3:2 pro MH je jedna z nejstarších českých Oi! kapel, jejichž historie sahá až do roku 1996. Kapela prošla během své kariery nezčetnou řadou personálních změn a z původní sestavy zde zbyl jen kytarista Spáč. Mají na kontě demáč, dvě alba, která si vydali sami, výběrovku k 17. výročí (vydal brněnský Rabiát Records) a nyní i zbrusu nové album Nová Krev, kterou si kapela také vydala sama. Banda pokračuje v klasické čtyřčlenné sestavě a na albu najdete celkem deset songů (v čemže je i vál Nádhernej svět s muzikou od 4Skins – Wonderful World a textem od Houby). Kromě jednoho songu se ska motivy (1460) a poslední pomalejší Emo Song se jedná o přmočarý Oi!/streetpunk středního tempa. Textově tu máme vážnější songy třeba o tom, jak naše krajina je mezi východní a západní Evropou a historicky se o nás mocnosti přetahují (Dějiny) nebo o válce, kterou odnáší jak mladí vojáci, tak i civilisti (Válečná), ale převažují texty o tom, jak není třeba řešit politiku, které nerozumíme (Systémový rozhodnutí), ale spíše peníze, který chtě nechtě každej potřebuje (Prachy), zábava (Zařvi si Oi!) nebo idioti s kterejma se musíte potkávat ať už na ulicích nebo v práci (Debílci). Mimochodem zpěv v refrénu ve 1460 mi hodně připomíná rané Tři Sestry. CD seženete na koncertech kapely anebo si o něj zkuste napsat na spac@32promh.net. Jinak booklet je dělanej jako rozkládací, kde je velká fotka kapely z koncertu a s ní pár malých (všecko pěkně profi a upravený) a pak texty (většinou ručně psané a proškrtané :)). Album je to pěkné a DIY způsob se cení, tak pokud máte rádi kapely spíše lokálního ražení, které to ale umí rozbalit, tak si CD určitě pořiďte a kapelu podpořte nebo kapelu někam pozvěte. Přeju hodně štěstí a konečně stabilní sestavu!

Toto je debutové třípísňové EP francouzské kapely Abuse z města Rennes, kde hrají členové DeathxSquad, The Headliners nebo The Decline. Tři songy jsou v angličtině a jmenují se Tomorrow, Internal War a Enough is Enough. Po prvním songu Tomorrow si určitě vzpomente na kanadské Bishops Green, především podle vyšších tónů vokalisty Stewa. Jinak Stew v tomto songu i šeptá :), což mi připomíná zase nějaké věci od The Transitions z Austrálie. Jinak určitě nečekejte žádnej nářez, je to střední tempo (i když první song je nejrychlejší) s příjemným vokálem a kapela určitě bere inspiraci ze 77 punkovek alá třeba Slaughter and the Dogs. Hodně dobře zní kytara v posledním songu Enough is Enough, kde se to sólama jen hemží. Song je prozměnu asi nejpomalejší z celého EPka. Jinak i obal desky připomíná trošku obal Pressure od zmiňovaných Bishops Green. Uvnitř by se měl nacházet papír s texty. Songy (i s nějakými bonusy) si můžete poslechnout na https://abuseabuseabuse.bandcamp.com/releases. Víc než fajnovej debut.

Další věcí z Japonska, kterou vydává Total Noise je sebraná sbírka raných nahrávek od Aggroknuckle z města Nagoya na LP, které je limitováno 300 kousky. Celkem je zde 10 songů, z čehož první Rising Sun Flag je z kompilačky Fight Back for Rising Sun, dvojka Un Mask a trojka Smash the Wall potom z kompilačky z roku 94, kde byli kapely jako Eastern Youth, Sledgehammer, Growl Strike, Ouka nebo Layia. Ostatních sedm věcí je z živáku/demáče z roku 1993, ale třeba Stand and Fight je i na albu Unshakable Determination nebo Here Rise nahráli jako Cannons na EP Guts and Truth, které vydal Vulture Rock. Jinak Un Mask a Rising Sun Flag jsou zde i ve verzi z koncertu, plus tu je dále cover I Don´t Like You (který je ostatně i na Unshakable Determination). Opět tu máme typicky japonský rock/metalový zvuk SSS kapel (nejmarkantnější je to asi na písních Un Mask nebo Get Over). Kvalita živáku je poměrně solidní (i když kytara je ostřejší a vyšší než na studiových věcech, ale žádná cirkulárka to není, hodně je slyšet taky basa) a všemu je v pohodě rozumět. Opět je tu japonská grafika, takže jakýsi démon na obalu a uvnitř potom plagáty na akce a fotky z nich. Kompilačka z věcí, které se dají velmi těžko sehnat a tomu já fandím. Nebudu ale hodnotit, protože se nejedná o nové songy a živák.

Kapela Alliance z kanadského Ontaria na sebe upozornila minulý rok ochutnávkovým EP, které obsahovalo tři songy, včetně coveru Sarah od Retaliator (kterým si mě kapela získala). Recenzi na EP a rozhovor z kapelu najdete samosebou u nás :). Evil je šestipísňový počin, který vychází na LP, ale i na CD (kde najdete jako bonus právě tři vály z EPka). Názvy songy jsou Evil Has Landed (není to cover od Arresting Officers), See It All, Better Days, Four More Years, Freedom is Found a Warriors (což je nesmrtelnej song od Blitz a tady je ještě hrubší než originál). Hudebně je to brickwall Oi! středního tempa, které je hodně hutné (především díky kytarám, ale i zastřeném hlasu zpěváka a ostatních z bandy – patrné asi v songu Freedom is Found, kde se často zpěvák se zbytkem kapely přeřvává nebo v Better Days, kde je slušnej singalong). Jinak je tu i pár metalovějších riffů, což není na škodu (Freedom is Found) a i nějaké to sólo se najde (třeba začátek dvojky See It All, který zní jak od The Corps nebo další Four More Years, která se mi líbí asi nejvíce z celé desky). K dispouzici mám zatím jen obal desky (ofiko vychází až koncem září), který svou grafikou evokuje takovou mixku mezi Templars a Battle Ruins. Tvrdé a nekompromisní a tak to má být.

Po maxi EP, které vyšlo minulý rok, a které obsahovalo čtyři songy nahrané v roce 1989, vychází toto EP opět na United Riot Records (200 kousků na vinylu v barvě piva a 100 na černém) a obsahuje poslední dva songy nahrané kapelou. Na straně A najdete věc Land of the Free Home of the Brave a na straně B potom song The Gallery. Jinak kapela byla čtyřčlenná (klasická sestava) a letos by se měli dát znovu dohromady. První song začíná pokřikem, při kterém pochodují američtí vojáci. Vlastní song je pak rychlejší věc se singalong refrénem. Téma je poměrně jasné, branění vlajky, národní hrdosti, demokracie a rvačky s komoušema. Cirka v půlce songu uslyšíte i jednodušší kytarovou vyhrávku. Dvojka The Gallery potom pojednává i o jednom baru na předměstí, kde se kapela schází a kterej sice není nic moc, ale banda to tam má ráda. Hudebně je to pomalejší než první song a kytarová vyhrávka zde je taky. Basa je vyhraná a hlasitá v obou písních. Obal desky vytvářela opět Muna z JM Design, což je (jak jinak než) paráda, na druhé straně jsou pak texty na oba songy a fotky kapely z koncertů. Jinak je to další „znovuobjevená“ věc, která se dostává po letech mezi lidi a která byla trošku (ne nějak moc) ovlivněna i hardcore kapelami. Fajn a velkej palec hore za grafiku.

Třetí album od holandsko/belgické smečky Angel Crew se jmenuje XVI a obsahuje dvanáct sypaček včetně zabijáckého coveru Beat the Bastards od The Exploited (na které je natočeno i ofiko video https://youtu.be/UvxM9V9LtMg). Jinak v kapele působí lidé z Backfire, Pro Pain, Deviate nebo Length of Time, takže obrázek si určitě umíte udělat. Jinak předchozí alba bandy vyšla v letech 2001 a 2005. Jinak uslyšíte ďábelskou kytaru s parádními měnícími se riffy (třeba Skulls and Bones nebo Dead Beat, kde jsou i supr sólo), těžkých metalových bicích, které parádně využívají i ostatní přechody mezi virblem a kotlem (Stabbing Bastards) a točení melodického a křičeně sekaného zpěvu (třeba hnedka úvodní Bombardier, kde mi zpěvný vokál připomene Earth Crisis, Broken Promises nebo The Fear of Fear Itself). Další songy se jmenují třeba Nothing is Wrong, Road to Redemption, Crucify Me (to je asi největší sypačka), Crushing Innocence (ta mně přijde zase nejvíce metalová, hlavně díky utahanější pasáži kolem půlky songu), King of Dogs, atd… Prostě je to taková mixka HC, punku a metalu, což mám rád. Kdo má rád tvrdší věci, tak určitě se po tom podívejte.

Po pěti svých EPkách a účastí na třech split EP (s Open Violence, Rien Ne Vas Plus a Spy Kids) vydává tahle partička z Magdeburku dvoj CD, kde najdete písně ze všech jejich EPek a k tomu nějaké dosud nevydané bonusy (první věc na prvním CD Hamsterrad a poslední tři na druhém CD – Magdeburg, mein Vaterland, Poser – od Combat 84 s německým textem a Ohne Sinn). Na prvním CD je songů 14, na druhém potom 15. Celé je to zabalené jako moc pěkný digipack se stejnou grafikou jako jejich EP Vol. 1 – 5 a k tomu ještě 24 stránkový booklet s texty (kromě dvou na Magdeburg, mein Vaterland a Ohne Sinn), popisky k nim, fotkami kapely, testpressy jejich EPek a plagátů. Jinak songy jsou zařezny tak, že se začíná nejnovějšími a končí se nejstaršími. Protože tu najdete recenze na všechny jejich předešlé počiny, tak není asi důvod se nějak více rozepisovat. Pro ty co mají kapelu rádi a viděli jí na živo hrát několikrát u nás a nemají třeba gramec, tak toho je jedinečná šance, jak získat za málo peněz hodně muziky ještě s nějakým bonusem v podobě nových počinů. Fajn věc, ale hodnotit nebudu, protože to není nic nového. Zkuste si o CD napsat třebas na facebook kapely.

Toto je první full album této kapely z Milwaukee. Určitě je ale znáte, minimálně ze splitek s DDC nebo s Concrete anebo s Voice of America Vol. 3. Celkem zde najdete 13 nových songů rychlejšího amerického Oi!/punku. Kapelu tvoří pět borců, kteří mají zkušenosti s hraním v bandách jako Get Rad, Brutal Dildos (:)), Reckless Reason nebo Cry Coyote. Zpěvákovi vypomáhají ostatní spoluhráči ve zpěvu a to jak doplňováním štěků, tak i společnými refrény, které jsou tak typické pro americké bandy (1944, sypačka Fight and Win, Bay View Tragedy, která je o masakru dělníků při stávce z roku 1886, kdy jich 7 zemřelo nebo No Hope…). Pětičlenná sestava znamená dvě kytary a v jejich muzice je to pěkně slyšet (Three on Floor, což je asi nejmelodičtější song z alba, případně One Thing Left nebo No Difference, jejíž začátek je jak klasika z 80. let). Jinak basa není za kytarou rozhodně pozadu a rovněž si hraje svá sóla na vysoké struny. Na song Shades of Truth se můžete podívat na youtube (https://youtu.be/g8nAOIvm2HM). Plnohodnotné album hodně chválím, protože ta splitka jsou taková ošemetná a kolikrát se vám jedna kapela líbí více, než ta druhá a tím je potom dáno hodnocení. LP vychází na obou labelech, CD verze jen na Rebellionu. Pro fandy US Oi! povinnost.

Split EP dvou poměrně známých holandských kapel, které jsou poměrně zkušené a v posledních letech na sebe upozornili alby Where We Belong (Backfire!) a mini albem Hate Mantras (Cornered). Každá kapela je zde zastoupena jedním songem, desku otevírají Backfire! s jejich válem Mosh Minable, což je zbrusu nový song. Na straně B najdete Time Has Come od Cornered, který vyšel jako bonus song na CD verzi Hate Mantras, ovšem na vinylu vychází poprvé. Song otevírá intro z filmu Skarface. Backfire hrají brutální HC, které je rychlé a napere to do vás pěkně z ostra. Cornered začínají takovým houpavějším HC rytmem, ale cirka po 40 sekundách se to zrychlí. Rytmus je více přímočarý (do punk rockou), ovšem kytary jsou naladěny na HC (hlavně konec songu s pištivým sólem). Obal je taková HC klasika – moshujícíc zpěváci a dav. Fajn věc pro fandy evropského HC.

Bad Rep byla pětičlenná americká kapela z Floridy, která působila v letech 1985 – 89. Za svoji kariéru nahrála kapela dva demáče (1986 a 1988), které dal dohromady Peter z Pure Impact a společně s kytaristou kapely, který dodal fotky, byla po 30 letech vydána tato deska. Za svoji kariéru hrála spíše lokální koncerty (třeba s Anti-Heros). Taky měla pár rozhovorů v zinech a bohužel nic oficiálního mimo zmíněné demáče nevydala. Songy byly pro tuto desku vyčištěny a remasterovány. Celkem zde najdete 11 songů s názvy typu American and Proud, Knights of Freedom, Death before Dishonour, Liberty, Friend to Foe, Attitude nebo třeba Too Much. Hudebně se to pohybuje od středního tempa přes punkový sypačky se syrovým zvukem (třeba titulní Knights of Freedom) a vlivem starého amerického HC (Strength) až po relativně melodické songy (třeba jako Too Much, která je asi nejzpěvnější nebo hnedka následující Attitude). Celkově songy ke konci desky jsou vyhranější, než ty na začátku. Songy je možné stáhnout na http://tinyurl.com/jtvr353, ale samozřejmě sběratelé se podívají po labelech a seženou si desku, která je velmi precizně udělaná – vlastní flekatá deska, pár slov o kapele, fotky, texty, kreslené plagáty na akce a reklama na label. Nechám to bez hodnocení, protože je to pořád jen demáč, ale provedení desky je naprosto špičkové a z fotek na vás dýchne nostalgie.

Balsall Heathens je akustická partička složená z chlápka (Jock Blyth, původně třebas z GBH) a ženský (Sam Springer, původně třebas Eastfield) a toto je jejich debutové CD/EP. Jak už jsem psal, je to akustické, Jock hraje na kytaru a Sam na housle a zpívá. Na CD najdete celkem pět songů (včetně tradicionálu Wiskey in the Giro, která CD uvádí a instrumentálky The River). Díky těm housličkám vám to bude evokovat bandy jako třeba Dubliners, Pogues nebo Greenland Whalefishers. Jinak songy jsou celkem dlouhé a každý má alespoň čtyři minuty. Kromě klasických folk/punkových songů tu najdete i celkem slušný blues (Dogfood Blues). Poslední Get Jiggy With It je solidní halekačka, kde Sam zpívá pouze do kytary. Mám pouze elektronicky, takže o vnitřku nic nevím, ale na obalu jsou fotky obou členů bandy. Jinak songy Life´s Too Short a Get Jiggy With It jsou o popíjení a parties, které vám zpříjemní krátký život. Celkově jde o příjemně poslouchatelné CD s veselými melodiemi, u kterých si rádi dáte pivo nebo něco ostřejšího a zazpíváte si s kapelou.

Po celé řadě účastí na různých kompilacích, splitkách, živácích, tributech (dokonce byl udělán i tribut pro ně) je tu plnohodnotné album, této brazilské hrající legendy ze Sao Paula (původně ale z města Salvador ve státě Bahia), která hraje od roku 1988. Na CD najdete celkem 12 songů v portugalštině (z čehož poslední Jornalistas Terrorista je cover od Peggior Amico s kapánek modernějším zvukem). Zvuk kapely je tvrdý a přímočarý (což pro mě dokázali skladbou Histeria Oi! na tributu pro Histerii), nechybí v něm bravurní kytarové (ale i basové) vyhrávky a lehký metalovo/vikingrockový (třeba začátek songu Lutarei - Boj nebo Desbravadores - Průkopníci) nebo rock´n´rollový dotyk (Pró Pátria o tom, jak by se skins ze všech federálních států Brazílie měli spojit a bojovat pod jednou válečnou vlajkou a což je jeden z nej songů desky). Taky bych určitě vyzdvihl bicí a jejich hraní si s činelami. Dalším parádním flákem je hnedka následující Pela Nação (něco jako Pro národ) se skvělým refrénem, potom Marcha Nacional (Národní pochod) s parádní baskytarou (s refrénem proti všem tyranům a zrádcům) a v neposlední řadě Skinheads Sempre (což je asi nejmelodičtější věc z desky). Jinak v bookletu jsou portugalské texty, obsáhlá děkovačka a vzadu fotka kapely (jen tři, bubeník Alexandre jen zaskakuje). Parádní věc, co Vám nakope zadek, ovšem nic pro útlocitné povahy.

Back to Our Roots je mini CD kanadské kapely z Vancouveru, které vychází (i mimo bonusových songů) jako dva EP singly na Rebellion Records a Randale Records. Na CD celkem najdete šest songů, z čehož Burn the Bastards je od Gregovy předchozí kapely The Lancasters (vyšlo na albu Alexander and Gore) a Christmas in New York je z výběrovky Cashing in on Christmas Vol. 5 (což je naprosto parádní song o Vánocích během hladomoru v roce 1828). Burn the Bastards se zde nachází i jako bonus v akustické verzi (kterou prý zpívá neznámý zpěvák a po kterém pátrá i kapela). Dále tu je nesmrtelná klasika Do Anything You Wanna Do od Eddie and the Hot Rods. Takže suma sumárum tu máme dva nové songy a to Wake Up a Trouble. Zvuk Bishops Green mi připadá celkem neměný a ne jinak je tomu i na této nahrávce a song Wake Up se zpěvným refrénem „Wake up Johnny wake up, wake up from the death“ vás uvede do zvuku nahrávky. V Burn the Bastards a Trouble (o potížích na ulicích, rvačkách a rozbitém skle) je zase prima solo. Album fyzicky vychází 4. srpna (pravděpodobně v obou verzích). Pokud máte Bishops Green rádi a já věřím, že tomu tak je, tak se po tom určitě podívejte.

Po EPku Coward´s Punch vydává australská kapela Black Ball plné album Never Regret. V kapele působí (nebo jí respektive tvoří) kytarista Bevan, kterého můžete znát z The Corps, RUST, ale i z tvrdších Throwdown SCHC nebo metalových Cremator. Celkem na desce najdete deset songů. Ve spoustě z nich se mu dostává hlasové výpomoci od kolegů z The Corps, Plan of Attack, Mouthguard, Marching Orders, atd… (nejvíce je to slyšet asi v Unveil the Truth, kde se střídá hluboký vokál až po sypavější HC ječák). Většina songů je přesně v tom středním houpavém australském rockovém/streetpunkovém rytmu, kterým se kapely od zbytku světa odlišují (patrné třeba hnedka ve dvojce Always Remeber nebo v Old School). Všemi songy se nese velký cit pro kytarové melodie a vyhrávky (má oblíbená slide technika), jež skvěle doplňuje celá řada různých zpěvů (viz výše) a jejich kombinace. Hodně povedená je píseň Journey, se začátkem v jednoduchém rytmu, ale zato s parádními vokály. Je tu i parádní hospodskej vál Friday Night. Jinak mimo kapely, které uvedu dále určitě uslyšíte i australské kapely, které jsem psal nahoře. Pokud máte rádi extra melodické kusy od Argy Bargy (třeba Polar Oposite, který připomíná These Streets z jejich posledního alba) nebo třeba Cock Sparrer, tak tohle je přesně pro Vás, ovšem nečekjte nějakou levnou kopii, tohle je parádní samostaná jednotka, ovšem škoda, že se jedná jen o studiovku. Jinak album vychází fytzicky až poslední březnový den, takže k obalu toho moc nevím, ale tohle je jasná desítka, protože toho se fakt nenabažíte. Ukázku poslechněte zde. https://www.youtube.com/watch?v=1mFfvO9RsD4.

