. Všechny songy jsou ve švédštině a jmenují se Trött som fan (Unavený jak svině), Ni ska fa se (Uvidíš), Risksupporter (Hodně riskující) a Vem ska ni skilla pa nu? (Koho chcete obviňovat?). Kapela hraje parádní melodickou muziku plnou vynikajících melodií, kytarových vyhrávek a společných zpěvných refrénů, které vám připomenou jiné kapely z jejich země, které máte tak rádi, takže namádkou Projekt 9, Antipati, atd... Většina songů je v rychlejším tempu, které kapele parádně sedí. Textově to vypovídá o únavném pracovním týdnu, který si musí člověk zpestřit nějakým tím pivem po práci, politická situace ve Švédsku a vliv populistických stran, o smrti fanouška Djurgardenu anebo o planých slibech politiků, z jejichž neplnění jste nakonec obviněni vy. Nejvíce se mi líbí asi poslední song, především díky ďábelské vyhrávce na jeho konci. Paráda.

Druhé EP téhle kapely z anglického Bristolu je singl a tentokráte vychází na domácím Jonesyho labelu Greyzone Records, který se soustřeďuje hlavně na britské kapely. Partička hraje ve čtyřčlenné klasické sestavě (ale na kytaru zde nahrával ještě nějakej jejich kámoš) a názvy songů jsou titulní Workers of Britain a Queensburry Rules. Deska vyšla v 500 kusech (100 černých, 200 hnědých a 200 červených). První song vypovídá o tom, že pracující třída zde stále je a že pokračuje v odkazu rodičů, kteří ač žili v chudobě, tak své děti uživili a vybudovali svět, ve kterém nyní žijeme. Dvojka je pak o vzniku a hraní v Oi! kapele, což je hlavně sranda a nikoliv nějaká komerce. První song je ve středním tempu, lehce oboosterovaná kytara s vyhrávkami na nižší struny (a pro mě lepší strana desky), dvojka je pak rychlejší přeřvávačka s Oi! Oi! Oi! refrénem a drobnou vyhrávkou. Hudebně mi to připomíná první věci od On File, Code 1 nebo třeba Steel Comb. Musím ovšem pochválit obal desky, který je udělán naprosto parádně, vzadu pak najdete fotku kapely, texty a děkovačku. Prima.

Toto je reedice alba Git Rock, které vydala tato polská kapela v roce 1998 (Carry on Oi! Records a Street Kids Records) a jako bonus zde najdete ještě 11 songů z jejich dem z roku 1987 (zvuk je samozřejmě horší, ale není to tak hrozné). Jejich demáče i rarity (včetně nahrávek z předrevoluční doby) vydal Olifant před 11 lety jako Demos and Rarities. Celkem je zde tedy 29 songů v polštině. Kapela prošla celou řadou změn za svojí kariéru a toto album bylo nahráno ve třech s pomocí kytaristy z Rezystencje. Jinak na kontě mají tři alba, nějaké singly a splitka (Analogs, Bulbulators) a rozpadla se poté, co se vokalista odstěhoval do Německa (tam michodem vyšla s novými členy německá verze alba Mechaniczna Pomarancza pod názvem We´re back). Kapela na svou dobu hodně provokovala a dělala si srandu ze všeho svatého, což samozřejmě společnost špatně snášela – viz texty Arbeit macht frei (kterej je i na tomto album), White Punk (album Trzecia Polowa) nebo Bože Bron Jaruzelskiego. Samozřejmě ne vše se dá brát vážně, takže ty, co se rozčílili, se zase hoďte do klidu, taková prostě byla doba za komoušů. Na tomto albu spolupracoval i Marek „Urko“ Jurczenko, který vydával ziny a desky a hrál v kapele The Urkers. Marek napsal i jakousi předmluvu, kterou najdete v bookletu o historii kapely. Hudebně se jedná o melodický oi!/punk rock/77 punk s přidrzlými a ironickými text (My Chceme Isc Na Wojne) a fajn kytarou, kterou obsluhuje vokalista Ramzes. Není to nijak tvrdé a kapela je tak známá, že si myslím, že ji nemusím představovat. Určitě si poslechněte songy jako Wypijmy Jesczcze Raz (rychlá a pomalá verze), Szalik, Gitry do Oporu, Trzydziestoletni (kterej na konci přejde do We Will Never Die od Condemned 84) anebo Git. Jinak booklet je paráda a přesně odpovídá tomu, jak má vypadat reedice klutovní kapely – předmluva, pár slov o každém songu, vlastní texty a fotky. Polská klasika se vším všudy.

Po několika singlech a desetipalci se vytasili australští RazorCut (kde zpívá Al z Marching Orders) s prvním plnohodnotným albem s názvem Rise Again, které vychází na osvědčené spolupráci Rebellion/Longshot. Na LP najdetete celkem 11 songů (z čehož Another Rich Man můžeme znát ze singlu Battles, který vyšel na Bootboys Cove Records). Díky Alovi se kapela dostává do velké podobnosti právě s Marching Orders, ale tempo RazorCut je rychlejší a svižnější a nepůsobí to tak nostalgicky, jako právě Marching Orders (i když pár songů tu má takovou melancholickou atmosféru – třeba v parádní Who Are You, na kterej se můžete podívat tady https://www.youtube.com/watch?v=_cIVUO0pFwM a nebo poslední hitovka Raise Our Glasses). Al taky oproti svýmu působení v Marching Orders o něco více řve (třeba v Your Enemy). Oproti minulým počinům je zde větší použití ženských vokálů v refrénech písní (třeba hnedka úvodní křičený RazorCut, Live to Fight Another Day, Fight no More, která je také hodně povedená nebo At the Bar Tonight), což určitě stojí za to, kor když máme v kapele dvě dívky (i když kytaristka je jiná než na předchozích počinech a jmenuje se Bel). Taky přibylo více drobných kytarových vyhrávek než na předchozích počinech (téměř v každém songu nějaká zazní), což jedině kvituji. Jinak ostatní songy se jmenují třeba Fighting Spirit, Just Another Day nebo titulní Rise Again. Hodně povedený je i cover desky – stará fotka skins a sharpies. Co nevidět bude deska venku i fyzicky, takže se po tom určitě podívejte, protože je to pecka pecička a komu se líbí kapely z druhé polokoule, tak tohle musí mít.

Necelý rok po vydání stejnojmenného singlu jsme se dočkali i plného alba téhle katalánské kapely Reconquesta, které vyšlo opět na stejných labelech, jako zmíněný singl. Na albu najdete jedenáct songů (včetně intra) ve španělštině (nebo spíše v katalánštině, to bohužel nepoznám, ale podle translatoru to katalánština je), z čehož druhej Reconquesta je vzanej ze singlu, pak SkinHeads Catalans, co že je předělávka Skins de France od Skinkorps a El Final de la Nit, což je od španělské kapely Frontpilsen. Název alba znamená něco jako „Dostanete, co vám patří“. Kapela si jede klasickej Oi! zvuk, ale občas zabrousí i do akustických vod (třeba začátek válu Hereus de la Conquesta nebo DEP, což je instrumentálka, jak vyšitá) a má poměrně solidní sólovou kytaru a hodně songů začíná nějakou tou vyhrávkou (třeba začátky písní jako Perdut, Morint Dempeus, En Sentir el seu Reclam, atd…). Další věc, která byla patrná i na singlu je zdvojování a ztrojování refrénů, které je tu patrné téměř v každém songu. Názvy by se dali přeložit třeba jako Pomalé umírání, Ztracený, Konec noci, Dobré časy nebo třeba Vyslyšte naše nároky. Deska vyšla ve 300 kouscích + 15 testpressů a obal je udělán v nekompromisním skins stylu. Kdo má rád starší zvuk a přísnost, tak toto je věc přímo pro něj. Paráda. Na teaser k albu se podívejte zde https://www.youtube.com/watch?v=bBXtgKvC-2o.

Roadside Bombs je pětičlenná kapela z Kalifornie, jejichž členové mají velké zkušenosti s hraním v jiných kapelách a toto je jejich debutové dlouhé album (ačkoliv mají na kontě už sedmipalec Bring´em Home). Toto EP je až na jeden song (One Two) obsaženo i na tomto albu s názvem My Side of Town. Dále na LP najdete cover od The Pogues – Sunny Side of Town a v songu Zaxon uslyšíte hostovat Rogera Mireta. Hudebně je to hodně příjemnej, až žvejkačkovej punk rock, kde zpěvák zpívá naprosto přirozeně a v jeho hlase není žádný náznak hrubosti nebo tvrdosti a v některých písních mi připomíná zpěv raných Offspring (třeba v You´re Going to Die), v některých zase vokalistu z 45 Adapters (Angry People, který zní celkově jak od nich). Sólová kytara je hodně hravá, téměř v každím songu se najde nějaká ta vyhrávka k poslechu (třeba v Someone to Hurt jsou slyšet vlivy klasického rock´n´rollu a taky myslím, že tam někdo další pomáhá ve zpěvu). Hodně příjemně se to poslouchá, protože muzika nikam nespěchá a všechno to jede v „tak akorát“ tempu. Parádní songy jsou Backstreet Noise, Bring´em Home (o návratu vojáku zpátky do USA, kde je rodina potřebuje mnohem víc, než strýček Sam za hranicemi) nebo třeba Recces Control, kde je parádní pasáž, kde hraje basa svojí vyhrávku a k tomu jedou bicí bez činel a zpěv. Deska je limitována 235 kusy a uvnitř najdete papír s texty. Příjemná muzika pro klidné chvilky.

Royal Oi! je nová kapela ze Skotska a toto je jejich debut. Zajímavostí je, že na kytaru tam hraje holka Ana, která hodně pormlouvá do zpěvu a některé z deseti songů zpívá jen ona. Jinak druhej hlavní zpěvák Dave také hraje na kytaru a kapela v současnosti schání basáka na plný úvazek. Ana pochází původně z Argentiny, takže uslyšíte i čistě španělský song Musica Oi!. Názvy songu mi trošku připomínaj brazilský kapely, kde se to v mnoha případech jen hemží slovem carecas. Tady je to to samý, akorát je tam skinhead :). Takže Skinhead Loyalty, Skinhead Warrior, Punx, Skins, Football and Rock´n´Roll, Docs and Tattoos, Bootboys and Hooligans, atd… Tempo songů se pohybuje od pomalejších zpěvných věcí (Skinhead Loyalty, Docs and Tattoos nebo Survive), kde kapela ukazuje cit pro melodii až po punkový sypačky, kde budete hrozit ukazováčkem jak o život (Musica Oi!, Skinhead Warrior). Jinak střídání a doplňování mužského a ženského vokálu (který je v drtivé většině případů celkem ječenej) je parádní a spoustě songů to dá zcela jiný rozměr. Jinak kytara je lehce boosterovaná a do toho přidejte celou řadu jednoduchých sólíček a je to kopačka zpátky do 80. let. (a to včetně coveru, kterej parádně navodí atmošku té doby) a určitě vám připomene kapely s podobným zvukem, které stojí na jednoduchých a snadno zapamatovatelných melodiích, jako třeba Perkele nebo Hard Skin. Jo je to sakra klišovitý, ale některý songy jsou prostě hitovky a vy si je bude za chvíli pobroukávat s kapelou. Omezeno 500 kousky ve čtyřech barvách.

