Reedice EPKa Bostonské kapely vychází na Rebellion Records jako LP a mimo čtyř originálních songů (Blood Eagle, Traitors Stomped Out, Warpaths Ahead a Heart of Fire and Stone) tu najdete dva bonusy a to Cut Bloodline a Cold Iron Death z kazet a demáčů. Deska je limitovaná 300 černými kousky a 450 průhlednými s fleky. Originální verze je z roku 2010 od Rock´n´Roll Disgrace, repress pak z 2017 u toho samého labelu a obojí stojí celkem prachy. Obal je udělanej jako parádní gatefold s texty a fotkami kapely. Teďka ale k muzice. Battle Ruins asi nemá cenu představovat. Za mě je to prostě fenomén. Texty týkající se bitev, válek, bojů od Římské říše až po současnost (i když na tomhle Epku je to hlavně o době vikingů), skvělý zpěv Brendana, kterej se nebojí vejšek (třeba Traitors Stomped Out nebo Heart of Fire and Stone), NWOBHM vlivy u kytar a celkově totálně neklišovitý přístup k hudbě. A aby taky ne, Brandan má na kontě mraky projektů od HC, punk přes hevík až po black metal. Pokud provnáme tohle EP s ostatní pozdější tvorbou kapely, tak mně přijde, že má nejrychlejší tempo. Všechny songy se dají dohledat na youtube, takže určitě si poslechněte, pokud to ještě neznáte. Bezchybný.

Druhej repress prvního alba amerických Battle Ruins vychází na Rebellionu. Originál alba je z roku 2014 a první repress je z 2016, obojí na Rock´n´Roll Disgrace. Počty jsou stejné jako u repressu Epka, 450 čirých s fleky a 300 černých. Na desce je celkem sedm songů (čtyři na straně A a tři na straně B) a jmenují se Regain And Conquer, Slaughtering The Wolves Like Sheep, Streets Run Red, Hate Wheel, The Coming Of The Beast, Immortal Assault a Black Eyes Of Revenge. Z názvů (a intra, kde jsou slyšet šlehající plameny) je opět patrný, že to bude věnováno hlavně bojům a bitvám, pevnostem, mečům, sekerám, atd... Tohle je první věc, kterou jsem kdy vůbec od Battle Ruins v minulosti slyšel a musím říct, že mě to totálně rozsekalo. Speciálně teda první strana, kde je každej song naprosto dokonalej. Za mě nejlepší song Hate Wheel, který je o Hannibalově vítězství v Bitvě u Kann a potom vůbec první Regain and Conquer. V posledním kousku Black Eyes of Revenge uslyšíte i akustickou kytaru. Obal opět udělán jako gatefold, kde na jedné straně najdete všechny texty, na druhé pak potom známý sloup, který označuje místo Bitvy u Kann. Vzadu je potom fotka kapely. Opět to nejde jinak, než za 10!

Split dvou kapel z poza oceánu a to Texaských Concrete Elite, kteří spolupracují s Rebellion Records už relativně dlouho a kanadských Ultra Razzia, kteří pochází z Montrealu, najdete v nich členy Prowlers a kteří zpívají francouzsky. Concrete Elite zde mají tři songy Cages, World of Violence a Victory at any Cost a songy pochází z roku 2022, kdy kapela nahrávala věci pro splitko s Faction-S. Cages začíná pěknou vyhrávkou a může se chvíli zdát, že Concrete Elite trošku vyměkli, ale pak dojde na zpěv a refrén a hnedka je slyšet, že to tak není. To, že to je pořád parádní HC/Oi! mašina Vám hnedka potvrdí i další dva songy, speciálně teda sypačka přesně v jejich stylu World of Violence. Ultra Razzia zde mají songy čtyři a mezi nima najdete Razors in the Night od Blitz (ve francouzštině a v takové uhlazenější verzi než je originál). Songy nejsou tak tvrdé a celé je to více v lajně klasického Oi!/streetpunku. Názvy jsou De Sang-Froid (Chladnokrevně, akorát tady nevím jestli to nějakým způsobem souvisí se slavnou knížkou/filmem), Le Séjours Des Morts (Podsvětí), Le Mirage a Rasoirs Dans La Nuit. Jejich druhej song Le Séjours Des Morts se mi od nich líbí asi nejvíce. Na obalu se opět podílel Ramon, ale může za něj týpek s přezdívkou Grimblack. LP vychází v 500 kopiích (250 černých a 250 půrhledných), najdete zde texty a fotky obou kapel, plus A3 poster. Dobrý!

