Novej kousek od týhle legendární holandský HC party se jmenuje Angry God a kdo jinej by ho měl vydat, než Rebellion. Na albu spolupracovala celá řada lidí motající se kolem HC scény, třeba Oeds (Devils Blood) napsal titulní instrumentální song, v songu Empty Shell a Black Hole uslyšíte Merijna (Young Ones, Sparrow Falls) a Ericka (LBTS, Strongarm ant the Bullies) a album zvučil a smíchal originální bicmen Igor. Album je venku opět jako LP (500 flekatých, 250 čistých a 250 černých) a taky jako CD s mocným bookletem a dohromady to má něco lehce pod 30 minut. Celkem je zde 12 věcí (v tom ta instrumentálka Angy God, která má na kapelu celkem nestandardní čas – cca 4 minuty a na začátku je to naprostá kakofonická šílenost a spíše než nasraného, připomíná boha šíleného). Nutno říct, že já nejsem uplně osoba, co by nějak extra poslouchala HC, ale pár kapel jsem slyšel :). Tohle je buďto v takovém tom houpavém HC rytmu (třeba právě song Empty Shell, Still in The Treneches nebo No Spiritual Surrender) a nebo je to neskutečnej sypec (Final Days, Call My Name). Naprosto parádní věc je těžkopádný song Rotten Souls (https://youtu.be/U3yyhlhHupY), kde to zní, jakoby tam byly snad ztrojené vokály a pro mě je to nejlepší song z alba. Tohle vám prostě nakope prdel.

Jako první recenze roku 2023 je tenhle singl americké kapely, který vyšel na Combate Brutal v počtu 2x100 kousků (každý s jiným obalem) + 20 testpressů. Oba obaly jsou z pera německého malíře Alfreda Rethela, který je znám svými obrázky se smrtkou – Tanec smrti a Smrt na koni jsou ty dva, které si kapela vybrala na svůj singl a další dva jsou jako pozadí pod inlay s texty. Kapela je tříčlenná a najdete v ní členy kapel jako Templars (Perry – basa a zpěv), Beltones (Bryan – kytara a zpěv) nebo Vis Vares, Fed Up, Hardknocks a Toughskins (Anthony – bicí a zpěv), takže to nemůže bejt špatný. Summer in the city začiná pěknou kytarovou vyhrávkou. Samotný song je pak o nebezpečném městě a jeho ulicích, kde si nemůžete být jistí vůbec ničím. Úvodní kytarová vyhrávka provází v různých obměnách celý song. Victory je pak klasickej patriotick laděnej US song na téma války, vítězství a deklarace nezávislosti v roce 1776. Tempo je trošku pomalejší než v předchozím songu, zpěv je trošku ostřejší a song obsahuje parádní refrén, který je podkreslenej kytarovou vyhrávkou, která opět přejde ke konci do celého songu. Oba songy si můžete poslechnout na ofiko kanálu Combate Brutal https://www.youtube.com/watch?v=ASO-6hdyAhU. O grafice alba už jsem mluvil...Combate Brutal dělá obal jako extra papíry, takže obal, z druhé strany pak fotky kapely a pár slova, extra papír s texty a kapsa na desku, která má velkou díru uprostřed. Deska je pravděpodobně vyprodána, ale možná bude přes nějaká distra ještě k sehnání. Poslechněte a uvidíte, za mě dobrý.

Burden je americká kapela z Bostonu, jejichž debutovej singl/demáč vyšel v roce 2013 a další Fate of Nation vyšel v roce 2018. Loni vydala kapela tohle plnohodnotný album, které pro americký trh vychází na Rock´n´Roll Disgrace Records a pro Evropu si je vzal pod křídla Rebellion Records. Kapela hraje v pěti a kluci mají zkušenosti z kapel jako Revilers, MFP, Mind Eraser, Obliterion nebo Mind Eraser. Tahle Bostonská scéna je super. Jen se podívejte na kapely jako Hammer and Nails, Battle Ruins, Lovely Lads, Rival Mob nebo Tommy and the Terrors, který do svého pojetí muziky míchaj HC a starej i novej hevík a celý je to originální. To samý přináší tahle partička - texty nejsou klišovitý, je to temnej středověk, bitvy, násilí, spálená země, meče, obležení a hlavně žádný litování...osobní růst, čest, tradice, hrdost, staré způsoby nebo víra v sebe sama. Celkem je na albu 10 songů, z čehož je tam jedna instrumentálka The Hour. Songy jsou relativně dlouhé, všechny maj přes tři minuty. Převžuje střední tempo Field of Swords, When the Night Falls Down, Thirty Year War, naprosto parádní Not Enough Blood, The Siege (výtečná kytara) a Scorched Earth (kde zazní na konci i akustická kytara) ale i rychlejší – Cities in Flames s parádním refrénem – open the gates, cities in flames, Violent Generation s refrénem, kde zpívá celá kapela a Foundation. Najdete tu i vybrnkávačku, což je právě instrumentálka The Hour. V bookletu naleznete pak všechny texty, fotky kapely a jejich logo. Naprostá paráda, kde není co vytknout!