Švédské Sabotage můžete znát minimálně z recenze a rozhovoru, které najdete tady na BB. Po jejich třísongovém debutovém EP se původně studiový projekt stal regulérní kapelou, a na Pretty Shitty Kjell festivalu odehráli svůj debutový koncert. Další věc, která jim vychází na jejich domácím labelu je šestisongové 12´´ EP s názvem Faderskap i gråzonen. Mezi šesti písněmi je i jeden cover od The Templars se švédským textem (Kanske Ljuset). Názvy songů by se dali přeložit třeba jako Blues modrých čar (hnedka první song, ve kterém uslyšíte klávesy), Skitnsnackexcess (což se nedá asi dost dobře přeložit), Ideologická rozpolcenost (o tom, jak se „v mlze ideologické rozpolcenosti těžce hledá skutečný problém, který nás pálí“), Kde cesta končí, potom něco se Světlem (to je ten cover od Templars a tady jsou slyšet klávesy také) a Moje děti. Celá deska se nese v pohodovém rytmu kytary (i sólíčka, třeba parádní v posledním songu Mitt Barn) a většinou se nikam nespěchá a deska vám navodí parádní náladu a to i přes to, že většina lidí asi švédsky neumí. Taky je tady hodně pasáží, kde se brnkne do kytary a nechá se doznít za stejného rytmu bicích (který je mimochodem super a je vidět, že Matte si se škopkama vysloveně hraje). Nejpovedenější se mi zdá song Vid Vägans Slut (která mi přijde svojí vyhrávkou a ústředním riffem trošku do viking rocku) a potom Skitsnacksexcess. Celé mi to připomíná hodně jejich kolegy Gatans Lag a album Från Fest Till Arrest nebo mé oblíbence z Dims Rebellion. Aby také ne, když právě klávesy nahrával jejich ex-člen Johann. Uvnitř najdete obal na desku s texty a vínovou grafikou ve stylu jejich debutového EP. Obal je analogický k první desce (hlava grifa), akorát pozadí je maskáčový. Komu se líbil jejich první počin, tak toto bude mít rád také, protože je to na stejné úrovni, akorát 2x delší, takže hodnocení, jako minule. A děkuju za zmíněný BB v děkovačce.

Seaside Rebels je čtyřčlenná kapela z Británie, která hraje v klasické sestavě a na osvědčené spolupráci německého a amerického labelu jim vyšla malá deska s názvem Changing Times, která obsahuje čtyři písně. Ty se jmenují Changing Times, Wrong or Right (na tu je k dispozici i oficiální videoklip, který můžete shlédnout zde https://youtu.be/PT5D0ktGFkM), Thrill of the Hunt a Shadows of the Past. S tou Británií to ovšem není tak jednoduché, kapela původně pochází z Řecka a songy jsou nahrané ještě v té řecké sestavě (cca v roce 2013). Pak se zpěvák přesunul do Londýna, kde kapelu obnovil a kde také hrával na basu v Booze and Glory (v roce 2014). Klip je už natočen v Londýně se sestavou novou. Hudebně se jedná o melodickou a zpěvnou muziku, která je postavená na silných a zapamatovatelných melodiích, které podbarvují basové vyhrávky, které jsou hrané na vyšší struny a které najdete v každém songu. Dále je kapela taky charakterizovaná společnými refrény (v prvním songu Changing Times). V songu Wrong or Right je i trošku HC pasáž, kde zpěvák spíše recituje část songu do pomalého rytmu. Celkově je strana B (songy Thrill of the Hunt a Shadows of the Past) o něco pomalejší, než strana A. Textově se kapela točí okolo klasických témat jako věrnost ke svým přátelům a crew, měnící se doba, kde tradiční hodnoty nahrazují peníze a mamon, školy a nemocnice zavírají, zatímco věznice se plní, stárnutí, které spolu přináší jen vzpomínky na slavné dny, provázené slzou v oku anebo špatné vzpomínky, které chtě nechtě občas vyplují na povrch. Jinak deska je limitována 500 kousky (200 oranžových, 200 slonovinových s černými fleky a 100 černých), uvnitř je papír se všemi texty, plus fotka kapely. Obal je zpracován alá nostalgické fotografie přístavu a lodí. Kdo má rád melodičtější kapely, tak toto se mu bude 100% líbit.

Secret Army je poměrně dobře zavedená a zkušená kapela z Barcelony (toto je jejich čtvrté dlouhé album plus k tomu mají tuším tři EPka), kde je na bicích Willy, kterého můžete znát z působení v Ultimo Asalto. Proti nim je však hudba Secret Army jako nebe a dudy, především ve smyslu tvrdosti. Secret Army hrají melodický streetpunk/punk rock, který není vůbec tvrdý, zpěvák zpívá přirozeným hlasem a určitě se zde nabízí srovnání s jejich kolegy z kapely Shock Waves, bostonskými Burning Streets nebo třeba s německou kapelou Strongbow. Na LP najdete dohromady 13 písní v angličtině. Abyste si udělali představu, tak názvy některých songů jsou třeba Vengeance (o pomstě která je věčná a která se týká všech, ať už krále nebo posledního chudáka), Don´t Threat My Liberty (o tom, jak člověk chce jít svoji svobodnou cestou a nepotřebuje kohokoliv, aby se mu do toho míchal), Riding with Wolves (o tom, jak je dobré zapomenout na starosti a věřit svojí vůli a následovat toulavé srdce), Hang´em High, Shoot´em Dead (o rychlém světě kolem nás, kde zmizeli hodnoty, vše jsou jen peníze a každý si snaží urvat si co nejvíce), Defeat the Death (o tom, jak vše bylo kdysi za mlada jednoduší, ale my se neztratili v životě, ani v ulicích města aproto přežijeme), atd… Všechny songy jsou v plus mínus stejném tempu a celé se to dohromady poslouchá moc dobře a navodí vám to takovou klidovou atmosféru. Témata dalších songů jsou například nostalgie a vzpomínání na všechny ty ptákoviny, ale i vážné věci, které jste zažili (Luna´s Song), drogová závislost (Drugs´n´Poison) nebo třeba téma mýtického divokého lovu (Wild Hunt). V textech se odráží naprosto perfektní a složitá angličtina, takže ten kdo to píše, určitě umí perfektně a mně se to moc líbí). Jinak deska vychází na černém vinylu se zelenými fleky (alá matrix :)), a deska je zabalená v obalu s texty a fotkou kapely na nějakém placu (asi) bývalé továrny. Fanoušci poctivého melodického streetpunku/punkrocku by určitě neměli váhat.

Shaved Heads je kapela z Petrohradu v Rusku a byla založena v roce 2008. Hraje v klasiské čtyřčlenné sestavě a na CD zabaleném jako digipack, které vyšlo spoluprací českého Tough Times Music a ruského Mangy Little Mut můžete najít 10 songů v ruštině plus jeden bonus. V těch 10 válech je i cover od Pöblers United Smack the Hippies předělaný na Smack the Hipsters. Jinak ke kapelám z Ruska jsem celkově trošku skeptický, protože i po poslechnutí pár kompilaček mě žádná moc nezaujala, ale tohle je trošku jinačí. Zvuk je fajn, tempo střední, do toho nějakej singalong refrén nebo drobná vyhrávka. Prostě vícemnéně klasický zvuk streetpunkové kapely. Songy se jmenují třeba Слова (Slova), Наш Стиль (Náš styl – o tom, že oblečení z vás skinheada neudělá, pokud to nemáte v srdci), Окно В Европу (Okno do Evropy o jejich městě), Стритрок (Streetrock – ten zde najdete i jako bonus v anglické verzi a je to o muzice, kterou v televizi neuslyšíte), Охота На Ведьм (Hon na čarodejnice – ten mě teda překvapil, protože kapela kritizuje označování šedá zóna, i když se profiluje jako SHARP) nebo třeba Старый Уличный Пёc (Strej pouliční pes – o těch, kteří se z naivního štěněte stanou protřelími zjizvenými pouličními čokly). Digipack je zpracován nádherně (zejména kresba pohledu na město) a v bookletu jsou texty, jak v originále v azbuce, tak i anglický překlad plus fotky kapely a oldschool obrázky, k tomu děkovačka a krátký příběh kapely. Přijemné překvapení.

Showdown je čtyřčlená kapela z Japonska a toto je jejich CD z tohoto roku (které si vydali sami), které vydává This Means WAR jako EP (250 kousků, černá barva a 20 testpressů). Kapela hraje v klasické sestavě zpěv, kytara, basa a bicí a na basu hraje dívka Junko (která je slyšet ve společných refrénech) a všichni jsou pěkně počmáraný japonskými tradičními motivy. Na desce najdete čtyři songy s názvy Way of the Glory, Glory Forever, Flag a Mother Country (ten si můžete poslechnout i na https://youtu.be/evqK9oY6_K8). Kapela samozřejmě zpívá v japonštině, ale občas zazní nějakej ten štěk (většinou skinhead nebo glory :)) v refrénu, který je v angličtině. Grafika desky je stejná jako grafika na CD (logo kapely, vzadu fotka a krátké poděkování), testpress má jiný obal. Není zde žádný papír s texty. Tempo je střední a spíše pomalejší a těžkopádné (jako třeba první Way of the Glory), zpěv je zastřený. Celé to má takový hodně hutný a kompaktní zvuk a z repráků se to navás doslova valí. Melodičtější je strana B a hlavně asi první song – Flag. Jinak je to japonská klasika, která znalce místních band (především klasiky okolo SSS) dozajista zvukově nepřekvapí. Další bod pro WAR minimálně za to, že si desku můžeme objednat pěkně pohodlně z Evropy.