Brněnská kapela Bloody Mary vydává druhé album s názvem Poslední přístav a tentokráte je to s devíti songy. Kapela prodělala malou změnu na postu basáka, ale jinak je sestava stejná. K dvoum songům na tomto albu vznikli i videoklipy – konkrétně na titulní Přístav, což je song jak kjáva a halekačka jako prase (https://youtu.be/KTMOwfsvT5A) a pak ještě na Madam Lue (https://youtu.be/fwnoZK0PxYY). První, co mě praštilo do očí, byl luxusně udělanej obal (respektive celej booklet), kterej je v pirátskym stylu (lodě, starý mapy, nahý ženský, kořky, truhly plný zlata, kompasy…). Fakt parádní prácička. Hudebně hraje kapela pořád stejnej melodickej punk rock/streetpunk s fajn vokálama a zpěvnejma refrénema (třeba song Přítel) a kytarovejma vyhrávkama (Rorýsek občas i brnkne na druhou kejtru). Textově kapela více zabrouzdává do vod gothicu/horroru (viz Jak the Ripper, Truck, Temný Tom – takže fascinace vraždama, upírama, atd…), ale kromě toho jsou zde i normální texty, které se týkají životního vývoje od prcka po chlapa (Vzpomínáš), opojnej hazard (Gambler), potom svoboda a volnost reprezentovaná námořnickým životem (Přístav) nebo motorkou (Noční život), lehký holky (Madam Lue) a kamarádství (Přítel). Nejvíce se mi líbí určitě Přítel (s akustickým začátkem a skvělým refrénem) a Přístav, to je prostě hitovka. Jinak uvnitř najdete všechny texty, pár fotek a děkovačka. Super! Je vidět, že se kapele evidentně daří a já se těšim, až je znovu uvidím nebo si zahrajeme.

Brassknuckle je kapela ze skotského Edinburghu, která hraje v pěti a jejich debutové CD Skinhead 82 vydává Rebellion Records. CD (které je zabalené v digipacku limitovaném na 300 kousků) obsahuje 12 songů s názvy jako Skinhead 82 (což je parádní halekačka), Skinhead on the Inside, Ska Band, Junkie, Lies, One for All, We had and Empire (o otevírání bran Albionu kdejakýmu ksindlu), Another Tory, Your Boots Have Gone (u který si taky zahulákáte), atd… V písních uslyšíte přesně to, co čekáte od názvu alba – zvuk 80. let od klasiků žánru alá 4Skins, Blitz, Combat 84, Condemned 84, Criminal Class nebo Last Resort (já to slyším hlavně ve Ska Band a Junkie), ale i nové britské kapely, které si vzalo pod křídla Rebellion Records, jako třeba B-Squadron, Top Dog, atd…Jinak v pěti se to lépe hraje, hlavně co se týče kytarového zvuku (třeba vyhrávky v Politics, Your Boots Have Gone nebo hnedka v první Another Tory), vokál je pak křičenější. CD vychází 1. listopadu. Pokud máte rádi neučesané věci z 80. let, tak toto je přesně pro vás.

Po demáči, který vyšel na CD-R, vychází nákladem kapely jejich debutové EP s názvem Pystykorva (300 kousků, jen černý vinyl bez nějaké grafiky). Název je poctou pro plemeno finského špice. Deska obsahuje 4 songy v jejich mateřštině a to Pystykorva, Onneks Tein Lapsia (Naštěstí mám děti), Nuoret Saapasjussit (Mladí Bootboys) a Sika (Prase). Co bych vyzdvihnul tak je vyhraná baskytara (hlavně v druhém songu Onneks Tein Lapsia). Další parádní song je první na straně B Nuoret Saapasjussit. Prostě píseň v parádním tempu. Poslední Sika začíná rnr kytarou a je to asi nejrychlejší a nejsypavější song z desky. V prvním songu je i kytarová vyhrávka. Uvnitř najdete papír s texty a fotkami. Texty jsou zde finsky, ale je tam jakési vysvětlení pro nefinsky mluvící. Takže témat songu – hrdost a sebvědomí zosbněné národním psem Finskem, fakt, že když máte děti, tak se nemusíte vykecávat z oslav, kam se vám nechce, o zašité zkušebně v lesích, kde mladí punks a skins hrají celý víkend a popíjejí u toho a o tom, jak je vše na prd z pohledu staršího člověka. Pokud máte rádi underground a DIY nahrávky (grafikou, zvuk je v cajku), tak tohle je přesně pro Vás. Zkuste se po tom podívat anebo napište kapele na brewdriver@gmail.com.

Split album brazilských Bronco Army a německých Sorry No! vychází díky spolupráci brazilského labelu Dunkel Records a polských Olifant Records. Obě kapely asi nemusím představovat, kapely spolu dokonce hráli během evropského turné Bronco Army. Členové obou kapel také mají zkušenosti s hraním jinde (Tumulto 64 v případě Bronco Army nebo Brachial, Insidious Skins, Rampage, Backstreet Firm nebo Schusterjungs v případě Sorry No!). Bronco Army otevírají desku a mají zde celkem šest songů v angličtině (včetně coveru New Age od Blitz), Sorry No! jsou na druhé půlce a songů zde mají sedm (šest anglických a jeden německý – Chaos a jo, je to cover od 4Skins a pěkně se v něm střídá mužský ženský zpěv). Bronco Army hrají o něco melodičtější Oi! pomalejšího středního tempa a do společných vokálů občas promlouvá bubenice Jacksie (třeba v The Old Ways). Songy se točí především okolo skins kultu (Trendies, The Old Ways o tom, jak je důležité zachovat si svoje hodnoty, Show Your Pride o tradičním způsobu oblékání anebo King of Rumours o pomluvách). Z tématu vyčnívá pouze vál Heroes (1932), který vypovídá o konstituční revoluci v roce 1932 a song je asi nejmelodičtější z jejich části alba. Sorry No! jsou zajímaví především díky dívčímu zpěvu (který je podobný Rianne z Les Vilains a to i akcentem), typicky německé, rychlejší (kromě Time Went By), přímočaré muzice, alá výše zmíněné kapely, která se od nich liší použitím angličtiny. Jinak témata textů jsou veskrze podobná – nekonformní život, který vede k tomu, že vás lidé buď milují nebo nenávidí (Love Me or Hate Me), snobíci, hrající si na skins (Snobs), zrada kamaráda (Time Went By), sobotní noc ve velkém stylu (Skinhead Club), chlastací song (Irish Drinking Song), svoboda projevu a zbytečnost válek (I have a Dream, což je asi jeden z vážnějších songů od Sorry No!) a poslední Chaos o návratu skins. Grafika bookletu je podobná jako u Rampage a Brachial – texty a fotky jako podklad. Dále tu máme nějaké kontakty na kapely. Pokud vše dobře půjde, tak na podzim uslyšíte Sorry No! v Práglu. Fajn věc od kapel, které si na nic nehrajou, jedou si věci podle sebe a zvou se navzájem na koncerty i přes velkou vzdálenost danou Atlantikem.

V pořadí třetí album francouzské viking rock kapely Carcereduro se jmenuje Ad Honorem a vychází na jejich domácím labelu Bords de Seine. Album obsahuje dvanáct songů (včetně Intra a Outra), z čehož je devět ve francouzštině a Edda II je anglicky. Jinak kapela je šestičlenná a na vokálech najdete mimo jiné i Sucka z Les Vilains. V sestavě jsou i dvě holky. Kromě klasických nástrojů zde uslyšíte i akordeon. Témata songů se týkají především historie (třeba Mort a Crécy o bitvě u Kresčaku, kde Francouzi prohláli díky anglickým lučištníkům nebo Les feux de Beltan o keltském svátku jara, který připadá na 30. dubna), a mytologie (Yule, Edda II, La rage du Berserker,…). Jinak občas uslyšíte i metalovější věci jako třeba části Yule nebo Chant de fidelité, ale občas i částečně akustické kousky jako třeba začátek Edda II, kde je i dominantní ženský vokál. Ten je mimochodem slyšet i v Chargez!. Určitě bych také vyzvednul dunivou basu. Booklet je opět udělán ve středověkém stylu a to jak co se týče fontu písma, tak i obrázků, kde jsou na dobových malbách stvárněni různé zrůdy, ďáblové, válečníci, rytíři nebo smrtky. Plus k tomu najdete texty a děkovačku, pod CD potom navíc fotku kapely. CD je limitováno 500 kousky. Určitě minimálně stejně dobré, jako předchozí věci.

Druhé EP kapely z Katalánska vychází tentokrát na lokálních labelech jako sedmipalec se třemi songy Crucificat (Ukřižovaný), Orgull i lleialtat (Hrdost a věrnost) a Ronin. Deska vyšla v počtu 330 kopií, přičemž tento obal Crucificat má 200 kopií (100 černých a 100 čirých), 100 s obalem ronina (90 černých a 10 čirých a obojí jako gatefold) a 30 s obalem oběšeného vlka (vše černé). Sestava je pořád pětičlenná, ale nevím, zda se něco od jejich debutu És el moment nezměnilo. Na BB najdete recenzi na jejich první počin, ale i rozhovor. První song má rock´n´rollovou kytaru a na konci obsahuje parádní kytarový sólo. O čem je asi není nutné popisovat. Dvojka je o tom, jak na vás lidé koukají z bázní, respektem, ale i závistí, protože neví, co je víra a důstojnost. Na jeho konci uslyšíte piano jako podbarvení. Poslední song popisuje pocity samuraje bez pána (jež se dají ale vztáhnout i na současné skins), osamělého vlka, který je svobodný a vede ho jeho rebelské srdce. Song začíná vybrnkávanou akustickou kytarou podpořenou sólem elektriky (alá By the Grace of God od Retaliator nebo Real Heroes od Disdainful) a v pozadí zní moře. Cirka po minutě a půl se song rozjede a dominuje v něm baskytara. Song je nejdelší z desky Na obalu (této verze) najdete fotku kapely, vzadu pak koláž fotek a uvnitř papír s texty v katalánštině i v angličtině plus fotka a poděkování. Naprostá paráda, stejně jako jejich první věc.

EPko kapely z New Jersey nese názve Puro Poder, což znamená Čistá síla a po jejich albu a účasti na několika kompilačkách (Freedom of Speech, Werewolves 1 a 2) je to jejich první oficiální solo EP. Najdete na něm tři songy a to Pack Mentality a Tribus Urbanas (Subkultury) na straně A (ve skutečnosti jsou songy prohozené) a Simple Man na straně B. EP je černé a je limitováno 250 kousky a je za ně zodpovědný nový label Total Noise. Tribus Urbanas je ve španělštině, začíná jednoduchou kytarovou vyhrávkou a celej song provází jednoduchý rytmus bicích alá Pulling On the Boots. Pack Mentality už není taková dupárna, vokalisté se v ní hodně přeřvávají a solo tam najdete taky. Simple Man začíná akusticky, je věnovanej zemřelým kámošům a na jeho začátku uslyšíte piano a foukací harmoniku a je to asi nejlepší song z desky. Ve všech songách je taky hodně vyhraná basa. Zvuk je takový zastřený a neučesaný, ale to je právě ono :). Jinak grafika je poměrně jednoduchá, a žádnej insert tu neni. Na desce je vyobrazenej gang latino skins a na druhé straně logo bandy. Kdo má rád ortodoxní Oi! kapely, tak tohle je pro něj. Tribus Urbanas Cabeza Rapadas!

Po We Are Right You Are Wrong vydává holanská kapela Complaint nové album (tentokráte DIY) s názvem Take a Stand a stejně jako předtím i toto album obsahuje 11 songů (přičemž poslední věc Still Right je i na prvním albu v trošku jinačí formě). Hrací čas CD je něco přes 17 minut, takže očekávejte trošku sypačky. Kapela ovšem umí i melodický věci, třeba druhej song On the Frontline s prima kytarovým sólem, One More Drink se skvělým refrénem (a vy podle toho zjistíte, že kapela určitě není sXe) nebo třeba Coming After You (kde máte pocit, že zpěvák ve slokách jde až na kost, song je taky na poměry kapely relativně dlouhý – 2:40). Ale najdete tu i sypačky, jak jsem psal, třebas Locked Away, úvodní Take a Stand, Just another Day (o nudném pracovním životě a brzkém vstávání) nebo Unity se sekanou kytarou a pasáží, kdy budete hrozit ukazováčkem. CD vyšlo jako pěkný digipack. Pokud se vám líbil předchozí počin We´re Right..You´re Wrong, který vyšel na Rebellion Records v roce 2015, tak tohle budete mít rádi též. They’re right…You’re wrong…Fuck you!

Cornered je holandská HC kapela ve stylu Backfire nebo Convict, hrají od roku 2009 a má na svém kontě dvě řadovky a celou řadu split EPek. Zpěvák Niels má zkušenosti ještě s kapelami Straight A´s anebo vokálovou výpomoc v doom metalových Herder. Koncem března 2016 vychází jejich minialbum Hate Mantras, které bude obsahovat šest songů (deska) plus CD bonus v podobě válu Time Has Come (který by měl vyjít tuším na nějaké split 7´´). Ostatní songy jsou GTFO (asi šestisekundový sypec Get the Fuck Out), Love is Pain, Wasting My Life, Chosen Few, Pressure a Untitled (což je jenom instrumentálka a vlastně outro na LP verzi desky). Ostatní songy mají už relativně rozumnou délku. Zvuk je hrubý a hlas zpěváka syrový, občas hlubší (například první dva songy), občas více křičený (Wasting My Life), ale to je přesně to proč máte HC rádi. Jsou tu pomalejší songy spíše ve středním tempu v klasickém HC beatu (Love is Pain, Chosen Few s dvoušlapkou a sólicí na začátku), ale rychlé nářezy (GTFO) nebo svižnější punkovější rytmus (Pressure nebo bonusová Time Has Come). Témata songů korespondují s jejich názvy. Jinak album má výbornou grafiku předního obalu, která určitě bude vypadat na velkém LP lépe než na CD. Takže si počkejte ještě tak cca měsíc a můžete objednávat. Album má cirka kolem dvanácti minut a při poslechu rozhodně nenudí. Dobrý.

Po třech EP a kompilačním CD se všemi písněmi z nich, vydává tahle londýnská kapela svoje první regulérní album Capital Offense se 13 písněmi. Kapela hraje přímočarý styl, který Vás kopne o pár let zpět (konkrétně třeba song Park Lane Boys, kterej je jak z 80. let) se svoji neboosterovanou, kovově znějící r´n´r kytarou (která si ale jede svoje drobné vyhrávky), rychlejším rytmem (který vede hi hatka) a hrubším hlasem zpěváka. Hnedka první song Sammy Skyves Vás pěkně nakopne. Jsou tu ale i nějaké výjimky jako třeba Hated but Rated s bluesovým začátkem. Další věc, která vyčnívá je Thames Sake, kde velkou část songu jede jen kytara s kopákem a do toho zpěv. Refrén je ale v normálním rytmu. Podobný začátek má i následující Breakout. Z novějších kapel tam jsou určitě slyšet B-Squadron nebo Hostile Minds. Celkem zde najdete 13 songů, kde každá má cirka kolem dvou minut (i když tu jsou vyjímky, třeba poslední Shapes of the Day). Jinak songy se jmenují třeba The Province (o Ulsteru), Attack, Disco Nightmare, 22, Brotherhood of Banned, Blackout, atd…Obal je opět udělán v klasickém černobílém duchu, jako jejich předchozí počiny. Vychází koncem září. Paráda…

Nyní už čtyřčlenná kapela ze Seattlu vydává vlastním nákladem na svém labelu pětipísňovou kazetu (limitovanou 100 kousky) s názvem The Watcher (songy by měli mimochodem vyjít i digitálně). V pořadí se jedná už o jejich 4. počin. Songy se jmenují July 26, Final Call, The Watcher, Solidarity a Beds are Burning (což je cover od australských Midnight Oil a který je o návracení půdy původním australským obyvatelům). Kapela je sice čtyřčlenná, ale má dvě kytary, což se opět kladně projevuje na kvalitě zvuku a vyhrávek. Zpěvák Tyler hraje mimo zpěvu na basu. Jinak textově je to hodně o svobodě a spravedlnosti, pravdě, pracující třídě a mezinárondí solidaritě s utiskovaanými. Titulní track The Watcher (který je o jakémsi strážci věků, který pozoruje svět od jeho zrození do jeho konce) se dá poslechnout i zde https://youtu.be/SzsC_VfbYfA a pokud tak uděláte, tak zjistíte, že Crucial Change nějak extra svůj styl nemění. Takže čekejte silné melodie, které jsou podpořeny kytarovými a basovými vyhrávkami a samozřejmě singalong refrény (jako první 26th July). Jinak kapela chystá plnohodnotné album The Fire Next Time, takže tahle kazeta se dá považovat za jakousi ochutnávku a ochutnávka je to naprosto parádní!

Deafness by Noise je jedna z nejstarších chorvatských HC kapel. Byla založena v roce 1991 a pochází z města Samobor a na kontě má čtyři alba a dvě EPka. Toto je tedy páté album a najdete na něm 11 songů v angličtině včetně A Tribute to our Friend, na který je natočen oficiální videoklip zde https://youtu.be/e1Qx1-WxRB0 a ve kterém vystupuje celá řada lidí motajících se okolo scény, takže například Lars, Roger a Vinnie, Wattie, Tech 9, Spider Crew a mnoho dalších. Song je věnován Onnu Cromagovi a hlavní kytarový riff je jak od Ramones. Kromě klasických nástrojů a pouličních stylů (jako převládající HC, ale i čistě Oi! song Renegades věnován všem skins nebo punk rock A Long Way Down a její začátek jen se zpěvem a hoblovanou kytarou) uslyšíte i piano (Major City Brain Damage), vlivy rapu/hip hopu (začátek All Systems Down) nebo třeba saxofon v Sledge Hammer. Kapela se perfektně doplňuje v křičených vokálech (hnedka první the Crooks nebo All Systems Down), ale zpěvák umí zpívat i fajn melodie (Over the Top). Povedená je i grafika alba (bombardér, který shazuje sluchátka). Album vychází jak na CD tak i LP a opět je tu jeden bonus na CD navíc (song I and I i s videem, které můžete vidět zde https://www.youtube.com/watch?v=JlPRsIlm3AI). Na tomto albu je vidět, že kapela umí zahrát jak melodicky, tak i tvrdě a já to rozhodně doporučuji k poslechu. Vychází koncem dubna.