Třetí singl tohodle francouzského projektu vychází opět na Combate Brutal (zde vyšel i jejich debut, druhý maxi singl vydali Nouvelle Aube Production) a to ve dvou variantách (šedý a bílý obal, každé limitován 100 kousky). Na desce, respektive na její jedné straně nalezente tři songy a to titulní Couers Vaillants (Statečná srdce), Le Trajet Extraordinaire D'un Loser (Neobyčejná cesta poraženého) a J'irai te revoir au Paradis (Uvidíme se znovu v ráji), co že je cover od L’infanterie Sauvage J’irai revoir ma Normandie a je věnován kamarádovi Alexovi (který hrál v Oeil Pour Oeil nebo třeba Crane de Fer), který v roce 2021 zemřel. Tomu je ostatně asi věnovaná i celá deska, protože na papíře, který naleznete uvnitř je krátké povídání od basáka Jibého a celou řadu Alexových fotek. Všechny songy pochází z let 2021/2022. První song obsahuje fajn kytarovou vyhrávku a je to temná hymna všech pouličních bojovníků, kteří místo mečů zvedají plechovky, aby zapili svůj smutek a žal a jejichž čest se nedá koupit. Dvojka pojednává o melancholicko/romantické chvilce v metru a chvilkovém sblížení dvou lidí. Píseň je rychlejší než jednička a má fajn chorály. Jak už jsem psal výš, trojka je vzpomínka na kámoše Alexe. Album má parádní přebal – jedná se o obraz od Gustava Dorého, konkrétně Archanděla Michaela, který vede křižáky do bitvy o Jeruzalém (jestli si vzpomínáte, tak samotnýho anděla s praporem měli ve vzanku Banner of Thugs), vzadu je pak obraz Zničení Leviatana. Uvnitř je potom A2 papír, kde je povídání o Alexovi, děkovačka, texty a pár fotek. Jejich první věc mně naprosto rozsekala, druhou nemám (ale slyšel jsem jí) a tenhle třetí kousek taky stojí za to. Textově vynikající (i když zde není žádné historické téma, jako na předchozích počinech) a hudebně rovněž. Jen doufám, že projekt neskončil a dočkáme se dalších písní, klidně jen ve formě třípísňových maxi Epek. Super! Poslechněte na https://coeur-vaillant.bandcamp.com/album/c-urs-vaillants.

Po několika splitkách přicházejí Day Drinker se svým debutovým plnohodnotným albem, na kterém najdete 11 songů, mezi kterými je jeden v němčině (Wohin du Gehst nebo v části songu Child of Generation X) a cover od Bruisers (These Two Boots of Mine). Jak už jsem někde psal, v kapele hrají členové třeba The Reapers, Nations on Fire, Crown Court nebo třeba Malad a na kytaru jim tam hraje kytaristka Jane, která se výrazně podílí na vokálech. Valná většina songů je parádní melodickej streetpunk. Nejtvrdším songem z desky je asi předposlední věc, která se jmenuje No Sobriety, která je více křičená a na začátku je parádní baskytara v pozadí). Hudebně to všecko do sebe naprosto parádně zapadá, ať už se jedná o kytarové riffy a vyhrávky, ale především střídání a doplňování ženských a mužských vokálů, které celémpu počinu strašně sluší. Za mě jsou nejlepší songy určitě Child of Generation X (která vypovídá o životě v 80. letch, na nic moc místě a o tom, jak si člověk musel najít svojí cestu), kterej zpívá skoro celej Jane, potom Rock Bottom (kterej mi na začátku připomíná věci od Burning Streets z alba Is It In Black And White?), potom Away Days se skvělým singalong refrénem, nebo 28 Days. Tohle je super od začátku do konce! Album vychází jako gatefold s temnými comixovými ilustracemi.