Skandalo Oi! je kapela z kolumbijské Bogoty, album se dá přeložit jako 20 let bez úspěchu. O jejich disckografii jsem se nikde moc nedoslechl, ale podle infa na fb byla banda založená v roce 1996. Kapela hraje v sedmi lidech - dvě ktary, basa, zpěv a navíc trubka a ságo, které jsou slyšet ve ska sonzích, ale umí zahrát i bez toho čistě Oi!/punkové věci (třeba dvojka Orgullo Capital, Corre Bonehead nebo poslední Guerrero Eterno). Ještě jsou tam slyšet taky klávesy. Vlastně je to tak, že se střídá ska/two tone song (od prvního Intra) s rychlejším Oi!/punk válem. Celkem je songů 10 a jsou ve španělštině (včetně instrumentálního Intra). Asi bych to přirovnal k německým Scrapy a jejich albu Saturday Night, kde se objeví i songy bez dechů. Hrubší songy Skadalo Oi! se dají určitě přirovnat k Oi! kapelám ze Španělska nebo Portugalska. Já na to ska moc nejsem, ale pokud se to takhle střídá s hrubými songy tak se mi to celkem líbí. Určitě parádní je hnedka druhý song Orgullo Capital (s fajn refrénem o Cabezas Rapadas) nebo song Bootboys. Za ty two tone věci bych jmenoval La Que Siempre Estara. Jinak v kapele jsou skoro všichni skins, což u takovýchto partiček v poslední době nebývá moc zvykem. Booklet je bohatej na fotky kapely, dále fotky z fotbalového stadionu a různých dalších akcí. Kapela se profiluje jako SHARP, ale rozhodě za tím nevidím nějakou rudou politiku, spíše takovej návrat k tradičnímu 69 stýlu, kterej někomu sedí více, někomu méně. Kapelu jsem neznal a příjemné překvapení. Určitě se po tom podívejte, alespoň na youtube.

Druhé album texaskýsch punkrockerů z města Austinu vychází na Rebel Sound a název by se dal z latiny přeložit asi jako „Vlčí hlava“. Předchozí album je zde samozřejmě recenzováno a dokonce na BB najdete i rozhovor s kapelou. Na desce je 13 songů včetně instrumentálního intra Caput Lupinum. Kapela hraje ve čtyřech, ale zpěvák hraje i na kytaru a nutno říci, že se to v jejich muzice odráží. Opět se jedná o směsku zvuku alá Motorhead (třeba konec Parasite, kterej je jak Ace of Spades) a punku pro skins alá Oxymoron, Braindance, One Way System, Crux, ABH a nebo domácích Normals!? Opět se tu styl songů střídá, takže najdete tu tvrdší (Society) i melodičtější věcí (Long Road), ale i ponurejší kousky (jako třeba Messiah, kde je zpěv podobný jejich souputníkům z Concrete). Songům je společná dobrá sólová kytara (třeba v Anxiety, Another War, nebo Parasite) a melodické refrény (třeba v One Shot, Bring it Back nebo 7 Years – což je jedna z nejlepších písní na albu). Kapela má už odjeté turné k desce, takže co se týče koncertování, jsou určitě akční a po poslechu alba se není čemu divit, protože tohle je skutečně špičkový streetpunk a kapela plynule pokračuje v laťce nastavené minulým s/t albem. Stejně tak jako k minulému alba, tak i k tomuto bylo natočeno video a to na song Another War, na který se můžete podívat zde http://youtu.be/LoIGRsJH3JU. Jinak deska vyšla jen ve 250 kusech (červená a zlatá s černými fleky), uvnitř jsou texty a plagát kapely. Komu se líbil debut, tak tohle je muzika na stejném levelu

Crowd Control Media zahájili limitovanou řadu „100 series“ touto nahrávkou kapele, kde zpívá frontman Hub City Stompers a která pochází z New Jersey. Na desce najdete šest songů ze ztraceného demáče (z nichž některé vyšly i na jejich CD Eight Year War v roce 2005 a dále tu je cover Chip on Your Shoulder) plus dva bonusy z jejich EPka (z roku 2000). Kapela je pětičlenná. Názvy songů jsou Doombringer, Bloodsucker, Little Boy Blue, Slave, Anthem 1, Dick in the Dirt a Wrong Side of the Pond. Na to, jak je to stará nahrávka a ještě k tomu demáč, tak kvalita zvuku i hudby je naprosto v pohodě srovnatelná s dnešními kapelami a v souboji s nimi by v mnoha případech uspěla. Témata songů jsou policajti, pracují třída, ale třeba i americké skins, kteří si hrají na Brity (ať už nošením Union Jacku, přízvukem anebo podporováním zámořských týmů, které nikdy neviděli a nemají k nim vztah). Fakt parádní song se super hláškama v textu jako třeba „I don´t shag, I fuck“, „I don´t give fuck about Manchester United“ nebo „I fly Old Glory not Union Jack“. To mě fakt pobavilo a název songu znamená něco jako „Na druhé straně rybníku“. Grafika obalu je poměrně jednoduchá. I přes to, že to jsou z větší části demo nahrávky, tak zvuk je čistý a všemu se dá rozumět. V pohodě věc.

Straight Right je HC kapela z Německa a toto je jejich debutové album, které obsahuje 13 songů plus jeden bonus. V tom je započítáno Intro, cover Take a Stand od Warzone a bonus, což je HC verze Eye of the Tiger (zřejmě kvůli obalu, jenž je celý v boxerském duchu). Všechny songy jsou anglicky. Songy se pohybují od vážnějších témat (třeba o Horrorshow o nebezpečných ulicích nebo Step by Step o unavující a špatně oceněné práci) až po ty odlehčené a srandovní (Stereotypes, který je o tom, v jaké zemi jsou jaký chlapi a ženský jsou v jaké zemi)ale najdete tu i na pomezí obou (Football not Soccer, který vypovídá o amerikanizaci Evropy a kde je intro z Green Street Hooligans nebo Falling in Love with a Bitch) a kapela si rozhodně nebere nějaké servítky (Hardcore Scene Sucks – o pozérství, Go Vegan Go Away, kde kapela sice uznává, že se velký průmysl ke zvířatům asi nechová zcela v pořádku, ale prase když vás bude moci sníst, tak vás sní, protože to je prostě zákon přírody). V kapele se střídají dva lidé na vokálech a to je jeden zpívaný a druhý je křičený, ale ani jeden není nějak extra hrubý (patrný třeba hnedka v prvním Blood, Sweat and Spit nebo refrén ve Football not Soccer). Stejně tak se tu najdou melodičtěšjí kusy (Stereotypes), ale i pořádnej náklep (sotva minutová Be One of Us nebo části Go Vegan). Je to taková mixka old school HC s novou krví a metalcorem (především díky zvuku kytar a rytmu bicích). V podstatě jde o takový crossover. Jinak celej booklet je udělanej v boxerském duchu a najdete v něm všechny texty, které jsou ale psány jako litý text. Já osobně HC moc neposlouchám, takže nemám moc s čím srovnávat (bodově nehodnotím), ale tak abych to shrnul. Kapela si bere kus z každého stylu coru, což je patrno jak na zvuku, tak i na měnících se vokálech.

Britská kapela, jenž první EPko vydala v roce 1983 a potom další až o 29 letech vydává další EP, tentokráte na Contra Records. Deska vyšla ve třech variantách a celkem v 500 kopiích. Na EP najdete čtyři songy Ain´t Done Nothing Wrong, She´s So, Ghost Town Daze a 16 Tons (cover od amerického kotlíkáře Merla Travise, který je ovšem rockově zahraný). Kapela hraje ve čtyřech se dvěma původními členy v sestavě. Zvuk je brutální oldskůl, který balancuje na hraně melodického Oi!/streetpunku, jaký předváděli třeba Red London (první a zároveň titulní song), přes inspiraci v Sex Pistols (dvojka She´s So, kde zpěvák v jistých pasážích zní jak Johnny Rotten), dále přes melodickou halekačku Ghost Town Haze, která zase připomíná clockwork kapely alá Major Accident nebo The Adicts. Poslední věc je výše zmíněný cover. Jinak obal je udělán taky nostalgicky ve formě novin z 60. let. Texty jsou o tom, jak dítě 60. let dospělo a přežilo všechny pády a kopance, o tom jak se město mění a obchody, na které jste byli zvykí, tak krachují nebo těžký život pracujícího člověka, který se nemění. Velká nostalgie a pro mě příjemné překvapení.

Toto je čtvrtý single americké kaeply Suede Razors, kde působí členové kapel jako Harrington Saints, Subway Thugs, Sydney Ducks, Hounds and Harlots nebo Emergency a vyšel na Contra Records a Under Watchful Eyes (což je label grafičky Muny, která je zodpovědná i za obal). První song na desce je Passion on the Pitch a je o klasické oslavě vítězství po vyhraném fotbalovém zápase. Jedná se o song v pomalejším tempu a úvodní riff vám určitě připomene klasiku 1984 od 4 Skins a na konci najdete fajn sólíčko. Dvojka je cover klasickýho válu (s upraveným sólíčkem ke konci), o kterém se asi vedou nekonečné spory, jestli to první vymrskli Red London nebo Skullhead :). To nám ale může být vcelku jedno, protože song je to parádní a tady je obohacen ještě o vyhranou baskytaru. Jinak obal je udělán jen jako jakási kapsa, do které je strčené EPko (v mém případě červená barva), vzadu pak najdete fotku kapely a pasové fotky jednotlivých členů. Kdo má rád pohodový, jemnější a klidnější bootboy zvuk okořeněnej r´n´r kytarou a má si kde desku přehrát, tak tohle je věc přesně pro něj.

Split EP mexické a italské kapely je venku na Vinyl 4 Bootboys, který je zodpověddný už za jejich předchozí nahrávky. EP obsahuje celkem dvě a dvě písně od každé kapely (nějaké songy si můžete poslechnout i na tomto odkaze http://tinyurl.com/qcvx28n). Sun City Skins zde mají songy Nuestra Escena (Naše Scéna) a Anos en Vano (Ztracené roky), FAVL potom Un Altro Ricordo (něco jako Další paměť – ale nevím jestli se google neseknul) a Signo Viterbium (což je song, který můžete znát z jejich debutu, ale je znova nahrán. Jak je vidět z názvů, obě kapely zpívají svoji mateřštinou. Sun City Skins hrají melodický Oi! s rockovější kytarou (sóla a nejen úvodní riffy v obou písních) a určitě se zde nabízí paralela s kapelami jako třeba Orgullo Sur a na to, že jejich sestava je jen tříčlenná, tak předvádějí parádní hudbu. FAVL zde začínají novým songem, který se uvede hnedka parádním sólem (za které může opět kytarista roker), které vás provazí pak po zbytek songu. Jak už jsem psal nahoře, dvojku můžete znát z jejich debutu Cemento E Folia, akorát zvuk je zde trošku vylepšen (opět nejspíše zásluha kytaristy) a song je tvrdší a přímočarejší, než Un Altro Ricordo, ale obsahuje parádní sborový refrén. Osobně jsem rád, že se kapela vrátila k jejich mateřštině, protože ta si myslím, že jim sedí více a první song to absolutně dokazuje. Deska vyšla v nákladu 250 kusů (100 černých, 150 červených) plus 10 testpressů a musím tedy hodně pochválit její obal, opravdu pěkná grafika. Uvnitř standardně texty a fotky obou kapel. Osobně si myslím, že toto je parádní zářez pro label a osobně doufám, že se to snad rychle vyprodá. Za mě super!