Po 12 letech proložených singlem When They Stick a Knife In přucházejí Condemned 84 s novým albem, které vychází na Askania Records jako CD/LP ke kterému je ješt přidáno DVD, kde jsou záznamy ze tří koncertů (Ipswich, Boston a Oslo). Kapela má opět dvě kytary a mimo Big Charlieho tu najdete za kytarou Marka, který nahrával s kapelou alba jako No One Likes Us nebo single The Real Oi!. Taky hrál chvíli třeba v Anti-Heroes, The Glory nebo v The Loose Skrews. Na albu najdete celkem 13 songů na cca 43 minutách hracího času. Condemned 84 se prostě nemění, respektive neměknou. Je to pořád muzika ve středním tempu, která je však dostatečně agresivní i bez vlivů HC a metalů. Kevův hlas žene kapelu dopředu, Gunkova basa duní v pozadí, Charlieho a Markova kytara se nebojí vyhrávek a celé téhle mašině dávají rytmus Markovo bicí. Názvy songů poměrně dobře reflektují témata, o kterých zpívají – I don´t wanna, Attitude nebo Today´s Youth (což je sypačka jako blázen) je o ztrátě hodnot a rebelii, která se z mládeže vytratila a každej chce vypada stejně jako kdejaká trendová píča, určitě bych zmínil parádní Marine A, která je o vojácích a je jak z časů Battle Scarred, potom parádní Land of the Gun se skvělým začátkem, pomalejší Ressurection, kde je taky fajn kytara nebo poslední Crusade. Deska je udělaná jako gatefold, kde jsou mraky fotek kapely ze současnosti a ze starých časů + je tam kompletní diskografie a poster. Texty bohužel nejsou a to je asi jediná chyba na tomle počinu. Opravdový a upřímný, to je to co kapelu a tuhle desku charakterizuje!

Šestipísňové splitko katalánských Gundown a nizozemských Day Drinker. Gundown je tříčlenná kapela, která je aktivní zrhuba od roku 2008 a její členy znáte z Vöndanikens, Serpent nebo Crim. Day Drinker hrajou ve čtyrech a vznikli jako sólo projekt Ronnyho (The Reaperes, Crown Court, Discharger, atd...). V sestavě najdete kytaristku Jane (Suicidal Taxi, Malad), která vydatně pomáhá ve vokálech (třeba Blood, Flesh and Bones je super věc). Všechny songy jspou v angličtině, písně Gundown se jmenují Diamond Chains, New Direction a You´re Just Lonely, Day Drinker zde maj věci A348, Blood, Flesh and Bones a My Own Worst Enemy. Obě kapely hrajou melodickej punk rock alá třeba Street Dogs nebo Burning Streets a speciálně před Gundown klobouk dolů za kytarový vyhrávky. Od nich se mi líbí nejvíce New Direction. Day Drinker jsou zase o něco rychlejší a to střídání ženského a mužského vokálu je naprosto dokonalé a všechny tři songy jsou naprosto skvělý a mně se líbí hlavně Blood, Flesh and Bones, kde Janin vokál je tím dominantním. Deska vychází v 500 kouskách (250 bílých a 250 černých), uvnitř najdete texty na všechny písně a fotky kapel. Tohle je fakt bezchybný.