Přesně dnes vychází na CD zbrusu nové album od tědlech provařenců z Nizozemí a to přátelé po dlouhých 11 letech. LP verze se chystá na léto. Změna na postě zpěváka nepřekvapí asi nikoho, chvíli se uvažovalo o zpěvákovi z Hardsell, ale nakonec zpíva Merijn, kterého můžete znát z The Young Ones, Banner of Thugs, Close Combat nebo polsedního počinu Sparrow Falls. Na kytaru tam navíc přibyl Dave (Angel Crew). Celkem zde najdete 12 nových songů (včetně coveru od Generation X – Your Generation) a ruku na srdce, určitě jsme zvědavý jak to po Joostovi Merijn zmákne (i když všechny jeho ostatní kapely jsou pecka). 100% se mu to povedlo v songu We Can´t Be Beaten (https://www.youtube.com/watch?v=9qdURRBNQic), což je zpěvná singalong hitovka, dále určitě v The New Bovver Boys s vyhrávkou, kterou od nich prostě čekáte a halekacím refrénem, následující Sad Disgrace, která je asi nejtvrdší (hlavně co se týče polohy hlasu zpěváka), The World´s To Blame, Get Me Out of Here (což je asi nejmelodičtější věc z alba) a v neposlední řadě titulní Stake Your Claim (https://www.youtube.com/watch?v=oTPvfKGkcCc). Hlas má Merijn v pár písních více zastřený než měl Joost, ale to není od věci. Taky celkově více mění polohu hlasu od křičených písní, až po normální polohu (třeba Troublemaker). Asi zásadní otázkou na závěr je: jsou to Discpline nebo ne? Za mě bych to charakterizoval asi větou „Discipline jsou mrtví, až žijí Discipline!“ Album určitě stojí za to a já věřím, že se na něj spousta lidí moc těší. Jinak témata songy není asi třeba představovat a podle názvů Vám budou poměrně jasná. Jinak na mixu alba se podílel Bart z Agitators. Přeju jim vše nejlepší do další kariéry a keep on rockin´.

Dive in the Box pocházejí z Philadelphie, která se stává poměrně solidní baštou Oi!/punkových kapel. Tahle kapela o sobě prohlašuje, že má nadevše ráda fotbal (soccer teda :) a konkrétně tým Philadephia Union) a punk rock, takže zvuk a témata si asi dovedete představit. Toto je jejich druhé album a na kontě mají také pár singlů. Sestava je čtyřčlenná klasika (podle fotek je tam pankáč, skinhead, vlasáč a casual týpek) a na CD najdete celkem 10 songů. Hudebně v tom uslyšíte určitě starší Blanks 77 (hlavně v Away Match Rules), dále mi to připomíná Sniper 66, Dog Company, Bad Engrish a celou řadu US streetpunkových kapel. Jednoduchost a zpěvnost, to jsou atributy Dive in he Box. Název alba (a i titulního songu) by se dal přeložit jako Bitva o sestup. Další názvy songů jsou například Away Match Rules (Veknovné zápasy jedou), Too Drunk (musím překládat??), Don´t Tell Me How to Union (což je částečně akustická věc na závěr alba), Turn the Tides (Zvrátit osud) nebo C U Next Time (Uvidíme se příště). Obal je v barvách klubu (ale i města), vzadu pak fotka kapely přes staďákem a seznam písní je udělán ve stylu sportovní tabulky. CD je udělané jako digipack.

Další album české kapely je venku. Tentokráte se jedná o debut Diverze!, která pochází z Kralup nad Vltavou a hraje v klasické čtyřčlenné sestavě. Na debutovém CD Tvoje volba najdete sedm česky zpívaných songů s názvy Beerceps, Kapitán, Pekelná noc, Prokletá heroin, Skinheads, Volba a Za pradávných časů. CD je „jen“ v papírovém obale, ale jeho grafika se moc povedla a DIY styl vydání chválim. Hudebně je to přímočarý, ale kytara se občas pustí do nějaký vyhrávky (Skinhead, Za pradávných časů), ale má to rytmus a nápad. Přestože většina songů odcejpá rychleji, tak tu najdeme i pomalejší věc Kapitán, o tom jak si svůj život musíte řídit podobně jako kapitán svojí kocábku. Píseň má páradní refrén a pasáže, kdy zpěvák zpívá jen s basou a bicíma. Podle tohoto válu je zřejmě udělanej i obal a za mě je to nejlepší věc z alba. Najdou se zde i temnější melodie (Prokletá heroin nebo Pekelná noc, kde je výrazná dunivá baskytara). Jinak texty jsou relativně jasné z názvů songů, určitě bych vypíchnul srandovní vál Beerceps, který je o tom, že „moje tělocvična je nejbližší hospoda“ nebo Za pradávných časů, která je o tom, jak si lidi v současné době nevěří a jak je současná společnost plná zbabělců v porovnání se starými časy, kdy se lidé navzájem chránili. Všechny songy jsou k poslechu na http://bandzone.cz/againstthestream, ale pokud máte zájem kapelu podpořit, tak buďto doražte 7/5 na koncert v Praze anebo se jim ozvěte na Diverzecrew@seznam.cz a domluvte se na poslání/předání. Cenu nevím, ale určitě to nebude nějaká extra palba. Poud máte rádi Konec Hry, ranou Operačku nebo oiovější Normals?!, tak se po tomhle albu určitě podívejte. Začátek roku 2016 je pro CZ scénu parádní – Neparkovat Vjezd/Normals?!, 3:2 pro MH, Jednota Kolín a teďka toto (a to nás čeká ještě CD od Orthodox). Fajn.

Dowina byla Slovenská kapela, která v roce 2005 vydala poměrně známé mini CD s názvem Brezalauspurch (což je nějaký prastarý název pro Bratislavu) a na které najdete recenzi i zde. Kromě toho měla ještě jednu písničku na kompilaci Czech and Slovak Streetkids a Werevolves Japanese – European Friendship. Toto je EP reedice jejich mini CD, která vychází v počtu 250 kousků ze stejnou grafikou jako původní mini CD (hodně podobné obalům od Templars). Kapela byla na svoji dobu parádně vyhraná a nebála se experimentovat s viking rockem a také všechny songy jsou v angličtině. Celkem jich zde najdete pět – Betrayed Warriors, Endless Blue, Like the Thousand Times, Little Alex a Where Are You Now. První strana desky je hodně vyhraná – Betrayed Warriors je o pomstě zrazených válečníků, kteří vyplení kraj a následuje poloakustická balada Endless Blue o fascinaci oceánem. V obou písních uslyšíte perfektní sólovou kytaru. Like ten Thousand Times je opět vyhraná, Little Alex je klasické téma s lehce boostrovanou kejtrou a poslední Where Are you Now je o odchodu přátel. Nevím, jak to bude s distribucí v ČR nebo SK, ale kapela pár volných kousků má, takže jim napiště na dowina_svk@hotmail.com, mně se ozvali hnedka a do ČR to vyšlo i s poštou za 10 Euro. CD jsem dal před šesti lety 9 z 10, vinylové verzi ten poslední bodík do plného počtu přídat. Naprostá paráda. Všechny jejich vydané songy si můžte poslechnout zde http://bandzone.cz/dowina.

Zbrusu nové EP vychází brazilské kapele Dr. Martins (jejíž zpěvák tetuje v Irsku) a jmenuje se 1903. Název je odvozený od roku založení fotbalového klubu Gremio z jejich domovského města Porto Alegre. EP je limitováno 300 kopiemi (100 modrých, 100 bílých a 100 černých, což jsou právě barvy klubu Gremio) a k němu si můžete koupit i šálu Dr. Martins ve stejných barvách. Tak nyní k obsahu desky. Ta obsahuje čtyři songy, z čehož jou dva anglicky a jeden španělsky a jeden portugalsky. Strana A obsahuje jejich song Cry Monkey a Soy un Barrabrava (Jsem chuligán), což je cover od legendárních Comando Suicida. Stranu B otevírá Saída do Jogo (Odchod ze hry nebo tak něco) od brazilských Contra Ataque a poslední Boots Go Marching In od Condemned 84 (která je zde napsaná jako bonus, protože byla nahraná už v roce 2011). Z názvů songů i desky je patrné, že obsah se bude věnovat kopané, chuligánství a násilí. Hnedka v prvním songu se to projeví uražkámi na jejich rivala SC Internacional 1909, který má barvy rudé (a přátelsky mu říkají macacos – opičky). Soy un Barrabrava je prostě neskutečná halekačka, kterou určitě znáte. Saída do Jogo je kratší a rychlejší věc od kapely, kterou jsem znal jen podle názvu no a Boots Go Marching In asi představovat nemusím. Jinak uvnitř je papírek s textem na Cry Monkey a pár slov o klubu a vztahu kapely k modernímu fotbalu. Ten poznáte i díky koženému balonu natisklého na desce, který je pěkně vidět dírou v obalu. Napište si o desku na 3facadarecords@gmail.com , stojí 8 Euro. Protože tam jsou hlavně covery, tak hodnotit nebudu, ale určitě doporučuju, protože je to zahraný perfektně.

Nové CD od portugalců z Lisabonu Faccao Opposta vychází jako 29. počin domácího labelu 4Subculture Records a jmenuje se Da luz a obscuridade, což by šlo přeložit jako Od světla k neznámu. V pořadí je to druhé plnohodnotné album kapely. Na albu najdete devět songů v portugalštině, v čemž je i bonus O Tempo Passa, který můžete znát ze split singlu s FAVL a taky portugalsky zpívaný cover Dans Les Tribunes od Komintern Sect, kde hostuje i Wattie z Lion´s Law (má s jejich basákem Rattusem projekt Atlantes). Kapela hraje pořád v pětičlenné sestavě a dvě kytary jsou v jejich tvorbě opravdu znát. Jejich zvuk je temnější (hnedka první song Isto é o que eu vejo – To je to, co vidím, který je o šedém a dekadentním světě dneška), kytary trošku do metalu a tempo je spíše střední. Další songy jsou Veterano do Ultramar (Válečný veterán, který by neměl být zapomenut), Anjo da Morte (Anděl smrti o tom, jak je smrt neúplatná a každý se jí dočká – opět parádní temný song), Recordações (Vzpomínky jako připomínka minulosti), Da luz à obscuridade (Od světla k neznámu, která reprezentuje dvě tváře města Lisabon a která je i titulní písní alba), Farsante (Pozér se skvělými chorály a basovou linkou) a Opinião Publica (Veřejný názor, který je zašlapaný v bahně lží politiků nahoře). Booklet je tradičně pěkně udělaný, všechny texty (jen portugalsky), fotka kapely plus fotky týkající se artworku (stavba mostu 25. dubna, který je v Lisabonu). Doufeme, že vinyl na sebe nedá dlouho čekat (že by Bigorna Records?). Určitě vás nezklame.

Bigorna Recors se rozhodli udělat repress alba Lendas Urbanas od Faccao Opposta z roku 2013, které vyšlo ještě ve 2014 na CD u Dunkel Records. Verze z roku 2013 byla na 180 g vinylu a vyšla v počtu 130 kopií a obsahovala papír s texty v angličtině a v portugalštině. Celé to bylo uděláno jen jako jakási „kapsa“, jak je u Bigorny zvykem. Nová verze je na čirém vinylu, limitovaná 200 kousky, obal je stříbrný (namísto zlatého z původní verze) a je to klasický obal na desku, papír s texty a fotkou tu je taky a navíc i plagát kapely s jejich logem a logem labelu. Mezi námi sám majitel labelu si myslí, že grafika této verze je lepší, než originál z roku 2013 ;). Jinak o muzice bylo vše už napsáno, takže zkuste zalistovat a v recnzích z roku 2013 najdete LP a z 2014 i CD (kde jeden song chybí, ale zato tu jsou dva bonusy). Parádní reedice, která se minimálně vyrovná originálu, ale nebudu hodnotit, protože nejde o nic nového. Pro ty, co nemají první LP je to šance, jak se dostat k nádherně zpracovanému a těžce limitovanému kousku.

Falcata je nová tříčlenná kapela z Portugalska a název je odvozen od sečné zbraně mečového typu, který se používal na Pyrenejském poloostrově (Iberie) v dobách, kdy na tomto území nevládli Římané. V kapele hraje na basu Joao, který zpívá ve Faccao Opposta a bubnuje v Asas da Vinganca. Dalšími členy jsou jeho jmenovec Joao na bicí a kytaristka Ines, která pomáhá ve vokálech (čemuž fandím, protože vždycky je věčná škoda nevyužít dívčí vokál, když je možnost). Na vokálech mimojiné pomáhal i Sun Do, kterého můžete znát třeba z působení v Gume. Proti výše zmíněným kapelám je zde rozdíl, že všechny songy (celkem tři) jsou v angličtině a jmenují se On the Edge (o životě na hraně, ale i o důvodu mít za co bojovat), Modern Football (o navrácení kopané do doby její zašlé slávy a o sponzorech, kteří jsou jako supi) a Dark Times (o tom, jak je třeba přetrhat řetězy, které na vás šije společnost, ale které si někdy vážete i sami na sebe). Hudebně se vše odehrává ve středním tempu s parádně plným zvukem (vzhledem k pouze tříčlenné sestavě). Nejpovedenějí je asi prostřední song Modern Football. Naopak poslední Dark Times s basovými vyhrávkami a hodně zajímavou kytarovou vybrnkávačkou je (nezávisle na názvu) nejtemnější. CD je limitováno 100 kusy a pravděpodobně už bude vyprodáno, ale pokud si počkáte, tak Bigorna Records chystá i EP verzi, na kterou si rozhodně počkám taky. Toto je „jen“ papírový obal a přecijen desky od Bigorny jsou prostě graficky jedny z nejlepších, které jsem viděl (i když grafiku k obalu dělal člověk z Bigorny). Takže pokud máte zájem, tak si to pohlídejte. Teaser si můžete poslechnout zde https://youtu.be/xUEObBfWg0M. Na druhé straně obalu je fotka kapely (podle triček mají rádi francouzské klasické bandy – Skinkorps a Snix) a děkovačka. Texty zde nejsou, ale pokud pozorně posloucháte, tak je chytnete. Parádní práce a klobouk dolů před aktivitou Joaa!

Debut portugalské kapely Falcata, který vyšel na CD na Zerowork Records se dočkal i EP verze a to na Bigorna Records. Desek vyšlo 222 (z čehož je 111 na černém vinylu s bílým obalem, 111 na bílém vinylu s černým obalem a k tomu ještě 20 testpressů). Kapela mezitím přibrala na kytaru další slečnu. Jinak songy jsou opět tři (jako na CD) a jmenují se On the Edge, Modern Footbal (obojí strana A) a Dark Times (strana B), kde je ošem chyba a je to psané jako Dark Days. Podrobný popis kapely i songů můžete najít v recenzi na CD verzi. Jak už jsem psal, Bigorna vyniká v grafickém zpracování a celkově v provedení obalu EPka a nejinak je tomu i tady. Takže samozřejmostí je opět offsetový tisk, fotka kapely na pobřeží a hlavně texty, které v CD verzi chyběly. Jinak grafika je hozená do historického stylu, takže jsou zde obrázky sošek jakýchsi válečníků, meče falcaty, štít a celkově kultura starověké Iberie. Vlastní deska je vložena do kapsy, kde je logo labelu a to zkřížené kladivo a kleště (bigorna totiž znamená kovadlina, ale to vy určitě dávno víte, protože čtete, co píšu :)). Za mě vede určitě poslední song Dark Times se skvělým refrénem a temným zvukem i textem. Určitě jsem moc zvědavý, co kapela vytvoří do budoucna, protože toto se jim moc povedlo a já jsem rád, že se dočkali maximálně důstojné EP verze svého debutu.

Další Epko, které vychází spoluprací Crowd Control Media a Rebellion Records je splitko dvou US kapel Fatskins (Phoenix) a Fear City (Chicago). Každá kapela zde má dva songy. Fatskins otevírají EPko válem SFFS a dvojka se jmenuje Nation at War. Fear City zde mají Our Way of Life a Class War. Fatskins opět dominuje ječenější zpěv jejich vokalisty, což je slyšet hlavně v prvním songu. Druhý song je pomalejší a mnohem melodičtější (což asi vyplývá i z faktu, že téma textu je poněkud vážnější) a obzvláště refrén se povedl (i když celá kompozice písně je skvělá). Fear City mají na kontě zatím jen jedno album z roku 2007 (recenzi si můžete přečíst na BB a rozhovor s kapelou najdete na staré verzi webu), které se jmenuje také Our Way of Life (ale song tam není). Zpěv Fear City není tak ukřičený, ale spíše hlubší a jejich muzika je více přímočará, i když třeba Our Way of Life má parádní halekací refrén. Class War je proti tomu větší sypačka s jasným poselstvím. Obal desky je poměrně jednoduchý (obtisk bot) a samotná deska je omezená opět na 500 kousků (100 průhledných, 200 červených a 200 černých). Obě kapely hrajou poměrně typiký americký Oi!, ovšem pro mě zcela jistě vítězí Fatskins a to především jejich vál Nation at War. Fajn splitko.

Na novém labelu vychází také nové mini album australské kapele First Assault s názvem Final Stand. Celkem na desce najdete šest songů – Patriotic Voice, Driven to Drink (je na youtube) a Final Stand na straně A a Forgotten Troops, Faceless Warriors a Hang Up Your Boots (je na youtube) na straně B. Témata textů jsou z názvů poměrně jasná – patriotismus, chlast, kterým ventilujete stres z práce, vykopávky, co kdysi skínovali, ale furt se patlají ve vzpomínkách, které nikoho nezajímají, ANZAC veteráni a bezejmenní pomlouvači, kteří vám do očí nic neřeknou. Je tu pár změn v sestavě proti EPku Our Way – kapela je v současné době pětičlenná a mají nového kytaristu a basáka. Zpěvák Boothy má hrubší hlas, který perfketně zapadá do starého hrubšího a neučesaného britsko-amerického Oi!/RAC zvuku kapely, kde hlavní kytarista James občas vymrskne nějakej ten sólo tón. Určitě uslyšíte staré Condemned 84 a Close Shave, Sons of Liberty nebo Straw Dogs. Ve Forgotten Troops je ne zcela zboosterovaná kytara. Žádná z písní nijak extra nevyčnívá nad ostatními, všechny jsou na zhruba stejně nasraném levelu, ovšem pro mě nejlepší je asi poslední Hang Up Your Boots (super kytara v předrefrénu) a pak hnedka úvodní Patriotic Voice, která vás pěkně uvede do obrazu. Uvnitř je papír s texty a fotkou kapely plus obrázek historické vlajky Eureka, která je z půlky 19. století. Desek vyšlo 300 kousků na černém vinylu plus 10 testpressů s jiným obalem. Kapela, která Vás svým zvukem a postoji kopne o pár pěkných let dozadu, ale to není vůbec na škodu.

Toto je debutové EP od španělské kapely s poměrně srandovním názvem a dalo by se přeložit zhruba jako Tady není spravedlnost. Název je v galicijštině. EP je limitováno 320 kousky (110 oranžových a 210 černých). Na Epku najdete čtyři songy v jejich mateřštině a to Estás Aí (Jsi tu?), pak titulní Xa Non Hai Xustiza, dále cover od Trotskids Fillo De Lucifer (Syn Luciferův), což bylo v originále Geule d´Enfer a No Corazón (Bez srdce). Jinak kapela hraje ve standardní čtyřčlenné sestavě. Jinak muzika je stadardní streetpunk, zpěvák zpívá normálně (spíše křičeně bez nějakého výraznějšího hlasového zabarvení), najdete tu i kytarové a basové vyhrávky (třeba Xa Non Hai Xustiza) a samozřejmě i nějakej ten singalong. Zvuk desky je takovej nevyčištěnej, ale já myslím, že to je záměr. Nejlepší věc z desky je určitě poslední No Corazón s fajn sólem a melodií. Jinak co se moc povedlo, tak to je cover EPka, který vypadá téměř až metalově, uvnitř je potom papír s texty a fotkou kapely. Fajn.