Symfonie ze svěrací kazajky – to je název čtvrtého regulérního alba od Tattooed Motherfuckers. Celkem na něm najdete patnáct písniček, včetně mluveného intra, dvou coverů (Leave Me Alone od Angelic Upstarts, kterou nahráli i Braindance na albu Delusions of Grandeur a Kick to Kill od Guttersnipe Army, oba s trošku upravenými texty) a songů Fuck the System a I Hate You ze singlu Fuck the System. Takže to pořád máme deset nových věcí, což je slušný. Jinak TMF nahráli album v pěti, tzn., že nabrali druhého kytaristu. Muzika se díky druhé kytaře stala více vyhranou (Standing Steady nebo Fuck the System), ale pořád to jsou staří dobří TMF (od jejich debutu Hate Edge uplynulo už 11 let), kteří to do vás naperou svoji nasraností, která zní z kytarových riffů a hlavně ze zpěvu (výmluvnej je asi název songu Love Manifests Itself Through My Hate, kterej i ukázkově reprezentuje hudební styl TMF). Texty se věnují například národu, který je závislý na lécích (Medicated Nation), tribut song pro seriálového Dextera, který zakročí, když justice selže (My Dark Passanger), potom prostej song o tom – nelíbí se ti muzika TMF? Fajn neposlouchej to a nekupuj to, ale nestarej se o ně (Standing Steady), pak dva songy o šíleném světě, který ovládají stejně cvaklý politici (Mad Mad World a The World´s Gone Mental) a závěrečný Insane o tom, že šílení jsme vlastně všichni. Taky u skoro každýho songu je začátek nebo konec opepřenej nějakou filmovou hláškou. Booklet je proti ostatním album od TMF trošku víc odfláknutej, žádný fotky kérek nebo členů kapely, ale jen texty na bílém podkladě s krvavými skvrnami. Na album sedí parafráze od Řezníka „pořád jenom hejt a tak to má bejt“. Klasika od TMF.

Splitko americké punk rockovky Adolescents (kteří hrají od roku 1980 a jejich členové později hrávali v Agent Orange nebo v Social Distortion) a ruské kapely Svetlanas (kde zpívá ženská), která toho času sídlí v Itálii a která má za sebou celou řadu větších tour (například po USA s DOA, Dickies nebo právě s The Adolescents, kde asi došlo k nápadu na společné splitko). Každá kapela je na EP zastoupena dvěma písněmi a všechny jsou v angličtině. Američané zde mají songy Fukushima Lemon Twist a Forever Summer, Rusové potom Tales from the Alpha Brigade a Step Back. The Adolescents mají za sebou celou řadu singlů i řadových alb, takže jejich muzika je vyhranej rychlejší americkej punk rock s parádní sólovou kytarou, která si hraje téměř celou dobu trvání songu (Fukushima Lemon Twist, která je hodně rocková alá australský Rust). Druhej song je podle názvu klasická letní punkovka, kde ovšem věčné léto symbolizuje i jakýsi lepší svět a zvukově je to jak Bad Religion. Svetlanas hrajou ukřičenější punk rock, kde je zpěv na můj vkus trošku utopený za ostatními nástrojemi v porovnání s nahrávkou od The Adolescents. První song je protiválečná klasika s pomalejší pasáží a zapojením chlapských vokálů ke konci písně. Ve druhém songu také uslyšíte solidní kytarový sólíčko. Já osobně moc tenhle styl muziky neposlouchám, ale The Adolescents se mi celkem líbili, Svetlanas už o něco méně, je to na mě moc uječený.

Čtvrté album belgických The Agitators vychází na Contra Records jako LP nebo jako v digipacku zabalené CD. Jak CD, tak LP mají jiný obal. Jinak kapela hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a působí v ní bráchové Lierovi (zpěvák Marc a kytarista Bart). Celkem na albu najdete deset anglicky zpívaných věcí, které se týkají lehčích témat, jako je třeba Rebellion Festival v Anglii (Rebellion), veselo/smutná o nebeském báru, kde se spolu potkají Ramones, Cash, Joe Strummer nebo Colin z Running Riot (The Precious Ones) nebo fotbálek, respektive váš tým (1880), ale většina songů má svoje téma vážnější a osobnější, jako třeba láska Vašeho života (Marjan), smrt otce (Gone but not Forgotten), životní optimismus a fakt, že i když občas je to pěkně na hovno, tak jsou místa, kde je to ještě horší (Paradise), policejní násilí a logika, kdy zloděj má více práv, než Vy a eclkově současný stav světa plného terorismu (I Wanna Know), nesmyslné debaty politiků v TV, které jsou jako přes kopírák (Welcome to the Circus), facebooková generace dětí, kde se každý může chovat naprosto jinak než v realitě (Facebook Generation) nebo to, že podrazáci a bonzáci se dočkají svého soudu (Judgement Day). Všechny songy jsou ultramelodické, zpěvné a kytarová sólíčka všechno tohle jen podpoří, takže za mě vede Judgement Day, silná The Precious Ones nebo Paradise s parádním singalong refrénem. Jinak jak už jsem psal, CD je uděláno jako digipack s pěknou grafikou vnějšku i vnitřku, kde jsou texty a děkovačka, ale není zde třeba žádná fotka kapely. Kapela je stálicí stylu, který si jede, na starém BB s ní najdete rozhovor a mně se jejich muzika vždy líbila a líbit bude. Parádní věc ve skvělém obalu!

Stratum Records si libuje ve vydávání debutových počinů méně známých kapel a nutno říci, že se mu to zatím velmi daří, protože EPka stojí za to. Nyní šáhnul po exotické Oi! kapele z Kostariky ve Střední Americe (městio Palmares), která se jmenuje The Agrios a název alba znamená něco jako Tribuny, Mosty, Ulice, Chodníky. Celkem na desce najdete čtyři songy ve španělštině a to Tu Segundo Hogar (Váš druhý domov a je právě o životě na ulicích, mostech nebo tribunách, jak napovídá název alba), Reflejo (Odraz), Zona Occidental (Západní oblast) a Oye Bobo (s tím si překladač neporadil). Hudebně se jedná o surovější muziku, která stojí na dunivé base a hrubém zpěvu. Hodně to připomíná Ultimo Asalto (první song je jak z časů Nuestro Orgullo Passado). Dvojka je už melodičtější a zazní v ní kytarová vyhrávka. Třetí vál obsahuje parádní basové variace a společné refrény. Čtyřka je potom halekačka o skinheadském kultu, kde taky zazní melodická vyhrávka. Deska vyšla ve 200 kusech (165 s tímto obalem a 35 s obalem alá Kicker Boys) + 5 testpressů. Uvnitř najdete celou řadu fotek kapely a jejich kámošů a taky všechny texty (ale jen ve španělštině). Parádní kapela z exotické země, která zpívá ve Španělštině a která stojí minimálně za poslech.

Třetí album této slovenské kapely vychází opět na jejich vlastním labelu a obsahuje 10 songů v jejich mateřštině. Stejně tak, jako k minulým albům, tak i k tomuto byl natočen videoklip (konkrétně na song Alkohol je dobrý!, na který se můžete podívat tady http://youtu.be/GXcAoaMsdik). Rozdíl oproti minulým albům je ten, že CD není v digipacku, ale v klasickém obalu a jako je zvykem, tu není žádný booklet, ale jen seznam songů a sestava kapely, která se nezměnila. Nezměnila se ani muzika (pohodové a melodické věci s příjemnou sólovou kytarou a jejími drobnými vyhrávkami), ale přijde mi, že kapela mimo sranda textů (jako třeba právě Alkohol je dobrý!, Loto, Pod papučou, Smola nebo třeba Prostitutka) zařadila do tvorby i trošku vážnější témata (třeba hnedka první Nevieš čo sa deje, Atomová bomba, Idiot, Bratislava nebo třeba Potopa). Takže pokud se dopočítáte, tak je to fifty fifty. Vážnější témata evokuje i obal, který dělala nějaká kamarádka kapely. Právě ty vážnější songy se mi moc líbí. Nejvíce asi Idiot (o tom, že každý druhý je idiot, i když si to nemyslí a naopak si myslí, že je něco více jak vy) a hlavně Potopa (která je o chování lidí na planetě a k ní a o potopě, která by měla asi bláhodárný účinek) a kde jsou slyšet i klávesy. Super je taky Bratislava a o tom, jak se mění rodné město a z lokálního se postupně stává globální a šedá masa, takže casina, herny a stavební pozemky z parků. Nevieš čo sa daje je o tom, jak člověk nemá žádný info o věcech, které se dějou kolem něho a Atomová bomba pak o tom, jak může skončit svět. Ty lehčí songy jsou o výhře v loterii, o tom, jak člověk zblbne, když si najde ženskou a zapomene na kámoše, o kurvách a jejich životě, o dni blbec, který začne od božího rána a trvá až do večera anebo o krásách chlastu. Druhé album kapely nebylo tak dobré, jako to první (ale jen o maličko) a toto se dostává minimálně na stejnou úroveň toho prvního a za mě ještě o kousek výše, právě díky „zvážnění“ :). Paráda.

The Bad Engrish je partička pěti punkerů z Colorada (Denver), která mastí rychlejší Oi!/punk. Na desce najdete celkem 13 songů (včetně bonusu Engrish class), které jsou nahrané delší dobu a vyšli na kazetě na Tape or Die jako album Punks forever, forever punks v roce 2014 a 2015 (druhá verze), kdy každá byla limitovaná sto kousky. Rebel Sound se rozhodli hodit to na LP a já to jen kvituju, protože to rozhodně stojí za to. Hnedka první song Oi! is… můžete znát z dvojky Voi!ce of America EP. Kapela je poměrně zaběhnutá a má na ještě jedno album a jedno splitko. Jak už jsem psal, je to rychlejší punk (ale ne takovej sypec jako Casualties, ale hrozit ukazováčkem pod podiem by vás to donutilo), který je charakteristický chytlavými vyhrávkami (Miles and Miles, Never Stray nebo You Hate Me), melodičností, společnými refrény, opakováním a přeřváváním. Naprosto parádním songem je pro mě People Change, který je o tom, jak my zůstaneme stejný i přes to, že celá řada kámošů se ztratili v normálním životě a pak Miles and Miles o odehraných koncertech v horoucích prdelích. Na následujícím odkazu se můžete podívat na ofiko klip k songu Fish and Chips https://youtu.be/PaFA8gZErVs. V jejich muzice slyším o generaci starší Blanks 77 nebo třeba Discocks a Dick Spikey z Japonska. Deska vychází v 500 kusech (50 černých, 325 červeno černých flekatých a 125 bílých s černočervenými fleky). Pokud máte rádi výše zmíněné kapely anebo bandy jako Sniper 66, které jsou více do Oi!, tak tohle je přesně pro vás. Dobrý.