Po debutovém s/t EP a albu Eye of the Storm přichází tahle úderka z Nizozemí s novým počinem, který se jmenuje World Serpent. Album fyzicky vyjde 24. listopadu a LP bude omezeno 250 modrými a 250 černými kusy. Na albu najdete celkem 8 songů v angličtině a jejich názvy vás utvrděj, jak to má kapela hozený – World Serpent, Stormwatch, A Nation in Ruins, Seeds of Destruction, Brute Force, Crown of Fire, Can´t Walk Away a Diamond Days. Kapela je tvořena veterány místní HC scény, takže z toho lze usuzovat, že muzika bude tvrdší rázu (i když se nejdená o hard-core). Už jejich předchozí album odkazovalo na středověk, bitvy, hrdinství a vůbec na věci a hodnoty, který se dneska moc nenosej a tohle album v tom parádně pokračuje. Zvuk je temný a ponurý a hlas zpěváka zastřený a to já mám osobně rád. Naprosto parádní songy jsou Stormwatch (která je rychlejší a má fajn kytarovej začátek), pak hnedka následující pomalejší věc A Nation in Ruins a za ní hnedka Seeds of Destruction (ta má naprosto parádní drive danej hlavně bicíma a basou na začátku). V Brute Force je třeba parádní střídání rytmů a Crown of Fire má krásně zpěvný refrén. Jinak za obal desky může zase malíř Johan Prenger, uvnitř jsou texty a zezadu fotka kapely. Kdo má rád kapely typu Battle Ruins, Hammer and the Nails, Fuerza Bruta nebo třeba Shipwrecked, tak tohle je muzika přesně pro něj – agresivní a nekompromisní.

Po debutovém album Tvoje volba, který vyšlo jen v papírovém obalu, vydává Kralupská Diverze plnohodnotné album na CD s bookletem a s 11 písněma na cca 35 minutách v češtině. Banda je čtyřčlenná v klasický sestavě. Kapela se v muzice dotýká jak obvyklých témat, jakými jsou třeba fotbálek (Fotbal), pivko (Pivo), placení účtů tvrdou prací (Working Class, V jednom kole), vlastenectví (Blaničtí rytíři, Diktatura, Zeměpláč), tak i neotřelých témat jako je třeba spojenecký nálet na Kralupy koncem války (Kralupy 1945), člověk ničící jeho domovskou planetu (Parazit) nebo nejslavnější vězeň Anglie (Bronson). Kapela umí hrát rychlejší věci (Diktatura, Blaničtí Rytíři, Starej pes), ale i parádní melodický věci (za všechny asi Zěměpláč, dál Parazit – pro mě nejlepší song z alba jak hudebně, tak i textově nebo Kralupy 1945). Diverze taky hodně pracuje s mluveným slovem v písních (opět ty dva kousky zmíněný výše plus třeba Bronson), což jim dává nový rozměr. Taky je to plný singalongů. Kytara jede nápaditý vyhrávky (Bronson, Working Class, Zeměpláč). Hudebně to je klasickej Oi!Punk, kterej v našich luzích a hájích hrajou třeba Pislneři, Nápoi!ka, Neparkovat vjezd, atd….Obal CD je kreslený, uvnitř jsou všechny texty, fotky kapely a věnování zemřelému kamarádovi. Album je možné poslechnout na všech možnejch platformách, nebo si ho koupit za 300 Kč třeba přes Diverzecrew@seznam.cz. Fajn věc, která mě pár songy velmi překvapila.

Firepöwer je nová australská kapela z Melbourne, která kombinuje punk, oi a Aussie rnr (mimochodem Firepower je název alba od Judas Priest) a hraje v ní Al (Marching Orders), Bevvyn (Corps, Black Ball) nebo Dan (Mob Mentality). Kapela hraje ve čtyřech se dvěma kytarama. Celkem na albu najdete 11 songů ve stylu Rose Tattoo, The Angels, THUG, Cock Sparrer, atd...prostě kvalitní rocková muzika, která se nebojí tradiční australské slajdové kytary (která je naprosto perfektní v každém z těch 11 songů) nebo pomalejších fláků jako When the Axe Come Down, kde je opravdu perfektní kytara nebo Watchers in the Sky, kde uslyšíte piano a kterej zní jak od Ozzyho Osbourna. Jinak fajn věci jsou určitě titulní Death Comes Quick, Death Man Walking (kde asi po polovině songů přichází parádní pasáž, kde se nejspíš střídá více vokalistů), Into the Fire, We´re the Lowlives (super refrén), houpavá Mean Streets Run Red, dále pak bluesové věci Grey Street Lizzie (ve stylu Sunday Stripper od Cock Sparrer), The Hangman nebo poslední věc Burnout Blues (na který existuje i kraťoučký video), kde Al ukazuje sílu svýho hlasu v několika různých polohách. Osobně musim říct, že jsem se do toho alba musel zaposlouchat trošku dýl (což není nijak od věci) a na první poslech jsem se do toho nemohl nějak dostat a potřeboval jsem na to klid. Vinyl vychází v šedivé a černé verzi a zaujme naprosto parádní a krásně barevnej obal, kterej dělala Muna. Uvnitř pak nechybí texty a fotky. Do Evropy prý jde jen 250 kusisek, tak buďte rychlí. Na tohle musíte mít trošku náladu, ale jakmile se do toho dostanete, tak to nevypnete.