Reedice prvního alba od Gatans Lag vychází jako double LP na Pretty Shitty Town. Barvy desky jsou opět nahodilé (já mám modrou a šedou) a celkem vyšlo 498 kopií v gatefold obalu, kde jsou všechny texty a děkovačka. Jinak artwork alba zůstal rámcově stejný, ale provedený je jiné (jiná kresba a úprava fotky v pozadí). Celkem zde najdete 18 songů ve švédštině rozdělených v poměru 5 a 5 na desce jedna a 4 a 4 na desce 2. Název je něco jako Všechny pověšené duše zlodějů (v textu je zmíněn Jesse James nebo Joe Hill). První album (tedy tohle) je přímočarejší než jejich pozdější počiny Boråspolisen Blues a Från Fest Till Arrest, ale i zde uslyšíte třeba akustiku (v songu Hjälplös – Bezmocný nebo začátek Jak hatar folk – Nenávidím lidi, Hank nebo Farsan – Otec),rnr nebo bluesově laděný sóla (Vakta din tunga – Bacha na hubu), skvělé singalongy, neoboosterovanou, ale vyhranou kytaru alá Chickswick (En Shot Jäger Sen Går Det Åt Helvete – Jeden panák Jégra a vše jde do pekel) a vyhanou basu (třeba Supa och slåss, což je něco s bojem). Ve Farsan uslyšíte i klávesy v Ta En Öl Så Blir Det Bra Igen (Ještě jedno pivo a bude to zase dobrý) potom i harmoniku a two tone kytaru. Z názvů songů je vidět, že kapela umí sranda texty, ale i vážnější témata. Super věc, fakt.

Epko Glory Boys obsahuje čtyři písně, které byly nahrané v roce 2012 ve Valencii a vyšlo na spolupráci WAR a Hostile Class. Z uvedených čtyř písní jsou tři ve španělštině - Su Democracia (Jejich demokracie), cover od Alta Tension - Ciudadano Engañado (Podvedený občan) a Masa Conformista (Konformní masa) a jeden v angličtině – Calm Before the Storm. Su Democracia můžete znát ze čtyřspltika s Pitbullfarm, Battle Scarred, Glory Boys a Thumbskrew. Kapela je čtyřčlenná, ale má dvě vyhrané kytary (sóla v Calm Before the Storm a Ciudadano Engañado nahrávali kámoši kapely David a Juan). Jinak od prvního songu Su Democracia to do vás kapela napere tvrdou muzikou, s hrubším vokálem. I v tomto songu ale zazní fajn sólíčko, které hrají členové kapely (Nestor nebo Santi). Vyhrávka ostatně zazní i v Masa Conformista. Na desce není jediný slabý song, tempo je střední, tvrdé a hrubé je to tak akorát. Uvnitř obalu najdete papír s texty, fotka z koncertu (tuším, že to jez Live and Loud v Belgii 2009, kde s nimi zpíval Ian z Retaliator píseň Fighting in the Streets) a věnování zemřelému kamarádovi. Španělština kapele sedí o něco více, především v tvrdosti zpěvu, i když anglický song určitě není špatný. Kapela nejspíš aktivní už není, ale po tomto EP se rozhodně podívejte, protože stojí za poslech. EP vyšlo na černé a modré (150 kousků) verzi. Za mě paráda.

Po Epkách Broken Youth a splitku se Saint and Sinners vydává tahle (zřejmě ještě nedávno :)) náctiletá kapela z Isle of Weight první řadové album s názvem Mainstream View. Kapela hraje v pořád stejné tříčlenné sestavě, a jak jsem psal v roce 2014 při recenzi na jejich EP Broken Youth „jestli jim to vydrží, tak o nich ještě uslyšíme“ a vypadá to nadějně. Na CD v digipacku najdete celkem 14 věcí, z čehož posledních 6 je právě ze zmiňovaných EPek (které tu jsou recenzovány a kde popis songů najdete). Celkem tedy 8 nových věcí. Nové věci jsou například All I Know (o cestování za muzikou na akce, které máte rádi), potom titulní Mainstream View (která vypovídá o tom, jak byste neměli žít, podle toho co vidíte v TV, takže zapomeňte na nekonečné seriály s nereálnými postavami a nenechte se ovládnout mainstreamem), Rise Up se skvělým refrénem a perfektní kytarou (o tom, jak má člověk stát nohama pevně na zemi a jít pevným krokem kupředu), Forever (o tom, jak člověk nemá litovat toho, co dokázal, koukat se dopředu a chtít být navždy mladý), Speak Your Mind (o zvolené „elitě“ a jejich lžích) nebo Be the Better One (o tom, jak se člověk kolikrát přetvařuje kvůli někomu, kdo za to nestojí a sám trpí). Zpěvy se poměrně často střídají a doplňují, což je fajn a muzika není monotónní (třeba v Is this You) a v každé písni je vyhraná kytara/basa. Jinak v digipacku jsou všechny texty, fotka kapely a krátká děkovačka. Kapela potvrzuje, že umí parádně hrát a kdo nemá jejich předchozí věci, tak dostává na jedný placce v podstatě vše (kromě demáče), co kapela kdy vydala.

Toto je debutové singl sided LP od pětičlenné švédské kapely Grebol, jehož název by se dal přeložit jako 40 let dřiny. Strana A obsahuje pět švédsky zpívaných songů Inget Liv (Žádný život), Grånser (což je švédská verze songu Borders od Contemptuous), För Sverige Ur Tiden (což nějak neumím přeložit, která je tuším pro královskou rodinu není moc lichotivá), Fyrtio Års Slit a Våra År (Náš rok). Tři z těchto songů vyšli i na promu kapely, které si vydala minulý rok vlastním nákladem. Strana B potom obsahuje 3D grafiku obalu, která je vyrytá. Poslední dobou se single sided LP roztrhl pytel a za mě je to jedině dobře, obal je veliký a grafika tím pádem též a dále i záznam je ve větší kvalitě než malé EPko. Jinak tempo je střední, v pozadí si jede basa svoje stupnice a občas uslyšíte nějakou tu kytarovou vyhrávku (aby ne, když má banda dvě kejtry). Ve För Sverige Ur Tiden je kytara bez boosteru, nejrychlejší tempo bicích a basa hraná na vyšší struny. Song má asi nejsyrovější zvuk z celé desky, ale také obsahuje parádní sbory. Další věc má takovou jemnější kytaru, ale mění se rytmus bicích během songu a intenzita vokálu zpěváka. Poslední vál začíná melodickým sólem a přejde do asi nejmelodičtějšího songu z desky. Některé songy se dají dohedat i na youtube a to vám asi i poradím, protože mě teďka nenapadá nějaká kapela, ke které bych to přirovnal. Jinak deska je opět náhodně zbarvená a limitovaná 452 kousky, uvnitř je pak papír s texty a znak kapely, vzadu potom fotka. Moc fajn debut s moc fajn grafikou a celkovým provedenám.

Harpagan je celtic punkový projekt zpěváka/kytaristy/basáka Adama (třeba Contra Boys). Album Nadciaga Sztorm obsahuje 12 songů v polštině, které byly nahrány v pěti lidech (i ženský vokál, třeba v Prosto pod Stól) včetně poslední instrumentálky Saragossa (kde uslyšíte všechny možá sóla na všechny možné nástroje). Jako celtic punkové bych označil jen některý songy, jinak to na mě působí hodně crossoverově (v dobrém slova smyslu). Mimo klasických nástrojů zde uslyšíte i mandolínu a akordeon. Songy jsou ve středním až v pomalejším tempu (třeba titulní Nadciaga Sztorm) a celé to působí hodně vyhraně (třeba Wszystko Schodzi Na Psy se skvělou metal/hc sólovkou) a aby taky ne, Adam je fakt pan hudebník (a zpěvák) a živí se i jako zvukař, takže ví, co se patří. Super song je třeba Pytanie, který začíná hodně svižně, potom hned další To Niwazne, kde je skvělej zpěvnej refrén, akustická Chroniczny Brak Horyzontu nebo Nowoczesny Czlowiek. Song Gdzie Są Chłopcy Z Tamtych Lat je polská verze songu Řekni kde ty kytky jsou. Jinak jak je zvykem u polských kapel, CD vydal Olifant a booklet je standardní – texty, pár fotek, obrázky a poděkování. Jinak osobně mě trvalo trošku déle, než jsem se do toho dostal a rozhodně to není album na první poslech. Album je ale hodně komplexní a z muziky cítíte, že každý tón každého nástroje zde má svoje místo.

Po albu a splitku s Butcher Boys (recenze zde) vydává tahle banda ze St. Louis nové stejnojmenné album. Kapela prošla personálními změnami na postu obou kytaristu, tak jsem se trošku obával, aby nezratili nic ze své jedinečnosti a melodičnosti, kde se snoubí americké Oi! se starou britskou školou (The Crack a Cock Sparrer) a měkčím zvukem. Celý je pěkně ve středním tempu. Ale díky bohu tomu tak není. Na albu najdete celkem deset songů a v posledním (City´s Burning) dokonce uslyšíte jako bonus piano. Názvy songů jsou například Yesterday´s News, Drums of War, Some Promised Land, Dirty Town, Draw the Line nebo Some Day. Kapela opět jede podmanivé kytarové vyhrávky, které jsou podkladem pro hodně melodický zpěv. Patrné je to třeba v songu Strange Ways, hnedka v dalším Drums of War (kde je skvělej refrén). Pak tu máme I Won´t Be Long (jeden z nejlepších songů na desce, kterej mi chvílema připomíná až mod beatové kapely, hlavně tedy začátkem), rocková Draw the Line, Electric Shock (která zní jak od Slaugter and Dogs z časů Do it Dog Style), Some Day (s parádním drzým hlasem zpěváka) nebo právě ten poslední City´s Burning s pianem v pozadí. Jinak album určitě neobsahuje žádnou slabou skladbu. O vnitřku opět nic moc nevím, jelikož album vyjde přesně za týden. Skvělá věc.

První singl bovver rock/mod beat kapely Toma, kterého můžete znát z Hostile Minds nebo z Arch Rivals obsahuje dva songy. Titulní Kings of the Weekend na straně A a potom Unstoppable na straně B. Oba songy se dají dohledat na youtube, kde si je můžete poslechnout. Deska vychází ofiko 8. července, takže zatím mám jen elektronickou verzi, ale i tak se budu snažit vám to popsat. Takže nejdříve obal s grafikou ve starém stylu. První song Kings of the Weekend je střední tempo s kovovou rnr kytarou (která si jede i vyhrávky) i basou a zpěvem, kterému je perkfetně rozumět. Taky tam uslyšíte i tleskání do rytmu (alá Slade). Dvojka je pomalejší věc, která má stejné atributy nástrojů jako první song, ovšem basa si jede víc stupnic a je jí dán větší prostor. Jinak určitě v jejich tvorbě slyšíte New Chords, Templars, Clichés, Hawkins Thugs, Shandy, atd… Textově asi nemá cenu moc psát, Kings of Weekend má poměrně jasné poselství a Unstoppable je také o tom, jak partička večer vyráží do města. Pokud máte rádi výše zmíněné kapely anebo další Tomovy věci, tak neváhejte. Je to dobrý!

Páté album skotské kapely Hateful vychází na Rebellion Records a včetně instrumentálního Intra a Outra obsahuje celkem 15 věcí. Kapela hraje pohodovej punk rock, kde se míchají vlivy band jako The Clash, Cock Sparrer (já to teda slyším hlavně u songu Acces All Areas, která začíná podobně jako Get A Rope), The Crack a celé řady dalších. Hudba je klidná, pohodová a zvuk někdy až popíkový. Kapela umí i balady a akustiku třeba na začátku The Art of the State (což je asi nejsilnější skladba desky) nebo Happy Now (která má až country začátek), kde jsou zase prozměnu asi nejvíce slyšet The Clash, především díky různým efektům a echům jak na kytaře, tak na vokálu. Mimo to jsou zde ještě slyšet klávesy (se smyčcovým zvukem). Clash jsou slyšet i v dalším ska/2tone songu Caught in the Sound, kde jsou i dechové nástroje. Zpěvák má tak zvláštně zastřenej a přidrzlej hlas a možná je to dáno i skotskou angličtinou (slyšet je to třeba hlavně v Livin´ the Dream). Jinak kytara je samozřejmě vynikající a vyhrávek se dočkáte. Další songy se jmenují třeba Hit and Run Away, Bulletproof, Static, Retribution Rock, Empire State Building, atd… Chválím také artwork obalu alba. Vlastní CD vychází někdy kolem poloviny října. Paráda, stejně tak jako jejich předchozí kousky.

Po ochutnávkovém EP vydává tato britská kapely, kde hraje Tom z Arch Rivals (vlastně to nahrával celé sám), i debutové full album. To se jmenuje Violent Society a obsahuje všechny tři skladby z EP – No Innocence, Same Old Shit a Been There (které nejspíše nejsou přehrané, jelikož EP vyšlo poměrně nedávno). Celkem je na CD 9 songů, což znamená, že 6 je nových. Hudebně to jde více k Chickswick/Templars soundu, což znamená vysoká kytara s lehkým boosterem a pěkně slyšitelná baskytara. Do toho přidejte rychlejší bicí a občasné sólo (třebas první song Snakes nebo Psychopath) a zastřený hlas. Nové songy se jmenují Snakes, Class Pride (parádní nasraná věc mimochodem), Psychopath, Your Own Agenda (další parádní věc o lhářích), Nasty Bastard a Growing Old Gracefully (ta se mi líbí nejvíc a je to hymna všech, co moc nechtějí dospět). Jinak obal je udělán ve stylu Crown Court, stará fotka skins proti policajtům. Mimochodem Tom nyní figuruje v další kapele Hard Wax (bovver rock/mod beat). Kapela poněkud vybočuje ze současného zvuku nových britských kapel, ale to není nic proti ničemu a taky už se nejdná jen o studiovku, ale o regulérní kapelu, takže se možná dočkáme i nějakých živých vystoupení. Na první poslech mě to moc nechytlo, ale postupně se to do vás dostane.

Hostile Minds je anglická kapela, kde hraje na bicí Tom, který působí zároveň i v Arch Rivals. Tady ovšem podobnost s oběma kapelami končí. Hostile Minds hrají daleko přímočařeji a s daleko syrovějším zvukem, který stojí na kytaře s lehkým booster efektem. Toto je jejich debutová věc, která obsahuje tři songy a to Same Old Shit, Been There (což je asi největší sypačka, u které budete hrozit ukazováčkem) a No Innocence a je limitována 300 kopiemi (200 černých a 100 čirých). Také se jedná o jednu z prvních vydaných věcí roku 2016. Jinak první a poslední song jedou ve středním tempu a nejvíce se mi líbí asi poslední No Innocence, který je nejmelodičtější. Pár songů (a i nějaké navíc) se dají najít na youtube. Jak už jsem psal, zvuk je hodně hrubý a songy obsahují pořádnou dávku vzteku a nasranosti a stím korespodnuje i obal desky, kde je jakási vězeňská kobka. Další fajn počin z ostrovů a důkaz toho, že to tam stále žije.

Druhý počin kapely Império Sulista vychází po dvou letech opět na Terceira Facada Records, opět jen na kazetě (jen 50 kousků, z čehož šlo 15 kapele, takže na zbytek moc nezbývá) a opět na něm naleznete čtyři nové songy v portugalštině. Songy se jmenují Nunca Desistir (Nikdy se nevzdávej), Sim Eu Sou Do Sul (Ano, jsem z jihu), Nossa Origem (Náš původ) a Princípios E Conduta (Principy a chování). Z toho lze opět usuzovat, že kapela se zaměřuje hlavně na vlastenecká témata (jako je třeba boj za lepší jih a jeho obrana), kulturní dědictví a témata týkající se regionu, ze kterého pochází (Santa Catarina), kde jsou silné evropské tradice. Songy mají fajnovej rytmus a Nossa Origem je i částečně akustická (a celkem dlouhá – cca 7 minut). Hudebně se jedná o street rock ve středním tempu. Proti první kazetě je trošku obměněná sestava (je jen tříčlenná a zpívá basák, ale kytarista se někdy přidá – Nossa Origem).. Jinak uvnitř jsou texty, čb foto a krátká děkovačka. Obal kreslil Vlad a je to variace na celkem klasický motiv. Nejvíce se mi líbí asi druhá věc Sim Eu Do Sul. Opět zkuste napsat na 3facadarecords@gmail.com, kazeta je za 5 Euro. Všechny songy jsou na youtube. Obsahově i hudebně stejně dobré jako první věc, takže budeme hodnotit stejně.

20 let na scéně je poměrně slušná doba kór na naše (respektive Slovenské) poměry. Kapela Incident se k této příležitosti rozhodla vydat nové album s názvem Pouličná Odysea. Celkově je to páté regulerní album kapely a jejich první vinyl (250 kusů, černá barva). Od roku 2004 hraje kapele ve stejné sestavě (zajímavý je, že vždy hráli jen ve třech). Celkem zde najdete 15 songů ve slovenštině včetně dvou coverů (Náhlenie od Hečkovců, kde je i ženský vokál a Krajina času od Ex Tipu). Výběr jejich coverů byl ostatně celkem zajímavý vždy (vzpomeňte třeba na Vo Volkej Škole Dní od Tublatanky). Kapela vždy uměla udělat parádní silné singalonogové písně, ale uměli zahrát i akustickou či poloakustickou věc (tady je to třeba Oči plné nenávisti nebo Malé modré oči). Moc fajn je Nikdo sa nás nepýtal, který je o politickém orzdělení Československa, se kterým měli obyčejní lidé prachmálo společného a pomalá Puto o přátelství. Další songy vypovídají o chuligánech (Zákon ulice), těšení se na Víkend (Víkend), síla internetu (Hrdina z netu), koloběh života (Večný pribeh) nebo láska ke svým dětem (Malé modré oči). Jinak je to klasický zvuk Incidentu, na který jste zvyklí. Jinak uvnitř je papír s texty a na druhé straně děkovačka a fotky sestav za jednotlivá léta hraní. Jinak co se týče grafiky obalu, tam se myslím dá trošku zapracovat, protože přecijen na dvacetileté výročí se mi zdá logo trošku málo, ale to vše vyváží super muzika.

Jednota Kolín je nová česká Oi! formace, která nahrála svůj debut (www.bandzone.cz/jednotakolin nebo http://www.jednotakolin.cz/hudba.html) a kterej se má křtít v březnu letošního roku. Album se bude jmenovat Každej je rád mezi svými, banda si ho vydává sama a najdete na něm celkem 12 songů v češtině na cca 35 minutách (což je tak dle mého názoru tak akorát). Kapela hraje v pětičlenném složení, což znamená dvě kytary (a nutno říci, že to je v jejich muzice slyšet) a má taky hodně vyhranou basu (začátek songu Cesta alá zrychlený Sexual Favours nebo třeba Fešák). V písních kapely uslyšíte i náznaky ska rytmů (Mámě to neříkej, Všichni spějem k svýmu cíli) nebo jen akustiku (poslední Džony Pleš) s country rytmy (třeba Grázl má parádní kotlíkářskej refrén). Většinou se však jedná o svižnější a veselejší tempo a rytmus. V textech se mísí jak klasická skins témata (Cesta, Jedna scéna, Grázl), přes více osobní věci (Mámě to neříkej, která obsahuje i pomalou pasáž s basou a škopkama nebo Brána, která je o životě a smrti) až po historicko/vlastenecké věci, které se týkají putování Československých legií za 1. světové války (Od Zborova k Bachmači, což je hitovka, především díky refrénu). Zatím nemám žádné info o bookletu, protože ten se teprve tvoří, ale texty se dají na webu, kterej se zmínil výše a na obalu má být také „jen“ logo kapely. Příjemné překvapení, které jsem opravdu nečekal. Reakce od přátel, kterým jsem to poslal byly velmi kladné, takže já se na fyzickou verzi CD moc těšim. Paráda.