Téměř na každou kapelou, která se delší dobu motá na scéně, koncertuje a tvoří, přijde čas na sumírování a tvorbu Best of.. alba a to je právě případ tědlech belgických dudáků, kteří mají na kontě čtyři plnohodnotná alba (v tom i dvou CD The Loyal Men, kde je jedno CD věnováno jen coverům) a jeden CD singl. Na tomto CD, které vydalo jejich dvorní vydavatelství 4Subculture Records najdete 12 songů, které kapela považuje za to nejlepší, co kdy vytvořili a celkem vyrovnaně to pokrejvá zmiňované předchozí počiny. Takže tu máte songy jako Toora Loora, Piper Bill, Beer and Women, Don´t Walk Alone, We´re the Clan, Here We Go, Friends Until the End, All for One, Black Tartan Clan, Standing Strong, Belgian Tartan Army a Ye-De-La Hey. Oproti klasické best ofce je zde trošku nestandardní booklet, jelikož v něm najdete všechny texty a celou řadu fotek, ale není zde třeba žádná rekapitulace, velká děkovačka, shrnutí koncertů a alb nebo třebas historie kapely. Normální bestofka, která mapuje tvorbu kapely za posledních 7 let a která vás (pokud máte od kapely všecky vydané věci) ani nepotěší, ale ani neurazí a ty co kapelu neznají, alespoň seznámí z jejich tvorbou. Nebudu hodnotit, recenze na předchozí počiny se dají dohledat na BB.

Po pěti letech vydává tahle partička z Rotterdamu plnohodnotné album s názvem Aftermatch. Já osobně psychobilly styl nikdy nějak extra zvlášť nesledoval, tak nevím, zda recenze bude zcela vypovídající. V kapele působí mimojiné kytarista Rudo, kterého můžete znát z Razorblade a Stealers. Celkem zde najdete 14 anglicky zpívaných songů, které se zaobírají klasickými psycho tématy a názvy nijak nevybočují z tématů tohoto žánru – například A Butcher´s Tale, Eat Your Soul, Midnight Madness, Human Dog, Zombie Carnage nebo třeba Legal Killer (což je znovu nahraná jejich starší věc). Najdete tu taky song Wednesday Night, kterej můžete znát ze split EPka Rotterdam/Milano. V některých sonzích (třeba druhá Eat Your Soul, Step Aside nebo Midnight Madness) je kontrabas cvakavější, v některých právě naopak a songy zní jako špinavej rock´n´roll/punk rock alá Motorhead nebo The Bones (The Deal) a některé songy to je čistá punkovka (Hyperdrive, Dynamite Lust). Vévodí spíše střední a rychlejší skladby, ale najdete tu i pomalejší věci (třeba Human Dog). Album má vyjít jako CD někdy začátkem září 2015 a později se chystá i vinylová verze. Zatím mám k dispozici pouze obal, který je v duchu názvu alba – postapokaliptický svět se zombíkama, takže s textů vám kromě názvů songů moc neodhalím, ale určitě čekejte klasiku. Jak jsem psal v úvodu na psycho moc nejsem, ale tohle se poslouchá dobře a je fajn vědět, že kapela je po pětileté odlmce zase zpět!

The Detained je kapela, která hraje ve čtyřech a pochází z Berlína. Toto je jejich čtyřpísňový debut, který vychází na Lionheart Records v 75 kusech (tento obal) a 250 kusech s jiným (barevným) obalem. Název kapely by se dal přeložit jako „Zadržení“. Na desce najdete čtyři songy s názvy Get Out, Apathy, Aghet a Two Faced, takže z toho můžete usoudit, že kapela zpívá v angličtině. Členové kapely mají zkušenosti s hraním v kapelách jako Disrespect nebo třeba Final Prayer, takže z toho vám může být jasné, že to bude celkem sypec a každej song má maximálně dvě minuty. Kapela hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a jejich muzika je pěknej sypec a mixka 82 punku, HC nebo Oi! muziky – asi něco jako Urban Savage, ovšem v tvrdším podání nebo další věci na pomezí HC, které Lionheart tak rád vydává (All in Brawl, Hired Goons…). Název desky i písně Aghet odkazuje na dokument o turecké genocidě na arménské populaci v letech 1915 – 1918. Jinak texty odkazují na zbohatlíky, kteří obsadí vaší čtvrť a promenádují se vašimi ulicemi, dále apatie současné společnosti, která je postavena na penězích, otrocké práci a plytkých vztazích, dále Aghet o zmíněné genocidě a poslední o falešných lidech, kteří předstírají to, čím nejsou. Uvnitř najdete papír s texty a fotkou kapely. Kapela v současné době vydává další EP (na Contra Records) s názvem Iron and Blood, na který se už teďka moc těšim. Dobrý.

Páté album polské kapely ze Štětína a druhé, kde nezpívá Mucha (toho času Gan), ale Syn. Celkem zde najdete dvanáct polsky zpívaných kawálků a na titulní song se můžete podívat v podobě videoklipu na https://youtu.be/y7LG3eKx2_Y. Kapela trošku přitvrdila a vyhrála se jako prase a jedná se o Oi!, který je šmrncnutý metalovým soundem, který je slyšet hlavně ve skvělých kytarových vyhrávkách, které jsou slyšet v každé písni. Celý zvuk je neskutečná zeď, z které vyčuhuje basa s ocelovým soundem jako ostnatej drát, bicí jak cihly a dohromady to pojí kytara a společné zpěvy. V posledním songu Labedzi Spiew uslyšíte i piano a akustiku. Jinak témata jsou poměrně klasická – konec světa, kterej spláchne vše, patriotismus, tetovačky, pouliční spravedlnost, státní kontrola ve stylu velkého bratra, nebezpečí chlastu anebo darmožrouti, kteří se chlubí vašimi úspěchy. Kromě posledního songu, který začíná akusticky, jsou všechny songy ve stejném tempu, které jede jak parní válec na speedu. Songy jsou tvrdší, ale na druhou stranu melodické a dobře poslouchatelné. Mně osobně se líbí hodně Serce Chuligana (což je asi nejmelodičtější song) a pak určitě Dumny Bialy Orzel (který není hnědý, červený, růžový ani čokoládový, ale bílý), Reguly i Zasady, Mowa Nienawieci (s poetickým refrénem „ja was po prostu kurwy nienawidze“) a Banda Darmozjadów. Booklety u Olifantu jsou v cajku a nejinak je tomu i tady, fotky, texty a obsáhlá děkovačka, kde nechybí ani CZ kapely (kapela tu hrála 3x mám ten pocit). Za mě super!

The Lower Orders je kapela, která pochází z Floridy (města Orlando a Jacksonville) a toto je jejich čtyřpíšňový debut, který vychází jako single sided LP na německém labelu Lionheart Records. Kapela na sebe v minulosti upozornila svým dvoupísňovým demáčem, který si stejně jako EPko můžete poslechnout na https://thelowerorders.bandcamp.com/. Kapela hraje v pětičlenné sestavě (většina členů má zkušenosti s hraní v kapelách jako Seventh Star, Boys No Good, Kids Like Us, The Deal, …) a LP vyšlo ve dvou variantách – obyčejný obal s modrým potiskem (175 kousků) a sítotiskový zlatý potisk s jinou zadní stranou (75 kousků). K tomu přidejte 15 testpressů s černobílým obalem. Songy se jmenují Retirement Plan, Hated and Proud, Fight to Survive (kde je riff jak od 4Skins a song zní jak od jejich kolegů z The Bridgeburners) a Hard Luck (první a třetí byl i na demáči). Texty musíte vyčíst z názvů anebo oposlouchat, protože k desce není žádný papír, takže tu máme odchod do důchodu, který se rok co rok prodlužuje, potom klasika o tom, jak vás lidé soudí podle zjevu, popíjení a trable o víkendu nebo o tom, že nikdo nemládneme. Jinak hudebně je to pohododvý melodický Oi!/streetpunk bez vlviů HC nebo metalu, zpěvák má normální vokál a není to nějak na sílu tlačené. Občas uslyšíte společné refrény, halekačky a kytarovou vyhrávku (třeba hnedka v Retirement Plan nebo Hated and Proud). Dobrý.

Split CD dvou německých Oi! vydává Feindkontakt Produktion. Ti mají na svědomí i debut Morons Who Let the Morons In? CD otevírají Rampage pěti písněmi v němčině, pak je zde song Schikane (o indexování koncertů a celkově velkém bratrovi, který vás sleduje na každém rohu pod maskou svobody), který hrají obě kapely a pak následuje pět songů o Morons (kde je i angličtina – Public Enemies a Spirit of 69 (Has already died)). Jako bonus zde najdete další dva songy od Rampage (Danke a Selbstverrat, které předtím nebyly nikde publikovány). CD vyšlo jako digipack (ale i jako normál anebo LP) a je limitováno 225 kousky s parádním tlustým bookletem plným fotek a textů. Rampage jsou kapelou zkušenější, co se týče hudebníků (Brachial, Insidious Skins, Sorry No!, nebo Anti Clockwise), ale i počtem alb (On Attack a Rock Against Society). Hrají hudebně i textově přímočaré Oi! s klasickými tématy (jako je hrdost pracující třídy, víkend, atd…). Moc se mi od nich líbí song Menschenmüll, který je o síle peněz, ale zároveň i o faktu, jak prachy kazí lidi. Ve Wochenende uslyšíte i náznaky ska rytmu ve slokách, které pak přijde do sypačky v refrénu. Morons hrají poodbný přímočarý styl, ale navíc tam uslyšíte tu angličtinu a více střídání ve zpěvech (třeba Public Enemies) a trošku více vyhrávek. Pecka od nich je určitě Spirit of 69 (Has already Died), který je o těch, co mají raději Oi!, punk nebo rock než northern soul a rocksteady pro starý báby a také je věnována všem, kteří přesně vědí, jak to v tom 69 bylo :). Potom následuje song Kraken, o aggroskínech v maskáčích s kšandama jak stěhovací pásy, co bojují za panbskou rasu (něco jako Inbreed od KBK). Pro fanoušky německého Oi! samozřejmost.