Během tvorby nového alba Live by the Sword, které se má jmenovat The Pagan Pantheon dal dohromady Wouter (kytara a zpěv) úderku, složenou právě se členů LBTS (Freek na basu) a God Dethroned (Frank na bicí). Komu v rámci LBTS chyběl Wouterův brutální zpěv a nespokojil se jen z “hostováním” v rámci songu Voyage to Constantinople z posledního alba, tak tohle bude přesně pro něj. ALE. Tohle je prostě parádní kombinace tvrdosti Razorblade a black/death metalovej riffů. Ty uslyšíte třeba v písních jako Allegiance, Throne of Betray (která je o samozvaném králi, který se pyšní ukradeným bohatsvtím a pozlátkem) nebo v Reborn in Power. Celkem je na albu osm písní včetně instrumentálního intra s názvem Preludium. Song Inevitable Fall je původně z alba Exploring Soldiers Rise od LBTS, tady akorát s jiným refrénem a parádně blackově zprasená. Pak tu je i song To Ride the Nightsky a ta je inspirována básní od Johannese Carstena Haucha o Divokém lovu. Jinak některé songy jsou pro změnu stylem blíže k tvorbě Razorblade, třeba hnedka první Civilisation Ends Here... která vypráví o odporu Sasíků proti Frankům a Římanům nebo To Ride the Nightsky. Nechybí ani pomalejší song – poslední Saxon Wars, kde je slyšet i akustická kytara a která vypráví o spojených armádách sasíků, které povstaly z vod a lesů a které společně s bohy války vyráží proti křižákům – za mně nejlepší song z desky. Album vychází jako šesti-panelový digipack v počtu 250 kousků a pak na černém vinylu společně s nášivkou, rovněž v počtu 250 kusisek. Tyhle mixky metalu a Oi!/streetpunku tu už byly, ne že ne, koukněte například na kapely jako Cuero, Plakkaggio HC nebo třeba Lion´s Pride a ne každej tomuhle fandí. ALE já jo a tohle je super...brutální, přímočarý, neklišovitý, kulervoucí! Poslechněte ukázky na https://www.youtube.com/channel/UCEnyKjCtVk7ZimiykUhAbzg.

Druhé plnohodnotné album týhle portugalský úderky/projektu vychází opět na domácím labelu Combate Brutal ve dvou variantách s různým obalem, každá po 100 kusech. Název alba by se dal přeložit zhruba jako Nenávidím lidi. Celkem zde najdete deset songů v portugalštině ve kterých je mimo klasických nástrojů slyšet ještě saxofon a klávesy, což já teda osobně můžu! Celkem je hrací čas cca 23 minut. Hnedka první song Morte Lenta (Pomalá smrt) to do vás napere pěkně z ostra...rychlý tempo, saxofon, dunivá basa a Rattusův tvrdý zpěv. Dvojka Batalhas (Bitvy) pokračuje v nastoleném duchu a nejinak je tomu u dalších songů na straně A – Parasita a Bootboys (se skvělým křičeným refrénem). Mundo de Betão (Betonový svět), která uzavírá stranu A, je pomalejší věc, která začíná klávesami. Stranu B otevírá Regeneração (Regenerace), která taky začíná klávesama a basovou linkou. Společně s předchozím songem se jedna za mně o nejlepší věci z desky. Následuje Código de Honra (Kodex cti), která je opět trošku svižnější, Boneco (Panenka), kde je i recitativ, Nós Contra Eles (My proti nim) a poslední Odeio Pessoas (Nenávidím lidi). Celkově vzato je to spíše pomalejší tempo a klávesy a ságo tomu dodávaj takovej duch Oi!/RACu 80. let. Uvnitř je pak velký plakát na A2 s parádní grafikou, všemi texty a děkovačkou. Pokud máte rádi prudkci Combate Brutal a portugalské kapely Núcleo Duro nebo Gume, které se nebojí používat právě klávesy a saxofon a které se vyznačují hodně temným a ponurým zvukem tak tohle Vám naprosto učaruje. Jediná škoda je, že to je nejspíše jen studiový projekt.

Na CD/EP vychází nový počin finských Laki & Järjestys, který se jmenuje Ei Katumusta, což se dá přeložit jako Bez výčitek. Další songy se jmenují Lyökää, Pieskää, Iskekää (Něco jako Útoč, kurva, udeř), Räjähdysten Aikaan (V době výbuchů) a Pohjois-Helsinki, což je severní část Helsinek. Ten song se dá poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=XxjeIRTM2dk a je o bývalém historickém letišti, které bylo zastavěno drahými novostavbami. Titulní song se dá rovněž poslechnout zde https://www.youtube.com/watch?v=bMeNAPDG7fI. Kapela hraje ve čtyřech a jak je vidět z názvů songů, zpívá v jejich mateřštině. Hudebně jde o střední tempo, občas kytara zahraje nějaký sólo a zpěv v mateřštině kapelám prostě více sedí. To poznáte třeba na druhém songu, kde zpěvákovi pomáhá zbytek kapely a ke konci písně je z toho pěknej singalong. Třetí věc Räjähdysten Aikaan zní naprosto parádně, hlavně díky zpěvu do kytarové vyhrávky. Nejlepší je ovšem poslední song, který je skutečně nostalgický, tempo je pomalé a zpěvák i kytarista se v něm skutečně vylblbnou. CD vychází jako tří panelový digipack a je limitováno 500 kousky. Dobrý!