Další Ariho projekt se jmenuje Kalevan Soturit (Kalevalští válečníci) a toto je jejich jendopísňové demo, které obsahuje osmiminutový song Kaukomieli, což je jeden z hrdinů epické básně Kalevala, která pochází z konce 19. století a která vznikla na základě ústní lidové slovesnosti. Jinak v dnešní době je to celkem běžné finské jméno. Song začíná opět jakýmsi hukotem a samply, postupně se přidá elektrická i akustická kytara a středověce znějící harmonika. Po cca minutě a půl už je to normální rockovej song s regulérními bicími a finským zpěvem. Poté následuje opět více středověká mezihra. Takto se skladba songu střídá po celou dobu jejího trvání. CD je jen výpal (nebo promo chcete-li), nemá žádný booklet (mimo grafiky, kterou vidíte na obrázku nalevo) a bylo jich vydáno jen 20, ale song se dá celý poslechnout na https://youtu.be/VutgQzf3qwI. Asi je to spíše bráno jako jakési info o dalším chystaném projektu, takže nebudu hodnotit, ale musim říct, že zvuk rozhodně není v demo kvalitě a určitě budu zvědavej, na to, co Ari pod projektem Kalevan Soturit vykouzlí. Bez hodnocení, ale jako ochutnávka dobrý.

Split CD Kareliaani a jejich kolegů z Diamond Axe (kde pravděpodobně opět působí Ari) vychází na CD u výšše zmíněých labelů. Kareliaani zde mají devět songů (nějaké ve finštině a nějaké v angličtině), Diamond Axe potom jedenáct věcí (mimo instrumentálního intra vše v anglině). Kareliaani opět míchají do své muziky i nějaké samply a různý hukot (což je slyšet například v songu Vikings, instrumentální 1323 nebo Nordic Freedom), ale i tradičně znějící nástroje. Opět převažuje pochodové tempo a zvuk bicích (hlavně virblu) je takový hodně dřevěný. Ari se také v tomto projektu snaží více zpívat. Namádkou můžu jmenovat songy jako Pohjolan Lapset (Děti severu), melodická Auringonpyörä (Kolo slunce) nebo Yön Soturit (Temní válečníci), která má pěkně nasypanej začátek. Songy byly nahrány v letech 2014/16. Zvuk Diamond Axe je přecijen více metalový (což se projevuje především v kytarových vyhrávkách a výraznější basou), bicí znějí více klasicky a celé to má takový více studiový nádech. Opět tu jsou slyšet tradiční nástroje (třeba píšťala v Nordic Pride Metal Attack). Songy byly nahrány v roce 2014. Namádkou znovu pár názvů, abyste si udělali představu – Heavy Metal, pomalejší Messengers of Norden (tam slyším Kalevalan Vikingiit), Only the Strong nebo Europe. Spoustu věcí od obou kapel si můžete poslechnout na youtube. Booklet obsahuje jen dvě stránky s infem o nahrávkách plus obrázky vikingů a distro kapely. Texty si asi dovedete představit, severská kultura, identita, homogenní společnost postavená na tradicích předků, historie, atd… Fajn.

Reuniony kapel z 80. let by se daly ilustrovat na dvou případech – The Last Resort (dobrý) anebo 4Skins (mírně řečeno rozpačité, na plnou hubu průser). Proto jsem byl celkem zvědavý, jak si povede tato banda, která poslední nahrávku vydala v roce 1986. Jejich bubeník a kytarista působí ještě v Lion´s Law. Jedná se o mini album, které vychází jako kazeta anebo mini CD opět ve fajn digipacku. Celkem zde na cca 18 minutách najdete šest songů ve fránině – D´Une Même Voix, La Belle Vie, Unité (Jednota), Nous Marchons Dans La Rue (Mašírujeme po ulici) a Pour La Glorie (Pro slávu). Poslední zmíněný je cover od Camera Silens a v songu účinkuje i jejich kytarista Benoit. Hnedka po prvních tónech první skladby se ujistíte, že tohle průser nebude, naopak, je škoda, že to je jen mini CD. Muzika navazuje na jejich melodické věci z 80. let, které každý zná (Dans Les Tribunes, Les Années d´Acier nebo Dans la Nuit). Melodický hlas, fajn kytarové vyhrávky, které jsou téměř v každém songů a sbory (třeba hukot v Unité nebo halekání Nous Marchons Dans La Rue). Uvnitř obalu najdete texty na vše kromě Pour La Glorie, fotku kapely z koncertu (zřejmě PSK festival ve Švédsku) a poděkování. Prima věc a určitě se těšíme na další a delší album (nebo alespoň něco na asfaltu :).

Další věcí této veteránské nasrané sypačky z Detroitu je čtyřsongové EP, které je omezeno na 330 kousků (průhledná červená) s kódem ke stažení. EPko vydává jak jinak Streetrock Records. Songy na straně A jsou The Anti-State War Machine a Resistance is Fatal, na straně B potom Monsters Under Your Bed a While We Sleep. První song je o tom, jak se lid má stát tankem a rozdrtit krvavou kaši všechny oligarchy a pasáky, kteří nás jen využívají ke svým mocenským zájmům, dvojka je o policajtech, kteří musí plnit své normy a tak občas schytá jejich guomléčbu někdo, kdo je nevinný, Monsters Under Your Bed je o tom, jak se vám 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu snaží někdo vecpat svůj názor o tom, co je špatné a co dobré, ale přitom je to jen přiblblá propaganda a dogma a poslední věc While We Sleep je o Vaší apatii a netečnosti, která Vás uspává, zatímco ostatní mohou prožívat svoji noční můru. Takže textově je to plivanec do tváře a kopačka do koulí státu a všem jeho reprezentativním složkám. Hudebně je to našláplej špinavej a tvrdej rock´n´roll, založenej určitě na Motorhead zvuku, šmrcnutej HC/punkem/crustem (Anti Cimex). Ovšem to vše při zachování čistoty a kvality zvuku. Jinak určitě zvuk stojí na kytarách (které často dostávají prostor hrát sami bez bicích, třeba první nebo třetí song), jejich vyhrávkách které hraje kytarista Ed (v každém songu něco) a rychlých bicích. Jinak obal je v duchu HC/punku – černobílé tanky, uvnitř papír s texty, pěkně profi mázlou fotkou kapely a děkovačkou plus nálepka, kde je kód pro stažení. EP by mělo být koncipováno tak, že dva songy najdete pouze na tomto EP a další dva jsou ochutnávkou s chystaného LP. Paráda.

Larry Noseman je pseudonym kytaristy Larse, kterého znáte z Buzz Off!! nebo Shaven Heads a nebo právě z provozu labelu Pride and Passion Records. Tato deska je zajímavá tím, že všechny nástroje nahrál on sám. EPko, které má uprostřed velkou díru (takže musíte šáhnout po redukci) je limitováno 203 kousky (151 černých a zbytek oranžových) a obsahuje tři anglicky zpívané songy – Short Hair, Sideburns Bovver Boots na straně A a The Drug Called Love a Working Class na straně B. První song není nic jiného než Go Johnny Go od Chucka Berryho s předělaným textem, kde Johnny je nasranej a pokérovanej týpek, co chce hrát v rnr kapele. První song na straně B je v podobném bovver rock/glam rytmu s výraznou vysokou vyhranou kytarou. Jmenuje se The Drug Called Love a je o závislosti na vaší polovičce, které se nemůžete zbavit, poslední Working Class je prozměnu v bluesovém houpavém rytmu (kde kytara opět sóluje) o strastech pracujícího člověka, který dělá to nejlepší pro svoji rodinu. Zvuk je parádní a je vidět, že Lars je vskutku multiinstrumentalista. Pokud máte rádi The Clichés, Guidu, Hard Wax a podobné kapely, tak toto vás zcela jistě osloví. Uvnitř je Larsova fotka, krátká děkovačka, texty a obrázek bootboye. Na one man projekt skutečně klobouk dolů. Paráda.

Single Lion´s Law vychází v 550 kopiích s červeným obalem a v 508 kusech s modrým obalem. Barva desky je náhodná (já mám jakousi do zelena). Na singlu najdete song Faceless Victim (kde je na vokálech i Lars Frederiksen) a Can´t Stop. Faceless Victim vypovídá o mrtvých vojácích, které musí dostát své cti a bojovat, ale jakmile je po Vás, tak si nikdo nevzpomene. Song je střední tempo a je více zpívaný a samozřejmě mnohem vážnější, než je strana B. Je to taky větší singalong. Dvojka Can´t Stop je o tom, jak se člověk těší po týdnu na popíjení s přáteli, které je občas divoké, občas je vám zle, ale je to věc, kterou budete mít prostě rádi. Tenhle song je v přímočarejšim rychlejším rytmu (s trošku rnr šmrncem) s kovově znějící kejtrou a basou v pozadí a v druhé části songu uslyšíte sólo. Jinak na obalu je vyobrazen voják, uvnitř jsou pak texty, děkovačka a fotka kapely. Grafiku obalu dělal Ramon Diaz, který dělal obaly třeba 45 Adapters, Toughskins, Gatans Lag, Stars and Stripes anebo třeba Legion 76. Standard od LL.

Live by the Sword je nový mezinárodní projekt, který tvoří zpěvák Eric ze Strongarm and the Bullies (USA) a Wouter z Razorblade a Rebellion Records (NL), který se nejspíše chopil kytar(y). Ještě tam je určitě nějakej bicmen, ale o něm nevím. Tento jejich debutový single vychází jako 150. počin Rebellion Records a podle toho je také volena úprava – těžkotonážní vinyl plus extra tlustý obal. Celkem 500 kousků na černém vinylu. Obal je udělán jednoduše, ale odpovídá názvu kapely. Celkem zde najdete dva songy – titulní Live by the Sword a Soldiers. Oba vály se dají poslechnout na youtube. Eric má parádní zastřenej hlas, kterej chtě nechtě připomíná hlas Scotta McGuinesse. Možná se toto srovnání někomu nemusí pozdávat, ale fakt je prostě fakt. Kytara je tak akorát zboosterovaná, tempo je střední a v prvním songu je i pěkná změna rytmu ke konci. Jinak první song je rychlejší a má hodně podmanivej rytmus bicích. Dvojka je pomalejší věc, která obsahuje více vyhrávek a taky hlas zpěváka Erika zde dostává více prostoru (markantní je to opět hlavně na konci songu). Refrén zní „old soldiers fighting in a world ruled by gold, old soldiers fighting, for a different cause.“ Deska vychází fyzicky 16. února, ale měla by obsahovat papír s texty. Určitě fajn ochutnávkový singl, ale my chceme víc!

První singl tohoto holandsko/amerického projektu sotva opustil brány lisovny a kapela už nahrála druhou věc. Opět se jedná o dvoupísňový počin s titulním songem Pillaged Hinterland a State of Emergency. Za kapelou stojí zpěvák ze Strongarm and the Bullies a lidé kolem Razorblade, Stealers a Cornered. Detailnější popis chrpaláku zpěváka najdete v recenzi na předchozí singl. Oba songy obsahují lehké dotyky viking rocku, především v kytarových vyhrávkách, které evokují středověk a plenění měst a míst za pobřežím (k čemuž je vztažen i název singlu). Hnedka první (a titulní) song Pillaged Hinterland obsahuje fajn pasáž, kde zpěvák zpívá jen do bicích. Jinak prostě pustošení, plenění a taktika spálené země – to je to, o čem tento song je, takže „staring to the distance, keep watching burning land, staring to the face of total destruction“. Ve dvojce State of Emergency se mi líbí hlavně baskytara. Jinak song je o stavu v ulicích, které jsou plné závisti a nenávisti, která pramení z nespravedlnosti mezi lidmi – minimální mzda, kriminalita těch nahoře, atd… Stejně jako první věc, toto je opět jen 500 kousků na extra těžkém černém vinylu (70 g) s extra těžkm obalem (350 g). Osobně mě to chytlo až na další poslech, ale nějak se těšch melodií neumím zbavit :). Budu hodnotit stejně, jako první singl, takže za 9.

Třetí EP švédské partičky z Malmö se členy z Royal Stakeout nebo Vindicate This!. Na kytaru u nich hrál jeden čas i Per z Oldfashioned Ideas. Název desky znamená Krev a oheň a mimo titulního songu tu najdete ještě další tři švédsky zpívané věci – Väl valda ord (Dobře zvolená slova), För manga människor (Pro mnoho lidí) a En dedication (Věnování). Desek vyšlo 524 (z čehož je 154 černých, 255 červených a 115 žlutých). Jinak čekejte melodickej, rychlejší punk rock (něco ve stylu tvrdších Saturday´s Heroes, Battle Scarred nebo dříve recenzovaný Projekt 9) se všema společnýma (a střídanejma) vokálama, hromadnejma refrénama a kytarovejma vyhrávkama. Grafika obalu je námořnická, uvnitř je lejstro s texty a vzadu fotka kapel z koncertu. Švédsko opět potvrzuje, že je líhní neskutečně kvalitních kapel ve všech možných žánrech a Lost Warning rozhodně nejsou výjimkou. Parádní věc.

Po dlouhých osmi letech vychází další plnohodnotné album polské kapele Lumpex 75 z přístavního města Gdaňsk. Album se jmenuje Sen Wariata (což by se dalo přeložit jako Sny blázna a čemuž tedy odpovídá i obal), vyšlo tradičně na Olifantu a obsahuje 10 songů v polštině na cca půl hodině hracího času. Kapela je čtyřčlenná, ale zpěvák Kula občas hrábne i do strun. Jinak kytaristé Cinek a Kula hrají ještě v Lamia Reno (která vydala jedno album a promo CD). Dvě kytary (ale i dva vokály) jsou slyšet hnedka v prvním songu Krucjata (Křížová výprava) a pak v titulní Sen Wariata. Jinak větší či menší kytarová vyhrávka se objeví v každém songu. V Jeszsze raz (Ještě jednou) je i basová. Určitě zaujme temnější Dzielnica (Čtvrť města s fajn singalongem na komnci), Walcz o wiare (Boj víry – o stavu moderního světa, liberalismu, rovnosti a podobných hnojích :)), rychlejší Polityczny Terror (což snad překládat nemusím a kde je sólo až téměř metalové). V Tancze na skle (Tanec na skle) a Cyrk (Cirkus) tak tam je prozměnu parádní refrén a riff po něm. Jinak booklet je fajn, texty a fotky kapely v prostředí blázince :). Po delší pauze vydala kapela parádní album, které navazuje tam, kde skončil Błyskawic Ślad.

Rogues Gallery je album od 77 punk kapely Menace, kreré vyšlo v roce 2004 na Captain Oi! Records. Violated Records nyní vydávají reedici tohodle dvanácti písňového alba v sestavě, kde zpíval Oddy (kterého můžete znát i z Resistance 77). Menace znáte určitě díky jejich kultovním singlům alá GLC, Screwed Up nebo Civilized. Já osobně mám moc rád jejich pozdější album Crisis a songy jako Suburban Queen nebo Monuments. Hnedka první song, který je pomalejší a nostalgický, se jmenuje Test of Time a příjemně vás naladí na 77 atmošku kapel jako staří Angelic Upstarts, Resistance 77, Chelsea, atd… Celé album pokračuje v nastolém duchu, akorát některé písně jsou rychlejší (Oliver Reed, Belive, Bad Cards – kde je i singalong bez kapely nebo S.O.S. kde je basové sólíčko), některé pomalejší (In Gods We Trust, Lottery, London Town nebo Wot´s It Like – tam je i hospodská vložka na harmoniku). Jinak uvnitř najdete texty a celou řadu fotek kapely (jedna je dokonce z turné po ČR z roku 2003 tuším). Nechám to bez hodnocení, protože je to vlastně jen reedice alba, které se dá stále sehnat.

Bombs not Ballots (Bomby místo hlasovacích lístků) je debutové album této sypačky z Pennsylvanie. Kapela je čtyřčlenná a jsou v ní ex-členové Violent Society nebo třeba No One´s Hero. Na albu najdete 16 songů a na CD verzi ještě 5 songů z dema DEMOlish (ty tu jsou ale i v normální verzi). Vemte pozdější Exploited, Discharge, Negative Approach, všechno to smíchejte a budete mít zvuk Might Makes Right (koukněte na http://mightmakesright1.bandcamp.com/). To že je to řádná sypačka podpoří i fakt, že songy mají cirka minutu až dvě (spíše ale kolem té minuty). Je tu i instrumentální song s vtipným názvem Short Smoke Break (pauza na cigáro :)). Názvy songů jsou třeba Relax It´s Just Murder, Hulk Smash, Angel of Meth, Cluster Fuck Bombs, Making Headline, Isolations, atd…Jinak cover je udělanej ve stylu názvu alba, pršící bomby nebo jejich technické výkresy. Tohle nebude pro žádný měkoty.

Moonstomp byla kapela z Atlanty, která byla aktivní na přelomu 80. a 90. let. Vydali jedno jediné album They Never See, které vyšlo v roce 89 jako LP na Link Records anebo na CD spolu s Kicker Boys na Step 1 Records. Reedice Lp vyšla v roce 2016 na Disco Nightmare Records v licenci od Captain Oi! Records. Album bylo nahrané ve čtyřčlenné sestavě a za bicími seděl Kevin, který nyní hraje v Turbo A.C.´s. I když kapela vydala jen toto album určitě jí znáte z kompialcí jako Us of Oi! nebo Spirit of Oi! American Style, atd…, kde se vyskytují songy jako Head Kicked In, Streets at Night, Strong Free Nation nebo Havin´ Fun. Celkem zde najdete 14 songů na cca 35 minutách, z čehož je jedna instrumentálka – Satch a jedno je jen zpěv a capella – Blue Ridge Moutains. Muzika je celkem fajn, nechyběj basový vyhrávky a celkově na vás dýchne duch dob dávno minulých. Desku otevírá parádní věc Nothing at All následovaná Too Proud to Beg (která je o tom, že rači budete makat a minimální mzdu než bejt na podpoře), další fajnovka je Stars and Stripes. Ze strany dvě určitě Strong Free Nation, poppy Oi! Get your Back, Honest Working Man nebo Havin´ Fun. Pokud máte rádi US kapely, s patriotickým a protikomunistickým postojem, kterých bylo v té době jako máku (alá Uprise, YDL, Kicker Boys, Allegiance, Stars and Stripes, New Glory, atd…), tak tohle je přesně pro Vás. Uvnitř LP je starý rozhovor se zpěvákem a pár fotek kapely, zajímavý je, že se zmiňuje velké přátelství s Anti-Heroes i přes rozdílný pohled na politiku…to je věc, která se dneska moc nenosí. Na zadní straně je ještě pár slov od zpěváka, kde se dozvíte, co členové kapely dělají dnes. Deska vyšla ve 300 kopiích na černém vinylu. Parádní reedice!

Druhé album italské HC kapely z Říma (kde miochodem působí zpěvák z Payback) vychází opět jejich vlastním nákladem a tentokráte se jmenuje Fuori Dal Coro (něco jako Mimo dav). Tentokrát na CD najdete celkem 11 válů v italštině. Opět se jedná o mixku klasického HC (Riflesso – Odraz nebo třeba Odiati e Fieri – Nenáviděný a hrdý), punku, ale jsou zde i vlivy metly (poslední Rivolta nebo Notte Nera – Černá noc). Takže očekávat můžete brutální kytary (parádní solo na kytaru i basu uslyšíte třeba v Non Finira Mai! – Nikdy to neskončí), hrubej zpěv anebo třeba dvoušlapku. Další songy jsou třeba Odio (Nenávist), Condannato a Vita (Odsouzen k žití) nebo třeba Infame (Nechvalně známý). Jinak v booklet jsou fotky jednotlivých členů a texty na všechny songy a celkově grafika obalu je fajn. Minimálně stejně dobré jako jejich debutové album. Pro fanoušky nejen italského HC alá Woptime, Plakkaggio nebo právě Payback asi povinnost.