Splitko welšské a kanadské kapely obsahuje 7 songů od Oppressed (z toho pět nových) a 6 songů od The Prowlers. Název alba je odvozen od podobných splitek, které vycházeli v 80. letech na Oi! Records. Jak už bývá poměrně běžné na podobných splitkách, jedna kapela udělá cover té druhé, takže Oppressed tu mají halekačku Drunken Skinhead (což je variace na irskej song Drunken Sailor), který Prowlers vydali na albu Hair Today Gone Tomorrow. Kromě toho je tu i Greatest Cardiff Rip Off, což je variace na Cockney Rejects, rnr odrhovačka Head Kicked In, kterou coverují kapely od Rezillos přes Moonstomp až po White Nois a SHARP Anthem je od The Bois. Další songy se týkají jejich města (Cardiff Born) nebo jejich fotbalového klubu (Bluebirds Unite), což je asi nejlepší song z jejich strany desky, ale už byl k dispozici na nějakém EP. Takže „nové“ songy to jsou jen v úvozovkách. Prowlers převzali klasickej song Urban Soldiers a mimo to zde mají i song Antifascist Skin od švédských Poblers United (kterej u nás proflákli The Protest). Jinak zde mají skutečně čtyři nové a hlavně jejich songy, které se nesou v jejich klasickém pojetí Oi! hudby – střední tempo, těžkotonážní kytara a lehké vyhrávky podpořené hrubším zpěvem (hlavně We´re Here to Drink Your Beer, což je halekačka jak prase). Strana Prowlers je 100% lepší. Jinak album vychází jak v CD tak i v LP verzi a pro Evropu bude na červeném vinylu. Celkově to hodnotím pouze průměrně, protože strana od Oppressed Vám skutečně mnoho nového nepřinese.

Split EP dvou finských kapel vychází tradičně na This Means WAR a Rolling On! Records. Desku otevírají Prideful, které známe z jejich solo EPka a pak ze splitka s Orgullo Sur. Kapela zde má dva anglicky zpívané songy a to Shields of Iron a pak cover od německých metlošů Bilskirnir The Hammer Strikes Again z jejich desky Wolfswut. Jinak k Prideful se přidal kytarista Santtu, kterého můžete znát třebas z Wrongdoers. Banda teďka hraje styl Iron Rock, což evokuje náklon k metalu (proč ne) a i témata obou songů se tomu přibližujou. V prvním songu je na konci slušný kytarový sólíčko. Cover je zahrán dobře, ale ne s tak hrubým hlasem jako v originále. Na straně B najdete dva songy od Kareliaani a to Sotahuuto (Válečný pokřik) a National Pride v demo verzi. V obou písních zazní slušné kytary, přičemž National Pride je více metalová a jsou v ní slyšet i klávesy. Jinak deska má pěkný obal (Prideful jak od Manowar nebo jiných power metalových band) a uvnitř najdete papír s infem o kapelách, jejich logem a detaily o nahrávání, ale texty bohužel nee. Prideful jsou vyhranější a vyhranější, Kareliaani podávají standardní výkon. Fajn. Celkem vyšlo 300 kopií plus 20 testovacích.

The Stand Alones je čtyřčlenná kapela pocházející z města Austin z Texasu a toto je věc, kterou nahráli a sami poslali do světa minulý rok. Banda funguje od roku 2011 a jsou v ní ex-členové spolků jako Razorwire, Sore Losers, Bad Rackets, Faster Disaster, The Hormones nebo The Scary Mondelos. Album zatím existu jejen v digitální formě ovšem zajímá se o něj německej label Subcultural Records a je šance, že by mohlo tento rok vyjít v regulérní podobě. Celkem najdete na albu devět songů s názvy jako Blaze of Glory, Booze Born (podobnej song mají i Stormwatch), Streets of Violence (ne od Braindance), Raise Fist, One for All, Irish Whiskey, Down the Gutter, Hold the Line nebo Makin´ Some Noise. Muzika kapely se pohybuje ve středním tempu a jedná se o street rock´n´roll s melodickými kytarovými vyhrávkami a společnými vokály v refrénech (hnedka první Blaze of Glory nebo třeba Raise Fist). Určitě jsou v tom slyšet i vlivy southern rnr, které kapela nezapře a klasického rocku (Makin´ Some Noise, které zní jak od Slade a kde uslyšíte parádní kytaru). Poslední song Down the Gutter je pomalejší a asi nejmelodičtější věc, která začíná pouze kytarou a zpěvem. Jinak kapela pochází z Austinu, odkud pochází třeba Broadsiders, Concrete (s kterými kapela i hrála koncert), Ironhead Division nebo třeba Sniper 66 a jejich songy si můžete poslechnout na https://thestandalones.bandcamp.com/album/the-stand-alones. Dejte tomu šanci a my si rádi počkáme na verzi od Subcultural Records. Dobrý.

The Suburbs je kapela z německého Berlína, kde působí bývalí členové Tower Blocks, The Pikes nebo No Entry a toto je jejich debutové album. Kapela na sebe již upozornila v roce 2013 svým EPkem, které vyšlo na Bootboys Cove Records a které obsahovalo tři písně – Generation Vodka, Addicted to Oi! a Same Old Shit. Ty ostatně najdete i tady a k tomu dalších 11 věcí v angličtině (včetně coveru Police On My Back od The Equals, kterej ale proslavili Clash). Jinak sestava je klasika – čtyři kusy. Hudebně je to melodické a je to postavené na jednoduchých zapamatovatelných melodiích a vyhrané kytaře i baskytaře. Další věcí je doplňování a zdvojování zpěvů. Hodně mi to přimpomíná jejich belgické kolegy Agitators. Témata textů se pohybují od méně vážných jako třeba Hank (o kámoši ožralovi, kterej tráví celej život v zapivanejch barech), závislost na Oi! hudbě (Addicted to Oi!), Punks on the Catwalk a Buy Your Image (o pozérských punks, který se můžou v příslušném obchodě za pár peněz oblíct alá Mike Ness) nebo třeba Same od Shit (o tom, jak posloucháme pořád stejné věci i když stárneme) až po ta vážnější jako je násilí (Violence down the Subway nebo Wrong Place, Wrong Time), děti závislé na chlastu (Generation Vodka), těžkej život pracujících co tahaj dvojité směny (Working Poor), nebo zbohatlické dětičky, kteří dělají bordel v ulicích jménem pracující třídy, kterou neviděli ani z vlaku (Riot Kid). Nejvíce se mi určitě líbí vály jako Riot Kid, Punks on the Catwalk a poslední pomalejší Same Old Shit. Jinak celé je to zabalené do černobílého digipacku s texty, fotkami, plagáty a děkovačkou. Kdo má rád melodické a zpěvné kapely, tak tomu se tento počin bude 100% líbit.

The Sultans je tříčlenná kapela, která pochází z Irského města Dublin a hrají v ní dva členové maďarských Derkovbois a bubeník francouzských HardxTimes/DeathxSquads. Album bylo nahrané na přelomu let 2010 a 2011 a to ve zkušebně. Celkem na albu najdete 12 songů (vlastně 13, je zde i bonus song, což bude nejspíše nějaký reggae cover a uslyšíte v něm i ženské vokály), z čehož je většina anglicky a jedno je cover od maďarských Böiler (Ha Te Is Jössz). Maďarština zazní i v v části songu Sultans Oi! Oi! Oi!, Let´s Go Party a v songu Panel Tango. V bonusovém songu zazní i klávesy. Jinak muzika je střední tempo a je to celé hodně do sugar Oi! (třeba songy You were not for Me o bývalé lásce nebo hororovej Nosferatu is back in Town, kterej se mi líbí asi nejvíce z desky) a celá kapela se podporují ve zpěvu (třeba Rich Boys nebo Sultans Oi! Oi! Oi!). Z celé nahrávky je cítit velká lehkost, zpěvnost a fakt, že je to děláno jen a jen pro zábavu. Texty jsou víceméně srandovní a jsou o popíjení (Let´s Go Party, Dublin Drunkards), nenávist k řidičům autobusů (ABAB - All Busdrivers Are Bastards), atd… prostě nic vážného. K desce je přibalený i papír s popisky nebo spíše jen refrény textů (anglicko – maďarsky) a příběh kapely, jak se tři cizinci potkali v Dublinu na pivu a založili kapelu. Kdo má rád melodické věci s trošku neučesaným zvukem, tak tomu se bude líbit i toto.

Po s/t singlu vydává tahle australská kapela, kde na zpěvu najdete Ala z Marching Orders/RazorCut, plné album s názvem Dark Times (kterej k jejich hudbě sedí, jak prdel na hrnec). Kapela totiž nehraje nic jako Alovi ostatní bandy, ale jedná se o temnej post punk, new/dark wave alá Joy Division, Skids, atd… Celkem na album najdete 10 songů s výmluvnými názvy jako třeba The End of the Line, Sky is Falling, Dead Friend, Caught in the Web nebo poslední (titulní) Dark Times. Muzika je ve středním tempu s výraznou basovou linkou, která je temná jak svědomí. Do toho přidejte Alův zpěv, který je v tomhle projektu víc melancholický, než v ostatních a občasnou kytarovou vyhrávku (Don´t Want to Be a Victim, Sky is Falling Down nebo Caught in the Web). Nejlepší songy jsou pro mě určitě Dead Friend a pak The Call (v jehož refrénu uslyšíte i parádní jekot). Obal je udělanej v duchu jejich debutového EP – jakési abstraktní čáry a klikyháky. Album má fyzicky vyjít v evropské a americké verzi začátkem září. Pokud máte rádi Alův zpěv a temnější muziku, tak tohle je album přesně pro vás. Na první poslech mně to nic moc neřeklo, ale po chvíli se vám to dostane pod kůži.

Top Dog je čtyřčlenná kapela z města Carlisle ze severozápadní části Británie (konkrétně z hrabství Cumbria) a toto je jejich debut a další EPko nové kapely z ostrovů, kterou vydává Rebellion (deska bude venku koncem řijna). EPko obsahuje čtyři songy a to Welcome to My World, Botchergate, Clockwork Warrior a Violence. Top Dog dominuje hrubší zpěv zpěváka Steho a osolená basa (songy Botchergate a Violence). Do toho hoďte syrovější kytaru a máte zhruba zvuk Top Dogu. Celý mi to trošku připomíná Gundog a to nejen názvem. Třeba první song mi Welcome to My World mi je hodně evokuje a je o těžkém životě, který byste asi žít nechtěli. Dvojka Botchergate je o čtvrti města, která je zřejmě podle intra a outra songu asi proslavená nočním životem a putykama. Poslední dva songy asi nemá centu moc rozebírat – klasika z mechanického pomeranče včetně štěku z filmu a starý dobrý násilí, kterému se občas nelze vyhnout. Kromě posledního songu Violence (který je rychlejší) je to celé ve středním tempu. Grafika obalu je poměrně jednoduchá, ale o vnitřku opět nemůžu říct ani prd. Další nová kapela ze starého dobrého Albionu, která stojí za poslech.