Druhé album švédské vikingrockové skupiny, která přímo navazuje na Blå Brigader, se členy Ultima Thule (kytarista Niklas) se jmenuje Dystopia (první se jmenovalo Utopia) vychází na CD vlastním nákladem kapely a najdete na něm 11 songů ve švédštině (v některých hostuje na zpěvu Jan Trörnblom – třebas poslaední Jag Har Vandrat Mina Stigar – Své cesty jsem prošel). Hudebně to zní jako takový rychlejší Ultima Thule s krásnými melodiemi a vyhrávkami. Třebas dvojka Frihetsbegär – Touha po svobodě, je krásně svěží melodický song s parádním singalong refrénem. V podobném duchu je i titulní skladba Dystopia, případně Era Böcker Blev Till Ved (Vaše knihy se změnily ve dřevo) nebo Protestens Röst (Hlas protestu). Místy je slyšet i akustická kytara (melodická Liv och Död – Život a smrt, Vin Och En Penna – Víno a pero, kde je slyšet i piano nebo När Sången Ljöd – Když zazněla píseň). První song Barn Av Solen (Děti slunce) obsahuje jejich text použitý na muziku The Porters. Na albu se krásně střídají tvrdší rychlejší songy s pomalejšími. Na obalu CD jsou moroví doktoři a v bookletu pak najdete všechny texty ve švédštině. Já mám viking rock rád a tohle je fakt dobrý.

V pořadí druhé EP tohoto dvojčlenného portugalského projektu se jmenuje Faca No Pescoço a to by se dalo přeložit jako Nůž na krku. EP opět vyšlo na jejich domácím labelu Combate Brutal, takže čekejte 2x100 kopií s trošku jiným obalem plus 20 testpressů. V projektu je zapojen Rattus (všechno kromě bicích) a Joao (bicí). EP obsahuje čtyři songy - Vontade De Ferro (Železná vůle), Selva De Cimento (Betonová džungle), pak titulní Faca No Pescoço a Operário (Dělník). Tempo je střední až rychlejší (Vontade De Ferro) a ve dvou písních Selva De Cimento a Operário uslyšíte i synťák/piáno, což chvílemi připomíná jejich kolegy z Núcleo Duro nebo Gume. Celé to vychází na necelých 10 minut, Zvuk je celkově takový temnější a těžký, hlavně díky výrazné base (poslechněte titulní song) a Rattusovo zastřenému zpěvu a patrné je to hlavně na posledním songu Operário, který začíná i zvuky z fabriky. Grafika je taková, na jakou jste u Combate Brutal zvyklí, takže extra papír s texty a fotkou kapely a extra papír s vlastním coverem (který je mimochodem parádně nakreslenej). Celé to bude pravděpodobně opět vyprodáno, ale je to opět k poslechu na https://youtu.be/_AXdzbP_ZEI. Opět super šťouch a fajn začátek roku 2023.