Další z projektů Ultima Thule se jmenuje No Shame a jedná se o Oi!/streetpunk (i podle obalu, kde jsou punks a skins). Toto je jejich první singl, kde jsou songy jako I´ll Lead You, Trouble a Remember those Days. Akorát neodpovídá pořadí na desce tomu, co je uvedeno na obalu - na straně A je teda Remember Those Days, na straně B potom I´ll Lead You a Trouble. Opět zde nefiguruje Jan Thörnblom, ale zpívá kytarista Nicklas. Opět vyšla černá a žlutá varianta (ta je limitována 100 kousky). Určitě se zde nabízí srovnání s jejich podobným projektem Headhunters, ale toto je takové syrovější co se týče zvuku, ale Nicklas má hlas trošku jemnější než Jan (hlavně v Remember Those Days, kde jsou ke konci i společně zpívané chorály). V Trouble je i trošku kytary na druhou dobu a právě tento song Headhunters asi nejvíce připomíná. I´ll Lead You je zase rytmicky nejrychlejší. Ultima Thule i jejich projekty mám hodně rád, ale popravdě, tady kdyby nebyla fotka členů, tak bych asi nezjistil, že je to nějaká jejich bokovka, protože Nicklasův zpěv jsem předtím neznal. Jinak jak už jsem napověděl, na zadní straně je fotka kapely, vepředu potom klasický obrázek z 80. let. Opět je to tak, že tu nejsou texty ani žádný papír s infem. Uvidíme, co kapela předvede dále, jako ochutnávka dobrý.

No Thrills je kapela ze severu Anglie, která byla založena v roce 1998. Toto je jejich třetí album, ovšem sestava se za ty léta párkrát změnila a zpěvák Pez je jediný původní člen. Jinak sestava je klasicky čtyřčlenná a dva borci jsou dříve narození, dva vypadají maldší :). Na titulní song Razorblades and Piano Keys najdete i oficiální video (https://youtu.be/DYbZZNXC1RU) a na jeho začátku uslyšíte i klávesy. Jinak album obsahuje celkem 12 songů jak se srandovními názvy a tématy jako třeba Janet´s Had a Boob Job (o lokální punkerce, co si nechala zvětšit kozy), Porky Was a Punk Basher (o šéfovi místního gangu punks, který šéfuje ulici od 1982) nebo 4 Days of Chaos (o festivalu Rebellion), dále tu máme ale i vážnější songy, jako třeba Jack Shit (o borcovi, co opustil ženu s dětmi kvůli mladší kůstce), We Don´t Want Your War (asi není třeba vysvětlovat téma songu), Drunken Generation (o další znuděné UK generaci, která propíjí svůj život) nebo třeba Don´t Do That (jak děti, co mají rodiče kurvy a ochlasty, mají těžký život). Jinak zvuk kapely je v pohodovém rychlejším středním tempu s halekačkama v refrénech (třeba hnedka první tři songy) a určitě tam jsou slyšet klasiky jako Subs, Vibrators, Ruts, atd… Fajn věc pro fandy klasického punku.

No Time je kapela z Pensylvánie (Pitsburgh), hraje ve čtyřech lidech (třeba s kapel Heartless nebo Masakari) a na kontě má demáč, kazetu a split EP s February 2014. Demáč tady najdete jako bonus na CD verzi (songy 12 – 17), na LP, které vydává Six Feet Under a Phobiact je songů „pouze“ 11. Jsou tu i songy ze splitka (Bow to None) i z kazety (Anti-Social Today, You´ll Get Yours, No Enemies), ale i věci zcela nové (kterých je celkem 8). Nějaký rozdíl ve kvalitě zvuku tu moc není, takže předpokládám, že songy byly znovu nahrány, jinak demáč zní taky v cajku, akorát je to tišší. Jinak se jedná o hrubší neučesané Oi! s dotyky HC, s lehce boosterovanou kejtrou (třeba Anti-Social Today, titulní You´ll Get Yours nebo Gutter Dreams), kde slyšíte drobné vyhrávky kytary (opět třeba v Anti-Social Today, Make No Mistake nebo Headache a Perpetual War z demo části). Hlas zpěváka je hrubý a zastřený. Trošku to připomíná svým zvukem Hostile Minds. Jinak cover alba poměrně jasně ukazuje ty, kteří mají dostat to, co jim patří. Koukněte na http://notimepgh.bandcamp.com/, kde si můžete poslechnout všechny nahrávky kapely.

Split CD pražských Normals?! a karlovarských (ale téměř také pražských) Neparkovaček vychází na Cecek Records a najdete na něm 8 songů od Normals (včetně Intra) a 6 od Neparkovat Vjezd. Songy od Normals?! se jmenují Nevěřím, Čau, Práce, Seš dobrej, Hej chlapče, Nemysli a R´n´R. Normals?! hrají streetpunk s drhnutou kytarou, která se s každým vydaným albem vyhrává a sólíčka přibývají a přibývají a s oduševnělými texty ze života o popíjení, otravný práci, rvačkách nebo hraní v kapele :). Společné refrény a střídání zpěvů je zde samozřejmostí. Za mě je nejlepší sypačka Seš dobrej a Práce s pomnalým začátkem, kterej se asi po minutě rozjede a pak vážnější Nevěřím o současné době, velkém bratrovi, světových konfliktech a chytrejch telefonech. Zvuk u půlky, která patří Neparkovat Vjezd je proti Normals?! více učesaný, ale možná to je jen můj pocit, kdy z ostrého zvuku posledního songu Normals?! CD skočí do ne tak syrových Neparkovaček. Jejich songy jsou Lázeňský šviháci, F.T.W., Riot v nás…, Chuligánskej život, Sladkej domov a Utop se, nebo plav. Kapela hraje ve čtyřech a celé je to v melodickém středním tempu a opět tu jsou sborové refrény a občas uslyšíte i trošku klasickýho rocku (třeba song Riot v nás…). Taky Špenátův hlas není tak křičenej jako Machyho a je to více zpěvné. Kytara taky umí (Utop se, nebo plav). Jinak textově je to podobné jako Normals?!, prostě klasická pouliční témata typu vyřazení ze společnosti, rodné město, ale i láska k domovu (a nenávist k vládě) anebo nástrahy života, které nemůžete ovlivnit. Jinak booklet je celkem odfláklej, ale za to nejspíše nemohou kapely – uvnitř najdete jen seznam songů každé kapely (který u Normals?! nesedí s pořadím na CD) a pár fotek obou kapel. CD má hrací čas tak akorát. Seženete za 150,- Kč přes odkaz dole. Fajn.

Třetí EP chuligánů Sportingu Lisabon vychází opět velice limivoaným nákladem (60 černých a 40 zelených desek) v jejich režii na Forca Brutal Records. Na desce najdete čtyři songy v portugalštině a to Skinheads, Drogado (Feťák), Núcleo Duro (Tvrdé jádro) a Ódio Eterno (Věčná nenávist, která je věnovaná samozřejmě Benfice Lisabon). Zvuk je opět velice hrubý, těžkopádný a temný s jednoduchými kytarovými sóly (Skinheads a Núcleo Duro) a mě tedy osobně zvuk připomíná latino kapely kolem Battalion 49 a 211 Bootboys. Kapela taky zpívá hodně sborově (Núcleo Duro). V Drogado uslyšíte i klávesy, v posledním Ódio Eterno prozměnu saxofon a jedná se asi o nejmelodičtější song desky. Ovšem nečekejte žádné ska, spíš něco ve stylu Insidious Skins, kdy do tvrdé muziky zní vyhrávky sága. Booklet je opět tvořen fotkami ze stadionu, je tu papír s texty a kontakt na kapelu – nucleodurooi@gmail.com (nemám páru, kde jinde EP objednat). Komu se líbili předchozí věci jako Má Onda a Sporting Hooligans, tak toto bude mít rád taky, protože kapela moc ze zaběhnutých kolejí neuhýbá.

Čtvrté plné album Oldfashioned Ideas vychází pouze v LP formátu na Contra Records. Celkem zde najdete 15 songů v angličtině (včetně instrumentálního intra). Kapela pokračuje v pořád stejné tříčlenné sestavě, ovšem svoje refrény v celé řadě songů nyní okořenila i použitím dívčích vokálů Patricie a Gabi. Nejpatrnější je to v Remaining Days, což je pro mě jednoznačně nejlepší song z desky a refrén prostě nevymažete z hlavy a je prostě o dnech, které vám tu zbývají, takže jděte do všeho na plno a neotáčejte se anebo hnedka v následujícím We Are What We Are, která je o tom, jak vám lidé radí jak žít, který hnedka následuje. Krom toho zde uslyšíte v Intru i housle. Přestože kapela hraje ve třech, tak jejich muzika je nadupaná a uslyšíte celou řadu vyhrávek (třeba v Northern Nights, která je o nekonečných nocích na severu nebo ve Still Waiting). Jinak na vokálech se střídá jak basák Per, tak kytarista Niclas, tak i bubeník Gus (na zdraví kámo). Jinak songy vyrýrují od vážných témat (Weight of the World o stereotypu pracujícího člověka, Trying To Stand Strong o penězích) až po odlehčené věci (Beer Fear) nebo věcim které se týkají scény (Confirm My Loyalty, Bombs Away, Fuck Off!). Jinak booklet je udělán opět v podobném grafickém duchu jako předchozí alba – punkerka na obalu plus historické válečné fotky a fotky kapely na zadní straně. Papír s texty najdete vevnitř. Hrací čas je něco kolem 40 minut a popravdě 15 songů se může zdát jako dost, ale rozhodně to nenudí. Pořád stejně parádní jako předtím.

Řecká kapela, která před rokem vydala na Lone Wolf Productions debutové stejnojmenné EP je zpět. Tentokráte se jedná o album, které vyšlo zatím jen digitálně, obsahuje 10 songů, z čehož jsou čtyři v angličtině, pět v řečtině a poslední je instrumentální intro. První anglická půlka je agresivní HC s intry z různých filmů a songy mají názvy jako Shit for Brains (o lidech, co vám vymívají mozky a chtějí vás získat na svoji stranu), War (zlo války, z kterého mají prospěch jen ti nahoře), Enemy (my jsme Vaši nepřátelé) nebo Don´t Belong (o lidech, kteří předstírají něco, čím nejsou). První řecký song Metpo je nářez jako prase, ale třeba titulní ZOUME ANAMESA SAS (Žijeme nad Vámi) je hodně melodickej. Další songy v jejich mateřštině jsou třeba VOULOSTO STOMA SOU (Zacpi si pusu), ADERFE (Bratr) nebo EGO DOULEVO KAI I TYCHI MOU KOIMATAI (něco o práci a štěstí…). Jinak tady mi přijde, že ty řecké věci nejsou až tak tvrdé, jako ty anglicky zpívané. Obal je udělaný ve stylu undergroundových Oi!/HC kapel ve stylu Negative Approach, All in Brawl, atd… Jinak pokud si songy pustíte v Media Playeru, tak tam najdete i texty, což je fajn, ale v té řečtině to moc nepomůže :). Fajn věc, která vyjde v červenci na kazetě i s nějakými extra kousky.

Pražské kapele Orthodox se cca po roce a půl podařilo splašit vydavatele na jejich nahraných 10 songů. Songy jsou nahrány ještě v pětičlenné sestavě s Šafym na vokálech, který kapelu opustil a mikrofonu se chopil (a kytaru pustil) Jirka. Hudebně je to jednodušší Oi! německého typu, takže rychlejší muzika (díky bicím) jako Rampage, Brachial, Backstreet Firm…, kde se chvílemi střídá tempo, nějaké ty jednoduché kytarové vyhrávky, hlasitá basa a občasné střídání zpěvů. V songu Barikády je dokonce sólíčko jen pro bicí. Z 10 songů je 8 v češtině a 2 anglicky (Not the Fashion a Skinheads don´t Like Antifa). Ostatní songy se týkají všudypřítomného násilí (Budem se asi bít), o barikádách nalevo a napravo, kam se kapela těžko zařazuje (Barikády), ateismus (Dědičnej hřích), o tom, jak je jednodušší jen sedět, než dělat něco tvůrčího (Pozdě se omlouvat), hymna kapely (Orthodox) případně kapely, který se zaprodaly (N.F.M.O.), příživnicí (Parazit), arabská invaze (Stíny minaretů) a názor kapely na ANTIFU (Skinheads don´t Like Antifa). Za nejlepší songy považuji určitě Barikády, Dědičnej hřích a Pozdě se omlouvat. Booklet i obal je udělanej poměrně jednoduše, ale má vše co potřebuje, takže texty, fotky kapely a jejích kámošů (v trikách Orthodox, kde nechybí ani Jacksie z Bronco Army). Přímočarej Oi!, kterej se nebojí rejpnout do témat, na která má každý názor, ale třeba o něm nezpívá. Texty v kontextu odchodu zpěváka vyznívají trošku úsměvně, ale to je asi jen můj osobní pohled a Jirka se s tím myslím popere. Taky jsem zvědavej, jak to kapela vyválčí jen z jednou kytarou, ale myslím, že to bude v cajku. CD bude pokřtěno 18.6. v Brně na Streetkids.

Out of Order je pětičlenná kapela, která pochází z Kanady (nejdříve Halifax a pak Montreal) a kteří se představili debutem Better Days, který vyšel na LP na Vinyl 4 Bootboys Records plus ještě mají venku split EP s kapelou Gag Order. Album si vydala kapela sama a celkem zde najdete 12 songů v angličtině (i přesto, že je kapela z Montrealu :)). První body dávám určitě za zpracování obalu – tanky, bahno a trosky měst. Hudebně se jedná o melodickej brickwall Oi!/streetpunk s hrubým vokálem, vyhranou kytarou (i sólovou) a melodickými refrény (Last Warrior, No Cares nebo Old Days). V titulním songu Stuck in Mud uslyšíte i kytaru na druhou dobu, v Trafalgar zase prozměnu folkovou mandolínu. Kapela umí i pomalé věci, třeba začátek How Do You Sleep, kde zní hlas zpěváka jako Ozzy Osbourne :) a kde uslyšíte i klávesy. V On the Outside je zase parádní basové sólo. Jinak textově se kapela zabývá atmosférou na koncertech, o srdci bojovníka, které se pozná už od dětství, námořní bitva o Trafalgar, těžký život outsidera, o útěku z veloměsta a svobodě s tím spojené nebo vzpomínky na slavné dny. V bookletu jsou texty a děkovačka. Za mě parádní věc!

Po splitku s Total Annihillation vydávají Para Elite z Kalifornie konečně plnohodnotné album s názvem Push On. Sestava zůstala stále čtyřčlenná a nezměněná (akorát zde už není uváděn emeritní bubení Cliff Warby). Podle obalu najdete na CD 9 songů, ale ve skutečnosti je jich 11. Jsou tu totiž dva bonusy v podobě živáku Hang the Bankers a coveru He´s Red od Skullhead. Mezi zbývajícími 9 songy najdete i nově nahrané věci ze splitka – konkrétně songy Patriot a Battlecry. Ostatních sedm songů se jmenuje Who´s To Blame, Should´ve Seen It Coming, We Bleed For You, Fuck Islam, When We Were Younger, Rivers Run Dry a Glory Bound. Většina songů je ve středním tempu s rockovou kytarou, i když jsou tu kousky, co se trošku vymykají – určitě rocková Battlecry (na kterou jsem upozorňoval už při recenzi na splitko z TA), pak pomalaješí a temná Fuck Islam (kde je v bookletu i kondolence všem obětem z Paříže, Ruského civilního letadla nebo ze San Bernardina, které má kapela de facto za barákem) a určitě When We Were Younger, která je hodně melodická a trošku mi připomíná Seanovu původní kapelu White Flag Down. Jinak textově není nad čím koumat – nekompromisní patriotická proamerická banda, které se nesere s nějakou politickou korektností, nenávidí komouše a nazývá věci pravými jmény. Takže lži bohatých, které odnášejí ti dole, nedostatek patriotismu v dnešní době nebo osobnější věci o dnech, kdy byli členové kapely mladí nebo utíkající život mezi prsty, kterého si občas ani nevšimneme. Jinak obal je udělán celý černobílý (respektive v odstínech šedi) a najdete v něm vše, co potřebujete – takže fotky, texty, děkovačku a pár slov od kapely. Do budoucna se chystá i vinylová verze. Kdo má rád ortodoxní skins band alá američtí First Strike, Nation of Suspects, Combate 49, Lonesoldier nebo evropští Offside a třeba Combat 84 tak tohle je věc přesně pro něj. Určitě to ale není pro nějaké cenzorské uplakánky. Super věc.

Po dvou albech, singlu a pár písních na výběrovce Oi! Ain´t Dead přichzejí australští Plan of Attack z Brisbane v čele s Barrym s dalším singlem, který se jmenuje Pain. Sestava je proti předchozím počitnům trošku změněná a nenajdete zde třeba krajana Viktora (Mouthguard, Shandy, …). Dvě kytary ale nadále zůstaly. Na straně A najdete titulní Take the Pain s dotyky rockové a hard rockové kytary, přesně jak u Australanů čekáte díky kapelám jako Rose Tattoo, The Angels nebo AC/DC. Je tu jeden hlavní riff, který se opakuje od začátku songu a pak sólíčko zhruba v polovině songu. Na druhé straně je potom song s názvem Revenge, který je více přímočarý (kytarovou vyhrávku zde ale najdete také) a dominuje mu křičený refrén, kde Barrymu pomáhá i zbytek bandy. V refrénu je také výrazný crash činel, do kterýho řeže bubeník. Kapela hraje brickwall Oi! a ne nadarmo byla součástí právě výše zmíněné kompilace Oi! Ain´t Dead s podtitulem This is Brickwall Oi!. Názvy songy jsou poměrně výmluvné. Deska fyzicky vychází tento týden, takže zatí nic moc k presům nevím. Určitě si ale poslechněte na youtube song Take the Pain https://youtu.be/orQOEFLlY-c. Paráda.

Třetí plné album téhle švédské streetpunkové kapely se jmenuje Bow to None a vychází na osvědčené spolupráci, stejně tak jako předchozí věci. Hudebně je to hodně melodické, ale zvuk kytary (ale hlavně basy) není uplně učesaný, ale to je právě fajn. Celkem zde najdete 10 songů v angličtině, rovnoměrně rozdělených na obě strany vinylu. Mimo klasického rychlejšího středního tempa tu najdete tu i akustickej song (Submit) a potom trošku country doteků uslyšíte v I Only Had a Few. Určitě chválim sólovou kejtru (která vyhrává i akusticky právě v Submit), která je parádní třeba v písních War, Damaged (která mi svojí koncepcí připomíná Bishops Green, hlavně kytarovým začátkem), Little Puppet (kde je basové sólo a část, kde jede jen zpěvák a capella) a Rats, což je ultramelodickej song. Kapela se nezabývá jen klasickými texty o chlastání (i když tu nějaké jsou – I Only Had a Few), ale spíše cílí na sociální témata týkající se dělníků, nezaměstnanosti, atd. Jinak na obalu je logo kapely, které se objevilu na tričku postavičky na první desce New Order. Vzadu je pak fotka kapely. O vnitřku vám toho zatím moc neřeknu, protože US verze vyjde 17/12 a Evropská pak v lednu 2017. Dobrý.