Další splitko mexických Suncity Skins vyšlo na Aggresive Zone Recods a tentokráte to je s německou kapelou TrommelfOier. Desek vyšlo celkem 500 (126 červených a 374 černých) a jsou ručně číslované. Obě kapely hrají ve tříčlenném obsazení a každá zpívá svým rodným jazykem. Na straně A najdete dva songy od TrommelfOier (Vaterland a Alte Zeiten), na straně B potom tři od Suncity Skins (Guerrero, Tras Los Muros a Hay Que Pelear). TrommelfOier hrají střední/pomalejší tempo poměrně klasického německého stylu a názvy songů (Vlast a Stará škola) poměrně napovídají, že to budé hodně klasické. I když v obou písních mě celkem překvapila vyhrávka. Jinak určitě jsem zvědavý na další jejich počiny, které určitě mají, jelikož na živo hrají. Názvy songů Suncity Skins by se dali přeložit jako Válečník, Za zdmi a Musíme bojovat. Suncity Skins hrají rockově laděný Oi! a pokud srovnáme jejich muziku se strnou A, tak jednoznačně vítězí. Nejlepší je asi poslední song, který je v pěknym fofru s rychlým kytarovým riffem. Takže rychlejší tempo a parádní (nejen) úvodní kytarový riffy. Jinak obal je poměrně jednoduchý – loga kapel a na pozadí vlajky států, z kterých pocházejí, vzadu fotky a uvnitř žádné texty. Věci od Aggressive Zone Records nejsou špatné (ba naopak) a tohle rozhodně není výjimkou. Fajn.

Po mini album 30 Åriga Kriget a živáku z Kuggnasu, vydávají Ultima Thule další placku s názvem Trägen Vinner, což by se dalo přeložit jako Vytrvalost vítězí. Album vychází jako LP (Dim Records) a jako CD. Jak k LP, tak i CD je možné sehnat ještě s mini albem Svenska Klasiker, kde najdete čtyři další věci. Podle názvu to budou nějaké známé lidovky a tradicionály a v písních uslyšíte i piano, akordeon, akustika, samply, ženský zpěv, atd… Na regulérním disku je 12 švédských songů (z čehož Storm I Natten (Noční bouře) můžeme znát z 30 Åriga Kriget). Na první song Arg (Rozlobenný) existuje i ofiko video, na které se můžete podívat zde https://youtu.be/8rVr7fffACw. Kromě klasických viking rockových melodií plných středověky znějících kytarových vyhrávek tu najdete i akustické songy (Nolltid – Není čas a Jordvisa – Píseň země). Názvy songů by se dali přeložit jako Hořící hrad (Borgen brinner), Svět který není (Den värld som icke är), Oceán bláznovství (Dumhetens hav), Kolejnice (Spårbunden), Ostatní (De andra), Zloděj vlajky (Flaggtjyv) nebo Mladý rebel (Ung rebel). Hnedka od prvních tonů uslyšíte přesně to, proč jste si desku koupili. Songy Arg a De andra skutečně perfektně otevírají album a Ung Rebell, Flaggtjyv a akustické věci výše zmíněné to dále potvrzují. Jinak booklet je na pohodu – texty (jen švédsky), promo fotky a fotky s přáteli. Ultima Thule a celkově viking rock se vám buď líbí anebo ne. Nic mezi tím není.

Nové čtyřsongové EP kapely z Malmö vychází (opět) na jejich labelu Savage Records v počtu 300 kousků a kromě toho eště v americké verzi na Foreign Legion Records s jiným coverem (vlci). Na desce najdete anglicky zpívané songy Cop Riot, In those Nights, Nothing´s Ever Given a The End. Textově kapele zůstává ve stejně lajně jako jejich debutové album – kritika konzumní společnosti, která válcuje přírodu na úkor prospěchu (The End, což je asi nejkritičtější song), policajti, kteří si vybíjejí zlost (Cop Riot), iluze svobody (Nothing´s Ever Given) anebo život, který vám zasazuje těžké rány ve chvílích, kdy to nejméně čekáte, ale přátelé kolem byli, jsou a budou vaší nadějí (In those Nights). Muzika kapely je přímočará (hlavně asi Cop Riot, což je sypačka), vás kopne do koulí a společnosti pošle jeden jedovatý plivanec přímo do oka. In those Nights má pozitivní poselství a v refrénu pomáhá zpěvákovi i zbytek bandy a ke konci tam najdete i basovou vyhrávku. Nothing Ever Given je v klasickém Oi!/punk a poslední The End je asi nejnasranější vál, ani ne tak tempem, ale především textem a podáním, jakým ho Viktor zpívá. Určitě jsou tam nejvíce cejtit vlivy starého HC a HC punku, hlavně ke konci, kde jede jen basa a hi-hatka a do toho pískot kytary. Uvnitř najdete papír s textama a děkovačkou. Syrový, upřímný a opravdový…tak bych to asi charakterizoval a kdo byl nadšenej z Let Thunder Roar, tak tohle se bude bezpochyby líbit taktéž. Za mě paráda.

Druhý díl výběrovky Brasil Oi! vychází opět na The Firm a Rotten Records a najdete na něm 18 songů od 9 kapel (každá zde má dva songy). Na CD najdete kapely jako Beber´s Operário, Rollmops, Resistencia Oi!, Bota Gasta (jejich songy jsou na Todo Dia!!!), Honor Ferox (kde bubnuje holka a jejichž songy jsou na jejich debutovém albu), Garotos Estúpidos, Expulsos do Bar, Explorados a Entre os Vandalos (songy na jejich albu Nunca se Renda!). Na některé kapely a jejich počiny zde najdete recenze, některé jsou známější, některé méně (jejich songy byly natočeny zřejmě jen pro tuto kompilačku). Všechny songy jsou v portugalštině. Hudebně je to většinou střední tempo s hrubšími vokály, ale jsou zde i hlasy s normální polohou (třeba Honor Ferox nebo Resistencia Oi! má zase o něco křičenější hlas, ale třeba v Guerreiro Suburbano je parádní refrén). Určitě bych vyzdvihnul kapelu Rollmops a především jejich vyhranou baskytaru, potom Honor Ferox s jejich bovver zvukem a kytarovými vyhrávkami (song Ameaca). Garotos Estúpidos to maj zase trošku šmrncnutý rock´n´rollem (Orgulho i Vou Vivendo). Jinak booklet je podobný prvnímu dílu, logo nebo fotka kapel, jejich složení a kontakt. Na obale je obrázek z 50. let z fabriky Pirelli. Fajn pokračování prvního dílu s celou řadou neznámých kapel.

Šestej díl Vánoční kompilačky je venku, tedy respektive bude venku až v lednu, díky potížím v lisovně desek. Tentokráte na dvojdesce najdete pestrou směs 19 kapel z USA a Evropy, konkrétně Priceduifkes, Saint and Sinners (v jejich songu hostuje Liz z Deadline a uslyšíte tam i piano), Oldfashioned Ideas, Keyside Strike, Halbstarke Jungs, Droogettes, The Hulls, City Saints, Gimp Fist, Shameless Assault and Battery, Destructors, Drug Shock, Vibrators, Brassknuckle Boys, Pariah Carey, Concrete, DDC, The Traditionals a jako bonus ten samý song od Keyside Strike (Stuff Your Christmas), tentokráte na vokálech s Wakeyem z English Dogs. Z názvů je vidět, že se jedná jak o ostřílené kapely a zkušenější harcovníky, tak i o mladé a neznámé a na ty bych se chtěl spíše zaměřit já. Společným tématem písní jsou Vánoce jako takové nebo Santa Claus a ve většině songů uslyšíte také rolničky, zvonečky a různé části koled. Priceduifkeis jsou z Belgie a hrají rock´n´rollem šmrncnutý rychlejší punk, The Hulls jsou z Connecticutu a hrají v pěti poměrně melodický streetpunk a poslední, kterou jsem neznal je Pariah Carey s jejich ploužákem.All I Want for Christmas Is To Be Accepted Back Into Society. Ostatní bandy se opět pohybují od rychlejšího punku alá Keyside Strike, přes streetrock alá Halbstarke Jungs, přes střední melodické tempo v dívčí sestavě alá Droogettes až po starý punkovky Vibrators nebo klasickej rock´n´roll v podání The Traditionals. Vážnější (a pravděpodobně song z osobní zkušenosti) je Christmas in Prison on Brassknuckle Boys. LP má vyjít 500 kousků ve dvou barevných variantách. K předobjednávce vám pošlou kód na stažení, takže i když fyzickou kopii budete mít až po novém roce, písničky si budete moci poslechnout už teď.

Čtvrtá část kompilace nese podtitulek This is Brickwall Oi!, takže můžeme čekat tvrdší kapely a podle seznamu je taky máme – takže Concrete, Razorblade, Plan of Attack a Iron City Hooligans. Výběrovka je udělaná jako dvě desetipalcové desky (400 černých, 100 průhledných), kdy na každé jedné straně je zastoupena jedna kapela a to třemi novými písněmi (kromě Plan of Attack, kteří zde mají cover Riot Squad od Cock Sparrer a Concrete zde mají This Is Rock´n´Roll od The Kids). Concrete zde mají svojí hitovku Strike the Rat Down (na kterou je i videoklip), Crane City (která je typicky těžkopádná pro kapelu) a pak ten cover (samozřejmě v 1000x tvrdším podání). Razorblade zde hrají opět to, na co jsme u nich zvyklí a mají zde songy Thunder (tuším že o válce a bombardování Rotterdamu), With Maltese Cross Flag Unfurled (což je pro mě asi nejlepší song od nich a obsahuje solidní kytarové sólo, které vám připomene viking rock anebo přímo středověk, ohledně kterého se točí i text) a Hate. Australští Plan of Attack zde mají Here for a Good Time…(která je věnovaná všem, co nás předčasně opustili a hlavně asi Colinovi z Runnin´ Riot a obsahuje skvělou basou linku), Hellbent and Hellbound (s ďábelskym kytarovym sólem) plus ten cover do Cock Sparrer. Poslední kapelou jsou Iron City Hooligans, kteří jsou po výměně zpěváka. Jejich songy jsou Another Streetfight, Murder of Self Defense a Rivers of Steel. Jejich muzika je asi nejpřímočařejší, ale Murder of Self Defense má skvělou melodii a poslední Rivers of Steel je v rytmu klasického rocku (kontinuální rytmus bicích a do toho občasné hrábnutí do kytary). Sice je to vlastně kompilačka, ale najdete na ní pouze nové songy, takže určitě doporučuju, kapely za to stojí.