Cernunnos je jméno kelstkého božstva, který je často vyobrazován s jelením parožím a který je třeba zodpovědný za porážku Římanů v Teutoburském lese. Tohle jméno nese i dlouho očekávané album týhle americko/holandský úderky, která vyšla (respektive vyjde 11/3/2023) na všech možných formátech – CD/LP/MC. LP vyšlo ve verzi od Rebellion (250 černých a 250 modrých) a Cosmic Key (500 modrých). Albu předcházelo ochtnávkové maxi EP, kde byl song Sacrifice a The Glorious Dead v akustické verzi (tady je už v normální verzi, ovšem song je to stále relativně jemný) plus ještě song Hollow Man, který vypustila banda na youtube (https://youtu.be/q5FbVufso4k). Songů je zde celkem 10, včetně instrumentálního intra Awaken a akutické písně Sundawn. Titulní píseň Cernunnos je totální šleha a mixka toho nejlepšího ze streetrocku, metalu a viking rocku (což evokuje už vydání na obou Wouterových labelech) s naprosto dokonalými bicími na závěr, které tvoří téměř neproniknutelnou zvukovou stěnu danou hlavně dvojšlapkou. Dvojka Hollow Man pokračuje v podobném duchu – vyhraná kytara od začátku do konce. Mountain of Doom, Primordial Forces (opět perfektní bicí na závěr songu), The Pursuit of Great Illusions a Voyage to Constantinopole (kde zpěvák naprosto skvěle mění polohy svého hlasu) jsou názvy dalších písní a když k tomu přidáte ty, o kterých jsem mluvil, tak Vám musí být jasné, že textově to nebude žádná sračka, ale naopak plivanec do tváře modernímu konzumnímu, komerčnímu světu a oslava starých sil, božstev, přírody a celkově časů, kdy dané slovo mělo váhu a čest a hrdnost nebyly jen prázdné pojmy. Jinak obal je opět v režii Johana Pregnera (to budou ty lesy a přírodní scenérie), za lebku a meč (která je i na trikách a nášivce) pak může Ramon Girones. Jak v CD, tak v LP verzi jsou texty a já se moc těším na to, až budu mít fyzickou kopii tohodle skvostu, protože tady není naprosto nic k vytknutí.

Split LP kanadských No Heart z Britské Kolubiae a francouzských Claimed Choice z Lyonu vychází na osvědčené kombinaci labelů ve 250 červených kusech pro americký trh a 250 modrých pro trh Evropský. Každá verze má trošku jinou grafiku, ale obě ukazují spojenectví Kanady a Francie. Obě kapely amjí celkem bohatou diskografii a i zkušenosti (speciálně lidi z No Heart). Každá kapela zde má tři songy – desku otevírají No Heart s písněmi Hard Times, Echoes of Yesterday a Never Again. Claimed Choice zde maj The Hill, Years of Hate a Dunning. Obě kapely čerpají trošku i s bovver rocku/glamu/mod beatu, kytara není moc oboosterovaná, rytmus je rychlejší – speciálně u Claimed Choice a třeba jejich songu Dunning, kde je slyšet Chiswick Records. No Heart jsou trošku pomalejší a více zpěvní a trošku připomínají jejich kolegy z Bishops Green. Claimed Choice to do vás narvou rychlejšími songy (třeba The Hill). Jinak uvnitř každé verze je papír s texty. Fajn kombinace fajn kapel.

Pátý album téhle kapely z Montrealu vychází na Ranadale Records jako CD a LP (černé a červeno-černé) a v květnu 2023 jela kapela k albu evropské turné. Na desce najdete 10 songů rychlejšího středního tempa s parádně vyhranou basou, která v pozadí duní vyhrávky v každém songu – za všechny bude stačit uvést titulní Under the Knife, kde se basové sólo krásně střídá s kytarovým. Kapela hraje v pěti se dvěma kytarami a je to teda slyšet, protože všechno zní hodně vyhraně. Zpěv je melodický a všemu je parádně rozumět a třeba v songu Cain zabrousí i do vyšších poloh. Songy mají vesměs veselé melodie, ale občas smutná témata (Crack in the Mirror) a nechybí ani klasická rnr věc – Saint and Sinners. Další parádní věcí je Valley of the Wolves nebo Breonna, která má ve slokách zajímavý HC rytmus, perfektní zpěvný refrén a opět skvělé sólo. Poslední věc na albu je Halfway to Nowhere, což je asi nejpomalejší věc z celého alba, respektive v songu se střídají dva rytmy a uslšíte v něm i klávesy. U LP najdete papír s texty. Poslouchá se to moc příjemně.