Plnohodnotné album švédské kapely Projekt 9 (kde jsou lidi třeba z Åvga, Frenzy Four nebo Lowlifes) vychází na PST Records (přestože bylo nahráno v roce 2014) a obsahuje celkem 12 songů. 4 věci můžete znát z EPka Storebror (2014) – Storebror, Politiker, Clockwork Orange Horrorshow a En Vanlig Är Glömt. Najdete tu i dva covery – Utanför (Outsider od The Restarts) a Elak (což je Evil od 4 Skins). Celkem tedy 6 nových původních věcí ve švédštině. Název alba se dá přeložit jako „Jsme lepší než vy“. No a pokud máte rádi melodickej švédskej Oi!/punk a líbilo se vám EP, tak pak není co řešit. Melodie a singalongy z toho přímo kapou. Stačí si poslechnout songy jako třeba En Gång Till, což znamená Ještě jednou a kde uslyšíte celou řadu kytarových vyhrávek, Fylla (Vyplnit) nebo třeba Så Jävla Ful (která má začátek a motiv sólíčka alá Sexual favours, akorát je hraný na kytaru a ne na basu) a znamená to Tak zkurveně ošklivý. Nejmelodičtější je asi En Vanlig Helg (Normální víkend). Zpěvákovi pomáhá ve zpěvu ještě basák Arthur a třeba v Utanför se parádně doplňují ve slokách. Jinak v bookletu jsou všechny texty, krátká děkovačka, ale třeba žádná fotka. Stopáž je tak akurátní a celé CD se poslouchá samo. Mně se to hodně líbí, akorát bych asi přidal na bookletu trošku. Jinak špica.

Pulhas (Grázlové, Ničemové) je tříčlenná kapela z Lisabonu, která nahrála tento CD single v roce 2014. Působí v ní členové Faccao Opposta, Albert Fish, Gume nebo třeba Falcata. Konkrétně Rattus na kytaře a zpěvu (většinou někde basuje), Sandro na basu a Joao na bicí. Na CD, které je vložené do papírového obalu najdete dva songy v jejich mateřštině a to Velha Guarda (Stará garda) a právě Pulhas. Hnekda první song mi svými temnými chorály připomíná Gume a jejich Lisboa. Kytara ja nazačátku trošku garážová, ale přejde do pomalého temného sóla. Dvojka je o něco rychlejší a ze začátku je mluvený zpěv, ale refrén je už zpívanější. Jinak grafika obalu je velmi pěkná (koleje), vzadu je potom fotka kapely a krátké info týkající se nahrávání. Asi by byla škoda toto nevydat, když už se s tim borci před lety mořili. Třeba se to nějakému labelu bude tak zamlouvat, že vydá vinylovou verzi, na single to určitě je.

Čtyřčlenná parička z Britského Bristolu vydává na americkém labelu United Riot Records svoje debutové full album s příznačným názvem Bristol Elite. Celkem na albu najdete 13 songů včetně instrumentálního Intra, Bridge the Gap z prvního EP, Workers of Britain a Queensbury Rules ze singlu a Return to Agincourt z výběrovky New Breed Rising. Všechny ale byly nahrány znovu pro toto album (třeba do Return to Agincourt byl přidán akustický začátek). Celkem tedy 9 nových věcí. Kapela hraje v klasické čtyřčlenné sestavě a osobně bych vyzdvihnul baskytarové vyhrávky basáka Neila, ale i sólíčka Wojciecha. Hudebně je to přímočaré, jako klasické britské Oi! kapely, ovšem je zde cítit vliv nové krve a vliv i jiných, než britských kapel (kytarista je původem z Polska). Textově se kapela kromě klasických témat zabývá i historií – takže máme tu song Rorker´s Drift (o dílčí bitvě v rámci Anglicko-Zulských válek během začátku roku 1879), Return to Agincourt (o drtivé porážce Francie v dílčí bitvě stoleté války) nebo první Dogfight (o leteckých střetech v rámci 2. světové války). Jinak tu máme pomluvy (Get the Fuck Out), nová generace skins (Today´s Generation), Tony Blair, kterej trošku zapomněl na labouristické kořeny (Betrayal), přelidněná scéna, kde se každej šašek má potřebu k něčemu vyjádřit (Scene Politics) nebo poslední Bristol Elite, kterou asi nemusím nějak blíže popisovat. Parádní věci jsou určitě Today´s Generation, Rorker´s Drift, přehraná Return to Agincourt s parádním refrénem a v neposlední řadě Britol Elite. V bookletu jsou všechny texty, fotky členů kapely a pod CD je děkovačka. Na obalu je nakreselen Tom Cribb (což je slavný boxer 19. století, který pocházel právě z Bristolu a který boxoval bez rukavic). Parádní věc nové krve Britské Oi! školy. Doporučuju.

Radiostorm je slovinská kapela z města Šentjur, která hraje ve čtyřčlenné sestavě a která hraje od roku 2007. Na kontě mají album The Chaos Station z osmi songy a potom tento kousek, kde na cca půl hodině najdete 10 anglicky zpívaných songů. Kapela hraje takovou crossover mezi punk rockem, skate punkem, metalem a HC, což je slyšet hnedka během první tří songů, kde uslyšíte třeba melodickou Truth, ale pak hnedka sypačku Consequences. Zpěvák hodně dobře pracuje s hlasem a umí dát skoro vtahovák, tak i pěkně křičenej zpěv. Trošku mi to připomíná třeba Plakkaggio, kteří jsou ale přeci jen o něco tvrdší a určitě je tam cítit inspirace americkými kapelami jako třeba Ignite nebo Avail. Na song For the Sake of Society existuje i ofiko video (https://www.youtube.com/watch?v=35oS_UQ3v9k). Textově kapela šije do (doslova) umělých celebrit, které nic neumí (Social Wreck), vlády (Government Thirst), o pravdě kterou by měl člověk tvrdit především sám sobě (Truth), životní cestě (15 Years), o tom, jak se má člověk chytit šance (The Shadows of My Past), o civilizaci, která se blíží ke svému konci a do které vy moc nezapadáte nebo o politicích (Misery). Jinak určitě bych vyzvednul práci zpěváka a kytaristy, protože i na čtyřčlennou sestavu je zvuk perfektně kompaktní. Mně osobně se líbí spíše ty jejich melodické věci, takže určitě Future + Past = Present, The Shadows of My Past nebo poslední Misery. Koukněte na stránku kapely www.facebook.com/radiostorm, nebo je kontaktuje na radiostorm@outlook.com. Fajn evropská kapela s US zvukem.

Toto je reedice alba od Red Alert, které poprvé vyšlo v roce 2005 na Captain Oi! Records a je to poslední album, kde na kytaru hrál Tony Van Frater (poté odešel do Cockney Rejects). Minulý rok Tony zemřel a tato reedice je mu věnovaná, takže proti původnímu vydání obsahuje i vzpomínku od zpěváka Cást Irona Smithe (kde je mimochodem psáno, že Tony chystal svoje sólové album Blessed, které by mělo snad vyjít) a několik (dosud nepublikovaných) fotek. Jinak songy z alba určitě znáte, jedná se o zpěvné fláky jako Tale of War, Somewhere in England, A Face in Crowd, částečně akustickou Seize the Day a celou řadu další. Dohomady je zde celkem 12 songů, které jsou v pohodovém poppy Oi! rytmu, jako třeba Soundtrack of our Lives od Red London (kde je stejný zpěvák a bicmen) nebo třeba staršímu Welcome to the Real World od The Business. Za zmínku stojí určitě poslední věc Preporodenji Beograd, což je parádní balada s poměrně závažným tématem. Jinak CD vychází jako digipack, uvnitř jsou texty a jak jsem psal výše i nějaké fotky. Přebal zůstal stejný, jako verze z roku 2005. Nechám bez hodnocení, protože to není nic nového, ale palec nahoru a pozdrav do kytarového nebe pro Tonyho, který svým hraním ovlivnil určitě celou řadu Oi!/streetpunk kytaristů.

Druhé album kapely z Magdeburgu vychází na FK Produktions (CD i LP) a obsahuje 12 německy zpívaných válů (vlastně 11, první je intro). Jejich předchozí věc Arbeitersohn, co vyšla na Aggressive Zone Records byla naprostá šleha (hlavně songy Verlorene Generation nebo Schützt die Bewegung) a to jak hudebně, tak i textově, takže jsem byl moc zvědavej na to, co vyplodili teď. Kapela je sice tříčlenná, ale hemží se to kytarovejma i basovejma vyhrávkama a střídáním a zdvojováním vokálů (křičenější a jemnější třeba v písni Spiegelbild nebo Jochen is ´ne Metalsau). Texty se opět povedli a je to slyšet hnedka na prvním songu Kauft und habt Spass (Kupuj a užívej si srandu), která je o tom, jak existuje celá řada Oi!/punk kapel co zpívá stokrát dokola tu samou písničku o rebeli a chlastání a jakýkoliv nápad se dávno vytratil, dále Wir schulden euch Nichts (Nic vám nedlužíme o policajtech scény, kteří monitorují to a ono), Zurück zum Untergrund (Zpátky k undergroundu) je o dvou extrémech scény, kdy na jednu stranu jsou koncerty, kde nikdo není a nebo zde jsou obří festivaly, Es funktioniert (Funguje to) o systému, který funguje a vytváří strach v lidech ze všeho možného, Technik-Zombies o datových maniacích (s mluveným intrem, kde se dozvíte, že lidé už nepřemýšlejí, ale googlují), Schatten der Stadt (Stíny města) o temných místech města, která jsou schována za moderními, braevnými fasádami nebo třeba Spiegelbild (Obraz v zrcadle) je zase o tom, žedrahý hadry a postoj z Vás lepšího člověka neudělaj a pokud je někdo debil, tak je jedno, zda je skinhead nebo ne. Jinak dost songů je pomalejších s basovými vyhrávkami, poloakustických (..mal weg), pak nějakej ten rokec (Kauft und habt Spass) a celé to má takový temnější zvuk. Booklet je černobílej, obsahuje texty a celou řadu fotek, z nichž je většina stylizována do trošku horový tématiky. Rien Ne Vas Plus jasně dokazují, že i undergroundová kapela může produkovat muziku na vysoké úrovni, která není klišovitá (ať hudebně, tak i textově) a která je o pár levelů výše než celá řada kapel, které jsou tlačeny velkými labely, protože zpívají o ničem. Za mě supr.

Třetí počin od švédských Sabotage pokračuje v grfinovské serii obalu a název EPka by se dal přeložit něco jako „Osvoboď nás Pane od vzteku Normanů“, což je část modlitby proti Vikingům, kteří drancovali Británii. EP je limitováno 533 kopiemi v náhodně zbarvených barvách (já mám fialovou). EPko obsahuje tři písničky ve švédštině a to Stolt svensk arbetarklass (Hrdá švédská pracující třída), Näven i fickan (Pěst v kapse) a Nordmäns raseri (Zuřivost seveřanů). Proti minulému počinu je zde změna na base (místo Slebbeho nastoupil Johan), jinak kapela zůstala čtyřčlenná. Hnedka první song je pomalejěí střední tempo s neoboosterovanou kytarou, která ale v mezihrách hraje až vikingrocková sóla. Do toho všeho hraje vyhraná baskytara. Dvojka je rychlejší, respektive začíná normálním tempem, ale pak „spadne“ do zvuku kytary bez boosteru, kterou znáte už z prvního songu. Poslední věc je asi nejmelodičtější a nejnostalgičtější (i název na to trošku odkazuje) a připomíná mi song Saga od Righteous (kde Robban mimo jiné hrával). Na konci se song poněkud zrychlí. Uvnitř je papír s texty, sestava kapely a děkovačka (kde je i BB, takže díky za ní). Na zadní straně obalu potom fotky všech členů kapely. Recenze na předchozí věci kapely i s detailnějším popisem, jaké zkušenosti mají členové s hraním najdete v historii BB. Opět velmi povedená věc. Umí!

Druhé album holandské úderky z Rotterdamu se členy Aggro Culture, Razorblade nebo Cennobites vychází a najdete na něm 10 songů v angličtině (včetně songu Breakout ze singlu, který je ovšem znovu nahraný). A je to tady znova, rychlejší špinavej rock´n´roll, kterej vás parádně nabudí a nakopne (třeba na prasácký řízení auta nebo na náběh na parket :)) inspirovanej Motorhead, Rose Tattoo, Nashville Pussy, The Angels, The Bones, The Carburetors nebo třeba Chrome Division. Hnedka od prvního songu Blitzbomber to do vás kapela našije a vy si přesně uděláte představu (song je i zde https://youtu.be/Z2VfG-0gl04, tak žerte), jak budou znít další věci z alba. Určitě musím vyzdvihnout parádní kytaru, které si jede svoje vyhrávky (třeba Back At It, Knife Point, Swept Away nebo Fast and Loose). Hlas zpěváka je trošku vyšší (nebo respektive je v normální poloze) ve většině songů, ale umí i zhrubnout (třeba poslední Born to Steal). Fyzicky album vychází začátkem července. Určitě neočekávajete nějakou extra změnu proti prvnímu albu nebo singlu, je to rychlý, melodický a baví to.

V pořadí páté EP od australských Stranglehold se jmenuje Hold On a vychází na osvědčené dvojce Contra/Longshot. Deska je limitována 600 kousky (200 černých, 200 modrých a 200 červených – tu mám já) a obsahuje 3 songy – Hold On, Legacy a Fire. Pokud si desku stáhnete dle přiloženého kódu, tak tam najdete ještě bonus That´s Entertainment, což je cover od The Jam). Jinak všechny songy se dají poslechnout na youtube. Kapelu vede zpěvačka a kytaristka Lisa, která má parádní chraplák, ale to jsem zde již mnohokrát psal. První song Hold On obsahuje parádní pasáž, kde jede jen zpěv a bicí (dokonce i bez basy), dvojka Legacy je prozměnu melodická halekačka, s fajn slokami i refrénem a parádní vyhrávkou, poslední Fire, je asi nejmelodičtější věc v pomalejším středním tempu se začátkem s vyhranou basou a taky Lisin hlas v něm dostává asi nejvíc prostoru. Jinak cover That´s Entertainment není poloakustický jako originál, ale obsahuje klasickou rockovou kytaru. Jinak myslím, že by mohl být klidně připíchnutý na desku a ne jen jako mp3 bonus. Jinak na obalu je zepředu i zezadu fotka kapely, žádné texty tady nejsou. Stranglehold zrají jak víno a toto se jim opravdu povedlo! Super.

Americký label United Riot Records pokračuje ve vydávání vinylů starších US kapel (kolem 211 Bootboys) z New Yorku a jejich demáčů, tak aby se dostali více do světa. Takže kdysi už vyšlo EP právě Strong Island Bootboys, N.Y. Hoods, Frontline Soldiers, Brute Force nebo třeba American Eagle. Toto jsou zřejmě poslední kousky od SSB a SD. EP otevírají Skin Disorder (kteří jsou přecijen o něco známější díky EP na Bords de Seine) se dvěma songy a to American Style (posledhněte zde https://www.youtube.com/watch?v=5HBTznTDMoA) a Offensive Action. Kapela je čtyřčlená a hraje takový ten klasický dupavý Oi! sound středního tempa alá třeba Boot Party nebo song Pulling on the Boots. Témata podle názvů budou taky dost klasická, americký styl Oi! odlišný od britského anebo když přijde čas na to provést zásadní akci. Strong Island Bootboys hrají také ve čtyřech a mají zde jeden song Brass Knuckle Negotiation. Song začíná pomaleji, ale nakonec se rozjede do podobného tempa jako Skin Disorder (ale pak zase zpomalí), akorát hlas je více zastřený a mně se jejich strana líbí o něco více. Desek vyšlo 300 (200 červeno/průhledných a 100 černých) a 14 testpresů. Obal pochází z JM design (Muna) a je naprosto perfektně nakreslenej a vystihuje atmosféru desky. Jinak texty zde bohužel nejsou, ale to nevadí. Fajn věc s věcmi, na které by se nebýt United Riot Records nejspíše zapomnělo.

Sweet FA (Fuck All) je kapela z Philadelphie a působí v ní členové z Knucklehead, Legion 76 nebo Thunder and Glory. Kapela vydala digitální demo a kazetu Live by the Sword (obojí se dá poslechnout zde https://sweetfaphilly.bandcamp.com/) a některé songy z těchto počinů najdete i na tomto LP Mission Accomplished. Celkem zde najdete 12 pecek ve stylu poctivého skinhead rocku (rollu) s neoboosterovanou kytarou a rychlou hi-hatkou, která udává tempo a rytmus. Od prvního songu Mission Accomplished určitě uslyšíte Templars, Brass Tacks nebo třeba Bridgeburners – prostě Chickswick zvuk jak vyšitej. Kromě rychlého tempa (třeba American Skinhead Pride, Thursday Night,…) tu najdete i pomalejší songy (jako třeba 1000 Yard Stare, Dark Ages nebo Paths to Glory). Jinak další songy jsou třeba Anti World, Anti Religion nebo Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Anti Fascist :)). Paráda.

Třetí album této britské streetpunkové kapely vychází na Contra Records, stejně tak jako jejich předchozí počin – split EP s Oldfashioned Ideas. Celkem zde najdete 12 songů, které nahrála pětičlenná sestava. Hudebně je to melodickej a zpěvnej punk rock, s celkem nenáročnými texty (většina), kde najdete i dotyky 2 tone (song „the Patriot“, který je mimochodem o tom, že každý je vítaný a může si víceméně dělat, co se mu zlíbí, pokud bude respektovat zákony a zvyklosti dané země). Hudebně vám to připomene třeba Agitators, The Suburbs, ale i klasiky jako Cockney Rejects (song Who the Fuck Are You o tom, jak potkáte chlápka, který se k Vám hlásí, vy nevíte, o co jde a nakonec odchází a řekne Vám jiným, než Vašim jménem), atd… Jinak hudebně to jede ve středním/pomalejším tempu. Songy se jmenují Crossroads (o tom, jak se pokaždé v životě musíte rozhodnout tak nebo tak – našeptává anděl i ďábel), Never Alone (s parádní refrénem, obzvláště na konci songu), Rebels with a Pause (je o návratech kapel po 30 letech a jejich tzv. „úspěchu“), Eastgate Kids (je vzpomínka na těžké mládí a když se podíváte na sestavu, tak zjistíte proč :)), Back on the Road Again (když Vás vyhoděj z baráku) a na to možná navazující Lights Out (o vraždě v afektu, kterou ale člověk musí snášet celý život), Rancid Heart (o ženský alá černá vdova, která ničí chlapy a je to asi nejlepší song z desky), Freddie the Phraser (o lidech, kteří dřeli jak koně aby postavili tuto zemi a sami dnes nemají nic), Hobo in a Hostel (o vágusech co pořvávaj nesmysly na lidi) a Football 2015 (o tom, že fočus už dávno není hrou pracující třídy). CD vyšlo jako digipack, v bookletu jsou všechny texty, fotky kapely a jejich kámošů. Taky grafika obalu je fajn – upravené logo DM´s. Příjemná věc, která se poslouchá sama.

Po EP Aghet vydává tahle HC/Oi! parta z Berlína novou desku pojmenovanou Iron and Blood. Desku vydal Contra Records a je limitována 300 kopiemi (200 šedých a 100 černých). Na desce s parádní grafikou (ve stylu Battle Ruins) najdete čtyři anglicky zpívané songy Good Old Days, You Never, Iron and Blood a Wrong Place (Here to Stay). Zvuk je přecijen trošku čistší, než tomu bylo na EP Aghet (které vyšlo na Lionheart Records) a songy si můžete poslechnout na https://thedetained.bandcamp.com/album/iron-blood. Jinak uvnitř rozkládacího obalu je papír s texty a fotkou kapely plus pěkná koláž fotek pod texty. Texty se točí okolo pozérů, kteří vykládají o tom, jak to v 69´ bylo super a přitom se tou dobou ještě houpali tátovi v koulích, nebo o borcích, kteří jsou vtipní jen do té doby, než někdo udělá vtip na ně, o špatném místě, kam se můžete dostat, ale hrdost vám nedovolí odejít anebo o pracující třídě, kterou si berou do huby kdejaký revoluční studentíci. Hudebně je to těžkopádný Oi!/HC/streetcore (hlavně třeba druhej song You Never), kterej popoháněj kupředu svižný bicí (třeba právě v Iron and Blood, kde se střídají i rytmy). Kdo má rád Oi! šmrncnutý HC (nebo naopak) alá třeba All in Brawl, Hired Goons nebo Impact Zone, tak tohle je přesně pro něj.