Demáč LBTS, kterej vydává Rebellion Records jako sedmipalec, který je limitován 300 kousky na černém vinylu a ke kterýmu je přidána nášivka (za kterou může opět Ramon Girones) obsahuje dva songy nahrané loni a to titulní Warriors of our Time a potom March or Die, kterou můžete znát z kompilačky Oi! Ain´t Dead 8 Chaos in Netherland. Epko má podtitulek Demo 2023, i když zvuková kvalita je uplně v pohodě. Bicí byly nahrány ve zkušebně, aby se zvýšila hrubost a syrovost. Má to být jakási ochutnávka před dalším albem a taky jakási pocta streetrockovým kořenům kapely, respektive kapelám členů (Razorblade, Strongarm and the Bullies). Na straně A najdete titulní song, který začíná kytarovou vyhrávkou, která opravdu připomíná časy Razorblade a který je rychlejší (ale před koncem se zpomalí, aby zase jako fénix z popel přešel do rychlejšího tempa). Jinak textově to je o tom, že přestože členové kapely pochází z různých míst, tak mají mnoho společného a to jsou hodnoty ze starého světa, kterými se řídí. March or Die je těžkopádná věc, která se Vám ale rychle vreje do paměti (mně osobně hlavně skrze refrén), s výtečnym textem (Against rats, snakes and scene clichés!) a s perfketním kytaroým sólem na závěr písně. Texty naleznete na zadní straně obalu, kde je i fotka (z Beach Beer Chaos festivalu). Tohle je prostě bezchybný a Rebellion zahajuje rok 2024 hodně z ostra!

Resolver je nová kapela z Austrálie, kde najdete členy z Razorcut (zpívá kytaristka Bel), The Opposition, Marching Orders nebo The Clinch. Kapela hraje ve třech a na debutovém EP najdete šest písniček, které se jmenují Better Than What?, Beast, Make it on Your Own, Mind Control, Negligence a To Grow is a Privilage. Hudebně se to nevymyká výše zmíněným kapelám, kytara si jede sólíčka mezi slokami (třeba Negligience nebo Beast). Co je ale perfektní je společný zpěv Bel a basáka Brendana (třeba refrén Make it on Your Own), ale i sólový zpěv Bel (hlavně teda poslední song To Grow is a Privilege). Hodně parádní věci jsou například Mind Control, Beast nebo Negligience. Celý album si můžete poslechnout tady https://resolverband.bandcamp.com/album/better-than-what. Kdo má rád výše zmíněný kapely a obecně kapely od protinožců, tak Resolver zařadí okamžitě do repertoáru.

Odškodnění je název kompletní diskografie švédských Sabotage, která mapuje jejich dosavadní kariéru mezi léty 2014 – 2024 a které vyšlo na Nonkonform Media. To je určitě dobrá zpráva pro ty, co nemají gramec, protože všechny jejich Epka a split LP (mimo Faderskap I Gråzonen) byla k dispozici právě jenom na vinylu. Na obou CD je celkem 26 písní, které jsou až na jednu výjimku ve švédštině (což je song When Odin Calls, kterej je ale je anglickou verzí Blå Linjen Blues). Najdete tu taky tři covery, z čehož dva jsou hozený do jejich mateřštiny - Kanske Ljuset od Templars a Skitgata od The Rogues. Třetí je pak Stolt och Stark od Ultima Thule. Na CD jsou tedy kompletní skladby od prvního počinu Betraktelser Från Staketet až po poslední kousek Alla Uppgifter Om Att Motståndet Skall Upphöra Är Falska. Kapela si drží během těch deseti let hodně podobný zvuk, který ale nijak neztrácí na přitažlivosti a jejich mateřština jim opravdu krásně sedí. Střední tempo, fajn zpěv, kde je vše sylšet a všemu rozmět, lehce boosterovaná kytara s vyhrávkama, vyhraná basa (třeba typicky vyhrávky ve Stolt och Stark) a hlavně nadhled a texty, které se nebojí rejponout do současné situace a nazvat věci právými jmény, i když Vás pak většinová společnost označí za bůh ví co...za to ohromnej palec nahoru. Šestnácti stránkovej booklet obsahuje texty, celu řadu fotek, info o jednotlivých albech a bývalých členech kapely a pozdravení všem kamarádům, kapelám a zinům (díky za pozdrav, jak osobní, tak zinový kluci)! Nebudu hodnotit, protože je to jen kompletní průřez jejich tvorbou, ale mně to uvízlo v přehrávači na celkem dlouhou chvíli.