Vannila Muffins vydali v roce 2003 na německém labelu nestárnoucí album the Drug is Football, které obsahovalo 15 písní. V roce 2013 vydal taktéž německý Lionheart Records EPko pod stejným názvem se čtyřmi songy, které byly vybrané z tohoto alba. Nyní přichází americký label Rebel Sound Music s double EPkem, kde je z půovdního alba osm songů, které si vybrala sama kapela. Jinak kapela měla chvíli pauzu, ale je zpátky a singl jako Goal of the Month nebo EP A Little Night Music mluví za vše. Takže na EPku, které je děláno jako luxusní gatefold obal a které je limitováno 500 kusy (200 černých, 200 červených a modrých – barvy FCB a 100 modro-žlutých) najdete osm songů a to No Punk Rock in My Car, Brigade Loco, All Roads Lead to Rome, Comrades, The Drug is Football, The One and Only, The Gang from Kannenenfeldpark a The Mob from Kannenenfeldpark. Nějak moc tenhle počin nechápu, jako je určitě fajn udělat pěknou sběratelskou verzi 8 z 15 songů kultovního alba, které každý zná, ale nějak mi uniká fakt, proč rovnou neudělat reedici celé desky, která se sehnat už asi moc nedá. Jinak sběratelskej kousek to určitě je, obal je udělanej úžasně, hlavně vnitřek kde texty jsou orámovány kérkama, které nějak souvisí s kapelou a fotkami z koncertu. Hodnotit nebudu, jelikož se nejedná o nic nového.

Po EP Eine kleine Nachtmusik se rozhodli Vanilky společně s labelem Spirit of the Streets (Bandworm Records) že budou vydávat jakousi sérii pojmenovanou Goal of The Month, jež bude obsahovat dva nové songy každé dva měsíce. No zajímavá myšlenka, ovšem trošku se bojím poměru kvalita/kvantita. První singl vyšel pro měsíce červenec/srpen a songy na něm se jmenují But I am the Only One a Japanese Amp. EP je limitováno 200 kousky (100 černých a 100 modrých) a obal je kreslený ve stylu starých EPek od Templars (Clockwork Orange Horrorshow nebo splitko s Devilskins). Hudebně se jedná pořád o jejich sugar Oi!, ovšem začátek a pasáže prvního songu jsou okořeněny klávesami, jak z 80. let ve stylu The Adicts z doby Fifth Overture. Dvojka prozměnu obsahuje kytarovou vyhrávku ve stylu japonské tradiční muziky. Oba songy jsou ve středním tempu, ale zvuk je takovej (i na ně) až moc přeslazenej, což dělá právě ten osmdesátkový synťák a k nim mě uplně nesedí. Témata jsou poměrně lehká – zmizelé kombo a flákání se ve škole. Uvnitř najdete texty, kód pro stažení a fotku bandy. Za mě zatím sedmička a nechám se překvapit dalším dílem.

Druhý singl ze serie Goal of the Month obsahuje již fotbalovější věci než jednička. Stačí se podívat na názvy songů Scarves and Fire a The Kids behind the Goals. I zvuk se vice blíží klasickým Vanilkám tak, jak je známe (není tak moc osmdesátkový, jako na prvním singlu z této serie - žádné klávesy) s jejich jednoduchými melodickými vyhrávkami. Deska opět vychází ve 200 kusech a opět je 100 černých a 100 modrých. Obal je opět ručně kreslený od stejného autora, jako první singl. Co mi teda trošku zaráží je fakt, že šály na obalu a i na obrázku kapely na jeho zadní straně jsou bílo-modré. Kdo zná FC Basel a potažmo i tvorbu Vanilek, tak dávno ví, že klubové barvy jsou modro/červené (viz skladby Blue Red Rose, Blue Red Forever, a.j.). Jak už z názvů vyplývá oba songy se týkají fotbalu a to hlavně části, kde se fandí, takže pyro, choreo a zápas jako únik před nudným obyčejným životem. První song se mi líbí asi trošku více (refrén je melodičtější). Jinak vnitřek je podobnej jako u jedničky – texty a fotky z akcí. O chloupek lepší než první věc, ale pořád tam není takovej hitovej potenciál jaký mají písně z třeba The Drug Is Football.

Vanity je dvoučlenný projekt lidí z kapel CREEM, Natural Law nebo The Rival Mob a toto je CD verze LP, které vyšlo minulý rok na Katorga Works v počtu 550 kousků. Název kapely znamená Marnost a název alba pak něco jako Marnost v životě. Proti LP verzi tu najdete čtyři bonusové songy (z čehož jsou všechny i v normální verzi – Fuck Right Off, Might Trumps Thought, You Don´t Know a Bit´n Turned Rabbit). Tyto čtyři songy měli původně vyjít jako promo kazeta a jejich zvuk je o něco hrubší. Kapela před tímto LP má na kontě právě kazetu (která vyšla částečně na Rock´n´Roll Disgrace Records). Kapely, které jsem zmínil a ze kterých pochází autoři tohodle projektu (Colman Durkee a Evan Radigan) jsou spíše z tvrdšího soudku, proto mě překvapil zvuk Vanity. Jedná se o street rok´n´roll ve stylu 77 Chickswick kapel s kytarou s ocelovým zvukem, rychlou hi-hatkou, která udává tempo a basou, která si jede svoje vyhrávky alá Slaughter and the Dogs v písních jako Victims of Vampire nebo Boston Babies. K tomu přidejte melancholický zpěv a máte zhruba zvuk Vanity. Celkem je tu 16 songů a některé jsou v duchu čistého rock´n´rollu – například Off Ya Go, Fuck Right Off (kde se skvěle střídají vokalisté) nebo hitovka The King Drinks, která je určitě reprezentativním vzorkem zvuku celého alba. Jsou tu ale i pomalejší songy, jako například Bal des Ardens nebo poslední New York City (nebo alespoň začátek tohoto songu) ve kterém najdete i pěkné a táhlé kytarové sólo. Já osobně se v takovém počtu songů docela ztracím a to to má i s bonusy jen cca 34 minut. Jinak co musím pochválit to je obal, já tohle použití klasických maleb (ať už bitev nebo jakýchkoliv jiných) v kombinaci se street kapelou prostě můžu (a tady to koresponduje parádně s názvem kapely i alba).

Verboten je pětičlenná německá kapela ve stylu Les Vilains, Short Cropped nebo Abtrimo a její členové hrají i v HC projektu Straight Right. Na mini CD najdete sedm songů (včetně mluveného intra) a jsou jak v němčině, tak i v angličtině. Songy jsou rychlejší a relativně zpěvné (hnedka refrén u prvního Deutsches Hertz, kde vyhrávka kytary doplňuje melodii zpěvu nebo Vereint), ale najdete tu i pomalejší věci (začátek zmíněných Vereint?!) a i rychlejší věci (Alcohol Caused Violence). Myslím si, že němčina sedí kapele trošku více, ale to záleží na vkusu. Textově se kapela opírá do lidí ze scény, kteří užívají drogy a snaží se být tím, čím nejsou, dále tu máme barové rvačky, názor na Churchila, nebo fakt jak každý musí zapadnout do řady ovcí, kteří nemají názor a tolerují, co je nebezpečné. V bookletu jsou texty a fotky bandy z nahrávání a obsáhlá děkovačka, obal je oldskůl tetovací motiv. Pokud máte rádi kapely kolem Oi! Ain´t Red Records, tak se vám Verboten budou určitě zamlouvat.

Wolf Bites Boy je tříčlenná kapela, která pochází ze Stoke on Trent a Sheffieldu a toto je jejich debut, který vyšel na desce na španělském labelu Fight to Win Records (200 černých a 100 oranžových kopií). CD verze se chystá na americkém labelu Crowd Control Media. Kapela je to sice relativně nová, ovšem členové jsou ostřílený borci, které mají zkušenosti s jinými kapelami, což se odráží v jejich muzice, protože kytara i basa jsou hodně vymazlený. Celkem je zde dvanáct songů (včetně coveru od Buzzcocks What Do I Get, který je oživen dívčím zpěvem), které jsou v pohodovém, ale vyhraném rytmu punk rocku se ska vlivy a klávesami (v některých písních i klasický Hammond zvuk). Celkem mi to připomíná věci jako Rancid, Topnovil, Dropkick Murphys (začátek songu Fighting On) nebo jejich kolegy z Arch Rivals anebo opět melodické věci od Argy Bargy (které jsem zmiňoval i v nedávné recenzi na Black Ball). Další parádní věcí je titulní song Family Isn´t Always Blood se super kytarovým sólem ke konci. V songu Big Man in a Small Town a části I´ll Be There for You uslyšíte i ska vlivy, v prvním Gotta Get Away prozměnu rock´n´roll (ale i two tone kejtru). Jinak hlas zpěváka je hodně povedený a týpek umí zpívat a měnit polohy hlasu (Back Street Kids nebo The Streets that I Call Home). Názvy některých dalších songů jsou třeba Wear Your Heart with Pride, Rise Again, Stupid Boy, My Friend (kde je prozměnu zvuk klasického piana), atd… Grafika obalu je alá Clocwork Orange šmrnclej posledním Batmanem. Tohle je pro všechny fandy melodické muziky.

Working Poor USA pocházejí z Cape Cod v Massachusetts a toto je jejich debut vydaný na Streetrock Records (500 kopií, 200 červených, 200 modrých a 100 černých). Na EP najdete celkem pět songů, ale pokud si stáhnete EPko digitálně pomocí kódu, který zde je, najdete zde další dva bonusové songy. Kapela hraje v klasickém čtyřčlenném složení a názvy songů jsou Working Poor, Headcase, Middle Ground, Lion for a Day, The Stand (ty jsou fyzicky i na EP) plus Freedom a Pill Junkie. Hudebně je to mixka všech možných pouličních stylů (třeba přechody z rychlejšího punkového do pomalejších HC rytmů jako v Lion for a Day nebo v bonusovém Freedom) s hodně rock´n´rollovou kejtrou (například vyhrávky v titulní Working Poor nebo v Headcase), jejíž zvuk je syrovější a garážovější a často zní v songu sama bez ostatních nástrojů (Headcase, Middle Ground). Zpěv je většinou křičený, což se do sypající muziky hodí, ale občas mi přijde, že je za výraznou kytarou trošku utopený. Jiak témata textů jsou nutnost platit účty, i když moc nevyděláváte, patriotismus, který je nad levicí a pravicí, hrdost a nutnost postavit se útlaku anebo závislost na lécích. Uvnitř obalu je právě kód na stažení (který je dělán jako nálepka), texty těch pěti songů, fotka kapely, děkovačka a koláž fotek z americké historie jako pozadí. Kdo má rád americký hrubší zvuk, tak toto určitě ocení a já jsem zvědavý, co kapela předvede dál…