The Franks je čtyřčlenná kapela z Goteborgu hrající v klasické sestavě a toto je jejich single, který vyšel na Pretty Shitty Town. Kapela má kromě toho na kontě ještě EPko z roku 2000, které vydal rakouský DSS. Deska je limitována (počet ale nevím) a vychází na několika barevných variantách (černá, fialová, růžová, červená,…). Na singlu najdete songy Break Up a Dead End Weekend a ty byly nahrány v roce 2003. Po návštěvě PSK festivalu 2014 a domluvy s Niclasem se tyto songy dostaly na tento sedmipalec. Zvuk kapely bych značil jako neučesanej Chickswick s rockovějším zpěvem, který se projeví více asi v Dead End Weekend. Uvnitř je papír s historií kapely a také oba texty. První Break Up je o tom, jak byste se měli vymanit z toho, co vám lidé od malička říkají a snažit se jít svoji cestou. Dvojka je potom o tom co se s vámi děje, když to v pátek přeženete v putyce s chlastánim. Jinak grafika je moc fajn a určitě asi mnohem lepší než plánovaná z roku 2003 a mně to připomíná analogii k obalu EPka Built Up, Knocked Down od Skrewdriveru. Fajn věc od téměř zapomenuté kapely.

Kolekce songů legendární britské Oi! kapely už kdysi vyšla přes Captain Oi! (v roce 2004 na CD) a Rebellion Records (v roce 2014 na LP) a celkem na ni najdete 14 songů, z čehož poslední Victims, When the War is Over a Anthem for the 80´s jsou demáče, ale najdete je tu i v normální kvalitě. U Victims je trošku jiný i text. Kapela pochází ze Skotska a byla aktivní v letech 1979 – 1983. Minulý rok jí obnovil Fergus (který žije v Kanadě) spolu s ex členy Hammerboiz a Angelic Upstarts. Jejich songy můžete znát z kompilaček Strength Through Oi! (Gang Warfare, Skinhead), Back on the Streets (Victim) nebo ze splika s Betrayed (ten zbytek). Tady dostáváte na jednom CD kompletní materiál kapely. Určitě znáte druhej song Victim (minimálně z Worldwide Tribute to the Real Oi!, kde to hrají Awkward Thought). Jinak zvuk je přesně takový, jaký čekáte od kapely z 80. let. Střední tempo, jednodušší kytary, odrzlý zpěv alá Cockney Rejects a sborové halekací refrény. To je patrné hnedka v úvodní Gang Warfare, Anthem for the 80´s nebo v Hungry Gun. V Cry of the Youth uslyšíte i hodně zefektovanou kytaru (je-li to vůbec kytara :)). V textech kapely se odráží odpor k válce (banda byla aktivní během Války o Falklandy) – takže songy When the War is Over, Action Man, Anthem for the 80´s (ta je o studené válce) nebo Agony of a Nation jsou o tom. Jinak v bookletu kromě textů a fotek kapely najdete i povídání o jejich historii od Ferguse. Jinak tím, že se vlastně jedná o re-edici už vydaného materiálu (i vlastní kolekce), tak to nechám bez hodnocení.

Po čtyřpísňovém deubtu v podobě stejnojmenného EP vydává tahle kapela z Carlisle plné album na CD. Na albu najdete celkem 13 songů, z čehož úvodní 4 Welcome to My World, Botchergate, Violence a Clockwork Warrior jsou právě ze zmiňovaného EPka (opět recenzováno v roce 2015). Takže detaily najdete tam. Jinak tu tedy máme suma sumárum devět nových songl s názvy jako ACAB, Were You a Bootboy, Real Heroes, Carve Her Name with Pride, Shoot to Kill nebo třeba 69 Stiches. Ani ACAB (rychlejší věc) ani Shoot to Kill nejsou covery (4 Skins a Retaliator). Kapela hraje v čtyřčlenném složení. V recenzi na desku jsem kapelu přirovnal k Gundog a přirovnání zůstává i u nových songů (taky kvůli kolísavé kvalitě zvuku). Výrazná basa a nasranej vokál s typickým anglickým akcentem (patrné třeba v songu Monster). Občas se tu objeví nějaká ta vyhrávka (ACAB, House of Pain nebo Shoot to Kill). Hodně se mi líbí song Carve Her Name with Pride, který je o zvěčnění jména vaši holky do vaší kůže, Real Heroes o válečných veteránech (taky pěkná sypačka, podle bicích a drhnuté basy na začátku a v průběhu songu – je to takovej ten klasickej song na hrození ukazováčkem) a poslední Shoot to Kill, který se mi líbí asi nejvíce. Jinak je to dost přímočaré a určitě to ocení posluchači, kterým se líbí typické britské Oi!. Jinak na obalu je fotka kapely a pes :). O vnitřku nevím, protože mám zatím jen elektronicky. Klasické britské Oi!.

Ke třicetiletému výročí existence kapely vydává Dim Records re-edici jejich debutového EP Sverige, Sverige fosterland. Deska obsahuje čtyři songy a to titulní vál, tradicionál Engelbrektsmarschen, švédskou hymnu Du Gamla Du Fria a Friday Evening. Všechny songy byly v roce 2015 znovu nahrány v současné sestavě a bývalý zpěvák Bruno. Epko vyšlo již minulý rok jako mini CD (taktéž na Dimu) a EP verze vyšla v černé a žluté verzi (žlutá jen 100 kousků). Songy můžete znát z původního EP (které se pohybuje kolem 130 Euro) nebo z Hurra För Nordens Länder respektive z The Early Years. Tam ovšm zpívá jen Bruno a Jan hraje jen na kytaru. Tady na re-edici se doplňují. Jinak obal je vlastně původní, akorát je hozený do barev a vzadu je fotka kapely (nyní i s kytaristou Nicklasem). Škoda je, že Dim nedává k těmto deskám nějaký papír s texty, fotkami nebo s čímkoliv, protože si myslím, že zrovna tahle kapela by si to zasloužila a tuplem u desky ke 30. letému výročí. Jinak k muzice není moc co psát, obě strany jsou pro znalce jejich tvorby 100% klasiky žánru. Body dolů jdou vlastně jen za absenci nějakého papíru s infem.

Na novém singlu Ultima Thule najdete na straně A titulní píseň, která by se dala přeložit jako Dokud loďmůže plout a na vokálech zde pomáhá Marcus Öhrn, což je švédský zpěvákm který měl i svoji reality show. Hlavním zpěvákem je tady Bruno Hansen, jehož můžete znát ze začátku kariéry Ultima Thule nebo z jeho projektu Karolinerna. Refrén zpívají oba dva a pěkně se to doplňuje. Na song je i video, které je možné shlédnout zde https://www.youtube.com/watch?v=yBF2V6xdw5Q. Určitě se shoneme, že to je hodně zpěvná věc. Druhý song se jmenuje Visa Vid Vindens Ängar (něco s větrem a loukami) a zde zpívá „jen“ Bruno. Jinak druhej song má více folkový nádech a to díky melodii kytarového sóla. V sestavě této desky tedy vůbec nefiguruje Jan Thörnblom. Jinak obal je v klasickém vikingském duchu – hlava drakaru a vzadu je víceméně to samé plus fotka bandy. Varianty jsou opět černá a žlutá (100 kopií) a zase žádné info nebo papír vevnitř. Opět nečekejte nic jiného než severskou klasiku.

Druhý díl kompilačky Boots on the Streets vychází opět na Streetrock Records a opět obsahuje nevydané songy od čtyř kapel. Tentokráte tu máme dvě americké bandy (Thug Boots a Working Poor USA, jenž obě mají venku EPko na Streetrock Records), opět nářez z Nipponu Beyond Hate (kteří toho mají vydáno nejvíce – alba a EPka) a německé Barricades (které mají venku jedno EPko vydané DIY způsobem). Každá kapela zde má tři songy, kromě Thug Boots, kteří mají čtyři (včetně coveru Fleur de Leave od Your Mistake, což neznám), což dělá pěknejch třináct songů. Kromě Beyond Hate zpívají všechny kapely v angličtině. Thug Boots hrají takový zajímavý HC/Oi! styl s utopeným, táhlým a zastřeným vokálem a změnami rytmu a nutno říct, že některé songy jsou pěknej nářez. Textově je to o falešných lidech a lžích (Dropout), diskotékách v roce 2015 (New Disco, která je od nich asi nejlepší) nebo mediální lži, kterým lidé, kteří si kupují každý den tisk, věří (Media Farce). Beyond Hate hrají nasranej metalovej HC jako třeba Bagnag nebo Samchung z Korei a mají asi nejhutnější zvuk ze všech kapel na CD. V jejich písních se opět střídá japonština s anglicky křičenými frázemi v refrénech (jak to mají japonské kapely rádi). Od nich se mi nejvíce líbí Saturday Night. Ve vokálech zde hostují i členové kapel Bound, 288BB nebo The Scooterz. Barridades je kapela z Německa (nejspíš Sasko) a podle nich hrají „wrestling punk“ s křičeným vokálem (kde nepoznáte, že to je německá banda) a zvukem na pomezí HC/punku, což je asi nejpatrnější na songu Forever 21. Textově banda vypráví o krásách mládí, které ale zůstává v duši (Forever 21), o mladých a úspěšných členech zlaté mládeže (Smash Yuppies) nebo klasika proti policajtům alá Army of Assholes (FCK PLC). Working Poor USA hrají muziku poháněnou kytarou s rnr základem a do toho křičenější zpěv. Tempo songů je od rychlejšího (The End of the Day) po střední (Never Surrender). Textově je to o konci pracovní doby, který se občas protáhne, ale přesčas vám nikdo nezaplatí nebo velký bratr, který vás sleduje. Jinak obal je stejně jako u Para Elite černobílý, uvnitř pak najdete texty, fotky a loga jednotlivých kapel. Je to kompilačka, takže nehodnotím, ale určitě stojí za pořízení, protože se jedná o songy, které naleznete pouze zde.

Pátá kompilačka od Rebellion Records Oi! Ain´t Dead se nyní soustředí pouze na Americké kapely. Tentokráte jich je celkem osm a máme tu klasiky žánru jako třeba Agnostic Front (s jejich coverem Iron Chin od The Bruisers, kde dokonce hostují původní kytarista a zpěvák) nebo Rancid, ale i novější kapely jako Oxley´s Midnight Runners, DDC, No Resistance, Live by the Sword, Hard Evidence a Concrete Elite. Jediní Hard Evidence zde mají už publikovanou skladbu - Drums of War. Jinak by se mělo jednat o nově nahrané věci pořízené extra pro tuto kompilačku. Hudebně se kapely pohybují od tvrdších brickwall Oi! kousků (Concrete Elite, Live by the Sword) přes melodické kusy (Hard Evidence, Oxley´s Midnight Runners) až po pohodový zvuk No Resistance, kteří svým stylem trošku vybočují (nejen) z této kompilačky. Určitě mně překvapili Rancid s jejich songem Silence is the Only Rule, který je tvrdší, než jsme zvyklí z jejich tvorby. Naopak Concrete Elite se svým Above the Rest a Live by the Sword s Broken Voice zůstávají ve svých zaběhnutých kolejích tvrdých věcí. DDC zde maj song Nerves of Steel s parádní sólovou kytarou, která vás bude provázet téměř celým songem. Oxley´s Midnight Runners zde mají American Made a zvukově je to pěkně stará škola s minimálním booster efektem na kytaře. Poslední No Resistance začínají klávesami/synťákem a jejich song se jmenuje Just a Little Bit. Nechybí jim tam ani tamburína nebo tleskání do rytmu. Pěknej průřez špičkami současné US Oi! scény a zřejmě i jejich songy, které si poslechnete jen zde.

Sedmý díl vánoční kompilačky od Rebel Sound Music je tady a opět vychází na pěkně graficky zpracovaném LP. Tentokrát tu najdete celkem 13 songů od známých i méně známých kapel. Takže máme tu Old Breed, Bonecrusher (!!!), Automatics, He Who Can Not Be Named, Hardknocks, 7er Jungs, Seaside Rebels, The Mistletoads (kde zpívá vlastník labelu a taky Rachel z Droogettes), JJ Speedball, Lazy Class, Bastard Monster, Pisstons a Riotgun. U většiny kapel se jedná o pohodové vánočně laděné melodie se zvukem rolniček v pozadí, Hardknocks zde mají i dotyk ska, JJ Speedball potom rnr pecku Xmas Twist, ale jsou tu i tvrdší věci (jako třeba Christmas of Doom od Bastard Monster). Jinak parádní je i vánoční cover Emergency od Girlschool, který hrají The Mistletoads s názvem Decorate the Christmas Tree. Další parádní věc je od posledních Riotgun s poetickým názvem Beer for Xmas. Jinak uvnitř je standardní info o každé kapele plus fotka a kontakt a celé je to uděláno ve stylu stolní hry. Grafika obalu je pěkně nakreslená přesně ve stylu předchozích kompilaček. Pokud chcete navodit vánoční atmosféru jinak, než koledami, tak se po tom určitě podívejte.

Čtyřsplit punk rockových kapel z Německa, Anglie a USA vychází na EP v 500 kusech (modrá, červená a bílá s fleky). Desku otevírá kapela Walk the Plank z Washingtonu se songem Dying on the Vine. Pokračují No Fun z Německa z jejich flákem Cheescake. V No Fun zpívá dívka a je to asi nejmelodičtější banda z desky. Třetí kapelou jsou Such Gold z New Yorku se songem Choosing Cages a desku uzavírají Harker z Anglie s jejich flákem Sometime Dead Is Better. Pokud si to poslechnete tak zjistíte, že kromě trojky je všecko hodně melodické a Harker používaj dokonce akustickou kytaru a celé to má takový folkový nádech. Třetí banda Such Gold je asi nejtvrdší a nejukřičenější. Nejzkušenější jsou určitě Walk the Plank a Such Gold, které mají venku dvě alba a celou řadu EPek a splitek. Nutno ovšem podotknout, že ani jednu kapelu jsem neznal :). Jak bych to shrnul, je to splitko kapel, o kterých jsem v životě neslyšel. Příjemným překpvaním jsou pro mě Harker a No Fun. Jinak je to určitě pro fandy punk rocku (ba možná až indie rocku) a melodického nového hardcoru.

Páté EP od pětičlenné kapely Victory z Minnesoty vychází poprvé na Longshot Music (předchozí věci vydával Oi! the Boat) a naleznete na něm dva songy – Piss and A Whsiper a The Crew. Deska vychází v 500 kusech (300 černých, 100 modrých extra pro festival Midwest Live and Loud a 100 oranžových extra pro festival Beach Beer Chaos). Singl vlastně vchází jako ochutnávka před jejich debutovým plným albem, které se chystá na začátek roku 2017. Oba songy začínají kytarovou vyhrávkou (přičemž ta úvodní smyčka v The Crew je naprosto parádní a je mi hodně povědomá). Jinak čekajte přesně to, co máte na US OI! kapelách rádi, singalongy, vzájemné doplňování zpěvů, vyhraná basa a to celé v pohodovém středním tempu. Hlas zpěváka není nijak hrubý a všemu je celkem rozumět. První song je více melodický, zatímco druhý je tvrdší a zpěv více zastřený. Jinak v kapele najdete členy z Subversives, Eightysixed, The Virgin Whores anebo z Pist & Broke. Jinak album ofiko vyšlo 1.řijna, takže je dostupné. Artwork je v podobném stylu jejich EPka Twin Cities. Žádné velké překvapení se nekoná, je to poctivě odvedená práce.

Split dvou punkovek – amerických Violent Society (zpěvák je I majitel labelu) a External Menace z UK vychází na amerických Violated Records a obsahuje tři songy od Violent Society (Simcha, Abandoned City a All the Same) a dva od External Menace (Citizen Caned a No Uniform). Violent Society hrají pořádnej sypec alá Discharge nebo Exploited. První song je o pouličním povstání ve městě, druhý se týká měst Pripyat jako věčné připomínky jaderné katastrofy a hudebně je to tedy mnohem měkčí než první nářez. Začíná zvukem Geigerova počítače, který monitoruje radioaktivní záření. Poslední song je trošku odhlčující a je o punkových kapelách, které mají texty jak přes kopírák a za rok o nich nikdo neví. Songy External Menace jsou z roku 2014 (kdy kapela nahrála něco nového po cca 10 letech). Jejich první song je hodně Clasháckej a obsahuje kytaru na druhou dobu. No Uniform je pak ve stylu punku UK 82 (slyším tam One Way System). Jinak uvnitř je papír s popisem, jak ke splitku došlo a texty Violent Society. Kdo má rád klasické punkové věci, které čerpají jak z melodických studnic punku, tak I z nátěrů, tak pro toho je určen tento split.

The Wanderers je jedna z prvních japonských oi!/punkových kapel, která byla založena v roce 1983 v Amagasaki/Osace a v roce 2011 se dali znovu dohromady. Celkově je to jejich druhé album a mají venku i celou řadu singlů (i když spíše až z doby po reunionu). Toto album se jmenuje 1986, vyšlo na jejich labelu Highway Records a obsahuje celkem deset válů. Hudebně je to hodně klidné pomalejší střední tempo s celou řadou zpěvných pasáží a opět typickým střídáním angličtiny a japonštiny. Kromě klasických nástrojů se tu objevují i synťáky, které tomu dávají ten duch osmdesátek (alá Adicts/ADX ve svém popovém období). To je patrné hlavně v prvních dvou písních Asia a Před úsvitem. Uslyšíte i akustické kousky (Still, Shooting Star nebo Květ v poušti) a houpavější věci v rytmu rnr. Jinak songy celé takové smutné a melancholické. Jejich předchozí tvorbu neznám, taže nemám s čím srovnávat, každopádně od toho nečekejte klasický Oi!/punk zvuk (teaser alba si můžete poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=MQ4YD3Mui9w) nedej bože metalové doteky, které jsou typické pro kapely z Japonska. Své posluchače si to ale určitě najde. Díky Philovi za poslání

Yesterday´s Heroes pochází z kolumbijského města Medellín a toto je jejich debutová věc, která vychází na US labelu Streetrock Records. EPko je limitováno 240 kousky na černém vinylu, který je ručně číslovaný a najdete na něm celkem čtyři písně ve španělštině. Songy se jmenují La Llama Que Nunca Se Apaga (něco jako Neuhasitelný plamen, na kterej existuje i ofiko videoklip https://www.youtube.com/watch?v=RfmuKKwd008), Donde estan? (Kde jsou?), Mi Tierra (Moje zem) a A Mis Enemigos (Pro mé nepřátele, která začíná i akustickou vyhrávkou, ale pak přejde do klasického rytmu s parádním refrénem). Songy obsahují krátké a úderné kytarové vyhrávky, křičenější zpěv a refrény, kde se členové kapely překřikují mezi sebou. Do toho hraje dunivá basa, která to celé porbarvuje. Témata textů jsou poměrně jasná z jejich názvů. Jinak obal desky je plný starých borců, kteří zřejmě reprezentují ty včerejší hrdiny. Uvnitř jsou všechny texty (ale jen španělsky), fotky kapely z nahrávání a děkovačka (taky jen španělsky). Hudebně Vám to připomene určitě tvrdé španělské nebo americké latinos kapely. Já teda ve vokálech slyším hodně Offensive Weapon. Streetrock Records vydávají méně známé kapely, které jsou ovšem kvalitní a tohle není výjimka. Pure skinhead banda z poměrně exotické země. Paráda.