Tohle single sided LP brazilské kapely Sindicato Oi! vychází na labelu Doutor Skinhead, cože je jakási subdivize Combate Brutal Records. LP vyšlo ve dvou verzích a to v černí a modré verzi obalu, každá po 150 kusech. Celkem tu najdete pět songů, z čehož Bloodshet a Eu Tenho Um Pobre jsou covery od Bruisers a Mata Ratos a dohromady to má cca 14 minut. Nové songy jsou tedy Sem Medo (Beze strachu - video zde https://www.youtube.com/watch?v=lDy9BwYRa7M), Jogo Inujusto (Nefér hra - video zde https://www.youtube.com/watch?v=wMiwEReKbfw) a Histórias (Příběhy). A právě tyhle jejich tři songy jsou naprostá dokonalost (což vlastně u dvou můžete zjistit z klipů). Kapela hraje v pěti a je to opravdu poznat, protože kytara je vyhraná. Pokud máte rádi halekačky, tak si zcela jistě oblíbíte song Histórias, kde je i krásně slyšet baskytara a za mne je to nejlepší song z desky. Co se coverů týče, tak Bloodshet má proti originálu z roku 1989 samozřejmě modernější zvuk s ostřejšími kytarami. To samý platí pro Eu Tenho um Pobre, kde je originál prozměnu z roku 1990. Z druhé strany obalu je fotka kapely + texty na jejich songy (tedy ty první tři). Za mně naprosto super věc, hlavně teda vlastní tvorba kapely!

Další, tentokráte šestipísňové LP, od téhle německé partičky vychází v počtu 500 kousků (250 černých a 250 modrých). Název znamená něco jako Neústupná většina. Jak bylo řečeno, LP obsahuje šest songů, z čehož je poslední cover od Motorhead R.A.M.O.N.E.S. hozenej do názvu S.T.I.L.L. Defiant. Další songy jsou Nail in the Head, Totally Tough, Sacred Future, Point of View a Pride. Hudebně je to hodně rychlej bovver rock/rock´n´roll s dotyky punk rocku. Většina songů fajnově odsejpá, kupříkladu třeba předposlední Pride, která obsahuje fajn kytarovou vyhrávku od začátku ke konci songu. Larsův zpěv není nějak tvrdý, všechno je pěkně a čistě slyšet. Hudebně mi to připomíná americký No Resistance nebo krapet tvrdší Hard Wax (ty slyším v Totally Tough). Hodně parádní je Sacred Future a titulní Point of View, kde je skvělej refrén a vokály a hlavně text, který je o tom, že mi se prostě nebudeme řídit Vašimi radami, jak žít a co si myslet. Proti původní sestavě jsou zde celkem změny, Lars nahrává komplet kytary a za bicíma je taky někdo jinej, takže je to zřejmě ve stadiu studiového projektu. Všechny písně na desce působí strašně uvolněně a lehce a album se poslouchá uplně samo. Jinak uvnitř jsou texty, fotka kapely, fotka z války s plynovejma maskama a krátká děkovačka. Dobrý, dobrý, dobrý.

The Rogues je pro mě jedna ze zásadních amerických (Detroit) kapel konce 80. a první poloviny 90. let, kterou asi není třeba představovat a jejíž členové se motali kolem kapel jako Rival, Almighty Lumberjacks of Death, Murder City Wrecks, atd... Proto jsem byl moc rád, když Toni a Powerfist vydali tuhle kompilačku (která vyšla v roce 1989 jen na kazetě) na LP. Na desce najdete 8 zremasterovaných songů z původní demo kazety plus dva songy z kompilace Maniacs From The Motor City (Bleed a Strike First). Ty jsou tam teda dvakrát, ale v jiné verzi nahrávky. Některé písně (Factory Line, Strike First, Corruption nebo Rogues) se objevily na albu Zero Street, song Dead End pak na March of the Damned. Songy, které jsou jen a jen tu jsou tedy Rather be Blind, Unemployment Blues a Cocaine, což je cover od Rev. Garyho Davise s upraveným textem. Tohle demo plus songy na kompilačku byly nahrány ve čtyřčlenné sestavě (i když na fotkách v bookletu jsou v pěti). Songy jako Unemployment Blues, Factory Line nebo Dead End reflektují realitu průmyslového Detroitu, parádní je známá Strike First, která je o tom, že i když se nechcete rvát, tak jsou individua, co provokují a tahají tě ven, takže je sejmi první. Bleed je o nenávisti k politikům, kteří Vás vedou jako ovce na porážku, pak tu je hymna Rogues, což je pro všechny grázly a pak Corruption, která je o starym dobrym zákoně, jak bohatý bohatnou a chudý se stávají chudší. Uvnitř desky je naprosto parádní A4 booklet ve formě zinu, kde najdete dva rozhovory s kapelou, krátkou historii, texty a moře fotek (ze studia i z koncertu) a k tomu 3 pohledy. Jinak deska vyšla v počtu 300 kousků. Nebudu to hodnotit, protože to je demáč/kompilace, ale počin je to naprosto vynikající a všem, kdo mají rádi klasický zvuk, ho plně doporučuju.