Sabotage ze Stockholmu hrají už desátým rokem, ale tohle je vlastně jejich první regulérní album. Zatím mají na kontě 5 Epek a dvě split Epka s Codi de Silenci a No Heart. Jejich kompletní diskografii shrnu v následující recenzi. Album obsahuje devět švédsky zpívaných songů (každej má přes 3 minuty a celkový čas je kolem 36 minut) a jeho název by se dal přeložit něco jako Starověká vzpomínka (čemuž odpovídá i obal – valkýra na gryfovi). Vychází to na labelu Nonkonform Media, kterej podle webu chystá spoustu zajímavejch věcí (třeba kompilaci Sverige I Brand nebo knížku mapující švédskou scénu od roku 1980). Proti předchozím album jsou v některých písních slyšet klasický piano (Lydig Slav – Poslušný otrok), klávesy (první věc Bättre Sent Än Aldrig – Lepší pozdě, než nikdy nebo Jag är inte rädd – Nebojím se) a saxofon (Färval och Tack – Sbohem a díky). Robban se vzdal kytary a věnuje se jen zpěvu a od začátku do konce alba uslyšíte, jak umí pracovat se svým hlasem (za všechny asi song Gryning – Svítání, který začíná jako poloakustická balada a která má skvělej refrén a která je teda mimochodem nejdelší z desky). Jinak Sabotage hrajou teďka se dvěma kytarami a je to teda kurva znát, třeba si poslechněte Jag är inte rädd, Under Attack, konec Tänder Inga Ljus (něco se zubama a světlama :)) nebo vyložně Chiswickovsko/rock´n´rollové Slödder (Lůza) nebo poslední Som En Man (Jako muž), kde nemusí bejt ani nejakej extra booster. Basa je rovněž perfektní a hlavně je dobře slyšet. Všechno do sebe dokonale zapadá. Album fyzicky vyjde někdy na začátku prosince 2024, takže zatím nevím všechny detaily ohledně bookletu, ale hudebně, to je přátelé špička špiček.

Po 19 (!!!) letech vydává tahle úderka z jižní Kalifornie zbrusu nové album. V sestavě zůstali dva zakládající členové (zpěvák Eric a hlavní kytarista Jared), které doplnili Caleb (kytara), basačka Chalon (Toughskins, Bedlam Knives) a bubeník Chris (Voodoo Glow Skulls, Autorithy Zero). Na albu najdete 12 zbrusu nových songů ve stylu parádní streetrocku, kde se střídají rychlejší věci (Shit Show, Sail Away) s melancholičtějšími (bluesový kousky My Disease, začátek White Crosses, která pak přejde do standardního rytmu), rockn´n´rollový (Fame and Fortune, Sinner of Saint, Red, White and Blue) a v posledním songu Honor Among Outcasts (který je mimochodem jedním z nej songů na desce, který vypráví o tom, jak my máme svoji cestu a nechceme vaše plastické úsměvy, kreditky, baráky a další faleš) uslyšíte úplně na konci Twisted Sister a jejich We're Not Gonna Take It. Zajímavostí je, že album si kapela nahrála sama ve svém studiu, které si postavila. Za obal může Johan Prenger (vlci na přední straně obalu) a Ramon (to je ta železná rukavice na zadní straně obalu a zbytek). LP vychází v počtu 500 kousků (250 černých a 250 červených průhledných), uvnitř je pak papír s texty a celou řadou fotek. Tohle má super drive!

Ultra Sect je kapela, která pochází z amerického San Francisca a která hraje ve čtyřdch, ale má dva kytaristy. Tohle je kompilace, která obsahuje celkem osm písní a která vychází spoluprací Rebellion Records a Turn Up The Oi!, což je label kapely a taky název jedné písničky na desce. Na straně A jsou to věci z EP War of the Roses (2018) a na straně B z EP Final Conquest (2019). Pokud byste tohle ale nevěděli, tak zvukově v obou stranách není žádný rozdíl a není poznat, že písně jsou z jiných EPek. Dvě kytary jsou ve tvorbě fakt slyšet, například sólo na konci prvních songů Built at Last nebo Class Hate. Perfektní kytara je i na konci Turn Up the Oi! Parádní song je Stolen Lands, který je z celé desky asi nejtvrdší. Celkově je asi strana B krapet tvrdší, než strana A. Textově se kapela zaobírá historickými tématy (třeba Violent Acquisition, Power through Victory a Stolen Lands), dále pak těžkým životem a stávkami (Built to Last), klasickými tématy “way of life” (Turn Up the Oi! a Modern Nights). LP vychází ve 150 kusech na černém vinylu a 350 na zlatém. Album je nádherně graficky provedeno, vevnitř je papír s texty a fotkami. Nechám bez hodnocení, protože je to vlastně kompilace dvou EP.