Poslední počin amerických The Take se jmenuje Live for Tonight a vychází na Demons Run Amok (v Evropě) a na Patient Zero Records (ve Státech). Kapela Take je tříčlenná a působí v ní veteráni HC kapel jako AF, Madball, Biohazard, Cro-Mags nebo Pro-Pain. Na LP najdete pět songů, které jsou stejní na straně A i B a to včetně coveru od Eltona Johna Saturday´s Night Allright for Fighting (bez piana). Další songy jsou Comfort Crisis, Live for Tonight, Fuck You (cca 40 sekundová sypačka) a We´ll Never Say Die. Kapela hraje rychlejší melodický streetpunk s halekacími refréneny a výraznou basovou linkou (We´ll Never Say Die nebo Comfort Crisis), ale zamíří i do bovver rocku viz ten cover od Eltona nebo druhej song Live for Tonight. Zpěvák Scot se v každém songu celkem vyblbne a je slyšet, že umí pracovat se svým hlasem. Obal je kreslený, podobně jako obal jejich debutového alba, akorát jestli ho dělala Muna, to nevím. Kdo má rád melodický věci, tak tohle se mu bude líbit.

Po kompilacích Oi! Made in Holland 1 (2005) a 2 (2013) přichází Rebellion Records s další kompilací holandských kapel. Tentokrát na ní najdete celkem 16 kapel s 19 písněmi – většina kapel má po jednom songu mimo City Riot, Bent Out of Shape a Bullbar. Další zúčastněné kapely jsou On the Rampage, Diamond Dogs, The Young Ones, The Reapers, One Voice, Stealers, Armistice, Day Drinker, Complaint, Malad, Subrockers, Shortcuts a samozřejmě Live by the Sword. Většina kapel má songy v angličtině (mimo Malad a jejich Dode Democratie). Bent Out of Shape tu maj dokonce cover Sound of Sirens od Evil Conduct, kterej je zahranej tvrdějc, než originál. Když se podíváte na názvy kapel, tak uvidíte ostřilené matadory scény, které nemá cenu představovat a kteří mají vydáno spoustu věcí, tak i nováčky (byť třeba Day Drinker jsou tovření známými tvářemi scény, ale o nich více v recenzi na jejich split EP), kteří by se mohli touhle kompilací dostat do povědomí lidí. Jelikož je to kompilace, tak kapely hrajou různé styly od melodických Day Drinker (kde je kytaristka Jane, která vypomáhá z vokálem a dívčí vokál je ve větině případů super – song We All Must Die), Malad, The Young Ones (Dutch but not from Holland), Subrockers (Too Fast), The Reapers (Brave New World), One Voice (Cheers to You) nebo Bent Out Of Shape (tady se mi hodně líbí vokál, hlavně ve Fan Bûgjen Frjemd), rychlý Shortcuts (Wasted Life), streetrockový Stealers (Mean Man), chiswickovsý/bovver rockový Armistice (You Decide) přes tvrdší kousky jako On the Rampage (Breaking Free), Diamond Dogs (City Boy), Bullbar (což je kapela co jsem neznal a je skvělá a jejich songy jsou Safe for Tourists a Liquor Store), trošku klišovitý City Riot (A Way of Life a Oi! At the Pub), až po hardcorový Complaint (No One Like Us) nebo skoro metalový LBTS (March or Die). Všechny songy jsou v čase vydání kompilačky (listopad 2023) nové a jinde nepublikované. Grafika je udělaná alá LP Chaos En France z roku 1983 k čemuž napomáhají stejné barvy vlajky Nizozemí jako Francie. Uvnitř papír s text a obrázky kapel...limitováno 350 černými a 250 oranžovými kusy. Krásnej průřez současnou scénou v Nizozemí.